Udržitelný týden v neudržitelném teple

Tenhle příspěvek už zde měl viset před několika týdny, vztahuje se totiž k velké slávě, která se ve škole udála u příležitosti přednášky jednoho z momentálně nejslavnějších absolventů univerzity – Ala Gora. Na kampus byl přivlečen u příležitosti „Sustainability week“, neboli Týdne udržitelnosti. Z jakéhosi zvláštního důvodu se totiž celá škola oficiálně zbláznila do udržitelného rozvoje, a tak jsme v posledních měsících krmeni nejrůznějšími výmysly, které mají přispět k záchraně planety. A proč zdůrazňuji oficiální aspekt této hysterie? Následující řádky se snaží vyjádřit trochu toho podivného amerického pokrytectví, jež na mě z celé této námahy čpí.

Že se něco s Amerikou – tedy aspoň její nejliberálnější částí – děje, jsem si uvědomil už v prvním ročníku. Po děsivých zkušenostech z Tennessee, kde se podivná architektura školní budovy řešila instalací venkovních radiátorů, které řešily naše omrzání o přestávce foukáním horkého vzduchu do otevřeného prostoru, byla Nová Anglie se svými radiátory docela příjemnou změnou. Jaké potom bylo mé překvapení, když mi v jídelně kdosi začal vnucovat, ať si vyměním svou klasickou žárovku za halogenovou. Zaklínadlem akce se stala úspora energie a ochrana přírody. Vzhledem k tomu, že se v té době nikdo neobtěžoval vypínat na noc v učebnách světla a počítače jely všude nonstop, jsem se ani neobtěžoval vyměnit si svou krásnou žárovku za blikající úspornou potvoru.

Jenže žárovkami celé poblouznění přírodou – popírající jeden z prazákladů americké mentality, že s přírodou se musí bojovat a musí se podmanit – teprve začalo. Najednou se zkoumalo, kolik jídla se každý den vyhodí v jídelnách, studenti se začali nabádat, aby používali hrnečky místo kelímků a vyhýbali se co nejvíc plastovému nádobí vůbec, a dokonce jsem i někde četl, že bychom měli vypínat světla, když odcházíme z pokoje. A potom najednou na konci loňského roku prezidentka univerzity vyhlásila závazek, že Harvard do roku 2020 sníží své emise oxidu uhličitého o 20 procent. Jak už to tak v Americe bývá, na důkaz svého odhodlání vyhlásila kampaň, která má za úkol všechny dostatečně zblbnout a přesvědčit je o najednou objevené důležitosti nepodřezávání si větve pod našimi toxickými zadky. Celá hrůzostrašná byrokratická mašinérie tohoto ústavu se tedy dala do pohybu.

„Green is the new Crimson“, hlásají nyní všudypřítomné nápisy. Crimson – rudá barva – je oficiální znakem univerzity a toto jméno nesou jak školní noviny, tak i všechny sportovní týmy. Úředním výnosem jsme všichni zezelenali a od té doby jsme vystaveni přívalu nápadů, výmyslů a nesmyslů, kterými zdůvodňuje svou existenci naše „Office for Sustainability“, založená teprve před nedávnem a proto obzvláště náchylná prosazovat jakoukoliv pitominu, která vzbudí zdání její potřebnosti. K obligátním žárovkám se nyní přidaly plakáty, vlaječky, oblečení, všelijaké nástěnky a kdo ví co ještě – když u východu z jídelny pokaždé vidím nástěnku se splněnými a zbývajícími úkoly, nemohu si nevzpomenout na bojové úkoly z Tankového praporu či Pelíšků. Asi stejně absurdně působí soudobé snahy na Harvardu.

Abych však nepřeháněl, tahle námaha má někdy i pozitivní aspekty. Před nedávnem jsem se například ve školních novinách dočetl, že naše trávníky už nebudou hnojeny toxickými hnusem, z jehož pachu jsme vždycky padali do mdlob. Místo výdobytků chemie vyzkoušeli naši uvědomělí ochránci životního prostředí rostlinný humus, který funguje stejně dobře jako toxické svinstvo, ale nemá nežádoucí účinky. Se zdravou půdou jako by se vracel i zdravý rozum.

Ale proč se tyto řádky nesou v tak ironickém duchu? Al Gore mi připomněl staré pořekadlo o kázání vody a pití vína. Sám se kdysi diskreditoval, když se přišlo na to, že zatímco varuje před dopady emisí CO2, jeho dům má absurdně vysokou spotřebu elektřiny. Podobně absurdně si od začátku topné sezóny připadám já. Musel jsem totiž s hrůzou sledovat, jak teplota v mém pokoji vylezla až na 25 stupňů, a ať jsem kroutil uzávěry na kteroukoliv stranu, ze všech mých radiátorů sálalo nelítostné teplo. V totální rezignaci jsem otevřel okna a od té doby reguluju teplotu v pokoji studeným vzduchem. Nenechal jsem to jen tak a domáhal se nápravy. Správce objektu se mi dokonce pokoušel pomoci, ale nakonec z něj vylezla zajímavá novina - mnoho pokojů má prý nefunkční uzávěry, aby si studenti nemohli regulovat své radiátory. Důvodem prý je, že kdysi někdo nechal o zimních prázdninách otevřené okno a vypnuté topení, které potom zamrzlo. A aby se pojistili, topení se už nedá vypnout, protože lepší přece je, když se bude všechen ten horký vzduch foukat ven. Připadám si v tom jako blázen, zvláště když mi neustále chodí upozornění, abych si pořádně zavřel okna a ujistil se, že mi nikde neuniká teplo. Nikoho ale zatím nenapadlo, jestli všechny ty nádherné teoretické nápady dávají v praxi jakýkoliv smysl. Místo toho mi neustále chodí neodbytné emaily, které mě vyzývají, abych podepsal „Sustainability pledge“ neboli slib udržitelnosti a oficiálně se tak zavázal vypínat žárovky, sprchovat se kratší dobu, nebo - světe div se – měl v pokoji zavřená okna, abych neplýtval teplem. Podobnost se socialismem je bohužel méně než náhodná. Možná však podobné šílenosti jsou jen průvodními patologiemi na cestě ke skutečnému zlepšení. Protože i když si Al Gore nevidí do vlastní pusy, tak jeho agitace a filmy minimálně donutily spoustu lidí zamyslet se nad něčím, o čem dříve ani netušili. Stejně to možná bude i s Harvardem a budoucí generace studentů se dočkají kohoutů na regulaci topení. I tak může vypadat pokrok.