Doprava ve městě

Doprava je asi tím nejlepším případem té pro Panamu tak příznačné zvláštní kombinace západního života na pozadí rozvojové země. Mezi moderními mrakodrapy a největší koncentrací bank ve střední Americe se tak vesele prohánějí rozhrkané autobusy, z naleštěného mezinárodního letiště si musíte usmlouvat taxík, a v ulicích se mísí nablýskaná SUV s rozpadajícími se šunkami, nakonec však všichni uvíznou v zácpách. V milionové metropoli neexistuje normální MHD, a tak se všichni musí dopravovat auty – ve srovnání s místní špičkou vychází Barrandovský most v osm hodin ráno jako průjezdná a rychlá komunikace.

Neoficiálním králem panamských silnic – nebo prokletím, záleží na úhlu pohledu a míře odvahy cestovatele - je bezesporu místní autobus Diablo Rojo, rudý ďábel.
Při narození byl ďábel žlutý a v Americe vozil děti do školy. Jedná se o klasický americký školní autobus, který se po dosloužení - tedy poté, co byl shledán nezpůsobilým pro provoz na amerických silnicích a převoz obtloustlých capartů v zemi věčného blahobytu  - buď jízdou po vlastní ose nebo lodí dostal až do Panamy. Po škole americké začala pro žluťáka škola života - hned po příjezdu byl totiž přemalován a to tak, že každý z těch stovek, co jich po městě jezdí, je originálem. Při jejich průjezdu ulice hýří barvami, hudbou - často mají nainstalované dobré ozvučení - i hlukem a smradem. Přece jen jsou to už dědoušci, motory chvílemi melou z posledního, vyvrhujíc do ulic oblaka štiplavého kouře.

Kolektivně se pak těmto autobusům říká Diablos Rojos. Vzhledem k způsobu jejich jízdy označení ďábel rozhodně není zavádějící. Autobusy jsou známé prudkými nepředvídanými vybočeními na ulicích, o použití blinkrů nemůže být ani řeč, takže pokud si nic netušící řidič projíždějícího auta nedá pozor, ďábel si ho vezme s sebou. I jízda ďáblem je zážitek sám o sobě, zvlášť pro nás, co jsme přerostli výšku desetiletého dítěte. Kolena mívám pravidelně vražená v žebrech pasažéra přede mnou, ani pro kratší místní obyvatele však cesta není žádný med, zvlášť když si nedostatek výškového rozměru vynahrazují na šířku. Možná je to další nechtěné dědictví amerického imperialismu, ale podle váhy by se panamská populace dala zdvojnásobit. Ačkoliv jsem tomuto fenoménu svědkem každý den, pořád nechápu, jak se dva hrošíci dokážou vedle sebe v miniuličce autobusu protáhnout - a že se protáhnout musí. Autobus totiž lidi sbírá dokud nějací k sebrání jsou, nehledě na to, kolik se jich už v autobuse tísní. Největší výhrou tedy je, když se člověkovi podaří ukořistit místo vepředu, pak se nemusí tolik prodírat. Je samozřejmě samo sebou, že autobusy nemají jakoukoliv klimatizaci a malá okýnka přinášejí lehkou úlevu jen, když se autobus hýbe - pokud je zaseklý v zácpě, začne brzy pachově připomínat ZOO.

Proč tedy do autobusu vůbec lezu? Peníze, co jiného. Cena za použití je totiž lidová - dvacet pět centů za jízdu po jakémkoliv úseku ďáblovy trasy. Autobusy mají předepsané trasy, po kterých se pohybují a ve kterých se konečně zlehka začínám orientovat. V závislosti na cíli cesty a stupni dopravy vás autobus může během chvilky dopravit na kýžené místo prakticky zadarmo nebo naopak zjistíte, že by se muselo třikrát přestupovat na špatně definovaném místě. V tom případě je lepší stopnout si taxíka.

Taxíky jsou zde totiž také příjemně levné. Nástupní taxa je dolar třicet pět, za dva dolary se pak člověk dostane prakticky kdekoliv po městě. Protože se Panama snaží tvářit civilizovaně, existuje dokonce i cenová mapa, z které se dá vypočítat, kolik by cesta měla stát, což ale také znamená, že se nepoužívají taxametry. Mapa se ostatně nikde nedá najít, vlastní ji jen taxikáři, od jednoho ji odkoupil Skot, který se mnou bydlel v bytě, a pak mi ji zanechal. I přes cenovou mapu ceny zůstávají smluvní - někdy mě lehce oškubou, někdy se zase oškubou sami, takže za delší ujetou vzdálenost dost často platím daleko míň než za krátké přejezdy. Logicky to ale nesmím řešit, dost často se mi z toho vaří hlava.

Při smlouvání bylo zábavné sledovat, jak s mým rostoucím opálením klesala průměrná cena jízdy - dokonalá nepřímá úměra. Pomohla též má lepšící se španělština, jako rodilý Panamaňan ale rozhodně nezním, a proto se s taxikáři snažím mluvit co nejméně - vždy jen krátce vyštěknu adresu a zeptám se za kolik. Většinou to funguje bez problémů. Asi nejzábavnější bylo, když mě jeden taxikář nabral na ranní cestu do tělocvičny za obvyklé dva dolary a v okamžiku, kdy jsem už za jízdy začal vysvětlovat detaily adresy a on si všiml, že nejsem místní, najednou řekl, že to teda budou dolary tři. Načež já jsem řekl, že to teda ne, že tam je to maximálně za dva, načež on jen pokýval hlavou. Pokušení obrat turistu je stejně silné jako touha vydělat si peníze - jiný taxikář mě do stejné destinace chtěl svézt za tři dolary. Když jsem nic neřekl a jen začal odcházet, jal se tentokrát ptát on: kolik, kolik? Řekl jsem jedna sedmdesát, domnívaje se, že on řekne dva, což bude konečná dosmlouvaná cena. K mému překvapení na mou nabídku kývnul... I tak taxíky zůstávají docela civilizovaným způsobem dopravy, zvlášť když je nařízení z loňského roku přinutilo mít jednotnou žlutou barvu. Kvalita se přesto dost markantně liší, takže někdy se vezu moderním autem s klimatizací a pohodlnými sedačkami, jindy jde o starou rachotinu, které kromě volantu na přední desce chybí snad úplně všechno.

Ať už se člověk ale vydá autobusem, taxíkem, autem nebo mikrobusem – ty fungují podobně jako rudí ďáblové, skýtají však o dost větší komfort - doprava ve městě je naprosto katastrofální a zácpy jsou stejně četné, jako vymetená obloha bez mráčků. Bez kvalitní MHD, kterou by se dalo dojíždět do práce, aniž by člověk hned potřeboval sprchu, je snem každého místního obyvatele vlastnit auto a když už si ho kupuje, tak pořádné SUV. A ač se ve městě nedávno dokončila okružní komunikaci i hlavní třída podél moře, která dopravě odlehčila i tak se ráno a večer tvoří obrovské kolony a i přes den jsou kolony dost brutální, takže se všude musíte vydat s velkým předstihem, jak jsem se ke svému žalu už několikrát přesvědčil. Snad i v odezvě na tuto neutěšenou situaci město uvažuje o nákupu moderních autobusů a zavedení preferenčních pruhů. Z jak daleké budoucnosti je to hudba se však říct nedá. Jistější je, že do roku 2013 by v Panamě měla být dokončena první linka metra, jež se brzo začne stavět. Momentálně je však doprava naprosto infernální a jen těžko se dá odhadovat, kolik produktivity místní ekonomika ztrácí tím, že vše a všude neustále stojí v kolonách. I proto jsem moc rád, že nikam nemusím jezdit a že skoro vše, co potřebuju, mám v docházkové vzdálenosti. Navzdory všem výmyslům techniky je často v rozvojově moderním světě nejrychlejším způsobem dopravy chůze.