Karneval

V uměleckém zpracování a zápalu pro věc se Panama Brazílii rozhodně vyrovnat nemůže, přesto je ale i zde karneval jednoznačně společenskou událostí roku, která předčí Vánoce, Silvestr i jakékoliv jiné svátky. V zemi se zastavila veškerá normální činnost, a to nejen na interamerické dálnice, kde si stokilometrová kolona aut zábavy chtivých Panamaňanů mířících z hlavního města do vnitrozemí v ničem nezadá s hromadnou psychózou evropských motoristů mířících na začátku léta za teplem na jih. Z mně neznámého důvodu karneval ve Městě (s velkým M, protože je to Panama City či Ciudad de Panamá) "za nic nestojí" a tak se až třetina jeho populace - přes tři sta tisíc lidí - vydává na venkov, za lepší zábavou. Těm kteří se rozhodnout ve Městě zůstat to však nemusí být líto, i pro ně se nějaká zábava najde, navíc je o karnevalovém pondělí a úterý všechno zavřené, ve městě se zastavil život, zmizely zácpy, nepracuje se. Karneval oficiálně vypuká v pátek večer, ale protože spousta lidí musí ještě v sobotu ráno pracovat, pravé šílenství propuká až v sobotu večer. Když jsem se právě sobotního večera do města vracel já, byla na výpadovce zmíněná stokilometrová kolona zábavy a alkoholu chtivých obyvatel, kteří se chystali hýřit až do úterka.

Mně stačil jeden den. Pátečního odpoledne jsem se vydal autobusem do sto padesát kilometrů vzdáleného města Penonomé, které je jednou z proslavených karnevalových destinací. Tou nejslavnější je městečko Las Tablas, do kterého se sjíždějí desítky tisíc lidí a od jehož návštěvy mě nezávisle na sobě odrazovalo několik lidí, že to může být kvůli obrovským davům zážitek až moc intenzivní. Už odjezd z autobusového terminálu ve Městě byl na místní poměry dost hektický - a poprvé za celý pobyt jsem si vzpomněl na Indii. V Terminálu se scházely takové davy a před autobusy se tvořily dlouhé fronty, až jsem si připadal jako za poklidného dne na bombajském nádraží. Naštěstí se ale nakonec Penonomé ukázalo jako dobrá destinace a protože jsem vyráželi ještě před koncem pracovní doby, fronta před námi za dvacet minut zmizel.

Před námi - společnost mi totiž dělali Xavier a Nohelis. Xavier, kterého jsem již zmiňoval v příspěvku o panamském čase, je francouzský couchsurfař, magisterský student politických věd na Sorbonně píšící práci o rozšiřování kanálu. Maminka je Italka a 8 let žil v Řecku, takže jazyků také umí požehnaně. Nohelis ("h" se nevyslovuje, takže je to no-elis) je místní studentka veterinářské medicíny, kterou na couchsurfingu našel právě Xavier a která nám zařídila v Penonomé ubytování - základní podmínka úspěšného karnevalování, protože všechny normální ubytovací kapacity jsou během těchto dnů beznadějně plné. V souladu se svou stále se lepšící schopností zařídit si ubytování zadarmo v těch nejzvláštnějších podmínkách vypadala i hamaka - houpací síť - na které jsem skončil v Penonomé. Hamaka visela v zahradě rodičů kamarádky Nohelis, která je známá z couchsurfingu Xaviera, kterého jsem poznal přes svého známého Carlos. Tedy, spal jsem: na zahradě rodičů kamarádky kamarádky kamaráda kamaráda.

Do cíle jsme dorazili okolo sedmé, "ubytovali" jsme se - do hamaky jsem položil spacák a sprej proti komárům - a vydali jsme se na karnevalovou noc. Karnevalové hýření má dva komponenty - denní a noční. Ten noční je podobný jakékoliv jiné party pod otevřeným nebem. Na hlavní ulici hraje hlasitá hudba, z několika různých míst najednou a chvílema se překrývá, pije se pivo (plechovka za 75 centů, dá se) a všichni se snaží vmáčknout do absurdně malého prostoru. Pro mě zajímavé tak na pět minut, únosné na patnáct, přesto jsem na hlavní ulici vydržel až do půlnoci. Jediným zpestřením večera byl předpůlnoční průjezd královny karnevalu.



Poté se zábava rychle vrátila do alkoholově taneční roviny, my už jsme se ale po chvíli naštěstí vydali spát. Noc v hamace proběhla hladce, karnevalové úsilí zdá se znavilo i komáry, neměl jsem čest ani s jediným a ráno jsem svou zarputilostí a silou vůle odolal záludnému sluníčku a vydržel v "posteli" až do devíti.

Po osvěžující snídani jsme se vydali na druhou část karnevalu. Ukázalo se, že bratr naší hostitelky pracuje při organizaci karnevalu, takže jsem vyfasovali tričko a šlo se.
Hlavním rozdílem mezi večerní a denní zábavou je voda. Na hlavní ulici se totiž konají "culeco" - z asi dva metry vysokých lešení se z požárních hadic na lidi stříká voda. Pije se to samé pivo, poslouchá ta samá hlasitá hudba, ale před úpalem jsou návštěvníci chráněni právě touto nepřestávající přeprškou. Však právě kvůli tomu jsme se vydali v šortkách, bez foťáků, a s doklady a penězi pečlivě zabalenými v igelitce. První sprchu jsme schytali už při cestě tam - malé děti se na nás vyřádily s balónky naplněnými vodou a vodními pistolemi. Pak jsem se vyřádil já - jak se ukázalo, naše trička nám automaticky umožnila vstup na jedno z lešení, kde jsme kromě gratis drinků dostali možnost taky si trošku pokropit. A tak jsem dobrých dvacet minut na lidi pode mnou lil vodu, maje radost, že jim to dělá radost, a vzpomínaje na všechny ty momenty v dětství, kdy mi podobná zábava nebyla dopřána. Všichni byli šťastní, voda se řinula proudem, ani jsem nestíhal "hasit" všechny žádost o důkladné pokropení. Panamská idylka. Po chvíli mě to ale přestalo bavit a když jsem si uvědomil, že většina lidí tu bude do rytmu hudby a alkoholu takhle hopsat ještě tři další dny, pocítil jsem silné nutkání vrátit se zpět ke svým knihám a počítači. Následovala ještě odpolední výprava k řece protékající v Penonomé, kde se konala přehlídka královen karnevalu na lodích, z výše zmíněných důvodů bohužel fotograficky nezaznamenaná. Před námi defilovalo asi pět různých královen, každá zuřivě kroutila zadkem za zvuku místní dechovky, užívajíc si svých pět minut slávy.

V šest hodin už jsem seděl v autobuse zpět do Města, vychutnávajíc si pohled na kolonu v protisměru. Výlet se vydařil. A to jsem si ještě v neděli dal repete, když jsem se ze zvědavosti vydal na místní hlavní třídu, Vía Espana, deset minut chůze od mě, kde se celé toto šílenství odehrává také. Tentokrát jsem ničení sluchu rámusem a pozorování tančících lidí věnoval těch obligátních pět minut - pravda trošku neadekvátní těm dvaceti minutám, které jsem musel čekat, aby mě na karneval pustili. K mému velkému překvapení se totiž veškeré veselení koná ve znamení vysoce profesionálních důkladných bezpečnostních opatření. Při každém vstupu do karnevalového prostoru jsem se musel podrobit prohlídce, zda nemám u sebe zbraně, a kontrole pasu. Bezpečnost se zde očividně bere vážně, policisté jsou všude. V tomhle ohledu Panama není žádná banánová republika i když pro mě je to pořád šok, poté co jsem v Čechách policajta v životě snad nepotkal. Jiný kraj, jiný mrav. Ono se mi taky těžko představuje podobné veselení v únorové Evropě - nebo i letních Čechách - přece jen na to polévání vodou je potřeba jiné teplo. Ale vzhledem k mé averzi k hluku a k velkým srocením lidí už by mě na karneval nalákali jedině snad v Riu. Přece jenom mám pocit, že tam to má i trošku silnější kulturně-zábavní komponent.

Panamský čas

Pro staré Řeky byl čas cyklický, minulé děje se odehrávaly v přítomnosti a pokračovaly i v budoucnosti. Židé přinesli naší civilizaci lineární chápání času, svět se najednou měnil, děje se odvíjely, nešlo už jen o prosté nekonečné opakování historie. Einstein prohlásil čas za relativní, závisející na poloze a rychlosti pozorovatele. Naše civilizace měří čas v šedesátkové soustavě, kromě toho máme čas zimní a letní, spoustu časových pásem a v současnosti už i digitální synchronizaci všeho možného, takže vždycky víme, kolik přesně je.

Tohle všechno je mi naprosto k ničemu v Panamě, kde je čas stejně jako v ostatních zemích na jihu natolik relativní, až by se z toho i slovutnému Einsteinovi zatočila hlava. Dochvilnost a spolehlivost jsou pojmy, které do místní kultury ještě nedorazily. Nebohého turistu, vycepovaného roky vysoce organizovaného života na západě, pak chvílemi místní poměry přivádějí k šílenství, jindy si zas pod vousy mumlá cosi o nedostatečné civilizovanosti místních či o neblahém vlivu horka na lidský mozek.

Na sobotu v devět ráno jsem byl dohodnut s Carlosem, svým známým z Couchsurfingu, že mě vyzvedne doma a pojedeme na jeho "chalupu" mu pomoci shrabat listí a odnosit nějaké kusy dřeva. Byl jsem dost překvapen, když mi Carlos v 8:45 volal, aby mě zpravil o malém zpoždění: "Budu tam ve čtvrt na deset." Zvláštní, říkal jsem si, normálně mu nedělá problém přijet o dvacet minut později. Nu co, sedl jsem si před počítač a dělal si svou práci. V deset konečně doráží Carlos, společně se sympatickým francouzským couchsurfařem, kterého tu hodinu nechal čekat někde venku (já po svých dřívějších zkušenostech odmítám už vyjít ven, pokud není přímo před barákem, popřípadě se aspoň vyzbrojím knihou či jiným materiálem na krácení času). Nastupuju do auta, Carlos říká: "Jdeme koupit něco k obědu." Já: "Ale nemůžeme si zajít na oběd až v tom městě, kde máš barák?" Carlos: "No, víš, on vlastně není tam kde jsem ti to říkal, ono je to asi 15 km za městem." Nu což, co nadělám. Po nákupu jídla v oblíbené vegetariánské restauraci konečně po půl jedenácté vyjíždíme.

Do domu, vzdáleného "necelou tři čtvrtě hodinku", dorážíme před dvanáctou. U vchodu Carlos jen lakonicky prohlásí: "Zapomněl jsem klíče, musím pro ně zpátky do města." Já jen podotknu, že odmítám trávit další dvě hodiny v autě a raději počkám s Xavierem venku. Rozkládáme si tedy mou podložku na jógu, na které strávíme několik hodin zajímavou konverzací ve španělštině, zatímco Carlos prohlašuje, že "za hodinu a půl je zpátky." "Za hodinu a půl? To jsou tak dvě hodiny," ptám se. "No asi máš pravdu, tak se uvidíme ve dvě."

Carlos se slavnostně vrací ve tři. Mně už nic neudivuje, Xavier, který je tu teprve týden, se diví dost. Na druhý pokus Carlos dokonce přiváží hrábě - jak bez nich chtěl to listí hrabat před tím, nechápu - rukavice a další dva couchsurfaře (Nizozemec a Portugalec). Všichni se zapojujeme do pracovního procesu, všichni, vedeni našimi evropskými instinkty o bezpečnosti, svorně namítáme, když se chystá zapálit obrovskou hromadu dřeva a listí: je vrchol léta, zem je vyprahlá jako troud. Carlosovi to problém nedělá, nějakým zázrakem dřevo shoří, aniž by chytlo celé okolí.

Já se ale už chvíli po čtvrté musím loučit, vyrážím do horské kráterové vesničky El Valle, kam se vracím za chladnějším vzduchem a učitelem jógy. Spát mám u jedné kamarádky svého známého Plutarca. Když jí volám, že jsem na cestě, oznamuje mi, že je pořád v Panama City, i když mi ve čtvrtek napsala, že se vrací v pátek. Vše je ale v pořádku, pojede "autobusem v půl šesté." Já mezitím sám bojuji s panamskými mikrobusy (o dopravě tady v příštím příspěvku), nejdřív se rozhrkaným busem dopravím od Carlosova baráku k blízké vesničce, kde se ptám nezávisle tří lidí, zda tam staví autobus do El Valle. Všichni rozhodně přikývnou. Když kolem nás během 45 minut profrčí bez zastavení už pátý mikrobus, musí i oni konstatovat, že asi nestaví. Lepší bude přiblížit se něčím, co staví, po dálnici k odbočce na El Valle, tam už něco chytnu. Což také dělám a po sedmé už jsem v příjemném chládku zeleného údolí, v ten okamžik již bohužel utopeného ve tmě.

Volám Fany, že jsem dorazil ona tvrdí, že už je na cestě. Ať počkám. V půl deváté přijíždí poslední mikrobus z města, po Fany ani stopy. Trošku nervózně jí volám, připravujíc se (Michael v údolí není, nikoho jiného neznám) na kariéru bezdomovce. Snad i úspěšnou, mám přece jak žíněnku tak spacák. Ve tři čtvrtě na devět konečně doráží Fany - v autě se svými kamarády. "Promiň, nějak jsem nestihla ten autobus, nevím co se stalo." Jen se usmívám.

Ostatně Fany během víkendu vynahradí pozdní příjezd svou laskavostí a příjemnou náturou. Z tváře jí nikdy nemizí úsměv. I když vystudovala biologii a dva roky pracovala v jedné konzervační stanici, teď otevírá v El Valle kemp a přes týden jezdí do města hrát s kapelou na bubny. Spolu s ní na kempu pracuje Corali, mladá Francouzka, která se před třemi lety vydala na cesty a ještě se jí nepodařilo vrátit.Corali, kromě toho, že má zvláštní jméno, které ani neumím pořádně napsat, má také roztomilý francouzský přízvuk ve španělštině, protože se za nic neumí zbavit svého "r". Já s ní chvílemi mluvím francouzsky, což ve výsledku vrhá můj mozek do stavu existenciální krize a zmatení, kdy se mi oba jazyky neuvěřitelně míchají. Držím se však hesla: Jsi-li v Panamě, využij tu příležitost a nauč se francouzsky. Ostatně Francouzi začínají dokonce porážet Němce v mých kontaktech, což nemůže změnit ani pozdní návštěva jedné Rakušanky. Vše se vrací do normálu až v neděli, kdy jdeme do předražené restaurace, v které Corali dřív také pracovala a kterou vede jeden Němec, dávno už naturalizovaný v Panamě.

Netřeba dodávat, že čas si i v El Valle dál plyne svým Panamským způsobem, takže do restaurace dorážíme s hodinovým zpožděním. Uniknout této logistické noční můře se dá jen ve společnosti dalších Evropanů - dneska ráno mi Xavier poslal email, ve kterém navrhuje jít do restaurace v půl sedmé "evropského času," tedy včas. On tam bude, já také. Zítra se chystáme na jakousi přednášku, také "v půl sedmé." Už teď vypisuju sázky, v kolik začne.

Panama - něco ze společenských věd

I když už tomu jsou víc než čtyři týdny, co jsem přijel do Panamy, pořád mám pocit, že o té zemi nemůžu nic zasvěceně říct. Panama je proto pro mě koláží ze střípků protikladných zážitků - milionářská oslava na soukromé pláži, konverzace s uklízečkou. Rozhovory o obchodu s nemovitostmi s lidmi v mém bytě a jízdy místními autobusy. Nákup kvalitních potravin v blízkém supermarketu a nákup té samé zeleniny za třetinovou cenu. Mé vyprávění volně souvisí s touto sérií fotek.

Pro turistu projíždějícího střední Amerikou je na Panamě v mnoha ohledech nejvíc překvapující to, jak moc je odlišná od svého severního souseda, Kostariky. Obě země jsou si sice podobné rozlohou, polohou a tropickou vegetací, lidé, kteří je ale obývají, jsou naprosto jiní. Ač je v obou zemích oficiálním jazykem španělština a rozdíl je jen v přízvuku, Kostaričané a obyvatelé Panamy si podobní nejsou vůbec. V Kostarice se usídlili potomci španělských kolonizátorů, takže až na trošku silnější opálení by si člověk připadal jak ve Španělsku - však jsem také při setkání s Kostarickými couchsurfaři byl nejsnědější já. Potomků Indiánů je v Kostarice též zanedbatelně.

Na Panamu se naopak hodí přirovnání o tavícím kotlíku, tak často využívaném při popisu Spojených států - najde se zda snad všechno. Bílí, tmaví, snědí, černí, Číňani, Indové a samozřejmě i domorodci. Proti San José, jež mi přišlo monotónní, se zde na kterékoliv ulici koná přehlídka genetické evoluční variace. Přirovnání se Spojenými státy ostatně není zavádějící - Panama získala nezávislost na Kolumbii na počátku dvacátého století za přispění severního velkého bratra, a gringové, jak se v Latinské Americe občanům Spojených států říká, na oplátku získali právo spravovat Panamský průplav a mít v Panamě vojenskou základnu na věky věků. Z těchto věků sice nakonec bylo jen necelých sto let, během té doby se zde třeba ale stihl narodit americký senátor a bývalý kandidát na prezidenta John McCain. V roce 1989 americká armáda dokonce podnikla invazi Panamy a sesadila diktátora Manuela Noriegu, kterého obratem poslala do vězení na Floridě, kde za různé přečiny dlí dodnes. S pádem Noriegy se v Panamě znovunastolila demokracie a začala éra hospodářského vzestupu a prosperity trvající do dnešních dnů. Američané sice Panamě v roce 1999 průplav vrátili, jejich neformální vliv v zemi však přetrvává. V zemi se platí dolary, kterým se zde říká Balboa a vláda razí vlastní mince, jež se používají společně s těmi americkými, a navíc je zde v oběhu i půl-Balboa. A pak je zde samozřejmě silná komunita vystěhovalých gringů, kteří jako zběsilí nakupují nemovitosti a ženou ceny do stále nových výšek.

Pobyt v Panamě v mnoha ohledech stojí za ten několika hodinový let ze severu. Tři miliony obyvatel žijí na ploše shodné s rozlohou České republiky, ale příroda byla k Panamě daleko štědřejší. Země má k dobru dva oceány, mezi kterými se dá přejet během jedné hodiny, hory, kde se dá najít chladnější vzduch, tropické deštné a suché pralesy, neuvěřitelnou biodiverzitu a relativní bezpečí od tropických nemocí. Celý rok tu panuje stabilní klima s denními teplotami okolo třiceti stupňů - nyní je léto, kdy prakticky neprší, ale i v období dešťů prší jen pár hodinek denně. A přidejte k tomu dobrou infrastrukturu, pitnou vodu z vodovodu v celé zemi (i když ta má lehce odpornou chuť, s množstvím chlóru by mohla snad soutěžit s Podolským bazénem) a relativně dobrou bezpečnostní situaci. Ta je údajně nejlepší ve střední Americe a po děsivých historkách, jež jsem zaslechl o Kostarice a tamních problémech bych se tomu ani nedivil. V ulicích Panama City ostatně vídám víc policistů než snad i v Íránu. Stát se očividně snaží neodradit návštěvníky. Bezpečnost na silnicích má sice k Německu daleko, ale na semaforech se ve valné většině případu staví a někdy dojde i na použití blinkrů. Na billboardech visí kampaně proti řízení po požití alkoholu a většina řidičů dokonce používá pásy.

Prosperita Panamy se zakládá na provozování kanálu a v posledních letech i na realitním boomu. Kanál, tato důležitá světová dopravní tepna, je natolik vytížen, že v současnosti probíhají práce na jeho rozšíření, aby mohl pojmout víc lodí o větší tonáži. Sledovat průjezd lodí zvedacími komorami je zážitek sám o sobě, ocelové kolosy při průjezdu mají na každé straně tak deset centimetrů volnosti.

Samotné město Panama City, v němž žije asi milion obyvatel, se na pobřeží proměňuje v menší variantu Manhattanu. Zatímco v San José, Kostarické metropoli, nebyl mrakodrap ani jeden, tady se jich už k nebi šplhají desítky a město pořád vypadá jako obří staveniště. Peníze do realit sem ukládají již zmínění američtí investoři a budoucí penzisté a také kolumbijští pašeráci drog, kteří tak své peníze perou.

Většina obyvatel ale z realit samozřejmě nežije. Ve městě je proto markantní rozdíl mezi několika čtvrtěmi s obytnými mrakodrapy na jedné straně a normálními, starými čtvrtěmi s malými baráčky nebo obytnými činžáky na straně druhé. Tam najednou zmizí přerostlá a nablýskaná SUV, předražené obchody a člověk si konečně začne připadat jako v normální Latinské Americe. Někde uprostřed jsou předměstí a bohatší periférie, kde žijí lidé zaměstnaní v místních call-centrech. Stejně jako v Kostarice i zde spousta mladých lidí nachází uplatnění v této oblasti.

Pak je zde ještě Casco Viejo, nejstarší čtvrť Panama City, kde se v malebných uličkách dochovala koloniální architektura, která prý silně připomíná Havanu. Jisté je, že v Casco Viejo jsou extrémy moderní Panamy zkoncentrovány v několika blocích. Čtvrť, jež byla donedávna nechvalně proslulá zločinem a v noci se jí každý radši vyhnul, teď ožívá bary, hotely a restauracemi, které tu rostou jako houby po dešti.Ostatně nachází se zde i nejpopulárnější panamský hostel a bar pro cestovatele. Aby se tento boom ochránil, skoro na každém rohu stojí ozbrojení policisté, kteří dbají na bezpečnost dolarových turistů. Zářivě opravené budovy se mísí se starou oprýskanou zástavbou, takže celek vypadá jako Malá Strana na počátku devadesátých let. Stačí však zabočit do zahraničním kapitálem neobjevené uličky a špína a rozpadlost jsou najednou úplné, z domů vybíhají otrhané děti a člověk radši nechce vědět, co se uvnitř bloků děje, prchajíc zpět do širokých ulic bankovní čtvrti s jejími nablýskanými SUV a pokojíčky pro uklízečky.

Mirna

Už tomu budou skoro dva týdny, co mám rozepsaný obří všeobecný příspěvek o Panamě. Samotného mě děsí zodpovědnost z té délky, a tak radši povyprávím o něčem jiném - o Mirně, uklízečce na plný úvazek v mém bytě.

Jako i v jiných zemích s markantními sociálními rozdíly mezi chudými a bohatými, spousta Panamských rodin má služku. Ta je buď na plný úvazek nebo s rodinou dokonce bydlí, což, jak mi bylo vysvětleno, je pro ni velmi výhodné, protože nemusí platit za byt a stravu. Za odměnu taková služka dostává absurdně malý kamrlík velikosti normálního špajzu, kam se akorát tak vejde postel a dál nic. Byty stavěné v rámci současného realitního boomu obsahují i tyto pokojíčky, očekává se totiž, že s nákupem bytu se pořídí i služka.

I byt, ve kterém přebývám, má takovou místnůstku, Mirna u nás ale nebydlí a raději každé ráno dojíždí z vesničky vzdálené hodinu cesty. Mirně je čtyřicet čtyři let, má podsaditou postavu, neustálý úsměv na tváři, stále dobrou náladu a nevyčerpatelnou zásobu energie. V celém bytě každý den uklidí a pak uvaří pro syna majitelů bytu, který tu teď oxiduje v rámci letních prázdnin. (Ano, v Panamě to mají přehozené, prázdniny jsou tu obráceně).

Teď se k její denní rutině přidala ještě konverzace se mnou. Mirna neumí ani slovo anglicky, takže jsem v rámci nájmu získal zdarma ještě španělskou konverzaci. Se stejnou vervou, jako cídí podlahu, mi vypráví o svém životě, o tom, co se v Panamě jí nebo si dělá starosti, že jsem moc hubený. Už jsem se stačil dozvědět, že Mirna má šest sourozenců, že vystřídala mnoho zaměstnání, že byla velmi úspěšná prodavačka - což mě při její energii a výřečnosti naprosto nepřekvapuje - ale že toho musela nechat, protože začala mít potíže s nohama. Každou práci dělala se stejným zápalem, zaujetím a láskou, jako své současné zaměstnaní. Mirna je totiž jedním z těch šťastných lidí, kteří se radují ze života tak, jak je a jsou schopni ocenit i maličkosti. Netouží po velkých penězích, nestěžuje si na svůj úděl a radost ji udělá třeba to, když ji nabídnu kus papáji.

Láskou k papáje trpíme oba. Ostatně papája, tropické ovoce jehož chuť se dost dobře nedá popsat, se v Panamě dá koupit když ne za hubičku, tak určitě za dolar. Aspoň jednou každý týden se vydávám na trh s ovocem, z kterého se vracím obtěžkán dary tropického pěstitelství - papáje, ananasy (tři za dolar), platany (takové zelené větší banány, které se musí před jídlem tepelně upravit) melouny, žluté melouny, pomeranče, mandarinky, citróny na několik způsobů - jdu domů jako vánoční stromeček.

V kuchyni se pak na ovoce vrhám a připravuju ho - výsledkem bývá totální chaos, kdy všechno lepí a na lince a podlaze jsou skvrny. Mirna vchází do místnosti a já se jí s provinilým úsměvem omlouvám za spoušť, kterou jsem způsobil, snažíc se hadrem odstranit aspoň ty nejhorší stopy. Mirna se usměje ještě víc než obvykle a vlídně prohlásí: "No te preocupes" (nedělej si starosti). Ostatně tato věta se stala nejčastěji používanou, ať už se jedná o mé pokusy vařit v kuchyni, zapomenutí čtyř plechovek s pivem v mrazáku nebo zoufalá snaha hledat po bytě kalhoty, které jsem ve skutečnosti zašantročil pod postelí. Vždy jen to samé "No te preocupes".

Mirna mě též ukázala jak uvařit platany, které si teď dělám každý den k snídani jako vydatný zdroj cukru a energie, pomohla mi uvařit rýži, s kterou jsem dost zápasil a někdy se vrhneme i na rybu, kterou si chci koupit.

Když už jsem u toho - ryby jsou zde v restauracích má jediná záchrana, protože Panamská kuchyně, stejně jako česká, zná v zásadě jedině maso, maso a maso. Proto do restaurací ani nechodím a většinou raději jen naházím do hrnce nějaké zeleniny, které jsem přinesl z trhu, zajdu si do čínské vegetariánské restaurace, kde mi za tři dolary přetéká talíř jídlem a za další tři mám s sebou jídlo na příští den, nebo se vydám na místní "sopa de mariscos", polévku z mořských plodů, která je vydatná a velmi chutná.

Z hlediska jídla je Panama tedy místo dost požehnané, zvlášť když dva bloky od baráku mám supermarket pro tu bohatší část populace, který nabízí i spoustu zahraničních produktů. Jediné, co Panamě zoufale chybí, jsou sýry - místní sýr není prakticky k jídlu a je předražený, jako jediná alternativa se potom nabízí drahé sýry dovezené z Francie. Inu nic není dokonalé.

A ještě na konec - Panama má na poměry negermánských států (kam řadím i nás)a na rozdíl od otřesné Indie relativně slušnou pivní kulturu. Chmel a slad se sice musí dovážet, uvařený výsledek je pitelný. Nizozemský Heineken dokonce své pivo v Panamě přímo vyrábí. Škoda však je, že vám pivo nikde nenalejí - o sudech snad ani neslyšeli, takže se zásadně v barech a restauracích prodává v třetinkových lahvích. Nic jiného, přece jen to kazí ten zážitek.

A co má tohle všechno společného s Mirnou? Snad jen to, že pisatel neuměl - vlastně ani nechtěl - udržet myšlenku. Ale všechno je součástí toho zvláštního tropického prosluněného světa, v kterém se snažím zorientovat. Stejnou měrou služky v domácnostech jako lahodné a levné ovoce či nečepované pivo.