Bombaj

Můj počáteční šok z Indie musel už asi pominout, protože Bombaj, nejlidnatější indická megalopole a centrum indického obchodu, financí a filmu, mi ve srovnání se zbytkem Indie příšla jako klidné a příjemné město, jako jakákoliv jiná metropole. Jako každá jiná výtečná metropole - ať je to Londýn, Paříž, Barcelona, či New York - se Bombaj musí především zažít, následující poznámky jsou ještě méně adekvátní realitě, co se snaží popsat, než obvykle. Něco snad přiblíží fotky.

Ve čtvrtek ráno jsem po probuzení musel jít hledat ubytování pro sebe a pro Abby, která přijížděla toho večera. Po jistých peripetiích jsem nás nakonec ubytoval ve výborném hotelu, kde správce mluvil výtečně anglicky a na Indii byl tak neuvěřitelně přívětivý, až jsem z jeho ochoty a laskavosti byl opakovaně v rozpacích. Péče se odrážela i v čistotě pokojů a v tom, že pokoje byly zarezervovány dlouho dopředu, takže jsme vlastně měli obrovské štěstí, že jsme tam mohli strávit tři velmi příjemné dny. Hotel se navíc nacházel přimo v centru všeho dění, kousek od všech hlavních památek a dokonce jsme dostali i velmi milou mini-snídani do pokoje. Paráda. Vedlejší budova byla bombajská synagoga, jejíchž služeb Abby v pátek večer využila - bohužel se šabát nesl v dost smutném duchu.

Na čtvrtek totiž připadlo výročí teroristických útoků na Bombaj. Teroristy byl zavražděn i mladý izraelský pár a rodiče obětí přiletěli uctít jejich památku. Také celé město se snažilo vypořádat se svým traumatem. Ulice byly plné policie, vojáků, různých demonstrantů za mír a lásku a televizních štábů, soustředěných před hotelem Taj Mahal, kde se před rokem odehrálo jedno z hlavních dramat s rukojmími. Já jsem celý tento mediální mumraj pozoroval zatímco jsem snídal své obvyklé sušenky z vodou, když tu vidím, jak nějaký reportér přesvědčuje párek turistů, aby mu něco řekli na kameru. Ti ho však zarputile odmítali, až to vzdal, rozhlédl se a i přes mé otrhané seprané oblečení a neoholenou tvář (či právě proto) mě shledal dostatečně turisticky vypadajícím a vydal se za mnou. “Mluvíte anglicky?” “Sem tam,” říkám. To ho uspokojilo, načež mi vysvětlil, že je z indické televize a bude za deset minut v živém vysílání – a rád by, aby mu nějaký turista řekl na kameru pár slov o útocích. Byl jsem natolik hypnotizován jeho indickým přízvukem (stále mám pocit, že indická angličtina je parodie sama sebe), že jsem se nechal zlákat a už jsem stál před kamerou. Chlápek mi ještě napověděl, že můžu říct něco o tom, jak v Čechách (zatím!) nemáme teroristické útoky a brzy již začlo vysílání. Když popsal, co se v Bombaji děje, dostal jsem já svých 30 sekund slávy, kdy jsem vyplodil jakési bláboly a kydy o tom, jak mi to připomíná New York a že jsme rádi, že v Čechách zatím nebyl terorismus. Pak jsem se radši klidil pryč, aby mě snad nezačal lovit nějaký jiný štáb.

Bombaj je zvláštní město, kde se mísí koloniální sláva a současný hospodářský úspěch symbolizovaný desítkami bank v centru města s přelidněnými okrajovými čvrtěmi a chudobou slumů, kde údajně žije skoro polovina 14milionové populace. Pokud údaje nelžou, pak se těch 14 milionů směstná na plochu skoro stejně velkou, jako je Praha. Neboli představte si, že by se celé Československo přestěhovalo do Prahy. Ve slumu Dharavi, známém z filmu Slumdog Millionaire, se na ploše 1.75 km čtverečních tísní více než milion lidí. Pokud nechápete, jak je to možné, nejste sami.

Bombaj ale už vlastně neexistuje. Z britského města Bombay se na přání místních nacionalistů stala indická Mumbai a podobně byly přejmenovány názvy hlavních památek a ulic. Výsledkem je zvýšení indického chaosu, protože místní vše znají postaru a turista se jen stěží orientuje v krkolomně dlouhých místních názvech.

Oficiální koloniální jména možná zmizela, koloniální budovy a atmosféra však nikoliv a centrum města je tak holdem imperiální honosnosti. Masivní budovy s pseudogotickou výzdobou lemují široké bulváry, až má člověk pocit, že se nachází v nějaké karikatuře západní metropole. Tedy až na ty palmy. Nebo právě proto. Okázalé prostředí, přítomnost tolika bank a institucí, má dopad i na život ve městě – auta zastavují na červenou, žebráci se skoro nevyskytují a množství lidí žijících na ulici je téměř na minimu a člověk se může oddávat klidným procházkám. Tu na vás vykoukně McDonald, tu je luxusní obchod, támhle zase prodávají v ultra-sterilní restauraci italskou zmrzlinu, která ale nezapře Indii – při koupi jsme nejdřív dostali účet, na něj razítko, pak zmrzlinu do kelímku, ale nejdřív nám musela být zvážena, abychom dostali 75 gramů přesně a ani o chlup víc nebo míň. Nákup byl větším zážitkem než samotný předražený vodnatý produkt.

Centrem turistického života je čtvrť Colaba, kde se nacházejí skoro všechny turistické hotely, restaurace a stánkaři a prodejci a které jsme se vyhýbali, seč to jen šlo. Se vzrůstající zdáleností od Colaby ustupuje civilizace (západní, abych neurazil tu indickou, starou, honosnou a komplexní, která se mi však zdá utopená v chaosu, bídě a špíně.) Ulice a uličky se začínají plnít – lidmi, odpadky, a vším možným i nemožným, ačkoliv v Bombaji nejsou na ulici krávy, což mě ze začátku dost znervóvňovalo. Stejně tak do města nesmí rikšy, což asi vysvětluje můj pocit, že Bombaj je klidné město. Taxikáři očividně mají práce dost a když jsem sledoval večerní úporné snažení Indů stopnout si taxíka, přpadal jsem si jak v New Yorku.

Prakticky poslední výspou Britské civilizace je Victoria Terminus, železniční stanice, nyní přejmenovaá na Chhatrapati Shivaji Terminus, jež byla v roce 2004 zapsána do UNESCA. Z dálky připomíná obrovkskou katedrálu, za její rozlehlost a výzdobu by se nemusela stydět žádná církev. Dnes jí denně prochází stovky tisíc cestujících, nejvíc v celé Asis, já jsem fascinovaně pozoroval tu nekonečnou řeku lidí neustále se valicích z jejích bran. Za stanicí se nachází několik tržnic, ta s ovocem a zeleninou byla pastvou pro oči, domácí harampádí jsem nepotřeboval a při rychlém pohledu na jatka – Abby se k nim raději nechtěla ani přiblížit – jsem si zase blahořečil, že v Indii nejím maso.

A někde tady začíná přelidněný chaos – některé budovy musely být postaveny ještě za Britů, tedˇsi je ale vzala zpátky velkoměstská džungle. V sobotu jsme se příměstským vláčkem vydali do čtvrti Mahalaxmi, kde se nalézá největší bombajská prádelna. Desíty, možná stovky lidí tam ručně drhnou prádlo, celý den ponořeni po kolena ve vodě. Kampak s automatickou pračkou – a kampak s knoflíky, protože při pracím procesu se s prádlem vší silou mlátí o kámen (na vesnici u potoka) nebo o beton.

V celé oblasti se mísí staré koloniální baráčky, činžáky a vilky s moderním bordelem z kterého vystupují nové věžáky a polo-mrakodrapy. V jedné z úhledných vilek se nalézá muzeum Mahátmy Gándhího, který v budově přebýval během svých pobytů v Bombbaji. Muzeum Gándhího náležitě glorifikuje, ale v jeho případě je to zasloužené – stále nemůžu pochopit, jak během etnických nepokojů, kdy v Kalkatě docházelo k obrovskému krveprolití, dokázala Gandhího hladovka a hrozba, že se uhladoví až k smrti, přivést znepřátelené strany k rozumu a k ukončení násilností. Pokud kdy existoval nějaký světec, pak to byl rozhodně Gándhí. Po Gándhím následovala městkská pláž, kde, jak nás upozornil Lonely Planet, se v žádném připadě nelze koupat, ježto voda je toxická.

Po pláži jsme se oddali bloudění v bombajských uličkách, kde jsme měli šťastnou ruku a narazili i na indické poměry výtečnou vegetariánskou restauraci. Narozdíl od turistických destinací, kde se sice nabízí čínská, mexická, italská a někdy i britská kuchyně, ale předražené (na indické poměry) jídlo je často o ničem, stravování ve městech je samá radost. Stačí se projít po hlavní ulici a po chvíli člověk nevyhnutelně narazí na nacpanou restauraci, kde se jídlo točí v obrovských kvantitách a číšnici jsou neskutečně rychlí a ochotní, na indické poměry naprosto neuvěřitelně. Jídlo je bez výjimky excelentní, ceny jak z nějakého socialistíckého ráje. Nevíc stresujícím aspektem každé návštěvy restaurace se tedy stává otázka, co si z desítek položek v menu vlastně vybrat. Polovinu věcí jsem už schopen identifikovat, o druhé polovině nemám tušení, co ta slova znamenají. Číšníci většinou angličtinou nevládnou – mám tedy experimentovat s něčím úplně neznámým, dát si něco, čemu rozumím, ale co jsem ještě neměl nebo si užít jeden z mých oblíbených pokrmů, který stejně každá restaurace dělá trochu jinak? Ideální by bylo cestovat ve skupinách po deseti, aby každý mohl objednat něco jiného. Sám na to prostě nestačím.

V sobotu jsem se tomutu mučivému vyhnul. Majitel restaurace – vládnoucí velmi obstojnou angličtinou – mi doporučil „thali“. Thali je indické „all you can eat“, kdy host dostane na podnose několik kelímků s rozličnými pokrmy, které mu jsou na přání neustále doplňovány. Jídlo bylo výtečné, jen jsem nevěděl, jak rozdělit svou pozornost na těch asi deset, co se mi mihaly na stole.

Zbytek soboty a nedělní dopoledne jsme strávili procházením se po městě a pochutnáváním si na dalších kulinářských zajímavostech. Jako nejkosmopolitnější město Indie má Bombaj nepřebernou nabídku snad všech možných i nemožných kuchyní, ani rok by nestačil na jejich prozkoumání. V neděli odpoledne jsme se vydali zpět na železníční stanici, koupili si za 25 korun lístek na 200 kilometrovou cestu vlakem zpět do Pune. Do vlaku jsme si šli sednou hodinu a půl před odjezdem, abychom urvali místo v nerezervované části druhé třídy. Jinak bychom se dost nastáli. Po cestě jsme míleji několik slumů a já si pořád dokola říkal, jak tam ti lidé mohou žít. Nechápu, nechápu, nechápu.

Tímto končí mé cestovatelské dobrodružství, možná budou ještě následovat některé zapomenuté myšlénky nebo postřehy, které se do žádného vyprávění nevešly.