Poslední poznámky z Panamy

Dnes večer nastoupím do autobusu, který by mě za patnáct hodin měl přepravit zpět do San José v Kostarice. Tedy za předpokladu, že všechno proběhne v pořádku. Odtud plánuji menší výlet do Nicaraguy, což bude zdroj dalších blogových historek. Naopak tento příspěvek je leda tak sbírkou střípků, jež se nikam jinam nevešly nebo na které mé mozkové buňky pozapomněly.

Objevem jara dozajista je význam místa, kde bydlím. "Parque Urraca" omílám při kontaktu s taxikáři dnes a denně. Až teprve nedávno jsem si náhodou vynašel, že "urraca" znamená ve španělštině "straka".Jelikož nejsem Sheldon Cooper, nebudu se ani snažit vypočítat, jaká je pravděpodobnost, aby se něco takového příhodilo.

Dalším střípkem, na který jsem trošku pozapomněl, je to, že se zde prakticky nevyskytují motorky. Na rozdíl od středomořských zemí - nebo Íránu či Indie - se zde motorka či scooter vyskytne jednou za uherský rok a to si ještě říkám, jak dlouho řidič může přežít v provozu, kde automobilisté na motorky nejsou zvyklí. Zase se tu aspoň staví na semaforech a ve srovnání s jinými zeměmi se i relativně málo troubí. Na větších křižovatkách, kdy auta čekají na zelenou - nebo jsou zaseklá v zácpě - se pak vždy vyrojí skupinu prodejců všeho možného i nemožného. Od pomerančů přes telefonní dobíjecí kupóny až po autopříslušenství. Naopak ulice jsou posety prodejci státní loterie - ti jsou všude, stát tak očividně snižuje nezaměstnanost.


Nejvíce mi nicméně bude chybět místní ovoce (v minulém příspěvku jsem dal odkaz na fotky, které též zobrazují pestrost místní stravy). Tuto nadílku jsem zakoupil za 17 dolarů - pravda nechal jsem se trošku unést a úspěch byl jen tuto hromadu dovléct domů.


To, co leží vedle mandarinek a vypadá to jako hnusný kříženec mezi pomerančem a citrónem, vypadá vevnitř jako pomeranč, ale je to citrón. Místní citrusy mi podobné nástrahy připravily několikrát, vždy jsem kupoval něco, co mělo podobu pomeranče, ale vždycky z toho vylezl citrón. Až jednou jsem chtěl mít opravdový citrón, koupil jsem si takové malé zelené kuličky, vypadalo to jako limetky. Celý natěšený jsem je přinesl domů, rozřízl a...byl to pomeranč.

A tím končí panamská část tohoto blogu. Děkuji všem fanouškům za pozornost.

San Blas - zemský ráj to na pohled

Se vší úctou k českému patriotismu devatenáctého století, kdyby J.K. Tyl měl býval ve své době možnost navštívit Panamu, možná by dnes naše hymna měla trošku pozměněný obsah. Jedním z konkurenčních kandidátů na titul zemského ráje je totiž souostroví San Blas, ležící v Karibském moři na severovýchod od hlavního města Panamy. Stále se nemůžu vzpamatovat z dokonalosti miniaturních ostrůvků s plážemi posypanými běloučkým pískem, pokrytými palmami a omývanými tyrkysově průzračným mořem a říkám si, zda šlo o nějaký přelud nebo zda místo opravdu existujte.


San Blas je součástí autonomní oblasti Kuna Yala, jež je spravována místními domorodci z kmene Kuna. Ti svou administrativní nezávislost na centrální Panamské vládě získali už v roce 1925, což jim umožnilo zajistit si přežití svých zvyklostí a tradic a zabránilo vydrancování přírody nemilosrdným Rozvojem, jenž si za oběť vzal skoro celý zbytek země. V rámci tohoto uspořádání mají dnes Kunové vlastní policii, zatímco ta státní panamská do Kuna Yala nesmí vstoupit (a honit kolumbijské drogové pašeráky, kteří občas výsostné vody Kuna Yala používají pro přepravu svého kontrabandu. Kunové do Panamy přišli teprve relativně nedávno, až po španělské invazi, kdy byli vytlačeni z kolumbijských kopců a uchýlili se právě na souostroví San Blas. Ačkoliv souostroví sestává z celkem 365 ostrovů, Kunové se očividně rádi tulí a ostrovů obývají jen hrstku. Tam, kde se ale rozhodli usadit, to ale stojí za to - miniaturní ostrůvky (o průměru sto, dvě stě metrů), jsou zastavěné do posledního centimetru, takže tyto ostrůvky připomínají přecpané středověké město (není takový rozdíl mezi výstavbou na ostrově nebo za městskými hradbami) nebo přecpaný indický slum. Ženy tohoto kmene jsou na první pohled rozpoznatelné svým zářivě barevným oblečením. Protože polovina Kunů dnes žije na pevnině, jal jsem se včera shánět jejich fotky do města...


...a bránila mi při tom má vrozena stydlivost a neochota dělat z jiných lidí lovnou fotografickou zvěř.


Kunové žijící na ostrovech se zarputile snaží udržet své zvyklosti a tradiční způsob života. Nejedná se jen o oblečení žen, mezi ostrovy se stále jezdí ve vydlabaných kánoích, vesničané se mačkají v již zmíněných přecpaných vesnicích a podle vyprávění se dává obrovský důraz na rodinné vztahy a pomoc blízkým. Ve snaze zastavit úpadek a mizení zvyklostí dokonce Kunové před několika lety rozhodli, že pozemky a majetek v souostroví mohou vlastnit zase jen Kunové a promptně vyvlastnili těch několik cizinců, co si tam užívalo sladkého života. Nyní se dokonce mluví o možném omezení turistického ruchu, který, ač odsunut na samostatné vybrané ostrovy, stále zasahuje do jejich tradic. Jinými slovy, Kunům se zatím podařilo vyhnout nástrahám civilizovaného "rozvoje," jak je geniálně shrnuje tento příběh.

Ani v tomto ráji není ale všechno perfektní. Při pohledu na množství malých dětí pobíhajících po ostrovech si člověk opravdu připadá jak v Indii = Kunové začínají mít problémy s přelidněním a tradiční zvyklosti, že se muž smí oženit a mít děti, jen když je může zabezpečit, už tak dobře nefungují. A ačkoliv se jí brání zuby nehty, civilizace se na ostrovy přece jen dostala v podobě odpadků - po dlouhá staletí byly veškeré odpadky biologického původu a jako takové se rozložily a brzy po nich nebylo ani stopy. Bohužel Kunům nikdo neřekl, že plastové láhve či obaly od sušenek už takto zázračně nezmizí, a tak jsou některé obydlené ostrovy dnes obsypané odpadky, kterých se vesničané nemají jak zbavit. I na to se prý snad pracuje.Většina ostrovů je buď naprosto neosídlená nebo se na nich nachází pár chýší. A v některých těchto chýších se smí ubytovat turisté (ne však ve všech, i tady panuje přísná regulace).

Do Kuna Yala jsem se vydal v neděli ráno. Ve tři čtvrtě na pět mě vyzvedl džíp, jenž jsem si předchozího dne zařídil v jednom místním hostelu, a na rozdíl od skoro všeho ostatního v této zemi přijel na čas. Když jsem dolu seběhl v 4:48, řidič už nervózně stepoval před budovou a chystal se mi volat. V pět jsme nabrali dalších pět turistů a vyrazili jsme vstříc novým dobrodružstvím. Až do minulého roku byl San Blas autem praktický nedostupný - cesta byla v tak žalostném stavu, že jediným zaručeným způsobem, jak se na ostrovy dostat, bylo letět z Panamy. Sto dvacet dolarů za zpáteční letenku na cestu trvající třicet minut si nemohl dovolit jen tak každý, ale 50 dolarů za džíp už se dalo zkousnout, ač se za tak krátkou cestu jednalo o cenu vydřidušskou a já jsem celou dobu meditoval, jak to zařídit, abych se stal řidičem jednoho takového vozidla. Cesta nám trvala dvě hodiny, silnice už byla téměř v celém úseku v perfektním stavu, až na překonání jedné říčky, nad kterou už ale stavěli most. K moři jsme dorazili brzy. Po příjezdu následovala lekce v totální dezorganizaci, kdy jsme nejdřív čekali v autě na loď, pak jsme čekali venku na loď a nakonec jsme čekali na lodi a když už jsme čekali asi tři a půl hodiny, donutili jsme "kapitána", aby konečně vyrazil a nečekal na nějaké imaginární turisty, kteří prý také měli dorazit z Města. Moře bylo nepříjemně rozhoupané a byli jsme promočení na kost, naštěstí systém přepravy byl promyšlený, takže nám veškeré věci zabalili do igelitových pytlů. Navíc v této oblasti Karibiku je neuvěřitelně nevyzpytatelné počasí, skoro každý den aspoň chvíli prší a na obloze se honí mraky. Na druhou strany každý den také vysvitne sluníčko, takže to má k českému prázdninovému počasí hodně daleko.


Investice do přepravy však rozhodně stála za to. Náš tropický ostrov měl asi 60 metrů na šířku a tak 250 na délku, název ubytování "Robinson's" nebyl tedy úplně zcestný.


Ubytování bylo v bambusových chýších přímo na pláži - ono tedy všechno na ostrově bylo "přímo na pláži", v noci jsem na posteli slyšel zvuk moře z obou dvou stran ostrova, vytvářelo jakýsi stereo efekt. V chýších byly jen postele, podlaha z písku, žádné světlo, elektřina z generátoru se v podobě žárovky vyskytovala jen v jídelním koutku.


Tento návrat k přírodě způsobil, že veškeré turistické osazenstvo - těch pár duší, co se společně se mnou snažily nasát tu krásu - chodilo spát velmi brzy (co také dělat, když po setmění v půl sedmé nastává tropická noc) zatímco ráno v půl sedmé se ostrov hemžil aktivitou. Já jsem naprosto propadl Stiegu Larssonovi a ráno jsem již o půl šesté čekal na první ranní paprsky, abych mohl pokračovat v četbě. Ostatní byli lehce perplex z mé schopnosti číst si za jakýchkoliv podmínek a vyhýbat se společenskému kontaktu. Kdo ty knihy četl, ví, o čem mluvím.


Z čtení = a z houpací sítě - mě vytrhl jen jeden odpolední výlet na třicet minut vzdálený další ostrov, u kterého byl potopený vrak jakési lodi. Kus vraku vyčuhoval z vody, v podvodní části se honily pestrobarevné ryby. Všude okolo byly vidět maličké ostrovy, trčící z vody jako jednohubky na talíři.


Rytmus dne určoval přísun jídla - vzpomněl jsem si na své táborové dny (když se zatáhlo, podobnost se ještě zesílila), protože i tady jsme se všichni shromáždili v jídelně a čekali, co nám přistane na talíři. Naštěstí to nejlevnější jídlo, jež nám pan Robinson mohlnabídnout, měl hned od vedle: vylovené z moře. Každý den k obědu a večeři nám naservíroval čerstvě vylovenou rybu. To, za co se v Panamě musí slušně zaplatit, nám tady přistálo na talíři v rámci 20 dolarů, jež jsem denně platil za jídlo a ubytování. Může se mi někdo divit, třeba při pohledu na další fotky, že jsem místo plánovaných dvou dní v San Blas zůstal dny čtyři?
.

Boquete

Ve středu ráno jsem se ještě před svítáním vydrápal z postele, že vyrazím na pláž a rozhodnu se, zda zůstanu u moře ještě nějaký ten den. Dilema za mě vyřešilo počasí: lilo jak z konve, navíc podle předpovědi mělo pršet až do pátku a v okamžiku, kdy mi došlo čtivo, by my jediné rozptýlení poskytovalo už jen reggae. Pryč. V půl deváté jsem nasedl do autobusu a mířil jsem zpět k panamské hranici. Tentokráte celá razítková anabáze trvala hodinu, jak říká můj dědeček, pánbůh dal čas a o kvaltu se nezmínil. Pak už šlo vše jako na drátkách, takže už v jednu (tentokráte panamského času, který je před Kostarikou o hodinu napřed) jsem seděl v minibusu, jenž se vydal na čtyřhodinovou cestu přes neuvěřitelně zelené kopce centrální Kordiléry do města David. Tam jsem přestoupil na nemesis svých kolen a zamířil do horského městečka Boquete.


Jak píše Lonely Planet, Boquete bylo až do roku 2004 nerozvinutou oázou klidu a pohody, pak ho však jakýsi americký časopis zařadil mezi pět nejlepších míst pro odchod do důchodu, což způsobilo invazi penzistů ze severu. Dnes jsou stráně obce ležící ve výšce asi 1000 metrů nad mořem, kde fouká příjemný chladný vzduch a dá se tam na rozdíl od jiných částí Panamy bez problémů a bez pocení dýchat, posety spousty baráčků, vilek a haciend. Ale což. Když jsem se tam před sedmou doplížil, byl jsem rád, že mnou vyhlídnutý hostel měl volno - ukořistil jsem poslední postel.


Hostel Mamallena byl otevřený teprve na konci prosince a je to mladší bratříček hostelu tady ve městě. Majitelé si dali záležet: v pokojích jsou jen dvě palandy, prostorná kuchyně je vybavená naprosto vším, v recepci jsou nové počítače a obývacímu pokoji před pohodlnými gauči vévodí velká televize, kde projíždějící turisté mohou zhlédnout jeden z desítek filmů, jež jsou v hostelu zdarma k zapůjčení. K tomu se navíc po hostelu povaluje několik šanonů s popisy věcí, jež se v Boquete dají dělat, v recepci jsou k nahlédnutí turistické průvodce a každé ráno si každý může zdarma udělat palačinek až do sytosti. Káva je připravena celý den. Připočtěte k tomu velmi příjemnou slečnu za recepcí a ještě příjemnějšího majitele a za 11 dolarů za noc to není vůbec špatné. Nebo, jak uvádí cedule u dveří: poplatek za použití internetu je 11 dolarů, k čemuž dostanete postel a palačinky zdarma.


Miguel, majitel hostelu, bohužel zbořil mou teorii, že ve střední Americe na Čechy nenarazím (tedy co z té teorie zbylo po šoku v Kostarice). Asi před měsícem tam prý měli skupinu 14 spoluobčanů s průvodcem, kteří, jak prohlásila slečna na recepci, neuměli ani anglicky ani španělsky, takže s nima byla těžká domluva. Mě naopak typovali na Izraelce, jichž jsou tam mraky, takže jsem stejně jako v Indii narazil na nápisy v hebrejštině a navíc na tuto kavárnu.


Hlavním tahákem Boquete je možnost vystoupit na přes 3000 metrů vysokou sopku Baru, na níž se lidé vydávají o půlnoci, aby dorazili zrána zrovna před východem slunce. Při pomyšlení, jaká bude nahoře zima, jsem si výlet s klidným svědomím odpustil a ve čtvrtek ráno jsem se vydal potulovat se po okolí městečka. Celá oblast je proslulá pěstováním kávy - jelikož ji nepiju, odpustil jsem si i oficiální prohlídku plantáže a spokojil se jen s krátkým výletem do přírody. Po pár hodinách toulání mě to ale omrzelo (od půl osmé do jedné jsem musel ujít tak 25 kilometrů, což možná vysvětluje mou únavu), takže jsem si došel do hotelu pro batoh, přešel přes náměstí k "terminálu" autobusů...


...dojel zpět do města David, kde jsem si koupil lístek do Panamy. Tentokrát mi štěstí přálo. Autobus byl luxusní nejen zvenku...


...a navíc mi průvodčí řekl, že místa na lístcích nejsou závazná a posadit se můžeme kdekoliv. Zvolil jsem královské místo v druhém patře vepředu, odkud jsem měl patřičný rozhled na krajinu.


Společnost mi dělal Carlton, Američan cestující střední Amerikou, který si mě získal tím, že na začátku cesty dojel na kole z Washingtonu D.C. až někam do Texasu. Když na mou otázku, kde bude spát, odpověděl, že zatím neví, nabídl jsem mu matraci u sebe v pokoji, jejíž služeb využil dvě noci po sobě. Výlet jsem zakončil improvizovaným couchsurfingem. Nohy mě zas svrbí dál, zítra ráno vyrážím na sever do Karibiku, vstříc dalším dobrodružstvím, za indiány kmene Kuna.

Karibik

Po pondělním úřadovém fiasku bylo potřeba jednat, navíc mi město začínalo už lézt na nervy. Na cestu jsem se však nemohl vydat bez řádné výbavy, jež mi v ten okamžik scházela. Ano, musel jsem navštívit knihkupectví, kde se mi podařilo vyšťourat tři knihy ve španělštině, abych si měl čím krátit čas na pláži. Jak se později ukázalo, mé znovuobjevené čtenářské vášni dokázaly tyto tři tlusté exempláře o celkovém rozsahu 1700 stránek odolat přesně tři a půl dne.


Ve středu dopoledne jsem si zajel na autobusové nádraží a než jsem se nadál, měl jsem za 23 dolarů lístek na noční autobus do 600 km vzdáleného souostroví Bocas del Toro, které leží v severozápadním koutě země. Den rychle uběhl během balení a dovyřizování věcí a v osm už jsem seděl v autobusu, jenž po půl hodině dokonce i vyrazil. Já jsem si mezitím zase připadal jako v nějakém zlém snu: ač se jednalo o normální dálkový autobus značky Mercedes, někomu přišlo jako dobrý nápad vytrhat veškeré regulační klapky od klimatizace, takže ze shora mi na hlavu fičel arktický vzduch. Měl jsem obrovskou radost, když mě paní sedící vedle mě požádala, že by chtěla sedět u okýnka. Místo do uličky přineslo zlepšení - na hlavu už mi fučelo jen nepřímo a navíc jsem si mohl protáhnout levou nohu. Klimatizace totiž nebyla jediným zádrhelem tohoto autobusu. Nějakého chytráka v autobusové společnosti muselo napadnou nechat vyměnit sedačky a naskládat je zpátky s menšími rozestupy - jinak si neumím vysvětlit, proč mým nohám chyběly ty dva centimetry, abych se na sedadlo vešel, aniž bych měl kolena zaražená v opěradle před sebou. Jinými slovy - prostoru pro nohy bylo jak ve školních autobusech, o sklopení sedadla a natažení jsem si mohl nechat jen zdát. Naproti přes uličku seděla jakási Italka, která teď žije v Kostarice a která čirou náhodou pracovala v baru u Lago di Garda, kolem kterého jsem několikrát musel projet. Svět je malý. Po chvíli nám došly témata ke konverzaci, zavřeli jsme oči a já už si jen v duchu hořekoval nad svým údělem, s tělem zkrouceným do křečové polohy, koleny na stranu a nohama polovystrčenýma do uličky. Z té hrůzy jsem asi musel usnout, protože oči jsem otevřel až o osm hodin později, když mě vyháněli z autobusu, že už jsme dorazili. Bylo půl šesté ráno.

Z autobusu jsem přesedl na motorový člun, jenž nás za třicet minut dopravil na Isla Colon, hlavní ostrov souostroví Bocas del Tora. Isla Colon byla kdysi centrem banánového průmyslu - i dnes se na pevnině rozkládají nekonečné plantáže - po přesunu ústředí banánové společnosti se stala turistickým magnetem. Průvodci je Bocas vychvalováno jako perla Karibiku a kdo ví co ještě. Mě místo zas až tak nenadchlo, možná proto, že průvodce ho též vychvalují jako úžasné místo pro večírky a surfování. Ubytoval jsem se v příjemném hostelu, kde jsem ještě dohnal hodinu spánku a pak jsem se vydal na pláž. Jaké ale bylo mé zklamání, když jsem vzápětí zjistil, že poblíž městečka žádné pláž nejsou a na jakoukoliv pláž je potřeba vydat se buď autobusem nebo lodí. Obojí samozřejmě stojí peníze a cestovatel se stává závislým na rozmarech místní dopravy. Zvolil jsem autobus na pláž, jež slibovala klidné koupání - zpáteční cesta mě přišla na 5 dolarů, jízda trvala 40 minut. Tomu říkám byznys. Pláž byla nádherná, typický Karibik...


...já jsem se utábořil pod palmou...


...v průzračné vodě pozoroval hvězdice, kterých byly na dně mraky...


...a pak se autobusem vydal zpět.


Když jsem se ale dalšího rána dozvěděl, že na pláži, kam jsem se toho dne chtěl vydat lodí, se předchozího dne pokusil ukrást batoh nějaký chuligán s mačetou, řekl jsem si, že mi to za to nestojí a vydal se přes hranici do Kostariky. Ač jsou si obě země dost podobné, cestovatel přejezd pozná okamžitě. V Panamě jsou silnice ve výborném stavu, v Kostarice naopak kvalita vozovky pokulhává - stále mi není jasné, jak se na silnici postavené v rámci jednoho projektu mohou střídat perfektní asfaltové úseky, úseky s dírami a pak kusy silnice připomínající tankodrom, kde po asfaltu není ani památka. Česká betonová lobby se má co učit, té se to všechno rozpadá stejně rychle. Po cestě jsme znovu projížděli banánovými plantážemi - taxikář, který mě dovezl v Panamě dovezl k hranici žertoval, že bych měl zavolat na policii každého, kdo by za banány chtěl zaplatit. V té žluté záplavě jsem mu to i věřil. Modré igelitové pytle jsou na trsech na ochranu proti škůdcům, jak mi vysvětlil, celý nadšený, že konečně veze turistu, co umí srozumitelně španělsky.


Do přímořského letoviska Puerto Viejo jsem dorazil kolem poledního. Slunce pražilo, ze spousty míst se ozývalo reggae, přibylo černochů. Karibské pobřeží Kostariky a Panamy je osídleno přistěhovalci z Jamajky, jejichž mateřštinou je angličtina a s jejichž hudebním cítěním se absolutně nedokážu identifikovat - reggae se však nedá uniknout. Je všude. Ubytování se ukázalo jako problém. Jediný slušný hostel ve městě se ukázal být beznadějně plný a já jsem dvě hodiny běhal jako kuře bez hlavy po letovisku a sháněl něco jiného. Pravda, hodina z toho byla pochodem na prudkém slunci, kdy jsem se vydal do jednoho penzionu za městem, který podle Lonely Planet sliboval klid a jeden pokoj fungující jako hostel. Paní, jež se o to místo starala, při mém příchodu jen nechápavě zakroutila hlavou a požádala mě, ať jí průvodce ukážu. Prý jí sem pořád někdo takhle chodí a hledá levnou postel, ona nikdy nic takového neprovozovala a dokonce to lidem z Lonely Planet i řekla. V tropickém parnu jsem se vydal zpátky. Přesvědčil jsem se, že tentokrát na levné ubytování nevyzraju, a tak jsem prozkoumal nabídku pokojů. Nakonec jsem za 17 dolarů dostal pokoj sám pro sebe u německých manželů.


Název podniku nelhal a dům se utápěl v zeleni a klidu rušeného každého rána pouze rykem ptáků, kteří posle množství vydávaných decibelů očividně trénuvali na rockový koncert. Výhodou byla i kuchyně, vybavená s německou pedantností naprosto vším. Výhled ze zahrady byl úžasně uklidňující, v hamace by se býval dal prolenošit celý den.


Olaf a Kati, původem ze západního Berlína, už tento podnik v Kostarice provozují sedm let. V Kostarice nejsou zdaleka jedinými zahraničními vlastníky nějakého hotýlku či restaurace. Rychle jsem se musel vzdát svého rozhodnutí mluvit výhradně španělsky, protože spousta lidí nabízejících služby španělštinu ovládala ještě hůř než já. I domorodci se mnou však jako s turistou mluvili anglicky - už se začíná stávat pravidlem, že na mě někdo místní mluví anglicky a já odpovídám španělský - jazykový galimatyáš, značka dvacáté první století.

Brzy jsem však komunikaci s lidmi omezil na minimum a zaměřil se na zkonzumování přivlečených knih. Z klidu mě nevytrhl ani příjezd čtyř Čechů, kteří se zčistajasna zjevili v mém ubytování, ani krabík na pláži, jenž se vyškrábal z jedné díry v písku a na tvora své velikosti se pohyboval téměř naprosto neuvěřitelnou rychlostí.


Byl jsem naprosto zabrán do neuvěřitelně poutavého prvního dílu trilogie Stiega Larssona, který mi nedal spát a který jsem sfoukl za den. Snad bylo i dobře, že jsem si nepřivezl i ostatní dvě pokračovaní, nespal bych už vůbec. I přesto jsem si našel čas pronajmout si na den kolo a vydat se na 10 km vzdálenou pláž Manzanillo, již Lonely Planet označil za nejhezčí v Kostarice. Měli k tomu důvod - v délce 6 km se nepřetržitě táhl nádherný žlutý písek, za kterým ležel už jen neprostupný prales, nikde ani stopa lidské činnosti. Nádhera. Byl jsem natolik očarován, že jsem si pláž zapomněl vyfotit. Ony ale stejně všechny ty pláže vypadaly dost podobně, podobně dokonale, jak z románů o trosečnících.

Vízová politika, Kafka, hlavně ať je člověk v místním vedru náležitě oblečen

Poklidný život zahraničních vystěhovalců v Panamě je přerušen každých devadesát dní, kdy musí zemi na 72 hodin opustit, aby si obnovili turistické vízum. Doteď nejsem s to pochopit, proč se celá tato šaškárna děje, když drtivá většina lidí v Panamě utrácí peníze vydělané jinde ve světě a místní ekonomiku nijak nepoškozuje - ba naopak, na přivezených penězích místní hospodářství stojí, ať už se jedná o turismus či byty v nových mrakodrapech. Očividně je však v zájmu Panamy, aby turisté odjeli utrácet své dolary do Kostariky, jež je kvůli v předchozím příspěvku popsanému Dariénu jedinou finančně nenáročnou alternativou. (Abych však byl k Panamě spravedlivý, v Kostarice platí úplně to samé pravidlo, takže tropické vízové šílenství vládne všude). Absurdita celého procesu je ještě zesílená tím, že se při každém přechodu hranice člověk musí prokázat nějakou jízdenkou či letenkou ven ze země. Já jsem si takto při svém lednovém přesunu ze San José do Panamy musel zakoupit otevřenou zpáteční jízdenku z Panamy do San José, aby mě do Panamy vůbec pustili. A to jsem měl štěstí, že mě vůbec předtím pustili do Kostariky. Přiletěl jsem totiž jen s jednosměrnou letenkou a naštěstí se mě nikdo neptal, jak se z Kostariky hodlám dostat. Jeden Kanaďan už tak dobře nedopadl a zpáteční letenku ho donutili zakoupit přímo na letišti.

Já jsem minulý týden řešil trošku jiný problém. Kdesi jsem si - jak se později ukázalo chybně - přečetl, že 90 denní vízum se po požádání na imigračním úřadě prodloužit o další měsíc. V pondělí jsem tedy vyrazil na souboj s místní byrokracií. Nešel jsem sám, společníka mi dělal Šimon Mahler, kamarád z Harvardu, který v Panamě trávil společně se svými spolubydlícími své poslední jarní prázdniny a s kterým jsem hrdinně snášel nápor vedra, kdy z nás i při sezení sil proudem pot.



Budovu úřadu jsme kupodivu našli docela bez problémů. Kafkovská anabáze začala vlastně ještě před tím, než mohla vlastní očekávaná kafkovská anabáze začít: nebylo nám ani dopřáno do objektu vstoupit. Policista a jakýsi úředník u vchodu na nás poté, co nás spatřili, začali zuřivě mávat a ukazovat na ceduli, jež důrazně nařizovala: "No shorts, no sleeveless shirts, no sandals." Jak výše vystavený obrázek napovídá, neměli jsme šanci. Později jsem se dozvěděl, že podobné nařízení platí pro veškeré panamské úřady. Ono to ale očividně nikomu nevadí - kraťasy tu nenosí nikdo (proto také ve mě hned každý odhalí turistu, když nemám kalhoty, i přes mé mimikry v podobě tmavého opálení), plátěné kalhoty jsou výjimkou a většina populace je naražená v džínech. Proč se takováto móda drží v zemi, kde celý rok denní teplota neklesá pod třicet stupňů je mi záhadou. Že by džínová lobby? Občas mám pocit, že na mě z vedra už jdou halucinace, když sedím v autobuse v kalužích potu a vedle mě projde chlap, který si pod košili - s dlouhými rukávy, samozřejmě - narazil ještě buď nátělník nebo tričko. Snad mu chudákovi není zima.

Prodloužení víza jsem nedostal, provedl jsem tedy aspoň Šimona starým městem a začal přemýšlet o cestě západním směrem.

Dariénská proluka

Po dlouhé době zase přicházím s novým příspěvkem na blog. V posledních dvou týdnech jsem se zase dal trochu do pohybu, před vylíčením svých přesunů nejdřív ale musím udělat menší zeměpisnou odbočku.

Jako mnoha jiným i já jsem měl v hlavě utkvělou představu, že interamerická dálnice spojuje celý kontinent od severu na jih, od Aljašky po Ohňovou zemi, což umožňuje báječné výlety podél Kordiléry. Omyl. Dálnic se sice od Aljašky po Ohňovou zemi skutečně táhne, v úseku sto padesáti kilometrů na hranici Panamy s Kolumbií je ale přerušená. Kousek za hlavním městem Panama City silnice končí, dál se rozkládá obtížně prostupný prales, takzvaná Dariénská proluka. Oblast Dariénu je jednou z posledních oblastí ve střední Americe s původní neponičenou přírodou, kam se zatím neprokousala civilizace na čtyřech kolech. Každých deset let se sice na nátlak těžařských společnosti postaví další úsek silnice, který se zařízne dál do srdce pralesa a kvůli kterému se dál nemilosrdně drancuje příroda v honbě za dřevem, přesto však ještě zbývá neporušený úsek, jenž obě země - a kontinenty - odděluje lépe než moře. Z Panamy do Kolumbie se cestovatel musí vydat buď lodí nebo letadlem, cesta skrz prales se důrazně nedoporučuje. Průchod pralesem trvá několik dní, musí se jít po svých a cestu ztěžují nejen obtížně prostupné stezky a tropická havěť, ale také různé kriminální existence a pašeráci drog, kteří do oblasti z Kolumbie často zabrousí společně s kolumbijskými guerrilami. Však také někteří nerozvážní turisté z Dariénu nikdy nevyjdou, slehla se po nich zem. Na druhou stranu Panama se může dál pyšnit jedinečným pralesem, který nejen že jedinečným způsobem spojuje ekosystémy Karibiku a Pacifiku, hlavně ale zemi poskytuje ochranu a bezpečí před občanskou válkou v Kolumbii.

Vítězný postup "pokroku" a "rozvoje" se ale zdá být neúprosný, v Panamě v současnosti zuří debata o "otevření Dariénu", o dobudování dálnice až ke kolumbijské hranice. Dostavění dálnice prosazuje zejména Kolumbie, jejíž prezident už několikrát tlačil na svého panamského protějška. Zastánci dostavby argumentují zlepšením ekonomických příležitostí a otevření Panamy obchodu, jenž by proudil mezi oběma kontinenty.

Proti řadě negativ, jež by dostavba přinesla, působí tyto argumenty skoro až směšně. Dostavba silnice by se v prvé řadě rovnala ekologické katastrofě - samotná výstavba, těžba dřeva a následný rozvoj oblasti a provoz aut by narušily křehké ekosystémy, které se co do četnosti a druhové rozmanitosti řadí mezi jedny z nejbohatších na planetě. Jeden z posledních neporušených koutů přírody - a svým rozsahem jedinečný - by byl nadobro ztracen.

Většina obyvatel Panamy se nicméně proti dostavbě nestaví z lásky k přírodě. Místo hmyzu a ptáků mají obavy o vlastní bezpečí a životní úroveň. Už mnohokrát jsem od různých lidí slyšel: "Pokud otevřou Darién, je s námi konec." Podobný názor sdílí údajně až 90 procent populace - místo slibovaného obchodu a prosperity by z Kolumbie dorazily drogy, uprchlíci, guerrilly a kriminality, jež by zřejmě nadobro zničily ten ostrůvek stability, míru a prosperity, jímž Panama dnes bezesporu je. Růst kriminality v sousední Kostarice je přičítán právě přílivu uprchlíků z daleko chudší a občanskou válkou poničené Nikaraguy. Panama se ničím podobným zatím nemusí trápit, vzhledem k současné bezpečnostní situaci v některých oblastech Kolumbie a moci drogových kartelů by však problémy mohly vyrůst do hrůzných rozměrů. Stačí si jen vzpomenout na probíhající boj mezi mexickou armádou a narkokartely, které se pokoušejí rozvrátit celý Mexický stát. Apokalyptické vize jsou tedy v tomto případě namístě.

Pro turistu cestujícího střední Amerikou Darién znamená zásadní dilema: skončit cestu v Panamě nebo investovat do přepravy do Kolumbie. Jednosměrná letenka do hodinu vzdálené Cartageny stojí kolem 250 dolarů. V celé latinské Americe jsou lety absurdně drahé, v Panamě má společnost Copa prakticky monopol, což se samozřejmě odráží i v ceně dopravy. Jedinou alternativou k letadlu je vydat se lodí - v tom případě se ale jedná o pětidenní plavbu na zaoceánské lodi, jejíž cena je vyšší než cena letenky. Pro odvážlivce potom zbývá levnější alternativa zkusit se dohodnout s kapitánem jedné z nákladních lodí. Pokud však máte smůlu, společně s nákladem se možná přepravuje i nějaký nelegální kontraband. Nejambicióznější cestovatelé si potom loď "stopnou" - tedy aspoň se o to snažil Kanadský pár, původem z Ruska, kteří se stopem za 8 měsíců dostali z Montrealu až sem. Bavil jsem se s nimi jakousi směsicí angličtiny, francouzštiny, španělštiny s příměsí několika ruských slovíček. Jelikož nejsem ani dostatečně odvážný, ani tak bohatý, Darién pro mě osobně znamená, že jakákoliv má cesta může směřovat jen na západ, do Kostariky.

Hůře jsou na tom turisté, kteří ze severu dorazili s cílem projet až do Patagonie a v Panamě se zasekli. Jeden z nejabsurdnější příběhů na toto téma jsem slyšel od své kamarádky Mitchell. Mitchell je z Panamy, ale když jí bylo 17, narazila na pláži na dva Nory, kteří si v Californii pořídili auto a vydali se na jih. Až v Panamě zjistili, že si nesplní sen a Andy si neprojedou. Zatímco kempovali u moře a přemítali co dál, Mitchell se k nim na pláži přidala a do jednoho z nich se zamilovala. Nor nakonec v Panamě zůstal několik měsíců, načež musel zpátky do Norska vydělávat peníze, Mitchell si sbalila svůj batůžek a v osmnácti se vydala za svou láskou do dalekého Norska.

Moc si ji tam neumím představit. K zimě má podobný vztah jako já, přesto v těch arktických končinách vydržela tři roky. Když ji po třech měsících vypršelo turistické vízum, Nora si vzala a potom prodávala na trhu lososy, než si zopakovala poslední rok střední školy, jak po ní požadovaly norské úřady a mohla se vydat na univerzitu. Dost si ji mezi zamlklými Skandinávci neumím představit - stále se směje, má nekonečné množství energie a je velice komunikativní. Manželství sice nevydrželo a Mitchelle byla po třech letech zase zpátky v tropickém teploučku v Panamě, domů si přinesla nenávist k zimě a znalost nepotřebného jazyka. Zápletka příběhu, jehož původcem je Darién, je geniální, praštěná natolik, že vymyslet ji může jen život. Někdy bych rád zjistil, kolik obyvatel Panamy kdy skončilo v Norsku.

Doprava ve městě

Doprava je asi tím nejlepším případem té pro Panamu tak příznačné zvláštní kombinace západního života na pozadí rozvojové země. Mezi moderními mrakodrapy a největší koncentrací bank ve střední Americe se tak vesele prohánějí rozhrkané autobusy, z naleštěného mezinárodního letiště si musíte usmlouvat taxík, a v ulicích se mísí nablýskaná SUV s rozpadajícími se šunkami, nakonec však všichni uvíznou v zácpách. V milionové metropoli neexistuje normální MHD, a tak se všichni musí dopravovat auty – ve srovnání s místní špičkou vychází Barrandovský most v osm hodin ráno jako průjezdná a rychlá komunikace.

Neoficiálním králem panamských silnic – nebo prokletím, záleží na úhlu pohledu a míře odvahy cestovatele - je bezesporu místní autobus Diablo Rojo, rudý ďábel.
Při narození byl ďábel žlutý a v Americe vozil děti do školy. Jedná se o klasický americký školní autobus, který se po dosloužení - tedy poté, co byl shledán nezpůsobilým pro provoz na amerických silnicích a převoz obtloustlých capartů v zemi věčného blahobytu  - buď jízdou po vlastní ose nebo lodí dostal až do Panamy. Po škole americké začala pro žluťáka škola života - hned po příjezdu byl totiž přemalován a to tak, že každý z těch stovek, co jich po městě jezdí, je originálem. Při jejich průjezdu ulice hýří barvami, hudbou - často mají nainstalované dobré ozvučení - i hlukem a smradem. Přece jen jsou to už dědoušci, motory chvílemi melou z posledního, vyvrhujíc do ulic oblaka štiplavého kouře.

Kolektivně se pak těmto autobusům říká Diablos Rojos. Vzhledem k způsobu jejich jízdy označení ďábel rozhodně není zavádějící. Autobusy jsou známé prudkými nepředvídanými vybočeními na ulicích, o použití blinkrů nemůže být ani řeč, takže pokud si nic netušící řidič projíždějícího auta nedá pozor, ďábel si ho vezme s sebou. I jízda ďáblem je zážitek sám o sobě, zvlášť pro nás, co jsme přerostli výšku desetiletého dítěte. Kolena mívám pravidelně vražená v žebrech pasažéra přede mnou, ani pro kratší místní obyvatele však cesta není žádný med, zvlášť když si nedostatek výškového rozměru vynahrazují na šířku. Možná je to další nechtěné dědictví amerického imperialismu, ale podle váhy by se panamská populace dala zdvojnásobit. Ačkoliv jsem tomuto fenoménu svědkem každý den, pořád nechápu, jak se dva hrošíci dokážou vedle sebe v miniuličce autobusu protáhnout - a že se protáhnout musí. Autobus totiž lidi sbírá dokud nějací k sebrání jsou, nehledě na to, kolik se jich už v autobuse tísní. Největší výhrou tedy je, když se člověkovi podaří ukořistit místo vepředu, pak se nemusí tolik prodírat. Je samozřejmě samo sebou, že autobusy nemají jakoukoliv klimatizaci a malá okýnka přinášejí lehkou úlevu jen, když se autobus hýbe - pokud je zaseklý v zácpě, začne brzy pachově připomínat ZOO.

Proč tedy do autobusu vůbec lezu? Peníze, co jiného. Cena za použití je totiž lidová - dvacet pět centů za jízdu po jakémkoliv úseku ďáblovy trasy. Autobusy mají předepsané trasy, po kterých se pohybují a ve kterých se konečně zlehka začínám orientovat. V závislosti na cíli cesty a stupni dopravy vás autobus může během chvilky dopravit na kýžené místo prakticky zadarmo nebo naopak zjistíte, že by se muselo třikrát přestupovat na špatně definovaném místě. V tom případě je lepší stopnout si taxíka.

Taxíky jsou zde totiž také příjemně levné. Nástupní taxa je dolar třicet pět, za dva dolary se pak člověk dostane prakticky kdekoliv po městě. Protože se Panama snaží tvářit civilizovaně, existuje dokonce i cenová mapa, z které se dá vypočítat, kolik by cesta měla stát, což ale také znamená, že se nepoužívají taxametry. Mapa se ostatně nikde nedá najít, vlastní ji jen taxikáři, od jednoho ji odkoupil Skot, který se mnou bydlel v bytě, a pak mi ji zanechal. I přes cenovou mapu ceny zůstávají smluvní - někdy mě lehce oškubou, někdy se zase oškubou sami, takže za delší ujetou vzdálenost dost často platím daleko míň než za krátké přejezdy. Logicky to ale nesmím řešit, dost často se mi z toho vaří hlava.

Při smlouvání bylo zábavné sledovat, jak s mým rostoucím opálením klesala průměrná cena jízdy - dokonalá nepřímá úměra. Pomohla též má lepšící se španělština, jako rodilý Panamaňan ale rozhodně nezním, a proto se s taxikáři snažím mluvit co nejméně - vždy jen krátce vyštěknu adresu a zeptám se za kolik. Většinou to funguje bez problémů. Asi nejzábavnější bylo, když mě jeden taxikář nabral na ranní cestu do tělocvičny za obvyklé dva dolary a v okamžiku, kdy jsem už za jízdy začal vysvětlovat detaily adresy a on si všiml, že nejsem místní, najednou řekl, že to teda budou dolary tři. Načež já jsem řekl, že to teda ne, že tam je to maximálně za dva, načež on jen pokýval hlavou. Pokušení obrat turistu je stejně silné jako touha vydělat si peníze - jiný taxikář mě do stejné destinace chtěl svézt za tři dolary. Když jsem nic neřekl a jen začal odcházet, jal se tentokrát ptát on: kolik, kolik? Řekl jsem jedna sedmdesát, domnívaje se, že on řekne dva, což bude konečná dosmlouvaná cena. K mému překvapení na mou nabídku kývnul... I tak taxíky zůstávají docela civilizovaným způsobem dopravy, zvlášť když je nařízení z loňského roku přinutilo mít jednotnou žlutou barvu. Kvalita se přesto dost markantně liší, takže někdy se vezu moderním autem s klimatizací a pohodlnými sedačkami, jindy jde o starou rachotinu, které kromě volantu na přední desce chybí snad úplně všechno.

Ať už se člověk ale vydá autobusem, taxíkem, autem nebo mikrobusem – ty fungují podobně jako rudí ďáblové, skýtají však o dost větší komfort - doprava ve městě je naprosto katastrofální a zácpy jsou stejně četné, jako vymetená obloha bez mráčků. Bez kvalitní MHD, kterou by se dalo dojíždět do práce, aniž by člověk hned potřeboval sprchu, je snem každého místního obyvatele vlastnit auto a když už si ho kupuje, tak pořádné SUV. A ač se ve městě nedávno dokončila okružní komunikaci i hlavní třída podél moře, která dopravě odlehčila i tak se ráno a večer tvoří obrovské kolony a i přes den jsou kolony dost brutální, takže se všude musíte vydat s velkým předstihem, jak jsem se ke svému žalu už několikrát přesvědčil. Snad i v odezvě na tuto neutěšenou situaci město uvažuje o nákupu moderních autobusů a zavedení preferenčních pruhů. Z jak daleké budoucnosti je to hudba se však říct nedá. Jistější je, že do roku 2013 by v Panamě měla být dokončena první linka metra, jež se brzo začne stavět. Momentálně je však doprava naprosto infernální a jen těžko se dá odhadovat, kolik produktivity místní ekonomika ztrácí tím, že vše a všude neustále stojí v kolonách. I proto jsem moc rád, že nikam nemusím jezdit a že skoro vše, co potřebuju, mám v docházkové vzdálenosti. Navzdory všem výmyslům techniky je často v rozvojově moderním světě nejrychlejším způsobem dopravy chůze.

Panamská kinematografie

Jednou z největších kulturně společenských událostí panamského léta, bylo bezpochyby uvedení prvního panamského filmu na stříbrném plátně. (Pomineme-li nadcházející koncert skupiny Metallica, který, jak už jsem si několikrát všiml, někteří místní považují za vrchol svého života. To však nechme stranou). Pro Čechy odkojené na generacích barrandovských filmů se představa neexistující národní kinematografie může zdát neskutečná, pro Panamu to až do letošního ledna byla realita. Pak do místních kin dorazil film Chance, společenská satira o tom, jak se v bohatých rodinách zachází s uklízečkami. Je to první celovečerní film natočený v Panamě za panamské peníze s panamskými herci. Tedy film je v kolumbijské koprodukci, několik hereček je z Kolumbie a jak už to tak v panamském etnickém guláši bývá, režisér a scénárista Abner Benaim je izraelského původu, zatímco jeho spolu scénárista se honosí krásným hispánským jménem Papus Von Saenger, ale to jen podtrhuje jeho panamskou jedinečnost. A aby nedošlo k nedorozumění – film se ve španělském originále jmenuje Chance, což je místní výraz pro výhru v loterii a odkazuje na jeden z motivů filmů. Ve španělštině se slovo vyslovuje hezky počesku „čan-ce“ Na film jsem se hrdinně vypravil minulý týden s vědomím, že nemá titulky, a vzal jsem si proto s sebou francouzského kamaráda, abychom kdyžtak nebyl jediný nechápající trotl. Třebaže nám pokladní v kině s ustaraným pohledem sdělila, že „film je bez titulků,“ k mé velké radosti jsme rozuměli téměř úplně všemu.

Na začátku filmu se seznamujeme s místní bohatou rodinkou. Otec úspěšně podniká a kandiduje v místních volbách, dvě dospívající dcery myslí jen na to, jak se zalíbit klukům, matka se zajímá pouze o nákupy oblečení, návštěvy kosmetických salónů, tělocvičnu a posezení s kamarádkami a osmiletý syn, o kterého se nikdo moc nestará, si dělá co chce. Skoro, protože nad ním drží pevnou ruku dvě služky, jež pro rodinu pracují už několik let. Pracují je v tomto případě eufemismus, přesnější termín je, že pro rodinu otročí, bydlí totiž s ní, v malém pokojíčku spí na palandě a veškerý svůj čas tráví plněním přání arogantních a necitlivých pánů. Navíc už několik měsíců nedostaly mzdu a všechny jejich prosby jsou jako pingpongový míček posílány od manžela k manželce a nazpět, nebo odbyty se slovy „až příští měsíc.“ Film tedy začíná jako jiné snímky se sociální tematikou o utlačovaných a vykořisťovaných chudácích a bohatých pánech, kteří si ani nevšimli, že pro ně pracují lidé z masa a kostí. Když se navíc jedna ze služebných dozví, že její dítě, které musela nechat v Kolumbii, akutně potřebuje peníze, aby si ho neodvedly drogové kartely, a rodina jí je dál bezcitně odmítá dát, je zaděláno na srdceryvnou prohlídku slzavého údolí lidské podlosti, za kterou by se nemuselo stydět žádné z děl socialistického realismu popisující zrůdnost kapitalisticko-imperialistického zřízení.

Tím však tragédie konči. Toňa a Paquita se totiž rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou a dlužnou mzdu si vymoci stůj co stůj. Zatímco se tedy rodinka jednoho rána chystá odletět na výlet za nákupy do Miami – který samozřejmě stojí daleko víc, než veškeré peníze, jež Paquita potřebuje – obě ženy se vzbouří a postaví se svým chlebodárcům s pistolí, mačetou a heslem, že když to nejde po dobrém, půjde to jinak. Film se tímto momentem proměňuje v hořkou crazy komedii, kde není nouze o vyražené zuby, zlomené nosy a služky hrající si na pány, zatímco je skuteční svázaní a neschopní pánové obsluhují. Situace se vyhrotí až do absurdna, když po počáteční vlně výhrůžek a násilí Toňa s Paqiutou nad vši pochybnosti zjistí, že rodina je naprosto švorc a že peníze na nevyplacené mzdy momentálně prostě nejsou.

Protože peníze akutně potřebují, jediným řešením je zastavit a rozprodat domu. Při prodeji kamery se v jedné z nejpřekvapivějších scén paní domu z tajně pořízené videonahrávky dozví, že její manžel je skrytý homosexuál, který si to rozdával se zahradníkem (ano, v moderní době už zahradník není jen vrahem..). Při činu jej natočil jejich syn, který celou dobu straní se služkami a pro nějž je celá tato anabáze jenom hra, kdy může své rodině vrátit všechna příkoří nashromážděná během mnoha let nezájmu a ústrků, kdy mu pravou rodinou byly Paqita a Toňa. V jedné z nejdojemnějších scén se paní domu, převlečená za služebnou, vydává do chudinské čtvrti, kde v nuzném domě občas přebývá Paquita a kde narazí na obrázky malované svým synem – sama od něj nikdy takový dárek nikdy nedostala. Při cestě zpátky zhroucená manželka dostane z šoku astmatický záchvat, film si však ani v této situaci neodpustí přízemní humor. (Manželka: „Paquito, to je hrozné, vždyť on je jediný muž, s kterým jsem kdy spala.“ Paquita: „Já vám to věřím. Ostatně si myslím, že vy jste taky jediná žena, s kterou kdy něco měl.“) Toňa a Paquita nakonec za rodinný majetek získají dostatek peněz na bezpečný odchod do Kolumbie, kde, jak nám říká závěrečný titulek, otevřely na pláži stánek s občerstvením. Navzdory manželově nevěře rodina zůstala pohromadě, otec se po úspěšné kampani stal poslancem, aby dál mohl bojovat za práva chudých a utlačovaných. O zahradníkově osudu nic nevíme.

I z tohoto zkratkovitého přehledu je snad patrné, že film mísí patos s ironií. satirou a s prvky z hollywoodských komedií tohoto nejhrubšího žánru. Nějaká velká umělecká kinematografie se nekoná, vše je hnáno dějovou linií a jednotlivými gagy, možná ale právě proto je film tak efektivní – publiku předkládá vysoce kontroverzní myšlenky a ono se při tom ještě směje. Ačkoliv Panama není žádná Saúdská Arábie, přece jen tu převládá jistý konzervatismus a většina obyvatel je aspoň nominálně katolického vyznání - na návštěvnost kostelů to kdovíjak velký vliv ale nemá. Přesto publikum bez problémů a se smíchem strávilo nejen už zmíněnou homosexuální scénu, ale i scénu vykreslující sexuální avantýry patnáctiletých dcer či několik dost krvavých násilných scén. Filmu to nijak neublížilo - naopak, během prvních několika týdnů v panamských kinech bezpečně porážel i velkolepého Avatara a reakce na něj byly veskrze pozitivní.

Otázkou však je, zda si ho vezmou k srdci ti, co se ke služebnictvu chovají podobně, ne-li hůř, než filmoví hrdinové. Zdá se totiž, že se nakonec všichni poplácají po ramenou, pogratulují si, jak je skvělé, že se Panama vyrobením úspěšného filmu zase o kousek přiblížila vyspělému západu, a pak půjdou domů seřvat uklízečku, že si po náročném dni placeném nuznou mzdou dovolila na pět minut oddychnout. Jako ostatně všude jinde se i zde o odstranění chudoby a zlepšení životní úrovně nižších vrstev mluví jako o prvořadém úkolu každého politika, který nicméně skoro ve všech případech pochází z té nejbohatší třídy. Vždy je tu ale řešení. Jak ve filmu říká hlava rodiny: „Podívejte se, musíte počkat a když budete tvrdě pracovat, úspěch přijde. Kam by ale ten svět přišel, kdyby každý chtěl úspěch hned. Můj tatínek taky nic neměl a dopracoval se k bohatství svou pilností a úsilím.“ A na otázku, čím byl tatínek, odpovídá: „Plukovníkem v armádě.“

Herečka, jež ztvárnila Toňu, dřív jako služebná pracovala a pro film ji na ulici objevil pracovník castingové agentury. Jako herečka bez praxe však za svou roli nedostala kdovíjak zaplaceno. Teď podle svých slov stále čeká a doufá, že přijdou nabídky do televizních show či reklam, aby si trochu vydělala a pomohla svým dětem dostat se pryč z „gheta,“ jak nazývá své bydliště. Nabídky se zatím nehrnou. Její příběh připomíná osud dětských herců z indického megahitu Slumdog Millionaire, samozřejmě v menších panamských měřítkách.

Asi bude ještě nějaký čas trvat, než si panamská kinematografie získá světové jméno, film Chance stojí za zhlédnutí buď jako kuriozita z oblasti, odkud toho kulturně moc nevychází, nebo jako zábavný film, při kterém se člověk od srdce zasměje. Nečekejte však laskavý humor, ten do tropických oblastí zatím ještě nedorazil. Podle distributora by však měl jednou dorazit do Evropy a Spojených států, aby se tak rozšířil počet 70 000 diváků, kteří si na něj našli cestu na domovském trhu. Zatím se zdá, že film bude hitem v Kolumbii.

Karneval

V uměleckém zpracování a zápalu pro věc se Panama Brazílii rozhodně vyrovnat nemůže, přesto je ale i zde karneval jednoznačně společenskou událostí roku, která předčí Vánoce, Silvestr i jakékoliv jiné svátky. V zemi se zastavila veškerá normální činnost, a to nejen na interamerické dálnice, kde si stokilometrová kolona aut zábavy chtivých Panamaňanů mířících z hlavního města do vnitrozemí v ničem nezadá s hromadnou psychózou evropských motoristů mířících na začátku léta za teplem na jih. Z mně neznámého důvodu karneval ve Městě (s velkým M, protože je to Panama City či Ciudad de Panamá) "za nic nestojí" a tak se až třetina jeho populace - přes tři sta tisíc lidí - vydává na venkov, za lepší zábavou. Těm kteří se rozhodnout ve Městě zůstat to však nemusí být líto, i pro ně se nějaká zábava najde, navíc je o karnevalovém pondělí a úterý všechno zavřené, ve městě se zastavil život, zmizely zácpy, nepracuje se. Karneval oficiálně vypuká v pátek večer, ale protože spousta lidí musí ještě v sobotu ráno pracovat, pravé šílenství propuká až v sobotu večer. Když jsem se právě sobotního večera do města vracel já, byla na výpadovce zmíněná stokilometrová kolona zábavy a alkoholu chtivých obyvatel, kteří se chystali hýřit až do úterka.

Mně stačil jeden den. Pátečního odpoledne jsem se vydal autobusem do sto padesát kilometrů vzdáleného města Penonomé, které je jednou z proslavených karnevalových destinací. Tou nejslavnější je městečko Las Tablas, do kterého se sjíždějí desítky tisíc lidí a od jehož návštěvy mě nezávisle na sobě odrazovalo několik lidí, že to může být kvůli obrovským davům zážitek až moc intenzivní. Už odjezd z autobusového terminálu ve Městě byl na místní poměry dost hektický - a poprvé za celý pobyt jsem si vzpomněl na Indii. V Terminálu se scházely takové davy a před autobusy se tvořily dlouhé fronty, až jsem si připadal jako za poklidného dne na bombajském nádraží. Naštěstí se ale nakonec Penonomé ukázalo jako dobrá destinace a protože jsem vyráželi ještě před koncem pracovní doby, fronta před námi za dvacet minut zmizel.

Před námi - společnost mi totiž dělali Xavier a Nohelis. Xavier, kterého jsem již zmiňoval v příspěvku o panamském čase, je francouzský couchsurfař, magisterský student politických věd na Sorbonně píšící práci o rozšiřování kanálu. Maminka je Italka a 8 let žil v Řecku, takže jazyků také umí požehnaně. Nohelis ("h" se nevyslovuje, takže je to no-elis) je místní studentka veterinářské medicíny, kterou na couchsurfingu našel právě Xavier a která nám zařídila v Penonomé ubytování - základní podmínka úspěšného karnevalování, protože všechny normální ubytovací kapacity jsou během těchto dnů beznadějně plné. V souladu se svou stále se lepšící schopností zařídit si ubytování zadarmo v těch nejzvláštnějších podmínkách vypadala i hamaka - houpací síť - na které jsem skončil v Penonomé. Hamaka visela v zahradě rodičů kamarádky Nohelis, která je známá z couchsurfingu Xaviera, kterého jsem poznal přes svého známého Carlos. Tedy, spal jsem: na zahradě rodičů kamarádky kamarádky kamaráda kamaráda.

Do cíle jsme dorazili okolo sedmé, "ubytovali" jsme se - do hamaky jsem položil spacák a sprej proti komárům - a vydali jsme se na karnevalovou noc. Karnevalové hýření má dva komponenty - denní a noční. Ten noční je podobný jakékoliv jiné party pod otevřeným nebem. Na hlavní ulici hraje hlasitá hudba, z několika různých míst najednou a chvílema se překrývá, pije se pivo (plechovka za 75 centů, dá se) a všichni se snaží vmáčknout do absurdně malého prostoru. Pro mě zajímavé tak na pět minut, únosné na patnáct, přesto jsem na hlavní ulici vydržel až do půlnoci. Jediným zpestřením večera byl předpůlnoční průjezd královny karnevalu.



Poté se zábava rychle vrátila do alkoholově taneční roviny, my už jsme se ale po chvíli naštěstí vydali spát. Noc v hamace proběhla hladce, karnevalové úsilí zdá se znavilo i komáry, neměl jsem čest ani s jediným a ráno jsem svou zarputilostí a silou vůle odolal záludnému sluníčku a vydržel v "posteli" až do devíti.

Po osvěžující snídani jsme se vydali na druhou část karnevalu. Ukázalo se, že bratr naší hostitelky pracuje při organizaci karnevalu, takže jsem vyfasovali tričko a šlo se.
Hlavním rozdílem mezi večerní a denní zábavou je voda. Na hlavní ulici se totiž konají "culeco" - z asi dva metry vysokých lešení se z požárních hadic na lidi stříká voda. Pije se to samé pivo, poslouchá ta samá hlasitá hudba, ale před úpalem jsou návštěvníci chráněni právě touto nepřestávající přeprškou. Však právě kvůli tomu jsme se vydali v šortkách, bez foťáků, a s doklady a penězi pečlivě zabalenými v igelitce. První sprchu jsme schytali už při cestě tam - malé děti se na nás vyřádily s balónky naplněnými vodou a vodními pistolemi. Pak jsem se vyřádil já - jak se ukázalo, naše trička nám automaticky umožnila vstup na jedno z lešení, kde jsme kromě gratis drinků dostali možnost taky si trošku pokropit. A tak jsem dobrých dvacet minut na lidi pode mnou lil vodu, maje radost, že jim to dělá radost, a vzpomínaje na všechny ty momenty v dětství, kdy mi podobná zábava nebyla dopřána. Všichni byli šťastní, voda se řinula proudem, ani jsem nestíhal "hasit" všechny žádost o důkladné pokropení. Panamská idylka. Po chvíli mě to ale přestalo bavit a když jsem si uvědomil, že většina lidí tu bude do rytmu hudby a alkoholu takhle hopsat ještě tři další dny, pocítil jsem silné nutkání vrátit se zpět ke svým knihám a počítači. Následovala ještě odpolední výprava k řece protékající v Penonomé, kde se konala přehlídka královen karnevalu na lodích, z výše zmíněných důvodů bohužel fotograficky nezaznamenaná. Před námi defilovalo asi pět různých královen, každá zuřivě kroutila zadkem za zvuku místní dechovky, užívajíc si svých pět minut slávy.

V šest hodin už jsem seděl v autobuse zpět do Města, vychutnávajíc si pohled na kolonu v protisměru. Výlet se vydařil. A to jsem si ještě v neděli dal repete, když jsem se ze zvědavosti vydal na místní hlavní třídu, Vía Espana, deset minut chůze od mě, kde se celé toto šílenství odehrává také. Tentokrát jsem ničení sluchu rámusem a pozorování tančících lidí věnoval těch obligátních pět minut - pravda trošku neadekvátní těm dvaceti minutám, které jsem musel čekat, aby mě na karneval pustili. K mému velkému překvapení se totiž veškeré veselení koná ve znamení vysoce profesionálních důkladných bezpečnostních opatření. Při každém vstupu do karnevalového prostoru jsem se musel podrobit prohlídce, zda nemám u sebe zbraně, a kontrole pasu. Bezpečnost se zde očividně bere vážně, policisté jsou všude. V tomhle ohledu Panama není žádná banánová republika i když pro mě je to pořád šok, poté co jsem v Čechách policajta v životě snad nepotkal. Jiný kraj, jiný mrav. Ono se mi taky těžko představuje podobné veselení v únorové Evropě - nebo i letních Čechách - přece jen na to polévání vodou je potřeba jiné teplo. Ale vzhledem k mé averzi k hluku a k velkým srocením lidí už by mě na karneval nalákali jedině snad v Riu. Přece jenom mám pocit, že tam to má i trošku silnější kulturně-zábavní komponent.

Panamský čas

Pro staré Řeky byl čas cyklický, minulé děje se odehrávaly v přítomnosti a pokračovaly i v budoucnosti. Židé přinesli naší civilizaci lineární chápání času, svět se najednou měnil, děje se odvíjely, nešlo už jen o prosté nekonečné opakování historie. Einstein prohlásil čas za relativní, závisející na poloze a rychlosti pozorovatele. Naše civilizace měří čas v šedesátkové soustavě, kromě toho máme čas zimní a letní, spoustu časových pásem a v současnosti už i digitální synchronizaci všeho možného, takže vždycky víme, kolik přesně je.

Tohle všechno je mi naprosto k ničemu v Panamě, kde je čas stejně jako v ostatních zemích na jihu natolik relativní, až by se z toho i slovutnému Einsteinovi zatočila hlava. Dochvilnost a spolehlivost jsou pojmy, které do místní kultury ještě nedorazily. Nebohého turistu, vycepovaného roky vysoce organizovaného života na západě, pak chvílemi místní poměry přivádějí k šílenství, jindy si zas pod vousy mumlá cosi o nedostatečné civilizovanosti místních či o neblahém vlivu horka na lidský mozek.

Na sobotu v devět ráno jsem byl dohodnut s Carlosem, svým známým z Couchsurfingu, že mě vyzvedne doma a pojedeme na jeho "chalupu" mu pomoci shrabat listí a odnosit nějaké kusy dřeva. Byl jsem dost překvapen, když mi Carlos v 8:45 volal, aby mě zpravil o malém zpoždění: "Budu tam ve čtvrt na deset." Zvláštní, říkal jsem si, normálně mu nedělá problém přijet o dvacet minut později. Nu co, sedl jsem si před počítač a dělal si svou práci. V deset konečně doráží Carlos, společně se sympatickým francouzským couchsurfařem, kterého tu hodinu nechal čekat někde venku (já po svých dřívějších zkušenostech odmítám už vyjít ven, pokud není přímo před barákem, popřípadě se aspoň vyzbrojím knihou či jiným materiálem na krácení času). Nastupuju do auta, Carlos říká: "Jdeme koupit něco k obědu." Já: "Ale nemůžeme si zajít na oběd až v tom městě, kde máš barák?" Carlos: "No, víš, on vlastně není tam kde jsem ti to říkal, ono je to asi 15 km za městem." Nu což, co nadělám. Po nákupu jídla v oblíbené vegetariánské restauraci konečně po půl jedenácté vyjíždíme.

Do domu, vzdáleného "necelou tři čtvrtě hodinku", dorážíme před dvanáctou. U vchodu Carlos jen lakonicky prohlásí: "Zapomněl jsem klíče, musím pro ně zpátky do města." Já jen podotknu, že odmítám trávit další dvě hodiny v autě a raději počkám s Xavierem venku. Rozkládáme si tedy mou podložku na jógu, na které strávíme několik hodin zajímavou konverzací ve španělštině, zatímco Carlos prohlašuje, že "za hodinu a půl je zpátky." "Za hodinu a půl? To jsou tak dvě hodiny," ptám se. "No asi máš pravdu, tak se uvidíme ve dvě."

Carlos se slavnostně vrací ve tři. Mně už nic neudivuje, Xavier, který je tu teprve týden, se diví dost. Na druhý pokus Carlos dokonce přiváží hrábě - jak bez nich chtěl to listí hrabat před tím, nechápu - rukavice a další dva couchsurfaře (Nizozemec a Portugalec). Všichni se zapojujeme do pracovního procesu, všichni, vedeni našimi evropskými instinkty o bezpečnosti, svorně namítáme, když se chystá zapálit obrovskou hromadu dřeva a listí: je vrchol léta, zem je vyprahlá jako troud. Carlosovi to problém nedělá, nějakým zázrakem dřevo shoří, aniž by chytlo celé okolí.

Já se ale už chvíli po čtvrté musím loučit, vyrážím do horské kráterové vesničky El Valle, kam se vracím za chladnějším vzduchem a učitelem jógy. Spát mám u jedné kamarádky svého známého Plutarca. Když jí volám, že jsem na cestě, oznamuje mi, že je pořád v Panama City, i když mi ve čtvrtek napsala, že se vrací v pátek. Vše je ale v pořádku, pojede "autobusem v půl šesté." Já mezitím sám bojuji s panamskými mikrobusy (o dopravě tady v příštím příspěvku), nejdřív se rozhrkaným busem dopravím od Carlosova baráku k blízké vesničce, kde se ptám nezávisle tří lidí, zda tam staví autobus do El Valle. Všichni rozhodně přikývnou. Když kolem nás během 45 minut profrčí bez zastavení už pátý mikrobus, musí i oni konstatovat, že asi nestaví. Lepší bude přiblížit se něčím, co staví, po dálnici k odbočce na El Valle, tam už něco chytnu. Což také dělám a po sedmé už jsem v příjemném chládku zeleného údolí, v ten okamžik již bohužel utopeného ve tmě.

Volám Fany, že jsem dorazil ona tvrdí, že už je na cestě. Ať počkám. V půl deváté přijíždí poslední mikrobus z města, po Fany ani stopy. Trošku nervózně jí volám, připravujíc se (Michael v údolí není, nikoho jiného neznám) na kariéru bezdomovce. Snad i úspěšnou, mám přece jak žíněnku tak spacák. Ve tři čtvrtě na devět konečně doráží Fany - v autě se svými kamarády. "Promiň, nějak jsem nestihla ten autobus, nevím co se stalo." Jen se usmívám.

Ostatně Fany během víkendu vynahradí pozdní příjezd svou laskavostí a příjemnou náturou. Z tváře jí nikdy nemizí úsměv. I když vystudovala biologii a dva roky pracovala v jedné konzervační stanici, teď otevírá v El Valle kemp a přes týden jezdí do města hrát s kapelou na bubny. Spolu s ní na kempu pracuje Corali, mladá Francouzka, která se před třemi lety vydala na cesty a ještě se jí nepodařilo vrátit.Corali, kromě toho, že má zvláštní jméno, které ani neumím pořádně napsat, má také roztomilý francouzský přízvuk ve španělštině, protože se za nic neumí zbavit svého "r". Já s ní chvílemi mluvím francouzsky, což ve výsledku vrhá můj mozek do stavu existenciální krize a zmatení, kdy se mi oba jazyky neuvěřitelně míchají. Držím se však hesla: Jsi-li v Panamě, využij tu příležitost a nauč se francouzsky. Ostatně Francouzi začínají dokonce porážet Němce v mých kontaktech, což nemůže změnit ani pozdní návštěva jedné Rakušanky. Vše se vrací do normálu až v neděli, kdy jdeme do předražené restaurace, v které Corali dřív také pracovala a kterou vede jeden Němec, dávno už naturalizovaný v Panamě.

Netřeba dodávat, že čas si i v El Valle dál plyne svým Panamským způsobem, takže do restaurace dorážíme s hodinovým zpožděním. Uniknout této logistické noční můře se dá jen ve společnosti dalších Evropanů - dneska ráno mi Xavier poslal email, ve kterém navrhuje jít do restaurace v půl sedmé "evropského času," tedy včas. On tam bude, já také. Zítra se chystáme na jakousi přednášku, také "v půl sedmé." Už teď vypisuju sázky, v kolik začne.

Mirna

Už tomu budou skoro dva týdny, co mám rozepsaný obří všeobecný příspěvek o Panamě. Samotného mě děsí zodpovědnost z té délky, a tak radši povyprávím o něčem jiném - o Mirně, uklízečce na plný úvazek v mém bytě.

Jako i v jiných zemích s markantními sociálními rozdíly mezi chudými a bohatými, spousta Panamských rodin má služku. Ta je buď na plný úvazek nebo s rodinou dokonce bydlí, což, jak mi bylo vysvětleno, je pro ni velmi výhodné, protože nemusí platit za byt a stravu. Za odměnu taková služka dostává absurdně malý kamrlík velikosti normálního špajzu, kam se akorát tak vejde postel a dál nic. Byty stavěné v rámci současného realitního boomu obsahují i tyto pokojíčky, očekává se totiž, že s nákupem bytu se pořídí i služka.

I byt, ve kterém přebývám, má takovou místnůstku, Mirna u nás ale nebydlí a raději každé ráno dojíždí z vesničky vzdálené hodinu cesty. Mirně je čtyřicet čtyři let, má podsaditou postavu, neustálý úsměv na tváři, stále dobrou náladu a nevyčerpatelnou zásobu energie. V celém bytě každý den uklidí a pak uvaří pro syna majitelů bytu, který tu teď oxiduje v rámci letních prázdnin. (Ano, v Panamě to mají přehozené, prázdniny jsou tu obráceně).

Teď se k její denní rutině přidala ještě konverzace se mnou. Mirna neumí ani slovo anglicky, takže jsem v rámci nájmu získal zdarma ještě španělskou konverzaci. Se stejnou vervou, jako cídí podlahu, mi vypráví o svém životě, o tom, co se v Panamě jí nebo si dělá starosti, že jsem moc hubený. Už jsem se stačil dozvědět, že Mirna má šest sourozenců, že vystřídala mnoho zaměstnání, že byla velmi úspěšná prodavačka - což mě při její energii a výřečnosti naprosto nepřekvapuje - ale že toho musela nechat, protože začala mít potíže s nohama. Každou práci dělala se stejným zápalem, zaujetím a láskou, jako své současné zaměstnaní. Mirna je totiž jedním z těch šťastných lidí, kteří se radují ze života tak, jak je a jsou schopni ocenit i maličkosti. Netouží po velkých penězích, nestěžuje si na svůj úděl a radost ji udělá třeba to, když ji nabídnu kus papáji.

Láskou k papáje trpíme oba. Ostatně papája, tropické ovoce jehož chuť se dost dobře nedá popsat, se v Panamě dá koupit když ne za hubičku, tak určitě za dolar. Aspoň jednou každý týden se vydávám na trh s ovocem, z kterého se vracím obtěžkán dary tropického pěstitelství - papáje, ananasy (tři za dolar), platany (takové zelené větší banány, které se musí před jídlem tepelně upravit) melouny, žluté melouny, pomeranče, mandarinky, citróny na několik způsobů - jdu domů jako vánoční stromeček.

V kuchyni se pak na ovoce vrhám a připravuju ho - výsledkem bývá totální chaos, kdy všechno lepí a na lince a podlaze jsou skvrny. Mirna vchází do místnosti a já se jí s provinilým úsměvem omlouvám za spoušť, kterou jsem způsobil, snažíc se hadrem odstranit aspoň ty nejhorší stopy. Mirna se usměje ještě víc než obvykle a vlídně prohlásí: "No te preocupes" (nedělej si starosti). Ostatně tato věta se stala nejčastěji používanou, ať už se jedná o mé pokusy vařit v kuchyni, zapomenutí čtyř plechovek s pivem v mrazáku nebo zoufalá snaha hledat po bytě kalhoty, které jsem ve skutečnosti zašantročil pod postelí. Vždy jen to samé "No te preocupes".

Mirna mě též ukázala jak uvařit platany, které si teď dělám každý den k snídani jako vydatný zdroj cukru a energie, pomohla mi uvařit rýži, s kterou jsem dost zápasil a někdy se vrhneme i na rybu, kterou si chci koupit.

Když už jsem u toho - ryby jsou zde v restauracích má jediná záchrana, protože Panamská kuchyně, stejně jako česká, zná v zásadě jedině maso, maso a maso. Proto do restaurací ani nechodím a většinou raději jen naházím do hrnce nějaké zeleniny, které jsem přinesl z trhu, zajdu si do čínské vegetariánské restaurace, kde mi za tři dolary přetéká talíř jídlem a za další tři mám s sebou jídlo na příští den, nebo se vydám na místní "sopa de mariscos", polévku z mořských plodů, která je vydatná a velmi chutná.

Z hlediska jídla je Panama tedy místo dost požehnané, zvlášť když dva bloky od baráku mám supermarket pro tu bohatší část populace, který nabízí i spoustu zahraničních produktů. Jediné, co Panamě zoufale chybí, jsou sýry - místní sýr není prakticky k jídlu a je předražený, jako jediná alternativa se potom nabízí drahé sýry dovezené z Francie. Inu nic není dokonalé.

A ještě na konec - Panama má na poměry negermánských států (kam řadím i nás)a na rozdíl od otřesné Indie relativně slušnou pivní kulturu. Chmel a slad se sice musí dovážet, uvařený výsledek je pitelný. Nizozemský Heineken dokonce své pivo v Panamě přímo vyrábí. Škoda však je, že vám pivo nikde nenalejí - o sudech snad ani neslyšeli, takže se zásadně v barech a restauracích prodává v třetinkových lahvích. Nic jiného, přece jen to kazí ten zážitek.

A co má tohle všechno společného s Mirnou? Snad jen to, že pisatel neuměl - vlastně ani nechtěl - udržet myšlenku. Ale všechno je součástí toho zvláštního tropického prosluněného světa, v kterém se snažím zorientovat. Stejnou měrou služky v domácnostech jako lahodné a levné ovoce či nečepované pivo.

El Valle a Panamští Lvové

Tímto příspěvkem se končí sága Honzových zběsilých popříjezdových dobrodružství. Za odměnu pro všechny, co to vydrželi číst jsou tentokrát i obrázky. Pondělkem skončily cestovatelské hody a začala pracovně učící rutina. Ale co se dělo o víkendu?

V pátek dopoledne Pavlínu a mě Carlos nalož do auta a vydali jsme se do vnitrozemí. Po dvou hodinách cesty jsme se ocitli v příjemné podhorské vesničce jménem El Valle. Foukal příjemný svěží větřík, který jsem po vedrech v Panamě City dokázal ocenit i já. El Valle se stalo jedním z center Panamského "wellness" průmyslu - letovisko leží v kráteru bývalé sopky a kromě neobyčejně úrodné půdy zde vyvěrají i léčivé prameny. Ty jsme také hned navštívili. Za dolarové vstupné jsme dostali bláto na pomazání obličeje, ti odvážnější a chtivější lepší pleti si za další dva dolary dopřáli pobahnění celého těla.



Pak následovalo slastné tři čtvrtě hodinové louhování v teplé vodě.

Z lázní jsme zamířili za Carlosovým kamarádem Michael. Michael, další z mnoha cizinců, kteří přesídlili do Panamy, je už v důchodu, ač je tělem i duchem mlád.



Vydělal velké peníze prodejem saun v Kanadě, pak sídlo firmy přesídlil sem a nakonec firmu prodal a sám zůstal. V současné době, i když peníze nepotřebuje, nabízí wellness masáže a navíc zadarmo vyučuje jógu. Dokonce si v Panamě City kdysi otevřel vlastní ašram, jogínské centrum, ale přece jen se to tu nějak nechytilo, takže teď slouží jen zájemcům, kteří ho vyhledají. Netřeba dodat, že jsem ho asi neviděl naposled. Michael je též první můj známý, který prošel jeden z těch tolik diskutovaných dlouhých půstů - podle vlastních slov 9 dní bez jídla není vůbec nic a po 40 dnech jen na vodě se prý cítil líp než kdy jindy. Pokud by mi to mělo pomoct k jeho postavě, jdu do toho taky.

V pátek večer ale naštěstí žádnou hladovku nedržel, a tak jsme se pro něj rozhodli uvařit. Trošku mě překvapilo, když se na trhu s vynikající zeleninou zjistilo, že Carlos netuší, co to jsou lilky a cukety, a na můj návrh udělat ratatouille se tvářil, jak kdybych se chystal provést kouzelnické představení. Tohoto výrazu se nezbavil po celý večer, kdy hypnotizoval hrnec a se zápalem vše míchal, před sporákem stojíc očividně snad poprvé v životě, úctyhodný to výkon na kluka, kterému je 34 let a procestoval půlku světa. Já jsem zatím s Pavlínou zdolával ty hory zeleniny a ovoce, které se potom přetvořilo na vynikající papayový a ananasový džus. Večeřeli jsme v příjemném chládku za poslechu šumění stromů v neobyčejně zeleném údolí.

Neděle byla ve znamení něčeho úplně jiného. V sedm ráno mě před barákem vyzvedl Aaron, bratr mého kamaráda Plutarca. (Kdo netuší, kdo je Plutarco, tomu sadisticky doporučuju prodrat se předchozím vyprávěním). Celá rodina aktivně participuje v organizaci "Leones", v originále "Lions International", což je mezinárodní organizace sdružující dobrovolníky, kteří pomáhají ve svých komunitách. Tatínek rodiny takto tráví čas už od roku 76. Tuto neděli se organizoval program pro domorodé děti ve vesnici deset minut za městem.



Šlo sice o indiány (ty neautentické, vytvořené Kolumbem, ne ty z Indie), vesnice ale byla úplně normální, baráky vystavěné z betonu a indiáni byli od své kultury odtrženi už hodnou chvíli. Navíc jsou strašně chudí, protože muži většinou nemají práci nebo, jak mi řeklo už několik lidí, pracovat nechtějí. Po hrůzách v Indii i tahle osada ale vypadala celkem v pořádku. Naokraj musím poznamenat, že jako už kdysi v Mexiku jsem měl problém rozeznat, kdo je babička, dcera a vnučka, protože postavou a rysy vypadaly všechny stejně.



Nejdřív děti potěšil klaun a pak už se rozdávaly hračky a kousek dortu. Každé dítě - a bylo jich tam asi 150 - dostalo vlastní hračku a já jim rozdával dort. Když si některé pro některé holčičky přišly maminky, měl jsem v tom z výše zmíněných důvodů strašný chaos. Ale dopoledne se vydařilo, všichni byli spokojeni, já jsem celý den musel mluvit španělsky a Aaron mi všechno trpělivě vysvětloval, ač sám hovoří plynně anglicky.



Aaron pracuje jako programátor na volné noze, ale jak sám řekl, podniká úplně ve všem, hlavně aby nemusel někde sedět v kanceláři. Je také nadšeným rybářem, takže se mi na obzoru rýsuje výlet k místnímu sladkovodnímu jezeru. Ještě jsem pak od rodiny dostal pozdní oběd, kterému předcházel výslech ohledně mých stravovacích návyků. Na jednu stranu sice byli rádi, že na rozdíl od Plutarca jím vejce a ryby, na druhou stranu se mě Aaron co půl hodinu ptal, zda nejím kuře, čímž ve frekvenci dotazování naprosto rozdrtil mou maminku.

V příštím vydání tohoto blogu budeme sledovat návrat amatérského antropologa Honzy, který vylíčí, jak se věci všeobecně v Panamě mají. Těšit se můžete
na nákupy ananasů v ceně tři kusy za dolar a sofistikované rozhovory s uklízečkou.

Couchsurfaři v Panamě a bytování

Zbožná přání z posledního příspěvku byla zdá se vyslyšena a unavený cestovatel našel chvilku klidu. Snad klidu dojdou i ti čtenáři, kteří se pokusí přečíst příspěvek celý. Slibuji, že v dalších týdnech už bude můj život nudnější nebo záznamy pravidelnější. Na počátek musím konstatovat, že za oběť chaotickým přesunům padly dva zápisníky a fleezová zimní bunda, ztracené neznámo kde. Bundu s největší pravděpodobností potřebovat nebudu - jediná změna v počasí během prvních deseti dnů, kterou jsem stihl zaznamenat, je že předpověď někdy slibuje odpolední maxima 31 stupňů a jindy stupňů 32. Vesele se proto potím. Spokojeně mohu též konstatovat, že během prvního týdně jsem splnil své dva hlavní cíle - najít si kamarády a byt.

Co se kamarádů týče, jako naprosto nedocenitelný se znovu ukázal couchsurfing. Hned v pátek několik hodin po příjezdu jsem se setkal s Fredericem, sympatickým Francouzem, který ve dvaceti odešel do Ameriky, dalších dvacet let budoval firmu v Kalifornii a teď už si čtyři roky užívá života v Panamě. Své poznávání Panamy jsem tedy začal hodinovou konverzací ve francouzštině, načež jsem odložil většinu zavazadel ve Fredericově překrásném novém bytě - měl jsem o ně v hostelu přece jen trochu strach. Fred mě také vzal na střechu - někde ve 25. patře - jeho budovy - odkud se mi naskytl krásný výhled na Panamu City. Samé mrakodrapy a všude jeřáby, protože stavební boom zde očividně akceleruje, takže jen letmým pohledem jsem napočítal aspoň dvacet výškových budov ve stavbě. Kolumbijské narkomafii se očividně daří - narkobaroni jsou údajně nejčastějšími kupci realit v Panamě, za nimi následují Američané, kteří sem utíkají za perfektním počasím, což jim vláda ještě usnadňuje, protože z nemovitostí se dvacet let po nákupu nemusí platit daně.

Ten samý večer jsem se potkal s dalším couchsurfařem - Carlosem - který má ale přezdívku "Megatraveler". Ta sedí, stejně dobře by se ale hodil přídomek "polyglot" - Carlos mluví více než deseti jazyky a v angličtině mě pořád nachytává výrazy, které neznám. Teď na chvilku opustil svou nomádskou existenci - před tím žil třeba ve Švýcarsku a Číně - takže jsem měl tu čest ho zastihnout v Panamě. Na mé přání, že potřebuji do levné restaurace, kde mají i vegetariánské pokrmy, mě zatáhl do místa, kde jsem byl již při návštěvě Panamy před rokem se svým kamarádem Plutarcem.
===
Vsuvka pro nezasvěcené - Panamu jsem navštívil na pět dní v lednu 2009 během přestávky mezi semestry. V Bostonu v té době panovaly 25 stupňové mrazy, v Panamě bylo 35 v plusu, cesta trvala asi 14 hodin, já jsem se bez krému spálil tak, že jsem nemohl otáček krkem - letěl jsem jen s carry-on, a dětský krém v malém tubě nešel rozetřít, tak jsem to nechal být - načež jsem letěl hned zase zpátky, dalších 19 hodin na cestě kvůli zpoždění a teplotní šok z rozdílu 60 stupňů = ergo jsem byl z těchto prázdnin potom dva týdny nemocný. V rámci tohoto mumraje jsem se setkal i s klukem jménem Plutarco, Panamský rodák který je kamarádem mého kamaráda z couchsurfingu z Barcelony a který brzy začne být důležitý pro naše vypravování. Proto ta vsuvka.
===
Vegetariánské restaurací se rozhodně moc nepovedl marketing. Joost, couchsurfař z Nizozemí, kterého s sebou přivedl Carlos a který do Panamy přijel na měsíc za teplem programovat, nasadil při pohledu do podniku a nevábně vypadající jídlo takový kyselý a zkroušený, až vyděšený výraz, až jsem o něj dostal strach a nabídl jsem, že kdyžtak můžeme jít jinam. Naštěstí jsme zůstali - přece jen dav sedících lidí nás přesvědčil - a dobře jsme udělali. Za tři dolary jsem měl talíř plný jídla a ovocný džus navíc. Znovu jsem ocenil, jak je skvělé, že v Panamě je pitná voda - i když má dosti podivnou příchuť - a že se v jídle nemusím řídit vlastně žádným z mých indických bezpečnostních návyků - po pár dnech už jsem začal jíst i neloupané ovoce a zeleninu, činí tak ostatně úplně všichni a nikomu, ani mně, naprosto nic není.

Sobota byla zasvěcena dalším couchsurfařským setkáním. Odpoledne se konala akce ve staré Panamě - stará Panama je původní španělské osídlení z počátku šestnáctého století, město bylo po sto padesáti letech opuštěno a přesunulo se do současné polohy. Stará Panama leží pár kilometrů za městem, dnes už z ní zbyly jen ruiny a jeden zrekonstruovaný kostel, a velkou rychlostí se k ní přibližují výškové budovy vyskakující na pobřeží. V zrenovovaném kostele organizovala místní couchsurfingová komunita setkání na podporu britského couchsurfaře, toho času žijícího v Kolumbii, kde pomáhal dětem z ulice, který si poranil páteř při potápění a teď potřebuje 90 000 liber na to, aby ho letecká záchranka přepravila zpět domů. Peníze jsme pro něj sice nevybírali, zato jsme ale vytvořili hezké přání. A mně se už poněkolikáté stalo, že mě považovali za místního - opálený jsem na to rozhodně dost. Jen ten jazyk trošku schází, zvlášť když jsem první týden v Panamě mluvil prakticky jen anglicky a francouzsky.

Ze setkání jsem totiž s Carlosem a Joostem pokračoval na večeři v jedné příjemné mini-pizzerii, provozované rodilým Italem. Cestou jsme přibrali - světe div se - Češku. Tedy čecho-francouzsku, která v českém pase vystupuje jako Pavlína Svobodová, ale ve světě už je Paulina Svoboda. Její rodiče v roce 1993 odešli do Francie, a když se po osmi letech vraceli do Čech, ona jim oznámila, že se jí zpátky nechce. Její čeština tím nabrala francouzský přízvuk a ona spoust zajímavých životních zkušeností. V Paříži vystudovala chemické inženýrství, půl roku pracovala v uranovém dole v Nigeru, kde také dostala maláríi, a teď půl roku studovala v Brazílii, takže historek spousta, navíc mě ještě hrozně navnadila na návštěvu Brazílie.

Okolo desáté jsme se ocitli na střeše Carlosovy budovy, odkud jsme měli nádherný výhled na všechny mrakodrapy ve městě a svěží vánek. Carlos přinesl kytaru a po jeho výtečné improvizaci jsem nastoupil já. Z prověřených Nohavicových vypalovaček, u kterých jsem si byl schopen vzpomenout na akordy - zpívala hlavně Pavlína - se nejvíc chytila píseň "Pijte vodu". Carlose jsme ji museli naučit, načež nás s ní celý víkend otravoval. Okolo jedenácté jsme se rozhodli, že v neděli pojedeme na výlet. Nejdřív, že půjdeme do městského parku, pak že někam dál. Nastalo rokování, v kolik ráno vyrazit: Joost byl pro odjezd po poledni, aby se hezky vyspal, Carlos navrhoval devátou, přece jen chápal, že na výlet je potřeba dorazit před setměním, česká frakce prosazovala radikálnější hodiny. Nakonec okolo půlnoci zvítězilo překvapivé řešení - na výpravu vyrazíme v pět ráno. Joost chvíli vzdoroval, ale Pavlína a já jsme se ne nadarmo narodili v totalitním státě, proto jsme ho rychle přesvědčili o nutnosti obětovat blaho jednotlivce pro dobro skupiny.

A opravdu, nějakým zázrakem jsme už v pět ráno seděli v Carlosově sportovním Nissanu Patrol a mířili na sever, směrem ke Karibskému moři. Po svítání jsme si z bezpečí jedoucího auta prohlédli přístavní město Colón, toho času nejnebezpečnější místo Panamy a pokračovali přejezdem plavební komory průplavu na západ. Po patnácti minutách Carlos zastavil u značené stezky v pralese. V dálce řvali opice, až z nich šel strach, bohužel na procházce - ač jsme se nacházeli v místě, kde se našlo 1000 druhů ptáků - jsme neviděli lautr nic. Pršelo, jak je na karibském pobřeží obvyklé po celý rok, takže kromě jedné straky zabalené do větrovky jsme neviděli už nic. Celý okruh, cíl naší túry, měl ostatně jen 1500 metrů. Carlos to očividně považoval za výlet, Pavlína a já jsme jen kroutili hlavou.

Vše bylo za chvíli vynahrazeno, když nás Carlos popovezl o kousek dál do svého "domku na pláži", jak ono místo nazval předešlého večera. Z domku se vyklubala krásná vila přímo u moře, schovaná za vysokým zeleným plotem, s vlastními 400 metry pláže. Ano, nepřeháním, Carlosova rodina vlastní obrovský kus pláže, který je z venku naprosto nepřístupný - píseček jen pro ně, před ním nakrátko posekaný golfový trávníček. Něco podobného jsem viděl snad jen ve filmech, že to může existovat i v realitě by mě nenapadlo. Idylku poněkud kazila jen bouda velikosti garáže krčící se na parcele kousek od vily, ve které bydlel se svou rodinou správce starající se o pozemek a o asi 8 psů, kteří přivázaní na lanech hlídali toto pohádkové království. Carlosovi na tom nepřišlo nic divného - ostatně tam vyrostl - my Evropané jsme jen na sebe vrhali tázavé pohledy. Ale co člověk vymyslí. Tahle rodinka se pořád měla líp než někde v Indii a třem holčičkám jsem docela záviděl to úžasné místo, kde vyrůstají. Já jsem si aspoň užil koupání v neuvěřitelně teplé vodě a posezení na terase za šumu moře.

V pondělí dopoledne jsme tento podivný ráj opustili a vydali se po zpoplatněné dálnici (jak nesnáším placení mýta) nazpět. Zajímavým zážitkům nebyl konec. Při vjezdu do města si Carlos umínil ukázat nám chrám postavený vyznavači Bahai. Cestou jsme ale narazili na další Panamskou kuriozitu - motoristické hodinové hotely. Fungují jednoduše - auto, bez výjimky s černými skly, přijede do tohoto podniku, zajede do garáže, za ním se automaticky zavřou vrata, a až poté, v naprosté anonymitě, řidič se svým doprovodem vyleze a zaplatí svou kreditkou. Při odjezdu nasedne do auta, zmáčkne tlačítko, vrata se otevřou a nikdo neviděl, kdo sedí dovnitř. Prý se nejedná o prostitutky, ale z valné většiny jde o to neinkriminovat dotyčnou dámu. Byznys očividně funguje výborně, protože za těch patnáct minut, co jsme si podnik rozpačitě prohlíželi, zaparkovaly čtyři vozy - a to bylo pondělí ráno. Kolem poledního jsme konečně dorazili na kopec za městem, kde si Bahajci vystavěli svůj chrám. Nádherný výhled, překrásná atmosféra, moderní architektura, která se povedla a která dobře splynula s okolím.

Večer jsem pokračoval ve svém seznamovacím maratonu, tentokrát jsem byl s dvěma Plutarcovými kamarádkami ze studií. Moc příjemné ženské, akorát obě - jako Plutarco - studovaly biologii, takže jsme se trošku míjeli svými zájmy. Ale aspoň obě také nejí maso, takže večeře v Italské restauraci stála za to a já se také konečně poprvé s někým bavil španělsky.

V úterý ráno jsem se konečně dostal k hledání bytu. Panamský craigslist (obvyklá to stránka pro hledání ubytování v USA) bohužel moc nefunguje, odpověděl jsem tedy jen na jeden inzerát a další byty hledal na jedné místní stránce. Při letmém pohledu na nabídku jsem zjistil, že bude jen velmi obtížné dosáhnout mnou stanovené ceny 200-300 dolarů za pokoj měsíčně. Příchod cizinců a následný realitní boom vyhnaly ceny nahoru, z Panamy se stalo drahé město. Odpovídání na inzeráty bylo jedno velké martyrium - moje španělština za moc nestojí, po telefonu to už byla úplná katastrofa, zvlášť když osoba na druhé straně drátu odmítala zpomalit své drmolení. V jeden okamžik už jsem byl tak vyčerpaný a zmatený, že na otázku "Cual es tu nombre" jsem odpověděl, že nevím, domnívajíc se že "nombre" znamená číslo - i když je to mé jméno. Dotazující si musel myslet, že jsem buď naprostý idiot, nebo že mám hodně zvláštní jméno - "Nosé".

Následovala prohlídka tří bytů, jeden byl daleko od centra a nic moc, za 250 dolarů mi to nestálo, další za 390, hezký pokoj, ale hlučný a poslední naprosto nechutný, pokoj bez oken, bez kuchyně, za kterých ti lichváři chtěli 350 dolarů měsíčně. Usínal jsem vysílen, demotivován a rozhodnut pronajmout si něco v centru, protože jsem si spočítal, že co uspořím na nájmu utratím za dojíždění taxíky a autobusy.

Na pondělní ráno jsem měl dohodnutou prohlídku bytu z Craigslistu. Chlap mi nabízel pokoj v centru za 400 dolarů. Když jsem přišel, byla doma jen uklízečka, která mi ukázala dva pokoje: jeden obstojný, ale do ulice, takže tam bylo docela hlučno. Druhý byl nádherně veliký, s vlastním psacím stolem, splňoval všechny mé předpoklady. Něco mi říkalo, že za 400 bude ten malý pokoj a že vzhledem k cenovým poměrům bude ten větší dražší. Uklízečka o cenách nevěděla nic. Tak jsem se rozloučil, litujíc, že na hezký pokoj nebudu mít peníze a chlapovi jsem napsal, že se mi ten velký pokoj líbí a bral bych ho, že ale nevím, zda na něj budu mít. Nemohl jsem věřit svému štěstí, když vzápětí odepsal, že velký pokoj je také za 400 měsíčně.

Abych nevletěl do nějaké boudy, dohodl jsem se, že se ten samý večer na pokoj ještě jednou dojdu podívat s Carlosem. Mezitím jsme odpoledne navštívili ještě další byt, pokoj pronajímal jakýsi černoch, který vypadal jak drogový dealer z béčkového filmu. Taky chtěl 400 dolarů a já se raději modlil, aby bylo všechno v pořádku s ranním pokojem.

Než jsem ho ale mohl navštívit, čekalo mě setkání s Plutarcovou rodinou. Zapomněl jsem sdělit, že Plutarco v současnosti studuje v Barceloně, všechny kontakty mi dohazoval po internetu. V hostelu mě tedy vyzvedla jeho maminka a sestra, které jsem se nejdřív zeptal, zda také studuje na univerzitě a naprosto mě vyvedlo z konceptu, když mi řekla, že jí je jen patnáct, protože jsem jí zařadil do své věkové kategorie. Protože maminka nemluvila španělsky, došlo na lámání chleba a já se musel začít snažit komunikovat. Nakonec jsem se setkal s celou rodinou - s tatínkem, který před 40 lety přišel z Itálie, s další sestrou, která vystudovala lodní školu a bude se živit jako kapitánka tankerů i s bratrem, který se živí jako programátor na volné noze.

Bohužel jsem musel spěchat zpátky, abych se v 8 setkal s Carlosem, který v okamžiku, kdy uviděl mnou vybraný pokoj, jen řekl "Ber to, ber to, neváhej", čímž se po 48 hodinách hledání vyřešila sága jménem hledání mého ubytování. A co jsem dostal: Více než dvacetimetrový pokoj s klimatizací, stolem a židlí v bytě, o rozměrech 280 metrů. Byt je tak velký, že mám chvílema pocit, že se zde ztrácím. Kromě rodiny, co to pronajímá, jsou tu ještě další tři nájemníci - setkávám se prakticky jen s kanadským libanonským Arménem, který taxikaří v Montrealu a sem se přijel ohřát a který je odporně upovídaný. Též tu během týdne oxiduje uklízečka, která je najatá na plný úvazek a která každý den vytírá a cídí celý byt, dokonce prý v rámci nájmu jednou týdně vytře i můj pokoj. V bytě je i pračka a sušička a co víc, z obýváku je mezi věžemi hotelu Intercontinental vidět moře. Před barákem se rozkládá malý park, a když přejdu šestiproudovou silnici, která je kvůli hluku snad jedinou vadou na kráse mého nynější příbytku, octnu se hned na oceánské promenádě. No lépe už to snad ani dopadnout nemohlo.