Karibik

Po pondělním úřadovém fiasku bylo potřeba jednat, navíc mi město začínalo už lézt na nervy. Na cestu jsem se však nemohl vydat bez řádné výbavy, jež mi v ten okamžik scházela. Ano, musel jsem navštívit knihkupectví, kde se mi podařilo vyšťourat tři knihy ve španělštině, abych si měl čím krátit čas na pláži. Jak se později ukázalo, mé znovuobjevené čtenářské vášni dokázaly tyto tři tlusté exempláře o celkovém rozsahu 1700 stránek odolat přesně tři a půl dne.


Ve středu dopoledne jsem si zajel na autobusové nádraží a než jsem se nadál, měl jsem za 23 dolarů lístek na noční autobus do 600 km vzdáleného souostroví Bocas del Toro, které leží v severozápadním koutě země. Den rychle uběhl během balení a dovyřizování věcí a v osm už jsem seděl v autobusu, jenž po půl hodině dokonce i vyrazil. Já jsem si mezitím zase připadal jako v nějakém zlém snu: ač se jednalo o normální dálkový autobus značky Mercedes, někomu přišlo jako dobrý nápad vytrhat veškeré regulační klapky od klimatizace, takže ze shora mi na hlavu fičel arktický vzduch. Měl jsem obrovskou radost, když mě paní sedící vedle mě požádala, že by chtěla sedět u okýnka. Místo do uličky přineslo zlepšení - na hlavu už mi fučelo jen nepřímo a navíc jsem si mohl protáhnout levou nohu. Klimatizace totiž nebyla jediným zádrhelem tohoto autobusu. Nějakého chytráka v autobusové společnosti muselo napadnou nechat vyměnit sedačky a naskládat je zpátky s menšími rozestupy - jinak si neumím vysvětlit, proč mým nohám chyběly ty dva centimetry, abych se na sedadlo vešel, aniž bych měl kolena zaražená v opěradle před sebou. Jinými slovy - prostoru pro nohy bylo jak ve školních autobusech, o sklopení sedadla a natažení jsem si mohl nechat jen zdát. Naproti přes uličku seděla jakási Italka, která teď žije v Kostarice a která čirou náhodou pracovala v baru u Lago di Garda, kolem kterého jsem několikrát musel projet. Svět je malý. Po chvíli nám došly témata ke konverzaci, zavřeli jsme oči a já už si jen v duchu hořekoval nad svým údělem, s tělem zkrouceným do křečové polohy, koleny na stranu a nohama polovystrčenýma do uličky. Z té hrůzy jsem asi musel usnout, protože oči jsem otevřel až o osm hodin později, když mě vyháněli z autobusu, že už jsme dorazili. Bylo půl šesté ráno.

Z autobusu jsem přesedl na motorový člun, jenž nás za třicet minut dopravil na Isla Colon, hlavní ostrov souostroví Bocas del Tora. Isla Colon byla kdysi centrem banánového průmyslu - i dnes se na pevnině rozkládají nekonečné plantáže - po přesunu ústředí banánové společnosti se stala turistickým magnetem. Průvodci je Bocas vychvalováno jako perla Karibiku a kdo ví co ještě. Mě místo zas až tak nenadchlo, možná proto, že průvodce ho též vychvalují jako úžasné místo pro večírky a surfování. Ubytoval jsem se v příjemném hostelu, kde jsem ještě dohnal hodinu spánku a pak jsem se vydal na pláž. Jaké ale bylo mé zklamání, když jsem vzápětí zjistil, že poblíž městečka žádné pláž nejsou a na jakoukoliv pláž je potřeba vydat se buď autobusem nebo lodí. Obojí samozřejmě stojí peníze a cestovatel se stává závislým na rozmarech místní dopravy. Zvolil jsem autobus na pláž, jež slibovala klidné koupání - zpáteční cesta mě přišla na 5 dolarů, jízda trvala 40 minut. Tomu říkám byznys. Pláž byla nádherná, typický Karibik...


...já jsem se utábořil pod palmou...


...v průzračné vodě pozoroval hvězdice, kterých byly na dně mraky...


...a pak se autobusem vydal zpět.


Když jsem se ale dalšího rána dozvěděl, že na pláži, kam jsem se toho dne chtěl vydat lodí, se předchozího dne pokusil ukrást batoh nějaký chuligán s mačetou, řekl jsem si, že mi to za to nestojí a vydal se přes hranici do Kostariky. Ač jsou si obě země dost podobné, cestovatel přejezd pozná okamžitě. V Panamě jsou silnice ve výborném stavu, v Kostarice naopak kvalita vozovky pokulhává - stále mi není jasné, jak se na silnici postavené v rámci jednoho projektu mohou střídat perfektní asfaltové úseky, úseky s dírami a pak kusy silnice připomínající tankodrom, kde po asfaltu není ani památka. Česká betonová lobby se má co učit, té se to všechno rozpadá stejně rychle. Po cestě jsme znovu projížděli banánovými plantážemi - taxikář, který mě dovezl v Panamě dovezl k hranici žertoval, že bych měl zavolat na policii každého, kdo by za banány chtěl zaplatit. V té žluté záplavě jsem mu to i věřil. Modré igelitové pytle jsou na trsech na ochranu proti škůdcům, jak mi vysvětlil, celý nadšený, že konečně veze turistu, co umí srozumitelně španělsky.


Do přímořského letoviska Puerto Viejo jsem dorazil kolem poledního. Slunce pražilo, ze spousty míst se ozývalo reggae, přibylo černochů. Karibské pobřeží Kostariky a Panamy je osídleno přistěhovalci z Jamajky, jejichž mateřštinou je angličtina a s jejichž hudebním cítěním se absolutně nedokážu identifikovat - reggae se však nedá uniknout. Je všude. Ubytování se ukázalo jako problém. Jediný slušný hostel ve městě se ukázal být beznadějně plný a já jsem dvě hodiny běhal jako kuře bez hlavy po letovisku a sháněl něco jiného. Pravda, hodina z toho byla pochodem na prudkém slunci, kdy jsem se vydal do jednoho penzionu za městem, který podle Lonely Planet sliboval klid a jeden pokoj fungující jako hostel. Paní, jež se o to místo starala, při mém příchodu jen nechápavě zakroutila hlavou a požádala mě, ať jí průvodce ukážu. Prý jí sem pořád někdo takhle chodí a hledá levnou postel, ona nikdy nic takového neprovozovala a dokonce to lidem z Lonely Planet i řekla. V tropickém parnu jsem se vydal zpátky. Přesvědčil jsem se, že tentokrát na levné ubytování nevyzraju, a tak jsem prozkoumal nabídku pokojů. Nakonec jsem za 17 dolarů dostal pokoj sám pro sebe u německých manželů.


Název podniku nelhal a dům se utápěl v zeleni a klidu rušeného každého rána pouze rykem ptáků, kteří posle množství vydávaných decibelů očividně trénuvali na rockový koncert. Výhodou byla i kuchyně, vybavená s německou pedantností naprosto vším. Výhled ze zahrady byl úžasně uklidňující, v hamace by se býval dal prolenošit celý den.


Olaf a Kati, původem ze západního Berlína, už tento podnik v Kostarice provozují sedm let. V Kostarice nejsou zdaleka jedinými zahraničními vlastníky nějakého hotýlku či restaurace. Rychle jsem se musel vzdát svého rozhodnutí mluvit výhradně španělsky, protože spousta lidí nabízejících služby španělštinu ovládala ještě hůř než já. I domorodci se mnou však jako s turistou mluvili anglicky - už se začíná stávat pravidlem, že na mě někdo místní mluví anglicky a já odpovídám španělský - jazykový galimatyáš, značka dvacáté první století.

Brzy jsem však komunikaci s lidmi omezil na minimum a zaměřil se na zkonzumování přivlečených knih. Z klidu mě nevytrhl ani příjezd čtyř Čechů, kteří se zčistajasna zjevili v mém ubytování, ani krabík na pláži, jenž se vyškrábal z jedné díry v písku a na tvora své velikosti se pohyboval téměř naprosto neuvěřitelnou rychlostí.


Byl jsem naprosto zabrán do neuvěřitelně poutavého prvního dílu trilogie Stiega Larssona, který mi nedal spát a který jsem sfoukl za den. Snad bylo i dobře, že jsem si nepřivezl i ostatní dvě pokračovaní, nespal bych už vůbec. I přesto jsem si našel čas pronajmout si na den kolo a vydat se na 10 km vzdálenou pláž Manzanillo, již Lonely Planet označil za nejhezčí v Kostarice. Měli k tomu důvod - v délce 6 km se nepřetržitě táhl nádherný žlutý písek, za kterým ležel už jen neprostupný prales, nikde ani stopa lidské činnosti. Nádhera. Byl jsem natolik očarován, že jsem si pláž zapomněl vyfotit. Ony ale stejně všechny ty pláže vypadaly dost podobně, podobně dokonale, jak z románů o trosečnících.