Jeskyně v Unesco - zůstane lovec zážitků i dále lovcem?

Po třech dnech neustálého civění do monitoru počítače a zuřivého překládání vlastních myšlenek do angličtiny se zase cítím dostatečně zcivilizován, abych nějakou lineární formou popsal výlet z minulého víkendu. Ale Indie má svou logiku, tlačí na mě, cítím ji ve vzduchu, nasávám ji z jídla, proto nechť jsou mé sliby chápány ve stejné rovině, jako "autobus tu bude za deset minut" nebo "je to hned za rohem".

V pátek jsem se s Abby vydal prohlédnout si památky UNESCO - jeskyně Ellora a Adžanta, které leží asi 6 hodin cesty autobusem na severovýchod od Pune. Jako v každé rozvojové zemi zde jezdí autobusy malé, otlučené a nepohodlné, a potom "Volvo". Cesta do města Aurangabad proběhla v klidu, dokonce do něj vede i jakási dálnice, která na tom většinou je líp než D1. Tedy až na občasný v protisměru šinoucí se volský potah. Aurangabad je menší město (na indické poměry, má totiž asi jen 900 000 obyvatel), které se stalo naší základnou. Ubytovali jsme se v příjemném hotelu - ano, dovezla nás tam rikša - kde jsme za 10 dolarů na noc měli čistý pokoj s větrákem a televizí. Po všech svých děsivých představách, kdy jsem čekal na nejhorší, to bylo příjemné překvapení.

V sobotu ráno jsme vstali v půl sedmé a vyrazili do dvě hodiny vzdálené Adžanty. Cesta už byla o poznání horší - jak z pohledu silnice, tak z pohledu rozhrkotaného autobusu. Při jízdě krajinou jsem si uvědomil, jak je vlastně tato oblast málo osídlená. I když je zde daleko větší hustota obyvatelstva než v Čechách, lidé jsou nacpaní ve slumech ve městech a ve vesnicích se mačkají v ubohých příbytcích. Krajina působila velmi vzdušně a volně - krásný to kontrast s mravenčením ve městech. Okolo půl desáté jsem se dokodrcali k jeskyním, kde jsme si po zaplacení 7 rupijí (3 Kč) "amenitities fee" a 7 rupijí za přibližovací autobus konečně koupili lístek na samotnou památku. Pro cizince stojí 250 rupijí (asi 100 Kč), pro Indy 25. Ať žije nadsazování cen.

Samotné jeskyně byly vydlabány do skály pro buddhistické mnichy, kteří se do nich uchylovali k meditaci během období dešťů. Některé jsou docela rozsáhlé, jiné miniaturní, celkem se jich v areálu nalézá 29. Na člověka z nich dýchne závan úplně jiné doby a kultury. V některých jeskyních se dochovaly původní nástěnné malby a v každé jeskyni je úplně vzadu obligátní Buddha. Svou odtržeností od civilizace - která přetrvala i v současné přelidněné Indii - a svým klidem jeskyně na návštěvníky působí už dva tisíce let. Před vstupem je nutno sundat si boty, které jsem si, varován nápisy u vstupu, radši schoval na celou dobu návštěvy do baťohu.

Když jsme se dost vynadívali a zahráli si několik kol hry "Hádej, odkud je tenhle turista", vydali jsme se zpět do Aurangabádu. Autobus tentokrát neměl už vůbec žádné tlumiče, s každým výmolem jsme tedy nadskakovali půl metru do vzduchu a tuto masáž sedacích partií na tvrdé lavici sedadla jsme měli úplně bez příplatku. V Aurangabádu jsme se ještě zajeli podívat na jakousi místní - daleko menší - obdobu Taj Mahálu, ale všudypřítomné davy a ještě lepší cena pro turisty (250 rupií proti 10 pro Indy) nás od návštěvy odradily.

V neděli jsme si zase přivstali a zajeli se podívat na komplex jeskyní Ellora. Ten byl o poznání víc turistický, nejhorší byli všudypřítomní prodavači čehosi - kdy už jim dojde, že turisti tam nejezdí kupovat si baterky, paměťové karty, či ohmatané, vybledlé a povšechně obludné příručky a publikace, které jsou většinou jenom v hindi? Zato normální pohled člověk nepotká.

Na rozdíl od Adžanty, kde jsou jeskyně relativně malé a všechno je takové hezky buddhisticky kontemplativní, Ellora je daleko monumentálnější. Mezi třiceti vydlabanými jeskyněmi jsou jak buddhistické, tak i hindské a džainské (jedno z indických náboženství). Centrální hindský chrám je naprosto ohromující, zvlášť proto, že ho jako všechno ostatní celý vytesali ze skály.

Při návštěvě už jsem byl dost vyčerpaný a tak jsem si v jednu chvíli sedl na zem a začal pojídat sušenky. Abby šla nakouknout do krámu. Jak se ode mne vzdalovala, přihnala se skupinka Indů - turistů, obestoupila ji a začla se s ní fotografovat. Nejdřív všichni dohromady, pak každý zvlášť a pokaždé, když Abby už chtěla odejít, znovu ji zachytili a postavili vedle ní dalšího člena rodiny. S pobavením jsem tuto etudu pozoroval a celé mi to přišlo úspěšné. Já bláhový. V okamžiku, kdy Abby byla propuštěna, se celá skupina otočila mým směrem - stále jsme seděl na zemi - začala si na mě ukazovat a smát se. Zatrnulo mi. A pak to začalo. Ze skupiny se odlepí jeden Ind, přiklekne si ke mně a blesk. Rychle další, na bobek, pohybem ruky mi je naznačeno, abych se díval do objektivu, blesk. Chystám se zvednout. Zvedající Ind mě zadrží a rychle na své místo postrkuje brášku, bratrance, strejdu, dědečka, tatínka, to je vlastně jedno. Vystřídali se všichni. Konečně mají jejich foťáky dost - probůh, snad si nejdou koupit baterky a paměťovou kartu - rychle se zvedám, Abby vychází z jeskyně, teď se směje ona mně, jen na sebe kývneme a oba rychle mizíme, doufaje, že skupinka míří opačným směrem. Máme štěstí. Další skupiny rozjařených Indů již obcházíme obloukem nebo kolem nich procházíme co nejrychleji. Že bych se znova dopustil největšího bláznovství a sedl si, vydávaje se tak na pospas všudypřítomným lovcům západních turistů, o tom ani neuvažuju.

U východu z areálu si po těchto zážitcích od domorodé prodejkyně kupuju pár banánů na posilnění. O kousek dál je košatý strom, v jehož mohutné koruně se prohání tlupa opic. Fascinovaně se zastavím, z lovné zvěře se znovu stává lovec, a tak teď zírám zase já a obdivuju ta zvířata. Ach jo, už na mě zase něco křičí nějaký otravný Ind. Aha, má uniformu, tak radši zkusím pochopit, co říká. Cože? Že nemám pozorovat tlupu neuvěřitelně pohyblivých opic se svazkem banánů v ruce? Hm. Asi má pravdu. Radši pojďme pryč - opice si mě naštěstí nevšimly. Jak bláhové je si jako západní turista myslet, že objevuju a prozkoumávám Indii. Ne, Indie objevuje a poznává mě, já se před ní jen musím snažit co nejvíc chránit a skrývat. Zatímco já jsem zahlcen vjemy a jak idiot čumím na opice s banány v ruce nebo kráčím omámen městy, neschopen vnímat, co se kolem mě děje, ona chaoticky funguje dál, roste a vyvíjí se. Ale o změnách v indické společnosti a proč se Indie stává, navzdory - nebo snad kvůli - tomu všudypřítomnému chaosu, jednou ze světových supervelmocí, zase až někdy příště.