Goa

V jednom se hebraité při psaní svatých textů podle mě museli mýlit - z ráje člověk nemusel být vyhnán, protože by ze zvědavosti odešel dobrovolně. Taková už je lidská nátura. Tedy aspoň já jsem opustil ráj hlídaného kampusu, zdravotně bezzávadných a chutných večeří, skvělých konverzací a bezstarostného lelkování a vydal jsem se na cestu do neznáma, hledat další ráj, tentokrát ten tropický, plážový, jak mi ho sliboval průvodce. Déšť přestal již ve středu - jak jsem se dočetl, by to první cyklón od roku 1963, a dal pobřeží dost zabrat. Údolí pod školou bylo zatopené. Ale teď už jsem se nemohl udržet. V pátek odpoledne jsem si sbalil baťůžek - včetně knih to bylo spíš obří závaží - a nechal se odvézt do Pune, kde na jedné ulici několik společností nabízelo autobus do světoznámého letoviska Goa. Jelikož jsem v nich neviděl žádný rozdíl, jednu jsem si náhodně vybral. Autobus byl typu "sleeper" (spací, lůžkový), netušil jsem tedy moc, do čeho jdu, cena ale byla přijatelná a autobus odjížděl za půl hodiny. Šel jsem tedy do toho.

Při nástupu jsem si všimnul, že se mnou cestují ještě tři další Evropani. Než jsem s nimi ale mohl začít mluvit, byl jsem nacpán do kaslíku velikosti luxusní rakve na samém konci autobusu. Autobus totiž neměl normální sedadla, na každé řadě byly ve dvou řadách nad sebou postele. Já skončil v té horní. Nějak jsem se tam vecpal, pak můj batoh, který velikostí vydá za dospělého člověka, a bylo mi sice těsno, ale jinak to ušlo. Autobus začal drncat po silnici a já doufal, že i ráno najdu všechny kosti na správném místě. Po chvíli autobus zastavil, odhrnula se záclonka od mé kóje a průvodčí mi oznámil že to, co jsem do té doby považoval za klaustrofobickou jednobuňku je ve skutečnosti dvoupostel. Než jsem se nadál, už vedle mě ležel jakýsi Ind. Protože jsme tam s mým batohem leželi vlastně tři, připadal jsem si jak klaustrofobní sardinka. Ind ležel na straně do uličky a od pádu do metrové hloubky ho držela jen jeho schopnost nenechat se autobusem setřást. Zákonitě se tedy na mě, v už tak přecpaném prostoru, tlačil. Nedivil jsem se mu. Střídavě jsem tak měl buď já jeho rameno na mém nebo on na mém. Leželi jsme vedle sebe na zádech, jinak to nešlo, stejně mu rameno přesahovalo ven. Jeho angličtina na tom byla asi stejně jako moje marathi, mačkali jsme se tedy na sebe bezezvuku. Autobus zatím vesele drncal dál - bral to ale radši zvolna, cesta nakonec místo předpokládaných 10-11 hodin trvala třináct. I přes obtížné podmínky jsem však dokázal spát - pokud se opakovaná ztráta vědomí dá nazvat spánkem. Hýbat jsem mohl tak akorát prsty na nohou a to jen za předpokladu, že jsem měl nohy na batohu, který v metr sedmdesát dlouhe kóji zabíral zadních čtyřicet centimetrů. Ve varientě s nohami dole jsem se sice mohl natáhnout rovně, docházelo zato ale k rychlému odkrvení dolních končetin. Někdy uprostřed noci dokonce spoluložník vystoupil. Nadšení však trvalo jen krátce a já brzy dostal dalšího kamaráda.

V 8 ráno jsme konečně dorazili do města Panadžim, centra státu Goa. Goa je v Indii velmi speciální. Stát je to maličký, má jen milion a půl obyvatel a od 16. století byla Portugalskou kolonií. Až do roku 1961, kdy prvnímu indickému premiérovi Nehruovi došla trpělivost a stát připojil k Indii. V Goe je na první pohled vidět křesťanský vliv - Portugalci po sobě zanechali spoustu kostelů. Goa se mi také jeví klidněji než ta Indie, kterou jsem zatím poznal - ulice jsou míň přecpané a vypadají čistěji. Ale průzkum Goy mě teprve čeká.

Když jsem se v sobotu ráno vypotácel z autobusu, rozhodl jsem se jít na snídani s ostatními Evropany. Indická omeleta mi přišla k duhu, naopak já jsem bavil své tři spolo-bělochy historkou z autobusu, protože jak se ukázalo, všichni tři měli kóji pro sebe. Byla menší, s batohem se tam nedalo pořádně vejít a stála víc peněz, ale nemuseli se mačkat. Přišli dřív koupit si lístky, dostali ji tedy automaticky, stejně jako já netušili, jak tohle funguje. Prostě smůla.

Vůdcem skupiny se stal italský padesátník, který strávil posledních dvacet let ve Švedsku, teď rok v Indii a v Goe kupoval jakousi restauraci a chtěl tam přesídlit natrvalo. S taxikářem se dohodl, že ho doveze do letoviska v jižní Goe, kam jezdí baťůžkáři a protože jsem neměl žádné konkrétní plány, přidal jsem se. Za hodinu jsme dojeli do tropického "ráje", osady Palolem. Ital nám ještě ukázal kde se ubytovat a odjel za svým byznysem.

Zůstal jsem já, nakrátko ostříhaná Norka a sympatický Holanďan, s kterým teď sdílím lože v jedné chatce na pláži. Chatka je to příjemná, s vlastním záchodem a sprchou a musím říct, že takhle čistotou svítící záchod jsem na svých cestách snad ještě neviděl. V areálu furt někdo zametá a dokonce tam je, světe div se, tohle mi nebudete věřit, já to taky sám ještě nechápu, věc v Indii jinak neexistující - odpadkový koš!!! Za dvacet dolarů na noc pro dva to není špatné. Postel je široká (už žádné mačkání), má moskytiéru a my to máme dvacet sekund na pláž. Holanďan je fajn, povoláním je to inženýr a ve svých třiceti letech už je zodpovědný a vede projektový tým holandských drah. Teď si ale dává půl roční přestávku na cesty - zaměstnavateli nabídl, že buď dá výpověď nebo mu dají šest měsíců volna. Dostal volno. Už takhle půl-ročně projel celou Latinskou Ameriku.

Celé letovisko má ale takový surreálný nádech. Naposled jsem podobnou schizofrenii cítil v Iránu - v tom smyslu, že zde coexistují dva světy, které absolutně nejdou dohromady. Na jedné straně jsme my, západní turisté (už i češtinu jsem zaslechl, o angličině, němčině a ruštině ani nemluvě) a celá infrastruktura, která je za účelem naší pohody vybudována. Letovisko je jen jedna velka turistická osada s desítkami chatiček, restauracemi (pyšně se chlubící čínským a mexickým jídlem) a internetem. Typická středomořská idylka. Na druhou stranu Indie neodešla, jen byla zatlačena do pozadí. Vlastní pláž - tropická nádhera, palmičky, píseček. A do toho - krávy. Na pláži je spousta krav, posvátných krav, na které se nesmí sahat. Nejlepší zážitek dnešního dne bylo sledovat dva spící turisty, k nimž přišla kráva a začala jim něco pojídat v tašce. Dobrou minutu turisté nic nezpozorovali, až je nakonec někdo upozornil. Kráva si ale i potom dál hleděla žvýkání tašky, takže co s ní, že. Ještě by se indové urazili, kdyby se krávě náležitě vyříkalo. Kravám k Alpské idyle už chybí snad jen ty zvonečky.

O prodavačích nesmyslů bych se ani už nezmiňoval, kdyby nebyli tak STRAŠNĚ otravní. Pokud odsud odjedu dřív, než chci, bude to hlavně kvůli tomu, že člověk nemá ani chvilku klidu. I když jsem si četl knížku, stále jsem nemohl uniknout všudypřítomnému, ultraotravnému "hello, my friend, would you like...". Nejneodbytnější jsou prodavačky korálků a přivěšků. Holanďan si včera něco od jedné koupil, načež ona, místo toho, aby nás nechala chvilku žít, mu je nabízela dál s ještě větším zápalem. Když jsme ji po pár minutách vypudili, přišla hned kamarádka. Na naši poznámku, že jsem si korálky koupili, odpověděla "já ale prodávám jiné, podívejte" a celé otravné kolečko odmítání se opakovalo. Totéž platí pro prodavače látek. Po pláži se člověk nemůže v klidu projít bez toho, aby mu pořád někdo nenabízel výlet lodí (a že jich tady je) nebo ubytování (což chápu ještě míň - proč by turista v plavkách měl chtít ubytování?). Jediné, co člověku na pláži nenabízí, je rikša. Tu si šetří až na okamžik, kdy člověk vystoupí na hlavní ulici a stará známá písníčka se rozezní nanovo.

A tak je to tu celé takové nereálné. Indie - ta pravá, ta, co jsem viděl v Pune - byla šílená, ale byla autentická a dávala ve své šílenosti a chaosu jakýsi smysl. Tady je to jen šílenost a žádný smysl. Ale ještě asi pár dní vytrvám - ceny jsou stále indicky příjemné a kde jindy si zase budu bez jakýchkoliv výčitek finančního svědomí moct dát oběd v restauraci přímo na pláži nebo zajít na kokakolu, která i s padesátiprocentní turistickou přednáškou pořád vyjde na 7 korun. Konzum je slastný. Schizofrenie už tak ne. Sobotu jsem zakončili v duchu tohoto místa - Norka nás zatáhla do italské restaurace, kde jsem si dal předraženou pizzu. I přes dvojnásobné ceny proti místním zvyklostem byla pizzerie plná. Já už jsem ale ani pořádně nedojedl, únavou jsem nemohl pohybovat pusou. V 8 večer jsem se proto uložil k třinácti hodinám slastného spánku. Ztracený ráj jsem v Goe nenalezl, na odpočinek je to tu však dost dobré. Příští týden to už ale vidím na nějakou další výpravu do - indické - reality.