Valparaíso

Pořádný foťák jsem neměl a slovy se ta nádhera popsat nedá. Představte si svah prudký, jak Vyšehradská skála, pokrytý domečky, jak ze Zlaté uličky, zkopírujte jej 10krát a místo Vltavy dosaďte záliv oceánu. Domečky jsou z přelomu 19. – 20. století, navzájem jsou svázané všemi možnými kabely, vedeními a dráty, které prostupují všemi ulicemi. Uličky se v těch svazích a kopcích malebně vlní, sem tam jimi jako ementálem probíhají různé uzounké pasáže a průchody. 

 

 

 

 Snad jako kdyby Benátky stály v kopci. A protože původní obyvatelé byly stejně líní jako já, postavili do kopce speciální dopravu, něco mezi lanovkou a výtahem - na lanovku je to moc prudké, na výtah příliš nakloněné. Kabinka vás každopádně během chviličky vyveze o pár desítek metrů výš, takže se prohlídka města dá velmi dobře absolvovat stylem nahoru výtahem – bloudění uličkami někam dolu, nahoru výtahem – atd..  Naprosto unikátní město, které vás uhrane a vy v něm budete chtít zůstat dál a dál. 

A pochutnávat si na lahodných darech moře, jako například již jednou zmiňovaná, tentokrát ještě více esteticky vábná paila marina, 

či chupe, kde se mořské plody koupou v husté omáčce z kůrek chleba, sýra a másla. 

Pro obzvláště hladové se nabízí verze a lo pobre – na chudý způsob. Posuďte sami. Stěží jsem se propracoval polovinou - smažená ryba, příloha hranolky, vedlejší příloha zelí, navrch dvě volská voka. Kdo  rybu nerad, může si dát ve variantě s hovězím steakem.

Jako švýcarské hodinky

Lonely Planet sice většinou nelže, zato ale občas přehání. Z doporučeného jedinečného folklórního městečka se vyklube tuctová zaprášená díra, unikátní místní specialita se na talíři nijak neliší od toho, čím se pořád dokola živíte už měsíc. Poznámku v průvodci o tom, že autobusy v Chile jezdí přesně na čas, jsem proto bral s rezervou. V každé zemi znamená na čas něco trošku jiného (v extrémních případech (Indie) to, že se autobus vůbec kdy objeví) a Chile je přece jen latinskoamerickou zemí, s kterými mám své zkušenosti, že.

Takto vyzbrojen předsudky jsem se v pátek ráno dostavil na autobusové nádraží, abych vyrazil do přístavního města Valparaíso. Kolem desáté jsem si koupil lístek na autobus v 10:05. Mezitím se ozvala příroda, a tak se ptám pro jistotu průvodčího, zda to ještě stihnu (čímž se mu snažím naznačit, aby beze mě neodjížděl). Trošku nechápavě se na mě podívá a říká „Dvě minuty a třicet sekund do odjezdu“. Takhle přesnou odpověď nečekám. Inu, asi se po ránu nudí a dělá si šoufky z nebohého turisty, říkám si a na záchod vyrazil. Tam vše probíhá briskně a za chviličku jsem venku. Až při nástupu do autobusu si všímám, že nad každým autobusem visí hodiny, které odpočítávají čas do odjezdu. V pětisekundových intervalech. Při mém nástupu odpočítadlo ukazovalo 00:25. A přesně za 25 sekund se zavřely dveře a my jsme vyrazili směr pobřeží Pacifiku. 

Ještě jsem ani nestačil vstřebat tento zážitek a už mou pozornost upoutala další chilská vychytávka: nad uličkou visel displej ukazující aktuální rychlost autobusu. A když, nedej bože, řidič na dálnici překročil povolenou rychlost 100 km/h, začal v autobuse pískat neuvěřitelně protivný bzučák, asi jako v těch nepovedených nových pražských tramvajích. Nepřestal, dokud řidič nezpomalil. Že měl autobus kabinu oddělenou kabinu pro cestující a řidiče – skleněná přepážka se skleněnými dveřmi před prvními sedadly – mě pak už tolik nepřekvapilo.

Cestou zpátky mě pak dokonce průvodčí (ano, každý autobus má průvodčího, ač během hodinu a půl dlouhé jízdy nic nerozdával) donutil zapnout si bezpečnostní pás, že se bez něj nesmí jezdit. Samotné sedačky byly samozřejmě luxusní se spoustou místa pro nohy. V takovém autobuse je pak radost jezdit – Lonely Planet pro jednou vůbec nepřeháněl.

First world problems

Dnes pouze ironicky. Protože se účastním konference o vzdělávacích nerovnostech na celém světě, včetně zemí nejchudších, je příhodné si postěžovat na naprosto irelevantní věci, které mohou trápit pouze lidi zhýčkané naprostým blahobytem. Jako například: jak je možné, že Hotel Marriott, kde pokoj stojí přes 250 dolarů za noc, nemá zadarmo wifi? A proč už, když nám do konferenční místnostni dají připojení, abychom si mohli při prezentaci promítnout video, je dané připojení platné pouze pro jeden počítač? Wifi zdarma má dnes snad každý hostel s postelí za 5 dolarů na noc. Ale v nejdražších světových hotelech to asi funguje jinak. Jinak mi to totiž nejde do hlavy.

A zadruhé - proč musí být konferenční místnost vyklimatizována asi na 15 stupňů? Vzhledem k venkovnímu teplému klitmatu jsem takovou arktiku nečekal.

Toť vše - po 10 hodinách, kdy jsem byl zavřený v zamrzlé zasedačce bez oken, nic lepšího nevymyslím.

Santiago de Chile

Kde jinde po dvou a půl letech obnovit blog, než u příležitosti účasti na konferenci v latinsko-americké zemi. Poprvé v životě jsem se podíval pod rovník, takže následující řádky se nesou v duchu úžasu nad tím, že zatímco v Praze už pomalu ale jistě začíná vládnout paní zima, tady je v plném proudu jaro, z pohledu střední Evropy tedy spíš už léto.

Dopředu se omlouvám za malou kvalitu fotek, na foťák jsem si vzpomněl až v autobuse na Ruzyň a mobil v tomto směru selhává. Cesta proběhla naprosto bez jakýchkoliv zádrhelů, což je co říct, vzhledem k tomu, že jsem letěl s Air France. Za poznamenání stojí jen fakt, že se mnou letěla skupina ještě minimálně asi 30 Čechů, kteří sem mířili na kongres interní medicíny. Inu, kongresová turistika zde asi kvete, navzdory tomu, že sem let trvá 14 hodin. Protože se ale letí přes noc, vyspal jsem se skoro stejně dobře, jako doma v posteli, takže jsem už v sobotu v poledne mohl vyrazit na průzkum centra Santiaga.

Čeho jsem si hned všiml: již zmíněného počasí, včera bylo asi 25 stupňů, dnes již kolem 30. Santiago leží celé na placce v obrovském údolí a je ze všech stran lemováno horami, na východě dokonce velehorami, nejvyšší andské vrcholky viditelné z města přesahují 5000 metrů – a jsou do teď pokryté sněhem. Níže pohled z balkonu hotelu.

  

Hory většinou nebývají vidět, protože město často trpí inverzním smogem, který nad údolím sedí jako poklička. Když ale – jako třeba dnes večer – zmizí, stojí to za to. Vegetace je zde stejně jako klima krásně středozemská, všude palmy a spousta zeleně.

Santiago je suverénně nejbohatší a nejčistší latinskoamerické město, které jsem zatím navštívil, stále tu někdo pobíhá po ulici a uklízí. Ale nejen to – chodci tu mají přednost na přechodu a to přednost německou, ne tu českou, kdy se člověk do poslední chvíle bojí, zda ho někdo nesmete. Město také pokrývá síť kvalitní MHD, včetně metra, které i o víkendu jezdí každých několik minut.

Co mě překvapilo – znovu, jako ve většině ostatních latinskoamerických zemí: jak je tu drahé jídlo. 8-10 dolarů za sandwich mi přijde prostě moc, vzhledem k tomu že v New Yorku se dá jíst za polovinu. Ale Paříž to taky není, takže smrt hladem se konat nebude.

Ačkoliv samotné Santiago je od pobřeží pár desítek kilometrů (a jeden horský hřeben) vzdálené, mořská kuchyně se tu najde. A jaká. Včerejší výlet do místního hlavního tržiště skončil naprostým úspěchem, protože v tržišti se kromě nabídky všech možných mořských pochoutek najde i celá řada restaurací. V jedné jsem si dal místní mořskou polévku, paila marina, verze especial, v které byly snad veškeré dary moře, které zde z oceánu vytáhli. Jedna polévka stačila na celý den.

Jako desert jsem si při výstup na jeden kopec v centru města dal mote de huesillos, což je nápoj ze sušených broskví vylouhovaných v cukru s kusy pšenice (připomínající ovesné vločky).  Cukrová a kalorická bomba, navíc silně osvěžující, takže se divím, že už to neokopírovala Coca Cola.

Výlet bude možná v českém duchu, protože ke skupině v letadle (a paní, která seděla vedle mě) se přidal obchod s českými klenoty, na který jsem náhodou v jedné ulici narazil.

 

 Odpoledne jsem zakončil s drinkem zvaným terremoto, neboli zemětřesení – půl litru vína ze sudu, v něm dva kopečky zmrzliny, vše zalité lžící višňového sirupu. Rychlá konzumace vyvolává akutní pocit, že se celý svět houpe, potažmo třese. V baru, kde jsem si drink koupil, bylo tak narváno, že číšníci vyráběli 20 kelímků najednou – vzali 10 litrový plastový sud vína, to rozlili do kelímků rozmístěných po pultě, rychle do toho naházeli zmrzlinu, zalili vše sirupem a zákazníkům při zaplacení přihodili vždy brčko. Během minuty bylo na pultu prázdno. 

Dneska jsem si dopřál další mořskou pochoutku – nějakou bílou rybu zalitou v červené krevetové omáčce. Ano, ryba, která se koupe v malých krevetkách. Měl jsem co dělat, abych to do sebe nacpal. A hlavně jsem měl co dělat, abych z restaurace odešel. Jako aperitiv jsem si objednal místní specialitu pisco sour. Pisco je pálenka z hroznů, verze sour se podává s cukrem a syrovým vaječným bílkem. Pálenka je velmi silná, takže lok na lačný žaludek stačil. Pak si ale pán, sedící s manželkou u vedlejšího stolu, všiml, že sedím sám a čtu si v průvodci, a nabídl mi skleničku vína – ať poznám to dobré z Chile. Odmítnout jsem nemohl, víno bylo výtečné, pán měl radost, že mi chutná a dolíval... S pálenkou by to byla bývala smrtící kombinace, naštěstí omáčka u ryby byla tak hutná, že většinu pohltila. Akorát jsem pak byl zralý na siestovou resuscitaci. Pán si se mnou rovněž chtěl povídat (a také si asi desetkrát ťukal na zdraví), což byl v nacpané restauraci, kde to pěkně hučelo, trošku problém. Zvlášť když chilská španělština je přece jen zase jiná, než znám, a na místní přízvuk nejsem zvyklý. Po obvyklých zdvořilostech typu odkud jsem a co dělám byl ale nejzajímavější konec, kdy mi dlouze vysvětloval, jak největším problémem Chile je úpadek hodnot, a že od té doby, co odešel Pinochet, to tu jde od deseti k pěti. 

Zítřek budu od půl osmé ráno do deseti večer zavřený na konferenci, takže další zážitky zase až někdy později.