Vízová politika, Kafka, hlavně ať je člověk v místním vedru náležitě oblečen

Poklidný život zahraničních vystěhovalců v Panamě je přerušen každých devadesát dní, kdy musí zemi na 72 hodin opustit, aby si obnovili turistické vízum. Doteď nejsem s to pochopit, proč se celá tato šaškárna děje, když drtivá většina lidí v Panamě utrácí peníze vydělané jinde ve světě a místní ekonomiku nijak nepoškozuje - ba naopak, na přivezených penězích místní hospodářství stojí, ať už se jedná o turismus či byty v nových mrakodrapech. Očividně je však v zájmu Panamy, aby turisté odjeli utrácet své dolary do Kostariky, jež je kvůli v předchozím příspěvku popsanému Dariénu jedinou finančně nenáročnou alternativou. (Abych však byl k Panamě spravedlivý, v Kostarice platí úplně to samé pravidlo, takže tropické vízové šílenství vládne všude). Absurdita celého procesu je ještě zesílená tím, že se při každém přechodu hranice člověk musí prokázat nějakou jízdenkou či letenkou ven ze země. Já jsem si takto při svém lednovém přesunu ze San José do Panamy musel zakoupit otevřenou zpáteční jízdenku z Panamy do San José, aby mě do Panamy vůbec pustili. A to jsem měl štěstí, že mě vůbec předtím pustili do Kostariky. Přiletěl jsem totiž jen s jednosměrnou letenkou a naštěstí se mě nikdo neptal, jak se z Kostariky hodlám dostat. Jeden Kanaďan už tak dobře nedopadl a zpáteční letenku ho donutili zakoupit přímo na letišti.

Já jsem minulý týden řešil trošku jiný problém. Kdesi jsem si - jak se později ukázalo chybně - přečetl, že 90 denní vízum se po požádání na imigračním úřadě prodloužit o další měsíc. V pondělí jsem tedy vyrazil na souboj s místní byrokracií. Nešel jsem sám, společníka mi dělal Šimon Mahler, kamarád z Harvardu, který v Panamě trávil společně se svými spolubydlícími své poslední jarní prázdniny a s kterým jsem hrdinně snášel nápor vedra, kdy z nás i při sezení sil proudem pot.



Budovu úřadu jsme kupodivu našli docela bez problémů. Kafkovská anabáze začala vlastně ještě před tím, než mohla vlastní očekávaná kafkovská anabáze začít: nebylo nám ani dopřáno do objektu vstoupit. Policista a jakýsi úředník u vchodu na nás poté, co nás spatřili, začali zuřivě mávat a ukazovat na ceduli, jež důrazně nařizovala: "No shorts, no sleeveless shirts, no sandals." Jak výše vystavený obrázek napovídá, neměli jsme šanci. Později jsem se dozvěděl, že podobné nařízení platí pro veškeré panamské úřady. Ono to ale očividně nikomu nevadí - kraťasy tu nenosí nikdo (proto také ve mě hned každý odhalí turistu, když nemám kalhoty, i přes mé mimikry v podobě tmavého opálení), plátěné kalhoty jsou výjimkou a většina populace je naražená v džínech. Proč se takováto móda drží v zemi, kde celý rok denní teplota neklesá pod třicet stupňů je mi záhadou. Že by džínová lobby? Občas mám pocit, že na mě z vedra už jdou halucinace, když sedím v autobuse v kalužích potu a vedle mě projde chlap, který si pod košili - s dlouhými rukávy, samozřejmě - narazil ještě buď nátělník nebo tričko. Snad mu chudákovi není zima.

Prodloužení víza jsem nedostal, provedl jsem tedy aspoň Šimona starým městem a začal přemýšlet o cestě západním směrem.