Valparaíso

Pořádný foťák jsem neměl a slovy se ta nádhera popsat nedá. Představte si svah prudký, jak Vyšehradská skála, pokrytý domečky, jak ze Zlaté uličky, zkopírujte jej 10krát a místo Vltavy dosaďte záliv oceánu. Domečky jsou z přelomu 19. – 20. století, navzájem jsou svázané všemi možnými kabely, vedeními a dráty, které prostupují všemi ulicemi. Uličky se v těch svazích a kopcích malebně vlní, sem tam jimi jako ementálem probíhají různé uzounké pasáže a průchody. 

 

 

 

 Snad jako kdyby Benátky stály v kopci. A protože původní obyvatelé byly stejně líní jako já, postavili do kopce speciální dopravu, něco mezi lanovkou a výtahem - na lanovku je to moc prudké, na výtah příliš nakloněné. Kabinka vás každopádně během chviličky vyveze o pár desítek metrů výš, takže se prohlídka města dá velmi dobře absolvovat stylem nahoru výtahem – bloudění uličkami někam dolu, nahoru výtahem – atd..  Naprosto unikátní město, které vás uhrane a vy v něm budete chtít zůstat dál a dál. 

A pochutnávat si na lahodných darech moře, jako například již jednou zmiňovaná, tentokrát ještě více esteticky vábná paila marina, 

či chupe, kde se mořské plody koupou v husté omáčce z kůrek chleba, sýra a másla. 

Pro obzvláště hladové se nabízí verze a lo pobre – na chudý způsob. Posuďte sami. Stěží jsem se propracoval polovinou - smažená ryba, příloha hranolky, vedlejší příloha zelí, navrch dvě volská voka. Kdo  rybu nerad, může si dát ve variantě s hovězím steakem.