Couchsurfaři v Panamě a bytování

Zbožná přání z posledního příspěvku byla zdá se vyslyšena a unavený cestovatel našel chvilku klidu. Snad klidu dojdou i ti čtenáři, kteří se pokusí přečíst příspěvek celý. Slibuji, že v dalších týdnech už bude můj život nudnější nebo záznamy pravidelnější. Na počátek musím konstatovat, že za oběť chaotickým přesunům padly dva zápisníky a fleezová zimní bunda, ztracené neznámo kde. Bundu s největší pravděpodobností potřebovat nebudu - jediná změna v počasí během prvních deseti dnů, kterou jsem stihl zaznamenat, je že předpověď někdy slibuje odpolední maxima 31 stupňů a jindy stupňů 32. Vesele se proto potím. Spokojeně mohu též konstatovat, že během prvního týdně jsem splnil své dva hlavní cíle - najít si kamarády a byt.

Co se kamarádů týče, jako naprosto nedocenitelný se znovu ukázal couchsurfing. Hned v pátek několik hodin po příjezdu jsem se setkal s Fredericem, sympatickým Francouzem, který ve dvaceti odešel do Ameriky, dalších dvacet let budoval firmu v Kalifornii a teď už si čtyři roky užívá života v Panamě. Své poznávání Panamy jsem tedy začal hodinovou konverzací ve francouzštině, načež jsem odložil většinu zavazadel ve Fredericově překrásném novém bytě - měl jsem o ně v hostelu přece jen trochu strach. Fred mě také vzal na střechu - někde ve 25. patře - jeho budovy - odkud se mi naskytl krásný výhled na Panamu City. Samé mrakodrapy a všude jeřáby, protože stavební boom zde očividně akceleruje, takže jen letmým pohledem jsem napočítal aspoň dvacet výškových budov ve stavbě. Kolumbijské narkomafii se očividně daří - narkobaroni jsou údajně nejčastějšími kupci realit v Panamě, za nimi následují Američané, kteří sem utíkají za perfektním počasím, což jim vláda ještě usnadňuje, protože z nemovitostí se dvacet let po nákupu nemusí platit daně.

Ten samý večer jsem se potkal s dalším couchsurfařem - Carlosem - který má ale přezdívku "Megatraveler". Ta sedí, stejně dobře by se ale hodil přídomek "polyglot" - Carlos mluví více než deseti jazyky a v angličtině mě pořád nachytává výrazy, které neznám. Teď na chvilku opustil svou nomádskou existenci - před tím žil třeba ve Švýcarsku a Číně - takže jsem měl tu čest ho zastihnout v Panamě. Na mé přání, že potřebuji do levné restaurace, kde mají i vegetariánské pokrmy, mě zatáhl do místa, kde jsem byl již při návštěvě Panamy před rokem se svým kamarádem Plutarcem.
===
Vsuvka pro nezasvěcené - Panamu jsem navštívil na pět dní v lednu 2009 během přestávky mezi semestry. V Bostonu v té době panovaly 25 stupňové mrazy, v Panamě bylo 35 v plusu, cesta trvala asi 14 hodin, já jsem se bez krému spálil tak, že jsem nemohl otáček krkem - letěl jsem jen s carry-on, a dětský krém v malém tubě nešel rozetřít, tak jsem to nechal být - načež jsem letěl hned zase zpátky, dalších 19 hodin na cestě kvůli zpoždění a teplotní šok z rozdílu 60 stupňů = ergo jsem byl z těchto prázdnin potom dva týdny nemocný. V rámci tohoto mumraje jsem se setkal i s klukem jménem Plutarco, Panamský rodák který je kamarádem mého kamaráda z couchsurfingu z Barcelony a který brzy začne být důležitý pro naše vypravování. Proto ta vsuvka.
===
Vegetariánské restaurací se rozhodně moc nepovedl marketing. Joost, couchsurfař z Nizozemí, kterého s sebou přivedl Carlos a který do Panamy přijel na měsíc za teplem programovat, nasadil při pohledu do podniku a nevábně vypadající jídlo takový kyselý a zkroušený, až vyděšený výraz, až jsem o něj dostal strach a nabídl jsem, že kdyžtak můžeme jít jinam. Naštěstí jsme zůstali - přece jen dav sedících lidí nás přesvědčil - a dobře jsme udělali. Za tři dolary jsem měl talíř plný jídla a ovocný džus navíc. Znovu jsem ocenil, jak je skvělé, že v Panamě je pitná voda - i když má dosti podivnou příchuť - a že se v jídle nemusím řídit vlastně žádným z mých indických bezpečnostních návyků - po pár dnech už jsem začal jíst i neloupané ovoce a zeleninu, činí tak ostatně úplně všichni a nikomu, ani mně, naprosto nic není.

Sobota byla zasvěcena dalším couchsurfařským setkáním. Odpoledne se konala akce ve staré Panamě - stará Panama je původní španělské osídlení z počátku šestnáctého století, město bylo po sto padesáti letech opuštěno a přesunulo se do současné polohy. Stará Panama leží pár kilometrů za městem, dnes už z ní zbyly jen ruiny a jeden zrekonstruovaný kostel, a velkou rychlostí se k ní přibližují výškové budovy vyskakující na pobřeží. V zrenovovaném kostele organizovala místní couchsurfingová komunita setkání na podporu britského couchsurfaře, toho času žijícího v Kolumbii, kde pomáhal dětem z ulice, který si poranil páteř při potápění a teď potřebuje 90 000 liber na to, aby ho letecká záchranka přepravila zpět domů. Peníze jsme pro něj sice nevybírali, zato jsme ale vytvořili hezké přání. A mně se už poněkolikáté stalo, že mě považovali za místního - opálený jsem na to rozhodně dost. Jen ten jazyk trošku schází, zvlášť když jsem první týden v Panamě mluvil prakticky jen anglicky a francouzsky.

Ze setkání jsem totiž s Carlosem a Joostem pokračoval na večeři v jedné příjemné mini-pizzerii, provozované rodilým Italem. Cestou jsme přibrali - světe div se - Češku. Tedy čecho-francouzsku, která v českém pase vystupuje jako Pavlína Svobodová, ale ve světě už je Paulina Svoboda. Její rodiče v roce 1993 odešli do Francie, a když se po osmi letech vraceli do Čech, ona jim oznámila, že se jí zpátky nechce. Její čeština tím nabrala francouzský přízvuk a ona spoust zajímavých životních zkušeností. V Paříži vystudovala chemické inženýrství, půl roku pracovala v uranovém dole v Nigeru, kde také dostala maláríi, a teď půl roku studovala v Brazílii, takže historek spousta, navíc mě ještě hrozně navnadila na návštěvu Brazílie.

Okolo desáté jsme se ocitli na střeše Carlosovy budovy, odkud jsme měli nádherný výhled na všechny mrakodrapy ve městě a svěží vánek. Carlos přinesl kytaru a po jeho výtečné improvizaci jsem nastoupil já. Z prověřených Nohavicových vypalovaček, u kterých jsem si byl schopen vzpomenout na akordy - zpívala hlavně Pavlína - se nejvíc chytila píseň "Pijte vodu". Carlose jsme ji museli naučit, načež nás s ní celý víkend otravoval. Okolo jedenácté jsme se rozhodli, že v neděli pojedeme na výlet. Nejdřív, že půjdeme do městského parku, pak že někam dál. Nastalo rokování, v kolik ráno vyrazit: Joost byl pro odjezd po poledni, aby se hezky vyspal, Carlos navrhoval devátou, přece jen chápal, že na výlet je potřeba dorazit před setměním, česká frakce prosazovala radikálnější hodiny. Nakonec okolo půlnoci zvítězilo překvapivé řešení - na výpravu vyrazíme v pět ráno. Joost chvíli vzdoroval, ale Pavlína a já jsme se ne nadarmo narodili v totalitním státě, proto jsme ho rychle přesvědčili o nutnosti obětovat blaho jednotlivce pro dobro skupiny.

A opravdu, nějakým zázrakem jsme už v pět ráno seděli v Carlosově sportovním Nissanu Patrol a mířili na sever, směrem ke Karibskému moři. Po svítání jsme si z bezpečí jedoucího auta prohlédli přístavní město Colón, toho času nejnebezpečnější místo Panamy a pokračovali přejezdem plavební komory průplavu na západ. Po patnácti minutách Carlos zastavil u značené stezky v pralese. V dálce řvali opice, až z nich šel strach, bohužel na procházce - ač jsme se nacházeli v místě, kde se našlo 1000 druhů ptáků - jsme neviděli lautr nic. Pršelo, jak je na karibském pobřeží obvyklé po celý rok, takže kromě jedné straky zabalené do větrovky jsme neviděli už nic. Celý okruh, cíl naší túry, měl ostatně jen 1500 metrů. Carlos to očividně považoval za výlet, Pavlína a já jsme jen kroutili hlavou.

Vše bylo za chvíli vynahrazeno, když nás Carlos popovezl o kousek dál do svého "domku na pláži", jak ono místo nazval předešlého večera. Z domku se vyklubala krásná vila přímo u moře, schovaná za vysokým zeleným plotem, s vlastními 400 metry pláže. Ano, nepřeháním, Carlosova rodina vlastní obrovský kus pláže, který je z venku naprosto nepřístupný - píseček jen pro ně, před ním nakrátko posekaný golfový trávníček. Něco podobného jsem viděl snad jen ve filmech, že to může existovat i v realitě by mě nenapadlo. Idylku poněkud kazila jen bouda velikosti garáže krčící se na parcele kousek od vily, ve které bydlel se svou rodinou správce starající se o pozemek a o asi 8 psů, kteří přivázaní na lanech hlídali toto pohádkové království. Carlosovi na tom nepřišlo nic divného - ostatně tam vyrostl - my Evropané jsme jen na sebe vrhali tázavé pohledy. Ale co člověk vymyslí. Tahle rodinka se pořád měla líp než někde v Indii a třem holčičkám jsem docela záviděl to úžasné místo, kde vyrůstají. Já jsem si aspoň užil koupání v neuvěřitelně teplé vodě a posezení na terase za šumu moře.

V pondělí dopoledne jsme tento podivný ráj opustili a vydali se po zpoplatněné dálnici (jak nesnáším placení mýta) nazpět. Zajímavým zážitkům nebyl konec. Při vjezdu do města si Carlos umínil ukázat nám chrám postavený vyznavači Bahai. Cestou jsme ale narazili na další Panamskou kuriozitu - motoristické hodinové hotely. Fungují jednoduše - auto, bez výjimky s černými skly, přijede do tohoto podniku, zajede do garáže, za ním se automaticky zavřou vrata, a až poté, v naprosté anonymitě, řidič se svým doprovodem vyleze a zaplatí svou kreditkou. Při odjezdu nasedne do auta, zmáčkne tlačítko, vrata se otevřou a nikdo neviděl, kdo sedí dovnitř. Prý se nejedná o prostitutky, ale z valné většiny jde o to neinkriminovat dotyčnou dámu. Byznys očividně funguje výborně, protože za těch patnáct minut, co jsme si podnik rozpačitě prohlíželi, zaparkovaly čtyři vozy - a to bylo pondělí ráno. Kolem poledního jsme konečně dorazili na kopec za městem, kde si Bahajci vystavěli svůj chrám. Nádherný výhled, překrásná atmosféra, moderní architektura, která se povedla a která dobře splynula s okolím.

Večer jsem pokračoval ve svém seznamovacím maratonu, tentokrát jsem byl s dvěma Plutarcovými kamarádkami ze studií. Moc příjemné ženské, akorát obě - jako Plutarco - studovaly biologii, takže jsme se trošku míjeli svými zájmy. Ale aspoň obě také nejí maso, takže večeře v Italské restauraci stála za to a já se také konečně poprvé s někým bavil španělsky.

V úterý ráno jsem se konečně dostal k hledání bytu. Panamský craigslist (obvyklá to stránka pro hledání ubytování v USA) bohužel moc nefunguje, odpověděl jsem tedy jen na jeden inzerát a další byty hledal na jedné místní stránce. Při letmém pohledu na nabídku jsem zjistil, že bude jen velmi obtížné dosáhnout mnou stanovené ceny 200-300 dolarů za pokoj měsíčně. Příchod cizinců a následný realitní boom vyhnaly ceny nahoru, z Panamy se stalo drahé město. Odpovídání na inzeráty bylo jedno velké martyrium - moje španělština za moc nestojí, po telefonu to už byla úplná katastrofa, zvlášť když osoba na druhé straně drátu odmítala zpomalit své drmolení. V jeden okamžik už jsem byl tak vyčerpaný a zmatený, že na otázku "Cual es tu nombre" jsem odpověděl, že nevím, domnívajíc se že "nombre" znamená číslo - i když je to mé jméno. Dotazující si musel myslet, že jsem buď naprostý idiot, nebo že mám hodně zvláštní jméno - "Nosé".

Následovala prohlídka tří bytů, jeden byl daleko od centra a nic moc, za 250 dolarů mi to nestálo, další za 390, hezký pokoj, ale hlučný a poslední naprosto nechutný, pokoj bez oken, bez kuchyně, za kterých ti lichváři chtěli 350 dolarů měsíčně. Usínal jsem vysílen, demotivován a rozhodnut pronajmout si něco v centru, protože jsem si spočítal, že co uspořím na nájmu utratím za dojíždění taxíky a autobusy.

Na pondělní ráno jsem měl dohodnutou prohlídku bytu z Craigslistu. Chlap mi nabízel pokoj v centru za 400 dolarů. Když jsem přišel, byla doma jen uklízečka, která mi ukázala dva pokoje: jeden obstojný, ale do ulice, takže tam bylo docela hlučno. Druhý byl nádherně veliký, s vlastním psacím stolem, splňoval všechny mé předpoklady. Něco mi říkalo, že za 400 bude ten malý pokoj a že vzhledem k cenovým poměrům bude ten větší dražší. Uklízečka o cenách nevěděla nic. Tak jsem se rozloučil, litujíc, že na hezký pokoj nebudu mít peníze a chlapovi jsem napsal, že se mi ten velký pokoj líbí a bral bych ho, že ale nevím, zda na něj budu mít. Nemohl jsem věřit svému štěstí, když vzápětí odepsal, že velký pokoj je také za 400 měsíčně.

Abych nevletěl do nějaké boudy, dohodl jsem se, že se ten samý večer na pokoj ještě jednou dojdu podívat s Carlosem. Mezitím jsme odpoledne navštívili ještě další byt, pokoj pronajímal jakýsi černoch, který vypadal jak drogový dealer z béčkového filmu. Taky chtěl 400 dolarů a já se raději modlil, aby bylo všechno v pořádku s ranním pokojem.

Než jsem ho ale mohl navštívit, čekalo mě setkání s Plutarcovou rodinou. Zapomněl jsem sdělit, že Plutarco v současnosti studuje v Barceloně, všechny kontakty mi dohazoval po internetu. V hostelu mě tedy vyzvedla jeho maminka a sestra, které jsem se nejdřív zeptal, zda také studuje na univerzitě a naprosto mě vyvedlo z konceptu, když mi řekla, že jí je jen patnáct, protože jsem jí zařadil do své věkové kategorie. Protože maminka nemluvila španělsky, došlo na lámání chleba a já se musel začít snažit komunikovat. Nakonec jsem se setkal s celou rodinou - s tatínkem, který před 40 lety přišel z Itálie, s další sestrou, která vystudovala lodní školu a bude se živit jako kapitánka tankerů i s bratrem, který se živí jako programátor na volné noze.

Bohužel jsem musel spěchat zpátky, abych se v 8 setkal s Carlosem, který v okamžiku, kdy uviděl mnou vybraný pokoj, jen řekl "Ber to, ber to, neváhej", čímž se po 48 hodinách hledání vyřešila sága jménem hledání mého ubytování. A co jsem dostal: Více než dvacetimetrový pokoj s klimatizací, stolem a židlí v bytě, o rozměrech 280 metrů. Byt je tak velký, že mám chvílema pocit, že se zde ztrácím. Kromě rodiny, co to pronajímá, jsou tu ještě další tři nájemníci - setkávám se prakticky jen s kanadským libanonským Arménem, který taxikaří v Montrealu a sem se přijel ohřát a který je odporně upovídaný. Též tu během týdne oxiduje uklízečka, která je najatá na plný úvazek a která každý den vytírá a cídí celý byt, dokonce prý v rámci nájmu jednou týdně vytře i můj pokoj. V bytě je i pračka a sušička a co víc, z obýváku je mezi věžemi hotelu Intercontinental vidět moře. Před barákem se rozkládá malý park, a když přejdu šestiproudovou silnici, která je kvůli hluku snad jedinou vadou na kráse mého nynější příbytku, octnu se hned na oceánské promenádě. No lépe už to snad ani dopadnout nemohlo.