První postřehy a dojmy z Indie

Před každou dlouhou cestou je nejdůležitější dobře se vybavit knihami, protože kniha toť nejlepší přítel člověka. V Indii sice žije potenciálních lidských přátel více než miliarda, já jsem ale zůstal konzervativní a využil služeb jednoho krásného Oxfordského knihkupectví. Těch mých 7 ubohých knížek pořád může těžko konkurovat sbírce Abby, která ve své indické miniknihovně má asi 40 exemplářů. Ale popořádku.

Cesta do Bombaje (dříve Bombay, dnes Mumbai) proběhla bezproblémově, Air India se osvědčily, pilot byl Brit, turista sedící vedle mě též a zmatení z nesrozumitelné angličtiny tudíž začalo až na letišti. Po vyplnění 3 bumážek a úspěšném znovunabytí své tašky jsem rychle našel řidiče, kterého pro mne ze své školy poslala Abby. Zaplať pánbůh za něj. Venku bylo údajně 29 stupňů - o půlnoci místního času - ale díky vlhkosti jsem si připadal jak v přetopeném skleníku. Okolo půl jedné začala více než tří hodinová cesta z Bombaje. Hned po vyjetí z letiště mě omráčilo to, o čem jsem tolik slyšel, ale co jsem do té doby nikde nezažil - neuvěritelný bordel, smrad a chaos. Ve vzduchu byl prach a kouř, chvílemi jsme zase měl pocit, že dálnice půlí veřejné latríny. A jaká to byla dálnice - víc pruhů sice měla, ale každou chvíli byla přerušena různými výkopy, hromady suti a předěly, což řidiči umožńovalo v jinak rovném terénu auto dostat do pohybu připomínající spíše horskou dráhu. Do toho se v provozu motaly motorové rikši a každou chvíli se skokem pod kola aut snažil ukončit svůj život nějaký Ind, který už se na tu hrůzu nemohl dívat.

Když jsme se vymotali z té hrůzné metropole, situace se zlepšila, dálnice přišla o výmoly a po projetí mýtnou branou už působila i dost civilizovaně. Po ní jsme dojeli do města Pune, z kterého je to už jen asi dvacet minut do Mahindra United World College of India, kde se teď nalézám. Silnice sem vede krásná, asfalt jedna radost, jen mě trošku znepokojovalo, že řidič si očividně ne úplně uvědomoval, že ty dva pruhy silnice už nejsou na dálnici a provoz je tedy obousměrný. Přesto se neochvějně držel v pravém pruhu (v Indii se po vzoru Británie jezdí na levo), což nebylo vzhledem ke klikatosti cesty úplně ideální. Kvůli těm pár autům, co jsme v protisměru míjeli, si vždy přejel do leva, aby se pak znovu vrátil ke svému pravicovému předsevzetí.

Dnešní den jsem strávil studiem knihovny Abby a prohlídkou kampusu. Ten se nalézá na vrcholu kopce uvnitř relativně neobydleného údolí, uprostřed vlastní biorezervace. Škola je asi deset let stará, studuje v ní 200 studentů z 65 zemí celého světa - poslední dva roky střední školy. Kampu byl postaven někým, kdo přemýšlel o tom, co dělá, takže nízké budový jsou vyvedeny z kamene, který naprosto zaniká v tropické vegetaci a budovy tak splývají s přirodou. Velmi příjemné slunečné počasí přímo láká k využití školního bazénu. Školní jídelna zase vaří jídlo, které si zatím s mým zažívacím ústrojím rozumí. Panuje tu taková koloniální idylka. S drsnou realitou se setkám až o víkendu, kdy vyrazíme do milionového Pune.

Jen jedna věc mě v této zemi naprosto děsí a už asi děsit nepřestane: zoufale podvyživení lidé a následné fyzické rozdíly mezi obvyvateli. Je mi nevolno, když vidím vyzáblé chlapy měřící sotva metr padesát, proti kterým jsem já tlouštík. Chvílema se divím, jak vůbec mohou vykonávat nějakou práci - a samozřejmě vykonávají tu nejnižší, tedy fyzicky nejnáročnější. Příliš to připomíná obrázky z koncentračních táborů, jiné srovnání mě bohužel nenapadá. Ještě zoufaleji to vypadá při srovnání s Indy, kteří dostali pořádně najíst - ti jsou "normální". Rozdíl v bohatství se tak tady pozná už podle vzhledu a pěkný pohled to opravdu není. Včera na letišti u výdeje zavazadel právě jeden takový "vyzáblík" vláčel kufry hezky vyrostlého India navlečeného ve značkovém oblečení. Hrůza, řikal jsem si. Řidič, který mě vyzvedl, neměl body mass index ani o chlup větší.