El Valle a Panamští Lvové

Tímto příspěvkem se končí sága Honzových zběsilých popříjezdových dobrodružství. Za odměnu pro všechny, co to vydrželi číst jsou tentokrát i obrázky. Pondělkem skončily cestovatelské hody a začala pracovně učící rutina. Ale co se dělo o víkendu?

V pátek dopoledne Pavlínu a mě Carlos nalož do auta a vydali jsme se do vnitrozemí. Po dvou hodinách cesty jsme se ocitli v příjemné podhorské vesničce jménem El Valle. Foukal příjemný svěží větřík, který jsem po vedrech v Panamě City dokázal ocenit i já. El Valle se stalo jedním z center Panamského "wellness" průmyslu - letovisko leží v kráteru bývalé sopky a kromě neobyčejně úrodné půdy zde vyvěrají i léčivé prameny. Ty jsme také hned navštívili. Za dolarové vstupné jsme dostali bláto na pomazání obličeje, ti odvážnější a chtivější lepší pleti si za další dva dolary dopřáli pobahnění celého těla.



Pak následovalo slastné tři čtvrtě hodinové louhování v teplé vodě.

Z lázní jsme zamířili za Carlosovým kamarádem Michael. Michael, další z mnoha cizinců, kteří přesídlili do Panamy, je už v důchodu, ač je tělem i duchem mlád.



Vydělal velké peníze prodejem saun v Kanadě, pak sídlo firmy přesídlil sem a nakonec firmu prodal a sám zůstal. V současné době, i když peníze nepotřebuje, nabízí wellness masáže a navíc zadarmo vyučuje jógu. Dokonce si v Panamě City kdysi otevřel vlastní ašram, jogínské centrum, ale přece jen se to tu nějak nechytilo, takže teď slouží jen zájemcům, kteří ho vyhledají. Netřeba dodat, že jsem ho asi neviděl naposled. Michael je též první můj známý, který prošel jeden z těch tolik diskutovaných dlouhých půstů - podle vlastních slov 9 dní bez jídla není vůbec nic a po 40 dnech jen na vodě se prý cítil líp než kdy jindy. Pokud by mi to mělo pomoct k jeho postavě, jdu do toho taky.

V pátek večer ale naštěstí žádnou hladovku nedržel, a tak jsme se pro něj rozhodli uvařit. Trošku mě překvapilo, když se na trhu s vynikající zeleninou zjistilo, že Carlos netuší, co to jsou lilky a cukety, a na můj návrh udělat ratatouille se tvářil, jak kdybych se chystal provést kouzelnické představení. Tohoto výrazu se nezbavil po celý večer, kdy hypnotizoval hrnec a se zápalem vše míchal, před sporákem stojíc očividně snad poprvé v životě, úctyhodný to výkon na kluka, kterému je 34 let a procestoval půlku světa. Já jsem zatím s Pavlínou zdolával ty hory zeleniny a ovoce, které se potom přetvořilo na vynikající papayový a ananasový džus. Večeřeli jsme v příjemném chládku za poslechu šumění stromů v neobyčejně zeleném údolí.

Neděle byla ve znamení něčeho úplně jiného. V sedm ráno mě před barákem vyzvedl Aaron, bratr mého kamaráda Plutarca. (Kdo netuší, kdo je Plutarco, tomu sadisticky doporučuju prodrat se předchozím vyprávěním). Celá rodina aktivně participuje v organizaci "Leones", v originále "Lions International", což je mezinárodní organizace sdružující dobrovolníky, kteří pomáhají ve svých komunitách. Tatínek rodiny takto tráví čas už od roku 76. Tuto neděli se organizoval program pro domorodé děti ve vesnici deset minut za městem.



Šlo sice o indiány (ty neautentické, vytvořené Kolumbem, ne ty z Indie), vesnice ale byla úplně normální, baráky vystavěné z betonu a indiáni byli od své kultury odtrženi už hodnou chvíli. Navíc jsou strašně chudí, protože muži většinou nemají práci nebo, jak mi řeklo už několik lidí, pracovat nechtějí. Po hrůzách v Indii i tahle osada ale vypadala celkem v pořádku. Naokraj musím poznamenat, že jako už kdysi v Mexiku jsem měl problém rozeznat, kdo je babička, dcera a vnučka, protože postavou a rysy vypadaly všechny stejně.



Nejdřív děti potěšil klaun a pak už se rozdávaly hračky a kousek dortu. Každé dítě - a bylo jich tam asi 150 - dostalo vlastní hračku a já jim rozdával dort. Když si některé pro některé holčičky přišly maminky, měl jsem v tom z výše zmíněných důvodů strašný chaos. Ale dopoledne se vydařilo, všichni byli spokojeni, já jsem celý den musel mluvit španělsky a Aaron mi všechno trpělivě vysvětloval, ač sám hovoří plynně anglicky.



Aaron pracuje jako programátor na volné noze, ale jak sám řekl, podniká úplně ve všem, hlavně aby nemusel někde sedět v kanceláři. Je také nadšeným rybářem, takže se mi na obzoru rýsuje výlet k místnímu sladkovodnímu jezeru. Ještě jsem pak od rodiny dostal pozdní oběd, kterému předcházel výslech ohledně mých stravovacích návyků. Na jednu stranu sice byli rádi, že na rozdíl od Plutarca jím vejce a ryby, na druhou stranu se mě Aaron co půl hodinu ptal, zda nejím kuře, čímž ve frekvenci dotazování naprosto rozdrtil mou maminku.

V příštím vydání tohoto blogu budeme sledovat návrat amatérského antropologa Honzy, který vylíčí, jak se věci všeobecně v Panamě mají. Těšit se můžete
na nákupy ananasů v ceně tři kusy za dolar a sofistikované rozhovory s uklízečkou.

Couchsurfaři v Panamě a bytování

Zbožná přání z posledního příspěvku byla zdá se vyslyšena a unavený cestovatel našel chvilku klidu. Snad klidu dojdou i ti čtenáři, kteří se pokusí přečíst příspěvek celý. Slibuji, že v dalších týdnech už bude můj život nudnější nebo záznamy pravidelnější. Na počátek musím konstatovat, že za oběť chaotickým přesunům padly dva zápisníky a fleezová zimní bunda, ztracené neznámo kde. Bundu s největší pravděpodobností potřebovat nebudu - jediná změna v počasí během prvních deseti dnů, kterou jsem stihl zaznamenat, je že předpověď někdy slibuje odpolední maxima 31 stupňů a jindy stupňů 32. Vesele se proto potím. Spokojeně mohu též konstatovat, že během prvního týdně jsem splnil své dva hlavní cíle - najít si kamarády a byt.

Co se kamarádů týče, jako naprosto nedocenitelný se znovu ukázal couchsurfing. Hned v pátek několik hodin po příjezdu jsem se setkal s Fredericem, sympatickým Francouzem, který ve dvaceti odešel do Ameriky, dalších dvacet let budoval firmu v Kalifornii a teď už si čtyři roky užívá života v Panamě. Své poznávání Panamy jsem tedy začal hodinovou konverzací ve francouzštině, načež jsem odložil většinu zavazadel ve Fredericově překrásném novém bytě - měl jsem o ně v hostelu přece jen trochu strach. Fred mě také vzal na střechu - někde ve 25. patře - jeho budovy - odkud se mi naskytl krásný výhled na Panamu City. Samé mrakodrapy a všude jeřáby, protože stavební boom zde očividně akceleruje, takže jen letmým pohledem jsem napočítal aspoň dvacet výškových budov ve stavbě. Kolumbijské narkomafii se očividně daří - narkobaroni jsou údajně nejčastějšími kupci realit v Panamě, za nimi následují Američané, kteří sem utíkají za perfektním počasím, což jim vláda ještě usnadňuje, protože z nemovitostí se dvacet let po nákupu nemusí platit daně.

Ten samý večer jsem se potkal s dalším couchsurfařem - Carlosem - který má ale přezdívku "Megatraveler". Ta sedí, stejně dobře by se ale hodil přídomek "polyglot" - Carlos mluví více než deseti jazyky a v angličtině mě pořád nachytává výrazy, které neznám. Teď na chvilku opustil svou nomádskou existenci - před tím žil třeba ve Švýcarsku a Číně - takže jsem měl tu čest ho zastihnout v Panamě. Na mé přání, že potřebuji do levné restaurace, kde mají i vegetariánské pokrmy, mě zatáhl do místa, kde jsem byl již při návštěvě Panamy před rokem se svým kamarádem Plutarcem.
===
Vsuvka pro nezasvěcené - Panamu jsem navštívil na pět dní v lednu 2009 během přestávky mezi semestry. V Bostonu v té době panovaly 25 stupňové mrazy, v Panamě bylo 35 v plusu, cesta trvala asi 14 hodin, já jsem se bez krému spálil tak, že jsem nemohl otáček krkem - letěl jsem jen s carry-on, a dětský krém v malém tubě nešel rozetřít, tak jsem to nechal být - načež jsem letěl hned zase zpátky, dalších 19 hodin na cestě kvůli zpoždění a teplotní šok z rozdílu 60 stupňů = ergo jsem byl z těchto prázdnin potom dva týdny nemocný. V rámci tohoto mumraje jsem se setkal i s klukem jménem Plutarco, Panamský rodák který je kamarádem mého kamaráda z couchsurfingu z Barcelony a který brzy začne být důležitý pro naše vypravování. Proto ta vsuvka.
===
Vegetariánské restaurací se rozhodně moc nepovedl marketing. Joost, couchsurfař z Nizozemí, kterého s sebou přivedl Carlos a který do Panamy přijel na měsíc za teplem programovat, nasadil při pohledu do podniku a nevábně vypadající jídlo takový kyselý a zkroušený, až vyděšený výraz, až jsem o něj dostal strach a nabídl jsem, že kdyžtak můžeme jít jinam. Naštěstí jsme zůstali - přece jen dav sedících lidí nás přesvědčil - a dobře jsme udělali. Za tři dolary jsem měl talíř plný jídla a ovocný džus navíc. Znovu jsem ocenil, jak je skvělé, že v Panamě je pitná voda - i když má dosti podivnou příchuť - a že se v jídle nemusím řídit vlastně žádným z mých indických bezpečnostních návyků - po pár dnech už jsem začal jíst i neloupané ovoce a zeleninu, činí tak ostatně úplně všichni a nikomu, ani mně, naprosto nic není.

Sobota byla zasvěcena dalším couchsurfařským setkáním. Odpoledne se konala akce ve staré Panamě - stará Panama je původní španělské osídlení z počátku šestnáctého století, město bylo po sto padesáti letech opuštěno a přesunulo se do současné polohy. Stará Panama leží pár kilometrů za městem, dnes už z ní zbyly jen ruiny a jeden zrekonstruovaný kostel, a velkou rychlostí se k ní přibližují výškové budovy vyskakující na pobřeží. V zrenovovaném kostele organizovala místní couchsurfingová komunita setkání na podporu britského couchsurfaře, toho času žijícího v Kolumbii, kde pomáhal dětem z ulice, který si poranil páteř při potápění a teď potřebuje 90 000 liber na to, aby ho letecká záchranka přepravila zpět domů. Peníze jsme pro něj sice nevybírali, zato jsme ale vytvořili hezké přání. A mně se už poněkolikáté stalo, že mě považovali za místního - opálený jsem na to rozhodně dost. Jen ten jazyk trošku schází, zvlášť když jsem první týden v Panamě mluvil prakticky jen anglicky a francouzsky.

Ze setkání jsem totiž s Carlosem a Joostem pokračoval na večeři v jedné příjemné mini-pizzerii, provozované rodilým Italem. Cestou jsme přibrali - světe div se - Češku. Tedy čecho-francouzsku, která v českém pase vystupuje jako Pavlína Svobodová, ale ve světě už je Paulina Svoboda. Její rodiče v roce 1993 odešli do Francie, a když se po osmi letech vraceli do Čech, ona jim oznámila, že se jí zpátky nechce. Její čeština tím nabrala francouzský přízvuk a ona spoust zajímavých životních zkušeností. V Paříži vystudovala chemické inženýrství, půl roku pracovala v uranovém dole v Nigeru, kde také dostala maláríi, a teď půl roku studovala v Brazílii, takže historek spousta, navíc mě ještě hrozně navnadila na návštěvu Brazílie.

Okolo desáté jsme se ocitli na střeše Carlosovy budovy, odkud jsme měli nádherný výhled na všechny mrakodrapy ve městě a svěží vánek. Carlos přinesl kytaru a po jeho výtečné improvizaci jsem nastoupil já. Z prověřených Nohavicových vypalovaček, u kterých jsem si byl schopen vzpomenout na akordy - zpívala hlavně Pavlína - se nejvíc chytila píseň "Pijte vodu". Carlose jsme ji museli naučit, načež nás s ní celý víkend otravoval. Okolo jedenácté jsme se rozhodli, že v neděli pojedeme na výlet. Nejdřív, že půjdeme do městského parku, pak že někam dál. Nastalo rokování, v kolik ráno vyrazit: Joost byl pro odjezd po poledni, aby se hezky vyspal, Carlos navrhoval devátou, přece jen chápal, že na výlet je potřeba dorazit před setměním, česká frakce prosazovala radikálnější hodiny. Nakonec okolo půlnoci zvítězilo překvapivé řešení - na výpravu vyrazíme v pět ráno. Joost chvíli vzdoroval, ale Pavlína a já jsme se ne nadarmo narodili v totalitním státě, proto jsme ho rychle přesvědčili o nutnosti obětovat blaho jednotlivce pro dobro skupiny.

A opravdu, nějakým zázrakem jsme už v pět ráno seděli v Carlosově sportovním Nissanu Patrol a mířili na sever, směrem ke Karibskému moři. Po svítání jsme si z bezpečí jedoucího auta prohlédli přístavní město Colón, toho času nejnebezpečnější místo Panamy a pokračovali přejezdem plavební komory průplavu na západ. Po patnácti minutách Carlos zastavil u značené stezky v pralese. V dálce řvali opice, až z nich šel strach, bohužel na procházce - ač jsme se nacházeli v místě, kde se našlo 1000 druhů ptáků - jsme neviděli lautr nic. Pršelo, jak je na karibském pobřeží obvyklé po celý rok, takže kromě jedné straky zabalené do větrovky jsme neviděli už nic. Celý okruh, cíl naší túry, měl ostatně jen 1500 metrů. Carlos to očividně považoval za výlet, Pavlína a já jsme jen kroutili hlavou.

Vše bylo za chvíli vynahrazeno, když nás Carlos popovezl o kousek dál do svého "domku na pláži", jak ono místo nazval předešlého večera. Z domku se vyklubala krásná vila přímo u moře, schovaná za vysokým zeleným plotem, s vlastními 400 metry pláže. Ano, nepřeháním, Carlosova rodina vlastní obrovský kus pláže, který je z venku naprosto nepřístupný - píseček jen pro ně, před ním nakrátko posekaný golfový trávníček. Něco podobného jsem viděl snad jen ve filmech, že to může existovat i v realitě by mě nenapadlo. Idylku poněkud kazila jen bouda velikosti garáže krčící se na parcele kousek od vily, ve které bydlel se svou rodinou správce starající se o pozemek a o asi 8 psů, kteří přivázaní na lanech hlídali toto pohádkové království. Carlosovi na tom nepřišlo nic divného - ostatně tam vyrostl - my Evropané jsme jen na sebe vrhali tázavé pohledy. Ale co člověk vymyslí. Tahle rodinka se pořád měla líp než někde v Indii a třem holčičkám jsem docela záviděl to úžasné místo, kde vyrůstají. Já jsem si aspoň užil koupání v neuvěřitelně teplé vodě a posezení na terase za šumu moře.

V pondělí dopoledne jsme tento podivný ráj opustili a vydali se po zpoplatněné dálnici (jak nesnáším placení mýta) nazpět. Zajímavým zážitkům nebyl konec. Při vjezdu do města si Carlos umínil ukázat nám chrám postavený vyznavači Bahai. Cestou jsme ale narazili na další Panamskou kuriozitu - motoristické hodinové hotely. Fungují jednoduše - auto, bez výjimky s černými skly, přijede do tohoto podniku, zajede do garáže, za ním se automaticky zavřou vrata, a až poté, v naprosté anonymitě, řidič se svým doprovodem vyleze a zaplatí svou kreditkou. Při odjezdu nasedne do auta, zmáčkne tlačítko, vrata se otevřou a nikdo neviděl, kdo sedí dovnitř. Prý se nejedná o prostitutky, ale z valné většiny jde o to neinkriminovat dotyčnou dámu. Byznys očividně funguje výborně, protože za těch patnáct minut, co jsme si podnik rozpačitě prohlíželi, zaparkovaly čtyři vozy - a to bylo pondělí ráno. Kolem poledního jsme konečně dorazili na kopec za městem, kde si Bahajci vystavěli svůj chrám. Nádherný výhled, překrásná atmosféra, moderní architektura, která se povedla a která dobře splynula s okolím.

Večer jsem pokračoval ve svém seznamovacím maratonu, tentokrát jsem byl s dvěma Plutarcovými kamarádkami ze studií. Moc příjemné ženské, akorát obě - jako Plutarco - studovaly biologii, takže jsme se trošku míjeli svými zájmy. Ale aspoň obě také nejí maso, takže večeře v Italské restauraci stála za to a já se také konečně poprvé s někým bavil španělsky.

V úterý ráno jsem se konečně dostal k hledání bytu. Panamský craigslist (obvyklá to stránka pro hledání ubytování v USA) bohužel moc nefunguje, odpověděl jsem tedy jen na jeden inzerát a další byty hledal na jedné místní stránce. Při letmém pohledu na nabídku jsem zjistil, že bude jen velmi obtížné dosáhnout mnou stanovené ceny 200-300 dolarů za pokoj měsíčně. Příchod cizinců a následný realitní boom vyhnaly ceny nahoru, z Panamy se stalo drahé město. Odpovídání na inzeráty bylo jedno velké martyrium - moje španělština za moc nestojí, po telefonu to už byla úplná katastrofa, zvlášť když osoba na druhé straně drátu odmítala zpomalit své drmolení. V jeden okamžik už jsem byl tak vyčerpaný a zmatený, že na otázku "Cual es tu nombre" jsem odpověděl, že nevím, domnívajíc se že "nombre" znamená číslo - i když je to mé jméno. Dotazující si musel myslet, že jsem buď naprostý idiot, nebo že mám hodně zvláštní jméno - "Nosé".

Následovala prohlídka tří bytů, jeden byl daleko od centra a nic moc, za 250 dolarů mi to nestálo, další za 390, hezký pokoj, ale hlučný a poslední naprosto nechutný, pokoj bez oken, bez kuchyně, za kterých ti lichváři chtěli 350 dolarů měsíčně. Usínal jsem vysílen, demotivován a rozhodnut pronajmout si něco v centru, protože jsem si spočítal, že co uspořím na nájmu utratím za dojíždění taxíky a autobusy.

Na pondělní ráno jsem měl dohodnutou prohlídku bytu z Craigslistu. Chlap mi nabízel pokoj v centru za 400 dolarů. Když jsem přišel, byla doma jen uklízečka, která mi ukázala dva pokoje: jeden obstojný, ale do ulice, takže tam bylo docela hlučno. Druhý byl nádherně veliký, s vlastním psacím stolem, splňoval všechny mé předpoklady. Něco mi říkalo, že za 400 bude ten malý pokoj a že vzhledem k cenovým poměrům bude ten větší dražší. Uklízečka o cenách nevěděla nic. Tak jsem se rozloučil, litujíc, že na hezký pokoj nebudu mít peníze a chlapovi jsem napsal, že se mi ten velký pokoj líbí a bral bych ho, že ale nevím, zda na něj budu mít. Nemohl jsem věřit svému štěstí, když vzápětí odepsal, že velký pokoj je také za 400 měsíčně.

Abych nevletěl do nějaké boudy, dohodl jsem se, že se ten samý večer na pokoj ještě jednou dojdu podívat s Carlosem. Mezitím jsme odpoledne navštívili ještě další byt, pokoj pronajímal jakýsi černoch, který vypadal jak drogový dealer z béčkového filmu. Taky chtěl 400 dolarů a já se raději modlil, aby bylo všechno v pořádku s ranním pokojem.

Než jsem ho ale mohl navštívit, čekalo mě setkání s Plutarcovou rodinou. Zapomněl jsem sdělit, že Plutarco v současnosti studuje v Barceloně, všechny kontakty mi dohazoval po internetu. V hostelu mě tedy vyzvedla jeho maminka a sestra, které jsem se nejdřív zeptal, zda také studuje na univerzitě a naprosto mě vyvedlo z konceptu, když mi řekla, že jí je jen patnáct, protože jsem jí zařadil do své věkové kategorie. Protože maminka nemluvila španělsky, došlo na lámání chleba a já se musel začít snažit komunikovat. Nakonec jsem se setkal s celou rodinou - s tatínkem, který před 40 lety přišel z Itálie, s další sestrou, která vystudovala lodní školu a bude se živit jako kapitánka tankerů i s bratrem, který se živí jako programátor na volné noze.

Bohužel jsem musel spěchat zpátky, abych se v 8 setkal s Carlosem, který v okamžiku, kdy uviděl mnou vybraný pokoj, jen řekl "Ber to, ber to, neváhej", čímž se po 48 hodinách hledání vyřešila sága jménem hledání mého ubytování. A co jsem dostal: Více než dvacetimetrový pokoj s klimatizací, stolem a židlí v bytě, o rozměrech 280 metrů. Byt je tak velký, že mám chvílema pocit, že se zde ztrácím. Kromě rodiny, co to pronajímá, jsou tu ještě další tři nájemníci - setkávám se prakticky jen s kanadským libanonským Arménem, který taxikaří v Montrealu a sem se přijel ohřát a který je odporně upovídaný. Též tu během týdne oxiduje uklízečka, která je najatá na plný úvazek a která každý den vytírá a cídí celý byt, dokonce prý v rámci nájmu jednou týdně vytře i můj pokoj. V bytě je i pračka a sušička a co víc, z obýváku je mezi věžemi hotelu Intercontinental vidět moře. Před barákem se rozkládá malý park, a když přejdu šestiproudovou silnici, která je kvůli hluku snad jedinou vadou na kráse mého nynější příbytku, octnu se hned na oceánské promenádě. No lépe už to snad ani dopadnout nemohlo.

Sbohem, Kostariko

Kdo napsal, že nejserióznějším žánrem je fraška?

Z Prahy jsem odlétal s cílem někde se usadit a co nejvíce se vyhnout cestování. Běhání po rozličných místech s patnáctikilovým batohem na zádech se pro mne stalo noční můrou. O to víc absurdní mi přišlo, když jsem najednou ve čtyři ráno stál na autobusovém nádraží v latinskoamerické metropoli - s patnáctikilovým batohem, ale k němu navíc kufr o hmotnosti 24 kg a ještě malý batůžek s věcmi, které už jsem nepobral. Jak jsem se ale dostal k batůžkaření s kufrem?

Po lehké existenciální krizi způsobené zklamáním ze špatně vybraného klimatu jsem se v neděli rozhodl, že nemá cenu zůstávat v místě, kde se mi instinktivně nelíbí. Studený vítr fučel pořád a já si připadal jak absolutní idiot, když jsem všude musel nosit svůj jediný svetr. Nedělní večer a celé pondělí jsem strávil na internetu, načítáním věcí o Panamě a snahou najít si aspoň nějaké kontakty. Couchsurfing naštěstí zase nezklamal, takže večer už jsem shromáždil několik dobrých duší ochotných mi pomoct.

Aby měla dušička pokoj - a tělo trochu sluníčka - v úterý jsem se ještě vydal na výlet na pláž. Autobus mě za dvě a půl hodiny dovezl na nejbližší pláž. Turistické letovisko Jaco přitahuje hlavně surfaře a pak také sexu a drog chtivé turisty. V hostelu, kde jsem se na jednu noc usídlil, jsem narazil na obě skupiny. Do té první patřil mladý sympatický australský medik - nejprve jsem vůbec nerozuměl odkud je, pak jsem pochopil, že říká "Austria", i když mi to k jeho přízvuku moc nesedělo. Inu, s Australskou angličtinou mám problémy už odedávna. Do druhé skupinky patřila partička Rusů, kteří byli tak "ruští", až byli karikaturou sama sebe. Hluční, se všemi v hostelu se objímali s výkřiky, "How aaarrrrrrrrrrrr jůůůů, brrrrrrrradddddrrrrrrr". Sergej, Anastazije, Oleg, a Andrej. Sergej, původem z Ukrajiny, teď žije na Floridě a na otázku, jak se živí, jen odpověděl, "no tak, živím". Dál jsme to s Australanem radši nezkoumali, zvlášť když Sergej začal vychvalovat přednosti místních prostitutek.

Po příjemné večeři s Australanem a debatou o zdravotních systémech jsem brzy upadl do postele, ráno se probudil brzo dal si pořádnou procházku po pláži - kde mi najednou strašně chyběly krávy, všechno bylo tak zvláštně čisté - a v deset hodin už jsem vyrážel směrem na San José. Tam jsem strávil odpoledne sháněním autobusu do Panamy (v San José není centrální autobusový terminál, zastávky jsou roztroušené po celém městě, navíc v Kostarice se nepoužívají názvy ulic - o tom viz další příspěvek), což mi zabralo celkem dost času. Nakonec jsem získal vytoužený lístek - odjezd nazítří v poledne - a jal jsem se hledat knihkupectví. V jediném, co jsem našel, neměli zhola nic, další tři uvedená v průvodci jsem i přes časté dotazování nebyl schopen lokalizovat. Nakonec se na mě usmálo štěstí v podobě příjemného antikvariátu, kde hlavním úlovkem dne byla španělská verze Malého Mikuláše, ideální to čtení pro začínající čtenáře.

Kolem páté jsem se shledal s Mariem. Přijel do města setkat se s jednou starou kamarádkou, která se z Kostariky vrátila na univerzitu domů do Mexika. Jak podotkla hned na počátku, Mario přišel na schůzku o hodinu a půl později. Očividně to ještě bylo v normě. Strávili jsme pak večer v kavárně a v mém oblíbeném kostarickém baru, kde jsem si jako správná holčička dal nejdřív mojito a pak výbornou piňa coladu. Barman ty koktejly uměl. Netřeba dodat, že kamarádka též uměla perfektně anglicky, na mou lámanou španělštinu tedy zase nedošlo.

Upozornění - následující řádky nejsou pro slabší povahy

Čtvrtek byl mým velkým dnem. Nějakým zázrakem se mi podařilo vměstnat veškerý můj majetek do zavazadel a tak jsem před dvanáctou nastupoval do autobusu. Začátek ledna je očividně dobou cestování, nemohl jsem si proto koupit autobus s večerním odjezdem - byl vyprodán na několik dní dopředu - a musel jsem vzít za vděk posledním místem v tomto autobuse, jehož velkou nevýhodou byl příjezd do Panamy ve čtyři hodiny ráno. Jak se ukázalo, nevýhoda to nebyla ta největší.

Když jsem totiž dorazil ke svému sedadlu, zjistil jsem, že z jedné strany mám záchodky a z druhé strany zavalitého tlustoprda, který mi bodře oznámil, že mé sedadlo nejde sklopit. Ono sklopit šlo, svým způsobem, bohužel ale ve sklopené pozici nevydrželo a naopak se samovolně vracelo do rovné polohy, která byla navíc ještě trošku nakloněná dopředu. Abych tedy vůbec mohl sedět, musil jsem neustále zády vyvíjet tlak, který vyvážil opačnou sílu zlotřilého opěradla. Po několika hodinách záda úsilím natolik ztuhla, že jsem byl prkenější vlastní sedadlo.

To pravé mělo teprve přijít. Koulička po mé pravici - přelévala se samozřejmě i do mého sedadla, o použití mezisedadlové opěrky nemohlo být řeči - se jala se mnou povídat. Byl to Kanaďan, který do Montrealu před čtyřiceti lety dorazil z Chorvatska. Bohužel ani několik desetiletí nestačilo, aby zvládl angličtinu, takže kromě šíleného přízvuku navíc nezvládal základní gramatiku a jen silou vůle jsem se musel držet, abych mu nevysvětlil, že dvojitý zápor v angličtině moc nefunguje. Chlap mě ale brzo dorazil, protože se bez jakéhokoliv úvodu rozhovořil o tom, kde kolik stoji prostitutky, jak jsou v Panamě některá dobrá levná místa, kde všude má přítelkyně, kolik stojí prostitutky, jak je to levné, že má přítelkyni v San José, že v Panamě se to dá sehnat fakt levně a tak dál a dál a dál, až mi z toho bylo špatně.

Bohužel jsem nebyl jediný. Obludka mi za chvíli oznámil, že toho předešlého večera asi moc vypil a jeho žaludeček to jaksi nezvládá. Autobus v ten okamžik přejížděl centrální pohoří, neustále se proto nakláněl a houpal jak se kroutil nekonečnými zatáčkami. V okamžiku, kdy se pánovi udělalo špatně byl bohužel záchod obsazený, takže jsem sice spolusedícího stihl pustit do uličky, tam to už ale neudržel, a vyblil se na zem a na zadní stěnu, kde byl jakýsi automat na kafe. Ten pozvracel dokonale. Naštěstí v jeho zvratcích nebylo žádné jídla - i tak mě přešla chuť na zamýšlenou svačinku, zvlášť když chlap se zvratky nic neudělal se slovy "to uschne". Posadil jsem se tedy zpět zpátky do svého sedadla, které dál svádělo zarputilou bitvu s mými zádovými svaly, z jedné strany nechutného křupana, z druhé jeho zvratky, které brzy začali svými boty a oblečením lidé čekající na toaletu. Zážitek to byl exkluzivní, zvlášť když dědek i po této nehodě pokračoval v monologické konverzaci se mnou, nevšímaje si mé úporné snahy sledovat jakýsi stupidní americký film.

Po sedmi hodinách jsme dorazili na hranice. Tam jsme nejdřív museli čekat ve frontě na kostarické výstupní razítko, pak v další frontě na panamské vstupní razítko. Já se ještě pokusil proměnit si při této transakci pasy - z Kostariky jsem vyjížděl se svým nejnovějším, biometrickým pasem, do Panamy jsem ale chtěl vstoupit se starším, ohmataným pasem s indickým a íránským vízem. To se bohužel ukázalo jako naprosto nemožné - ač jsem se několik minut svou zoufalou španělštinou handrkoval s celníkem a snažil se mu vysvětlit, že mu to přece může být úplně šumák, s jakým pasem vstoupím do Panamy, on pořád jen omílal, že musím vstoupit s tím samým, s kterým jsem vyjel z Kostariky. Načež jsem se ptal, zda Kostarika a Panama jsou jedna země nebo dvě, on že dvě, ale že stejně potřebuju ten samý pas. Když se začal naštvávat, radši jsem to vzdal, přece jen jsem nechtěl skončit na hranicích. Následovala absurdní prohlídka kufrů, kdy každý cestující musel otevřít zavazadlo, aby splnil jakési bezpečnostní nařízení a návštěva této přísně střežené hranice byla u konce. Celé divadlo trvalo jen hodinu a půl. Američtí imigrační úředníci se od svých jižních kolegů mají co učit.

K mé velké radosti se do autobusu nevrátila jedna paní a já si mohl přesednout k jednomu příjemnému španělovi. Po sedmihodinovém utrpení následovalo pět hodin sladkého spánku. Ve 3 hodiny kostarického, 4 hodiny ráno panamského času mě autobus vyklopil na hlavním autobusovém terminálu v Panama City. Než abych sám uprostřed noci hledal nějaký hostel se svým kufrem, usadil jsem se na lavičku v čekárně a další čtyři hodiny se držel vzhůru četbou Malého Mikuláše. V osm ráno jsem levným taxi odjel do hostelu, kde jsem se za 9 dolarů na noc ubytoval - byl jsem v něm už loni v lednu, při své první návštěvě Panamy - a kde dlím dodnes, v souznění s tropickým klimatem kde teplota neklesá pod dvacet pět stupňů ani v noci. Kostarická fáze mého dobrodružství je tedy za mnou, ta Panamská bude snad permanentnější. Pokud bych se totiž měl přesouvat někam dál, vytvořil bych asi úplně nový typ frašky. A další podobně vážné dobrodružství by mi už opravdu nepřišlo moc úsměvné.

Vulkánový den

Deníčkové záznamy pokračují. V sobotu jsme si přivstali – já byl tedy díky jetlagu vzhůru snad už od pěti – a v 7 ráno jsme vyrazili do San José, do jehož centra je to asi dvacet pět minut autobusem. Na místě jsme zjistili, že autobus neodjíždí v osm, jak si Mario myslel, ale až v půl deváté, a tak vyzbyl čas na opravdovou kostarickou snídani.

Dal jsem si tu nejtradičnější možnost a na talíři jsem měl gallo pinto- míchanou rýži s fazolemi, prazáklad místní kuchyně - jakýsi místní sýr, vajíčko a smažené platanos, což je odrůda banánů, v neupraveném stavu prakticky nepoživatelné. Říkám prakticky, protože na Nový rok, když jsem se jako zdaleka první probral a sháněl cosi k jídlu, jsem tyto „banány“ zvládl dva. Pravda, zdály se mi tvrdé, těžko se ukusovaly, loupat moc nešly a byly bez chuti. A pravda také, že platanos už jsem v životě několikrát měl. V tu chvíli mi to ale nějak nedošlo a žaludek si toho naštěstí také nevšiml. Platanos na snídani byly, stejně jako ostatní pokrmy, excelentní. Mario navíc měl kafe připravené kostarickým způsobem - takový překapávač na pytel, řeklo by se.

Autobus vyrazil opravdu v půl deváté směrem do hor, k vulkánu Poás. Tato sopka – jedna z mnoha v centrálním pohoří – leží kousek od San José, takže po dvou hodinách pomalé kroutívé jízdy do prudkého kopce jsme už vystupovali u brány. Já jsem konečně využil své indické opálení, protože jsem za vstup jako Mario zaplatil jen 2 dolary pro místní místo obligátních deseti dolarů pro turisty. Příjezd do parku vypadal dost zlověstně, mžilo, byla mlha, viditelnost nulová a parková služba hlásila, že z kráteru není vidět lautr nic. Autobus nás ale vyvezl do výšky 2 500 metrů a naštěstí zafungovalo horské pravidla – v poledne se vše obrátilo a obloha byla najednou azurově modrá.

Zírali jsme proto do chřtánu sopky, z které se valila sirná pára a kdo ví co ještě – takový Yellowstone na kopečku.

Výlet byl tedy konstatován za úspěšný a v půl čtvrté jsme již byli zpátky v San José. Tam jsem nasedl na místní autobus a po dvaceti minutách jsem si prohlížel pokoj k pronajmutí. Paní byla příjemná, já jsem s ní dokonce v pohodě komunikoval španělsky, tím ale všechna pozitiva končila. Přízemní pokoj byl klaustrofobních rozměrů, nedostatek světla jen zdůrazňoval pocit, že se jedná o kobku. Po baráku navíc pobíhali tři malí psíci, což jakýkoliv pronájem dost pádně vyloučilo.

Paní jsem poděkoval a za chvíli už jsem seděl s Mariem na pivu. Jeho oblíbený bar byl ještě zavřený, zabrousili jsme tedy nejdřív do vedlejšího podniku, amerického baru. Ten kontrast mezi nimi by nemohl být větší. Mariův podnik, kam jsme se později přesunuli, měl strohé ale příjemné zařízení, byli v něm samí Kostaričani a všeobecně působil jako solidní místo, co si na nic nehraje. V americkém baru byli naopak všichni bílí, předražené jídlo bylo smaženého charakteru, za který by se nestyděl ani McDonalds. Co mě ale konsternovalo nejvíc byly plazmové televize. Byly všude, na všech zdech, napočítal jsem jich aspoň 10. Najednou tam hrál americký fotbal, hokej, basketbal, CNN a kdo ví co ještě. Ještě další hodinu tam a odcházel bych s dost solidními tiky.

Večer jsme zakončili s Mariovými kamarády v již zmíněném místním baru. Ač jsem toho moc nepil, skončil jsem s hlavou na stole, protože v devět už byla únava nepřekonatelná. Trochu mě také přidusil kouř. Mám čím dál větší pocit, že tady snad všichni kouří – rozhodně Mario a jeho kamarádi si zapalovali jednu od druhé, stejně jako úplně snad všichni ostatní. A na ulicích to vypadá dost podobně. Naštěstí brzo na stůl upadl i Mario, takže v 10 už jsem ležel pod spacákem.

Kostarika - zprava prvni

Prvni reakci na Kostariku je, ze snad ani nemam o cem psat. Po indickych radovankach - po tom neuveritelnem pretizeni smyslu, z ktereho jsem se v mnoha ohledech jeste nevzpamatoval - je tato zeme prilis civilizovana a prilis podobna Evrope na nejake poblouznenen kvetnate antropologicke liceni. Pravda, zatim jsem videl jen okoli hlavniho mesta San Jose pri ceste z letiste, ale Indie to proste neni, na to je Kostarika prilis prosperujici - ne nadarmo se ji rika Svycarsko stredni Ameriky.

Timto konci hluboke analyzy. Pro nedostatek zazitku a hlubokych dojmu zatim tedy aspon denickove utrzky personalniho charakteru:

Vsechny tri lety v ramci meho presunu priletely na cas, bez jakychkoliv problemu, coz se v dnesni dobe rovna malemu zazraku - to, ze jsem v Orlandu zvladl prestup, na ktery jsem mel podle letenek dvacet minut je zazrakem vetsim. To ze mi priletely i kufry je na msi.

New York je precpany Francouzi, vyuzivajicimi silny kurz eura a povanocni slevy.

Nejlepsi bagely v New Yorku delaji, podle cloveka, co mi poskytl azyl, Thajci.

Tento clovek je kamaradem ze studii tatinka meho kamarada ze studii Noaha (Noeho?, prvni pad Noah, cesky Noe), toho casu tez pritele me nejlepsi kamaradky ze studii Abby (Noah chodi s Abby). A tedy tenhle chlap - Michael - je ukazem, o jakych jsem si dosud myslel, ze existujou jen v knizkach. On ovsem svym zpusobem existuje v knizkach - v jeho tripokojovem byte sice neni prakticky zadny nabytek (spi na matraci na zemi), vsechny zdi jsou obestavene knihovnami, ktere stejne nestaci na jeho sbirku 8 000 exemplaru, takze v jednom pokoji musel postavit knihovnu do dalsi rady. Trosku jako Hanta z Prilis hlucne samoty (knihu jsem mu s velkym gustem poridil)- jinymi slovy, muj byt snu. Michael se kdysi vykaslal na doktorat ze sociologie protoze mu akademicka puda prisla prlis svazujici a od te doby se zivi jako prepisovac pro pravnicke firmy. A ve volnem case - cte, premysli, pise, filosofuje. A zajima se naprosto o vsechno, svym rozhledem se radi k velkym renesancnim muzum. Obdivuhodny chlapik, za kterym bych rad vazil i samostatnou cestu. Stejne mi jeste zbyva vycivet tak polovinu jeho knihovny.

V Kostarice jsem skoncil u Couchsurfare Maria, coz je dalsi skvela osoba. Ocividne miluje hostovani lidi, studuje herectvi, mluvi perfektni anglictinou a francouzstinou a v noci, od pulnoci do sesti, pracuje v jakemsi IT call-centru, ktere resi pocitacove problemy v Evrope. Jeho dva kamaradi, kteri s nami stravili vcerejsi vecer, mluvi tez perfektne anglicky - a to nikdy nebyli mimo stredni Ameriku. Silvestr jsem tedy oslavil s Mariem a jeho rodinou u nich doma - bohuzel jsem byl dost tuhy, nemohl jsem si tedy vecer uzit tak, jako zbytek osazenstva. Naopak Mario se ukazal, uvaril totize vyborne vegetarianske jidlo - jak ona, tak jeho nejlepsi kamarad neji maso, Mario navic, podle sveho prohlaseni, zboznuje vareni. Navic je pro nej dulezite, abych s nim pobyl par dnu, takze me hostel neceka. Ale ceka me uceni se spanelstiny, kterou zatim nejsem schopen - a ochoten - komunikovat. Vsak to prijde.

Ke vsem vcerejsim uspechum se pridalo porizeni kostaricke predplacenesimkarty, takze jsem pres absenci roamingu nezustal bez telefonu, jak jsem se obaval. Az do nedavna se totiz simky mohly koupit jen s trvalou adresou. Civilizace je zachranena. Sectene a podtrzeno, byly to vydarene tri presunove dny.

Az na jednu malickost - v San Jose diky jeho nadmorske vysce 1100 metru fuci dost studeny vitr, takze mnou vysnene tropy se jaksi nekonaji. Zima rozhodne neni, ale neco mi napovida, ze toto misto mozna nebude mou konecnou stanici. Ale kdo vi.