Indie jako přetížení smyslů

První příspěvek byl ve znamení celkového ohromení Indií a povrchního popsání věcí, které po výstupu z letadla zaútočily na mé smysly. Tentokrát musím konstatovat, že cesta po Indii vede k totálnímu přetížení smyslů - nijak jinak se asi pocity z této země popsat nedají. Co přesně znamená přetížení smyslů? V okamžiku, kdy člověk přijde do jakéholkoli, začnou se na něj valit smyslové vjemy a Indie zaútočí na jeho zrak, chuť, sluch, čich a hmat. Na ulici je úpně všechno - muži a ženy, staří a mladí, vyhublí a tlustí, chudí a bohatí - ti ve svých drahých autech, s kterými kontrastují všudypřítomné rikšy nebo motorky, na kterých jezdí celé rodiny a na kterých mnohé ženy sedí ze strany a bez držení, na ulici jsou prodavači všeho možného a nemožného obchody, restaurace, čistírny bot, na ulici se jí, spí, žije - třeba ve slumech, z kterých je těžko u srdce, raduje se, truchlí, žebrá, na ulici se všechno hýbe ale protože je toho všude tak strašně moc, tak jako by všechno bylo statické - prostě takové mraveniště, jiný příměr neexistuje.

První je samozřejmě zahlcen zrak - oči přecházejí z neustálých kontrastů. Asi největším je rozdíl mezi všudypřítomnou špínou a bordelem (pořád jsem ve své západní bláhovosti hledal třeba odpadkový koš) a nádherně oblečenými ženami. Sárí, jejich tradiční oblečení, jsou vyvedena snad ve všech představitelných barvách a z pohledu na ně přechází zrak. Díky nim jsou ulice barevné, až zářive, protože ženy své oblečení mají vždycky v perfektní čistotě. Nechápu, jak je to možné. A zírám a zírám a zírám, protože tolik barev pohromadě jsem ještě neviděl. Při pohledu na valící se davy lidí, rikš, motorek a aut mám chvílemi pocit, zda nehalucinuju. Něco takového není snad možné. Írán proti tomu působí jako poklidná monotónní země (kterou vlastně tak trochu je), z New Yorku se stává oddechový park, pohyb na Manhattanu je najednou klidnou, uspořádanou, jednotvárnou pohodou. Tohle přede mnou se děje. To je Indie.

Následuje sluch. Všude je samozřejmě otřesný randál, kravál a virvál, takže pokud nebohému turistovi vypadnou oči z důlků, je dost možné, že si mu do nich zalezou uši. Kromě hluku přetížení sluchu napomáhá i zmatení jazyků - v oblasti, kde cestujeme, se mluví jazykem marati, který je vzdáleně podobný hindi. Indové sice mají umět anglicky, praxe je však jiná, většinou tedy zůstáváme na úrovni smlouvání o cenu. Pokud anglicky mluví, nerozumím dost často jejich přízvuku. Oblíbená otázka je samozřejmě odkud jsme - z Česka znají Škodovky, na ulicích jezdí hodně Octavií - každou chvíli nějakou zahlédnu. Sluchu nepomáhá ani to, že člověkovi pořád někdo něco nabízí. Neustále. Na ulici není chvilka pokoje. Rikša. Banány. Cetky. Voda. Kokos. Rikša. Rikša. Rikša. Banány. Knížky. Autobus. Rikša. Autobus. Rikša. Cetky. Sušenky. Chipsy. Rikša. Cokoliv, na čem člověk spočine pohledem. Rikša. Cetky. Rikša. Pořád a pořád a pořád. Popřípadě na člověka někdo pokříkuje. Nebo mu nabízí rikšu. A další rikšu. Nebo cetky. Nebo se ho ptá, odkud je. Nebo mu nabízí rikšu. Where are you from? Want a rikshaw? Where are you going? Want a rikshaw? Where are you from? Where are you going? (U každého slova zpíváme, aby to znělo indicky). Where are you going? Want a rikshaw? What is your name? Where are you going? Want a rikshaw?

Čich není nijak ušetřen tohoto obrovského smyslového náporu. O smradu ve městěch byla již řeč minule, vyskytuje se i jinde, přibyl k němu bohužel i sice ne tak silný, přesto ale nepříjemný zápach z mého trička. Co má člověk v tom vedru dělat, že. Ve městech je kvůli splodinám z rikš a aut cítit benzín a výfukové plyny vytváří dusivé aroma. V neděli večer, zatímco jsme čekali na auto zpátky do školy - nakonec měl řidič jen hodinové zpoždění - jsem si říkal, že ten Teherán zas nebyl až tak špatný.

K hmatu můžu přiřadit i zkušenost mé zadnice, která si během dvouhodinové cesty lokálním autobusem bez jakéhokoliv odpružení po rozbité indické silnici na tvrdém sedadle užila své. Nebo také tahání za ruku malými žebrajícími dětmi. Ani silné dávky mého nejdrsnějšího cynismu nezabráníly tomu, aby se mi nedělalo skoro fyzicky špatně. Musím to přestat tolik prožívat. Ale ty děti mě budou děsit pořád - zvlášť protože jsou tak neodbytné.

Zatím nejvíce nevyužitým smyslem zůstává chuť. Jen zatím. Protože nabídka různorodých jídel je v Indii bezedná a chystám se ji pořádně využít. Zatím jím jen ve školní jídelně, která vaří celkem slušně a v sobotu jsem se odvážil do jedné restaurace doporučené v Lonely Planet. Jinak jsem z hrůzy z všech možných nákaz a problémů jedl dva dny jen bramborové lupínky a banány. To už se ale opakovat nebude - v Indii je spousta vegetariánů a tomu se přizpůsobila i místní kuchyně. Vlastně sobotní restaurace byla také jen vegetariánská - takže i když jsem absolutně netušil, co znamenají jména pokrmů na jídelním lístku, nemusel jsem mít žádné obavy. Pro zvídavé - za dvě hlavní jídla, kopec rýže navíc, chleba, tři Fanty, lassi (mléčný nápoj) jsme dohromady dali 5 dolarů. Pro člověka mé nemasožravé nátury země zaslíbená. Tedy téměř - na koření si teprve zvykám a samosu, kterou jsem si koupil v neděli večer, jsem prostě nebyl fyzicky schopen dojíst, ač jsem se přesvědčoval o nutnosti zvyknout si na místní stravu seč mi síly stačily.

Toto jsou tedy mé přetížené smysly, které teď nechávám znovu odpočívat na poklidném školním kampusu. Musím se k něčemu přiznat - v neděli večer, když jsme dorazili zpátky do města Pune, jsem již ze všeho byl tak popletený a přesycený, že zatímco Abby šla ulicí a hledala obchod, já jsem s obtížemi pochodoval za ní, nechápaje, co se to kolem mne děje, a div jsem se jí nedržel za ruku. Kdyby se mi ztratila, snad bych tam musel zůstat stát na místě a čekat až se mi aspoň částečně navrátí schopnost orientace a pohybu po městě. Všechny ty rozličné smyslové vjemy přehltily můj mozek a já jsem, jako můj starý počítač když se v něm snažím otevřít pdfko, nebyl schopen činnosti.

Cesta domů proběhla v pohodě. Na silnici jsme potkali slona - přidal jsem ho do sbírky zvířat spatřených z autobusu o víkendu - psi, prasata, krávy, voli (táhnoucí povozy), opice a velbloudi. O tom, co jsem o víkendu dělal, až příště. Nějak mi to smyslové přesycení zahltilo tento příspěvek a ze zamýšleného úvodu se stal celý post. Stejně je mi jasné, že žádná slova přesně nevystihnou, co zde člověk spatří. Kdosi prohlásil, že Indie je víc než součet svých částí. Indické smyslové přetížení je víc, než souhrn přetížení jednotlivých smyslů.