El Valle a Panamští Lvové

Tímto příspěvkem se končí sága Honzových zběsilých popříjezdových dobrodružství. Za odměnu pro všechny, co to vydrželi číst jsou tentokrát i obrázky. Pondělkem skončily cestovatelské hody a začala pracovně učící rutina. Ale co se dělo o víkendu?

V pátek dopoledne Pavlínu a mě Carlos nalož do auta a vydali jsme se do vnitrozemí. Po dvou hodinách cesty jsme se ocitli v příjemné podhorské vesničce jménem El Valle. Foukal příjemný svěží větřík, který jsem po vedrech v Panamě City dokázal ocenit i já. El Valle se stalo jedním z center Panamského "wellness" průmyslu - letovisko leží v kráteru bývalé sopky a kromě neobyčejně úrodné půdy zde vyvěrají i léčivé prameny. Ty jsme také hned navštívili. Za dolarové vstupné jsme dostali bláto na pomazání obličeje, ti odvážnější a chtivější lepší pleti si za další dva dolary dopřáli pobahnění celého těla.



Pak následovalo slastné tři čtvrtě hodinové louhování v teplé vodě.

Z lázní jsme zamířili za Carlosovým kamarádem Michael. Michael, další z mnoha cizinců, kteří přesídlili do Panamy, je už v důchodu, ač je tělem i duchem mlád.



Vydělal velké peníze prodejem saun v Kanadě, pak sídlo firmy přesídlil sem a nakonec firmu prodal a sám zůstal. V současné době, i když peníze nepotřebuje, nabízí wellness masáže a navíc zadarmo vyučuje jógu. Dokonce si v Panamě City kdysi otevřel vlastní ašram, jogínské centrum, ale přece jen se to tu nějak nechytilo, takže teď slouží jen zájemcům, kteří ho vyhledají. Netřeba dodat, že jsem ho asi neviděl naposled. Michael je též první můj známý, který prošel jeden z těch tolik diskutovaných dlouhých půstů - podle vlastních slov 9 dní bez jídla není vůbec nic a po 40 dnech jen na vodě se prý cítil líp než kdy jindy. Pokud by mi to mělo pomoct k jeho postavě, jdu do toho taky.

V pátek večer ale naštěstí žádnou hladovku nedržel, a tak jsme se pro něj rozhodli uvařit. Trošku mě překvapilo, když se na trhu s vynikající zeleninou zjistilo, že Carlos netuší, co to jsou lilky a cukety, a na můj návrh udělat ratatouille se tvářil, jak kdybych se chystal provést kouzelnické představení. Tohoto výrazu se nezbavil po celý večer, kdy hypnotizoval hrnec a se zápalem vše míchal, před sporákem stojíc očividně snad poprvé v životě, úctyhodný to výkon na kluka, kterému je 34 let a procestoval půlku světa. Já jsem zatím s Pavlínou zdolával ty hory zeleniny a ovoce, které se potom přetvořilo na vynikající papayový a ananasový džus. Večeřeli jsme v příjemném chládku za poslechu šumění stromů v neobyčejně zeleném údolí.

Neděle byla ve znamení něčeho úplně jiného. V sedm ráno mě před barákem vyzvedl Aaron, bratr mého kamaráda Plutarca. (Kdo netuší, kdo je Plutarco, tomu sadisticky doporučuju prodrat se předchozím vyprávěním). Celá rodina aktivně participuje v organizaci "Leones", v originále "Lions International", což je mezinárodní organizace sdružující dobrovolníky, kteří pomáhají ve svých komunitách. Tatínek rodiny takto tráví čas už od roku 76. Tuto neděli se organizoval program pro domorodé děti ve vesnici deset minut za městem.



Šlo sice o indiány (ty neautentické, vytvořené Kolumbem, ne ty z Indie), vesnice ale byla úplně normální, baráky vystavěné z betonu a indiáni byli od své kultury odtrženi už hodnou chvíli. Navíc jsou strašně chudí, protože muži většinou nemají práci nebo, jak mi řeklo už několik lidí, pracovat nechtějí. Po hrůzách v Indii i tahle osada ale vypadala celkem v pořádku. Naokraj musím poznamenat, že jako už kdysi v Mexiku jsem měl problém rozeznat, kdo je babička, dcera a vnučka, protože postavou a rysy vypadaly všechny stejně.



Nejdřív děti potěšil klaun a pak už se rozdávaly hračky a kousek dortu. Každé dítě - a bylo jich tam asi 150 - dostalo vlastní hračku a já jim rozdával dort. Když si některé pro některé holčičky přišly maminky, měl jsem v tom z výše zmíněných důvodů strašný chaos. Ale dopoledne se vydařilo, všichni byli spokojeni, já jsem celý den musel mluvit španělsky a Aaron mi všechno trpělivě vysvětloval, ač sám hovoří plynně anglicky.



Aaron pracuje jako programátor na volné noze, ale jak sám řekl, podniká úplně ve všem, hlavně aby nemusel někde sedět v kanceláři. Je také nadšeným rybářem, takže se mi na obzoru rýsuje výlet k místnímu sladkovodnímu jezeru. Ještě jsem pak od rodiny dostal pozdní oběd, kterému předcházel výslech ohledně mých stravovacích návyků. Na jednu stranu sice byli rádi, že na rozdíl od Plutarca jím vejce a ryby, na druhou stranu se mě Aaron co půl hodinu ptal, zda nejím kuře, čímž ve frekvenci dotazování naprosto rozdrtil mou maminku.

V příštím vydání tohoto blogu budeme sledovat návrat amatérského antropologa Honzy, který vylíčí, jak se věci všeobecně v Panamě mají. Těšit se můžete
na nákupy ananasů v ceně tři kusy za dolar a sofistikované rozhovory s uklízečkou.