Bombaj

Můj počáteční šok z Indie musel už asi pominout, protože Bombaj, nejlidnatější indická megalopole a centrum indického obchodu, financí a filmu, mi ve srovnání se zbytkem Indie příšla jako klidné a příjemné město, jako jakákoliv jiná metropole. Jako každá jiná výtečná metropole - ať je to Londýn, Paříž, Barcelona, či New York - se Bombaj musí především zažít, následující poznámky jsou ještě méně adekvátní realitě, co se snaží popsat, než obvykle. Něco snad přiblíží fotky.

Ve čtvrtek ráno jsem po probuzení musel jít hledat ubytování pro sebe a pro Abby, která přijížděla toho večera. Po jistých peripetiích jsem nás nakonec ubytoval ve výborném hotelu, kde správce mluvil výtečně anglicky a na Indii byl tak neuvěřitelně přívětivý, až jsem z jeho ochoty a laskavosti byl opakovaně v rozpacích. Péče se odrážela i v čistotě pokojů a v tom, že pokoje byly zarezervovány dlouho dopředu, takže jsme vlastně měli obrovské štěstí, že jsme tam mohli strávit tři velmi příjemné dny. Hotel se navíc nacházel přimo v centru všeho dění, kousek od všech hlavních památek a dokonce jsme dostali i velmi milou mini-snídani do pokoje. Paráda. Vedlejší budova byla bombajská synagoga, jejíchž služeb Abby v pátek večer využila - bohužel se šabát nesl v dost smutném duchu.

Na čtvrtek totiž připadlo výročí teroristických útoků na Bombaj. Teroristy byl zavražděn i mladý izraelský pár a rodiče obětí přiletěli uctít jejich památku. Také celé město se snažilo vypořádat se svým traumatem. Ulice byly plné policie, vojáků, různých demonstrantů za mír a lásku a televizních štábů, soustředěných před hotelem Taj Mahal, kde se před rokem odehrálo jedno z hlavních dramat s rukojmími. Já jsem celý tento mediální mumraj pozoroval zatímco jsem snídal své obvyklé sušenky z vodou, když tu vidím, jak nějaký reportér přesvědčuje párek turistů, aby mu něco řekli na kameru. Ti ho však zarputile odmítali, až to vzdal, rozhlédl se a i přes mé otrhané seprané oblečení a neoholenou tvář (či právě proto) mě shledal dostatečně turisticky vypadajícím a vydal se za mnou. “Mluvíte anglicky?” “Sem tam,” říkám. To ho uspokojilo, načež mi vysvětlil, že je z indické televize a bude za deset minut v živém vysílání – a rád by, aby mu nějaký turista řekl na kameru pár slov o útocích. Byl jsem natolik hypnotizován jeho indickým přízvukem (stále mám pocit, že indická angličtina je parodie sama sebe), že jsem se nechal zlákat a už jsem stál před kamerou. Chlápek mi ještě napověděl, že můžu říct něco o tom, jak v Čechách (zatím!) nemáme teroristické útoky a brzy již začlo vysílání. Když popsal, co se v Bombaji děje, dostal jsem já svých 30 sekund slávy, kdy jsem vyplodil jakési bláboly a kydy o tom, jak mi to připomíná New York a že jsme rádi, že v Čechách zatím nebyl terorismus. Pak jsem se radši klidil pryč, aby mě snad nezačal lovit nějaký jiný štáb.

Bombaj je zvláštní město, kde se mísí koloniální sláva a současný hospodářský úspěch symbolizovaný desítkami bank v centru města s přelidněnými okrajovými čvrtěmi a chudobou slumů, kde údajně žije skoro polovina 14milionové populace. Pokud údaje nelžou, pak se těch 14 milionů směstná na plochu skoro stejně velkou, jako je Praha. Neboli představte si, že by se celé Československo přestěhovalo do Prahy. Ve slumu Dharavi, známém z filmu Slumdog Millionaire, se na ploše 1.75 km čtverečních tísní více než milion lidí. Pokud nechápete, jak je to možné, nejste sami.

Bombaj ale už vlastně neexistuje. Z britského města Bombay se na přání místních nacionalistů stala indická Mumbai a podobně byly přejmenovány názvy hlavních památek a ulic. Výsledkem je zvýšení indického chaosu, protože místní vše znají postaru a turista se jen stěží orientuje v krkolomně dlouhých místních názvech.

Oficiální koloniální jména možná zmizela, koloniální budovy a atmosféra však nikoliv a centrum města je tak holdem imperiální honosnosti. Masivní budovy s pseudogotickou výzdobou lemují široké bulváry, až má člověk pocit, že se nachází v nějaké karikatuře západní metropole. Tedy až na ty palmy. Nebo právě proto. Okázalé prostředí, přítomnost tolika bank a institucí, má dopad i na život ve městě – auta zastavují na červenou, žebráci se skoro nevyskytují a množství lidí žijících na ulici je téměř na minimu a člověk se může oddávat klidným procházkám. Tu na vás vykoukně McDonald, tu je luxusní obchod, támhle zase prodávají v ultra-sterilní restauraci italskou zmrzlinu, která ale nezapře Indii – při koupi jsme nejdřív dostali účet, na něj razítko, pak zmrzlinu do kelímku, ale nejdřív nám musela být zvážena, abychom dostali 75 gramů přesně a ani o chlup víc nebo míň. Nákup byl větším zážitkem než samotný předražený vodnatý produkt.

Centrem turistického života je čtvrť Colaba, kde se nacházejí skoro všechny turistické hotely, restaurace a stánkaři a prodejci a které jsme se vyhýbali, seč to jen šlo. Se vzrůstající zdáleností od Colaby ustupuje civilizace (západní, abych neurazil tu indickou, starou, honosnou a komplexní, která se mi však zdá utopená v chaosu, bídě a špíně.) Ulice a uličky se začínají plnít – lidmi, odpadky, a vším možným i nemožným, ačkoliv v Bombaji nejsou na ulici krávy, což mě ze začátku dost znervóvňovalo. Stejně tak do města nesmí rikšy, což asi vysvětluje můj pocit, že Bombaj je klidné město. Taxikáři očividně mají práce dost a když jsem sledoval večerní úporné snažení Indů stopnout si taxíka, přpadal jsem si jak v New Yorku.

Prakticky poslední výspou Britské civilizace je Victoria Terminus, železniční stanice, nyní přejmenovaá na Chhatrapati Shivaji Terminus, jež byla v roce 2004 zapsána do UNESCA. Z dálky připomíná obrovkskou katedrálu, za její rozlehlost a výzdobu by se nemusela stydět žádná církev. Dnes jí denně prochází stovky tisíc cestujících, nejvíc v celé Asis, já jsem fascinovaně pozoroval tu nekonečnou řeku lidí neustále se valicích z jejích bran. Za stanicí se nachází několik tržnic, ta s ovocem a zeleninou byla pastvou pro oči, domácí harampádí jsem nepotřeboval a při rychlém pohledu na jatka – Abby se k nim raději nechtěla ani přiblížit – jsem si zase blahořečil, že v Indii nejím maso.

A někde tady začíná přelidněný chaos – některé budovy musely být postaveny ještě za Britů, tedˇsi je ale vzala zpátky velkoměstská džungle. V sobotu jsme se příměstským vláčkem vydali do čtvrti Mahalaxmi, kde se nalézá největší bombajská prádelna. Desíty, možná stovky lidí tam ručně drhnou prádlo, celý den ponořeni po kolena ve vodě. Kampak s automatickou pračkou – a kampak s knoflíky, protože při pracím procesu se s prádlem vší silou mlátí o kámen (na vesnici u potoka) nebo o beton.

V celé oblasti se mísí staré koloniální baráčky, činžáky a vilky s moderním bordelem z kterého vystupují nové věžáky a polo-mrakodrapy. V jedné z úhledných vilek se nalézá muzeum Mahátmy Gándhího, který v budově přebýval během svých pobytů v Bombbaji. Muzeum Gándhího náležitě glorifikuje, ale v jeho případě je to zasloužené – stále nemůžu pochopit, jak během etnických nepokojů, kdy v Kalkatě docházelo k obrovskému krveprolití, dokázala Gandhího hladovka a hrozba, že se uhladoví až k smrti, přivést znepřátelené strany k rozumu a k ukončení násilností. Pokud kdy existoval nějaký světec, pak to byl rozhodně Gándhí. Po Gándhím následovala městkská pláž, kde, jak nás upozornil Lonely Planet, se v žádném připadě nelze koupat, ježto voda je toxická.

Po pláži jsme se oddali bloudění v bombajských uličkách, kde jsme měli šťastnou ruku a narazili i na indické poměry výtečnou vegetariánskou restauraci. Narozdíl od turistických destinací, kde se sice nabízí čínská, mexická, italská a někdy i britská kuchyně, ale předražené (na indické poměry) jídlo je často o ničem, stravování ve městech je samá radost. Stačí se projít po hlavní ulici a po chvíli člověk nevyhnutelně narazí na nacpanou restauraci, kde se jídlo točí v obrovských kvantitách a číšnici jsou neskutečně rychlí a ochotní, na indické poměry naprosto neuvěřitelně. Jídlo je bez výjimky excelentní, ceny jak z nějakého socialistíckého ráje. Nevíc stresujícím aspektem každé návštěvy restaurace se tedy stává otázka, co si z desítek položek v menu vlastně vybrat. Polovinu věcí jsem už schopen identifikovat, o druhé polovině nemám tušení, co ta slova znamenají. Číšníci většinou angličtinou nevládnou – mám tedy experimentovat s něčím úplně neznámým, dát si něco, čemu rozumím, ale co jsem ještě neměl nebo si užít jeden z mých oblíbených pokrmů, který stejně každá restaurace dělá trochu jinak? Ideální by bylo cestovat ve skupinách po deseti, aby každý mohl objednat něco jiného. Sám na to prostě nestačím.

V sobotu jsem se tomutu mučivému vyhnul. Majitel restaurace – vládnoucí velmi obstojnou angličtinou – mi doporučil „thali“. Thali je indické „all you can eat“, kdy host dostane na podnose několik kelímků s rozličnými pokrmy, které mu jsou na přání neustále doplňovány. Jídlo bylo výtečné, jen jsem nevěděl, jak rozdělit svou pozornost na těch asi deset, co se mi mihaly na stole.

Zbytek soboty a nedělní dopoledne jsme strávili procházením se po městě a pochutnáváním si na dalších kulinářských zajímavostech. Jako nejkosmopolitnější město Indie má Bombaj nepřebernou nabídku snad všech možných i nemožných kuchyní, ani rok by nestačil na jejich prozkoumání. V neděli odpoledne jsme se vydali zpět na železníční stanici, koupili si za 25 korun lístek na 200 kilometrovou cestu vlakem zpět do Pune. Do vlaku jsme si šli sednou hodinu a půl před odjezdem, abychom urvali místo v nerezervované části druhé třídy. Jinak bychom se dost nastáli. Po cestě jsme míleji několik slumů a já si pořád dokola říkal, jak tam ti lidé mohou žít. Nechápu, nechápu, nechápu.

Tímto končí mé cestovatelské dobrodružství, možná budou ještě následovat některé zapomenuté myšlénky nebo postřehy, které se do žádného vyprávění nevešly.

Z Hampi do Bombaje

Začátek tohoto týdne byl ve znamení cestování. Už bez holandského kamaráda, který mě v neděli večer opustil a vydal se na jih. Pondělí jsem strávil vlakovým přesunem zpátky do Goy, v úterý jsem se po Goe proháněl na kole, středa byla ve znamení dvanácti hodinové cesty do Bombaje a od čtvrtka pobíhám po tomto znamenitém městě.

Na začátek jen několik postřehů. V pondělí ráno jsme ve čtvrt na šest vyráželi z Hampi. S Estonkou jsme si předešlého večera sjednali rikšu - Indián nám slíbil, že nás jeho kamarád sveze za 150 rupií, což je o 50 vyšší cena než normálně, ale když je to ráno, nu což. Ráno bylo ale všechno jinak. Rikšák sice přijel načas, ale začal tvrdit, že za 150 má vézt jen Estonku, tak mu to prý bylo řečeno, a pokud chci jet já, musím vysolit dalších 150 rupií. To mě dvojnásobně nakrklo, protože se nás nestydatě snažil oškubat a protože jsem se ještě večer před tím ujišťoval s jeho kamarádem, že cena je za dva lidi. Začal jsem se s ním handrkovat, ale chlápek byl fakt neoblomný a trval aspoň na 250. S tím jsem se nehodlal smířit a když okolo projížděla jiná rikša, zakřičel jsem na ridiče "Hello, my friend, will you take us for 150?" Netušil jsem, co bude následovat. Náš rikšák se neuvěřitelně rozčílil a začal na mě řvát, co si to dovoluju a proč volám na toho druhého. Jinými slovy, on s náma může vymetat jak chce, když se člověk začne starat o sebe, tak je to hned nepřípustné chování. Chlap byl fakt rozzuřený, nechápal jsem proč, protože normálně takhle smlouvání neprobíhá. Načež zamumlal něco o tom, ať vlezem do rikšy a jakž takž jsme se dohodli, že pojedem za 150. Celou dvacetiminutovou cestu jel jak blázen a museli jsme trhnout rikša rekord na této trati - kamarádovi se v půl šesté ráno samozřejmě nedovolal. Když jsme dojeli na stanici, našel jsem naštěstí přesně 150 rupií, ale chlápek se jal znovu diskutovat, něco vykřikoval a vypadalo to snad, že si jde pro kamaráda. Prostě úžasná situace a nezbývalo, než nasadit zbraň nejtěžšího kalibru: humor. Jak si tak ten blbec mele tu svou písničku, povídám: "Vypadám jako kráva?"
Chlap i Estonka sebou cukli a jen na mě mlčky zírali. "Povídám, vypadám snad jako kráva?"
Chlap, co se stále nevzpamatoval: "Cože, jseš blázen?"
Já: "Vypadám já jako kráva? Protože proč se mě snažíte takhle podojit?"
Načež Estonka vybuchla smíchy, chlapovi spadla čelist a my jsme využili přestávky v jeho klení a opustili ho. Ještě na nás vykřikoval cosi nehezkého ale má lest zapůsobila a umožnila klidný odchod. Cesta vlakem pak už byla indická pohodička strávená konverzací s jednou Němkou, která mi nechtěla věřit, že nejsem Američan, a den byl zakončen v jedné výtečné restauraci, kde jsem mezi davy místních byl zas za největšího exota.

Úterý jsem si užil na výtečné pláži, která se tentokrát narozdíl od minulého letoviska táhla v délce dvaceti kilometrů a velké kusy nebyly vůbec zastavěné, o kravách, trhovcích a podobných útrapách ani vidu ani slechu. Narozdíl od všech ostatních turistů jsem si nepůjčil moped, ale kolo, s kterým jsem se pak proháněl jak po Goe, okoukávajíc kostely a kapličky v různém stádiu opravenosti či rozpadu, tak po pláži, kde se na tvrdém písku jelo naprosto krásně. Jeden Angličan mi navíc vyprávěl o své cestě z Bombaje do Goy na kole - výtečný to nápad, zvláště když na silnicích okolo pobřeží není moc provoz. Rozhodně námět na další výlet.

Celá středa byla kochací - vlak se řítil téměř zcela lidupráznou krajinou plnou úžasné přírody. Jak už jsem zmiňoval z vlaku Indie působí neuvěřitelně liduprázně, jen občasné rýžové políčko je známkou lidské přítomnosti. 700 km dlouhá cesta z Goy do Bombaje stála 288 rupií, tedy něco přes sto korun a tentokrát už se mnou cestovala ta pravá Indie, ne žádné bílé gheto. Zvášť když jedinými dalšími cizinci byla černá Američanka a její - velmi bílý - švédský přítel. S nimi jsem potom po troše hledání zakotvil v jednom trošku pochybném hotelu, kde jsem měl postel v jakési prosklené verandě, ve které očividně normálně spal člověk z recepce. Ale shánějte něco levného v centru Bombaje v jedenáct večer, byl jsem rád, že mám střechu nad hlavou. Ani mi nevadilo, když jsem ve tři v noci, utíkajíc na zádoch, protože mě konečně dostihly ty proslulé indické žaludeční potíže, zakopl o dva Indy, co mi spali přede dveřma na zemi. Jim to očividně taky nevadilo. Bombaj, se svou zajímavou architekturou, kosmopolitním mixem lidí a výtečnou kuchyní, kterou si chvála bohu můžu už zase užívat naplno, si musí počkat na další příspěvek.

Slonění

Dnešního rána jsem si splnil sen a svezl se na slonovi. Ještě teď jsem z toho v opojení. Přispal jsem si a nestihnul jsem slonní ranní hygienu, přišel jsem ale včas na líčení, kdy slonní obličej dostal slušivý make-up. Po něm už stačilo z kapsičky vytáhnout sto rupií (40Kč) a než jsem se nadál, stál jsem na zídce, vedle mě slon, já na slonovi a už se křečovitě držím provazu, který má ovázaný okolo krku. I když je to slon indický, tedy menší než jeho africký bratříček, přece jen je to vysoko, sedlo žádné. Naštěstí slon kráčí důstojně a pomalu, já se uklidňuju a uvědomuju si, že ty štětiny na jeho krku a hřbetě dost píchají. Ale co, užívám si své dvě minuty slávy a zuřívě se držím, když slon zvedá chobot a tím pádem i krk, na kterém se křečovitě drží jakási postavička. Brzo ale už přelázám na zítku, slonovi dám do chobotu požadovanou bankovku, ten ji obrátně předává pánovi. Já ještě za odměnu dostávám slonní požehnání chobotem na hlavu.

Po této radostné události už jsem věděl, že cokoliv dalšího bude dnešního dne jako bonus.Rozhodl jsem se pořádně prozkoumat celý areál a za 15 korun jsem si na celý den zapůjčil kolo. Jako už potolikáté v Indii nechápu, jaký mají byznys model, protože jsem za kolo zaplatil a to bylo vše. Nechtěli jméno, pas, zálohu nic. Tady ho turisto máš, večer ho vrať. A očividně to funguje. Rozjel jsem se na docela slušném kole bez přehazovačky, sluníčko příjemně hřálo a já se kochal výhledem do krajiny. Nakonec jsem dorazil k dalšímu chrámu na kopci, kam jsem kolo vytlačil a zaparkoval. Konala se tam zrovna nějaká svatba, vyhrávala vesnická kutálka - s muzikanty jsem se spřátelil (i když anglicky neuměli ani slovo) a dokonce jsem jim vysvětlit, že taky hraju na klarinet. Načež oni mi ho začali nabízet, ať zahraju, což jsem kvůli své hygienické paranoie musel odmítnout. Oni se mě na oplátku ptali, zda nemám klarinetové plátky. Bohužel. Další věc, co jsem zapomněl.

Zároveň se kolem mě točila tlupa dětí, které se střídavě chtěly fotit, žádaly propisky nebo žadonily peníze. Co bylo zpočátku roztomilé po chvíli začalo být otravné, a tak jsem se jal odejít. Jak jsem vycházel z chrámu, vidím, jak se jeden z chlapečků naklání nad mým zadním kolem. Co to proboha chce? Aha, vyfoukl mi pneumatiku, je naprosto prázdná. Co teď s tím? Chvíli jsem tam stál a okouněl, doufaje, že mi někdo za malou úplatu nabídne pumpičku. Nestalo se, jen já jsem byl obležen horou malých Inďat, která čekala, co budu dělat. Sebral jsem se a dal se na odchod - ještě na mě křičeli cosi o tom, že nejbližší pumpičku najdu až za 4 kilometry, ale mě vyhlídka příjemné procházky - ač s tlačením kola - až tak nevadila.

Asi po deseti minutách se na mě usmálo štěstí, narazil jsem na shluk chaloupek u silnice. Hned před první seděl chlap a když jsem mu naznačil, že potřebuju pumpičku, jal se mi pomáhat. Škoda že anglicky neuměl ani slovo, kolo nafouknul výborně. Já mezitím pozoroval jeho příbytek, který byl velikosti menší posázavské chatičky. Postupně z té špíny vylezlo 8 dětí - aspoň tolik jsem jich stihl napočítat - a buď sledovaly mě nebo se krmily rýží z jakési misky. Na rozdíl od chrámových raubířů byly až neuvěřitelně plaché, na má gesta prakticky nereagovaly. Znovu jsem si přípomenul, proč mi indický venkov připadá tak vylidněný a vzdušný - v prostoru, kde bychom měli garáž na motorku, bydlelo minimálně deset lidí, skupinu ovcí a další domácí zvířenu nepočítaje. A jak už to tak bývá, chlap za svůj dobrý skutek nic nechtěl, vnutil jsem mu tedy aspoň 15 rupií, jediné drobné co jsem měl. Drobné. 50 rupií (20 Kč) mi již přišlo moc. Těch 6 korun je směšných, tady to ale vydá na rýži na celý den, myslím. Raději ale rychle pryč, pryč od této chudoby, z které je mi fyzicky nevolno, zpátky do našeho hezkého turistického městečka, kde je sice také špína a nepořádek, prašné cesty, prasata, kuřata, ovce, krávy a děti válící se na ulicích, přesto to ale pořád je prosperující centrum.

Během oběda mi nějaká další dobrá duše vyfoukla tentokráte kolo přední. V "půjčovně" po několika minutách usilovné aktivity sehnali pumpu (přinesli ji od vedlejšího stromu) a poznamenali, že kolo mi musely vypustit děti z jiné vesnice, protože ty místní by "nic takového rozhodně neudělaly." Zbytek odpoledne jsem strávil projížděním okolí, kde se mísí staré pobořené chrámy, hromady kamení, palmy a zchudlé vesnice. Za celý den jsem natočil asi 40 km. Od kola už jsem se radši nevzdálil ani na krok. Jen jsem se začal nějak moc drbat, až mi za chvíli došlo, že slonní blechy, narozdíl od těch psích, na člověka rozhodně jdou.

Hampi

Když jsem odesílal poslední příspěvek, netušil jsem, že mě ještě večer čeká malé dobrodružství. Zasekl se nám totiž zámek. Holanďan s sebou měl zámek na dveře s číselnou kombinací, díky kterému jsme na sebe nebyli během dne na pláži vázaní. A najednou kombinace prostě nefungovala, zámek nešel otevřít. Po vyzkoušení různých kombinací jsme museli konstatovat, že je po zámku, a jali jsme se hledat domácího, zda nemá kleště. Jak se ukázalo, stačil tlustý šroubovák, kterým zámek v pohodě vylomil. Rozčarování z celé příhody bylo dvojnásobné - zámek nás nejen zradil, ale v případě najezdu lehce nadprůměrně inteligentní opice vybavené kusem železa by vydržel asi tak dvě sekundy. C'est la vie.

V sobotu jsem si přivstal - chodím spát čim dál dřív, brzo budu vstávat v pět - a šel se v půl osmé podívat na slíbené koupání slona. To se konalo v řece tekoucí hned pod naším městečkem, přímo před hlavním chrámem. K řece vedou docela dlouhé schody - gháty - které svou šíří přípomínají fotbalové ochozy. Když jsem přišel, slon už byl v plné akci, na povel cvičitele se různě nakláněl a lehal si, až mu z vody čouhala jen špička chobotu. Na oplátku ho jeho pán důkladně drhnul kartáčem. Vedle slona ranní koupel provozovali i Indové, takže se na břehu válely spousty šampónů, mýdel, kartáčků a dalších nezbytných (ne)hygienických potřeb. Válela se tam ovšem také tlupa turistů, které střídavě fascinovaně fotografovala slona a Indy. Slon si z celého mumraje nic nedělal, majestátně se nechal vyčistit a na památku při odchodu na schodech zanechal několik obříh koblih. Kam se hrabou koně.

Já jsem se s Holanďanem vydal na vydatnou snídani, kdy mě lahodná porce ovesné kaše, palačinka s papájou a smažená vajíčka s toustem, má první skutečná snídaně v Indii, výtečně připravila na náročný den. Po snídani se k nám ještě přídala jedna sympatická Němka, která studovala matematiku a náboženství a s kterou jsem tedy měl o čem zapříst debatu, a Estonka, která sice studovala v rámci Erasma na Umprumce v Praze, ale jinak má určitě blíž k Rusku. Hlavně co se stylu oblékání týče. Až mi přecházely oči, jak jsem nevěděl zda se dřív dívat na maskáčové kalhoty, tričko z nějakého komiksu, obrovské růžové brýle, zářivě rezavé vlasy nebo koženou ledvinku, která celé kreaci nasadila cirkusovou korunu. Brzo mi ale naštěstí oči přecházely z památek a estetický cit se mohl uklidnit.

Půl milionové Hampi bylo hlavním městem mocné Vidžajnagarské říše, jež v 15. a 16. století ovládala celou jižní Indii. Jako v Goe se z města v zásadě dochovaly jen náboženské stavby. A jako v Goe to stojí za to. Celý areál je posetý hinduistickými chrámy - jakýkoliv popis se nemůže rovnat fotkám, které se mi snad už někde podaří nahrát. Městečko je soustředěno kolem jednoho z nejimpozantnějších, ale další se nalézají rozseté až do vzdálenosti třech kilometrů. Pomalu jsme tedy šli po silnici a každou chvíli nahlíželi do nějakého chrámu. Sluníčko, nejdřív schované za mraky, takže to vypadalo na déšť, příjemně hřálo, pak už pálilo a já litoval, že jediné čisté tričko, co mi vybylo, má černou barvu - moji spoluputovníci zase želeli toho, že si místo deštníků a pršiplášťů nevzali radši čepice. C'est la vie.

Asi nejpříjemnější na celé prohlídce byla absence otravných prodavačů. Prostě jsme se procházeli a nikde nikdo nebyl. Dokonce ani moc turistů ne. Když jsme nakonec narazili na jakýsi školní výlet asi desetiletých dětí, bylo to příjemné zpestření. V mžiku jsme byli obleženi, protože si s námi všichni nutně museli potřást rukou a zeptat se nás na jméno - tedy využít svou veškerou znalost angličtiny. Většina památek byla, světe div se, zadarmo a platit se muselo až za vstup do areálu královského paláce. Pět dolarů jsem dal rád, za odměnu jsem vstoupil do nádherně udržovaného areálu, kde tráva byla zelenější, zdi čistší a všechno upravenější než jinde. A to tu všude panuje všeobecný pořádek, památky jsou v dobrém stavu a je vidět, že je o ně pečováno, a dokonce jsou všude odpadkové koše. UNESCO dělá očividně divy. To jen Praha se snaží o sto seč, aby ji z UNESCA vykopli. Nejlepší z celého areálu byly bezkonkurečně bývalé královské sloní stáje (každé stání by vydalo na garáž pro střední bagr), kde jsem se mohl oddávat snění o svém vysněném domácím zvířeti. Ano, až vyrostu, chci slona!

Okolo druhé nás rikša zavezla na druhý konec areálu, k jinému chrámu. Tomu samozřejmě předcházelo smlouvání, tentokrát dost drsné, ale řidič očividně podcenil naši evropskou umíněnou ochotu jít to celé pěšky, a tak se nakonec jelo za naši cenu. Další chrám byl ještě nádhernější než všechny předchozí, ale v tu chvíli jsem už byl lehce přechrámovaný - a to jsme ještě cestou domů potkávali další a další, ke kterým už jsem neměl sílu ani vzhlédnout. Město rozhodně muselo být vysoce prosperující, aby si dovolilo takovouto sbírku. Bohužel ze sekulárních památek se nic moc nedochovalo, z královského paláce byly vyhrabány základy, a tak jsem si případal jako v Persepoli a v jiných podobných místech: tady leží nějaké rozházené šutry, vypadá to docela geometricky a ty si, turisto, představuj, že vidíš nádherné město. Nějak mi tento způsob památkování nejde a těch šutrů už bylo dost.

Vlastně nebylo - zatím jsem totiž nepopsal jedinečnou krajinu kolem Hampi. Všude, kam se podívám, vidím hromady, kopce, hory šutrů. Obrovské balvany ležící na sobě jakoby je tam vyklopil nějaký gigantický bagr. Krajina jak z Flinstoneových. Vzdáleně mi to přípomíná ty šílené zábavní parky na Floridě, v kterých ale balvany byly z plastu a hrál se pod nimi minigolf nebo sloužily jako prolízačky. Krajina trošku jak z amerického západu, jak jsem ho poznal v červnu. Krajina, které se nemohu nabažit. A nakonec jen velmi řídce obydlená krajina - mezi všemi těmi přerostlými balvany je jen málo místa pro rýžová políčka.

Dnešního rána (já už byl vzhůru od půl sedmé), jsme se převozem vydali přes řeku a vyrazili na ... další chrám. Tentokrát ale seděl na vrcholu vysokého kopce, odhadem jsme po schodech museli zdolat aspon 50-75 metrů převýšení. Cestou - byly to asi 3 km - jsme prošli dvěmi malebnými vesničkami a idylickými rýžovými poli, jejichž zeleň se odrážela v zeleni banánových a kokosových alejí a neuvěřitelně košatých banjanových stromů. Idyličnost samozřejmě trvá vždy jen do chvíle, než potkáte prvního člověka, který vás rychle vytrhne z rustikálního snění a vrátí vás do reality. Kromě hlavní silnice jsou silnice prašné, všude špína, v tom se batolí děti, psi, prasata, slepice, krávy (až budu zpátky v Evropě, určitě mi nepřítomnost lejn bude připadat divná) a všechno jiné možné i nemožné. Ženy se mezitím starají o děti, vaří nebo perou prádlo - u potoka, kde ho máchají ve vodě, namydlí a pak s ním zuřivě třískají o kameny. Ani se nedivím, že sárí nemají knoflíky.

Výhled z kopcohory byl úžasný, chrám se ukázal být chrámečkem, což stejně stačilo skupince pobudů a žebráků, kteří se však na indické poměry chovali velmi slušně, až diskrétně. Cestou zpátky jsme se před náporem palčivého slunce schovali do stínu obrovského kamene u cesty. Během naší půlhodinové přestávky před námi defilovaly děti vracející se ze školy. Nejdřív ty rychlejší na kole, pak ty cestující pěškobusem. Spousta se jich u nás zastavila a následovalo obligátní potřásání rukou, jména a tentokrát i dotazy, zda máme propisky. Z nějakého důvodu se všechny děti - bez výjimky všechny - rozhodly nás požádat o propisku. Bůh ví proč. Propisky jsou zřejmě v módě. A tak jsme se v dobré náladě a s pocitem dobře vykonané turistické práce vrátili za překrásně zářícího slunce zpět. Následoval výtečný pozdní oběd a pak jen odpočinek. Zítra si chci ještě celý areál prohlédnout na kole a pokud se mi podaří zvítězit nad záludností indického rezervačního systému, a hlavně místních Indů, kteří mi lístek měli zarezervovat, v pondělí ráno se vlakem vracím zpátky na pobřeží.

Ta lepší Goa a cesta vlakem

Posledních několik dní bylo dost vyčerpávající, a tak, řečeno s klasikem, omluvte předem slabý výkon doprovodný kapely. Chce se jí spát. Ale toto období má i svá pozitiva. I když je Holanďan skvělý cestovní společník, Honzovi stále něco chybělo. Až včera se mu naplnila podvědomá touha - celý den s námi strávil jeden Němec, aus Bayern. A dnes, jaká to radost, jsem byl ve vlaku obklopen Němci ze všech stran - prostě krásně jako doma. Vše je v pořádku, a tak se můžeme vrátit k našemu přiběhu.

V poslední epizodě se náš hrdina vzpamatovával z nočního přesunu na nové bojiště a ze zběsilého náporu jednotek indických prodejců. Zuřivé srážky pokračovali až do úterního odpoledne, kdy došlo k rozhodnutí vyklidit bojiště a rozbít stan jinde. Ale až do té klíčové druhé hodiny odpolední, hodiny odjezdu rozhrkaného autobusu na sever, byl cestovatel vděčný za své české vychování, které mu pomáhalo být na Indy náležitě nevlídný, úsečný a chvílema až sprostý. Narozdíl od Holanďana, ten k nim byl téměř bez výjimky (i jemu však ujely chvílema nervy) milý. Skvěle bychom se hodili do jednotky dobrý policajt-zlý policajt. Kličkujíce (přechodníky neumim, ale používám) mezi turisty, prodavači, nabízeči, pobízeči, krávami a jejich exkrementy a tlupami psů a jejich exkrementů, bylo toho na mě přece jen trochu moc.

Vydali jsme se tedy na sever, do městečka Panadži, což je hlavní město Goy. Cesta místním autobusem byla naprosto skvěla, Goa je naprosto nádherná, zelené kopce, porostlé bujnou vegetací, spousta kapliček a kostelíčku a na indické poměry až neuvěřitelně čisto a nechaotično. Spíš taková střední Amerika - proč také než, když to bylo Portugalské. Panadži je město jak z jiného světa (kontinentu). Má jen 100 000 obyvatel, doprava není chaotická (vlastně v ulicích ani není moc aut), všude se dá dojít pěšky, lidé na ulicích nebydlí, jen je používají a turista se může procházet do liba a do sytosti aniž by ho pořád někdo otravoval. To, že taxikáři a občasný pouliční prodejec naše odmítnutí jejich služeb považují za konečné a nechají nás na pokoji, s Holanďanem přičítáme nějaké zvláštní chorobě, kterou by asi měl vyšetřovat výbor pro neindickou činnost. Normálně totiž po odmítnutí následuje dlouhé kolečko nabídek dalších věcí, až se vrátíme k té první, za lehce nižší cenu.

V Panadži jsme také objevili úžasnou vegetariánskou restauraci (ty jsou teda v Indii pravidlem, spíše než výjimkou), kde jsem dál pokračoval v průzkumu vynikajících indických jídel, tentokrát i s výtečným čerstvým džusem z jakýchsi místních pomerančů. Zato hotel byla špinavá klasika, kdy jsem byl vděčen za svá dvě prostěradla. O co horší pokoj, o to lepší byrokracie a Ind, co to měl na starost, po nás tentokrát požadoval kopii pasu, kopírku ale samozřejmě neměl... Protože poslední dobou únavou padám před desátou, bylo mi to všechno dost jedno.

Ve středu jsme se pak, na Holanďanovo přání, vydali místními busy na sever na jinou pláž, kde se konal pravidelný super-bleší trh. Jeho tradice se táhne až do hippiesáckých šedesátých let. Na malé prostoru tam bylo snad dvěstě krámků se všým možným i nemožným, naštěstí byli většinou neškodní. Prodavače pavích vějířů už ale vidět nechci nikdy. Ani magory, co nabízeli pouliční čištění uší jakousi zrůdnou železnou trubičkou....

Odpoledne jsme se pak vydali do staré Goy, města, které mělo v 16.století víc obyvatel než Londýn nebo Lisabon a dnes z něj zbývá jen pár katedrál a kostelů. Město bylo opuštěno kvůli epidemiím a inkvizici (co bylo horší nevím, ani nemůžu, ostatně patent na rozum má církev svatá). Nyní to celé působí velmi zvláštně, protože na rozlehlých prostranstvích zůstávají jen monumentální církevní stavby. Jakoby na Starém Městě zmizely všechny domy a zůstaly jen kostely. Navštívili jsme 4, ale něco jsme vynechali. Fakt zvláštní místo - ještě zvláštnější proto, že v přilehlém - a velmi zajímavém - muzeu vybírali ode všech jen 5 rupií (2 Kš) a že v do areálu nemohli ani prodavači, ani krávy ani žádná jiná havěť, takže si v něm člověk mohl vychutnat neuvěřitelný, naprosto neindický klid. Božský klid, chce se mi říct. Ty opuštěně - teď ale mistrně opravené - kostely mi ještě dlouho budou ležet v hlavě.

Dnes ráno jsme ale už v šest vstávali a zamířili na 30 km vzdálenou železniční stanici. Odtud jsem se vydal na své první indické vlakové dobrodružství, k další památce UNESCO (stará Goa tam patří taky), opuštěnému městu Hampi. Cestování vlakem je v Indii téměř kulturní institucí a vlaky jsou subsidované státem. My jsme si koupili lístek do třídy "sleeper" (spací). Celý vagón je průchozí a tam, kde by se u nás nacházelo kupé, se nachází proti sobě dvě trojsedadla. Nad každým trojsedadlem je jedna postel. A z opěradla se dá v noci udělat další sedadlo, stačí ho jen zvednout. A tak najednou všichni tři (6) pasažéři mají svou postel. A to ještě na druhé straně uličky jsou další dvě sedadla, která se podélně promění také v postele. Takhle se stísněně, ale přitom pořád dost pohodlně vyspí 8 lidí.

Vlak na 350 km dlouhé trase supěl osm hodin, ale samotná cesta stála za to. Jak už jsem nastínil, při rezervaci jízdenek (jsou na jméno a sedadlo) probíhá segregace naruby, a tak v našem bílém vágönu jen zřídka zasedla indická kůže. Zato však uličkou skoro bez přestání pochodovali různí prodejci jídla a nápojů - hlavně čaje, který je však v Indii k mě bezbřehé lítosti vždy s mlékem. Za okny se mezitím míhala krajina (pokud jsme tedy jeli, spoustu času vlak prostál), zejména první část byla úchvatná, ježto jsme přejíždeli pohoří Západní Gháty, které je porostlé úchvatnými tropickými lesy. Pak už následovala Dekánská plošina, rovná jak placka nebo, jak poznamenal můj druh, jak to jeho Holandsko. Cestování vlakem je tedy skvělé, neskonale lepší, než zatrolené autobusy, i když bych se asi ještě necítil na 40 hodinový přejezd ze severu Indie na jih, který absolvoval německý pár vedle mě. Protože člověk nikdy neví, na jak dlouho vlak ve stanici zastaví, celé ty dva dny strávili ve vlaku. To snad až někdy příště. I když představit si to dokážu.

Teď jsem už ve vesničce Hampi, nechal jsem se pro štěstí políbit slonem a byl se podívat na fascinující chrám. O ruinách v tomto magickém městě, které v dobách své slávy čítalo půl milionu duší a dnes je jen souborem sutin a o raním koupání slona v řece, podám zprávu po zítřejší prohlidce.

Goa

V jednom se hebraité při psaní svatých textů podle mě museli mýlit - z ráje člověk nemusel být vyhnán, protože by ze zvědavosti odešel dobrovolně. Taková už je lidská nátura. Tedy aspoň já jsem opustil ráj hlídaného kampusu, zdravotně bezzávadných a chutných večeří, skvělých konverzací a bezstarostného lelkování a vydal jsem se na cestu do neznáma, hledat další ráj, tentokrát ten tropický, plážový, jak mi ho sliboval průvodce. Déšť přestal již ve středu - jak jsem se dočetl, by to první cyklón od roku 1963, a dal pobřeží dost zabrat. Údolí pod školou bylo zatopené. Ale teď už jsem se nemohl udržet. V pátek odpoledne jsem si sbalil baťůžek - včetně knih to bylo spíš obří závaží - a nechal se odvézt do Pune, kde na jedné ulici několik společností nabízelo autobus do světoznámého letoviska Goa. Jelikož jsem v nich neviděl žádný rozdíl, jednu jsem si náhodně vybral. Autobus byl typu "sleeper" (spací, lůžkový), netušil jsem tedy moc, do čeho jdu, cena ale byla přijatelná a autobus odjížděl za půl hodiny. Šel jsem tedy do toho.

Při nástupu jsem si všimnul, že se mnou cestují ještě tři další Evropani. Než jsem s nimi ale mohl začít mluvit, byl jsem nacpán do kaslíku velikosti luxusní rakve na samém konci autobusu. Autobus totiž neměl normální sedadla, na každé řadě byly ve dvou řadách nad sebou postele. Já skončil v té horní. Nějak jsem se tam vecpal, pak můj batoh, který velikostí vydá za dospělého člověka, a bylo mi sice těsno, ale jinak to ušlo. Autobus začal drncat po silnici a já doufal, že i ráno najdu všechny kosti na správném místě. Po chvíli autobus zastavil, odhrnula se záclonka od mé kóje a průvodčí mi oznámil že to, co jsem do té doby považoval za klaustrofobickou jednobuňku je ve skutečnosti dvoupostel. Než jsem se nadál, už vedle mě ležel jakýsi Ind. Protože jsme tam s mým batohem leželi vlastně tři, připadal jsem si jak klaustrofobní sardinka. Ind ležel na straně do uličky a od pádu do metrové hloubky ho držela jen jeho schopnost nenechat se autobusem setřást. Zákonitě se tedy na mě, v už tak přecpaném prostoru, tlačil. Nedivil jsem se mu. Střídavě jsem tak měl buď já jeho rameno na mém nebo on na mém. Leželi jsme vedle sebe na zádech, jinak to nešlo, stejně mu rameno přesahovalo ven. Jeho angličtina na tom byla asi stejně jako moje marathi, mačkali jsme se tedy na sebe bezezvuku. Autobus zatím vesele drncal dál - bral to ale radši zvolna, cesta nakonec místo předpokládaných 10-11 hodin trvala třináct. I přes obtížné podmínky jsem však dokázal spát - pokud se opakovaná ztráta vědomí dá nazvat spánkem. Hýbat jsem mohl tak akorát prsty na nohou a to jen za předpokladu, že jsem měl nohy na batohu, který v metr sedmdesát dlouhe kóji zabíral zadních čtyřicet centimetrů. Ve varientě s nohami dole jsem se sice mohl natáhnout rovně, docházelo zato ale k rychlému odkrvení dolních končetin. Někdy uprostřed noci dokonce spoluložník vystoupil. Nadšení však trvalo jen krátce a já brzy dostal dalšího kamaráda.

V 8 ráno jsme konečně dorazili do města Panadžim, centra státu Goa. Goa je v Indii velmi speciální. Stát je to maličký, má jen milion a půl obyvatel a od 16. století byla Portugalskou kolonií. Až do roku 1961, kdy prvnímu indickému premiérovi Nehruovi došla trpělivost a stát připojil k Indii. V Goe je na první pohled vidět křesťanský vliv - Portugalci po sobě zanechali spoustu kostelů. Goa se mi také jeví klidněji než ta Indie, kterou jsem zatím poznal - ulice jsou míň přecpané a vypadají čistěji. Ale průzkum Goy mě teprve čeká.

Když jsem se v sobotu ráno vypotácel z autobusu, rozhodl jsem se jít na snídani s ostatními Evropany. Indická omeleta mi přišla k duhu, naopak já jsem bavil své tři spolo-bělochy historkou z autobusu, protože jak se ukázalo, všichni tři měli kóji pro sebe. Byla menší, s batohem se tam nedalo pořádně vejít a stála víc peněz, ale nemuseli se mačkat. Přišli dřív koupit si lístky, dostali ji tedy automaticky, stejně jako já netušili, jak tohle funguje. Prostě smůla.

Vůdcem skupiny se stal italský padesátník, který strávil posledních dvacet let ve Švedsku, teď rok v Indii a v Goe kupoval jakousi restauraci a chtěl tam přesídlit natrvalo. S taxikářem se dohodl, že ho doveze do letoviska v jižní Goe, kam jezdí baťůžkáři a protože jsem neměl žádné konkrétní plány, přidal jsem se. Za hodinu jsme dojeli do tropického "ráje", osady Palolem. Ital nám ještě ukázal kde se ubytovat a odjel za svým byznysem.

Zůstal jsem já, nakrátko ostříhaná Norka a sympatický Holanďan, s kterým teď sdílím lože v jedné chatce na pláži. Chatka je to příjemná, s vlastním záchodem a sprchou a musím říct, že takhle čistotou svítící záchod jsem na svých cestách snad ještě neviděl. V areálu furt někdo zametá a dokonce tam je, světe div se, tohle mi nebudete věřit, já to taky sám ještě nechápu, věc v Indii jinak neexistující - odpadkový koš!!! Za dvacet dolarů na noc pro dva to není špatné. Postel je široká (už žádné mačkání), má moskytiéru a my to máme dvacet sekund na pláž. Holanďan je fajn, povoláním je to inženýr a ve svých třiceti letech už je zodpovědný a vede projektový tým holandských drah. Teď si ale dává půl roční přestávku na cesty - zaměstnavateli nabídl, že buď dá výpověď nebo mu dají šest měsíců volna. Dostal volno. Už takhle půl-ročně projel celou Latinskou Ameriku.

Celé letovisko má ale takový surreálný nádech. Naposled jsem podobnou schizofrenii cítil v Iránu - v tom smyslu, že zde coexistují dva světy, které absolutně nejdou dohromady. Na jedné straně jsme my, západní turisté (už i češtinu jsem zaslechl, o angličině, němčině a ruštině ani nemluvě) a celá infrastruktura, která je za účelem naší pohody vybudována. Letovisko je jen jedna velka turistická osada s desítkami chatiček, restauracemi (pyšně se chlubící čínským a mexickým jídlem) a internetem. Typická středomořská idylka. Na druhou stranu Indie neodešla, jen byla zatlačena do pozadí. Vlastní pláž - tropická nádhera, palmičky, píseček. A do toho - krávy. Na pláži je spousta krav, posvátných krav, na které se nesmí sahat. Nejlepší zážitek dnešního dne bylo sledovat dva spící turisty, k nimž přišla kráva a začala jim něco pojídat v tašce. Dobrou minutu turisté nic nezpozorovali, až je nakonec někdo upozornil. Kráva si ale i potom dál hleděla žvýkání tašky, takže co s ní, že. Ještě by se indové urazili, kdyby se krávě náležitě vyříkalo. Kravám k Alpské idyle už chybí snad jen ty zvonečky.

O prodavačích nesmyslů bych se ani už nezmiňoval, kdyby nebyli tak STRAŠNĚ otravní. Pokud odsud odjedu dřív, než chci, bude to hlavně kvůli tomu, že člověk nemá ani chvilku klidu. I když jsem si četl knížku, stále jsem nemohl uniknout všudypřítomnému, ultraotravnému "hello, my friend, would you like...". Nejneodbytnější jsou prodavačky korálků a přivěšků. Holanďan si včera něco od jedné koupil, načež ona, místo toho, aby nás nechala chvilku žít, mu je nabízela dál s ještě větším zápalem. Když jsme ji po pár minutách vypudili, přišla hned kamarádka. Na naši poznámku, že jsem si korálky koupili, odpověděla "já ale prodávám jiné, podívejte" a celé otravné kolečko odmítání se opakovalo. Totéž platí pro prodavače látek. Po pláži se člověk nemůže v klidu projít bez toho, aby mu pořád někdo nenabízel výlet lodí (a že jich tady je) nebo ubytování (což chápu ještě míň - proč by turista v plavkách měl chtít ubytování?). Jediné, co člověku na pláži nenabízí, je rikša. Tu si šetří až na okamžik, kdy člověk vystoupí na hlavní ulici a stará známá písníčka se rozezní nanovo.

A tak je to tu celé takové nereálné. Indie - ta pravá, ta, co jsem viděl v Pune - byla šílená, ale byla autentická a dávala ve své šílenosti a chaosu jakýsi smysl. Tady je to jen šílenost a žádný smysl. Ale ještě asi pár dní vytrvám - ceny jsou stále indicky příjemné a kde jindy si zase budu bez jakýchkoliv výčitek finančního svědomí moct dát oběd v restauraci přímo na pláži nebo zajít na kokakolu, která i s padesátiprocentní turistickou přednáškou pořád vyjde na 7 korun. Konzum je slastný. Schizofrenie už tak ne. Sobotu jsem zakončili v duchu tohoto místa - Norka nás zatáhla do italské restaurace, kde jsem si dal předraženou pizzu. I přes dvojnásobné ceny proti místním zvyklostem byla pizzerie plná. Já už jsem ale ani pořádně nedojedl, únavou jsem nemohl pohybovat pusou. V 8 večer jsem se proto uložil k třinácti hodinám slastného spánku. Ztracený ráj jsem v Goe nenalezl, na odpočinek je to tu však dost dobré. Příští týden to už ale vidím na nějakou další výpravu do - indické - reality.

Klimatický minipříspěvek

Prší. Od včerejšího večera leje. Ačkoliv se letos hodně natáhla, monzumová sezóna skončila už před měsícem. Teď je období sucha, kdy nemá pršet. Už na třetím místě se setkávám s tím, že se počasí chová naprosto divně. V lednu v Panamě bylo taky období sucha - v lednu tam nikdy neprší - a lilo jako z konve. Sněhové bouře na začátku října v Praze za mých mladých let nebývaly. A teď průtrž mračen v Indii. Zda se klima otepluje nebo ne a zda za to lidstvo může, je celkem jedno. Klima se mění a my se budeme muset vypořádat se stále častějšími extrémními výkyvy a se ztrátou tradičních cyklů.

Ale vysvětlujte to nebohým místním farmářům (farmář je nadsázka, často celá rodina závisí na půl hektarovém políčku), kteří nedávno sklidili rýži a teď ji mají všechnu rozloženou venku, na sluníčku, kde ji ručně mlátí. Cep do ruky a hezky postaru. Protože Indii chybí infrastruktura, třetina zemědělské produkce se, podle jedné chytré knihy, co jsem nedávno dočetl, nějakým způsobem zkazí, nahnije atd. než se dostane na stůl spotřebitelů. Do rýže teď prší a ač to bude sluníčko brzy jistě přírodě vynahrazovat, jednou namoklá rýže shnije, zplesniví nebo se do ní dostanou různí škůdci.

Jak často zdůrazňuje nositel Nobelovy ceny Amartya Sen, hladomory v Indii nejsou, protože Indie je demokracie. Poslední velký hladomor byl v Indii ještě za Britů, od té doby dokázala často jinak naprosto dysfunkční byrokracie vždy svou populaci zachránit před smrtí hladem. Voliči by se jinak vzbouřili. V tomhle je demokracie krásná. V té samé demokracii se ale hlasy při volbách kupují a usvědčení kriminálníci se vyhýbají trestu tím, že se dají na politickou kariéru. Hlad mají chudí Indové stejně pořád. Jen na ten hlad neumírají. Jak jsem se dozvěděl, dvoum "holkám", které doučuje Abby, je dvacet let. Víc než patnáct bych jim netipoval. Nedostatek živin je prostě vidět na první pohled. Ponesou si to s sebou celý život.

Venku prší a prší. Už tak chudí a vyzáblí vesničani nebudou zase mít vůbec nic. Kolik dalších se jich vydá do měst, z hadrů si postaví chatrč ve slumu a bude snít o tom, že si jednou, pokud se na ně štěstí usměje nebo pokud budou obzvlášť úspěšní v drsném prostředí městské džungle, budou moct zničit plíce vdechováním smrtících výparů při řízení rikšy?

Psáno v 21. století, z chudší části světa.

Vzdělání - řešení chudoby?!

Posledních několik dní, ač chudých na velké cestovatelské zážitky, mi připomnělo život na Harvardu. Na kampusu United World College, i normálně překypujícím tak zajímavými lidmi, se tento týden vynořily dvě další inspirativní osoby, které dále obohatily už tak velmi stimulující intelektuální život. Dnešní příspěvek se věnuje lidem, které jsem tady potkal a kteří svůj čas, invenci, úsilí či peníze věnují snahám o zlepšení otřesných životních podmínek v Indii.

Lamentace nad otřesnou chudobou se táhne všemi mými příspěvky a ani tento nebude jiný. Hrůzy indického života mi trhají srdce pokaždé, kdy se vypravím za hranice školního, ostnatým drátem a mnoha strážnými hlídaného ráje. Škola leží na vrcholu docela vysokého kopce-hřebene, na obou stranách se rozkládá údolí poseté vesnicemi. Na indické poměry jsou okolní vesnice prý relativně prosperující a pravý středověk vládne v severních státech. Indie je podobně jako USA rozdělena na mnoho států, které mají obrovskou moc a mezi kterými se objevily regionální rozdíly. Na rozdíl od Evropy a USA je v Indii relativně bohatý a prosperující jih, zatímco severní státy by vydaly na příručku "Co všechno a jak může nefungovat". Zatímco jih se překotně rozvíjí, zvyšuje gramotnost, snižuje dětskou úmrtnost, přitahuje zahraniční investice a začíná dbát na vzdělání (Pune je velké univerzitní město), na severu se podmínky dokonce zhoršují a výčet nedostatků by vydal na samostatnou knihu.

Jih je na tom samozřejmě dobře jen ve srovnání s apokalyptickým stavem severu - při sobotní návštěvě Pune jsme kromě všech obvyklých a již pojmenovaných obtíží byli neúprosně pronásledování žebráky. Když se na nás v jednu chvíli nejdřív přilepil chlap s miminem na rukou a pak dotírající malá holčička s neuvěřitelnou výdrží, bylo mi úplně fyzicky nevolno - ze sebe, ze své bezmoci, z celého světa, z toho, jak mě situace nutila se zatvrdit, abych se úplně nezbláznil. Blázinec nebo zatvrzení se - nic jiného se nenabízí. Holčiččino (mohlo jí být tak 6-7) neustálé popotahování za ruku do mne vysílalo vlny hrůzy, až jsem úpěnlivě toužil nechat se nějakým kouzlem přenést zpět do střední Evropy. Do míst, kde Václavák za poledne je považován za přeplněný a kde existence sociálního systému dovoluje člověku v klidu spát.

A kde pohled na lidi žijící ve slumech v chýších sestrojených ze všeho možného a většinou spíš nemožného nevyvolává pocity snad ještě horší, než žebravé holčičky s hlubokýma prosebnýma očima. Fyzická a duševní nevolnost při spatření slumů není bez toho tahání za ruku tak bezprostřední. A to navíc život ve městě - i v těch nejhorších slumech - je skoro vždy lepší než život na vesnici, jak ukazují miliony a miliony Indů, kteří rok co rok nohama volí drsný městský chleba, který je pořád lepší, než permanentní polo-hladovění a naprostá bezvýchodnost života na vesnici. Evropská historie jako na dlani - jako kdyby se konec středověku odehrával znovu. Ne nadarmo napsal Salman Rushdie v předmluvě ke své skvělé knize "Děti půlnoci", že za inspiraci vděčí též dvěma zásadním indickým spisovatelů - Jane Austenové a Charlesi Dickensovi. Austenové za její romány o postavení žen v konzervativní společnosti a Dickensovi za vylíčení následků postupující industrializace.

Jak ale z této hrůzy ven? V minulosti už byly vyzkoušeny všechny možné a nemožné přístupy, postupy, projekty, strategie, plány a jiné smysly a nesmysly (mezi)národních institucí. Jediným, komu ale tato pomoc bezpochyby a bez jakýchkoli diskusí pomohla, jsou zatím švýcarské banky, spravující konta zkorumpovaných úředníků od Afriky přes Indii až po Čechy. V Indii se ale v rámci programů zaměřených na chudobu vyvinuly korupční potenciály, anomálie, zneužívání a nezamýšlené účinky, nad kterými i otrlému potomku praotce Čecha zůstává rozum stát. O administrativních hrůzách indického státu a zoufale pokřivené mentalitě Indů, která se v mnoha místech jen obtížně srovnává s postupující modernitou, více až příště, teď už k - snad optimističtější - věci.

Moji noví inspirativní známí totiž sázejí na vzdělání. V blízké vesnici už pět let běží experiment, který obchází výše zmíněné mechanismy centrální "pomoci" a všechny úřady vůbec. Indické školy jsou notoricky známé svou neschopností děti cokoliv naučit. Povinné jsou jen čtyři roky školní docházky i ty jsou však nezřídka naplněny jen de iure, kdežto de facto učitelé, neustále čekající na zpronevěřené platy, často děti nenaučí ani číst, psát a počítat. O tom, že by prošly deseti nebo dokonce dvanácti lety školní docházky, si vesnické děti mohou nechat jen zdát. Bez základní gramotnosti a bez znalosti angličtiny jsou odsouzeny buď k dalšímu živoření na vesnici nebo, pokud se rozhodnou utéct, mají ve městech naději jen na ty nejhorší práce. Trpí jak nedovzdělané a k bídě a plození dalších ubohých dětí odsouzení studenti, tak i indická ekonomika. Té chybí kvalifikované pracovní síly, jež jsou jedním ze základních předpokladů rozvoje - k tomuto závěru ostatně došla i Čína a její centrálně řízený systém z toho vyvodil patřičné závěry. Od naprosto dysfunkční, zkorumpované a etnicky, národnostně, kastovně, sociálně a státně rozdrobené indické byrokracii takovýto centrální plán podpoření vzdělávání nehrozí. Začarovaný kruh chudoby si může vesele pokračovat.

Osvícený program, pro který pracuje i Abby, byl před pěti lety založen Muditem Tyagim, indickým emigrantem do USA. Mudit vyrostl na indickém venkově a díky své inteligenci a notné dávce štěstí dostal stipendium na nejprestižnější privátní střední školu v Indii, kde se vzdělávají indické elity. Odtaď zamířil na americkou UWC v Novém Mexico a pak na New Yorskou Columbii. Skončil v Silicon Valley a po celou dobu svého amerického dobrodružství přemýšlel, jak pomoci své rodné zemi. Vzdělávací program je Akšara plodem jeho fantazie, elánu a přesvědčení.

Program běžící v blízké vesnici nahrazuje funkci státních škol. Po překonání prvotní nedůvěry vesničanů se Harše, ženě která programu věnuje veškerý svůj čas a jíž patří největší díl uznání za jeho praktický úspěch, podařilo vybudovat systém, který v učí adolescenty předměty jako je matematika či angličtina. Bez těchto znalostí nemají studenti žádnou naději na lepší budoucnost. A naopak. Program je navíc spojen s UWC, její studenti dělají s místními dětmi některé aktivity společně a UWC se snaží Akšaru všestranně podporovat.

A právě Mudit ve čtvrtek na tři dny přiletěl z USA na jednu ze svých pravidelných mininávštěv. Tentokrát se ale chtěl nejen přesvědčit, jak se programu daří, ale přivezl i plán na masivní expanzi. Dosavadní úspěch programu mu dodal optimismus a Mudit chce svůj projekt replikovat i v jiných oblastech Indie. Jako pravý - teď už americký - businessman myslí ve velkém a tak čtvrteční večer věnoval diskusi, jak získat a zpracovat různé statistiky o vzdělání v Indii, aby se mohl vytvořit plán, jak celý program potenciálně replikovat absolutně kdekoliv. Z jednání, na kterém jsem se kvůli své zvědavosti také ocitl, mi pravda šla trochu hlava kolem. S více než miliardou obyvatel se i počet škol počítá na stovky tisíc - pro našince jsou to těžko uchopitelná čísla. Mudit zárověň pracuje na webové prezentaci celého projektu, kterou chce použít na sofistikovaný fundraising - studie behaviorální psychologie chování lidí na internetu má v malíčku. Jeho optimismus byl nakažlivý, jeho energie nevyčerpatelná, jeho střídmá logika osvěžující - zvláště pro mě a Abby, po čtyřech letech abstraktních akademických diskusí na nás Muditovo sice idealistické, zároveň však vždy ve faktech zakotvené a navýsost realistické myšlení působilo jako osvěžující lázeň.

Ačkoliv vlastně s programem nemám žádný vztah - kromě toho, že jsem se na chvíli usadil na kampusu - pozval Mudit i mě na páteční večeři s dozorčí radou organizace, která sestávala ze tří příjemných Indek. Dále tam byla Abby, Harša a několik dalších lidí, kteří patří k programu. Protože jsme v Indii, za skvělou večeři pro 14 lidí zaplatil Mudit 80 dolarů. Neboli večeře v Cambridgi pro dva. Jenom na okraj - Indické pivo King Fisher, ač (nebo snad právě proto?) 8 promilní nestálo kvůli své podivně sladké chutí za nic. Taková nedodělaná polo-medovina.

Na kampus jsme se vrátili o půlnoci, Mudit už v půl páté vstával, aby si zacvičil jógu s Michaelem, čerstvým absolventem UWC, a v půl sedmé jsem se k ním přidal já - vydali jsme se k patnáct minut vzdálené rujně hinduistického chrámu (původně velký asi jako nějaká kaple), který byl až do nedávna v naprostém zapomnění. Podle archeologického zhodnocení se nejstarší část nyní rozbořeného chrámu datuje do 8. století. Rozvaliny leží pod masivními stromy (tentokrát bez opic), skryty v zeleni, a tak jsem si na chvilku připadal jako Indiana Jones. To mě ovšem hned přešlo, když Mudit vytáhl a rozdal plastové pytle, abychom splnily hlavní účel návštěvy - sesbírání odpadků, jež tam v poslední době nanosili vesničané. Tímto způsobem vykonal Mudit před svým odjezdem trochu obecně prospěšné práce - v Americe byl dobrovolníkem pro Obamu.

Po návratu jsme se Abby, Michael a já nacpali do Muditova Jeepu a v 9 vyrazili do Pune. Michael je 18-letý kluk, vedle jehož zkušeností a vyspělosti blednu já i většina mých kamarádů. S Abby také neustále zapomínáme, že má za sebou teprve střední školu. Michael je Australan, jehož tatínek je Kanaďan a maminka nedávno objevila Italské předky, takže se může chlubit třemi pasy. Já si z něj tropím srandu, že se zarytě drží britského impéria, protože před příchodem na UWC žil s rodinou několik let v Malajsii a míří na školu v USA. Na Duke University, k obrovské lítosti Abby a mě, protože se dostal na Harvard, ale obrovské stipendium Duku a nějaký přidementnělý vypatlaný absovent Harvardu, který mou alma mater vylíčil v absurdně negativních barvách, Michaela přiměly odmítnout tu nejlepší školu na světě, na které by se někdo jako on mohl skvěle uplatnit. Ne že by Duke byl tak špatná škola, navíc mu dává hodně peněz i na letní projekty, ale stejně nám to přijde škoda. Talentem by se nemělo plýtvat. Michael si ale letos rozhodl udělat gap-year, tedy volno před nástupem na college. Zatím studoval hindí, kterou už obstojně ovládá, a teď stráví měsíců cestováním po Indii. Bude zkoumat, kam všude by Akšara mohla expandovat a všestranně na tom pracovat. Už během dvouletého studia se zaměřil na práci s vesničany, spousta z nich ho zná - jak jsme poznali při návratu v sobotu večer - a ví toho hodně. O Indii, o jejích problémech, o rozvojové pomoci, o světě. Smekám klobouk.

Byli jsme tedy moc rádi, že se k nám v sobotu přidal. S někým, kdo hovoří hindí, jsem si už připadal jen jako poloturista, odrážel nájezdy otravných prodejců a rikš a navíc nás vzal do dobré - a hlavně domorodci nacpané, tedy kvalitní - restaurace. V Pune jsme se dlouho potulovali ulicemi, nechal jsem se pomalu omývat všudypřítomným chaosem. Město je rozlezlé a chybí mu jakýkoliv střed - prostě jedna hektická ulice za druhou, plus stará pevnost a řeka, která připomíná stoku. (Tímto se omlouvám všem českým stokám). Výlet byl prošpikován Michaelovými historkami a postřehy o Indii.

Post Scriptum: UWC mi sice Harvard připomínat může, dost tomu ale tady také chybí. V Pune jsem si koupil 3 lahve indického bílého vína - na místní poměry nebylo při ceně okolo 150 Kč za kus vůbec levné (to samé jsme dali za několikachodový oběd pro tři). První načatá láhev byla jakž-takž pitelná poté, co jsem vypnul chuťové buňky rozmazlené letním plundrováním rodinných zásob vybraného vína. Tady se jednalo o nakyslé víno zanechávající lehkou pachuť alkoholu, které se snažilo předstírat chuť ovoce. S přimhouřenýma očima a dychtivými játry by to asi ještě šlo. Druhá láhev byla úplně jiné kafe. Nic takového jsem v životě nepil - víno to sice bylo, ale jakoby se výrobce neudržel a přidal do něj trochu místního koření Z. To víno bylo prostě zoufale divné, pít se dalo jen se sebezapřením. Něco tak zvláštního už jsem dlouho neměl - z tohohle moc úspěšný exportní artikl nekouká - (Je libo víno s pepřem? Kari víno? Víno a la křen? Nebo snad vinná papričkovice?). Třetí láhev leží stále v ledničce. Nikdy jsme si nemyslel,ani v hlubinách zoufalství nad předraženými americkými patoky, že moje reakce na blížící se otevření vína bude "Bojim, bojim".

Jeskyně v Unesco - zůstane lovec zážitků i dále lovcem?

Po třech dnech neustálého civění do monitoru počítače a zuřivého překládání vlastních myšlenek do angličtiny se zase cítím dostatečně zcivilizován, abych nějakou lineární formou popsal výlet z minulého víkendu. Ale Indie má svou logiku, tlačí na mě, cítím ji ve vzduchu, nasávám ji z jídla, proto nechť jsou mé sliby chápány ve stejné rovině, jako "autobus tu bude za deset minut" nebo "je to hned za rohem".

V pátek jsem se s Abby vydal prohlédnout si památky UNESCO - jeskyně Ellora a Adžanta, které leží asi 6 hodin cesty autobusem na severovýchod od Pune. Jako v každé rozvojové zemi zde jezdí autobusy malé, otlučené a nepohodlné, a potom "Volvo". Cesta do města Aurangabad proběhla v klidu, dokonce do něj vede i jakási dálnice, která na tom většinou je líp než D1. Tedy až na občasný v protisměru šinoucí se volský potah. Aurangabad je menší město (na indické poměry, má totiž asi jen 900 000 obyvatel), které se stalo naší základnou. Ubytovali jsme se v příjemném hotelu - ano, dovezla nás tam rikša - kde jsme za 10 dolarů na noc měli čistý pokoj s větrákem a televizí. Po všech svých děsivých představách, kdy jsem čekal na nejhorší, to bylo příjemné překvapení.

V sobotu ráno jsme vstali v půl sedmé a vyrazili do dvě hodiny vzdálené Adžanty. Cesta už byla o poznání horší - jak z pohledu silnice, tak z pohledu rozhrkotaného autobusu. Při jízdě krajinou jsem si uvědomil, jak je vlastně tato oblast málo osídlená. I když je zde daleko větší hustota obyvatelstva než v Čechách, lidé jsou nacpaní ve slumech ve městech a ve vesnicích se mačkají v ubohých příbytcích. Krajina působila velmi vzdušně a volně - krásný to kontrast s mravenčením ve městech. Okolo půl desáté jsem se dokodrcali k jeskyním, kde jsme si po zaplacení 7 rupijí (3 Kč) "amenitities fee" a 7 rupijí za přibližovací autobus konečně koupili lístek na samotnou památku. Pro cizince stojí 250 rupijí (asi 100 Kč), pro Indy 25. Ať žije nadsazování cen.

Samotné jeskyně byly vydlabány do skály pro buddhistické mnichy, kteří se do nich uchylovali k meditaci během období dešťů. Některé jsou docela rozsáhlé, jiné miniaturní, celkem se jich v areálu nalézá 29. Na člověka z nich dýchne závan úplně jiné doby a kultury. V některých jeskyních se dochovaly původní nástěnné malby a v každé jeskyni je úplně vzadu obligátní Buddha. Svou odtržeností od civilizace - která přetrvala i v současné přelidněné Indii - a svým klidem jeskyně na návštěvníky působí už dva tisíce let. Před vstupem je nutno sundat si boty, které jsem si, varován nápisy u vstupu, radši schoval na celou dobu návštěvy do baťohu.

Když jsme se dost vynadívali a zahráli si několik kol hry "Hádej, odkud je tenhle turista", vydali jsme se zpět do Aurangabádu. Autobus tentokrát neměl už vůbec žádné tlumiče, s každým výmolem jsme tedy nadskakovali půl metru do vzduchu a tuto masáž sedacích partií na tvrdé lavici sedadla jsme měli úplně bez příplatku. V Aurangabádu jsme se ještě zajeli podívat na jakousi místní - daleko menší - obdobu Taj Mahálu, ale všudypřítomné davy a ještě lepší cena pro turisty (250 rupií proti 10 pro Indy) nás od návštěvy odradily.

V neděli jsme si zase přivstali a zajeli se podívat na komplex jeskyní Ellora. Ten byl o poznání víc turistický, nejhorší byli všudypřítomní prodavači čehosi - kdy už jim dojde, že turisti tam nejezdí kupovat si baterky, paměťové karty, či ohmatané, vybledlé a povšechně obludné příručky a publikace, které jsou většinou jenom v hindi? Zato normální pohled člověk nepotká.

Na rozdíl od Adžanty, kde jsou jeskyně relativně malé a všechno je takové hezky buddhisticky kontemplativní, Ellora je daleko monumentálnější. Mezi třiceti vydlabanými jeskyněmi jsou jak buddhistické, tak i hindské a džainské (jedno z indických náboženství). Centrální hindský chrám je naprosto ohromující, zvlášť proto, že ho jako všechno ostatní celý vytesali ze skály.

Při návštěvě už jsem byl dost vyčerpaný a tak jsem si v jednu chvíli sedl na zem a začal pojídat sušenky. Abby šla nakouknout do krámu. Jak se ode mne vzdalovala, přihnala se skupinka Indů - turistů, obestoupila ji a začla se s ní fotografovat. Nejdřív všichni dohromady, pak každý zvlášť a pokaždé, když Abby už chtěla odejít, znovu ji zachytili a postavili vedle ní dalšího člena rodiny. S pobavením jsem tuto etudu pozoroval a celé mi to přišlo úspěšné. Já bláhový. V okamžiku, kdy Abby byla propuštěna, se celá skupina otočila mým směrem - stále jsme seděl na zemi - začala si na mě ukazovat a smát se. Zatrnulo mi. A pak to začalo. Ze skupiny se odlepí jeden Ind, přiklekne si ke mně a blesk. Rychle další, na bobek, pohybem ruky mi je naznačeno, abych se díval do objektivu, blesk. Chystám se zvednout. Zvedající Ind mě zadrží a rychle na své místo postrkuje brášku, bratrance, strejdu, dědečka, tatínka, to je vlastně jedno. Vystřídali se všichni. Konečně mají jejich foťáky dost - probůh, snad si nejdou koupit baterky a paměťovou kartu - rychle se zvedám, Abby vychází z jeskyně, teď se směje ona mně, jen na sebe kývneme a oba rychle mizíme, doufaje, že skupinka míří opačným směrem. Máme štěstí. Další skupiny rozjařených Indů již obcházíme obloukem nebo kolem nich procházíme co nejrychleji. Že bych se znova dopustil největšího bláznovství a sedl si, vydávaje se tak na pospas všudypřítomným lovcům západních turistů, o tom ani neuvažuju.

U východu z areálu si po těchto zážitcích od domorodé prodejkyně kupuju pár banánů na posilnění. O kousek dál je košatý strom, v jehož mohutné koruně se prohání tlupa opic. Fascinovaně se zastavím, z lovné zvěře se znovu stává lovec, a tak teď zírám zase já a obdivuju ta zvířata. Ach jo, už na mě zase něco křičí nějaký otravný Ind. Aha, má uniformu, tak radši zkusím pochopit, co říká. Cože? Že nemám pozorovat tlupu neuvěřitelně pohyblivých opic se svazkem banánů v ruce? Hm. Asi má pravdu. Radši pojďme pryč - opice si mě naštěstí nevšimly. Jak bláhové je si jako západní turista myslet, že objevuju a prozkoumávám Indii. Ne, Indie objevuje a poznává mě, já se před ní jen musím snažit co nejvíc chránit a skrývat. Zatímco já jsem zahlcen vjemy a jak idiot čumím na opice s banány v ruce nebo kráčím omámen městy, neschopen vnímat, co se kolem mě děje, ona chaoticky funguje dál, roste a vyvíjí se. Ale o změnách v indické společnosti a proč se Indie stává, navzdory - nebo snad kvůli - tomu všudypřítomnému chaosu, jednou ze světových supervelmocí, zase až někdy příště.

Indie jako přetížení smyslů

První příspěvek byl ve znamení celkového ohromení Indií a povrchního popsání věcí, které po výstupu z letadla zaútočily na mé smysly. Tentokrát musím konstatovat, že cesta po Indii vede k totálnímu přetížení smyslů - nijak jinak se asi pocity z této země popsat nedají. Co přesně znamená přetížení smyslů? V okamžiku, kdy člověk přijde do jakéholkoli, začnou se na něj valit smyslové vjemy a Indie zaútočí na jeho zrak, chuť, sluch, čich a hmat. Na ulici je úpně všechno - muži a ženy, staří a mladí, vyhublí a tlustí, chudí a bohatí - ti ve svých drahých autech, s kterými kontrastují všudypřítomné rikšy nebo motorky, na kterých jezdí celé rodiny a na kterých mnohé ženy sedí ze strany a bez držení, na ulici jsou prodavači všeho možného a nemožného obchody, restaurace, čistírny bot, na ulici se jí, spí, žije - třeba ve slumech, z kterých je těžko u srdce, raduje se, truchlí, žebrá, na ulici se všechno hýbe ale protože je toho všude tak strašně moc, tak jako by všechno bylo statické - prostě takové mraveniště, jiný příměr neexistuje.

První je samozřejmě zahlcen zrak - oči přecházejí z neustálých kontrastů. Asi největším je rozdíl mezi všudypřítomnou špínou a bordelem (pořád jsem ve své západní bláhovosti hledal třeba odpadkový koš) a nádherně oblečenými ženami. Sárí, jejich tradiční oblečení, jsou vyvedena snad ve všech představitelných barvách a z pohledu na ně přechází zrak. Díky nim jsou ulice barevné, až zářive, protože ženy své oblečení mají vždycky v perfektní čistotě. Nechápu, jak je to možné. A zírám a zírám a zírám, protože tolik barev pohromadě jsem ještě neviděl. Při pohledu na valící se davy lidí, rikš, motorek a aut mám chvílemi pocit, zda nehalucinuju. Něco takového není snad možné. Írán proti tomu působí jako poklidná monotónní země (kterou vlastně tak trochu je), z New Yorku se stává oddechový park, pohyb na Manhattanu je najednou klidnou, uspořádanou, jednotvárnou pohodou. Tohle přede mnou se děje. To je Indie.

Následuje sluch. Všude je samozřejmě otřesný randál, kravál a virvál, takže pokud nebohému turistovi vypadnou oči z důlků, je dost možné, že si mu do nich zalezou uši. Kromě hluku přetížení sluchu napomáhá i zmatení jazyků - v oblasti, kde cestujeme, se mluví jazykem marati, který je vzdáleně podobný hindi. Indové sice mají umět anglicky, praxe je však jiná, většinou tedy zůstáváme na úrovni smlouvání o cenu. Pokud anglicky mluví, nerozumím dost často jejich přízvuku. Oblíbená otázka je samozřejmě odkud jsme - z Česka znají Škodovky, na ulicích jezdí hodně Octavií - každou chvíli nějakou zahlédnu. Sluchu nepomáhá ani to, že člověkovi pořád někdo něco nabízí. Neustále. Na ulici není chvilka pokoje. Rikša. Banány. Cetky. Voda. Kokos. Rikša. Rikša. Rikša. Banány. Knížky. Autobus. Rikša. Autobus. Rikša. Cetky. Sušenky. Chipsy. Rikša. Cokoliv, na čem člověk spočine pohledem. Rikša. Cetky. Rikša. Pořád a pořád a pořád. Popřípadě na člověka někdo pokříkuje. Nebo mu nabízí rikšu. A další rikšu. Nebo cetky. Nebo se ho ptá, odkud je. Nebo mu nabízí rikšu. Where are you from? Want a rikshaw? Where are you going? Want a rikshaw? Where are you from? Where are you going? (U každého slova zpíváme, aby to znělo indicky). Where are you going? Want a rikshaw? What is your name? Where are you going? Want a rikshaw?

Čich není nijak ušetřen tohoto obrovského smyslového náporu. O smradu ve městěch byla již řeč minule, vyskytuje se i jinde, přibyl k němu bohužel i sice ne tak silný, přesto ale nepříjemný zápach z mého trička. Co má člověk v tom vedru dělat, že. Ve městech je kvůli splodinám z rikš a aut cítit benzín a výfukové plyny vytváří dusivé aroma. V neděli večer, zatímco jsme čekali na auto zpátky do školy - nakonec měl řidič jen hodinové zpoždění - jsem si říkal, že ten Teherán zas nebyl až tak špatný.

K hmatu můžu přiřadit i zkušenost mé zadnice, která si během dvouhodinové cesty lokálním autobusem bez jakéhokoliv odpružení po rozbité indické silnici na tvrdém sedadle užila své. Nebo také tahání za ruku malými žebrajícími dětmi. Ani silné dávky mého nejdrsnějšího cynismu nezabráníly tomu, aby se mi nedělalo skoro fyzicky špatně. Musím to přestat tolik prožívat. Ale ty děti mě budou děsit pořád - zvlášť protože jsou tak neodbytné.

Zatím nejvíce nevyužitým smyslem zůstává chuť. Jen zatím. Protože nabídka různorodých jídel je v Indii bezedná a chystám se ji pořádně využít. Zatím jím jen ve školní jídelně, která vaří celkem slušně a v sobotu jsem se odvážil do jedné restaurace doporučené v Lonely Planet. Jinak jsem z hrůzy z všech možných nákaz a problémů jedl dva dny jen bramborové lupínky a banány. To už se ale opakovat nebude - v Indii je spousta vegetariánů a tomu se přizpůsobila i místní kuchyně. Vlastně sobotní restaurace byla také jen vegetariánská - takže i když jsem absolutně netušil, co znamenají jména pokrmů na jídelním lístku, nemusel jsem mít žádné obavy. Pro zvídavé - za dvě hlavní jídla, kopec rýže navíc, chleba, tři Fanty, lassi (mléčný nápoj) jsme dohromady dali 5 dolarů. Pro člověka mé nemasožravé nátury země zaslíbená. Tedy téměř - na koření si teprve zvykám a samosu, kterou jsem si koupil v neděli večer, jsem prostě nebyl fyzicky schopen dojíst, ač jsem se přesvědčoval o nutnosti zvyknout si na místní stravu seč mi síly stačily.

Toto jsou tedy mé přetížené smysly, které teď nechávám znovu odpočívat na poklidném školním kampusu. Musím se k něčemu přiznat - v neděli večer, když jsme dorazili zpátky do města Pune, jsem již ze všeho byl tak popletený a přesycený, že zatímco Abby šla ulicí a hledala obchod, já jsem s obtížemi pochodoval za ní, nechápaje, co se to kolem mne děje, a div jsem se jí nedržel za ruku. Kdyby se mi ztratila, snad bych tam musel zůstat stát na místě a čekat až se mi aspoň částečně navrátí schopnost orientace a pohybu po městě. Všechny ty rozličné smyslové vjemy přehltily můj mozek a já jsem, jako můj starý počítač když se v něm snažím otevřít pdfko, nebyl schopen činnosti.

Cesta domů proběhla v pohodě. Na silnici jsme potkali slona - přidal jsem ho do sbírky zvířat spatřených z autobusu o víkendu - psi, prasata, krávy, voli (táhnoucí povozy), opice a velbloudi. O tom, co jsem o víkendu dělal, až příště. Nějak mi to smyslové přesycení zahltilo tento příspěvek a ze zamýšleného úvodu se stal celý post. Stejně je mi jasné, že žádná slova přesně nevystihnou, co zde člověk spatří. Kdosi prohlásil, že Indie je víc než součet svých částí. Indické smyslové přetížení je víc, než souhrn přetížení jednotlivých smyslů.

První postřehy a dojmy z Indie

Před každou dlouhou cestou je nejdůležitější dobře se vybavit knihami, protože kniha toť nejlepší přítel člověka. V Indii sice žije potenciálních lidských přátel více než miliarda, já jsem ale zůstal konzervativní a využil služeb jednoho krásného Oxfordského knihkupectví. Těch mých 7 ubohých knížek pořád může těžko konkurovat sbírce Abby, která ve své indické miniknihovně má asi 40 exemplářů. Ale popořádku.

Cesta do Bombaje (dříve Bombay, dnes Mumbai) proběhla bezproblémově, Air India se osvědčily, pilot byl Brit, turista sedící vedle mě též a zmatení z nesrozumitelné angličtiny tudíž začalo až na letišti. Po vyplnění 3 bumážek a úspěšném znovunabytí své tašky jsem rychle našel řidiče, kterého pro mne ze své školy poslala Abby. Zaplať pánbůh za něj. Venku bylo údajně 29 stupňů - o půlnoci místního času - ale díky vlhkosti jsem si připadal jak v přetopeném skleníku. Okolo půl jedné začala více než tří hodinová cesta z Bombaje. Hned po vyjetí z letiště mě omráčilo to, o čem jsem tolik slyšel, ale co jsem do té doby nikde nezažil - neuvěritelný bordel, smrad a chaos. Ve vzduchu byl prach a kouř, chvílemi jsme zase měl pocit, že dálnice půlí veřejné latríny. A jaká to byla dálnice - víc pruhů sice měla, ale každou chvíli byla přerušena různými výkopy, hromady suti a předěly, což řidiči umožńovalo v jinak rovném terénu auto dostat do pohybu připomínající spíše horskou dráhu. Do toho se v provozu motaly motorové rikši a každou chvíli se skokem pod kola aut snažil ukončit svůj život nějaký Ind, který už se na tu hrůzu nemohl dívat.

Když jsme se vymotali z té hrůzné metropole, situace se zlepšila, dálnice přišla o výmoly a po projetí mýtnou branou už působila i dost civilizovaně. Po ní jsme dojeli do města Pune, z kterého je to už jen asi dvacet minut do Mahindra United World College of India, kde se teď nalézám. Silnice sem vede krásná, asfalt jedna radost, jen mě trošku znepokojovalo, že řidič si očividně ne úplně uvědomoval, že ty dva pruhy silnice už nejsou na dálnici a provoz je tedy obousměrný. Přesto se neochvějně držel v pravém pruhu (v Indii se po vzoru Británie jezdí na levo), což nebylo vzhledem ke klikatosti cesty úplně ideální. Kvůli těm pár autům, co jsme v protisměru míjeli, si vždy přejel do leva, aby se pak znovu vrátil ke svému pravicovému předsevzetí.

Dnešní den jsem strávil studiem knihovny Abby a prohlídkou kampusu. Ten se nalézá na vrcholu kopce uvnitř relativně neobydleného údolí, uprostřed vlastní biorezervace. Škola je asi deset let stará, studuje v ní 200 studentů z 65 zemí celého světa - poslední dva roky střední školy. Kampu byl postaven někým, kdo přemýšlel o tom, co dělá, takže nízké budový jsou vyvedeny z kamene, který naprosto zaniká v tropické vegetaci a budovy tak splývají s přirodou. Velmi příjemné slunečné počasí přímo láká k využití školního bazénu. Školní jídelna zase vaří jídlo, které si zatím s mým zažívacím ústrojím rozumí. Panuje tu taková koloniální idylka. S drsnou realitou se setkám až o víkendu, kdy vyrazíme do milionového Pune.

Jen jedna věc mě v této zemi naprosto děsí a už asi děsit nepřestane: zoufale podvyživení lidé a následné fyzické rozdíly mezi obvyvateli. Je mi nevolno, když vidím vyzáblé chlapy měřící sotva metr padesát, proti kterým jsem já tlouštík. Chvílema se divím, jak vůbec mohou vykonávat nějakou práci - a samozřejmě vykonávají tu nejnižší, tedy fyzicky nejnáročnější. Příliš to připomíná obrázky z koncentračních táborů, jiné srovnání mě bohužel nenapadá. Ještě zoufaleji to vypadá při srovnání s Indy, kteří dostali pořádně najíst - ti jsou "normální". Rozdíl v bohatství se tak tady pozná už podle vzhledu a pěkný pohled to opravdu není. Včera na letišti u výdeje zavazadel právě jeden takový "vyzáblík" vláčel kufry hezky vyrostlého India navlečeného ve značkovém oblečení. Hrůza, řikal jsem si. Řidič, který mě vyzvedl, neměl body mass index ani o chlup větší.

O čtení knih na Harvardu aneb esej sentimentálně moralizující

Kdo dnes ještě čte knihy? A proč? V českém školství je kniha většinou pokládána za něco nepatřičného, snad dokonce škodlivého, zvídavější žáci se s ní setkávají ve volném čase či ji maximálně čtou při hodině pod lavicí. Jako zdroj informací či dokonce vědění a moudrosti však kniha nemá v systému založeném na memorování pouček a pozitivistických „fakt“ žádné podstatné místo. Knihou samozřejmě nemyslím učebnice, skripta, či všelijaké přehledy „v kostce.“ Jako knihu chápu romány, filosofická pojednání, sbírky esejů a vlastně všechno psané slovo, které neservíruje nějaké předžvýkané pravdy, jež si stačí zapamatovat, ale naopak nutí k zamyšlení a pokusu o interpretaci. Tento příspěvek je pak zamýšlen jako obhajoba čtení knih, toho velkého anachronismu minulých století, kterému s nástupem internetu, Google Books, společnosti zábavy a podobných lákadel hrozí ve století jednadvacátém pomalé vymření. Největším nepřítelem knih a bohatých myšlenek v nich ukrytých už nejsou ani tak různé inkvizice a totalitní režimy jako spíš naše lhostejnost a vše přehlušující touha se bavit, v kterých se intelektuální a kulturní výdobytky evropské civilizace rozpustí jako v postmoderním guláši. Na Harvardu, který v mnoha ohledech symbolizuje to nejlepší z amerického školství, takovýto apokalyptický stav ještě nenastal.

S trochou přehánění by se dalo říci, že v americkém vzdělávacím systému je kniha – s veškerými svými rozpory a neurčitostmi – vším, zatímco údaje a fakta v tom smyslu, jak jsme se je učili chápat a používat my, jsou až druhotné. To platí především pro americké střední školy, kde na hodinách literatury žáci za semestr přečtou a důkladně rozeberou několik vybraných děl. Výuka se často odehrává bez jakéhokoliv kontextu, kdy na životě autora nezáleží, historická fakta si přece můžeme najít v díle samotném a víc nepotřebujeme. Díky tomuto přístupu si studenti osvojí dovednosti pro kritické myšlení a rozbor textů. Z pohledu českého systému však vypadají jako nevzdělaní neandrtálci: „umějí o díle napsat hezký esej, k čemu jim to však je, když ani netuší, kdo je jeho autorem.“ Američan se naopak zeptá: „možná víte spoustu detailů o životě Jana Nerudy, dokážete však rozebrat aspoň jednu Malostranskou povídku? Četli jste ji vůbec?“ Český student, pokud nemá vzácně osvíceného pedagoga, jen nechápavě krčí rameny.

Výuka literatury – a totéž co pro literaturu platí i pro další humanitní obory jako filosofie či dějepis – ale nemusí být zredukována na výběr mezi znalostí velkého množství naprosto nepoužitelných fakt, která nemají žádné opodstatnění pro svou existenci a myšlení studentů nijak nerozvíjejí, na straně jedné a důrazem na praktické dovednosti na straně druhé, kdy studentům chybí jakýkoliv elementární kontext. Oba přístupy se samozřejmě dají zkombinovat a americké univerzity jsou toho nejlepším příkladem. Nebo vlastně byly, protože v současnosti většina Američanů již na čtení a přemýšlení nemá čas a raději touží vystudovat několik kurzů marketingu či účetnictví. Několik škol – a patří mezi ně i Harvard – se však i nadále tvrdošíjně drží staromódní struktury bakalářského studia.

V angličtině se tento systém nazývá „liberal arts,“ v češtině potom svobodná umění, a přímo se vztahuje k antickému způsobu výuky svobodného člověka. Svobodná umění mají za cíl rozvinout lidské schopnosti a dovednosti ve všech směrech, posunout horizonty našeho vědění a chápání, pomoci nám, řečeno mottem Harvardu, „růst v moudrosti.“ Tento důraz na osobní rozvoj se neslučuje se studiem specifických oborů, a proto Američané mohou začít studovat práva či medicínu až teprve po absolvování čtyřletého bakalářského studia. Mnohé univerzity teď sice nabízejí programy jako management či účetnictví už i pro bakalářský cyklus, na Harvardu kurzy účetnictví pro bakaláře neexistují.

Na školách s „liberal arts“ programem se studentům dává velká svoboda ve výběru předmětů. Každý student si vybírá svůj obor, na který se zaměří – což může být dějepis, literatura, filosofie, ale také ekonomie, politické vědy, matematika, fyzika, chemie, či biologie a mnoho dalších – ale ve svém oboru musí „odstudovat“ nanejvýš jen polovinu z celkového množství absolvovaných předmětů. Proto někteří studují najednou třeba dějepis a literaturu, ekonomii a politické vědy, ale výjimkou není ani matematika a filosofie. Samozřejmě pokud někdo chce všechny své „kredity“ spotřebovat na jeden obor, má tu možnost, ale většina studentů se naopak snaží vyzkoušet různé disciplíny. Navíc samotná škola je nutí rozšířit si obzory a každý student má povinnost vybrat si několik kurzů v oblastech, které jsou nejvíc vzdálené jeho zaměření: studenti humanitních věd tak musí absolvovat dva kurzy přírodních věd a několik kurzů věd sociálních a naopak student biologie musí projít několika kurzy literatury, dějepisu a filosofie. Absolvování kurzu literatury je dokonce povinné pro přihlášku na medicínu, která od budoucích doktorů očekává, že dokážou přečíst knihu. Stejný výkon univerzita požaduje od ďábelsky chytrých ale interakce s normálními smrtelníky neschopných matematiků, zvídavých biologů a ostatních příznivců věd. Ti všichni musí být během studia vystaveni knihám, musí se s nimi poprat a musí být schopni na základě jejich podnětů sepsat samostatnou práci. Ať si tedy člověk studuje, co chce, a knihám se vyhýbá jako spousta mých spolužáků, nakonec jim stejně neunikne.

Proto základem každého kurzu v humanitních a sociálních vědách je „reading list,“ neboli seznam četby, který v mnoha případech hraje rozhodující roli při výběru kurzů. Číst týdně tisíc stránek se sice dá, ale člověku pak nezbývá čas na nic jiného, a tak se studenti snaží své kurzy vybalancovat, aby čtení nebylo příliš. Platí totiž, že se učíme jen o autorech a myšlenkách, s kterými jsme schopni se seznámit přímo. V populárním kurzu o americké literatuře 20. století se rozebírá jeden autor týdně. Každá kniha má 300-500 stránek, kterými se studenti musí bezpodmínečně prokousat, protože jinak se nemohou účastnit diskuse o díle a zejména nemohou psát eseje. Eseje se musí v kurzu napsat tři a každá vyžaduje znalost detailů v dané knize – kdo by jen shrnul děj, se zlou by se potázal. Navíc profesor v závěrečné zkoušce testuje znalost všech knih. Kurzy filosofie či dějepisu na Harvardu taktéž jdou přímo k pramenům a profesoři často jen dodávají kontext, zatímco od studentů se vyžaduje, aby si argumenty v literatuře našli sami a pak se s nimi poprali v esejích. Učebnice až na velmi řídké výjimky neexistují – studenti získávají jen různé pohledy na věc, celkový obrázek si každý musí utvořit sám. Jak už jsem zmínil, důraz se klade na individuální pochopení, kreativitu při práci s prameny a schopnost kriticky zhodnotit dané argumenty.

Také díky tomuto přístupu se mnohé knihy, jež na první pohled nanejvýš budí dojem posvátné úcty a poté už jen lhostejnost, najednou stávají živými texty, které fascinují další a další generace čtenářů a poskytují základ jejich dalšímu rozvoji. Ať už jde o Homérovu Iliadu a Odyseu, Platónovu Ústavu, Hamleta a jiná další klasická díla evropské kultury a vzdělanosti či díla nedávnější, každý rok noví studenti začínají objevovat jejich uměleckou krásu, myšlenkovou hloubku a rafinovanost a třeba i jejich vnitřní protikladnost, která je vlastní jak těmto dílům, tak i takzvané lidské přirozenosti. V tomto pojetí kniha neobsahuje nějaké předem profesorem vybrané množství fakt, které se každý žák má naučit – samozřejmě, všichni bychom měli vědět, že Platón byl žákem Sokrata a učitelem Aristotela a že Ústava je mnohými pokládána za odpudivý příklad totalitního sociálního inženýrství. Takovýto „telefonní seznam“ základních „údajů“ určených pro zapamatování při testu student většinou zapomene snad ještě rychleji než online-status svých přátel. Hlavně však bude ochuzen o zážitek z textu, který je významově nesmírně bohatý, vzpírá se jakémukoliv jednoduchému shrnutí a nabízí množství – někdy navzájem protichůdných – interpretací. Kdo rozhodne, jaká interpretace je správná? Může snad jakýkoliv učitel z pozice své autority vyřešit problém, nad nímž si už více než dvě milénia lámou hlavy generace myslitelů a akademiků? Nakonec si každý musí udělat obrázek sám. To neplatí jen pro Platóna, ale snad pro každé dílo s jakoukoliv uměleckou a myšlenkovou hodnotou: předpřipravené pravdy a jednoduchá shrnutí a generalizace se při četbě rozpadají a objevují se celé vrstvy významů, které nám byly v dějinách literatury či filosofie v kostce skryty. Kritický způsob čtení je svým způsobem vlastní každému, kdo kdy něco přečetl. Zvláštnost „liberal arts“ však spočívá v důrazu na hledání problémů a kritiku nekonzistentních argumentů místo snahy studentovi naservírovat lehce stravitelné „pravdy“.

K čemu ale tento mnou omílaný důraz na osobní názor vlastně je? Kromě potěšení, jež nám čtení knih skýtá, jde hlavně o osobní rozvoj. Z osobního rozvoje se stala mantra všech možných příruček a návodů na úspěch v profesním i osobním životě. Já mám však na mysli klasický smysl tohoto termínu, kdy ještě nebyl kontaminován duchem komerce. komerčními významy. Čtení knih nám primárně nepomáhá dosáhnout nějakého jasně definovaného cíle. Četbou začínáme chápat souvislosti světa okolo sebe, poznáváme zkušenosti lidí v jiných zemích či dobách a hlavně se dobíráme odpovědi na otázku, kdo jsme.

Zmiňovat politiku v ódě na knihy může znít jako svatokrádež, ale není lepšího příkladu pro tyto úvahy než životní cesta nového amerického prezidenta Baracka Obamy. Ať už si o něm myslíme cokoliv, Obamův vzestup je nerozlučně spjat s knihami. Nejdříve jich spoustu přečetl, aby mu pomohly najít jeho identitu a následně se sám stal veleúspěšným autorem dvou děl. Jako dítě bělošské matky a černošského otce z Keni se Obama od mládí snažil najít své místo ve společnosti. Na této cestě ho provázeli jak klasici světové literatury jako například Shakespeare, Nietzsche, či Bible, tak i klasici američtí, jako Ralph Ellison,W.E.B Du Bois či Richard Wright, kteří přímo pojednávají o černošské zkušenosti v USA. Četba Obamovi pomohla nejen objevit a vyjasnit si, kým je, ale vybavila ho i širokým rozhledem o společenských problémech a konečně mu pomohla vylepšit jeho již tak výjimečný řečnický talent. Při své snaze najít a definovat sama sebe Obama ve věku svých třiceti dvou let poté, co se jako první černoch stal předsedou prestižního studentského časopisu Harvard Law Review, napsal své první paměti. I když kniha „Dreams from My Father“ (Sny od mého otce) na počátku devadesátých let zapadla, Obama v ní ukázal svůj mimořádně hluboký způsob myšlení a neustávající touhu dobrat se pravdy, ať již šlo o jeho rodinu, sebe sama, nebo celou společnost. Obamova druhá kniha, „The Audacity of Hope“ (Smělost naděje), kde obšírně rozebírá problémy Ameriky na přelomu tisíciletí, se již stala bestsellerem a vyjevila celý obrovský záběr Obamova intelektu.

Zbytek, řečeno s klasikem, je historie. Ale i v té nám již dobře známé a donekonečna opakované historii je potřeba zmínit, že i během psychicky a fyzicky náročné předvolební kampaně si Obama našel čas na četbu a novináři ho několikrát zachytili, jak vystupuje z letadla či auta s rozečtenou knihou v ruce. Knihy ho budou jistě provázet i v Bílém domě – když člověk jednou pozná jejich magickou moc, už se od nich nemůže odloučit. Abychom ale do jejich světa pronikli, je přece jen lepší mít nějakého průvodce či aspoň uvaděče. Knihy spolu mluví, odkazují na sebe a častokrát odkryjí své nejhlubší myšlenky a nejkrásnější postřehy jen vzdělanějším a zkušenějším čtenářům. Takovým čtenářem se samozřejmě může stát každý, ale čím víc k tomu pomáhá škola, tím lépe. Když už v ní student musí trávit čas, proč ho nevyužít efektivně? Harvard se této logiky naštěstí drží. I když mi možná v budoucí práci budou nakonec chybět kurzy účetnictví a na amerického prezidenta to také nedotáhnu, zážitky a rozšířené obzory, jež jsem četbou získal, mi už nikdo nevezme. Ani vám ne.

A vítězem soutěže o obskurní kurz roku se stává…

Na počátku minulého semestru jsem si smlsl na kurzu o sexu v literatuře. Tentokrát se mi žádnou podobnou lahůdku objevit nepodařilo, ale vzpomněl jsem si na asi nejpraštěnější kurz, o kterém jsem kdy slyšel a který se na podzim dočkal už své druhé sezóny. Katedra „VES“ – visual and environmental studies – bůh ví, proč jsou filmy nacpány do jednoho pytle s environmentálními studii – tak tato katedra, proslulá kurzy navštěvovanými místními hipíky, nabízí kurz „loitering“, do češtiny nejlépe snad přeloženo jako „poflakování se.“ Pro zvídavé popis kurzu vysvětluje: „studenti se budou vyskytovat v blízkosti objektů a budou tvořit díla jako odezvu na tyto objekty.“ Nevím, představuju si to jako dlouhé čekání na letišti, po kterém najednou člověka napadne vzít si štětec a namalovat obrázek smějících se svišťů, či něco podobně absurdního. Na poflakování nic podle mě nemá, ani můj druhý oblíbenec – kulturní historie banánu. Vzhledem k tomu, jak významnou roli banány hrály v dějinách mnoha Latinsko amerických států, je to téma přímo chvályhodné, možná i ve výsledku poučnější, než zvláštní obsese, jež zasáhla katedru dějepisu. V jednom z minulých semestrů nabízeli Křesťanskou revoluci, Americkou revoluci, Francouzskou revoluci, Darwinovu revoluci, Kubánskou revoluci a Kulturní revoluci. Na to, že Harvard je jedna z nejusedlejších institucí v západní civilizaci a jeho studenti se stávají úspěšnými pokračovateli establishmentu, bylo těch revolucí až moc. Ten opravdu revoluční kurz bylo tedy teprve poflakování se.

Dodatek k předchozímu příspěvku

K předchozí meditaci o finančních potížích univerzit se váže i lehce obskurní fakt, který však ve výsledku má pro mnohé lidi dalekosáhlé důsledky. Obzvláště velkým problémem během současné krize je totiž správa nedávno ustavených fondů. Podle zákonů mnoha států – včetně Massachusetts – nesmí být z fondu nikdy čerpány peníze pod jeho počáteční hodnotu. Proto pokud někdo věnoval řekněme milion dolarů a v posledních letech byl přírůstek řekněme deset procent ročně, tak využití padesáti tisíc bylo bezproblémové. V okamžiku, kdy fondy ztratily i třeba více než třicet procent však dochází k poklesu jejich hodnoty pod onu klíčovou cifru daru. A proto se na peníze nemůže vůbec sáhnout, nemohou se nijak využívat, a instituce musí čekat a doufat, že se trhy brzo odrazí ode dna a hodnota portfolia zase začne růst. Protože však toto období může trvat jakkoliv dlouho a chod mnohých pracovišť začíná být paralyzován, začíná se mluvit o změně zákona. Ta by pomohla i Centru pro střední východ, kde působí i Ondra a které mu muselo zrušit jeho konferenci o roce 79 v islámském světě právě z toho důvodu, že peníze se přes noc vypařily a na ty, které zbyly, se nesmí sáhnout – celé centrum má teď potíže i se samotným provozem. Rychle se proto snaží vymyslet, jak alespoň část peněz vyvázat z přísných podmínek daných zákonem, protože legislativní proces se samozřejmě povleče. Proto se možná budou peníze vracet dárci a on je pak univerzitě obratem vrátí, tentokrát ale jako přímý peněžní dar. Univerzitním fondům taktéž neprospělo ani to, že investovala velké částky u podvodníka století - B. Madoffa.

Kafe a umění

Co má sbírka uměleckých děl na Brandeisově univerzitě společného s kávou na Harvardu? Obě padly za oběť ekonomické krizi. Zatímco ale zrušení každodenní ranní kávy zadarmo v naší budově humanitních studií znamená katastrofu jen pro těch několik zoufalců, kteří už v 9 ráno potřebují masivní dávku kofeinu, rozhodnutí vedení Brandeisu zavřít své museum a galerii a rozprodat jejich exponáty vyvolalo vlnu rozhořčení. Dlouhá léta pracně budovaná sbírka, sestavená zejména z darů mecenášů, kteří tato díla chtěli dát k veřejnému užití, by měla být v nejbližší době rozprodána na aukcích a přesunout se do privátních sbírek. Univerzita si od příjmů z prodeje mnoha svých unikátních děl slibuje zalátání děr ve svém rozpočtu, krutě zasaženým současnými ekonomickými potížemi.

Brandeis není mezi americkými akademickými institucemi žádnou výjimkou, finanční potíže už pocítila každá univerzita, Harvard nevyjímaje. Nejakutnějším problémem je propad tzv. „endowment,“ což je souhrnný majetek školy, sestávající jak z nemovitostí a vybavení, tak i z rozličných peněžních fondů, jež byly v minulosti darovány na podporu specifického účelu. Tyto peníze sedí v bance tzv. navždy a smí se disponovat jen s jejich výnosy, což v době stabilního růstu zařizuje solidní příjem pro objekt mecenášovy podpory. V časech dramatických burzovních pádů se však tento systém zadrhl. Na hodnotě ztrácí vše a univerzity najednou mají o 20 až 30 procent méně prostředků než ještě před pěti měsíci. Ke klesající hodnotě majetku se také přidává pokles v hodnotě darů a zároveň zvyšujíc se nároky na finanční pomoc studentům, jejichž rodiny byly taktéž postiženy krizí. Harvardu sice stále zůstává „endowment“ okolo 25 miliard dolarů, ale protože spousta peněz je vázaná ke specifickému účelu a nesmí se s nimi libovolně disponovat, i zde najednou chybí desítky milionů dolarů v letošním rozpočtu. V příkladně byrokraticky logickém rozhodnutí bylo rozhodnuto zachovat vysoké platy profesorů – více než sto tisíc dolarů ročně - a pokusit se šetřit na platech již tak mizerně odměňovaných instruktorů, personálu a vůbec všech, kteří jsou na svých platech existenčně závislí. Šetřit se taktéž musí na kancelářských sponkách a teď naposled to odneslo i to nešťastné ranní kafe. V člověku trne, aby za chvíli nezačali rozdávat i toaletní papír na příděl.

Brandeis je v trošku jiné situaci. „Endowment“ se smrskl ze 712 na 545 milionů dolarů a univerzita má problémy se svým provozem. Proto se možná rozprodej sbírky v celkové hodnotě dosahující až 350 milionů jevil vedení školy jako ten správný krok. Prodej však nutně budí rozpaky. Je správné zbavit se ve jménu krátkodobých ekonomických problémů sbírky namáhavě shromážděné za dlouhá léta, nota bene když mnozí mecenáši explicitně počítali, že jejich díla zůstanou v rukách veřejně prospěšné instituce? I když jsou privátní, tak univerzity v USA vždy plní jakési veřejné poslání a dostávají dotace od federální vlády. Spravování muzeí a galerií je jedním takovým příkladem veřejně prospěšné činnosti univerzit – jako privátní instituce se univerzita – aspoň v teorii – dokáže o sbírky postarat lépe, nebo aspoň s větší oddaností a zájmem než nějaký byrokratický vládní moloch, ale na rozdíl od soukromých sběratelů si exponáty nesyslí někde v obýváku, ale zpřístupňuje je široké veřejnosti. Rozhodnutí rozprodat sbírku tuto symbiózu mezi veřejnou a soukromou sférou narušuje a ohrožuje její myšlenkové základy. Jak se asi bude rozhodovat sběratel umění, až bude chtít dát sbírku do dobrých rukou k veřejnému užitku? Bude vůbec nějaká středně velká univerzita jako Brandeis pro něj ještě někdy stoprocentně důvěryhodná? Možná se raději rozhodné darovat svá díla Harvardu, tak jako nedávno univerzitě daroval sbírku německého malířství 20. století v hodnotě sto milionů dolarů. Univerzita s díky dar přijala a exponáty putovaly do depozitářů, protože Harvard trpí akutním nedostatkem výstavních ploch a i depozitáře přetékají těmi nejvybranějšími díly světové kultury. Co se týče hromadění umění, najde Harvard ve světě asi jen málo konkurentů – nedivil bych se, kdyby nám přibylo i pár děl z Brandeisu. Zvláště teď, když bychom si díky úsporám na kafi mohli nějaké dovolit koupit.