Hampi

Když jsem odesílal poslední příspěvek, netušil jsem, že mě ještě večer čeká malé dobrodružství. Zasekl se nám totiž zámek. Holanďan s sebou měl zámek na dveře s číselnou kombinací, díky kterému jsme na sebe nebyli během dne na pláži vázaní. A najednou kombinace prostě nefungovala, zámek nešel otevřít. Po vyzkoušení různých kombinací jsme museli konstatovat, že je po zámku, a jali jsme se hledat domácího, zda nemá kleště. Jak se ukázalo, stačil tlustý šroubovák, kterým zámek v pohodě vylomil. Rozčarování z celé příhody bylo dvojnásobné - zámek nás nejen zradil, ale v případě najezdu lehce nadprůměrně inteligentní opice vybavené kusem železa by vydržel asi tak dvě sekundy. C'est la vie.

V sobotu jsem si přivstal - chodím spát čim dál dřív, brzo budu vstávat v pět - a šel se v půl osmé podívat na slíbené koupání slona. To se konalo v řece tekoucí hned pod naším městečkem, přímo před hlavním chrámem. K řece vedou docela dlouhé schody - gháty - které svou šíří přípomínají fotbalové ochozy. Když jsem přišel, slon už byl v plné akci, na povel cvičitele se různě nakláněl a lehal si, až mu z vody čouhala jen špička chobotu. Na oplátku ho jeho pán důkladně drhnul kartáčem. Vedle slona ranní koupel provozovali i Indové, takže se na břehu válely spousty šampónů, mýdel, kartáčků a dalších nezbytných (ne)hygienických potřeb. Válela se tam ovšem také tlupa turistů, které střídavě fascinovaně fotografovala slona a Indy. Slon si z celého mumraje nic nedělal, majestátně se nechal vyčistit a na památku při odchodu na schodech zanechal několik obříh koblih. Kam se hrabou koně.

Já jsem se s Holanďanem vydal na vydatnou snídani, kdy mě lahodná porce ovesné kaše, palačinka s papájou a smažená vajíčka s toustem, má první skutečná snídaně v Indii, výtečně připravila na náročný den. Po snídani se k nám ještě přídala jedna sympatická Němka, která studovala matematiku a náboženství a s kterou jsem tedy měl o čem zapříst debatu, a Estonka, která sice studovala v rámci Erasma na Umprumce v Praze, ale jinak má určitě blíž k Rusku. Hlavně co se stylu oblékání týče. Až mi přecházely oči, jak jsem nevěděl zda se dřív dívat na maskáčové kalhoty, tričko z nějakého komiksu, obrovské růžové brýle, zářivě rezavé vlasy nebo koženou ledvinku, která celé kreaci nasadila cirkusovou korunu. Brzo mi ale naštěstí oči přecházely z památek a estetický cit se mohl uklidnit.

Půl milionové Hampi bylo hlavním městem mocné Vidžajnagarské říše, jež v 15. a 16. století ovládala celou jižní Indii. Jako v Goe se z města v zásadě dochovaly jen náboženské stavby. A jako v Goe to stojí za to. Celý areál je posetý hinduistickými chrámy - jakýkoliv popis se nemůže rovnat fotkám, které se mi snad už někde podaří nahrát. Městečko je soustředěno kolem jednoho z nejimpozantnějších, ale další se nalézají rozseté až do vzdálenosti třech kilometrů. Pomalu jsme tedy šli po silnici a každou chvíli nahlíželi do nějakého chrámu. Sluníčko, nejdřív schované za mraky, takže to vypadalo na déšť, příjemně hřálo, pak už pálilo a já litoval, že jediné čisté tričko, co mi vybylo, má černou barvu - moji spoluputovníci zase želeli toho, že si místo deštníků a pršiplášťů nevzali radši čepice. C'est la vie.

Asi nejpříjemnější na celé prohlídce byla absence otravných prodavačů. Prostě jsme se procházeli a nikde nikdo nebyl. Dokonce ani moc turistů ne. Když jsme nakonec narazili na jakýsi školní výlet asi desetiletých dětí, bylo to příjemné zpestření. V mžiku jsme byli obleženi, protože si s námi všichni nutně museli potřást rukou a zeptat se nás na jméno - tedy využít svou veškerou znalost angličtiny. Většina památek byla, světe div se, zadarmo a platit se muselo až za vstup do areálu královského paláce. Pět dolarů jsem dal rád, za odměnu jsem vstoupil do nádherně udržovaného areálu, kde tráva byla zelenější, zdi čistší a všechno upravenější než jinde. A to tu všude panuje všeobecný pořádek, památky jsou v dobrém stavu a je vidět, že je o ně pečováno, a dokonce jsou všude odpadkové koše. UNESCO dělá očividně divy. To jen Praha se snaží o sto seč, aby ji z UNESCA vykopli. Nejlepší z celého areálu byly bezkonkurečně bývalé královské sloní stáje (každé stání by vydalo na garáž pro střední bagr), kde jsem se mohl oddávat snění o svém vysněném domácím zvířeti. Ano, až vyrostu, chci slona!

Okolo druhé nás rikša zavezla na druhý konec areálu, k jinému chrámu. Tomu samozřejmě předcházelo smlouvání, tentokrát dost drsné, ale řidič očividně podcenil naši evropskou umíněnou ochotu jít to celé pěšky, a tak se nakonec jelo za naši cenu. Další chrám byl ještě nádhernější než všechny předchozí, ale v tu chvíli jsem už byl lehce přechrámovaný - a to jsme ještě cestou domů potkávali další a další, ke kterým už jsem neměl sílu ani vzhlédnout. Město rozhodně muselo být vysoce prosperující, aby si dovolilo takovouto sbírku. Bohužel ze sekulárních památek se nic moc nedochovalo, z královského paláce byly vyhrabány základy, a tak jsem si případal jako v Persepoli a v jiných podobných místech: tady leží nějaké rozházené šutry, vypadá to docela geometricky a ty si, turisto, představuj, že vidíš nádherné město. Nějak mi tento způsob památkování nejde a těch šutrů už bylo dost.

Vlastně nebylo - zatím jsem totiž nepopsal jedinečnou krajinu kolem Hampi. Všude, kam se podívám, vidím hromady, kopce, hory šutrů. Obrovské balvany ležící na sobě jakoby je tam vyklopil nějaký gigantický bagr. Krajina jak z Flinstoneových. Vzdáleně mi to přípomíná ty šílené zábavní parky na Floridě, v kterých ale balvany byly z plastu a hrál se pod nimi minigolf nebo sloužily jako prolízačky. Krajina trošku jak z amerického západu, jak jsem ho poznal v červnu. Krajina, které se nemohu nabažit. A nakonec jen velmi řídce obydlená krajina - mezi všemi těmi přerostlými balvany je jen málo místa pro rýžová políčka.

Dnešního rána (já už byl vzhůru od půl sedmé), jsme se převozem vydali přes řeku a vyrazili na ... další chrám. Tentokrát ale seděl na vrcholu vysokého kopce, odhadem jsme po schodech museli zdolat aspon 50-75 metrů převýšení. Cestou - byly to asi 3 km - jsme prošli dvěmi malebnými vesničkami a idylickými rýžovými poli, jejichž zeleň se odrážela v zeleni banánových a kokosových alejí a neuvěřitelně košatých banjanových stromů. Idyličnost samozřejmě trvá vždy jen do chvíle, než potkáte prvního člověka, který vás rychle vytrhne z rustikálního snění a vrátí vás do reality. Kromě hlavní silnice jsou silnice prašné, všude špína, v tom se batolí děti, psi, prasata, slepice, krávy (až budu zpátky v Evropě, určitě mi nepřítomnost lejn bude připadat divná) a všechno jiné možné i nemožné. Ženy se mezitím starají o děti, vaří nebo perou prádlo - u potoka, kde ho máchají ve vodě, namydlí a pak s ním zuřivě třískají o kameny. Ani se nedivím, že sárí nemají knoflíky.

Výhled z kopcohory byl úžasný, chrám se ukázal být chrámečkem, což stejně stačilo skupince pobudů a žebráků, kteří se však na indické poměry chovali velmi slušně, až diskrétně. Cestou zpátky jsme se před náporem palčivého slunce schovali do stínu obrovského kamene u cesty. Během naší půlhodinové přestávky před námi defilovaly děti vracející se ze školy. Nejdřív ty rychlejší na kole, pak ty cestující pěškobusem. Spousta se jich u nás zastavila a následovalo obligátní potřásání rukou, jména a tentokrát i dotazy, zda máme propisky. Z nějakého důvodu se všechny děti - bez výjimky všechny - rozhodly nás požádat o propisku. Bůh ví proč. Propisky jsou zřejmě v módě. A tak jsme se v dobré náladě a s pocitem dobře vykonané turistické práce vrátili za překrásně zářícího slunce zpět. Následoval výtečný pozdní oběd a pak jen odpočinek. Zítra si chci ještě celý areál prohlédnout na kole a pokud se mi podaří zvítězit nad záludností indického rezervačního systému, a hlavně místních Indů, kteří mi lístek měli zarezervovat, v pondělí ráno se vlakem vracím zpátky na pobřeží.