Panamská kinematografie

Jednou z největších kulturně společenských událostí panamského léta, bylo bezpochyby uvedení prvního panamského filmu na stříbrném plátně. (Pomineme-li nadcházející koncert skupiny Metallica, který, jak už jsem si několikrát všiml, někteří místní považují za vrchol svého života. To však nechme stranou). Pro Čechy odkojené na generacích barrandovských filmů se představa neexistující národní kinematografie může zdát neskutečná, pro Panamu to až do letošního ledna byla realita. Pak do místních kin dorazil film Chance, společenská satira o tom, jak se v bohatých rodinách zachází s uklízečkami. Je to první celovečerní film natočený v Panamě za panamské peníze s panamskými herci. Tedy film je v kolumbijské koprodukci, několik hereček je z Kolumbie a jak už to tak v panamském etnickém guláši bývá, režisér a scénárista Abner Benaim je izraelského původu, zatímco jeho spolu scénárista se honosí krásným hispánským jménem Papus Von Saenger, ale to jen podtrhuje jeho panamskou jedinečnost. A aby nedošlo k nedorozumění – film se ve španělském originále jmenuje Chance, což je místní výraz pro výhru v loterii a odkazuje na jeden z motivů filmů. Ve španělštině se slovo vyslovuje hezky počesku „čan-ce“ Na film jsem se hrdinně vypravil minulý týden s vědomím, že nemá titulky, a vzal jsem si proto s sebou francouzského kamaráda, abychom kdyžtak nebyl jediný nechápající trotl. Třebaže nám pokladní v kině s ustaraným pohledem sdělila, že „film je bez titulků,“ k mé velké radosti jsme rozuměli téměř úplně všemu.

Na začátku filmu se seznamujeme s místní bohatou rodinkou. Otec úspěšně podniká a kandiduje v místních volbách, dvě dospívající dcery myslí jen na to, jak se zalíbit klukům, matka se zajímá pouze o nákupy oblečení, návštěvy kosmetických salónů, tělocvičnu a posezení s kamarádkami a osmiletý syn, o kterého se nikdo moc nestará, si dělá co chce. Skoro, protože nad ním drží pevnou ruku dvě služky, jež pro rodinu pracují už několik let. Pracují je v tomto případě eufemismus, přesnější termín je, že pro rodinu otročí, bydlí totiž s ní, v malém pokojíčku spí na palandě a veškerý svůj čas tráví plněním přání arogantních a necitlivých pánů. Navíc už několik měsíců nedostaly mzdu a všechny jejich prosby jsou jako pingpongový míček posílány od manžela k manželce a nazpět, nebo odbyty se slovy „až příští měsíc.“ Film tedy začíná jako jiné snímky se sociální tematikou o utlačovaných a vykořisťovaných chudácích a bohatých pánech, kteří si ani nevšimli, že pro ně pracují lidé z masa a kostí. Když se navíc jedna ze služebných dozví, že její dítě, které musela nechat v Kolumbii, akutně potřebuje peníze, aby si ho neodvedly drogové kartely, a rodina jí je dál bezcitně odmítá dát, je zaděláno na srdceryvnou prohlídku slzavého údolí lidské podlosti, za kterou by se nemuselo stydět žádné z děl socialistického realismu popisující zrůdnost kapitalisticko-imperialistického zřízení.

Tím však tragédie konči. Toňa a Paquita se totiž rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou a dlužnou mzdu si vymoci stůj co stůj. Zatímco se tedy rodinka jednoho rána chystá odletět na výlet za nákupy do Miami – který samozřejmě stojí daleko víc, než veškeré peníze, jež Paquita potřebuje – obě ženy se vzbouří a postaví se svým chlebodárcům s pistolí, mačetou a heslem, že když to nejde po dobrém, půjde to jinak. Film se tímto momentem proměňuje v hořkou crazy komedii, kde není nouze o vyražené zuby, zlomené nosy a služky hrající si na pány, zatímco je skuteční svázaní a neschopní pánové obsluhují. Situace se vyhrotí až do absurdna, když po počáteční vlně výhrůžek a násilí Toňa s Paqiutou nad vši pochybnosti zjistí, že rodina je naprosto švorc a že peníze na nevyplacené mzdy momentálně prostě nejsou.

Protože peníze akutně potřebují, jediným řešením je zastavit a rozprodat domu. Při prodeji kamery se v jedné z nejpřekvapivějších scén paní domu z tajně pořízené videonahrávky dozví, že její manžel je skrytý homosexuál, který si to rozdával se zahradníkem (ano, v moderní době už zahradník není jen vrahem..). Při činu jej natočil jejich syn, který celou dobu straní se služkami a pro nějž je celá tato anabáze jenom hra, kdy může své rodině vrátit všechna příkoří nashromážděná během mnoha let nezájmu a ústrků, kdy mu pravou rodinou byly Paqita a Toňa. V jedné z nejdojemnějších scén se paní domu, převlečená za služebnou, vydává do chudinské čtvrti, kde v nuzném domě občas přebývá Paquita a kde narazí na obrázky malované svým synem – sama od něj nikdy takový dárek nikdy nedostala. Při cestě zpátky zhroucená manželka dostane z šoku astmatický záchvat, film si však ani v této situaci neodpustí přízemní humor. (Manželka: „Paquito, to je hrozné, vždyť on je jediný muž, s kterým jsem kdy spala.“ Paquita: „Já vám to věřím. Ostatně si myslím, že vy jste taky jediná žena, s kterou kdy něco měl.“) Toňa a Paquita nakonec za rodinný majetek získají dostatek peněz na bezpečný odchod do Kolumbie, kde, jak nám říká závěrečný titulek, otevřely na pláži stánek s občerstvením. Navzdory manželově nevěře rodina zůstala pohromadě, otec se po úspěšné kampani stal poslancem, aby dál mohl bojovat za práva chudých a utlačovaných. O zahradníkově osudu nic nevíme.

I z tohoto zkratkovitého přehledu je snad patrné, že film mísí patos s ironií. satirou a s prvky z hollywoodských komedií tohoto nejhrubšího žánru. Nějaká velká umělecká kinematografie se nekoná, vše je hnáno dějovou linií a jednotlivými gagy, možná ale právě proto je film tak efektivní – publiku předkládá vysoce kontroverzní myšlenky a ono se při tom ještě směje. Ačkoliv Panama není žádná Saúdská Arábie, přece jen tu převládá jistý konzervatismus a většina obyvatel je aspoň nominálně katolického vyznání - na návštěvnost kostelů to kdovíjak velký vliv ale nemá. Přesto publikum bez problémů a se smíchem strávilo nejen už zmíněnou homosexuální scénu, ale i scénu vykreslující sexuální avantýry patnáctiletých dcer či několik dost krvavých násilných scén. Filmu to nijak neublížilo - naopak, během prvních několika týdnů v panamských kinech bezpečně porážel i velkolepého Avatara a reakce na něj byly veskrze pozitivní.

Otázkou však je, zda si ho vezmou k srdci ti, co se ke služebnictvu chovají podobně, ne-li hůř, než filmoví hrdinové. Zdá se totiž, že se nakonec všichni poplácají po ramenou, pogratulují si, jak je skvělé, že se Panama vyrobením úspěšného filmu zase o kousek přiblížila vyspělému západu, a pak půjdou domů seřvat uklízečku, že si po náročném dni placeném nuznou mzdou dovolila na pět minut oddychnout. Jako ostatně všude jinde se i zde o odstranění chudoby a zlepšení životní úrovně nižších vrstev mluví jako o prvořadém úkolu každého politika, který nicméně skoro ve všech případech pochází z té nejbohatší třídy. Vždy je tu ale řešení. Jak ve filmu říká hlava rodiny: „Podívejte se, musíte počkat a když budete tvrdě pracovat, úspěch přijde. Kam by ale ten svět přišel, kdyby každý chtěl úspěch hned. Můj tatínek taky nic neměl a dopracoval se k bohatství svou pilností a úsilím.“ A na otázku, čím byl tatínek, odpovídá: „Plukovníkem v armádě.“

Herečka, jež ztvárnila Toňu, dřív jako služebná pracovala a pro film ji na ulici objevil pracovník castingové agentury. Jako herečka bez praxe však za svou roli nedostala kdovíjak zaplaceno. Teď podle svých slov stále čeká a doufá, že přijdou nabídky do televizních show či reklam, aby si trochu vydělala a pomohla svým dětem dostat se pryč z „gheta,“ jak nazývá své bydliště. Nabídky se zatím nehrnou. Její příběh připomíná osud dětských herců z indického megahitu Slumdog Millionaire, samozřejmě v menších panamských měřítkách.

Asi bude ještě nějaký čas trvat, než si panamská kinematografie získá světové jméno, film Chance stojí za zhlédnutí buď jako kuriozita z oblasti, odkud toho kulturně moc nevychází, nebo jako zábavný film, při kterém se člověk od srdce zasměje. Nečekejte však laskavý humor, ten do tropických oblastí zatím ještě nedorazil. Podle distributora by však měl jednou dorazit do Evropy a Spojených států, aby se tak rozšířil počet 70 000 diváků, kteří si na něj našli cestu na domovském trhu. Zatím se zdá, že film bude hitem v Kolumbii.