Sbohem, Kostariko

Kdo napsal, že nejserióznějším žánrem je fraška?

Z Prahy jsem odlétal s cílem někde se usadit a co nejvíce se vyhnout cestování. Běhání po rozličných místech s patnáctikilovým batohem na zádech se pro mne stalo noční můrou. O to víc absurdní mi přišlo, když jsem najednou ve čtyři ráno stál na autobusovém nádraží v latinskoamerické metropoli - s patnáctikilovým batohem, ale k němu navíc kufr o hmotnosti 24 kg a ještě malý batůžek s věcmi, které už jsem nepobral. Jak jsem se ale dostal k batůžkaření s kufrem?

Po lehké existenciální krizi způsobené zklamáním ze špatně vybraného klimatu jsem se v neděli rozhodl, že nemá cenu zůstávat v místě, kde se mi instinktivně nelíbí. Studený vítr fučel pořád a já si připadal jak absolutní idiot, když jsem všude musel nosit svůj jediný svetr. Nedělní večer a celé pondělí jsem strávil na internetu, načítáním věcí o Panamě a snahou najít si aspoň nějaké kontakty. Couchsurfing naštěstí zase nezklamal, takže večer už jsem shromáždil několik dobrých duší ochotných mi pomoct.

Aby měla dušička pokoj - a tělo trochu sluníčka - v úterý jsem se ještě vydal na výlet na pláž. Autobus mě za dvě a půl hodiny dovezl na nejbližší pláž. Turistické letovisko Jaco přitahuje hlavně surfaře a pak také sexu a drog chtivé turisty. V hostelu, kde jsem se na jednu noc usídlil, jsem narazil na obě skupiny. Do té první patřil mladý sympatický australský medik - nejprve jsem vůbec nerozuměl odkud je, pak jsem pochopil, že říká "Austria", i když mi to k jeho přízvuku moc nesedělo. Inu, s Australskou angličtinou mám problémy už odedávna. Do druhé skupinky patřila partička Rusů, kteří byli tak "ruští", až byli karikaturou sama sebe. Hluční, se všemi v hostelu se objímali s výkřiky, "How aaarrrrrrrrrrrr jůůůů, brrrrrrrradddddrrrrrrr". Sergej, Anastazije, Oleg, a Andrej. Sergej, původem z Ukrajiny, teď žije na Floridě a na otázku, jak se živí, jen odpověděl, "no tak, živím". Dál jsme to s Australanem radši nezkoumali, zvlášť když Sergej začal vychvalovat přednosti místních prostitutek.

Po příjemné večeři s Australanem a debatou o zdravotních systémech jsem brzy upadl do postele, ráno se probudil brzo dal si pořádnou procházku po pláži - kde mi najednou strašně chyběly krávy, všechno bylo tak zvláštně čisté - a v deset hodin už jsem vyrážel směrem na San José. Tam jsem strávil odpoledne sháněním autobusu do Panamy (v San José není centrální autobusový terminál, zastávky jsou roztroušené po celém městě, navíc v Kostarice se nepoužívají názvy ulic - o tom viz další příspěvek), což mi zabralo celkem dost času. Nakonec jsem získal vytoužený lístek - odjezd nazítří v poledne - a jal jsem se hledat knihkupectví. V jediném, co jsem našel, neměli zhola nic, další tři uvedená v průvodci jsem i přes časté dotazování nebyl schopen lokalizovat. Nakonec se na mě usmálo štěstí v podobě příjemného antikvariátu, kde hlavním úlovkem dne byla španělská verze Malého Mikuláše, ideální to čtení pro začínající čtenáře.

Kolem páté jsem se shledal s Mariem. Přijel do města setkat se s jednou starou kamarádkou, která se z Kostariky vrátila na univerzitu domů do Mexika. Jak podotkla hned na počátku, Mario přišel na schůzku o hodinu a půl později. Očividně to ještě bylo v normě. Strávili jsme pak večer v kavárně a v mém oblíbeném kostarickém baru, kde jsem si jako správná holčička dal nejdřív mojito a pak výbornou piňa coladu. Barman ty koktejly uměl. Netřeba dodat, že kamarádka též uměla perfektně anglicky, na mou lámanou španělštinu tedy zase nedošlo.

Upozornění - následující řádky nejsou pro slabší povahy

Čtvrtek byl mým velkým dnem. Nějakým zázrakem se mi podařilo vměstnat veškerý můj majetek do zavazadel a tak jsem před dvanáctou nastupoval do autobusu. Začátek ledna je očividně dobou cestování, nemohl jsem si proto koupit autobus s večerním odjezdem - byl vyprodán na několik dní dopředu - a musel jsem vzít za vděk posledním místem v tomto autobuse, jehož velkou nevýhodou byl příjezd do Panamy ve čtyři hodiny ráno. Jak se ukázalo, nevýhoda to nebyla ta největší.

Když jsem totiž dorazil ke svému sedadlu, zjistil jsem, že z jedné strany mám záchodky a z druhé strany zavalitého tlustoprda, který mi bodře oznámil, že mé sedadlo nejde sklopit. Ono sklopit šlo, svým způsobem, bohužel ale ve sklopené pozici nevydrželo a naopak se samovolně vracelo do rovné polohy, která byla navíc ještě trošku nakloněná dopředu. Abych tedy vůbec mohl sedět, musil jsem neustále zády vyvíjet tlak, který vyvážil opačnou sílu zlotřilého opěradla. Po několika hodinách záda úsilím natolik ztuhla, že jsem byl prkenější vlastní sedadlo.

To pravé mělo teprve přijít. Koulička po mé pravici - přelévala se samozřejmě i do mého sedadla, o použití mezisedadlové opěrky nemohlo být řeči - se jala se mnou povídat. Byl to Kanaďan, který do Montrealu před čtyřiceti lety dorazil z Chorvatska. Bohužel ani několik desetiletí nestačilo, aby zvládl angličtinu, takže kromě šíleného přízvuku navíc nezvládal základní gramatiku a jen silou vůle jsem se musel držet, abych mu nevysvětlil, že dvojitý zápor v angličtině moc nefunguje. Chlap mě ale brzo dorazil, protože se bez jakéhokoliv úvodu rozhovořil o tom, kde kolik stoji prostitutky, jak jsou v Panamě některá dobrá levná místa, kde všude má přítelkyně, kolik stojí prostitutky, jak je to levné, že má přítelkyni v San José, že v Panamě se to dá sehnat fakt levně a tak dál a dál a dál, až mi z toho bylo špatně.

Bohužel jsem nebyl jediný. Obludka mi za chvíli oznámil, že toho předešlého večera asi moc vypil a jeho žaludeček to jaksi nezvládá. Autobus v ten okamžik přejížděl centrální pohoří, neustále se proto nakláněl a houpal jak se kroutil nekonečnými zatáčkami. V okamžiku, kdy se pánovi udělalo špatně byl bohužel záchod obsazený, takže jsem sice spolusedícího stihl pustit do uličky, tam to už ale neudržel, a vyblil se na zem a na zadní stěnu, kde byl jakýsi automat na kafe. Ten pozvracel dokonale. Naštěstí v jeho zvratcích nebylo žádné jídla - i tak mě přešla chuť na zamýšlenou svačinku, zvlášť když chlap se zvratky nic neudělal se slovy "to uschne". Posadil jsem se tedy zpět zpátky do svého sedadla, které dál svádělo zarputilou bitvu s mými zádovými svaly, z jedné strany nechutného křupana, z druhé jeho zvratky, které brzy začali svými boty a oblečením lidé čekající na toaletu. Zážitek to byl exkluzivní, zvlášť když dědek i po této nehodě pokračoval v monologické konverzaci se mnou, nevšímaje si mé úporné snahy sledovat jakýsi stupidní americký film.

Po sedmi hodinách jsme dorazili na hranice. Tam jsme nejdřív museli čekat ve frontě na kostarické výstupní razítko, pak v další frontě na panamské vstupní razítko. Já se ještě pokusil proměnit si při této transakci pasy - z Kostariky jsem vyjížděl se svým nejnovějším, biometrickým pasem, do Panamy jsem ale chtěl vstoupit se starším, ohmataným pasem s indickým a íránským vízem. To se bohužel ukázalo jako naprosto nemožné - ač jsem se několik minut svou zoufalou španělštinou handrkoval s celníkem a snažil se mu vysvětlit, že mu to přece může být úplně šumák, s jakým pasem vstoupím do Panamy, on pořád jen omílal, že musím vstoupit s tím samým, s kterým jsem vyjel z Kostariky. Načež jsem se ptal, zda Kostarika a Panama jsou jedna země nebo dvě, on že dvě, ale že stejně potřebuju ten samý pas. Když se začal naštvávat, radši jsem to vzdal, přece jen jsem nechtěl skončit na hranicích. Následovala absurdní prohlídka kufrů, kdy každý cestující musel otevřít zavazadlo, aby splnil jakési bezpečnostní nařízení a návštěva této přísně střežené hranice byla u konce. Celé divadlo trvalo jen hodinu a půl. Američtí imigrační úředníci se od svých jižních kolegů mají co učit.

K mé velké radosti se do autobusu nevrátila jedna paní a já si mohl přesednout k jednomu příjemnému španělovi. Po sedmihodinovém utrpení následovalo pět hodin sladkého spánku. Ve 3 hodiny kostarického, 4 hodiny ráno panamského času mě autobus vyklopil na hlavním autobusovém terminálu v Panama City. Než abych sám uprostřed noci hledal nějaký hostel se svým kufrem, usadil jsem se na lavičku v čekárně a další čtyři hodiny se držel vzhůru četbou Malého Mikuláše. V osm ráno jsem levným taxi odjel do hostelu, kde jsem se za 9 dolarů na noc ubytoval - byl jsem v něm už loni v lednu, při své první návštěvě Panamy - a kde dlím dodnes, v souznění s tropickým klimatem kde teplota neklesá pod dvacet pět stupňů ani v noci. Kostarická fáze mého dobrodružství je tedy za mnou, ta Panamská bude snad permanentnější. Pokud bych se totiž měl přesouvat někam dál, vytvořil bych asi úplně nový typ frašky. A další podobně vážné dobrodružství by mi už opravdu nepřišlo moc úsměvné.