Vzdělání - řešení chudoby?!

Posledních několik dní, ač chudých na velké cestovatelské zážitky, mi připomnělo život na Harvardu. Na kampusu United World College, i normálně překypujícím tak zajímavými lidmi, se tento týden vynořily dvě další inspirativní osoby, které dále obohatily už tak velmi stimulující intelektuální život. Dnešní příspěvek se věnuje lidem, které jsem tady potkal a kteří svůj čas, invenci, úsilí či peníze věnují snahám o zlepšení otřesných životních podmínek v Indii.

Lamentace nad otřesnou chudobou se táhne všemi mými příspěvky a ani tento nebude jiný. Hrůzy indického života mi trhají srdce pokaždé, kdy se vypravím za hranice školního, ostnatým drátem a mnoha strážnými hlídaného ráje. Škola leží na vrcholu docela vysokého kopce-hřebene, na obou stranách se rozkládá údolí poseté vesnicemi. Na indické poměry jsou okolní vesnice prý relativně prosperující a pravý středověk vládne v severních státech. Indie je podobně jako USA rozdělena na mnoho států, které mají obrovskou moc a mezi kterými se objevily regionální rozdíly. Na rozdíl od Evropy a USA je v Indii relativně bohatý a prosperující jih, zatímco severní státy by vydaly na příručku "Co všechno a jak může nefungovat". Zatímco jih se překotně rozvíjí, zvyšuje gramotnost, snižuje dětskou úmrtnost, přitahuje zahraniční investice a začíná dbát na vzdělání (Pune je velké univerzitní město), na severu se podmínky dokonce zhoršují a výčet nedostatků by vydal na samostatnou knihu.

Jih je na tom samozřejmě dobře jen ve srovnání s apokalyptickým stavem severu - při sobotní návštěvě Pune jsme kromě všech obvyklých a již pojmenovaných obtíží byli neúprosně pronásledování žebráky. Když se na nás v jednu chvíli nejdřív přilepil chlap s miminem na rukou a pak dotírající malá holčička s neuvěřitelnou výdrží, bylo mi úplně fyzicky nevolno - ze sebe, ze své bezmoci, z celého světa, z toho, jak mě situace nutila se zatvrdit, abych se úplně nezbláznil. Blázinec nebo zatvrzení se - nic jiného se nenabízí. Holčiččino (mohlo jí být tak 6-7) neustálé popotahování za ruku do mne vysílalo vlny hrůzy, až jsem úpěnlivě toužil nechat se nějakým kouzlem přenést zpět do střední Evropy. Do míst, kde Václavák za poledne je považován za přeplněný a kde existence sociálního systému dovoluje člověku v klidu spát.

A kde pohled na lidi žijící ve slumech v chýších sestrojených ze všeho možného a většinou spíš nemožného nevyvolává pocity snad ještě horší, než žebravé holčičky s hlubokýma prosebnýma očima. Fyzická a duševní nevolnost při spatření slumů není bez toho tahání za ruku tak bezprostřední. A to navíc život ve městě - i v těch nejhorších slumech - je skoro vždy lepší než život na vesnici, jak ukazují miliony a miliony Indů, kteří rok co rok nohama volí drsný městský chleba, který je pořád lepší, než permanentní polo-hladovění a naprostá bezvýchodnost života na vesnici. Evropská historie jako na dlani - jako kdyby se konec středověku odehrával znovu. Ne nadarmo napsal Salman Rushdie v předmluvě ke své skvělé knize "Děti půlnoci", že za inspiraci vděčí též dvěma zásadním indickým spisovatelů - Jane Austenové a Charlesi Dickensovi. Austenové za její romány o postavení žen v konzervativní společnosti a Dickensovi za vylíčení následků postupující industrializace.

Jak ale z této hrůzy ven? V minulosti už byly vyzkoušeny všechny možné a nemožné přístupy, postupy, projekty, strategie, plány a jiné smysly a nesmysly (mezi)národních institucí. Jediným, komu ale tato pomoc bezpochyby a bez jakýchkoli diskusí pomohla, jsou zatím švýcarské banky, spravující konta zkorumpovaných úředníků od Afriky přes Indii až po Čechy. V Indii se ale v rámci programů zaměřených na chudobu vyvinuly korupční potenciály, anomálie, zneužívání a nezamýšlené účinky, nad kterými i otrlému potomku praotce Čecha zůstává rozum stát. O administrativních hrůzách indického státu a zoufale pokřivené mentalitě Indů, která se v mnoha místech jen obtížně srovnává s postupující modernitou, více až příště, teď už k - snad optimističtější - věci.

Moji noví inspirativní známí totiž sázejí na vzdělání. V blízké vesnici už pět let běží experiment, který obchází výše zmíněné mechanismy centrální "pomoci" a všechny úřady vůbec. Indické školy jsou notoricky známé svou neschopností děti cokoliv naučit. Povinné jsou jen čtyři roky školní docházky i ty jsou však nezřídka naplněny jen de iure, kdežto de facto učitelé, neustále čekající na zpronevěřené platy, často děti nenaučí ani číst, psát a počítat. O tom, že by prošly deseti nebo dokonce dvanácti lety školní docházky, si vesnické děti mohou nechat jen zdát. Bez základní gramotnosti a bez znalosti angličtiny jsou odsouzeny buď k dalšímu živoření na vesnici nebo, pokud se rozhodnou utéct, mají ve městech naději jen na ty nejhorší práce. Trpí jak nedovzdělané a k bídě a plození dalších ubohých dětí odsouzení studenti, tak i indická ekonomika. Té chybí kvalifikované pracovní síly, jež jsou jedním ze základních předpokladů rozvoje - k tomuto závěru ostatně došla i Čína a její centrálně řízený systém z toho vyvodil patřičné závěry. Od naprosto dysfunkční, zkorumpované a etnicky, národnostně, kastovně, sociálně a státně rozdrobené indické byrokracii takovýto centrální plán podpoření vzdělávání nehrozí. Začarovaný kruh chudoby si může vesele pokračovat.

Osvícený program, pro který pracuje i Abby, byl před pěti lety založen Muditem Tyagim, indickým emigrantem do USA. Mudit vyrostl na indickém venkově a díky své inteligenci a notné dávce štěstí dostal stipendium na nejprestižnější privátní střední školu v Indii, kde se vzdělávají indické elity. Odtaď zamířil na americkou UWC v Novém Mexico a pak na New Yorskou Columbii. Skončil v Silicon Valley a po celou dobu svého amerického dobrodružství přemýšlel, jak pomoci své rodné zemi. Vzdělávací program je Akšara plodem jeho fantazie, elánu a přesvědčení.

Program běžící v blízké vesnici nahrazuje funkci státních škol. Po překonání prvotní nedůvěry vesničanů se Harše, ženě která programu věnuje veškerý svůj čas a jíž patří největší díl uznání za jeho praktický úspěch, podařilo vybudovat systém, který v učí adolescenty předměty jako je matematika či angličtina. Bez těchto znalostí nemají studenti žádnou naději na lepší budoucnost. A naopak. Program je navíc spojen s UWC, její studenti dělají s místními dětmi některé aktivity společně a UWC se snaží Akšaru všestranně podporovat.

A právě Mudit ve čtvrtek na tři dny přiletěl z USA na jednu ze svých pravidelných mininávštěv. Tentokrát se ale chtěl nejen přesvědčit, jak se programu daří, ale přivezl i plán na masivní expanzi. Dosavadní úspěch programu mu dodal optimismus a Mudit chce svůj projekt replikovat i v jiných oblastech Indie. Jako pravý - teď už americký - businessman myslí ve velkém a tak čtvrteční večer věnoval diskusi, jak získat a zpracovat různé statistiky o vzdělání v Indii, aby se mohl vytvořit plán, jak celý program potenciálně replikovat absolutně kdekoliv. Z jednání, na kterém jsem se kvůli své zvědavosti také ocitl, mi pravda šla trochu hlava kolem. S více než miliardou obyvatel se i počet škol počítá na stovky tisíc - pro našince jsou to těžko uchopitelná čísla. Mudit zárověň pracuje na webové prezentaci celého projektu, kterou chce použít na sofistikovaný fundraising - studie behaviorální psychologie chování lidí na internetu má v malíčku. Jeho optimismus byl nakažlivý, jeho energie nevyčerpatelná, jeho střídmá logika osvěžující - zvláště pro mě a Abby, po čtyřech letech abstraktních akademických diskusí na nás Muditovo sice idealistické, zároveň však vždy ve faktech zakotvené a navýsost realistické myšlení působilo jako osvěžující lázeň.

Ačkoliv vlastně s programem nemám žádný vztah - kromě toho, že jsem se na chvíli usadil na kampusu - pozval Mudit i mě na páteční večeři s dozorčí radou organizace, která sestávala ze tří příjemných Indek. Dále tam byla Abby, Harša a několik dalších lidí, kteří patří k programu. Protože jsme v Indii, za skvělou večeři pro 14 lidí zaplatil Mudit 80 dolarů. Neboli večeře v Cambridgi pro dva. Jenom na okraj - Indické pivo King Fisher, ač (nebo snad právě proto?) 8 promilní nestálo kvůli své podivně sladké chutí za nic. Taková nedodělaná polo-medovina.

Na kampus jsme se vrátili o půlnoci, Mudit už v půl páté vstával, aby si zacvičil jógu s Michaelem, čerstvým absolventem UWC, a v půl sedmé jsem se k ním přidal já - vydali jsme se k patnáct minut vzdálené rujně hinduistického chrámu (původně velký asi jako nějaká kaple), který byl až do nedávna v naprostém zapomnění. Podle archeologického zhodnocení se nejstarší část nyní rozbořeného chrámu datuje do 8. století. Rozvaliny leží pod masivními stromy (tentokrát bez opic), skryty v zeleni, a tak jsem si na chvilku připadal jako Indiana Jones. To mě ovšem hned přešlo, když Mudit vytáhl a rozdal plastové pytle, abychom splnily hlavní účel návštěvy - sesbírání odpadků, jež tam v poslední době nanosili vesničané. Tímto způsobem vykonal Mudit před svým odjezdem trochu obecně prospěšné práce - v Americe byl dobrovolníkem pro Obamu.

Po návratu jsme se Abby, Michael a já nacpali do Muditova Jeepu a v 9 vyrazili do Pune. Michael je 18-letý kluk, vedle jehož zkušeností a vyspělosti blednu já i většina mých kamarádů. S Abby také neustále zapomínáme, že má za sebou teprve střední školu. Michael je Australan, jehož tatínek je Kanaďan a maminka nedávno objevila Italské předky, takže se může chlubit třemi pasy. Já si z něj tropím srandu, že se zarytě drží britského impéria, protože před příchodem na UWC žil s rodinou několik let v Malajsii a míří na školu v USA. Na Duke University, k obrovské lítosti Abby a mě, protože se dostal na Harvard, ale obrovské stipendium Duku a nějaký přidementnělý vypatlaný absovent Harvardu, který mou alma mater vylíčil v absurdně negativních barvách, Michaela přiměly odmítnout tu nejlepší školu na světě, na které by se někdo jako on mohl skvěle uplatnit. Ne že by Duke byl tak špatná škola, navíc mu dává hodně peněz i na letní projekty, ale stejně nám to přijde škoda. Talentem by se nemělo plýtvat. Michael si ale letos rozhodl udělat gap-year, tedy volno před nástupem na college. Zatím studoval hindí, kterou už obstojně ovládá, a teď stráví měsíců cestováním po Indii. Bude zkoumat, kam všude by Akšara mohla expandovat a všestranně na tom pracovat. Už během dvouletého studia se zaměřil na práci s vesničany, spousta z nich ho zná - jak jsme poznali při návratu v sobotu večer - a ví toho hodně. O Indii, o jejích problémech, o rozvojové pomoci, o světě. Smekám klobouk.

Byli jsme tedy moc rádi, že se k nám v sobotu přidal. S někým, kdo hovoří hindí, jsem si už připadal jen jako poloturista, odrážel nájezdy otravných prodejců a rikš a navíc nás vzal do dobré - a hlavně domorodci nacpané, tedy kvalitní - restaurace. V Pune jsme se dlouho potulovali ulicemi, nechal jsem se pomalu omývat všudypřítomným chaosem. Město je rozlezlé a chybí mu jakýkoliv střed - prostě jedna hektická ulice za druhou, plus stará pevnost a řeka, která připomíná stoku. (Tímto se omlouvám všem českým stokám). Výlet byl prošpikován Michaelovými historkami a postřehy o Indii.

Post Scriptum: UWC mi sice Harvard připomínat může, dost tomu ale tady také chybí. V Pune jsem si koupil 3 lahve indického bílého vína - na místní poměry nebylo při ceně okolo 150 Kč za kus vůbec levné (to samé jsme dali za několikachodový oběd pro tři). První načatá láhev byla jakž-takž pitelná poté, co jsem vypnul chuťové buňky rozmazlené letním plundrováním rodinných zásob vybraného vína. Tady se jednalo o nakyslé víno zanechávající lehkou pachuť alkoholu, které se snažilo předstírat chuť ovoce. S přimhouřenýma očima a dychtivými játry by to asi ještě šlo. Druhá láhev byla úplně jiné kafe. Nic takového jsem v životě nepil - víno to sice bylo, ale jakoby se výrobce neudržel a přidal do něj trochu místního koření Z. To víno bylo prostě zoufale divné, pít se dalo jen se sebezapřením. Něco tak zvláštního už jsem dlouho neměl - z tohohle moc úspěšný exportní artikl nekouká - (Je libo víno s pepřem? Kari víno? Víno a la křen? Nebo snad vinná papričkovice?). Třetí láhev leží stále v ledničce. Nikdy jsme si nemyslel,ani v hlubinách zoufalství nad předraženými americkými patoky, že moje reakce na blížící se otevření vína bude "Bojim, bojim".