Poučení z krizového vývoje

Poučení z krizového vývoje
Začátek školy mě znovu přesvědčil, jak mylná byla v prvním ročníku má naivní domněnka, že s přijetím na Harvard musí nutně opadnout ty největší stresy, o kterých spousta mých kamarádů vypráví jako o trvalé součásti jejich povinné školní docházky. V některém z příštích příspěvků se podrobněji zaměřím na schopnost studentů elitních univerzit vytvářet si takové stresové podmínky, o jakých se obyčejným smrtelníkům ani nezdá. I když by se mohlo zdát, že příslušnost k intelektuální smetánce celých Spojených států dodá všem dostatek sebedůvěry, pravý opak je pravdou. Když jste neustále nuceni srovnávat se s těmi nejlepšími a někdy zároveň i nejšílenějšími mozky, které obývají naši planetu, permanentní pocit méněcennosti u 99,9 procent studentů je zaručen. Pokud patříte do zbývajícího promile a skutečně se neužíráte hrůzou ze schopností spolužáků, gratuluji vám k Nobelově ceně za fyziku či ekonomii.

S trochou přehánění by se tak ukončení studia pro většinu studentů dalo označit za, pokud ne úplné vysvobození, tak určitě návrat do reality a znovu začlenění mezi smrtelníky s jinými než pseudo-problémy. Úleva však nepřichází zadarmo a studenti se na počátku posledního ročníku ocitají v pravém očistci otázek. „Tak co, jaké máš plány po promoci?“ „Co budeš dělat příští rok?“ „Už víš, jaké jsou tvé plány do budoucna?“ V současné době slýchám denně nespočet variant na dané téma a jelikož vlastně vůbec netuším, kde se octnu, tak se vždy instinktivně modlím, aby podobný dotaz nepadl. Zatím nikdo nezklamal, a tak se jako spousta mých kamarádů vždy jen nervózně zasměju a pokrčím rameny. Při další schůzce jsem to však už já, kdo vznáší onen osudový dotaz. Deformaci místního prostředí se zřejmě nedá utéct, následkem čehož zde všichni společně trpíme za zavřenými Sartrovými dveřmi našich hvězdných výsledků.

Probíhající krach na Wall Streetu dodává místnímu stresu novou dimenzi. V posledních letech se již stalo tradicí, že většina studentů při hledání práce odhazuje ideály, kterým bylo zasvěceno jejich studium. Kurzy politické vědy, literatury, sociologie či prázdninová stáž na pomoc dětem kdesi v Africe jsou často rychle zapomenuty a v uších nás všech začnou znít dva mýty opředené pojmy: investiční bankovnictví a consulting. Pracovní týden v délce sto a více hodin je vynahrazen nástupním platem až 80 000 dolarů bez bonusů, s nimiž se tato částka může i zdvojnásobit. V minulosti takovému lákadlu podlehlo až 40 procent všech studentů, kteří nepokračovali v dalším magisterském nebo rovnou doktorandském studiu. Ve výsledku se snad čtvrtina školy přesunula do New Yorku, kde se přidala k podobným davům z ostatních prestižních univerzit. Nespornou výhodou tohoto exodu bylo, že si všichni mohli navzájem působit ještě větší stav úzkosti z neustálého porovnávání platů, protože roční příjem 120 000 dolarů byl najednou málo, když váš spolužák pobíral 150 000. Navíc, zatímco do té doby tito zaměstnanci dokázali jen dlouze debatovat o rozdílu mezi Marxovými ranými a pozdními spisy či rozebírat postoj vypravěče v Joycově Odyseovi, investiční firmy jim nezřídka umožnily hrát si na trhu se stovkami milionů dolarů. Úspěch byl zaručen až do doby, kdy se něco jaksi pokazilo a tři prázdninové stáže u Lehman Brothers neznamenaly automaticky přístup k pohádkově odměňovaným zaměstnáním.

Doba zaručeného blahobytu je pryč, jak se přesvědčuji dnes a denně při rozhovorech se spolužáky a jak mně ukázal školní seminář o hledání práce. Ve čtvrtek jsem podlehl tzv. „peer pressure“, česky snad „tlaku okolí“ nebo „tlaku spolužáků“ a vypravil jsem se na prezentaci o firemním rekrutování uchazečů o práci přímo na univerzitním kampusu. Stačí se přihlásit do školního systému, poslat přihlášky vybraným firmám, absolvovat několik vyčerpávajících pohovorů a zaměstnání je v kapse. Tedy tak tomu až do letošního podzimu bylo. Jak poznamenala přednášející paní, v minulosti získali někteří až šest různých nabídek. „S tím tedy teď rozhodné nepočítejte.“ V nejlepším americkém duchu hned dodala: „Zkuste se na současnou situaci podívat z té lepší stránky. V minulosti nemuseli studenti pro získání práce hnout ani prstem a když o ni teď přišli, tak zjišťují, jak je celý proces náročný. Vám takové prozření nehrozí. Pro vás to bude pěkná námaha už letos a výsledek je víc než nejistý,“ dodala paní, jež má za úkol zařídit úspěšný přechod studentů z akademické absurdity Harvardu do reálného života. Doposavad se její práce omezovala na pomoc při přechodu do reálné absurdity života kancelářských zvířátek a teď se i ona musí snažit najít jiné alternativy, jinak by investiční krize mohla smést i ji.

Protože jsem o podobných povoláních sám neuvažoval, celý seminář i věci okolo něj ve mně vzbuzovaly spíš pobavený a následně ironický úsměv. Až když mi došlo, jak se do mých vysněných povolání začnou tlačit lidé vystrnadění z teplých komůrek newyorkských mrakodrapů, popadla mě hrůza dosahující celouniverzitní stresové úrovně. Hladovějící děti v Africe byly okamžitě zapomenuty, lidé bez dostatečného vzdělaní žijící dlouhodobě bez šance najít jakékoliv zaměstnání také, a já se společně se svými spolužáky začal užírat strašnou a nepřestavitelnou myšlenkou, že by náš ročník mohl dopadnout hůře než ty předchozí. V neustálém srovnávacím maratonu si snad nemohu ani představit větší potupu. A pointa tohoto příběhu? Omlouvám se všem za matoucí název článku. Současná krize totiž na Harvard řádné poučení nepřinese. Na rozdíl od trhů, jejichž zdánlivě nekončící rozkvět zastavila tvrdá realita, tlak na studenty a následný stres asi totiž opravdu mohou růst donekonečna.