Dariénská proluka

Po dlouhé době zase přicházím s novým příspěvkem na blog. V posledních dvou týdnech jsem se zase dal trochu do pohybu, před vylíčením svých přesunů nejdřív ale musím udělat menší zeměpisnou odbočku.

Jako mnoha jiným i já jsem měl v hlavě utkvělou představu, že interamerická dálnice spojuje celý kontinent od severu na jih, od Aljašky po Ohňovou zemi, což umožňuje báječné výlety podél Kordiléry. Omyl. Dálnic se sice od Aljašky po Ohňovou zemi skutečně táhne, v úseku sto padesáti kilometrů na hranici Panamy s Kolumbií je ale přerušená. Kousek za hlavním městem Panama City silnice končí, dál se rozkládá obtížně prostupný prales, takzvaná Dariénská proluka. Oblast Dariénu je jednou z posledních oblastí ve střední Americe s původní neponičenou přírodou, kam se zatím neprokousala civilizace na čtyřech kolech. Každých deset let se sice na nátlak těžařských společnosti postaví další úsek silnice, který se zařízne dál do srdce pralesa a kvůli kterému se dál nemilosrdně drancuje příroda v honbě za dřevem, přesto však ještě zbývá neporušený úsek, jenž obě země - a kontinenty - odděluje lépe než moře. Z Panamy do Kolumbie se cestovatel musí vydat buď lodí nebo letadlem, cesta skrz prales se důrazně nedoporučuje. Průchod pralesem trvá několik dní, musí se jít po svých a cestu ztěžují nejen obtížně prostupné stezky a tropická havěť, ale také různé kriminální existence a pašeráci drog, kteří do oblasti z Kolumbie často zabrousí společně s kolumbijskými guerrilami. Však také někteří nerozvážní turisté z Dariénu nikdy nevyjdou, slehla se po nich zem. Na druhou stranu Panama se může dál pyšnit jedinečným pralesem, který nejen že jedinečným způsobem spojuje ekosystémy Karibiku a Pacifiku, hlavně ale zemi poskytuje ochranu a bezpečí před občanskou válkou v Kolumbii.

Vítězný postup "pokroku" a "rozvoje" se ale zdá být neúprosný, v Panamě v současnosti zuří debata o "otevření Dariénu", o dobudování dálnice až ke kolumbijské hranice. Dostavění dálnice prosazuje zejména Kolumbie, jejíž prezident už několikrát tlačil na svého panamského protějška. Zastánci dostavby argumentují zlepšením ekonomických příležitostí a otevření Panamy obchodu, jenž by proudil mezi oběma kontinenty.

Proti řadě negativ, jež by dostavba přinesla, působí tyto argumenty skoro až směšně. Dostavba silnice by se v prvé řadě rovnala ekologické katastrofě - samotná výstavba, těžba dřeva a následný rozvoj oblasti a provoz aut by narušily křehké ekosystémy, které se co do četnosti a druhové rozmanitosti řadí mezi jedny z nejbohatších na planetě. Jeden z posledních neporušených koutů přírody - a svým rozsahem jedinečný - by byl nadobro ztracen.

Většina obyvatel Panamy se nicméně proti dostavbě nestaví z lásky k přírodě. Místo hmyzu a ptáků mají obavy o vlastní bezpečí a životní úroveň. Už mnohokrát jsem od různých lidí slyšel: "Pokud otevřou Darién, je s námi konec." Podobný názor sdílí údajně až 90 procent populace - místo slibovaného obchodu a prosperity by z Kolumbie dorazily drogy, uprchlíci, guerrilly a kriminality, jež by zřejmě nadobro zničily ten ostrůvek stability, míru a prosperity, jímž Panama dnes bezesporu je. Růst kriminality v sousední Kostarice je přičítán právě přílivu uprchlíků z daleko chudší a občanskou válkou poničené Nikaraguy. Panama se ničím podobným zatím nemusí trápit, vzhledem k současné bezpečnostní situaci v některých oblastech Kolumbie a moci drogových kartelů by však problémy mohly vyrůst do hrůzných rozměrů. Stačí si jen vzpomenout na probíhající boj mezi mexickou armádou a narkokartely, které se pokoušejí rozvrátit celý Mexický stát. Apokalyptické vize jsou tedy v tomto případě namístě.

Pro turistu cestujícího střední Amerikou Darién znamená zásadní dilema: skončit cestu v Panamě nebo investovat do přepravy do Kolumbie. Jednosměrná letenka do hodinu vzdálené Cartageny stojí kolem 250 dolarů. V celé latinské Americe jsou lety absurdně drahé, v Panamě má společnost Copa prakticky monopol, což se samozřejmě odráží i v ceně dopravy. Jedinou alternativou k letadlu je vydat se lodí - v tom případě se ale jedná o pětidenní plavbu na zaoceánské lodi, jejíž cena je vyšší než cena letenky. Pro odvážlivce potom zbývá levnější alternativa zkusit se dohodnout s kapitánem jedné z nákladních lodí. Pokud však máte smůlu, společně s nákladem se možná přepravuje i nějaký nelegální kontraband. Nejambicióznější cestovatelé si potom loď "stopnou" - tedy aspoň se o to snažil Kanadský pár, původem z Ruska, kteří se stopem za 8 měsíců dostali z Montrealu až sem. Bavil jsem se s nimi jakousi směsicí angličtiny, francouzštiny, španělštiny s příměsí několika ruských slovíček. Jelikož nejsem ani dostatečně odvážný, ani tak bohatý, Darién pro mě osobně znamená, že jakákoliv má cesta může směřovat jen na západ, do Kostariky.

Hůře jsou na tom turisté, kteří ze severu dorazili s cílem projet až do Patagonie a v Panamě se zasekli. Jeden z nejabsurdnější příběhů na toto téma jsem slyšel od své kamarádky Mitchell. Mitchell je z Panamy, ale když jí bylo 17, narazila na pláži na dva Nory, kteří si v Californii pořídili auto a vydali se na jih. Až v Panamě zjistili, že si nesplní sen a Andy si neprojedou. Zatímco kempovali u moře a přemítali co dál, Mitchell se k nim na pláži přidala a do jednoho z nich se zamilovala. Nor nakonec v Panamě zůstal několik měsíců, načež musel zpátky do Norska vydělávat peníze, Mitchell si sbalila svůj batůžek a v osmnácti se vydala za svou láskou do dalekého Norska.

Moc si ji tam neumím představit. K zimě má podobný vztah jako já, přesto v těch arktických končinách vydržela tři roky. Když ji po třech měsících vypršelo turistické vízum, Nora si vzala a potom prodávala na trhu lososy, než si zopakovala poslední rok střední školy, jak po ní požadovaly norské úřady a mohla se vydat na univerzitu. Dost si ji mezi zamlklými Skandinávci neumím představit - stále se směje, má nekonečné množství energie a je velice komunikativní. Manželství sice nevydrželo a Mitchelle byla po třech letech zase zpátky v tropickém teploučku v Panamě, domů si přinesla nenávist k zimě a znalost nepotřebného jazyka. Zápletka příběhu, jehož původcem je Darién, je geniální, praštěná natolik, že vymyslet ji může jen život. Někdy bych rád zjistil, kolik obyvatel Panamy kdy skončilo v Norsku.