Mirna

Už tomu budou skoro dva týdny, co mám rozepsaný obří všeobecný příspěvek o Panamě. Samotného mě děsí zodpovědnost z té délky, a tak radši povyprávím o něčem jiném - o Mirně, uklízečce na plný úvazek v mém bytě.

Jako i v jiných zemích s markantními sociálními rozdíly mezi chudými a bohatými, spousta Panamských rodin má služku. Ta je buď na plný úvazek nebo s rodinou dokonce bydlí, což, jak mi bylo vysvětleno, je pro ni velmi výhodné, protože nemusí platit za byt a stravu. Za odměnu taková služka dostává absurdně malý kamrlík velikosti normálního špajzu, kam se akorát tak vejde postel a dál nic. Byty stavěné v rámci současného realitního boomu obsahují i tyto pokojíčky, očekává se totiž, že s nákupem bytu se pořídí i služka.

I byt, ve kterém přebývám, má takovou místnůstku, Mirna u nás ale nebydlí a raději každé ráno dojíždí z vesničky vzdálené hodinu cesty. Mirně je čtyřicet čtyři let, má podsaditou postavu, neustálý úsměv na tváři, stále dobrou náladu a nevyčerpatelnou zásobu energie. V celém bytě každý den uklidí a pak uvaří pro syna majitelů bytu, který tu teď oxiduje v rámci letních prázdnin. (Ano, v Panamě to mají přehozené, prázdniny jsou tu obráceně).

Teď se k její denní rutině přidala ještě konverzace se mnou. Mirna neumí ani slovo anglicky, takže jsem v rámci nájmu získal zdarma ještě španělskou konverzaci. Se stejnou vervou, jako cídí podlahu, mi vypráví o svém životě, o tom, co se v Panamě jí nebo si dělá starosti, že jsem moc hubený. Už jsem se stačil dozvědět, že Mirna má šest sourozenců, že vystřídala mnoho zaměstnání, že byla velmi úspěšná prodavačka - což mě při její energii a výřečnosti naprosto nepřekvapuje - ale že toho musela nechat, protože začala mít potíže s nohama. Každou práci dělala se stejným zápalem, zaujetím a láskou, jako své současné zaměstnaní. Mirna je totiž jedním z těch šťastných lidí, kteří se radují ze života tak, jak je a jsou schopni ocenit i maličkosti. Netouží po velkých penězích, nestěžuje si na svůj úděl a radost ji udělá třeba to, když ji nabídnu kus papáji.

Láskou k papáje trpíme oba. Ostatně papája, tropické ovoce jehož chuť se dost dobře nedá popsat, se v Panamě dá koupit když ne za hubičku, tak určitě za dolar. Aspoň jednou každý týden se vydávám na trh s ovocem, z kterého se vracím obtěžkán dary tropického pěstitelství - papáje, ananasy (tři za dolar), platany (takové zelené větší banány, které se musí před jídlem tepelně upravit) melouny, žluté melouny, pomeranče, mandarinky, citróny na několik způsobů - jdu domů jako vánoční stromeček.

V kuchyni se pak na ovoce vrhám a připravuju ho - výsledkem bývá totální chaos, kdy všechno lepí a na lince a podlaze jsou skvrny. Mirna vchází do místnosti a já se jí s provinilým úsměvem omlouvám za spoušť, kterou jsem způsobil, snažíc se hadrem odstranit aspoň ty nejhorší stopy. Mirna se usměje ještě víc než obvykle a vlídně prohlásí: "No te preocupes" (nedělej si starosti). Ostatně tato věta se stala nejčastěji používanou, ať už se jedná o mé pokusy vařit v kuchyni, zapomenutí čtyř plechovek s pivem v mrazáku nebo zoufalá snaha hledat po bytě kalhoty, které jsem ve skutečnosti zašantročil pod postelí. Vždy jen to samé "No te preocupes".

Mirna mě též ukázala jak uvařit platany, které si teď dělám každý den k snídani jako vydatný zdroj cukru a energie, pomohla mi uvařit rýži, s kterou jsem dost zápasil a někdy se vrhneme i na rybu, kterou si chci koupit.

Když už jsem u toho - ryby jsou zde v restauracích má jediná záchrana, protože Panamská kuchyně, stejně jako česká, zná v zásadě jedině maso, maso a maso. Proto do restaurací ani nechodím a většinou raději jen naházím do hrnce nějaké zeleniny, které jsem přinesl z trhu, zajdu si do čínské vegetariánské restaurace, kde mi za tři dolary přetéká talíř jídlem a za další tři mám s sebou jídlo na příští den, nebo se vydám na místní "sopa de mariscos", polévku z mořských plodů, která je vydatná a velmi chutná.

Z hlediska jídla je Panama tedy místo dost požehnané, zvlášť když dva bloky od baráku mám supermarket pro tu bohatší část populace, který nabízí i spoustu zahraničních produktů. Jediné, co Panamě zoufale chybí, jsou sýry - místní sýr není prakticky k jídlu a je předražený, jako jediná alternativa se potom nabízí drahé sýry dovezené z Francie. Inu nic není dokonalé.

A ještě na konec - Panama má na poměry negermánských států (kam řadím i nás)a na rozdíl od otřesné Indie relativně slušnou pivní kulturu. Chmel a slad se sice musí dovážet, uvařený výsledek je pitelný. Nizozemský Heineken dokonce své pivo v Panamě přímo vyrábí. Škoda však je, že vám pivo nikde nenalejí - o sudech snad ani neslyšeli, takže se zásadně v barech a restauracích prodává v třetinkových lahvích. Nic jiného, přece jen to kazí ten zážitek.

A co má tohle všechno společného s Mirnou? Snad jen to, že pisatel neuměl - vlastně ani nechtěl - udržet myšlenku. Ale všechno je součástí toho zvláštního tropického prosluněného světa, v kterém se snažím zorientovat. Stejnou měrou služky v domácnostech jako lahodné a levné ovoce či nečepované pivo.