Couchsurfaři v Panamě a bytování

Zbožná přání z posledního příspěvku byla zdá se vyslyšena a unavený cestovatel našel chvilku klidu. Snad klidu dojdou i ti čtenáři, kteří se pokusí přečíst příspěvek celý. Slibuji, že v dalších týdnech už bude můj život nudnější nebo záznamy pravidelnější. Na počátek musím konstatovat, že za oběť chaotickým přesunům padly dva zápisníky a fleezová zimní bunda, ztracené neznámo kde. Bundu s největší pravděpodobností potřebovat nebudu - jediná změna v počasí během prvních deseti dnů, kterou jsem stihl zaznamenat, je že předpověď někdy slibuje odpolední maxima 31 stupňů a jindy stupňů 32. Vesele se proto potím. Spokojeně mohu též konstatovat, že během prvního týdně jsem splnil své dva hlavní cíle - najít si kamarády a byt.

Co se kamarádů týče, jako naprosto nedocenitelný se znovu ukázal couchsurfing. Hned v pátek několik hodin po příjezdu jsem se setkal s Fredericem, sympatickým Francouzem, který ve dvaceti odešel do Ameriky, dalších dvacet let budoval firmu v Kalifornii a teď už si čtyři roky užívá života v Panamě. Své poznávání Panamy jsem tedy začal hodinovou konverzací ve francouzštině, načež jsem odložil většinu zavazadel ve Fredericově překrásném novém bytě - měl jsem o ně v hostelu přece jen trochu strach. Fred mě také vzal na střechu - někde ve 25. patře - jeho budovy - odkud se mi naskytl krásný výhled na Panamu City. Samé mrakodrapy a všude jeřáby, protože stavební boom zde očividně akceleruje, takže jen letmým pohledem jsem napočítal aspoň dvacet výškových budov ve stavbě. Kolumbijské narkomafii se očividně daří - narkobaroni jsou údajně nejčastějšími kupci realit v Panamě, za nimi následují Američané, kteří sem utíkají za perfektním počasím, což jim vláda ještě usnadňuje, protože z nemovitostí se dvacet let po nákupu nemusí platit daně.

Ten samý večer jsem se potkal s dalším couchsurfařem - Carlosem - který má ale přezdívku "Megatraveler". Ta sedí, stejně dobře by se ale hodil přídomek "polyglot" - Carlos mluví více než deseti jazyky a v angličtině mě pořád nachytává výrazy, které neznám. Teď na chvilku opustil svou nomádskou existenci - před tím žil třeba ve Švýcarsku a Číně - takže jsem měl tu čest ho zastihnout v Panamě. Na mé přání, že potřebuji do levné restaurace, kde mají i vegetariánské pokrmy, mě zatáhl do místa, kde jsem byl již při návštěvě Panamy před rokem se svým kamarádem Plutarcem.
===
Vsuvka pro nezasvěcené - Panamu jsem navštívil na pět dní v lednu 2009 během přestávky mezi semestry. V Bostonu v té době panovaly 25 stupňové mrazy, v Panamě bylo 35 v plusu, cesta trvala asi 14 hodin, já jsem se bez krému spálil tak, že jsem nemohl otáček krkem - letěl jsem jen s carry-on, a dětský krém v malém tubě nešel rozetřít, tak jsem to nechal být - načež jsem letěl hned zase zpátky, dalších 19 hodin na cestě kvůli zpoždění a teplotní šok z rozdílu 60 stupňů = ergo jsem byl z těchto prázdnin potom dva týdny nemocný. V rámci tohoto mumraje jsem se setkal i s klukem jménem Plutarco, Panamský rodák který je kamarádem mého kamaráda z couchsurfingu z Barcelony a který brzy začne být důležitý pro naše vypravování. Proto ta vsuvka.
===
Vegetariánské restaurací se rozhodně moc nepovedl marketing. Joost, couchsurfař z Nizozemí, kterého s sebou přivedl Carlos a který do Panamy přijel na měsíc za teplem programovat, nasadil při pohledu do podniku a nevábně vypadající jídlo takový kyselý a zkroušený, až vyděšený výraz, až jsem o něj dostal strach a nabídl jsem, že kdyžtak můžeme jít jinam. Naštěstí jsme zůstali - přece jen dav sedících lidí nás přesvědčil - a dobře jsme udělali. Za tři dolary jsem měl talíř plný jídla a ovocný džus navíc. Znovu jsem ocenil, jak je skvělé, že v Panamě je pitná voda - i když má dosti podivnou příchuť - a že se v jídle nemusím řídit vlastně žádným z mých indických bezpečnostních návyků - po pár dnech už jsem začal jíst i neloupané ovoce a zeleninu, činí tak ostatně úplně všichni a nikomu, ani mně, naprosto nic není.

Sobota byla zasvěcena dalším couchsurfařským setkáním. Odpoledne se konala akce ve staré Panamě - stará Panama je původní španělské osídlení z počátku šestnáctého století, město bylo po sto padesáti letech opuštěno a přesunulo se do současné polohy. Stará Panama leží pár kilometrů za městem, dnes už z ní zbyly jen ruiny a jeden zrekonstruovaný kostel, a velkou rychlostí se k ní přibližují výškové budovy vyskakující na pobřeží. V zrenovovaném kostele organizovala místní couchsurfingová komunita setkání na podporu britského couchsurfaře, toho času žijícího v Kolumbii, kde pomáhal dětem z ulice, který si poranil páteř při potápění a teď potřebuje 90 000 liber na to, aby ho letecká záchranka přepravila zpět domů. Peníze jsme pro něj sice nevybírali, zato jsme ale vytvořili hezké přání. A mně se už poněkolikáté stalo, že mě považovali za místního - opálený jsem na to rozhodně dost. Jen ten jazyk trošku schází, zvlášť když jsem první týden v Panamě mluvil prakticky jen anglicky a francouzsky.

Ze setkání jsem totiž s Carlosem a Joostem pokračoval na večeři v jedné příjemné mini-pizzerii, provozované rodilým Italem. Cestou jsme přibrali - světe div se - Češku. Tedy čecho-francouzsku, která v českém pase vystupuje jako Pavlína Svobodová, ale ve světě už je Paulina Svoboda. Její rodiče v roce 1993 odešli do Francie, a když se po osmi letech vraceli do Čech, ona jim oznámila, že se jí zpátky nechce. Její čeština tím nabrala francouzský přízvuk a ona spoust zajímavých životních zkušeností. V Paříži vystudovala chemické inženýrství, půl roku pracovala v uranovém dole v Nigeru, kde také dostala maláríi, a teď půl roku studovala v Brazílii, takže historek spousta, navíc mě ještě hrozně navnadila na návštěvu Brazílie.

Okolo desáté jsme se ocitli na střeše Carlosovy budovy, odkud jsme měli nádherný výhled na všechny mrakodrapy ve městě a svěží vánek. Carlos přinesl kytaru a po jeho výtečné improvizaci jsem nastoupil já. Z prověřených Nohavicových vypalovaček, u kterých jsem si byl schopen vzpomenout na akordy - zpívala hlavně Pavlína - se nejvíc chytila píseň "Pijte vodu". Carlose jsme ji museli naučit, načež nás s ní celý víkend otravoval. Okolo jedenácté jsme se rozhodli, že v neděli pojedeme na výlet. Nejdřív, že půjdeme do městského parku, pak že někam dál. Nastalo rokování, v kolik ráno vyrazit: Joost byl pro odjezd po poledni, aby se hezky vyspal, Carlos navrhoval devátou, přece jen chápal, že na výlet je potřeba dorazit před setměním, česká frakce prosazovala radikálnější hodiny. Nakonec okolo půlnoci zvítězilo překvapivé řešení - na výpravu vyrazíme v pět ráno. Joost chvíli vzdoroval, ale Pavlína a já jsme se ne nadarmo narodili v totalitním státě, proto jsme ho rychle přesvědčili o nutnosti obětovat blaho jednotlivce pro dobro skupiny.

A opravdu, nějakým zázrakem jsme už v pět ráno seděli v Carlosově sportovním Nissanu Patrol a mířili na sever, směrem ke Karibskému moři. Po svítání jsme si z bezpečí jedoucího auta prohlédli přístavní město Colón, toho času nejnebezpečnější místo Panamy a pokračovali přejezdem plavební komory průplavu na západ. Po patnácti minutách Carlos zastavil u značené stezky v pralese. V dálce řvali opice, až z nich šel strach, bohužel na procházce - ač jsme se nacházeli v místě, kde se našlo 1000 druhů ptáků - jsme neviděli lautr nic. Pršelo, jak je na karibském pobřeží obvyklé po celý rok, takže kromě jedné straky zabalené do větrovky jsme neviděli už nic. Celý okruh, cíl naší túry, měl ostatně jen 1500 metrů. Carlos to očividně považoval za výlet, Pavlína a já jsme jen kroutili hlavou.

Vše bylo za chvíli vynahrazeno, když nás Carlos popovezl o kousek dál do svého "domku na pláži", jak ono místo nazval předešlého večera. Z domku se vyklubala krásná vila přímo u moře, schovaná za vysokým zeleným plotem, s vlastními 400 metry pláže. Ano, nepřeháním, Carlosova rodina vlastní obrovský kus pláže, který je z venku naprosto nepřístupný - píseček jen pro ně, před ním nakrátko posekaný golfový trávníček. Něco podobného jsem viděl snad jen ve filmech, že to může existovat i v realitě by mě nenapadlo. Idylku poněkud kazila jen bouda velikosti garáže krčící se na parcele kousek od vily, ve které bydlel se svou rodinou správce starající se o pozemek a o asi 8 psů, kteří přivázaní na lanech hlídali toto pohádkové království. Carlosovi na tom nepřišlo nic divného - ostatně tam vyrostl - my Evropané jsme jen na sebe vrhali tázavé pohledy. Ale co člověk vymyslí. Tahle rodinka se pořád měla líp než někde v Indii a třem holčičkám jsem docela záviděl to úžasné místo, kde vyrůstají. Já jsem si aspoň užil koupání v neuvěřitelně teplé vodě a posezení na terase za šumu moře.

V pondělí dopoledne jsme tento podivný ráj opustili a vydali se po zpoplatněné dálnici (jak nesnáším placení mýta) nazpět. Zajímavým zážitkům nebyl konec. Při vjezdu do města si Carlos umínil ukázat nám chrám postavený vyznavači Bahai. Cestou jsme ale narazili na další Panamskou kuriozitu - motoristické hodinové hotely. Fungují jednoduše - auto, bez výjimky s černými skly, přijede do tohoto podniku, zajede do garáže, za ním se automaticky zavřou vrata, a až poté, v naprosté anonymitě, řidič se svým doprovodem vyleze a zaplatí svou kreditkou. Při odjezdu nasedne do auta, zmáčkne tlačítko, vrata se otevřou a nikdo neviděl, kdo sedí dovnitř. Prý se nejedná o prostitutky, ale z valné většiny jde o to neinkriminovat dotyčnou dámu. Byznys očividně funguje výborně, protože za těch patnáct minut, co jsme si podnik rozpačitě prohlíželi, zaparkovaly čtyři vozy - a to bylo pondělí ráno. Kolem poledního jsme konečně dorazili na kopec za městem, kde si Bahajci vystavěli svůj chrám. Nádherný výhled, překrásná atmosféra, moderní architektura, která se povedla a která dobře splynula s okolím.

Večer jsem pokračoval ve svém seznamovacím maratonu, tentokrát jsem byl s dvěma Plutarcovými kamarádkami ze studií. Moc příjemné ženské, akorát obě - jako Plutarco - studovaly biologii, takže jsme se trošku míjeli svými zájmy. Ale aspoň obě také nejí maso, takže večeře v Italské restauraci stála za to a já se také konečně poprvé s někým bavil španělsky.

V úterý ráno jsem se konečně dostal k hledání bytu. Panamský craigslist (obvyklá to stránka pro hledání ubytování v USA) bohužel moc nefunguje, odpověděl jsem tedy jen na jeden inzerát a další byty hledal na jedné místní stránce. Při letmém pohledu na nabídku jsem zjistil, že bude jen velmi obtížné dosáhnout mnou stanovené ceny 200-300 dolarů za pokoj měsíčně. Příchod cizinců a následný realitní boom vyhnaly ceny nahoru, z Panamy se stalo drahé město. Odpovídání na inzeráty bylo jedno velké martyrium - moje španělština za moc nestojí, po telefonu to už byla úplná katastrofa, zvlášť když osoba na druhé straně drátu odmítala zpomalit své drmolení. V jeden okamžik už jsem byl tak vyčerpaný a zmatený, že na otázku "Cual es tu nombre" jsem odpověděl, že nevím, domnívajíc se že "nombre" znamená číslo - i když je to mé jméno. Dotazující si musel myslet, že jsem buď naprostý idiot, nebo že mám hodně zvláštní jméno - "Nosé".

Následovala prohlídka tří bytů, jeden byl daleko od centra a nic moc, za 250 dolarů mi to nestálo, další za 390, hezký pokoj, ale hlučný a poslední naprosto nechutný, pokoj bez oken, bez kuchyně, za kterých ti lichváři chtěli 350 dolarů měsíčně. Usínal jsem vysílen, demotivován a rozhodnut pronajmout si něco v centru, protože jsem si spočítal, že co uspořím na nájmu utratím za dojíždění taxíky a autobusy.

Na pondělní ráno jsem měl dohodnutou prohlídku bytu z Craigslistu. Chlap mi nabízel pokoj v centru za 400 dolarů. Když jsem přišel, byla doma jen uklízečka, která mi ukázala dva pokoje: jeden obstojný, ale do ulice, takže tam bylo docela hlučno. Druhý byl nádherně veliký, s vlastním psacím stolem, splňoval všechny mé předpoklady. Něco mi říkalo, že za 400 bude ten malý pokoj a že vzhledem k cenovým poměrům bude ten větší dražší. Uklízečka o cenách nevěděla nic. Tak jsem se rozloučil, litujíc, že na hezký pokoj nebudu mít peníze a chlapovi jsem napsal, že se mi ten velký pokoj líbí a bral bych ho, že ale nevím, zda na něj budu mít. Nemohl jsem věřit svému štěstí, když vzápětí odepsal, že velký pokoj je také za 400 měsíčně.

Abych nevletěl do nějaké boudy, dohodl jsem se, že se ten samý večer na pokoj ještě jednou dojdu podívat s Carlosem. Mezitím jsme odpoledne navštívili ještě další byt, pokoj pronajímal jakýsi černoch, který vypadal jak drogový dealer z béčkového filmu. Taky chtěl 400 dolarů a já se raději modlil, aby bylo všechno v pořádku s ranním pokojem.

Než jsem ho ale mohl navštívit, čekalo mě setkání s Plutarcovou rodinou. Zapomněl jsem sdělit, že Plutarco v současnosti studuje v Barceloně, všechny kontakty mi dohazoval po internetu. V hostelu mě tedy vyzvedla jeho maminka a sestra, které jsem se nejdřív zeptal, zda také studuje na univerzitě a naprosto mě vyvedlo z konceptu, když mi řekla, že jí je jen patnáct, protože jsem jí zařadil do své věkové kategorie. Protože maminka nemluvila španělsky, došlo na lámání chleba a já se musel začít snažit komunikovat. Nakonec jsem se setkal s celou rodinou - s tatínkem, který před 40 lety přišel z Itálie, s další sestrou, která vystudovala lodní školu a bude se živit jako kapitánka tankerů i s bratrem, který se živí jako programátor na volné noze.

Bohužel jsem musel spěchat zpátky, abych se v 8 setkal s Carlosem, který v okamžiku, kdy uviděl mnou vybraný pokoj, jen řekl "Ber to, ber to, neváhej", čímž se po 48 hodinách hledání vyřešila sága jménem hledání mého ubytování. A co jsem dostal: Více než dvacetimetrový pokoj s klimatizací, stolem a židlí v bytě, o rozměrech 280 metrů. Byt je tak velký, že mám chvílema pocit, že se zde ztrácím. Kromě rodiny, co to pronajímá, jsou tu ještě další tři nájemníci - setkávám se prakticky jen s kanadským libanonským Arménem, který taxikaří v Montrealu a sem se přijel ohřát a který je odporně upovídaný. Též tu během týdne oxiduje uklízečka, která je najatá na plný úvazek a která každý den vytírá a cídí celý byt, dokonce prý v rámci nájmu jednou týdně vytře i můj pokoj. V bytě je i pračka a sušička a co víc, z obýváku je mezi věžemi hotelu Intercontinental vidět moře. Před barákem se rozkládá malý park, a když přejdu šestiproudovou silnici, která je kvůli hluku snad jedinou vadou na kráse mého nynější příbytku, octnu se hned na oceánské promenádě. No lépe už to snad ani dopadnout nemohlo.

Sbohem, Kostariko

Kdo napsal, že nejserióznějším žánrem je fraška?

Z Prahy jsem odlétal s cílem někde se usadit a co nejvíce se vyhnout cestování. Běhání po rozličných místech s patnáctikilovým batohem na zádech se pro mne stalo noční můrou. O to víc absurdní mi přišlo, když jsem najednou ve čtyři ráno stál na autobusovém nádraží v latinskoamerické metropoli - s patnáctikilovým batohem, ale k němu navíc kufr o hmotnosti 24 kg a ještě malý batůžek s věcmi, které už jsem nepobral. Jak jsem se ale dostal k batůžkaření s kufrem?

Po lehké existenciální krizi způsobené zklamáním ze špatně vybraného klimatu jsem se v neděli rozhodl, že nemá cenu zůstávat v místě, kde se mi instinktivně nelíbí. Studený vítr fučel pořád a já si připadal jak absolutní idiot, když jsem všude musel nosit svůj jediný svetr. Nedělní večer a celé pondělí jsem strávil na internetu, načítáním věcí o Panamě a snahou najít si aspoň nějaké kontakty. Couchsurfing naštěstí zase nezklamal, takže večer už jsem shromáždil několik dobrých duší ochotných mi pomoct.

Aby měla dušička pokoj - a tělo trochu sluníčka - v úterý jsem se ještě vydal na výlet na pláž. Autobus mě za dvě a půl hodiny dovezl na nejbližší pláž. Turistické letovisko Jaco přitahuje hlavně surfaře a pak také sexu a drog chtivé turisty. V hostelu, kde jsem se na jednu noc usídlil, jsem narazil na obě skupiny. Do té první patřil mladý sympatický australský medik - nejprve jsem vůbec nerozuměl odkud je, pak jsem pochopil, že říká "Austria", i když mi to k jeho přízvuku moc nesedělo. Inu, s Australskou angličtinou mám problémy už odedávna. Do druhé skupinky patřila partička Rusů, kteří byli tak "ruští", až byli karikaturou sama sebe. Hluční, se všemi v hostelu se objímali s výkřiky, "How aaarrrrrrrrrrrr jůůůů, brrrrrrrradddddrrrrrrr". Sergej, Anastazije, Oleg, a Andrej. Sergej, původem z Ukrajiny, teď žije na Floridě a na otázku, jak se živí, jen odpověděl, "no tak, živím". Dál jsme to s Australanem radši nezkoumali, zvlášť když Sergej začal vychvalovat přednosti místních prostitutek.

Po příjemné večeři s Australanem a debatou o zdravotních systémech jsem brzy upadl do postele, ráno se probudil brzo dal si pořádnou procházku po pláži - kde mi najednou strašně chyběly krávy, všechno bylo tak zvláštně čisté - a v deset hodin už jsem vyrážel směrem na San José. Tam jsem strávil odpoledne sháněním autobusu do Panamy (v San José není centrální autobusový terminál, zastávky jsou roztroušené po celém městě, navíc v Kostarice se nepoužívají názvy ulic - o tom viz další příspěvek), což mi zabralo celkem dost času. Nakonec jsem získal vytoužený lístek - odjezd nazítří v poledne - a jal jsem se hledat knihkupectví. V jediném, co jsem našel, neměli zhola nic, další tři uvedená v průvodci jsem i přes časté dotazování nebyl schopen lokalizovat. Nakonec se na mě usmálo štěstí v podobě příjemného antikvariátu, kde hlavním úlovkem dne byla španělská verze Malého Mikuláše, ideální to čtení pro začínající čtenáře.

Kolem páté jsem se shledal s Mariem. Přijel do města setkat se s jednou starou kamarádkou, která se z Kostariky vrátila na univerzitu domů do Mexika. Jak podotkla hned na počátku, Mario přišel na schůzku o hodinu a půl později. Očividně to ještě bylo v normě. Strávili jsme pak večer v kavárně a v mém oblíbeném kostarickém baru, kde jsem si jako správná holčička dal nejdřív mojito a pak výbornou piňa coladu. Barman ty koktejly uměl. Netřeba dodat, že kamarádka též uměla perfektně anglicky, na mou lámanou španělštinu tedy zase nedošlo.

Upozornění - následující řádky nejsou pro slabší povahy

Čtvrtek byl mým velkým dnem. Nějakým zázrakem se mi podařilo vměstnat veškerý můj majetek do zavazadel a tak jsem před dvanáctou nastupoval do autobusu. Začátek ledna je očividně dobou cestování, nemohl jsem si proto koupit autobus s večerním odjezdem - byl vyprodán na několik dní dopředu - a musel jsem vzít za vděk posledním místem v tomto autobuse, jehož velkou nevýhodou byl příjezd do Panamy ve čtyři hodiny ráno. Jak se ukázalo, nevýhoda to nebyla ta největší.

Když jsem totiž dorazil ke svému sedadlu, zjistil jsem, že z jedné strany mám záchodky a z druhé strany zavalitého tlustoprda, který mi bodře oznámil, že mé sedadlo nejde sklopit. Ono sklopit šlo, svým způsobem, bohužel ale ve sklopené pozici nevydrželo a naopak se samovolně vracelo do rovné polohy, která byla navíc ještě trošku nakloněná dopředu. Abych tedy vůbec mohl sedět, musil jsem neustále zády vyvíjet tlak, který vyvážil opačnou sílu zlotřilého opěradla. Po několika hodinách záda úsilím natolik ztuhla, že jsem byl prkenější vlastní sedadlo.

To pravé mělo teprve přijít. Koulička po mé pravici - přelévala se samozřejmě i do mého sedadla, o použití mezisedadlové opěrky nemohlo být řeči - se jala se mnou povídat. Byl to Kanaďan, který do Montrealu před čtyřiceti lety dorazil z Chorvatska. Bohužel ani několik desetiletí nestačilo, aby zvládl angličtinu, takže kromě šíleného přízvuku navíc nezvládal základní gramatiku a jen silou vůle jsem se musel držet, abych mu nevysvětlil, že dvojitý zápor v angličtině moc nefunguje. Chlap mě ale brzo dorazil, protože se bez jakéhokoliv úvodu rozhovořil o tom, kde kolik stoji prostitutky, jak jsou v Panamě některá dobrá levná místa, kde všude má přítelkyně, kolik stojí prostitutky, jak je to levné, že má přítelkyni v San José, že v Panamě se to dá sehnat fakt levně a tak dál a dál a dál, až mi z toho bylo špatně.

Bohužel jsem nebyl jediný. Obludka mi za chvíli oznámil, že toho předešlého večera asi moc vypil a jeho žaludeček to jaksi nezvládá. Autobus v ten okamžik přejížděl centrální pohoří, neustále se proto nakláněl a houpal jak se kroutil nekonečnými zatáčkami. V okamžiku, kdy se pánovi udělalo špatně byl bohužel záchod obsazený, takže jsem sice spolusedícího stihl pustit do uličky, tam to už ale neudržel, a vyblil se na zem a na zadní stěnu, kde byl jakýsi automat na kafe. Ten pozvracel dokonale. Naštěstí v jeho zvratcích nebylo žádné jídla - i tak mě přešla chuť na zamýšlenou svačinku, zvlášť když chlap se zvratky nic neudělal se slovy "to uschne". Posadil jsem se tedy zpět zpátky do svého sedadla, které dál svádělo zarputilou bitvu s mými zádovými svaly, z jedné strany nechutného křupana, z druhé jeho zvratky, které brzy začali svými boty a oblečením lidé čekající na toaletu. Zážitek to byl exkluzivní, zvlášť když dědek i po této nehodě pokračoval v monologické konverzaci se mnou, nevšímaje si mé úporné snahy sledovat jakýsi stupidní americký film.

Po sedmi hodinách jsme dorazili na hranice. Tam jsme nejdřív museli čekat ve frontě na kostarické výstupní razítko, pak v další frontě na panamské vstupní razítko. Já se ještě pokusil proměnit si při této transakci pasy - z Kostariky jsem vyjížděl se svým nejnovějším, biometrickým pasem, do Panamy jsem ale chtěl vstoupit se starším, ohmataným pasem s indickým a íránským vízem. To se bohužel ukázalo jako naprosto nemožné - ač jsem se několik minut svou zoufalou španělštinou handrkoval s celníkem a snažil se mu vysvětlit, že mu to přece může být úplně šumák, s jakým pasem vstoupím do Panamy, on pořád jen omílal, že musím vstoupit s tím samým, s kterým jsem vyjel z Kostariky. Načež jsem se ptal, zda Kostarika a Panama jsou jedna země nebo dvě, on že dvě, ale že stejně potřebuju ten samý pas. Když se začal naštvávat, radši jsem to vzdal, přece jen jsem nechtěl skončit na hranicích. Následovala absurdní prohlídka kufrů, kdy každý cestující musel otevřít zavazadlo, aby splnil jakési bezpečnostní nařízení a návštěva této přísně střežené hranice byla u konce. Celé divadlo trvalo jen hodinu a půl. Američtí imigrační úředníci se od svých jižních kolegů mají co učit.

K mé velké radosti se do autobusu nevrátila jedna paní a já si mohl přesednout k jednomu příjemnému španělovi. Po sedmihodinovém utrpení následovalo pět hodin sladkého spánku. Ve 3 hodiny kostarického, 4 hodiny ráno panamského času mě autobus vyklopil na hlavním autobusovém terminálu v Panama City. Než abych sám uprostřed noci hledal nějaký hostel se svým kufrem, usadil jsem se na lavičku v čekárně a další čtyři hodiny se držel vzhůru četbou Malého Mikuláše. V osm ráno jsem levným taxi odjel do hostelu, kde jsem se za 9 dolarů na noc ubytoval - byl jsem v něm už loni v lednu, při své první návštěvě Panamy - a kde dlím dodnes, v souznění s tropickým klimatem kde teplota neklesá pod dvacet pět stupňů ani v noci. Kostarická fáze mého dobrodružství je tedy za mnou, ta Panamská bude snad permanentnější. Pokud bych se totiž měl přesouvat někam dál, vytvořil bych asi úplně nový typ frašky. A další podobně vážné dobrodružství by mi už opravdu nepřišlo moc úsměvné.

Vulkánový den

Deníčkové záznamy pokračují. V sobotu jsme si přivstali – já byl tedy díky jetlagu vzhůru snad už od pěti – a v 7 ráno jsme vyrazili do San José, do jehož centra je to asi dvacet pět minut autobusem. Na místě jsme zjistili, že autobus neodjíždí v osm, jak si Mario myslel, ale až v půl deváté, a tak vyzbyl čas na opravdovou kostarickou snídani.

Dal jsem si tu nejtradičnější možnost a na talíři jsem měl gallo pinto- míchanou rýži s fazolemi, prazáklad místní kuchyně - jakýsi místní sýr, vajíčko a smažené platanos, což je odrůda banánů, v neupraveném stavu prakticky nepoživatelné. Říkám prakticky, protože na Nový rok, když jsem se jako zdaleka první probral a sháněl cosi k jídlu, jsem tyto „banány“ zvládl dva. Pravda, zdály se mi tvrdé, těžko se ukusovaly, loupat moc nešly a byly bez chuti. A pravda také, že platanos už jsem v životě několikrát měl. V tu chvíli mi to ale nějak nedošlo a žaludek si toho naštěstí také nevšiml. Platanos na snídani byly, stejně jako ostatní pokrmy, excelentní. Mario navíc měl kafe připravené kostarickým způsobem - takový překapávač na pytel, řeklo by se.

Autobus vyrazil opravdu v půl deváté směrem do hor, k vulkánu Poás. Tato sopka – jedna z mnoha v centrálním pohoří – leží kousek od San José, takže po dvou hodinách pomalé kroutívé jízdy do prudkého kopce jsme už vystupovali u brány. Já jsem konečně využil své indické opálení, protože jsem za vstup jako Mario zaplatil jen 2 dolary pro místní místo obligátních deseti dolarů pro turisty. Příjezd do parku vypadal dost zlověstně, mžilo, byla mlha, viditelnost nulová a parková služba hlásila, že z kráteru není vidět lautr nic. Autobus nás ale vyvezl do výšky 2 500 metrů a naštěstí zafungovalo horské pravidla – v poledne se vše obrátilo a obloha byla najednou azurově modrá.

Zírali jsme proto do chřtánu sopky, z které se valila sirná pára a kdo ví co ještě – takový Yellowstone na kopečku.

Výlet byl tedy konstatován za úspěšný a v půl čtvrté jsme již byli zpátky v San José. Tam jsem nasedl na místní autobus a po dvaceti minutách jsem si prohlížel pokoj k pronajmutí. Paní byla příjemná, já jsem s ní dokonce v pohodě komunikoval španělsky, tím ale všechna pozitiva končila. Přízemní pokoj byl klaustrofobních rozměrů, nedostatek světla jen zdůrazňoval pocit, že se jedná o kobku. Po baráku navíc pobíhali tři malí psíci, což jakýkoliv pronájem dost pádně vyloučilo.

Paní jsem poděkoval a za chvíli už jsem seděl s Mariem na pivu. Jeho oblíbený bar byl ještě zavřený, zabrousili jsme tedy nejdřív do vedlejšího podniku, amerického baru. Ten kontrast mezi nimi by nemohl být větší. Mariův podnik, kam jsme se později přesunuli, měl strohé ale příjemné zařízení, byli v něm samí Kostaričani a všeobecně působil jako solidní místo, co si na nic nehraje. V americkém baru byli naopak všichni bílí, předražené jídlo bylo smaženého charakteru, za který by se nestyděl ani McDonalds. Co mě ale konsternovalo nejvíc byly plazmové televize. Byly všude, na všech zdech, napočítal jsem jich aspoň 10. Najednou tam hrál americký fotbal, hokej, basketbal, CNN a kdo ví co ještě. Ještě další hodinu tam a odcházel bych s dost solidními tiky.

Večer jsme zakončili s Mariovými kamarády v již zmíněném místním baru. Ač jsem toho moc nepil, skončil jsem s hlavou na stole, protože v devět už byla únava nepřekonatelná. Trochu mě také přidusil kouř. Mám čím dál větší pocit, že tady snad všichni kouří – rozhodně Mario a jeho kamarádi si zapalovali jednu od druhé, stejně jako úplně snad všichni ostatní. A na ulicích to vypadá dost podobně. Naštěstí brzo na stůl upadl i Mario, takže v 10 už jsem ležel pod spacákem.

Kostarika - zprava prvni

Prvni reakci na Kostariku je, ze snad ani nemam o cem psat. Po indickych radovankach - po tom neuveritelnem pretizeni smyslu, z ktereho jsem se v mnoha ohledech jeste nevzpamatoval - je tato zeme prilis civilizovana a prilis podobna Evrope na nejake poblouznenen kvetnate antropologicke liceni. Pravda, zatim jsem videl jen okoli hlavniho mesta San Jose pri ceste z letiste, ale Indie to proste neni, na to je Kostarika prilis prosperujici - ne nadarmo se ji rika Svycarsko stredni Ameriky.

Timto konci hluboke analyzy. Pro nedostatek zazitku a hlubokych dojmu zatim tedy aspon denickove utrzky personalniho charakteru:

Vsechny tri lety v ramci meho presunu priletely na cas, bez jakychkoliv problemu, coz se v dnesni dobe rovna malemu zazraku - to, ze jsem v Orlandu zvladl prestup, na ktery jsem mel podle letenek dvacet minut je zazrakem vetsim. To ze mi priletely i kufry je na msi.

New York je precpany Francouzi, vyuzivajicimi silny kurz eura a povanocni slevy.

Nejlepsi bagely v New Yorku delaji, podle cloveka, co mi poskytl azyl, Thajci.

Tento clovek je kamaradem ze studii tatinka meho kamarada ze studii Noaha (Noeho?, prvni pad Noah, cesky Noe), toho casu tez pritele me nejlepsi kamaradky ze studii Abby (Noah chodi s Abby). A tedy tenhle chlap - Michael - je ukazem, o jakych jsem si dosud myslel, ze existujou jen v knizkach. On ovsem svym zpusobem existuje v knizkach - v jeho tripokojovem byte sice neni prakticky zadny nabytek (spi na matraci na zemi), vsechny zdi jsou obestavene knihovnami, ktere stejne nestaci na jeho sbirku 8 000 exemplaru, takze v jednom pokoji musel postavit knihovnu do dalsi rady. Trosku jako Hanta z Prilis hlucne samoty (knihu jsem mu s velkym gustem poridil)- jinymi slovy, muj byt snu. Michael se kdysi vykaslal na doktorat ze sociologie protoze mu akademicka puda prisla prlis svazujici a od te doby se zivi jako prepisovac pro pravnicke firmy. A ve volnem case - cte, premysli, pise, filosofuje. A zajima se naprosto o vsechno, svym rozhledem se radi k velkym renesancnim muzum. Obdivuhodny chlapik, za kterym bych rad vazil i samostatnou cestu. Stejne mi jeste zbyva vycivet tak polovinu jeho knihovny.

V Kostarice jsem skoncil u Couchsurfare Maria, coz je dalsi skvela osoba. Ocividne miluje hostovani lidi, studuje herectvi, mluvi perfektni anglictinou a francouzstinou a v noci, od pulnoci do sesti, pracuje v jakemsi IT call-centru, ktere resi pocitacove problemy v Evrope. Jeho dva kamaradi, kteri s nami stravili vcerejsi vecer, mluvi tez perfektne anglicky - a to nikdy nebyli mimo stredni Ameriku. Silvestr jsem tedy oslavil s Mariem a jeho rodinou u nich doma - bohuzel jsem byl dost tuhy, nemohl jsem si tedy vecer uzit tak, jako zbytek osazenstva. Naopak Mario se ukazal, uvaril totize vyborne vegetarianske jidlo - jak ona, tak jeho nejlepsi kamarad neji maso, Mario navic, podle sveho prohlaseni, zboznuje vareni. Navic je pro nej dulezite, abych s nim pobyl par dnu, takze me hostel neceka. Ale ceka me uceni se spanelstiny, kterou zatim nejsem schopen - a ochoten - komunikovat. Vsak to prijde.

Ke vsem vcerejsim uspechum se pridalo porizeni kostaricke predplacenesimkarty, takze jsem pres absenci roamingu nezustal bez telefonu, jak jsem se obaval. Az do nedavna se totiz simky mohly koupit jen s trvalou adresou. Civilizace je zachranena. Sectene a podtrzeno, byly to vydarene tri presunove dny.

Az na jednu malickost - v San Jose diky jeho nadmorske vysce 1100 metru fuci dost studeny vitr, takze mnou vysnene tropy se jaksi nekonaji. Zima rozhodne neni, ale neco mi napovida, ze toto misto mozna nebude mou konecnou stanici. Ale kdo vi.

Bombaj

Můj počáteční šok z Indie musel už asi pominout, protože Bombaj, nejlidnatější indická megalopole a centrum indického obchodu, financí a filmu, mi ve srovnání se zbytkem Indie příšla jako klidné a příjemné město, jako jakákoliv jiná metropole. Jako každá jiná výtečná metropole - ať je to Londýn, Paříž, Barcelona, či New York - se Bombaj musí především zažít, následující poznámky jsou ještě méně adekvátní realitě, co se snaží popsat, než obvykle. Něco snad přiblíží fotky.

Ve čtvrtek ráno jsem po probuzení musel jít hledat ubytování pro sebe a pro Abby, která přijížděla toho večera. Po jistých peripetiích jsem nás nakonec ubytoval ve výborném hotelu, kde správce mluvil výtečně anglicky a na Indii byl tak neuvěřitelně přívětivý, až jsem z jeho ochoty a laskavosti byl opakovaně v rozpacích. Péče se odrážela i v čistotě pokojů a v tom, že pokoje byly zarezervovány dlouho dopředu, takže jsme vlastně měli obrovské štěstí, že jsme tam mohli strávit tři velmi příjemné dny. Hotel se navíc nacházel přimo v centru všeho dění, kousek od všech hlavních památek a dokonce jsme dostali i velmi milou mini-snídani do pokoje. Paráda. Vedlejší budova byla bombajská synagoga, jejíchž služeb Abby v pátek večer využila - bohužel se šabát nesl v dost smutném duchu.

Na čtvrtek totiž připadlo výročí teroristických útoků na Bombaj. Teroristy byl zavražděn i mladý izraelský pár a rodiče obětí přiletěli uctít jejich památku. Také celé město se snažilo vypořádat se svým traumatem. Ulice byly plné policie, vojáků, různých demonstrantů za mír a lásku a televizních štábů, soustředěných před hotelem Taj Mahal, kde se před rokem odehrálo jedno z hlavních dramat s rukojmími. Já jsem celý tento mediální mumraj pozoroval zatímco jsem snídal své obvyklé sušenky z vodou, když tu vidím, jak nějaký reportér přesvědčuje párek turistů, aby mu něco řekli na kameru. Ti ho však zarputile odmítali, až to vzdal, rozhlédl se a i přes mé otrhané seprané oblečení a neoholenou tvář (či právě proto) mě shledal dostatečně turisticky vypadajícím a vydal se za mnou. “Mluvíte anglicky?” “Sem tam,” říkám. To ho uspokojilo, načež mi vysvětlil, že je z indické televize a bude za deset minut v živém vysílání – a rád by, aby mu nějaký turista řekl na kameru pár slov o útocích. Byl jsem natolik hypnotizován jeho indickým přízvukem (stále mám pocit, že indická angličtina je parodie sama sebe), že jsem se nechal zlákat a už jsem stál před kamerou. Chlápek mi ještě napověděl, že můžu říct něco o tom, jak v Čechách (zatím!) nemáme teroristické útoky a brzy již začlo vysílání. Když popsal, co se v Bombaji děje, dostal jsem já svých 30 sekund slávy, kdy jsem vyplodil jakési bláboly a kydy o tom, jak mi to připomíná New York a že jsme rádi, že v Čechách zatím nebyl terorismus. Pak jsem se radši klidil pryč, aby mě snad nezačal lovit nějaký jiný štáb.

Bombaj je zvláštní město, kde se mísí koloniální sláva a současný hospodářský úspěch symbolizovaný desítkami bank v centru města s přelidněnými okrajovými čvrtěmi a chudobou slumů, kde údajně žije skoro polovina 14milionové populace. Pokud údaje nelžou, pak se těch 14 milionů směstná na plochu skoro stejně velkou, jako je Praha. Neboli představte si, že by se celé Československo přestěhovalo do Prahy. Ve slumu Dharavi, známém z filmu Slumdog Millionaire, se na ploše 1.75 km čtverečních tísní více než milion lidí. Pokud nechápete, jak je to možné, nejste sami.

Bombaj ale už vlastně neexistuje. Z britského města Bombay se na přání místních nacionalistů stala indická Mumbai a podobně byly přejmenovány názvy hlavních památek a ulic. Výsledkem je zvýšení indického chaosu, protože místní vše znají postaru a turista se jen stěží orientuje v krkolomně dlouhých místních názvech.

Oficiální koloniální jména možná zmizela, koloniální budovy a atmosféra však nikoliv a centrum města je tak holdem imperiální honosnosti. Masivní budovy s pseudogotickou výzdobou lemují široké bulváry, až má člověk pocit, že se nachází v nějaké karikatuře západní metropole. Tedy až na ty palmy. Nebo právě proto. Okázalé prostředí, přítomnost tolika bank a institucí, má dopad i na život ve městě – auta zastavují na červenou, žebráci se skoro nevyskytují a množství lidí žijících na ulici je téměř na minimu a člověk se může oddávat klidným procházkám. Tu na vás vykoukně McDonald, tu je luxusní obchod, támhle zase prodávají v ultra-sterilní restauraci italskou zmrzlinu, která ale nezapře Indii – při koupi jsme nejdřív dostali účet, na něj razítko, pak zmrzlinu do kelímku, ale nejdřív nám musela být zvážena, abychom dostali 75 gramů přesně a ani o chlup víc nebo míň. Nákup byl větším zážitkem než samotný předražený vodnatý produkt.

Centrem turistického života je čtvrť Colaba, kde se nacházejí skoro všechny turistické hotely, restaurace a stánkaři a prodejci a které jsme se vyhýbali, seč to jen šlo. Se vzrůstající zdáleností od Colaby ustupuje civilizace (západní, abych neurazil tu indickou, starou, honosnou a komplexní, která se mi však zdá utopená v chaosu, bídě a špíně.) Ulice a uličky se začínají plnít – lidmi, odpadky, a vším možným i nemožným, ačkoliv v Bombaji nejsou na ulici krávy, což mě ze začátku dost znervóvňovalo. Stejně tak do města nesmí rikšy, což asi vysvětluje můj pocit, že Bombaj je klidné město. Taxikáři očividně mají práce dost a když jsem sledoval večerní úporné snažení Indů stopnout si taxíka, přpadal jsem si jak v New Yorku.

Prakticky poslední výspou Britské civilizace je Victoria Terminus, železniční stanice, nyní přejmenovaá na Chhatrapati Shivaji Terminus, jež byla v roce 2004 zapsána do UNESCA. Z dálky připomíná obrovkskou katedrálu, za její rozlehlost a výzdobu by se nemusela stydět žádná církev. Dnes jí denně prochází stovky tisíc cestujících, nejvíc v celé Asis, já jsem fascinovaně pozoroval tu nekonečnou řeku lidí neustále se valicích z jejích bran. Za stanicí se nachází několik tržnic, ta s ovocem a zeleninou byla pastvou pro oči, domácí harampádí jsem nepotřeboval a při rychlém pohledu na jatka – Abby se k nim raději nechtěla ani přiblížit – jsem si zase blahořečil, že v Indii nejím maso.

A někde tady začíná přelidněný chaos – některé budovy musely být postaveny ještě za Britů, tedˇsi je ale vzala zpátky velkoměstská džungle. V sobotu jsme se příměstským vláčkem vydali do čtvrti Mahalaxmi, kde se nalézá největší bombajská prádelna. Desíty, možná stovky lidí tam ručně drhnou prádlo, celý den ponořeni po kolena ve vodě. Kampak s automatickou pračkou – a kampak s knoflíky, protože při pracím procesu se s prádlem vší silou mlátí o kámen (na vesnici u potoka) nebo o beton.

V celé oblasti se mísí staré koloniální baráčky, činžáky a vilky s moderním bordelem z kterého vystupují nové věžáky a polo-mrakodrapy. V jedné z úhledných vilek se nalézá muzeum Mahátmy Gándhího, který v budově přebýval během svých pobytů v Bombbaji. Muzeum Gándhího náležitě glorifikuje, ale v jeho případě je to zasloužené – stále nemůžu pochopit, jak během etnických nepokojů, kdy v Kalkatě docházelo k obrovskému krveprolití, dokázala Gandhího hladovka a hrozba, že se uhladoví až k smrti, přivést znepřátelené strany k rozumu a k ukončení násilností. Pokud kdy existoval nějaký světec, pak to byl rozhodně Gándhí. Po Gándhím následovala městkská pláž, kde, jak nás upozornil Lonely Planet, se v žádném připadě nelze koupat, ježto voda je toxická.

Po pláži jsme se oddali bloudění v bombajských uličkách, kde jsme měli šťastnou ruku a narazili i na indické poměry výtečnou vegetariánskou restauraci. Narozdíl od turistických destinací, kde se sice nabízí čínská, mexická, italská a někdy i britská kuchyně, ale předražené (na indické poměry) jídlo je často o ničem, stravování ve městech je samá radost. Stačí se projít po hlavní ulici a po chvíli člověk nevyhnutelně narazí na nacpanou restauraci, kde se jídlo točí v obrovských kvantitách a číšnici jsou neskutečně rychlí a ochotní, na indické poměry naprosto neuvěřitelně. Jídlo je bez výjimky excelentní, ceny jak z nějakého socialistíckého ráje. Nevíc stresujícím aspektem každé návštěvy restaurace se tedy stává otázka, co si z desítek položek v menu vlastně vybrat. Polovinu věcí jsem už schopen identifikovat, o druhé polovině nemám tušení, co ta slova znamenají. Číšníci většinou angličtinou nevládnou – mám tedy experimentovat s něčím úplně neznámým, dát si něco, čemu rozumím, ale co jsem ještě neměl nebo si užít jeden z mých oblíbených pokrmů, který stejně každá restaurace dělá trochu jinak? Ideální by bylo cestovat ve skupinách po deseti, aby každý mohl objednat něco jiného. Sám na to prostě nestačím.

V sobotu jsem se tomutu mučivému vyhnul. Majitel restaurace – vládnoucí velmi obstojnou angličtinou – mi doporučil „thali“. Thali je indické „all you can eat“, kdy host dostane na podnose několik kelímků s rozličnými pokrmy, které mu jsou na přání neustále doplňovány. Jídlo bylo výtečné, jen jsem nevěděl, jak rozdělit svou pozornost na těch asi deset, co se mi mihaly na stole.

Zbytek soboty a nedělní dopoledne jsme strávili procházením se po městě a pochutnáváním si na dalších kulinářských zajímavostech. Jako nejkosmopolitnější město Indie má Bombaj nepřebernou nabídku snad všech možných i nemožných kuchyní, ani rok by nestačil na jejich prozkoumání. V neděli odpoledne jsme se vydali zpět na železníční stanici, koupili si za 25 korun lístek na 200 kilometrovou cestu vlakem zpět do Pune. Do vlaku jsme si šli sednou hodinu a půl před odjezdem, abychom urvali místo v nerezervované části druhé třídy. Jinak bychom se dost nastáli. Po cestě jsme míleji několik slumů a já si pořád dokola říkal, jak tam ti lidé mohou žít. Nechápu, nechápu, nechápu.

Tímto končí mé cestovatelské dobrodružství, možná budou ještě následovat některé zapomenuté myšlénky nebo postřehy, které se do žádného vyprávění nevešly.

Z Hampi do Bombaje

Začátek tohoto týdne byl ve znamení cestování. Už bez holandského kamaráda, který mě v neděli večer opustil a vydal se na jih. Pondělí jsem strávil vlakovým přesunem zpátky do Goy, v úterý jsem se po Goe proháněl na kole, středa byla ve znamení dvanácti hodinové cesty do Bombaje a od čtvrtka pobíhám po tomto znamenitém městě.

Na začátek jen několik postřehů. V pondělí ráno jsme ve čtvrt na šest vyráželi z Hampi. S Estonkou jsme si předešlého večera sjednali rikšu - Indián nám slíbil, že nás jeho kamarád sveze za 150 rupií, což je o 50 vyšší cena než normálně, ale když je to ráno, nu což. Ráno bylo ale všechno jinak. Rikšák sice přijel načas, ale začal tvrdit, že za 150 má vézt jen Estonku, tak mu to prý bylo řečeno, a pokud chci jet já, musím vysolit dalších 150 rupií. To mě dvojnásobně nakrklo, protože se nás nestydatě snažil oškubat a protože jsem se ještě večer před tím ujišťoval s jeho kamarádem, že cena je za dva lidi. Začal jsem se s ním handrkovat, ale chlápek byl fakt neoblomný a trval aspoň na 250. S tím jsem se nehodlal smířit a když okolo projížděla jiná rikša, zakřičel jsem na ridiče "Hello, my friend, will you take us for 150?" Netušil jsem, co bude následovat. Náš rikšák se neuvěřitelně rozčílil a začal na mě řvát, co si to dovoluju a proč volám na toho druhého. Jinými slovy, on s náma může vymetat jak chce, když se člověk začne starat o sebe, tak je to hned nepřípustné chování. Chlap byl fakt rozzuřený, nechápal jsem proč, protože normálně takhle smlouvání neprobíhá. Načež zamumlal něco o tom, ať vlezem do rikšy a jakž takž jsme se dohodli, že pojedem za 150. Celou dvacetiminutovou cestu jel jak blázen a museli jsme trhnout rikša rekord na této trati - kamarádovi se v půl šesté ráno samozřejmě nedovolal. Když jsme dojeli na stanici, našel jsem naštěstí přesně 150 rupií, ale chlápek se jal znovu diskutovat, něco vykřikoval a vypadalo to snad, že si jde pro kamaráda. Prostě úžasná situace a nezbývalo, než nasadit zbraň nejtěžšího kalibru: humor. Jak si tak ten blbec mele tu svou písničku, povídám: "Vypadám jako kráva?"
Chlap i Estonka sebou cukli a jen na mě mlčky zírali. "Povídám, vypadám snad jako kráva?"
Chlap, co se stále nevzpamatoval: "Cože, jseš blázen?"
Já: "Vypadám já jako kráva? Protože proč se mě snažíte takhle podojit?"
Načež Estonka vybuchla smíchy, chlapovi spadla čelist a my jsme využili přestávky v jeho klení a opustili ho. Ještě na nás vykřikoval cosi nehezkého ale má lest zapůsobila a umožnila klidný odchod. Cesta vlakem pak už byla indická pohodička strávená konverzací s jednou Němkou, která mi nechtěla věřit, že nejsem Američan, a den byl zakončen v jedné výtečné restauraci, kde jsem mezi davy místních byl zas za největšího exota.

Úterý jsem si užil na výtečné pláži, která se tentokrát narozdíl od minulého letoviska táhla v délce dvaceti kilometrů a velké kusy nebyly vůbec zastavěné, o kravách, trhovcích a podobných útrapách ani vidu ani slechu. Narozdíl od všech ostatních turistů jsem si nepůjčil moped, ale kolo, s kterým jsem se pak proháněl jak po Goe, okoukávajíc kostely a kapličky v různém stádiu opravenosti či rozpadu, tak po pláži, kde se na tvrdém písku jelo naprosto krásně. Jeden Angličan mi navíc vyprávěl o své cestě z Bombaje do Goy na kole - výtečný to nápad, zvláště když na silnicích okolo pobřeží není moc provoz. Rozhodně námět na další výlet.

Celá středa byla kochací - vlak se řítil téměř zcela lidupráznou krajinou plnou úžasné přírody. Jak už jsem zmiňoval z vlaku Indie působí neuvěřitelně liduprázně, jen občasné rýžové políčko je známkou lidské přítomnosti. 700 km dlouhá cesta z Goy do Bombaje stála 288 rupií, tedy něco přes sto korun a tentokrát už se mnou cestovala ta pravá Indie, ne žádné bílé gheto. Zvášť když jedinými dalšími cizinci byla černá Američanka a její - velmi bílý - švédský přítel. S nimi jsem potom po troše hledání zakotvil v jednom trošku pochybném hotelu, kde jsem měl postel v jakési prosklené verandě, ve které očividně normálně spal člověk z recepce. Ale shánějte něco levného v centru Bombaje v jedenáct večer, byl jsem rád, že mám střechu nad hlavou. Ani mi nevadilo, když jsem ve tři v noci, utíkajíc na zádoch, protože mě konečně dostihly ty proslulé indické žaludeční potíže, zakopl o dva Indy, co mi spali přede dveřma na zemi. Jim to očividně taky nevadilo. Bombaj, se svou zajímavou architekturou, kosmopolitním mixem lidí a výtečnou kuchyní, kterou si chvála bohu můžu už zase užívat naplno, si musí počkat na další příspěvek.

Slonění

Dnešního rána jsem si splnil sen a svezl se na slonovi. Ještě teď jsem z toho v opojení. Přispal jsem si a nestihnul jsem slonní ranní hygienu, přišel jsem ale včas na líčení, kdy slonní obličej dostal slušivý make-up. Po něm už stačilo z kapsičky vytáhnout sto rupií (40Kč) a než jsem se nadál, stál jsem na zídce, vedle mě slon, já na slonovi a už se křečovitě držím provazu, který má ovázaný okolo krku. I když je to slon indický, tedy menší než jeho africký bratříček, přece jen je to vysoko, sedlo žádné. Naštěstí slon kráčí důstojně a pomalu, já se uklidňuju a uvědomuju si, že ty štětiny na jeho krku a hřbetě dost píchají. Ale co, užívám si své dvě minuty slávy a zuřívě se držím, když slon zvedá chobot a tím pádem i krk, na kterém se křečovitě drží jakási postavička. Brzo ale už přelázám na zítku, slonovi dám do chobotu požadovanou bankovku, ten ji obrátně předává pánovi. Já ještě za odměnu dostávám slonní požehnání chobotem na hlavu.

Po této radostné události už jsem věděl, že cokoliv dalšího bude dnešního dne jako bonus.Rozhodl jsem se pořádně prozkoumat celý areál a za 15 korun jsem si na celý den zapůjčil kolo. Jako už potolikáté v Indii nechápu, jaký mají byznys model, protože jsem za kolo zaplatil a to bylo vše. Nechtěli jméno, pas, zálohu nic. Tady ho turisto máš, večer ho vrať. A očividně to funguje. Rozjel jsem se na docela slušném kole bez přehazovačky, sluníčko příjemně hřálo a já se kochal výhledem do krajiny. Nakonec jsem dorazil k dalšímu chrámu na kopci, kam jsem kolo vytlačil a zaparkoval. Konala se tam zrovna nějaká svatba, vyhrávala vesnická kutálka - s muzikanty jsem se spřátelil (i když anglicky neuměli ani slovo) a dokonce jsem jim vysvětlit, že taky hraju na klarinet. Načež oni mi ho začali nabízet, ať zahraju, což jsem kvůli své hygienické paranoie musel odmítnout. Oni se mě na oplátku ptali, zda nemám klarinetové plátky. Bohužel. Další věc, co jsem zapomněl.

Zároveň se kolem mě točila tlupa dětí, které se střídavě chtěly fotit, žádaly propisky nebo žadonily peníze. Co bylo zpočátku roztomilé po chvíli začalo být otravné, a tak jsem se jal odejít. Jak jsem vycházel z chrámu, vidím, jak se jeden z chlapečků naklání nad mým zadním kolem. Co to proboha chce? Aha, vyfoukl mi pneumatiku, je naprosto prázdná. Co teď s tím? Chvíli jsem tam stál a okouněl, doufaje, že mi někdo za malou úplatu nabídne pumpičku. Nestalo se, jen já jsem byl obležen horou malých Inďat, která čekala, co budu dělat. Sebral jsem se a dal se na odchod - ještě na mě křičeli cosi o tom, že nejbližší pumpičku najdu až za 4 kilometry, ale mě vyhlídka příjemné procházky - ač s tlačením kola - až tak nevadila.

Asi po deseti minutách se na mě usmálo štěstí, narazil jsem na shluk chaloupek u silnice. Hned před první seděl chlap a když jsem mu naznačil, že potřebuju pumpičku, jal se mi pomáhat. Škoda že anglicky neuměl ani slovo, kolo nafouknul výborně. Já mezitím pozoroval jeho příbytek, který byl velikosti menší posázavské chatičky. Postupně z té špíny vylezlo 8 dětí - aspoň tolik jsem jich stihl napočítat - a buď sledovaly mě nebo se krmily rýží z jakési misky. Na rozdíl od chrámových raubířů byly až neuvěřitelně plaché, na má gesta prakticky nereagovaly. Znovu jsem si přípomenul, proč mi indický venkov připadá tak vylidněný a vzdušný - v prostoru, kde bychom měli garáž na motorku, bydlelo minimálně deset lidí, skupinu ovcí a další domácí zvířenu nepočítaje. A jak už to tak bývá, chlap za svůj dobrý skutek nic nechtěl, vnutil jsem mu tedy aspoň 15 rupií, jediné drobné co jsem měl. Drobné. 50 rupií (20 Kč) mi již přišlo moc. Těch 6 korun je směšných, tady to ale vydá na rýži na celý den, myslím. Raději ale rychle pryč, pryč od této chudoby, z které je mi fyzicky nevolno, zpátky do našeho hezkého turistického městečka, kde je sice také špína a nepořádek, prašné cesty, prasata, kuřata, ovce, krávy a děti válící se na ulicích, přesto to ale pořád je prosperující centrum.

Během oběda mi nějaká další dobrá duše vyfoukla tentokráte kolo přední. V "půjčovně" po několika minutách usilovné aktivity sehnali pumpu (přinesli ji od vedlejšího stromu) a poznamenali, že kolo mi musely vypustit děti z jiné vesnice, protože ty místní by "nic takového rozhodně neudělaly." Zbytek odpoledne jsem strávil projížděním okolí, kde se mísí staré pobořené chrámy, hromady kamení, palmy a zchudlé vesnice. Za celý den jsem natočil asi 40 km. Od kola už jsem se radši nevzdálil ani na krok. Jen jsem se začal nějak moc drbat, až mi za chvíli došlo, že slonní blechy, narozdíl od těch psích, na člověka rozhodně jdou.