Poslední poznámky z Panamy

Dnes večer nastoupím do autobusu, který by mě za patnáct hodin měl přepravit zpět do San José v Kostarice. Tedy za předpokladu, že všechno proběhne v pořádku. Odtud plánuji menší výlet do Nicaraguy, což bude zdroj dalších blogových historek. Naopak tento příspěvek je leda tak sbírkou střípků, jež se nikam jinam nevešly nebo na které mé mozkové buňky pozapomněly.

Objevem jara dozajista je význam místa, kde bydlím. "Parque Urraca" omílám při kontaktu s taxikáři dnes a denně. Až teprve nedávno jsem si náhodou vynašel, že "urraca" znamená ve španělštině "straka".Jelikož nejsem Sheldon Cooper, nebudu se ani snažit vypočítat, jaká je pravděpodobnost, aby se něco takového příhodilo.

Dalším střípkem, na který jsem trošku pozapomněl, je to, že se zde prakticky nevyskytují motorky. Na rozdíl od středomořských zemí - nebo Íránu či Indie - se zde motorka či scooter vyskytne jednou za uherský rok a to si ještě říkám, jak dlouho řidič může přežít v provozu, kde automobilisté na motorky nejsou zvyklí. Zase se tu aspoň staví na semaforech a ve srovnání s jinými zeměmi se i relativně málo troubí. Na větších křižovatkách, kdy auta čekají na zelenou - nebo jsou zaseklá v zácpě - se pak vždy vyrojí skupinu prodejců všeho možného i nemožného. Od pomerančů přes telefonní dobíjecí kupóny až po autopříslušenství. Naopak ulice jsou posety prodejci státní loterie - ti jsou všude, stát tak očividně snižuje nezaměstnanost.


Nejvíce mi nicméně bude chybět místní ovoce (v minulém příspěvku jsem dal odkaz na fotky, které též zobrazují pestrost místní stravy). Tuto nadílku jsem zakoupil za 17 dolarů - pravda nechal jsem se trošku unést a úspěch byl jen tuto hromadu dovléct domů.


To, co leží vedle mandarinek a vypadá to jako hnusný kříženec mezi pomerančem a citrónem, vypadá vevnitř jako pomeranč, ale je to citrón. Místní citrusy mi podobné nástrahy připravily několikrát, vždy jsem kupoval něco, co mělo podobu pomeranče, ale vždycky z toho vylezl citrón. Až jednou jsem chtěl mít opravdový citrón, koupil jsem si takové malé zelené kuličky, vypadalo to jako limetky. Celý natěšený jsem je přinesl domů, rozřízl a...byl to pomeranč.

A tím končí panamská část tohoto blogu. Děkuji všem fanouškům za pozornost.

San Blas - zemský ráj to na pohled

Se vší úctou k českému patriotismu devatenáctého století, kdyby J.K. Tyl měl býval ve své době možnost navštívit Panamu, možná by dnes naše hymna měla trošku pozměněný obsah. Jedním z konkurenčních kandidátů na titul zemského ráje je totiž souostroví San Blas, ležící v Karibském moři na severovýchod od hlavního města Panamy. Stále se nemůžu vzpamatovat z dokonalosti miniaturních ostrůvků s plážemi posypanými běloučkým pískem, pokrytými palmami a omývanými tyrkysově průzračným mořem a říkám si, zda šlo o nějaký přelud nebo zda místo opravdu existujte.


San Blas je součástí autonomní oblasti Kuna Yala, jež je spravována místními domorodci z kmene Kuna. Ti svou administrativní nezávislost na centrální Panamské vládě získali už v roce 1925, což jim umožnilo zajistit si přežití svých zvyklostí a tradic a zabránilo vydrancování přírody nemilosrdným Rozvojem, jenž si za oběť vzal skoro celý zbytek země. V rámci tohoto uspořádání mají dnes Kunové vlastní policii, zatímco ta státní panamská do Kuna Yala nesmí vstoupit (a honit kolumbijské drogové pašeráky, kteří občas výsostné vody Kuna Yala používají pro přepravu svého kontrabandu. Kunové do Panamy přišli teprve relativně nedávno, až po španělské invazi, kdy byli vytlačeni z kolumbijských kopců a uchýlili se právě na souostroví San Blas. Ačkoliv souostroví sestává z celkem 365 ostrovů, Kunové se očividně rádi tulí a ostrovů obývají jen hrstku. Tam, kde se ale rozhodli usadit, to ale stojí za to - miniaturní ostrůvky (o průměru sto, dvě stě metrů), jsou zastavěné do posledního centimetru, takže tyto ostrůvky připomínají přecpané středověké město (není takový rozdíl mezi výstavbou na ostrově nebo za městskými hradbami) nebo přecpaný indický slum. Ženy tohoto kmene jsou na první pohled rozpoznatelné svým zářivě barevným oblečením. Protože polovina Kunů dnes žije na pevnině, jal jsem se včera shánět jejich fotky do města...


...a bránila mi při tom má vrozena stydlivost a neochota dělat z jiných lidí lovnou fotografickou zvěř.


Kunové žijící na ostrovech se zarputile snaží udržet své zvyklosti a tradiční způsob života. Nejedná se jen o oblečení žen, mezi ostrovy se stále jezdí ve vydlabaných kánoích, vesničané se mačkají v již zmíněných přecpaných vesnicích a podle vyprávění se dává obrovský důraz na rodinné vztahy a pomoc blízkým. Ve snaze zastavit úpadek a mizení zvyklostí dokonce Kunové před několika lety rozhodli, že pozemky a majetek v souostroví mohou vlastnit zase jen Kunové a promptně vyvlastnili těch několik cizinců, co si tam užívalo sladkého života. Nyní se dokonce mluví o možném omezení turistického ruchu, který, ač odsunut na samostatné vybrané ostrovy, stále zasahuje do jejich tradic. Jinými slovy, Kunům se zatím podařilo vyhnout nástrahám civilizovaného "rozvoje," jak je geniálně shrnuje tento příběh.

Ani v tomto ráji není ale všechno perfektní. Při pohledu na množství malých dětí pobíhajících po ostrovech si člověk opravdu připadá jak v Indii = Kunové začínají mít problémy s přelidněním a tradiční zvyklosti, že se muž smí oženit a mít děti, jen když je může zabezpečit, už tak dobře nefungují. A ačkoliv se jí brání zuby nehty, civilizace se na ostrovy přece jen dostala v podobě odpadků - po dlouhá staletí byly veškeré odpadky biologického původu a jako takové se rozložily a brzy po nich nebylo ani stopy. Bohužel Kunům nikdo neřekl, že plastové láhve či obaly od sušenek už takto zázračně nezmizí, a tak jsou některé obydlené ostrovy dnes obsypané odpadky, kterých se vesničané nemají jak zbavit. I na to se prý snad pracuje.Většina ostrovů je buď naprosto neosídlená nebo se na nich nachází pár chýší. A v některých těchto chýších se smí ubytovat turisté (ne však ve všech, i tady panuje přísná regulace).

Do Kuna Yala jsem se vydal v neděli ráno. Ve tři čtvrtě na pět mě vyzvedl džíp, jenž jsem si předchozího dne zařídil v jednom místním hostelu, a na rozdíl od skoro všeho ostatního v této zemi přijel na čas. Když jsem dolu seběhl v 4:48, řidič už nervózně stepoval před budovou a chystal se mi volat. V pět jsme nabrali dalších pět turistů a vyrazili jsme vstříc novým dobrodružstvím. Až do minulého roku byl San Blas autem praktický nedostupný - cesta byla v tak žalostném stavu, že jediným zaručeným způsobem, jak se na ostrovy dostat, bylo letět z Panamy. Sto dvacet dolarů za zpáteční letenku na cestu trvající třicet minut si nemohl dovolit jen tak každý, ale 50 dolarů za džíp už se dalo zkousnout, ač se za tak krátkou cestu jednalo o cenu vydřidušskou a já jsem celou dobu meditoval, jak to zařídit, abych se stal řidičem jednoho takového vozidla. Cesta nám trvala dvě hodiny, silnice už byla téměř v celém úseku v perfektním stavu, až na překonání jedné říčky, nad kterou už ale stavěli most. K moři jsme dorazili brzy. Po příjezdu následovala lekce v totální dezorganizaci, kdy jsme nejdřív čekali v autě na loď, pak jsme čekali venku na loď a nakonec jsme čekali na lodi a když už jsme čekali asi tři a půl hodiny, donutili jsme "kapitána", aby konečně vyrazil a nečekal na nějaké imaginární turisty, kteří prý také měli dorazit z Města. Moře bylo nepříjemně rozhoupané a byli jsme promočení na kost, naštěstí systém přepravy byl promyšlený, takže nám veškeré věci zabalili do igelitových pytlů. Navíc v této oblasti Karibiku je neuvěřitelně nevyzpytatelné počasí, skoro každý den aspoň chvíli prší a na obloze se honí mraky. Na druhou strany každý den také vysvitne sluníčko, takže to má k českému prázdninovému počasí hodně daleko.


Investice do přepravy však rozhodně stála za to. Náš tropický ostrov měl asi 60 metrů na šířku a tak 250 na délku, název ubytování "Robinson's" nebyl tedy úplně zcestný.


Ubytování bylo v bambusových chýších přímo na pláži - ono tedy všechno na ostrově bylo "přímo na pláži", v noci jsem na posteli slyšel zvuk moře z obou dvou stran ostrova, vytvářelo jakýsi stereo efekt. V chýších byly jen postele, podlaha z písku, žádné světlo, elektřina z generátoru se v podobě žárovky vyskytovala jen v jídelním koutku.


Tento návrat k přírodě způsobil, že veškeré turistické osazenstvo - těch pár duší, co se společně se mnou snažily nasát tu krásu - chodilo spát velmi brzy (co také dělat, když po setmění v půl sedmé nastává tropická noc) zatímco ráno v půl sedmé se ostrov hemžil aktivitou. Já jsem naprosto propadl Stiegu Larssonovi a ráno jsem již o půl šesté čekal na první ranní paprsky, abych mohl pokračovat v četbě. Ostatní byli lehce perplex z mé schopnosti číst si za jakýchkoliv podmínek a vyhýbat se společenskému kontaktu. Kdo ty knihy četl, ví, o čem mluvím.


Z čtení = a z houpací sítě - mě vytrhl jen jeden odpolední výlet na třicet minut vzdálený další ostrov, u kterého byl potopený vrak jakési lodi. Kus vraku vyčuhoval z vody, v podvodní části se honily pestrobarevné ryby. Všude okolo byly vidět maličké ostrovy, trčící z vody jako jednohubky na talíři.


Rytmus dne určoval přísun jídla - vzpomněl jsem si na své táborové dny (když se zatáhlo, podobnost se ještě zesílila), protože i tady jsme se všichni shromáždili v jídelně a čekali, co nám přistane na talíři. Naštěstí to nejlevnější jídlo, jež nám pan Robinson mohlnabídnout, měl hned od vedle: vylovené z moře. Každý den k obědu a večeři nám naservíroval čerstvě vylovenou rybu. To, za co se v Panamě musí slušně zaplatit, nám tady přistálo na talíři v rámci 20 dolarů, jež jsem denně platil za jídlo a ubytování. Může se mi někdo divit, třeba při pohledu na další fotky, že jsem místo plánovaných dvou dní v San Blas zůstal dny čtyři?
.

Boquete

Ve středu ráno jsem se ještě před svítáním vydrápal z postele, že vyrazím na pláž a rozhodnu se, zda zůstanu u moře ještě nějaký ten den. Dilema za mě vyřešilo počasí: lilo jak z konve, navíc podle předpovědi mělo pršet až do pátku a v okamžiku, kdy mi došlo čtivo, by my jediné rozptýlení poskytovalo už jen reggae. Pryč. V půl deváté jsem nasedl do autobusu a mířil jsem zpět k panamské hranici. Tentokráte celá razítková anabáze trvala hodinu, jak říká můj dědeček, pánbůh dal čas a o kvaltu se nezmínil. Pak už šlo vše jako na drátkách, takže už v jednu (tentokráte panamského času, který je před Kostarikou o hodinu napřed) jsem seděl v minibusu, jenž se vydal na čtyřhodinovou cestu přes neuvěřitelně zelené kopce centrální Kordiléry do města David. Tam jsem přestoupil na nemesis svých kolen a zamířil do horského městečka Boquete.


Jak píše Lonely Planet, Boquete bylo až do roku 2004 nerozvinutou oázou klidu a pohody, pak ho však jakýsi americký časopis zařadil mezi pět nejlepších míst pro odchod do důchodu, což způsobilo invazi penzistů ze severu. Dnes jsou stráně obce ležící ve výšce asi 1000 metrů nad mořem, kde fouká příjemný chladný vzduch a dá se tam na rozdíl od jiných částí Panamy bez problémů a bez pocení dýchat, posety spousty baráčků, vilek a haciend. Ale což. Když jsem se tam před sedmou doplížil, byl jsem rád, že mnou vyhlídnutý hostel měl volno - ukořistil jsem poslední postel.


Hostel Mamallena byl otevřený teprve na konci prosince a je to mladší bratříček hostelu tady ve městě. Majitelé si dali záležet: v pokojích jsou jen dvě palandy, prostorná kuchyně je vybavená naprosto vším, v recepci jsou nové počítače a obývacímu pokoji před pohodlnými gauči vévodí velká televize, kde projíždějící turisté mohou zhlédnout jeden z desítek filmů, jež jsou v hostelu zdarma k zapůjčení. K tomu se navíc po hostelu povaluje několik šanonů s popisy věcí, jež se v Boquete dají dělat, v recepci jsou k nahlédnutí turistické průvodce a každé ráno si každý může zdarma udělat palačinek až do sytosti. Káva je připravena celý den. Připočtěte k tomu velmi příjemnou slečnu za recepcí a ještě příjemnějšího majitele a za 11 dolarů za noc to není vůbec špatné. Nebo, jak uvádí cedule u dveří: poplatek za použití internetu je 11 dolarů, k čemuž dostanete postel a palačinky zdarma.


Miguel, majitel hostelu, bohužel zbořil mou teorii, že ve střední Americe na Čechy nenarazím (tedy co z té teorie zbylo po šoku v Kostarice). Asi před měsícem tam prý měli skupinu 14 spoluobčanů s průvodcem, kteří, jak prohlásila slečna na recepci, neuměli ani anglicky ani španělsky, takže s nima byla těžká domluva. Mě naopak typovali na Izraelce, jichž jsou tam mraky, takže jsem stejně jako v Indii narazil na nápisy v hebrejštině a navíc na tuto kavárnu.


Hlavním tahákem Boquete je možnost vystoupit na přes 3000 metrů vysokou sopku Baru, na níž se lidé vydávají o půlnoci, aby dorazili zrána zrovna před východem slunce. Při pomyšlení, jaká bude nahoře zima, jsem si výlet s klidným svědomím odpustil a ve čtvrtek ráno jsem se vydal potulovat se po okolí městečka. Celá oblast je proslulá pěstováním kávy - jelikož ji nepiju, odpustil jsem si i oficiální prohlídku plantáže a spokojil se jen s krátkým výletem do přírody. Po pár hodinách toulání mě to ale omrzelo (od půl osmé do jedné jsem musel ujít tak 25 kilometrů, což možná vysvětluje mou únavu), takže jsem si došel do hotelu pro batoh, přešel přes náměstí k "terminálu" autobusů...


...dojel zpět do města David, kde jsem si koupil lístek do Panamy. Tentokrát mi štěstí přálo. Autobus byl luxusní nejen zvenku...


...a navíc mi průvodčí řekl, že místa na lístcích nejsou závazná a posadit se můžeme kdekoliv. Zvolil jsem královské místo v druhém patře vepředu, odkud jsem měl patřičný rozhled na krajinu.


Společnost mi dělal Carlton, Američan cestující střední Amerikou, který si mě získal tím, že na začátku cesty dojel na kole z Washingtonu D.C. až někam do Texasu. Když na mou otázku, kde bude spát, odpověděl, že zatím neví, nabídl jsem mu matraci u sebe v pokoji, jejíž služeb využil dvě noci po sobě. Výlet jsem zakončil improvizovaným couchsurfingem. Nohy mě zas svrbí dál, zítra ráno vyrážím na sever do Karibiku, vstříc dalším dobrodružstvím, za indiány kmene Kuna.

Karibik

Po pondělním úřadovém fiasku bylo potřeba jednat, navíc mi město začínalo už lézt na nervy. Na cestu jsem se však nemohl vydat bez řádné výbavy, jež mi v ten okamžik scházela. Ano, musel jsem navštívit knihkupectví, kde se mi podařilo vyšťourat tři knihy ve španělštině, abych si měl čím krátit čas na pláži. Jak se později ukázalo, mé znovuobjevené čtenářské vášni dokázaly tyto tři tlusté exempláře o celkovém rozsahu 1700 stránek odolat přesně tři a půl dne.


Ve středu dopoledne jsem si zajel na autobusové nádraží a než jsem se nadál, měl jsem za 23 dolarů lístek na noční autobus do 600 km vzdáleného souostroví Bocas del Toro, které leží v severozápadním koutě země. Den rychle uběhl během balení a dovyřizování věcí a v osm už jsem seděl v autobusu, jenž po půl hodině dokonce i vyrazil. Já jsem si mezitím zase připadal jako v nějakém zlém snu: ač se jednalo o normální dálkový autobus značky Mercedes, někomu přišlo jako dobrý nápad vytrhat veškeré regulační klapky od klimatizace, takže ze shora mi na hlavu fičel arktický vzduch. Měl jsem obrovskou radost, když mě paní sedící vedle mě požádala, že by chtěla sedět u okýnka. Místo do uličky přineslo zlepšení - na hlavu už mi fučelo jen nepřímo a navíc jsem si mohl protáhnout levou nohu. Klimatizace totiž nebyla jediným zádrhelem tohoto autobusu. Nějakého chytráka v autobusové společnosti muselo napadnou nechat vyměnit sedačky a naskládat je zpátky s menšími rozestupy - jinak si neumím vysvětlit, proč mým nohám chyběly ty dva centimetry, abych se na sedadlo vešel, aniž bych měl kolena zaražená v opěradle před sebou. Jinými slovy - prostoru pro nohy bylo jak ve školních autobusech, o sklopení sedadla a natažení jsem si mohl nechat jen zdát. Naproti přes uličku seděla jakási Italka, která teď žije v Kostarice a která čirou náhodou pracovala v baru u Lago di Garda, kolem kterého jsem několikrát musel projet. Svět je malý. Po chvíli nám došly témata ke konverzaci, zavřeli jsme oči a já už si jen v duchu hořekoval nad svým údělem, s tělem zkrouceným do křečové polohy, koleny na stranu a nohama polovystrčenýma do uličky. Z té hrůzy jsem asi musel usnout, protože oči jsem otevřel až o osm hodin později, když mě vyháněli z autobusu, že už jsme dorazili. Bylo půl šesté ráno.

Z autobusu jsem přesedl na motorový člun, jenž nás za třicet minut dopravil na Isla Colon, hlavní ostrov souostroví Bocas del Tora. Isla Colon byla kdysi centrem banánového průmyslu - i dnes se na pevnině rozkládají nekonečné plantáže - po přesunu ústředí banánové společnosti se stala turistickým magnetem. Průvodci je Bocas vychvalováno jako perla Karibiku a kdo ví co ještě. Mě místo zas až tak nenadchlo, možná proto, že průvodce ho též vychvalují jako úžasné místo pro večírky a surfování. Ubytoval jsem se v příjemném hostelu, kde jsem ještě dohnal hodinu spánku a pak jsem se vydal na pláž. Jaké ale bylo mé zklamání, když jsem vzápětí zjistil, že poblíž městečka žádné pláž nejsou a na jakoukoliv pláž je potřeba vydat se buď autobusem nebo lodí. Obojí samozřejmě stojí peníze a cestovatel se stává závislým na rozmarech místní dopravy. Zvolil jsem autobus na pláž, jež slibovala klidné koupání - zpáteční cesta mě přišla na 5 dolarů, jízda trvala 40 minut. Tomu říkám byznys. Pláž byla nádherná, typický Karibik...


...já jsem se utábořil pod palmou...


...v průzračné vodě pozoroval hvězdice, kterých byly na dně mraky...


...a pak se autobusem vydal zpět.


Když jsem se ale dalšího rána dozvěděl, že na pláži, kam jsem se toho dne chtěl vydat lodí, se předchozího dne pokusil ukrást batoh nějaký chuligán s mačetou, řekl jsem si, že mi to za to nestojí a vydal se přes hranici do Kostariky. Ač jsou si obě země dost podobné, cestovatel přejezd pozná okamžitě. V Panamě jsou silnice ve výborném stavu, v Kostarice naopak kvalita vozovky pokulhává - stále mi není jasné, jak se na silnici postavené v rámci jednoho projektu mohou střídat perfektní asfaltové úseky, úseky s dírami a pak kusy silnice připomínající tankodrom, kde po asfaltu není ani památka. Česká betonová lobby se má co učit, té se to všechno rozpadá stejně rychle. Po cestě jsme znovu projížděli banánovými plantážemi - taxikář, který mě dovezl v Panamě dovezl k hranici žertoval, že bych měl zavolat na policii každého, kdo by za banány chtěl zaplatit. V té žluté záplavě jsem mu to i věřil. Modré igelitové pytle jsou na trsech na ochranu proti škůdcům, jak mi vysvětlil, celý nadšený, že konečně veze turistu, co umí srozumitelně španělsky.


Do přímořského letoviska Puerto Viejo jsem dorazil kolem poledního. Slunce pražilo, ze spousty míst se ozývalo reggae, přibylo černochů. Karibské pobřeží Kostariky a Panamy je osídleno přistěhovalci z Jamajky, jejichž mateřštinou je angličtina a s jejichž hudebním cítěním se absolutně nedokážu identifikovat - reggae se však nedá uniknout. Je všude. Ubytování se ukázalo jako problém. Jediný slušný hostel ve městě se ukázal být beznadějně plný a já jsem dvě hodiny běhal jako kuře bez hlavy po letovisku a sháněl něco jiného. Pravda, hodina z toho byla pochodem na prudkém slunci, kdy jsem se vydal do jednoho penzionu za městem, který podle Lonely Planet sliboval klid a jeden pokoj fungující jako hostel. Paní, jež se o to místo starala, při mém příchodu jen nechápavě zakroutila hlavou a požádala mě, ať jí průvodce ukážu. Prý jí sem pořád někdo takhle chodí a hledá levnou postel, ona nikdy nic takového neprovozovala a dokonce to lidem z Lonely Planet i řekla. V tropickém parnu jsem se vydal zpátky. Přesvědčil jsem se, že tentokrát na levné ubytování nevyzraju, a tak jsem prozkoumal nabídku pokojů. Nakonec jsem za 17 dolarů dostal pokoj sám pro sebe u německých manželů.


Název podniku nelhal a dům se utápěl v zeleni a klidu rušeného každého rána pouze rykem ptáků, kteří posle množství vydávaných decibelů očividně trénuvali na rockový koncert. Výhodou byla i kuchyně, vybavená s německou pedantností naprosto vším. Výhled ze zahrady byl úžasně uklidňující, v hamace by se býval dal prolenošit celý den.


Olaf a Kati, původem ze západního Berlína, už tento podnik v Kostarice provozují sedm let. V Kostarice nejsou zdaleka jedinými zahraničními vlastníky nějakého hotýlku či restaurace. Rychle jsem se musel vzdát svého rozhodnutí mluvit výhradně španělsky, protože spousta lidí nabízejících služby španělštinu ovládala ještě hůř než já. I domorodci se mnou však jako s turistou mluvili anglicky - už se začíná stávat pravidlem, že na mě někdo místní mluví anglicky a já odpovídám španělský - jazykový galimatyáš, značka dvacáté první století.

Brzy jsem však komunikaci s lidmi omezil na minimum a zaměřil se na zkonzumování přivlečených knih. Z klidu mě nevytrhl ani příjezd čtyř Čechů, kteří se zčistajasna zjevili v mém ubytování, ani krabík na pláži, jenž se vyškrábal z jedné díry v písku a na tvora své velikosti se pohyboval téměř naprosto neuvěřitelnou rychlostí.


Byl jsem naprosto zabrán do neuvěřitelně poutavého prvního dílu trilogie Stiega Larssona, který mi nedal spát a který jsem sfoukl za den. Snad bylo i dobře, že jsem si nepřivezl i ostatní dvě pokračovaní, nespal bych už vůbec. I přesto jsem si našel čas pronajmout si na den kolo a vydat se na 10 km vzdálenou pláž Manzanillo, již Lonely Planet označil za nejhezčí v Kostarice. Měli k tomu důvod - v délce 6 km se nepřetržitě táhl nádherný žlutý písek, za kterým ležel už jen neprostupný prales, nikde ani stopa lidské činnosti. Nádhera. Byl jsem natolik očarován, že jsem si pláž zapomněl vyfotit. Ony ale stejně všechny ty pláže vypadaly dost podobně, podobně dokonale, jak z románů o trosečnících.

Vízová politika, Kafka, hlavně ať je člověk v místním vedru náležitě oblečen

Poklidný život zahraničních vystěhovalců v Panamě je přerušen každých devadesát dní, kdy musí zemi na 72 hodin opustit, aby si obnovili turistické vízum. Doteď nejsem s to pochopit, proč se celá tato šaškárna děje, když drtivá většina lidí v Panamě utrácí peníze vydělané jinde ve světě a místní ekonomiku nijak nepoškozuje - ba naopak, na přivezených penězích místní hospodářství stojí, ať už se jedná o turismus či byty v nových mrakodrapech. Očividně je však v zájmu Panamy, aby turisté odjeli utrácet své dolary do Kostariky, jež je kvůli v předchozím příspěvku popsanému Dariénu jedinou finančně nenáročnou alternativou. (Abych však byl k Panamě spravedlivý, v Kostarice platí úplně to samé pravidlo, takže tropické vízové šílenství vládne všude). Absurdita celého procesu je ještě zesílená tím, že se při každém přechodu hranice člověk musí prokázat nějakou jízdenkou či letenkou ven ze země. Já jsem si takto při svém lednovém přesunu ze San José do Panamy musel zakoupit otevřenou zpáteční jízdenku z Panamy do San José, aby mě do Panamy vůbec pustili. A to jsem měl štěstí, že mě vůbec předtím pustili do Kostariky. Přiletěl jsem totiž jen s jednosměrnou letenkou a naštěstí se mě nikdo neptal, jak se z Kostariky hodlám dostat. Jeden Kanaďan už tak dobře nedopadl a zpáteční letenku ho donutili zakoupit přímo na letišti.

Já jsem minulý týden řešil trošku jiný problém. Kdesi jsem si - jak se později ukázalo chybně - přečetl, že 90 denní vízum se po požádání na imigračním úřadě prodloužit o další měsíc. V pondělí jsem tedy vyrazil na souboj s místní byrokracií. Nešel jsem sám, společníka mi dělal Šimon Mahler, kamarád z Harvardu, který v Panamě trávil společně se svými spolubydlícími své poslední jarní prázdniny a s kterým jsem hrdinně snášel nápor vedra, kdy z nás i při sezení sil proudem pot.



Budovu úřadu jsme kupodivu našli docela bez problémů. Kafkovská anabáze začala vlastně ještě před tím, než mohla vlastní očekávaná kafkovská anabáze začít: nebylo nám ani dopřáno do objektu vstoupit. Policista a jakýsi úředník u vchodu na nás poté, co nás spatřili, začali zuřivě mávat a ukazovat na ceduli, jež důrazně nařizovala: "No shorts, no sleeveless shirts, no sandals." Jak výše vystavený obrázek napovídá, neměli jsme šanci. Později jsem se dozvěděl, že podobné nařízení platí pro veškeré panamské úřady. Ono to ale očividně nikomu nevadí - kraťasy tu nenosí nikdo (proto také ve mě hned každý odhalí turistu, když nemám kalhoty, i přes mé mimikry v podobě tmavého opálení), plátěné kalhoty jsou výjimkou a většina populace je naražená v džínech. Proč se takováto móda drží v zemi, kde celý rok denní teplota neklesá pod třicet stupňů je mi záhadou. Že by džínová lobby? Občas mám pocit, že na mě z vedra už jdou halucinace, když sedím v autobuse v kalužích potu a vedle mě projde chlap, který si pod košili - s dlouhými rukávy, samozřejmě - narazil ještě buď nátělník nebo tričko. Snad mu chudákovi není zima.

Prodloužení víza jsem nedostal, provedl jsem tedy aspoň Šimona starým městem a začal přemýšlet o cestě západním směrem.

Dariénská proluka

Po dlouhé době zase přicházím s novým příspěvkem na blog. V posledních dvou týdnech jsem se zase dal trochu do pohybu, před vylíčením svých přesunů nejdřív ale musím udělat menší zeměpisnou odbočku.

Jako mnoha jiným i já jsem měl v hlavě utkvělou představu, že interamerická dálnice spojuje celý kontinent od severu na jih, od Aljašky po Ohňovou zemi, což umožňuje báječné výlety podél Kordiléry. Omyl. Dálnic se sice od Aljašky po Ohňovou zemi skutečně táhne, v úseku sto padesáti kilometrů na hranici Panamy s Kolumbií je ale přerušená. Kousek za hlavním městem Panama City silnice končí, dál se rozkládá obtížně prostupný prales, takzvaná Dariénská proluka. Oblast Dariénu je jednou z posledních oblastí ve střední Americe s původní neponičenou přírodou, kam se zatím neprokousala civilizace na čtyřech kolech. Každých deset let se sice na nátlak těžařských společnosti postaví další úsek silnice, který se zařízne dál do srdce pralesa a kvůli kterému se dál nemilosrdně drancuje příroda v honbě za dřevem, přesto však ještě zbývá neporušený úsek, jenž obě země - a kontinenty - odděluje lépe než moře. Z Panamy do Kolumbie se cestovatel musí vydat buď lodí nebo letadlem, cesta skrz prales se důrazně nedoporučuje. Průchod pralesem trvá několik dní, musí se jít po svých a cestu ztěžují nejen obtížně prostupné stezky a tropická havěť, ale také různé kriminální existence a pašeráci drog, kteří do oblasti z Kolumbie často zabrousí společně s kolumbijskými guerrilami. Však také někteří nerozvážní turisté z Dariénu nikdy nevyjdou, slehla se po nich zem. Na druhou stranu Panama se může dál pyšnit jedinečným pralesem, který nejen že jedinečným způsobem spojuje ekosystémy Karibiku a Pacifiku, hlavně ale zemi poskytuje ochranu a bezpečí před občanskou válkou v Kolumbii.

Vítězný postup "pokroku" a "rozvoje" se ale zdá být neúprosný, v Panamě v současnosti zuří debata o "otevření Dariénu", o dobudování dálnice až ke kolumbijské hranice. Dostavění dálnice prosazuje zejména Kolumbie, jejíž prezident už několikrát tlačil na svého panamského protějška. Zastánci dostavby argumentují zlepšením ekonomických příležitostí a otevření Panamy obchodu, jenž by proudil mezi oběma kontinenty.

Proti řadě negativ, jež by dostavba přinesla, působí tyto argumenty skoro až směšně. Dostavba silnice by se v prvé řadě rovnala ekologické katastrofě - samotná výstavba, těžba dřeva a následný rozvoj oblasti a provoz aut by narušily křehké ekosystémy, které se co do četnosti a druhové rozmanitosti řadí mezi jedny z nejbohatších na planetě. Jeden z posledních neporušených koutů přírody - a svým rozsahem jedinečný - by byl nadobro ztracen.

Většina obyvatel Panamy se nicméně proti dostavbě nestaví z lásky k přírodě. Místo hmyzu a ptáků mají obavy o vlastní bezpečí a životní úroveň. Už mnohokrát jsem od různých lidí slyšel: "Pokud otevřou Darién, je s námi konec." Podobný názor sdílí údajně až 90 procent populace - místo slibovaného obchodu a prosperity by z Kolumbie dorazily drogy, uprchlíci, guerrilly a kriminality, jež by zřejmě nadobro zničily ten ostrůvek stability, míru a prosperity, jímž Panama dnes bezesporu je. Růst kriminality v sousední Kostarice je přičítán právě přílivu uprchlíků z daleko chudší a občanskou válkou poničené Nikaraguy. Panama se ničím podobným zatím nemusí trápit, vzhledem k současné bezpečnostní situaci v některých oblastech Kolumbie a moci drogových kartelů by však problémy mohly vyrůst do hrůzných rozměrů. Stačí si jen vzpomenout na probíhající boj mezi mexickou armádou a narkokartely, které se pokoušejí rozvrátit celý Mexický stát. Apokalyptické vize jsou tedy v tomto případě namístě.

Pro turistu cestujícího střední Amerikou Darién znamená zásadní dilema: skončit cestu v Panamě nebo investovat do přepravy do Kolumbie. Jednosměrná letenka do hodinu vzdálené Cartageny stojí kolem 250 dolarů. V celé latinské Americe jsou lety absurdně drahé, v Panamě má společnost Copa prakticky monopol, což se samozřejmě odráží i v ceně dopravy. Jedinou alternativou k letadlu je vydat se lodí - v tom případě se ale jedná o pětidenní plavbu na zaoceánské lodi, jejíž cena je vyšší než cena letenky. Pro odvážlivce potom zbývá levnější alternativa zkusit se dohodnout s kapitánem jedné z nákladních lodí. Pokud však máte smůlu, společně s nákladem se možná přepravuje i nějaký nelegální kontraband. Nejambicióznější cestovatelé si potom loď "stopnou" - tedy aspoň se o to snažil Kanadský pár, původem z Ruska, kteří se stopem za 8 měsíců dostali z Montrealu až sem. Bavil jsem se s nimi jakousi směsicí angličtiny, francouzštiny, španělštiny s příměsí několika ruských slovíček. Jelikož nejsem ani dostatečně odvážný, ani tak bohatý, Darién pro mě osobně znamená, že jakákoliv má cesta může směřovat jen na západ, do Kostariky.

Hůře jsou na tom turisté, kteří ze severu dorazili s cílem projet až do Patagonie a v Panamě se zasekli. Jeden z nejabsurdnější příběhů na toto téma jsem slyšel od své kamarádky Mitchell. Mitchell je z Panamy, ale když jí bylo 17, narazila na pláži na dva Nory, kteří si v Californii pořídili auto a vydali se na jih. Až v Panamě zjistili, že si nesplní sen a Andy si neprojedou. Zatímco kempovali u moře a přemítali co dál, Mitchell se k nim na pláži přidala a do jednoho z nich se zamilovala. Nor nakonec v Panamě zůstal několik měsíců, načež musel zpátky do Norska vydělávat peníze, Mitchell si sbalila svůj batůžek a v osmnácti se vydala za svou láskou do dalekého Norska.

Moc si ji tam neumím představit. K zimě má podobný vztah jako já, přesto v těch arktických končinách vydržela tři roky. Když ji po třech měsících vypršelo turistické vízum, Nora si vzala a potom prodávala na trhu lososy, než si zopakovala poslední rok střední školy, jak po ní požadovaly norské úřady a mohla se vydat na univerzitu. Dost si ji mezi zamlklými Skandinávci neumím představit - stále se směje, má nekonečné množství energie a je velice komunikativní. Manželství sice nevydrželo a Mitchelle byla po třech letech zase zpátky v tropickém teploučku v Panamě, domů si přinesla nenávist k zimě a znalost nepotřebného jazyka. Zápletka příběhu, jehož původcem je Darién, je geniální, praštěná natolik, že vymyslet ji může jen život. Někdy bych rád zjistil, kolik obyvatel Panamy kdy skončilo v Norsku.