Udržitelný týden v neudržitelném teple

Tenhle příspěvek už zde měl viset před několika týdny, vztahuje se totiž k velké slávě, která se ve škole udála u příležitosti přednášky jednoho z momentálně nejslavnějších absolventů univerzity – Ala Gora. Na kampus byl přivlečen u příležitosti „Sustainability week“, neboli Týdne udržitelnosti. Z jakéhosi zvláštního důvodu se totiž celá škola oficiálně zbláznila do udržitelného rozvoje, a tak jsme v posledních měsících krmeni nejrůznějšími výmysly, které mají přispět k záchraně planety. A proč zdůrazňuji oficiální aspekt této hysterie? Následující řádky se snaží vyjádřit trochu toho podivného amerického pokrytectví, jež na mě z celé této námahy čpí.

Že se něco s Amerikou – tedy aspoň její nejliberálnější částí – děje, jsem si uvědomil už v prvním ročníku. Po děsivých zkušenostech z Tennessee, kde se podivná architektura školní budovy řešila instalací venkovních radiátorů, které řešily naše omrzání o přestávce foukáním horkého vzduchu do otevřeného prostoru, byla Nová Anglie se svými radiátory docela příjemnou změnou. Jaké potom bylo mé překvapení, když mi v jídelně kdosi začal vnucovat, ať si vyměním svou klasickou žárovku za halogenovou. Zaklínadlem akce se stala úspora energie a ochrana přírody. Vzhledem k tomu, že se v té době nikdo neobtěžoval vypínat na noc v učebnách světla a počítače jely všude nonstop, jsem se ani neobtěžoval vyměnit si svou krásnou žárovku za blikající úspornou potvoru.

Jenže žárovkami celé poblouznění přírodou – popírající jeden z prazákladů americké mentality, že s přírodou se musí bojovat a musí se podmanit – teprve začalo. Najednou se zkoumalo, kolik jídla se každý den vyhodí v jídelnách, studenti se začali nabádat, aby používali hrnečky místo kelímků a vyhýbali se co nejvíc plastovému nádobí vůbec, a dokonce jsem i někde četl, že bychom měli vypínat světla, když odcházíme z pokoje. A potom najednou na konci loňského roku prezidentka univerzity vyhlásila závazek, že Harvard do roku 2020 sníží své emise oxidu uhličitého o 20 procent. Jak už to tak v Americe bývá, na důkaz svého odhodlání vyhlásila kampaň, která má za úkol všechny dostatečně zblbnout a přesvědčit je o najednou objevené důležitosti nepodřezávání si větve pod našimi toxickými zadky. Celá hrůzostrašná byrokratická mašinérie tohoto ústavu se tedy dala do pohybu.

„Green is the new Crimson“, hlásají nyní všudypřítomné nápisy. Crimson – rudá barva – je oficiální znakem univerzity a toto jméno nesou jak školní noviny, tak i všechny sportovní týmy. Úředním výnosem jsme všichni zezelenali a od té doby jsme vystaveni přívalu nápadů, výmyslů a nesmyslů, kterými zdůvodňuje svou existenci naše „Office for Sustainability“, založená teprve před nedávnem a proto obzvláště náchylná prosazovat jakoukoliv pitominu, která vzbudí zdání její potřebnosti. K obligátním žárovkám se nyní přidaly plakáty, vlaječky, oblečení, všelijaké nástěnky a kdo ví co ještě – když u východu z jídelny pokaždé vidím nástěnku se splněnými a zbývajícími úkoly, nemohu si nevzpomenout na bojové úkoly z Tankového praporu či Pelíšků. Asi stejně absurdně působí soudobé snahy na Harvardu.

Abych však nepřeháněl, tahle námaha má někdy i pozitivní aspekty. Před nedávnem jsem se například ve školních novinách dočetl, že naše trávníky už nebudou hnojeny toxickými hnusem, z jehož pachu jsme vždycky padali do mdlob. Místo výdobytků chemie vyzkoušeli naši uvědomělí ochránci životního prostředí rostlinný humus, který funguje stejně dobře jako toxické svinstvo, ale nemá nežádoucí účinky. Se zdravou půdou jako by se vracel i zdravý rozum.

Ale proč se tyto řádky nesou v tak ironickém duchu? Al Gore mi připomněl staré pořekadlo o kázání vody a pití vína. Sám se kdysi diskreditoval, když se přišlo na to, že zatímco varuje před dopady emisí CO2, jeho dům má absurdně vysokou spotřebu elektřiny. Podobně absurdně si od začátku topné sezóny připadám já. Musel jsem totiž s hrůzou sledovat, jak teplota v mém pokoji vylezla až na 25 stupňů, a ať jsem kroutil uzávěry na kteroukoliv stranu, ze všech mých radiátorů sálalo nelítostné teplo. V totální rezignaci jsem otevřel okna a od té doby reguluju teplotu v pokoji studeným vzduchem. Nenechal jsem to jen tak a domáhal se nápravy. Správce objektu se mi dokonce pokoušel pomoci, ale nakonec z něj vylezla zajímavá novina - mnoho pokojů má prý nefunkční uzávěry, aby si studenti nemohli regulovat své radiátory. Důvodem prý je, že kdysi někdo nechal o zimních prázdninách otevřené okno a vypnuté topení, které potom zamrzlo. A aby se pojistili, topení se už nedá vypnout, protože lepší přece je, když se bude všechen ten horký vzduch foukat ven. Připadám si v tom jako blázen, zvláště když mi neustále chodí upozornění, abych si pořádně zavřel okna a ujistil se, že mi nikde neuniká teplo. Nikoho ale zatím nenapadlo, jestli všechny ty nádherné teoretické nápady dávají v praxi jakýkoliv smysl. Místo toho mi neustále chodí neodbytné emaily, které mě vyzývají, abych podepsal „Sustainability pledge“ neboli slib udržitelnosti a oficiálně se tak zavázal vypínat žárovky, sprchovat se kratší dobu, nebo - světe div se – měl v pokoji zavřená okna, abych neplýtval teplem. Podobnost se socialismem je bohužel méně než náhodná. Možná však podobné šílenosti jsou jen průvodními patologiemi na cestě ke skutečnému zlepšení. Protože i když si Al Gore nevidí do vlastní pusy, tak jeho agitace a filmy minimálně donutily spoustu lidí zamyslet se nad něčím, o čem dříve ani netušili. Stejně to možná bude i s Harvardem a budoucí generace studentů se dočkají kohoutů na regulaci topení. I tak může vypadat pokrok.

Poučení z krizového vývoje

Poučení z krizového vývoje
Začátek školy mě znovu přesvědčil, jak mylná byla v prvním ročníku má naivní domněnka, že s přijetím na Harvard musí nutně opadnout ty největší stresy, o kterých spousta mých kamarádů vypráví jako o trvalé součásti jejich povinné školní docházky. V některém z příštích příspěvků se podrobněji zaměřím na schopnost studentů elitních univerzit vytvářet si takové stresové podmínky, o jakých se obyčejným smrtelníkům ani nezdá. I když by se mohlo zdát, že příslušnost k intelektuální smetánce celých Spojených států dodá všem dostatek sebedůvěry, pravý opak je pravdou. Když jste neustále nuceni srovnávat se s těmi nejlepšími a někdy zároveň i nejšílenějšími mozky, které obývají naši planetu, permanentní pocit méněcennosti u 99,9 procent studentů je zaručen. Pokud patříte do zbývajícího promile a skutečně se neužíráte hrůzou ze schopností spolužáků, gratuluji vám k Nobelově ceně za fyziku či ekonomii.

S trochou přehánění by se tak ukončení studia pro většinu studentů dalo označit za, pokud ne úplné vysvobození, tak určitě návrat do reality a znovu začlenění mezi smrtelníky s jinými než pseudo-problémy. Úleva však nepřichází zadarmo a studenti se na počátku posledního ročníku ocitají v pravém očistci otázek. „Tak co, jaké máš plány po promoci?“ „Co budeš dělat příští rok?“ „Už víš, jaké jsou tvé plány do budoucna?“ V současné době slýchám denně nespočet variant na dané téma a jelikož vlastně vůbec netuším, kde se octnu, tak se vždy instinktivně modlím, aby podobný dotaz nepadl. Zatím nikdo nezklamal, a tak se jako spousta mých kamarádů vždy jen nervózně zasměju a pokrčím rameny. Při další schůzce jsem to však už já, kdo vznáší onen osudový dotaz. Deformaci místního prostředí se zřejmě nedá utéct, následkem čehož zde všichni společně trpíme za zavřenými Sartrovými dveřmi našich hvězdných výsledků.

Probíhající krach na Wall Streetu dodává místnímu stresu novou dimenzi. V posledních letech se již stalo tradicí, že většina studentů při hledání práce odhazuje ideály, kterým bylo zasvěceno jejich studium. Kurzy politické vědy, literatury, sociologie či prázdninová stáž na pomoc dětem kdesi v Africe jsou často rychle zapomenuty a v uších nás všech začnou znít dva mýty opředené pojmy: investiční bankovnictví a consulting. Pracovní týden v délce sto a více hodin je vynahrazen nástupním platem až 80 000 dolarů bez bonusů, s nimiž se tato částka může i zdvojnásobit. V minulosti takovému lákadlu podlehlo až 40 procent všech studentů, kteří nepokračovali v dalším magisterském nebo rovnou doktorandském studiu. Ve výsledku se snad čtvrtina školy přesunula do New Yorku, kde se přidala k podobným davům z ostatních prestižních univerzit. Nespornou výhodou tohoto exodu bylo, že si všichni mohli navzájem působit ještě větší stav úzkosti z neustálého porovnávání platů, protože roční příjem 120 000 dolarů byl najednou málo, když váš spolužák pobíral 150 000. Navíc, zatímco do té doby tito zaměstnanci dokázali jen dlouze debatovat o rozdílu mezi Marxovými ranými a pozdními spisy či rozebírat postoj vypravěče v Joycově Odyseovi, investiční firmy jim nezřídka umožnily hrát si na trhu se stovkami milionů dolarů. Úspěch byl zaručen až do doby, kdy se něco jaksi pokazilo a tři prázdninové stáže u Lehman Brothers neznamenaly automaticky přístup k pohádkově odměňovaným zaměstnáním.

Doba zaručeného blahobytu je pryč, jak se přesvědčuji dnes a denně při rozhovorech se spolužáky a jak mně ukázal školní seminář o hledání práce. Ve čtvrtek jsem podlehl tzv. „peer pressure“, česky snad „tlaku okolí“ nebo „tlaku spolužáků“ a vypravil jsem se na prezentaci o firemním rekrutování uchazečů o práci přímo na univerzitním kampusu. Stačí se přihlásit do školního systému, poslat přihlášky vybraným firmám, absolvovat několik vyčerpávajících pohovorů a zaměstnání je v kapse. Tedy tak tomu až do letošního podzimu bylo. Jak poznamenala přednášející paní, v minulosti získali někteří až šest různých nabídek. „S tím tedy teď rozhodné nepočítejte.“ V nejlepším americkém duchu hned dodala: „Zkuste se na současnou situaci podívat z té lepší stránky. V minulosti nemuseli studenti pro získání práce hnout ani prstem a když o ni teď přišli, tak zjišťují, jak je celý proces náročný. Vám takové prozření nehrozí. Pro vás to bude pěkná námaha už letos a výsledek je víc než nejistý,“ dodala paní, jež má za úkol zařídit úspěšný přechod studentů z akademické absurdity Harvardu do reálného života. Doposavad se její práce omezovala na pomoc při přechodu do reálné absurdity života kancelářských zvířátek a teď se i ona musí snažit najít jiné alternativy, jinak by investiční krize mohla smést i ji.

Protože jsem o podobných povoláních sám neuvažoval, celý seminář i věci okolo něj ve mně vzbuzovaly spíš pobavený a následně ironický úsměv. Až když mi došlo, jak se do mých vysněných povolání začnou tlačit lidé vystrnadění z teplých komůrek newyorkských mrakodrapů, popadla mě hrůza dosahující celouniverzitní stresové úrovně. Hladovějící děti v Africe byly okamžitě zapomenuty, lidé bez dostatečného vzdělaní žijící dlouhodobě bez šance najít jakékoliv zaměstnání také, a já se společně se svými spolužáky začal užírat strašnou a nepřestavitelnou myšlenkou, že by náš ročník mohl dopadnout hůře než ty předchozí. V neustálém srovnávacím maratonu si snad nemohu ani představit větší potupu. A pointa tohoto příběhu? Omlouvám se všem za matoucí název článku. Současná krize totiž na Harvard řádné poučení nepřinese. Na rozdíl od trhů, jejichž zdánlivě nekončící rozkvět zastavila tvrdá realita, tlak na studenty a následný stres asi totiž opravdu mohou růst donekonečna.

Malá příhoda z nakupování kurzů

Semestr začal jako vždy takzvanou "shopping period" neboli obdobím, kdy studenti mohou volně "nakupovat" své kurzy. V praxi to znamená, že každý student může během prvního týdne navštívit jakoukoliv přednášku a na své předměty se zapíše až na jeho konci. I já se během tohoto krátkého období přidávám ke stádům lidí, kteří se snaží navštívit čtyři různé přednášky ve stejný čas, a všichni společně pak dovádíme profesory k šílenství svými neustálými příchody a odchody uprostřed jejich učených proslovů. Zatímco přednášející skřípou zuby nad neustávajícím vrzáním dveří a průvanem, který jim shazuje poznámky z katedry, my studenti si užíváme výsady vyhnout se kurzům, profesorů s vadou řeči nebo projevem omamným jak odvar z makovic.

Snad největším lákadlem "shopping period" je ale možnost podívat se na kurzy zabývajícími se obskurními tématy, na něž už není během roku čas. V úterý mě takto kamarád dotáhl na kurz literatury a až v posluchárně jsem zjistil, že tento předmět se jmenuje "Literature and Sexuality". "Co to asi bude?," říkal jsem si v duchu, protože Harvard umí někdy nabídnout opravdové lahůdky, co se ztřeštěnosti týče. A nezmýlil jsem se. Aby ilustroval, jak spolu souvisí literatura a sexualita, začal přednášející hned na začátek číst příběhy z jedné knihy o masturbaci. Zatímco má čelist letěla rychle dolů, profesor přečetl asi 10 krátkých příběhů o tom, jak různí lidé všech věků a povolání masturbují.

V okamžiku, kdy jsem se začal zvedat k odchodu, se přednášející rozhodl, že pouhé předčítání z knihy k získání dostatečného množství studentů nebude stačit. "A na závěr této přednášky vám pustím film, který spojuje sexualitu s uměním, ale musím vás varovat, že obsahuje také explicitní scény," prohlásil přednášející a má zvědavost mi nedovolila od té pitomosti utéct. "Explicitní scény" se ukázaly být synonymem pro tvrdé porno, které nám onen mladý a snaživý pedagog ukazoval v pravé poledne v posluchárně, kde se normálně vyučuje filosofie. Nechápal jsem, jak něco takového může vůbec existovat coby legitimní akademická disciplína. V moři absurdit vytvořených univerzitním světem však literatura a sexualita určitě dobře zapadla. Já jsem se fanouškem kurzu nestal.

Do téže posluchárny jsem se přesto ve stejný čas vrátil. Bylo to hned druhý den a já jsem se těšil na svůj kurz filosofie. Sice už jsem se nedozvěděl a ani nedozvím, jaká je akademická hodnota tvrdé pornografie ve spojení s literaturou, ale úvod do Descartesovy filosofie stál za to. Našel jsem ho o dva dny dříve díky tomu, že jsem letos nakupoval hodně kurzů. Po této zkušenosti nákupní období rozhodně nezavrhuji. Bláznivý běh z jednoho přednáškového sálu je jedním z nejlepších způsobů, jak se přesvědčit, že pod rudým pozlátkem nápisu Harvard se schovají i věci, nad kterými soudný člověk jen zakroutí hlavou.