Tohle všechno je mi naprosto k ničemu v Panamě, kde je čas stejně jako v ostatních zemích na jihu natolik relativní, až by se z toho i slovutnému Einsteinovi zatočila hlava. Dochvilnost a spolehlivost jsou pojmy, které do místní kultury ještě nedorazily. Nebohého turistu, vycepovaného roky vysoce organizovaného života na západě, pak chvílemi místní poměry přivádějí k šílenství, jindy si zas pod vousy mumlá cosi o nedostatečné civilizovanosti místních či o neblahém vlivu horka na lidský mozek.
Na sobotu v devět ráno jsem byl dohodnut s Carlosem, svým známým z Couchsurfingu, že mě vyzvedne doma a pojedeme na jeho "chalupu" mu pomoci shrabat listí a odnosit nějaké kusy dřeva. Byl jsem dost překvapen, když mi Carlos v 8:45 volal, aby mě zpravil o malém zpoždění: "Budu tam ve čtvrt na deset." Zvláštní, říkal jsem si, normálně mu nedělá problém přijet o dvacet minut později. Nu co, sedl jsem si před počítač a dělal si svou práci. V deset konečně doráží Carlos, společně se sympatickým francouzským couchsurfařem, kterého tu hodinu nechal čekat někde venku (já po svých dřívějších zkušenostech odmítám už vyjít ven, pokud není přímo před barákem, popřípadě se aspoň vyzbrojím knihou či jiným materiálem na krácení času). Nastupuju do auta, Carlos říká: "Jdeme koupit něco k obědu." Já: "Ale nemůžeme si zajít na oběd až v tom městě, kde máš barák?" Carlos: "No, víš, on vlastně není tam kde jsem ti to říkal, ono je to asi 15 km za městem." Nu což, co nadělám. Po nákupu jídla v oblíbené vegetariánské restauraci konečně po půl jedenácté vyjíždíme.
Do domu, vzdáleného "necelou tři čtvrtě hodinku", dorážíme před dvanáctou. U vchodu Carlos jen lakonicky prohlásí: "Zapomněl jsem klíče, musím pro ně zpátky do města." Já jen podotknu, že odmítám trávit další dvě hodiny v autě a raději počkám s Xavierem venku. Rozkládáme si tedy mou podložku na jógu, na které strávíme několik hodin zajímavou konverzací ve španělštině, zatímco Carlos prohlašuje, že "za hodinu a půl je zpátky." "Za hodinu a půl? To jsou tak dvě hodiny," ptám se. "No asi máš pravdu, tak se uvidíme ve dvě."
Carlos se slavnostně vrací ve tři. Mně už nic neudivuje, Xavier, který je tu teprve týden, se diví dost. Na druhý pokus Carlos dokonce přiváží hrábě - jak bez nich chtěl to listí hrabat před tím, nechápu - rukavice a další dva couchsurfaře (Nizozemec a Portugalec). Všichni se zapojujeme do pracovního procesu, všichni, vedeni našimi evropskými instinkty o bezpečnosti, svorně namítáme, když se chystá zapálit obrovskou hromadu dřeva a listí: je vrchol léta, zem je vyprahlá jako troud. Carlosovi to problém nedělá, nějakým zázrakem dřevo shoří, aniž by chytlo celé okolí.
Já se ale už chvíli po čtvrté musím loučit, vyrážím do horské kráterové vesničky El Valle, kam se vracím za chladnějším vzduchem a učitelem jógy. Spát mám u jedné kamarádky svého známého Plutarca. Když jí volám, že jsem na cestě, oznamuje mi, že je pořád v Panama City, i když mi ve čtvrtek napsala, že se vrací v pátek. Vše je ale v pořádku, pojede "autobusem v půl šesté." Já mezitím sám bojuji s panamskými mikrobusy (o dopravě tady v příštím příspěvku), nejdřív se rozhrkaným busem dopravím od Carlosova baráku k blízké vesničce, kde se ptám nezávisle tří lidí, zda tam staví autobus do El Valle. Všichni rozhodně přikývnou. Když kolem nás během 45 minut profrčí bez zastavení už pátý mikrobus, musí i oni konstatovat, že asi nestaví. Lepší bude přiblížit se něčím, co staví, po dálnici k odbočce na El Valle, tam už něco chytnu. Což také dělám a po sedmé už jsem v příjemném chládku zeleného údolí, v ten okamžik již bohužel utopeného ve tmě.
Volám Fany, že jsem dorazil ona tvrdí, že už je na cestě. Ať počkám. V půl deváté přijíždí poslední mikrobus z města, po Fany ani stopy. Trošku nervózně jí volám, připravujíc se (Michael v údolí není, nikoho jiného neznám) na kariéru bezdomovce. Snad i úspěšnou, mám přece jak žíněnku tak spacák. Ve tři čtvrtě na devět konečně doráží Fany - v autě se svými kamarády. "Promiň, nějak jsem nestihla ten autobus, nevím co se stalo." Jen se usmívám.
Ostatně Fany během víkendu vynahradí pozdní příjezd svou laskavostí a příjemnou náturou. Z tváře jí nikdy nemizí úsměv. I když vystudovala biologii a dva roky pracovala v jedné konzervační stanici, teď otevírá v El Valle kemp a přes týden jezdí do města hrát s kapelou na bubny. Spolu s ní na kempu pracuje Corali, mladá Francouzka, která se před třemi lety vydala na cesty a ještě se jí nepodařilo vrátit.Corali, kromě toho, že má zvláštní jméno, které ani neumím pořádně napsat, má také roztomilý francouzský přízvuk ve španělštině, protože se za nic neumí zbavit svého "r". Já s ní chvílemi mluvím francouzsky, což ve výsledku vrhá můj mozek do stavu existenciální krize a zmatení, kdy se mi oba jazyky neuvěřitelně míchají. 
Držím se však hesla: Jsi-li v Panamě, využij tu příležitost a nauč se francouzsky. Ostatně Francouzi začínají dokonce porážet Němce v mých kontaktech, což nemůže změnit ani pozdní návštěva jedné Rakušanky. Vše se vrací do normálu až v neděli, kdy jdeme do předražené restaurace, v které Corali dřív také pracovala a kterou vede jeden Němec, dávno už naturalizovaný v Panamě.Netřeba dodávat, že čas si i v El Valle dál plyne svým Panamským způsobem, takže do restaurace dorážíme s hodinovým zpožděním. Uniknout této logistické noční můře se dá jen ve společnosti dalších Evropanů - dneska ráno mi Xavier poslal email, ve kterém navrhuje jít do restaurace v půl sedmé "evropského času," tedy včas. On tam bude, já také. Zítra se chystáme na jakousi přednášku, také "v půl sedmé." Už teď vypisuju sázky, v kolik začne.
No comments:
Post a Comment