Z Hampi do Bombaje

Začátek tohoto týdne byl ve znamení cestování. Už bez holandského kamaráda, který mě v neděli večer opustil a vydal se na jih. Pondělí jsem strávil vlakovým přesunem zpátky do Goy, v úterý jsem se po Goe proháněl na kole, středa byla ve znamení dvanácti hodinové cesty do Bombaje a od čtvrtka pobíhám po tomto znamenitém městě.

Na začátek jen několik postřehů. V pondělí ráno jsme ve čtvrt na šest vyráželi z Hampi. S Estonkou jsme si předešlého večera sjednali rikšu - Indián nám slíbil, že nás jeho kamarád sveze za 150 rupií, což je o 50 vyšší cena než normálně, ale když je to ráno, nu což. Ráno bylo ale všechno jinak. Rikšák sice přijel načas, ale začal tvrdit, že za 150 má vézt jen Estonku, tak mu to prý bylo řečeno, a pokud chci jet já, musím vysolit dalších 150 rupií. To mě dvojnásobně nakrklo, protože se nás nestydatě snažil oškubat a protože jsem se ještě večer před tím ujišťoval s jeho kamarádem, že cena je za dva lidi. Začal jsem se s ním handrkovat, ale chlápek byl fakt neoblomný a trval aspoň na 250. S tím jsem se nehodlal smířit a když okolo projížděla jiná rikša, zakřičel jsem na ridiče "Hello, my friend, will you take us for 150?" Netušil jsem, co bude následovat. Náš rikšák se neuvěřitelně rozčílil a začal na mě řvát, co si to dovoluju a proč volám na toho druhého. Jinými slovy, on s náma může vymetat jak chce, když se člověk začne starat o sebe, tak je to hned nepřípustné chování. Chlap byl fakt rozzuřený, nechápal jsem proč, protože normálně takhle smlouvání neprobíhá. Načež zamumlal něco o tom, ať vlezem do rikšy a jakž takž jsme se dohodli, že pojedem za 150. Celou dvacetiminutovou cestu jel jak blázen a museli jsme trhnout rikša rekord na této trati - kamarádovi se v půl šesté ráno samozřejmě nedovolal. Když jsme dojeli na stanici, našel jsem naštěstí přesně 150 rupií, ale chlápek se jal znovu diskutovat, něco vykřikoval a vypadalo to snad, že si jde pro kamaráda. Prostě úžasná situace a nezbývalo, než nasadit zbraň nejtěžšího kalibru: humor. Jak si tak ten blbec mele tu svou písničku, povídám: "Vypadám jako kráva?"
Chlap i Estonka sebou cukli a jen na mě mlčky zírali. "Povídám, vypadám snad jako kráva?"
Chlap, co se stále nevzpamatoval: "Cože, jseš blázen?"
Já: "Vypadám já jako kráva? Protože proč se mě snažíte takhle podojit?"
Načež Estonka vybuchla smíchy, chlapovi spadla čelist a my jsme využili přestávky v jeho klení a opustili ho. Ještě na nás vykřikoval cosi nehezkého ale má lest zapůsobila a umožnila klidný odchod. Cesta vlakem pak už byla indická pohodička strávená konverzací s jednou Němkou, která mi nechtěla věřit, že nejsem Američan, a den byl zakončen v jedné výtečné restauraci, kde jsem mezi davy místních byl zas za největšího exota.

Úterý jsem si užil na výtečné pláži, která se tentokrát narozdíl od minulého letoviska táhla v délce dvaceti kilometrů a velké kusy nebyly vůbec zastavěné, o kravách, trhovcích a podobných útrapách ani vidu ani slechu. Narozdíl od všech ostatních turistů jsem si nepůjčil moped, ale kolo, s kterým jsem se pak proháněl jak po Goe, okoukávajíc kostely a kapličky v různém stádiu opravenosti či rozpadu, tak po pláži, kde se na tvrdém písku jelo naprosto krásně. Jeden Angličan mi navíc vyprávěl o své cestě z Bombaje do Goy na kole - výtečný to nápad, zvláště když na silnicích okolo pobřeží není moc provoz. Rozhodně námět na další výlet.

Celá středa byla kochací - vlak se řítil téměř zcela lidupráznou krajinou plnou úžasné přírody. Jak už jsem zmiňoval z vlaku Indie působí neuvěřitelně liduprázně, jen občasné rýžové políčko je známkou lidské přítomnosti. 700 km dlouhá cesta z Goy do Bombaje stála 288 rupií, tedy něco přes sto korun a tentokrát už se mnou cestovala ta pravá Indie, ne žádné bílé gheto. Zvášť když jedinými dalšími cizinci byla černá Američanka a její - velmi bílý - švédský přítel. S nimi jsem potom po troše hledání zakotvil v jednom trošku pochybném hotelu, kde jsem měl postel v jakési prosklené verandě, ve které očividně normálně spal člověk z recepce. Ale shánějte něco levného v centru Bombaje v jedenáct večer, byl jsem rád, že mám střechu nad hlavou. Ani mi nevadilo, když jsem ve tři v noci, utíkajíc na zádoch, protože mě konečně dostihly ty proslulé indické žaludeční potíže, zakopl o dva Indy, co mi spali přede dveřma na zemi. Jim to očividně taky nevadilo. Bombaj, se svou zajímavou architekturou, kosmopolitním mixem lidí a výtečnou kuchyní, kterou si chvála bohu můžu už zase užívat naplno, si musí počkat na další příspěvek.