Slonění

Dnešního rána jsem si splnil sen a svezl se na slonovi. Ještě teď jsem z toho v opojení. Přispal jsem si a nestihnul jsem slonní ranní hygienu, přišel jsem ale včas na líčení, kdy slonní obličej dostal slušivý make-up. Po něm už stačilo z kapsičky vytáhnout sto rupií (40Kč) a než jsem se nadál, stál jsem na zídce, vedle mě slon, já na slonovi a už se křečovitě držím provazu, který má ovázaný okolo krku. I když je to slon indický, tedy menší než jeho africký bratříček, přece jen je to vysoko, sedlo žádné. Naštěstí slon kráčí důstojně a pomalu, já se uklidňuju a uvědomuju si, že ty štětiny na jeho krku a hřbetě dost píchají. Ale co, užívám si své dvě minuty slávy a zuřívě se držím, když slon zvedá chobot a tím pádem i krk, na kterém se křečovitě drží jakási postavička. Brzo ale už přelázám na zítku, slonovi dám do chobotu požadovanou bankovku, ten ji obrátně předává pánovi. Já ještě za odměnu dostávám slonní požehnání chobotem na hlavu.

Po této radostné události už jsem věděl, že cokoliv dalšího bude dnešního dne jako bonus.Rozhodl jsem se pořádně prozkoumat celý areál a za 15 korun jsem si na celý den zapůjčil kolo. Jako už potolikáté v Indii nechápu, jaký mají byznys model, protože jsem za kolo zaplatil a to bylo vše. Nechtěli jméno, pas, zálohu nic. Tady ho turisto máš, večer ho vrať. A očividně to funguje. Rozjel jsem se na docela slušném kole bez přehazovačky, sluníčko příjemně hřálo a já se kochal výhledem do krajiny. Nakonec jsem dorazil k dalšímu chrámu na kopci, kam jsem kolo vytlačil a zaparkoval. Konala se tam zrovna nějaká svatba, vyhrávala vesnická kutálka - s muzikanty jsem se spřátelil (i když anglicky neuměli ani slovo) a dokonce jsem jim vysvětlit, že taky hraju na klarinet. Načež oni mi ho začali nabízet, ať zahraju, což jsem kvůli své hygienické paranoie musel odmítnout. Oni se mě na oplátku ptali, zda nemám klarinetové plátky. Bohužel. Další věc, co jsem zapomněl.

Zároveň se kolem mě točila tlupa dětí, které se střídavě chtěly fotit, žádaly propisky nebo žadonily peníze. Co bylo zpočátku roztomilé po chvíli začalo být otravné, a tak jsem se jal odejít. Jak jsem vycházel z chrámu, vidím, jak se jeden z chlapečků naklání nad mým zadním kolem. Co to proboha chce? Aha, vyfoukl mi pneumatiku, je naprosto prázdná. Co teď s tím? Chvíli jsem tam stál a okouněl, doufaje, že mi někdo za malou úplatu nabídne pumpičku. Nestalo se, jen já jsem byl obležen horou malých Inďat, která čekala, co budu dělat. Sebral jsem se a dal se na odchod - ještě na mě křičeli cosi o tom, že nejbližší pumpičku najdu až za 4 kilometry, ale mě vyhlídka příjemné procházky - ač s tlačením kola - až tak nevadila.

Asi po deseti minutách se na mě usmálo štěstí, narazil jsem na shluk chaloupek u silnice. Hned před první seděl chlap a když jsem mu naznačil, že potřebuju pumpičku, jal se mi pomáhat. Škoda že anglicky neuměl ani slovo, kolo nafouknul výborně. Já mezitím pozoroval jeho příbytek, který byl velikosti menší posázavské chatičky. Postupně z té špíny vylezlo 8 dětí - aspoň tolik jsem jich stihl napočítat - a buď sledovaly mě nebo se krmily rýží z jakési misky. Na rozdíl od chrámových raubířů byly až neuvěřitelně plaché, na má gesta prakticky nereagovaly. Znovu jsem si přípomenul, proč mi indický venkov připadá tak vylidněný a vzdušný - v prostoru, kde bychom měli garáž na motorku, bydlelo minimálně deset lidí, skupinu ovcí a další domácí zvířenu nepočítaje. A jak už to tak bývá, chlap za svůj dobrý skutek nic nechtěl, vnutil jsem mu tedy aspoň 15 rupií, jediné drobné co jsem měl. Drobné. 50 rupií (20 Kč) mi již přišlo moc. Těch 6 korun je směšných, tady to ale vydá na rýži na celý den, myslím. Raději ale rychle pryč, pryč od této chudoby, z které je mi fyzicky nevolno, zpátky do našeho hezkého turistického městečka, kde je sice také špína a nepořádek, prašné cesty, prasata, kuřata, ovce, krávy a děti válící se na ulicích, přesto to ale pořád je prosperující centrum.

Během oběda mi nějaká další dobrá duše vyfoukla tentokráte kolo přední. V "půjčovně" po několika minutách usilovné aktivity sehnali pumpu (přinesli ji od vedlejšího stromu) a poznamenali, že kolo mi musely vypustit děti z jiné vesnice, protože ty místní by "nic takového rozhodně neudělaly." Zbytek odpoledne jsem strávil projížděním okolí, kde se mísí staré pobořené chrámy, hromady kamení, palmy a zchudlé vesnice. Za celý den jsem natočil asi 40 km. Od kola už jsem se radši nevzdálil ani na krok. Jen jsem se začal nějak moc drbat, až mi za chvíli došlo, že slonní blechy, narozdíl od těch psích, na člověka rozhodně jdou.