O čtení knih na Harvardu aneb esej sentimentálně moralizující

Kdo dnes ještě čte knihy? A proč? V českém školství je kniha většinou pokládána za něco nepatřičného, snad dokonce škodlivého, zvídavější žáci se s ní setkávají ve volném čase či ji maximálně čtou při hodině pod lavicí. Jako zdroj informací či dokonce vědění a moudrosti však kniha nemá v systému založeném na memorování pouček a pozitivistických „fakt“ žádné podstatné místo. Knihou samozřejmě nemyslím učebnice, skripta, či všelijaké přehledy „v kostce.“ Jako knihu chápu romány, filosofická pojednání, sbírky esejů a vlastně všechno psané slovo, které neservíruje nějaké předžvýkané pravdy, jež si stačí zapamatovat, ale naopak nutí k zamyšlení a pokusu o interpretaci. Tento příspěvek je pak zamýšlen jako obhajoba čtení knih, toho velkého anachronismu minulých století, kterému s nástupem internetu, Google Books, společnosti zábavy a podobných lákadel hrozí ve století jednadvacátém pomalé vymření. Největším nepřítelem knih a bohatých myšlenek v nich ukrytých už nejsou ani tak různé inkvizice a totalitní režimy jako spíš naše lhostejnost a vše přehlušující touha se bavit, v kterých se intelektuální a kulturní výdobytky evropské civilizace rozpustí jako v postmoderním guláši. Na Harvardu, který v mnoha ohledech symbolizuje to nejlepší z amerického školství, takovýto apokalyptický stav ještě nenastal.

S trochou přehánění by se dalo říci, že v americkém vzdělávacím systému je kniha – s veškerými svými rozpory a neurčitostmi – vším, zatímco údaje a fakta v tom smyslu, jak jsme se je učili chápat a používat my, jsou až druhotné. To platí především pro americké střední školy, kde na hodinách literatury žáci za semestr přečtou a důkladně rozeberou několik vybraných děl. Výuka se často odehrává bez jakéhokoliv kontextu, kdy na životě autora nezáleží, historická fakta si přece můžeme najít v díle samotném a víc nepotřebujeme. Díky tomuto přístupu si studenti osvojí dovednosti pro kritické myšlení a rozbor textů. Z pohledu českého systému však vypadají jako nevzdělaní neandrtálci: „umějí o díle napsat hezký esej, k čemu jim to však je, když ani netuší, kdo je jeho autorem.“ Američan se naopak zeptá: „možná víte spoustu detailů o životě Jana Nerudy, dokážete však rozebrat aspoň jednu Malostranskou povídku? Četli jste ji vůbec?“ Český student, pokud nemá vzácně osvíceného pedagoga, jen nechápavě krčí rameny.

Výuka literatury – a totéž co pro literaturu platí i pro další humanitní obory jako filosofie či dějepis – ale nemusí být zredukována na výběr mezi znalostí velkého množství naprosto nepoužitelných fakt, která nemají žádné opodstatnění pro svou existenci a myšlení studentů nijak nerozvíjejí, na straně jedné a důrazem na praktické dovednosti na straně druhé, kdy studentům chybí jakýkoliv elementární kontext. Oba přístupy se samozřejmě dají zkombinovat a americké univerzity jsou toho nejlepším příkladem. Nebo vlastně byly, protože v současnosti většina Američanů již na čtení a přemýšlení nemá čas a raději touží vystudovat několik kurzů marketingu či účetnictví. Několik škol – a patří mezi ně i Harvard – se však i nadále tvrdošíjně drží staromódní struktury bakalářského studia.

V angličtině se tento systém nazývá „liberal arts,“ v češtině potom svobodná umění, a přímo se vztahuje k antickému způsobu výuky svobodného člověka. Svobodná umění mají za cíl rozvinout lidské schopnosti a dovednosti ve všech směrech, posunout horizonty našeho vědění a chápání, pomoci nám, řečeno mottem Harvardu, „růst v moudrosti.“ Tento důraz na osobní rozvoj se neslučuje se studiem specifických oborů, a proto Američané mohou začít studovat práva či medicínu až teprve po absolvování čtyřletého bakalářského studia. Mnohé univerzity teď sice nabízejí programy jako management či účetnictví už i pro bakalářský cyklus, na Harvardu kurzy účetnictví pro bakaláře neexistují.

Na školách s „liberal arts“ programem se studentům dává velká svoboda ve výběru předmětů. Každý student si vybírá svůj obor, na který se zaměří – což může být dějepis, literatura, filosofie, ale také ekonomie, politické vědy, matematika, fyzika, chemie, či biologie a mnoho dalších – ale ve svém oboru musí „odstudovat“ nanejvýš jen polovinu z celkového množství absolvovaných předmětů. Proto někteří studují najednou třeba dějepis a literaturu, ekonomii a politické vědy, ale výjimkou není ani matematika a filosofie. Samozřejmě pokud někdo chce všechny své „kredity“ spotřebovat na jeden obor, má tu možnost, ale většina studentů se naopak snaží vyzkoušet různé disciplíny. Navíc samotná škola je nutí rozšířit si obzory a každý student má povinnost vybrat si několik kurzů v oblastech, které jsou nejvíc vzdálené jeho zaměření: studenti humanitních věd tak musí absolvovat dva kurzy přírodních věd a několik kurzů věd sociálních a naopak student biologie musí projít několika kurzy literatury, dějepisu a filosofie. Absolvování kurzu literatury je dokonce povinné pro přihlášku na medicínu, která od budoucích doktorů očekává, že dokážou přečíst knihu. Stejný výkon univerzita požaduje od ďábelsky chytrých ale interakce s normálními smrtelníky neschopných matematiků, zvídavých biologů a ostatních příznivců věd. Ti všichni musí být během studia vystaveni knihám, musí se s nimi poprat a musí být schopni na základě jejich podnětů sepsat samostatnou práci. Ať si tedy člověk studuje, co chce, a knihám se vyhýbá jako spousta mých spolužáků, nakonec jim stejně neunikne.

Proto základem každého kurzu v humanitních a sociálních vědách je „reading list,“ neboli seznam četby, který v mnoha případech hraje rozhodující roli při výběru kurzů. Číst týdně tisíc stránek se sice dá, ale člověku pak nezbývá čas na nic jiného, a tak se studenti snaží své kurzy vybalancovat, aby čtení nebylo příliš. Platí totiž, že se učíme jen o autorech a myšlenkách, s kterými jsme schopni se seznámit přímo. V populárním kurzu o americké literatuře 20. století se rozebírá jeden autor týdně. Každá kniha má 300-500 stránek, kterými se studenti musí bezpodmínečně prokousat, protože jinak se nemohou účastnit diskuse o díle a zejména nemohou psát eseje. Eseje se musí v kurzu napsat tři a každá vyžaduje znalost detailů v dané knize – kdo by jen shrnul děj, se zlou by se potázal. Navíc profesor v závěrečné zkoušce testuje znalost všech knih. Kurzy filosofie či dějepisu na Harvardu taktéž jdou přímo k pramenům a profesoři často jen dodávají kontext, zatímco od studentů se vyžaduje, aby si argumenty v literatuře našli sami a pak se s nimi poprali v esejích. Učebnice až na velmi řídké výjimky neexistují – studenti získávají jen různé pohledy na věc, celkový obrázek si každý musí utvořit sám. Jak už jsem zmínil, důraz se klade na individuální pochopení, kreativitu při práci s prameny a schopnost kriticky zhodnotit dané argumenty.

Také díky tomuto přístupu se mnohé knihy, jež na první pohled nanejvýš budí dojem posvátné úcty a poté už jen lhostejnost, najednou stávají živými texty, které fascinují další a další generace čtenářů a poskytují základ jejich dalšímu rozvoji. Ať už jde o Homérovu Iliadu a Odyseu, Platónovu Ústavu, Hamleta a jiná další klasická díla evropské kultury a vzdělanosti či díla nedávnější, každý rok noví studenti začínají objevovat jejich uměleckou krásu, myšlenkovou hloubku a rafinovanost a třeba i jejich vnitřní protikladnost, která je vlastní jak těmto dílům, tak i takzvané lidské přirozenosti. V tomto pojetí kniha neobsahuje nějaké předem profesorem vybrané množství fakt, které se každý žák má naučit – samozřejmě, všichni bychom měli vědět, že Platón byl žákem Sokrata a učitelem Aristotela a že Ústava je mnohými pokládána za odpudivý příklad totalitního sociálního inženýrství. Takovýto „telefonní seznam“ základních „údajů“ určených pro zapamatování při testu student většinou zapomene snad ještě rychleji než online-status svých přátel. Hlavně však bude ochuzen o zážitek z textu, který je významově nesmírně bohatý, vzpírá se jakémukoliv jednoduchému shrnutí a nabízí množství – někdy navzájem protichůdných – interpretací. Kdo rozhodne, jaká interpretace je správná? Může snad jakýkoliv učitel z pozice své autority vyřešit problém, nad nímž si už více než dvě milénia lámou hlavy generace myslitelů a akademiků? Nakonec si každý musí udělat obrázek sám. To neplatí jen pro Platóna, ale snad pro každé dílo s jakoukoliv uměleckou a myšlenkovou hodnotou: předpřipravené pravdy a jednoduchá shrnutí a generalizace se při četbě rozpadají a objevují se celé vrstvy významů, které nám byly v dějinách literatury či filosofie v kostce skryty. Kritický způsob čtení je svým způsobem vlastní každému, kdo kdy něco přečetl. Zvláštnost „liberal arts“ však spočívá v důrazu na hledání problémů a kritiku nekonzistentních argumentů místo snahy studentovi naservírovat lehce stravitelné „pravdy“.

K čemu ale tento mnou omílaný důraz na osobní názor vlastně je? Kromě potěšení, jež nám čtení knih skýtá, jde hlavně o osobní rozvoj. Z osobního rozvoje se stala mantra všech možných příruček a návodů na úspěch v profesním i osobním životě. Já mám však na mysli klasický smysl tohoto termínu, kdy ještě nebyl kontaminován duchem komerce. komerčními významy. Čtení knih nám primárně nepomáhá dosáhnout nějakého jasně definovaného cíle. Četbou začínáme chápat souvislosti světa okolo sebe, poznáváme zkušenosti lidí v jiných zemích či dobách a hlavně se dobíráme odpovědi na otázku, kdo jsme.

Zmiňovat politiku v ódě na knihy může znít jako svatokrádež, ale není lepšího příkladu pro tyto úvahy než životní cesta nového amerického prezidenta Baracka Obamy. Ať už si o něm myslíme cokoliv, Obamův vzestup je nerozlučně spjat s knihami. Nejdříve jich spoustu přečetl, aby mu pomohly najít jeho identitu a následně se sám stal veleúspěšným autorem dvou děl. Jako dítě bělošské matky a černošského otce z Keni se Obama od mládí snažil najít své místo ve společnosti. Na této cestě ho provázeli jak klasici světové literatury jako například Shakespeare, Nietzsche, či Bible, tak i klasici američtí, jako Ralph Ellison,W.E.B Du Bois či Richard Wright, kteří přímo pojednávají o černošské zkušenosti v USA. Četba Obamovi pomohla nejen objevit a vyjasnit si, kým je, ale vybavila ho i širokým rozhledem o společenských problémech a konečně mu pomohla vylepšit jeho již tak výjimečný řečnický talent. Při své snaze najít a definovat sama sebe Obama ve věku svých třiceti dvou let poté, co se jako první černoch stal předsedou prestižního studentského časopisu Harvard Law Review, napsal své první paměti. I když kniha „Dreams from My Father“ (Sny od mého otce) na počátku devadesátých let zapadla, Obama v ní ukázal svůj mimořádně hluboký způsob myšlení a neustávající touhu dobrat se pravdy, ať již šlo o jeho rodinu, sebe sama, nebo celou společnost. Obamova druhá kniha, „The Audacity of Hope“ (Smělost naděje), kde obšírně rozebírá problémy Ameriky na přelomu tisíciletí, se již stala bestsellerem a vyjevila celý obrovský záběr Obamova intelektu.

Zbytek, řečeno s klasikem, je historie. Ale i v té nám již dobře známé a donekonečna opakované historii je potřeba zmínit, že i během psychicky a fyzicky náročné předvolební kampaně si Obama našel čas na četbu a novináři ho několikrát zachytili, jak vystupuje z letadla či auta s rozečtenou knihou v ruce. Knihy ho budou jistě provázet i v Bílém domě – když člověk jednou pozná jejich magickou moc, už se od nich nemůže odloučit. Abychom ale do jejich světa pronikli, je přece jen lepší mít nějakého průvodce či aspoň uvaděče. Knihy spolu mluví, odkazují na sebe a častokrát odkryjí své nejhlubší myšlenky a nejkrásnější postřehy jen vzdělanějším a zkušenějším čtenářům. Takovým čtenářem se samozřejmě může stát každý, ale čím víc k tomu pomáhá škola, tím lépe. Když už v ní student musí trávit čas, proč ho nevyužít efektivně? Harvard se této logiky naštěstí drží. I když mi možná v budoucí práci budou nakonec chybět kurzy účetnictví a na amerického prezidenta to také nedotáhnu, zážitky a rozšířené obzory, jež jsem četbou získal, mi už nikdo nevezme. Ani vám ne.