Ko Lipe - fotky z ráje

Ko Lipe

Úděl plážového povaleče je těžký. Když už se někde uvelebi, těžko se mu pak přesouvá někam jinam. Po týdnu na Ko Lanta bylo ale potreba změnit scenérii, jinak hrozilo, ze celý pobyt strávím na jedné pláži. Rozhodl jsem se zamířit na ostrov Ko Lipe, o něco dal na jih. Původně jsem na něj chtěl jet hned po příletu do Thajska, ale můj zmražený a vyčerpaný mozek někde nad Dubaji došel k tomu, že se pojede na Ko Paktu. Tak tedy: Ko Lipe na druhý pokus.

Přesun se uskutečnil lodí. Tedy: napřed převoz do přístavu, vyzvednutí raději dvě hodiny před vyplutím, co kdyby, že, pak čekání na molu, pak pět a půl hodiny plavby, pak čekání na to, az nás bárka převeze z lodě na pláž. Prostě zabralo to celý den.

Cesta ale stála za to - proplouvali jsme kolem spousty pidi ostrůvků, které v Andamanském moři vyčnívají nad hladinu - takový tropický ráj. Ko Lipe vypadá tak nějak podobně - pláže s bílým pískem, tyrkysová voda, všude palmy.

Ostrov je tak malý, ze něm nejsou žádné silnice - všude se chodí pěšky. Když jsem vystoupil z barky - hezky romanticky jsme vyskákali ještě do vody - nasadil jsem bato, přešel cely ostrov na druhou hlavní pláž, došel do nějakého shluku chatiček a splnil si sen, který mám již dlouho: pronajal jsem si bambusovou chýši přímo na pláži. Výhled z chatičky na fotce. Zítra mě čeká průzkum ostrova a toho, jak moc neřízený turismus tento ráj ruinuje.

Nesouvislé postřehy

Jezdí se zde vlevo - představa návštěvy Bangkoku mě proto děsí.

Ve spoustě obchodů - i v mém bungalovu je na podlaze nádherná, čistá dlažba, před obchody se pak sundavaji boty.

Na ostrově se mísí mnoho kulturních vlivů, část obyvatel jsou muslimové- thajci jsou jinak většinou buddhisté. Mému ubytování tak šéfují paní v pestrobarevných šátcích. Několikrát za den tu taky pravidelně vyvolává k modlitbě z tlampačů muezzin. Z pláže to působí trošku surreálně, zvlášť když zrovna z nějaké plážové restaurace hraje reggae - zde asi nejoblíbenější styl, mám chvílemi pocit.

First world problems

Wi-Fi připojení je mizerné, takže se mi předchozí post smazal. Tedy ještě jednou, k tomu sniznost na mobilní blogovací aplikaci - je neuvěřitelně neintuitivní a user unfriendly, takže s ni neustále zápasím, zvlášť když chci nahrát nějaké fotky... 

Tedy: výhled z restaurace.

Pláž

Oběd - skvělé zelené kari s tofu, kntomu ovocný shake.

Kterak Honza k pláži přišel

Je těžké utéct před světem. V neděli ráno jsem se zmlácený jet laggem - v Thajsku je o šest hodin víc než v Praze  - vypotácel z postele a vydal se na loď, která mě měla odvézt na ostrov Ko Lanta. "Místo se skoro nulovým nočním životem, kam jezdí hlavně postarší páry" sliboval průvodce. Pro mě ideální. Plavba trvala přes dvě hodiny a byl při ní nádherný výhled na ostrůvky lemující západní pobřeží Thajska a jejich neuvěřitelné pláže. Ani při cestě do tropického ráje jsem ale neunikl pracovní konverzaci.

V Praze oblečení s nápisy nenosím. Na cestách je tomu naopak. Mezi mé oblíbence patří tričko organizace Teach For All, jejíž konferenci jsem loni navštívil v Chile. Asi po hodině cesty na lodi se mě najednou ptá jeden brit - pracuješ pro Teach for all? Ukázalo se, že byl v úplné první kohortě učitelů britského Teach First a pak 3 roky pracoval přímo v organizaci. Teď má vlastní neziskovku - farmu, kde se snaží pomáhat problémovým dětem fyzickou prací. Zná se tak výborné s Brettem Wigdortzem, zakladatelem Teach First, který na mě loni v Santiagu udělal velký dojem.  Místo poklidného vychutnávání si výhledu jsem tak najednou zapáleně řešil neziskovky v Británii, stav českého školství a podobná zásadní témata, před kterými jsem utekl za teplem.

S Britem a jeho kamarádem jsem se pak z přístavu ještě svezl taxíkem. Zamířeno jsem měl ale ještě o plaz dál, než oni. Přesto jsem se ale zasel podívat na jejich vyhlédnuté ubytování. Bambusové chatky s vlastní koupelnou za v přepočtu 450 korun za noc. Docela fajn, ale blízko beach bar, další chatky a taky vidina dlouhých konverzací o budoucnosti vzdělávaní. Rozloučil jsem se proto a nechal se odvézt o kus dal. Taxikář samozřejmě - když zjistil, ze nemám nic rezervovaného - dostal skvělý nápad, co mi doporučit, a tak jsem byl odvezen k nějakým jeho známým. Normálně tohle nesnáším, thajci jsou vsak zatím velmi příjemní a milí,takže jsem paní domácí vyslech. Pokoj za 600 korun na noc? To je moc. A za kolik vám ho nabízeli tam? 450? OK, to by šlo, akorát to bude bez klimatizace. To mi nevadí, ukažte to. A tak jsem přišel k bungalovu se třemi postelemi, teplou vodou, terasou a dokonce i - vrchol všeho masňáctví - ledničkou. Vše asi 100 metrů od pláže.

Samotná plaz též stojí za to - bílý tropický písek, palmy, voda jak kafe. A nikde nikdo. Pláž má asi dva kilometry a většinou mám kolem sebe aspon sto metrů místa na každé straně, občas někdo projde. Dnes odpoledne jsem se docela prošel, než jsem našel někoho, kdo by mi při koupání pohlídal věci. Prostě pusto. Někdo tu sice ve všech tech chatičkách bydlí, očividně ale na pláž moc nechodí. Ani žádní prodavači všech možných nesmyslů, co vám furt něco vynucují. Dnes. odpoledne tu tedy jeden prošel, ale vypadal ještě plašeji než já.

Nejvíc je pláž paradoxně zaplněná po setmění - to restaurace vyndají stoly až na písek a jde se večeřet. Sedíte u stolu a dva metry od nohou vám šplouchá příliv. Dnes večer jsem takto dále testoval, co vše snese můj žaludek. Zatím se zdá, že hodně. A o tom zas příště.

Cesta za sluncem

Cílem této cesty od začátku bylo a zůstává prach sprosté válení se na  pláži, a tak ani protentokrát se úroveň tohoto blogu moc nepozdvihne nad povrchní turistické dojmy. Proto dopředu varování: nečekejte žádnou intelektuálštinu, tu je zpráva o tom, kterak Honza z pražské zimy za sluníčkem dojel.

Postřeh první: dubaiské letiště je zatím asi nejšílenější, co jsem zažil, a to jsem již několikrát letěl přes Paříž. Z obřího boeingu jsme totiž vystoupili po schůdkách (chápu v Londýně s wizzair, ale emirates?) a následoval patnácti minutový přesun autobusem na terminál. Po nějaké dálnici. Po cestě nic, žádné budovy, jen sem tam zaparkované letadlo.

Nicméně do Bangkoku jsem dorazil podle plánu bez jakýchkoli obtíží a i lehce prospaný. Jako už poněkolikáté při odletu mimo Prahu jsem v letadle při pročítání průvodce zjistil, že česká malost se u me projevuje především tak, ze opomijim, ze některé země mohou byt delší než 4 hodiny jízdy. Ejhle,vysněné pláže jsou od Bangkoku ještě tisíc kilometrů. Z představy dalších 12hod v autobuse se mi udělalo nevolno.  Hned na letišti jsem proto zašel do pobočky Air Asia - "the best low cost airline in the world for five consecutive years" - a koupil si letenku do městečka Krabi. Byly dvě hodiny, let byl v šest. Stačilo pak jen využit bezplatného shuttle, který me dopravil na 40 kilometrů vzdálené bangkokské druhé letiště. To bylo po otevření nového mezinárodního letiště s velkou i fanfárou  zavřeno, aby pak zase v tichosti otevřelo pro lowcosty. Bezplatný shuttle byl super - jel jsem v něm sám, možná také proto, ze ho bylo na letišti skoro nemožné najít. Sám jsem nastoupil úplné někam jinam a podíval se tak nejdřív na přilehlý autobusový terminál. Na druhý pokus - po navštívení druhé letištní informační kanceláře a několikaterém  doptávání jsem ho šťastné našel.

24 hodin poté, co jsem v Praze odjel na letiště, jsem pak konečně vystoupil z busu z letiště v Krabi, sundal většinu pražských vrstev oblečení - ve 30 stupních najednou nebyly potřeba - zašel s mladým švýcarským párem na večeři a oddal se zaslouženému spánku.

První dojmy - vše civilizované, funkční, žádná Indie, lidé příjemní, nikde přecpáno. Ale to už jsem spal, neb me brzy ráno čekala cesta lodi, která me měla zavézt na vysněnou pláž. A o té budu psát zítra. 

Thajské stereotypy

Tady brzy bude post o mých nudných thajských plážových zážitcích.