Ta lepší Goa a cesta vlakem

Posledních několik dní bylo dost vyčerpávající, a tak, řečeno s klasikem, omluvte předem slabý výkon doprovodný kapely. Chce se jí spát. Ale toto období má i svá pozitiva. I když je Holanďan skvělý cestovní společník, Honzovi stále něco chybělo. Až včera se mu naplnila podvědomá touha - celý den s námi strávil jeden Němec, aus Bayern. A dnes, jaká to radost, jsem byl ve vlaku obklopen Němci ze všech stran - prostě krásně jako doma. Vše je v pořádku, a tak se můžeme vrátit k našemu přiběhu.

V poslední epizodě se náš hrdina vzpamatovával z nočního přesunu na nové bojiště a ze zběsilého náporu jednotek indických prodejců. Zuřivé srážky pokračovali až do úterního odpoledne, kdy došlo k rozhodnutí vyklidit bojiště a rozbít stan jinde. Ale až do té klíčové druhé hodiny odpolední, hodiny odjezdu rozhrkaného autobusu na sever, byl cestovatel vděčný za své české vychování, které mu pomáhalo být na Indy náležitě nevlídný, úsečný a chvílema až sprostý. Narozdíl od Holanďana, ten k nim byl téměř bez výjimky (i jemu však ujely chvílema nervy) milý. Skvěle bychom se hodili do jednotky dobrý policajt-zlý policajt. Kličkujíce (přechodníky neumim, ale používám) mezi turisty, prodavači, nabízeči, pobízeči, krávami a jejich exkrementy a tlupami psů a jejich exkrementů, bylo toho na mě přece jen trochu moc.

Vydali jsme se tedy na sever, do městečka Panadži, což je hlavní město Goy. Cesta místním autobusem byla naprosto skvěla, Goa je naprosto nádherná, zelené kopce, porostlé bujnou vegetací, spousta kapliček a kostelíčku a na indické poměry až neuvěřitelně čisto a nechaotično. Spíš taková střední Amerika - proč také než, když to bylo Portugalské. Panadži je město jak z jiného světa (kontinentu). Má jen 100 000 obyvatel, doprava není chaotická (vlastně v ulicích ani není moc aut), všude se dá dojít pěšky, lidé na ulicích nebydlí, jen je používají a turista se může procházet do liba a do sytosti aniž by ho pořád někdo otravoval. To, že taxikáři a občasný pouliční prodejec naše odmítnutí jejich služeb považují za konečné a nechají nás na pokoji, s Holanďanem přičítáme nějaké zvláštní chorobě, kterou by asi měl vyšetřovat výbor pro neindickou činnost. Normálně totiž po odmítnutí následuje dlouhé kolečko nabídek dalších věcí, až se vrátíme k té první, za lehce nižší cenu.

V Panadži jsme také objevili úžasnou vegetariánskou restauraci (ty jsou teda v Indii pravidlem, spíše než výjimkou), kde jsem dál pokračoval v průzkumu vynikajících indických jídel, tentokrát i s výtečným čerstvým džusem z jakýchsi místních pomerančů. Zato hotel byla špinavá klasika, kdy jsem byl vděčen za svá dvě prostěradla. O co horší pokoj, o to lepší byrokracie a Ind, co to měl na starost, po nás tentokrát požadoval kopii pasu, kopírku ale samozřejmě neměl... Protože poslední dobou únavou padám před desátou, bylo mi to všechno dost jedno.

Ve středu jsme se pak, na Holanďanovo přání, vydali místními busy na sever na jinou pláž, kde se konal pravidelný super-bleší trh. Jeho tradice se táhne až do hippiesáckých šedesátých let. Na malé prostoru tam bylo snad dvěstě krámků se všým možným i nemožným, naštěstí byli většinou neškodní. Prodavače pavích vějířů už ale vidět nechci nikdy. Ani magory, co nabízeli pouliční čištění uší jakousi zrůdnou železnou trubičkou....

Odpoledne jsme se pak vydali do staré Goy, města, které mělo v 16.století víc obyvatel než Londýn nebo Lisabon a dnes z něj zbývá jen pár katedrál a kostelů. Město bylo opuštěno kvůli epidemiím a inkvizici (co bylo horší nevím, ani nemůžu, ostatně patent na rozum má církev svatá). Nyní to celé působí velmi zvláštně, protože na rozlehlých prostranstvích zůstávají jen monumentální církevní stavby. Jakoby na Starém Městě zmizely všechny domy a zůstaly jen kostely. Navštívili jsme 4, ale něco jsme vynechali. Fakt zvláštní místo - ještě zvláštnější proto, že v přilehlém - a velmi zajímavém - muzeu vybírali ode všech jen 5 rupií (2 Kš) a že v do areálu nemohli ani prodavači, ani krávy ani žádná jiná havěť, takže si v něm člověk mohl vychutnat neuvěřitelný, naprosto neindický klid. Božský klid, chce se mi říct. Ty opuštěně - teď ale mistrně opravené - kostely mi ještě dlouho budou ležet v hlavě.

Dnes ráno jsme ale už v šest vstávali a zamířili na 30 km vzdálenou železniční stanici. Odtud jsem se vydal na své první indické vlakové dobrodružství, k další památce UNESCO (stará Goa tam patří taky), opuštěnému městu Hampi. Cestování vlakem je v Indii téměř kulturní institucí a vlaky jsou subsidované státem. My jsme si koupili lístek do třídy "sleeper" (spací). Celý vagón je průchozí a tam, kde by se u nás nacházelo kupé, se nachází proti sobě dvě trojsedadla. Nad každým trojsedadlem je jedna postel. A z opěradla se dá v noci udělat další sedadlo, stačí ho jen zvednout. A tak najednou všichni tři (6) pasažéři mají svou postel. A to ještě na druhé straně uličky jsou další dvě sedadla, která se podélně promění také v postele. Takhle se stísněně, ale přitom pořád dost pohodlně vyspí 8 lidí.

Vlak na 350 km dlouhé trase supěl osm hodin, ale samotná cesta stála za to. Jak už jsem nastínil, při rezervaci jízdenek (jsou na jméno a sedadlo) probíhá segregace naruby, a tak v našem bílém vágönu jen zřídka zasedla indická kůže. Zato však uličkou skoro bez přestání pochodovali různí prodejci jídla a nápojů - hlavně čaje, který je však v Indii k mě bezbřehé lítosti vždy s mlékem. Za okny se mezitím míhala krajina (pokud jsme tedy jeli, spoustu času vlak prostál), zejména první část byla úchvatná, ježto jsme přejíždeli pohoří Západní Gháty, které je porostlé úchvatnými tropickými lesy. Pak už následovala Dekánská plošina, rovná jak placka nebo, jak poznamenal můj druh, jak to jeho Holandsko. Cestování vlakem je tedy skvělé, neskonale lepší, než zatrolené autobusy, i když bych se asi ještě necítil na 40 hodinový přejezd ze severu Indie na jih, který absolvoval německý pár vedle mě. Protože člověk nikdy neví, na jak dlouho vlak ve stanici zastaví, celé ty dva dny strávili ve vlaku. To snad až někdy příště. I když představit si to dokážu.

Teď jsem už ve vesničce Hampi, nechal jsem se pro štěstí políbit slonem a byl se podívat na fascinující chrám. O ruinách v tomto magickém městě, které v dobách své slávy čítalo půl milionu duší a dnes je jen souborem sutin a o raním koupání slona v řece, podám zprávu po zítřejší prohlidce.