Panama - něco ze společenských věd

I když už tomu jsou víc než čtyři týdny, co jsem přijel do Panamy, pořád mám pocit, že o té zemi nemůžu nic zasvěceně říct. Panama je proto pro mě koláží ze střípků protikladných zážitků - milionářská oslava na soukromé pláži, konverzace s uklízečkou. Rozhovory o obchodu s nemovitostmi s lidmi v mém bytě a jízdy místními autobusy. Nákup kvalitních potravin v blízkém supermarketu a nákup té samé zeleniny za třetinovou cenu. Mé vyprávění volně souvisí s touto sérií fotek.

Pro turistu projíždějícího střední Amerikou je na Panamě v mnoha ohledech nejvíc překvapující to, jak moc je odlišná od svého severního souseda, Kostariky. Obě země jsou si sice podobné rozlohou, polohou a tropickou vegetací, lidé, kteří je ale obývají, jsou naprosto jiní. Ač je v obou zemích oficiálním jazykem španělština a rozdíl je jen v přízvuku, Kostaričané a obyvatelé Panamy si podobní nejsou vůbec. V Kostarice se usídlili potomci španělských kolonizátorů, takže až na trošku silnější opálení by si člověk připadal jak ve Španělsku - však jsem také při setkání s Kostarickými couchsurfaři byl nejsnědější já. Potomků Indiánů je v Kostarice též zanedbatelně.

Na Panamu se naopak hodí přirovnání o tavícím kotlíku, tak často využívaném při popisu Spojených států - najde se zda snad všechno. Bílí, tmaví, snědí, černí, Číňani, Indové a samozřejmě i domorodci. Proti San José, jež mi přišlo monotónní, se zde na kterékoliv ulici koná přehlídka genetické evoluční variace. Přirovnání se Spojenými státy ostatně není zavádějící - Panama získala nezávislost na Kolumbii na počátku dvacátého století za přispění severního velkého bratra, a gringové, jak se v Latinské Americe občanům Spojených států říká, na oplátku získali právo spravovat Panamský průplav a mít v Panamě vojenskou základnu na věky věků. Z těchto věků sice nakonec bylo jen necelých sto let, během té doby se zde třeba ale stihl narodit americký senátor a bývalý kandidát na prezidenta John McCain. V roce 1989 americká armáda dokonce podnikla invazi Panamy a sesadila diktátora Manuela Noriegu, kterého obratem poslala do vězení na Floridě, kde za různé přečiny dlí dodnes. S pádem Noriegy se v Panamě znovunastolila demokracie a začala éra hospodářského vzestupu a prosperity trvající do dnešních dnů. Američané sice Panamě v roce 1999 průplav vrátili, jejich neformální vliv v zemi však přetrvává. V zemi se platí dolary, kterým se zde říká Balboa a vláda razí vlastní mince, jež se používají společně s těmi americkými, a navíc je zde v oběhu i půl-Balboa. A pak je zde samozřejmě silná komunita vystěhovalých gringů, kteří jako zběsilí nakupují nemovitosti a ženou ceny do stále nových výšek.

Pobyt v Panamě v mnoha ohledech stojí za ten několika hodinový let ze severu. Tři miliony obyvatel žijí na ploše shodné s rozlohou České republiky, ale příroda byla k Panamě daleko štědřejší. Země má k dobru dva oceány, mezi kterými se dá přejet během jedné hodiny, hory, kde se dá najít chladnější vzduch, tropické deštné a suché pralesy, neuvěřitelnou biodiverzitu a relativní bezpečí od tropických nemocí. Celý rok tu panuje stabilní klima s denními teplotami okolo třiceti stupňů - nyní je léto, kdy prakticky neprší, ale i v období dešťů prší jen pár hodinek denně. A přidejte k tomu dobrou infrastrukturu, pitnou vodu z vodovodu v celé zemi (i když ta má lehce odpornou chuť, s množstvím chlóru by mohla snad soutěžit s Podolským bazénem) a relativně dobrou bezpečnostní situaci. Ta je údajně nejlepší ve střední Americe a po děsivých historkách, jež jsem zaslechl o Kostarice a tamních problémech bych se tomu ani nedivil. V ulicích Panama City ostatně vídám víc policistů než snad i v Íránu. Stát se očividně snaží neodradit návštěvníky. Bezpečnost na silnicích má sice k Německu daleko, ale na semaforech se ve valné většině případu staví a někdy dojde i na použití blinkrů. Na billboardech visí kampaně proti řízení po požití alkoholu a většina řidičů dokonce používá pásy.

Prosperita Panamy se zakládá na provozování kanálu a v posledních letech i na realitním boomu. Kanál, tato důležitá světová dopravní tepna, je natolik vytížen, že v současnosti probíhají práce na jeho rozšíření, aby mohl pojmout víc lodí o větší tonáži. Sledovat průjezd lodí zvedacími komorami je zážitek sám o sobě, ocelové kolosy při průjezdu mají na každé straně tak deset centimetrů volnosti.

Samotné město Panama City, v němž žije asi milion obyvatel, se na pobřeží proměňuje v menší variantu Manhattanu. Zatímco v San José, Kostarické metropoli, nebyl mrakodrap ani jeden, tady se jich už k nebi šplhají desítky a město pořád vypadá jako obří staveniště. Peníze do realit sem ukládají již zmínění američtí investoři a budoucí penzisté a také kolumbijští pašeráci drog, kteří tak své peníze perou.

Většina obyvatel ale z realit samozřejmě nežije. Ve městě je proto markantní rozdíl mezi několika čtvrtěmi s obytnými mrakodrapy na jedné straně a normálními, starými čtvrtěmi s malými baráčky nebo obytnými činžáky na straně druhé. Tam najednou zmizí přerostlá a nablýskaná SUV, předražené obchody a člověk si konečně začne připadat jako v normální Latinské Americe. Někde uprostřed jsou předměstí a bohatší periférie, kde žijí lidé zaměstnaní v místních call-centrech. Stejně jako v Kostarice i zde spousta mladých lidí nachází uplatnění v této oblasti.

Pak je zde ještě Casco Viejo, nejstarší čtvrť Panama City, kde se v malebných uličkách dochovala koloniální architektura, která prý silně připomíná Havanu. Jisté je, že v Casco Viejo jsou extrémy moderní Panamy zkoncentrovány v několika blocích. Čtvrť, jež byla donedávna nechvalně proslulá zločinem a v noci se jí každý radši vyhnul, teď ožívá bary, hotely a restauracemi, které tu rostou jako houby po dešti.Ostatně nachází se zde i nejpopulárnější panamský hostel a bar pro cestovatele. Aby se tento boom ochránil, skoro na každém rohu stojí ozbrojení policisté, kteří dbají na bezpečnost dolarových turistů. Zářivě opravené budovy se mísí se starou oprýskanou zástavbou, takže celek vypadá jako Malá Strana na počátku devadesátých let. Stačí však zabočit do zahraničním kapitálem neobjevené uličky a špína a rozpadlost jsou najednou úplné, z domů vybíhají otrhané děti a člověk radši nechce vědět, co se uvnitř bloků děje, prchajíc zpět do širokých ulic bankovní čtvrti s jejími nablýskanými SUV a pokojíčky pro uklízečky.