Karneval

V uměleckém zpracování a zápalu pro věc se Panama Brazílii rozhodně vyrovnat nemůže, přesto je ale i zde karneval jednoznačně společenskou událostí roku, která předčí Vánoce, Silvestr i jakékoliv jiné svátky. V zemi se zastavila veškerá normální činnost, a to nejen na interamerické dálnice, kde si stokilometrová kolona aut zábavy chtivých Panamaňanů mířících z hlavního města do vnitrozemí v ničem nezadá s hromadnou psychózou evropských motoristů mířících na začátku léta za teplem na jih. Z mně neznámého důvodu karneval ve Městě (s velkým M, protože je to Panama City či Ciudad de Panamá) "za nic nestojí" a tak se až třetina jeho populace - přes tři sta tisíc lidí - vydává na venkov, za lepší zábavou. Těm kteří se rozhodnout ve Městě zůstat to však nemusí být líto, i pro ně se nějaká zábava najde, navíc je o karnevalovém pondělí a úterý všechno zavřené, ve městě se zastavil život, zmizely zácpy, nepracuje se. Karneval oficiálně vypuká v pátek večer, ale protože spousta lidí musí ještě v sobotu ráno pracovat, pravé šílenství propuká až v sobotu večer. Když jsem se právě sobotního večera do města vracel já, byla na výpadovce zmíněná stokilometrová kolona zábavy a alkoholu chtivých obyvatel, kteří se chystali hýřit až do úterka.

Mně stačil jeden den. Pátečního odpoledne jsem se vydal autobusem do sto padesát kilometrů vzdáleného města Penonomé, které je jednou z proslavených karnevalových destinací. Tou nejslavnější je městečko Las Tablas, do kterého se sjíždějí desítky tisíc lidí a od jehož návštěvy mě nezávisle na sobě odrazovalo několik lidí, že to může být kvůli obrovským davům zážitek až moc intenzivní. Už odjezd z autobusového terminálu ve Městě byl na místní poměry dost hektický - a poprvé za celý pobyt jsem si vzpomněl na Indii. V Terminálu se scházely takové davy a před autobusy se tvořily dlouhé fronty, až jsem si připadal jako za poklidného dne na bombajském nádraží. Naštěstí se ale nakonec Penonomé ukázalo jako dobrá destinace a protože jsem vyráželi ještě před koncem pracovní doby, fronta před námi za dvacet minut zmizel.

Před námi - společnost mi totiž dělali Xavier a Nohelis. Xavier, kterého jsem již zmiňoval v příspěvku o panamském čase, je francouzský couchsurfař, magisterský student politických věd na Sorbonně píšící práci o rozšiřování kanálu. Maminka je Italka a 8 let žil v Řecku, takže jazyků také umí požehnaně. Nohelis ("h" se nevyslovuje, takže je to no-elis) je místní studentka veterinářské medicíny, kterou na couchsurfingu našel právě Xavier a která nám zařídila v Penonomé ubytování - základní podmínka úspěšného karnevalování, protože všechny normální ubytovací kapacity jsou během těchto dnů beznadějně plné. V souladu se svou stále se lepšící schopností zařídit si ubytování zadarmo v těch nejzvláštnějších podmínkách vypadala i hamaka - houpací síť - na které jsem skončil v Penonomé. Hamaka visela v zahradě rodičů kamarádky Nohelis, která je známá z couchsurfingu Xaviera, kterého jsem poznal přes svého známého Carlos. Tedy, spal jsem: na zahradě rodičů kamarádky kamarádky kamaráda kamaráda.

Do cíle jsme dorazili okolo sedmé, "ubytovali" jsme se - do hamaky jsem položil spacák a sprej proti komárům - a vydali jsme se na karnevalovou noc. Karnevalové hýření má dva komponenty - denní a noční. Ten noční je podobný jakékoliv jiné party pod otevřeným nebem. Na hlavní ulici hraje hlasitá hudba, z několika různých míst najednou a chvílema se překrývá, pije se pivo (plechovka za 75 centů, dá se) a všichni se snaží vmáčknout do absurdně malého prostoru. Pro mě zajímavé tak na pět minut, únosné na patnáct, přesto jsem na hlavní ulici vydržel až do půlnoci. Jediným zpestřením večera byl předpůlnoční průjezd královny karnevalu.



Poté se zábava rychle vrátila do alkoholově taneční roviny, my už jsme se ale po chvíli naštěstí vydali spát. Noc v hamace proběhla hladce, karnevalové úsilí zdá se znavilo i komáry, neměl jsem čest ani s jediným a ráno jsem svou zarputilostí a silou vůle odolal záludnému sluníčku a vydržel v "posteli" až do devíti.

Po osvěžující snídani jsme se vydali na druhou část karnevalu. Ukázalo se, že bratr naší hostitelky pracuje při organizaci karnevalu, takže jsem vyfasovali tričko a šlo se.
Hlavním rozdílem mezi večerní a denní zábavou je voda. Na hlavní ulici se totiž konají "culeco" - z asi dva metry vysokých lešení se z požárních hadic na lidi stříká voda. Pije se to samé pivo, poslouchá ta samá hlasitá hudba, ale před úpalem jsou návštěvníci chráněni právě touto nepřestávající přeprškou. Však právě kvůli tomu jsme se vydali v šortkách, bez foťáků, a s doklady a penězi pečlivě zabalenými v igelitce. První sprchu jsme schytali už při cestě tam - malé děti se na nás vyřádily s balónky naplněnými vodou a vodními pistolemi. Pak jsem se vyřádil já - jak se ukázalo, naše trička nám automaticky umožnila vstup na jedno z lešení, kde jsme kromě gratis drinků dostali možnost taky si trošku pokropit. A tak jsem dobrých dvacet minut na lidi pode mnou lil vodu, maje radost, že jim to dělá radost, a vzpomínaje na všechny ty momenty v dětství, kdy mi podobná zábava nebyla dopřána. Všichni byli šťastní, voda se řinula proudem, ani jsem nestíhal "hasit" všechny žádost o důkladné pokropení. Panamská idylka. Po chvíli mě to ale přestalo bavit a když jsem si uvědomil, že většina lidí tu bude do rytmu hudby a alkoholu takhle hopsat ještě tři další dny, pocítil jsem silné nutkání vrátit se zpět ke svým knihám a počítači. Následovala ještě odpolední výprava k řece protékající v Penonomé, kde se konala přehlídka královen karnevalu na lodích, z výše zmíněných důvodů bohužel fotograficky nezaznamenaná. Před námi defilovalo asi pět různých královen, každá zuřivě kroutila zadkem za zvuku místní dechovky, užívajíc si svých pět minut slávy.

V šest hodin už jsem seděl v autobuse zpět do Města, vychutnávajíc si pohled na kolonu v protisměru. Výlet se vydařil. A to jsem si ještě v neděli dal repete, když jsem se ze zvědavosti vydal na místní hlavní třídu, Vía Espana, deset minut chůze od mě, kde se celé toto šílenství odehrává také. Tentokrát jsem ničení sluchu rámusem a pozorování tančících lidí věnoval těch obligátních pět minut - pravda trošku neadekvátní těm dvaceti minutám, které jsem musel čekat, aby mě na karneval pustili. K mému velkému překvapení se totiž veškeré veselení koná ve znamení vysoce profesionálních důkladných bezpečnostních opatření. Při každém vstupu do karnevalového prostoru jsem se musel podrobit prohlídce, zda nemám u sebe zbraně, a kontrole pasu. Bezpečnost se zde očividně bere vážně, policisté jsou všude. V tomhle ohledu Panama není žádná banánová republika i když pro mě je to pořád šok, poté co jsem v Čechách policajta v životě snad nepotkal. Jiný kraj, jiný mrav. Ono se mi taky těžko představuje podobné veselení v únorové Evropě - nebo i letních Čechách - přece jen na to polévání vodou je potřeba jiné teplo. Ale vzhledem k mé averzi k hluku a k velkým srocením lidí už by mě na karneval nalákali jedině snad v Riu. Přece jenom mám pocit, že tam to má i trošku silnější kulturně-zábavní komponent.

Sbohem, Kostariko

Kdo napsal, že nejserióznějším žánrem je fraška?

Z Prahy jsem odlétal s cílem někde se usadit a co nejvíce se vyhnout cestování. Běhání po rozličných místech s patnáctikilovým batohem na zádech se pro mne stalo noční můrou. O to víc absurdní mi přišlo, když jsem najednou ve čtyři ráno stál na autobusovém nádraží v latinskoamerické metropoli - s patnáctikilovým batohem, ale k němu navíc kufr o hmotnosti 24 kg a ještě malý batůžek s věcmi, které už jsem nepobral. Jak jsem se ale dostal k batůžkaření s kufrem?

Po lehké existenciální krizi způsobené zklamáním ze špatně vybraného klimatu jsem se v neděli rozhodl, že nemá cenu zůstávat v místě, kde se mi instinktivně nelíbí. Studený vítr fučel pořád a já si připadal jak absolutní idiot, když jsem všude musel nosit svůj jediný svetr. Nedělní večer a celé pondělí jsem strávil na internetu, načítáním věcí o Panamě a snahou najít si aspoň nějaké kontakty. Couchsurfing naštěstí zase nezklamal, takže večer už jsem shromáždil několik dobrých duší ochotných mi pomoct.

Aby měla dušička pokoj - a tělo trochu sluníčka - v úterý jsem se ještě vydal na výlet na pláž. Autobus mě za dvě a půl hodiny dovezl na nejbližší pláž. Turistické letovisko Jaco přitahuje hlavně surfaře a pak také sexu a drog chtivé turisty. V hostelu, kde jsem se na jednu noc usídlil, jsem narazil na obě skupiny. Do té první patřil mladý sympatický australský medik - nejprve jsem vůbec nerozuměl odkud je, pak jsem pochopil, že říká "Austria", i když mi to k jeho přízvuku moc nesedělo. Inu, s Australskou angličtinou mám problémy už odedávna. Do druhé skupinky patřila partička Rusů, kteří byli tak "ruští", až byli karikaturou sama sebe. Hluční, se všemi v hostelu se objímali s výkřiky, "How aaarrrrrrrrrrrr jůůůů, brrrrrrrradddddrrrrrrr". Sergej, Anastazije, Oleg, a Andrej. Sergej, původem z Ukrajiny, teď žije na Floridě a na otázku, jak se živí, jen odpověděl, "no tak, živím". Dál jsme to s Australanem radši nezkoumali, zvlášť když Sergej začal vychvalovat přednosti místních prostitutek.

Po příjemné večeři s Australanem a debatou o zdravotních systémech jsem brzy upadl do postele, ráno se probudil brzo dal si pořádnou procházku po pláži - kde mi najednou strašně chyběly krávy, všechno bylo tak zvláštně čisté - a v deset hodin už jsem vyrážel směrem na San José. Tam jsem strávil odpoledne sháněním autobusu do Panamy (v San José není centrální autobusový terminál, zastávky jsou roztroušené po celém městě, navíc v Kostarice se nepoužívají názvy ulic - o tom viz další příspěvek), což mi zabralo celkem dost času. Nakonec jsem získal vytoužený lístek - odjezd nazítří v poledne - a jal jsem se hledat knihkupectví. V jediném, co jsem našel, neměli zhola nic, další tři uvedená v průvodci jsem i přes časté dotazování nebyl schopen lokalizovat. Nakonec se na mě usmálo štěstí v podobě příjemného antikvariátu, kde hlavním úlovkem dne byla španělská verze Malého Mikuláše, ideální to čtení pro začínající čtenáře.

Kolem páté jsem se shledal s Mariem. Přijel do města setkat se s jednou starou kamarádkou, která se z Kostariky vrátila na univerzitu domů do Mexika. Jak podotkla hned na počátku, Mario přišel na schůzku o hodinu a půl později. Očividně to ještě bylo v normě. Strávili jsme pak večer v kavárně a v mém oblíbeném kostarickém baru, kde jsem si jako správná holčička dal nejdřív mojito a pak výbornou piňa coladu. Barman ty koktejly uměl. Netřeba dodat, že kamarádka též uměla perfektně anglicky, na mou lámanou španělštinu tedy zase nedošlo.

Upozornění - následující řádky nejsou pro slabší povahy

Čtvrtek byl mým velkým dnem. Nějakým zázrakem se mi podařilo vměstnat veškerý můj majetek do zavazadel a tak jsem před dvanáctou nastupoval do autobusu. Začátek ledna je očividně dobou cestování, nemohl jsem si proto koupit autobus s večerním odjezdem - byl vyprodán na několik dní dopředu - a musel jsem vzít za vděk posledním místem v tomto autobuse, jehož velkou nevýhodou byl příjezd do Panamy ve čtyři hodiny ráno. Jak se ukázalo, nevýhoda to nebyla ta největší.

Když jsem totiž dorazil ke svému sedadlu, zjistil jsem, že z jedné strany mám záchodky a z druhé strany zavalitého tlustoprda, který mi bodře oznámil, že mé sedadlo nejde sklopit. Ono sklopit šlo, svým způsobem, bohužel ale ve sklopené pozici nevydrželo a naopak se samovolně vracelo do rovné polohy, která byla navíc ještě trošku nakloněná dopředu. Abych tedy vůbec mohl sedět, musil jsem neustále zády vyvíjet tlak, který vyvážil opačnou sílu zlotřilého opěradla. Po několika hodinách záda úsilím natolik ztuhla, že jsem byl prkenější vlastní sedadlo.

To pravé mělo teprve přijít. Koulička po mé pravici - přelévala se samozřejmě i do mého sedadla, o použití mezisedadlové opěrky nemohlo být řeči - se jala se mnou povídat. Byl to Kanaďan, který do Montrealu před čtyřiceti lety dorazil z Chorvatska. Bohužel ani několik desetiletí nestačilo, aby zvládl angličtinu, takže kromě šíleného přízvuku navíc nezvládal základní gramatiku a jen silou vůle jsem se musel držet, abych mu nevysvětlil, že dvojitý zápor v angličtině moc nefunguje. Chlap mě ale brzo dorazil, protože se bez jakéhokoliv úvodu rozhovořil o tom, kde kolik stoji prostitutky, jak jsou v Panamě některá dobrá levná místa, kde všude má přítelkyně, kolik stojí prostitutky, jak je to levné, že má přítelkyni v San José, že v Panamě se to dá sehnat fakt levně a tak dál a dál a dál, až mi z toho bylo špatně.

Bohužel jsem nebyl jediný. Obludka mi za chvíli oznámil, že toho předešlého večera asi moc vypil a jeho žaludeček to jaksi nezvládá. Autobus v ten okamžik přejížděl centrální pohoří, neustále se proto nakláněl a houpal jak se kroutil nekonečnými zatáčkami. V okamžiku, kdy se pánovi udělalo špatně byl bohužel záchod obsazený, takže jsem sice spolusedícího stihl pustit do uličky, tam to už ale neudržel, a vyblil se na zem a na zadní stěnu, kde byl jakýsi automat na kafe. Ten pozvracel dokonale. Naštěstí v jeho zvratcích nebylo žádné jídla - i tak mě přešla chuť na zamýšlenou svačinku, zvlášť když chlap se zvratky nic neudělal se slovy "to uschne". Posadil jsem se tedy zpět zpátky do svého sedadla, které dál svádělo zarputilou bitvu s mými zádovými svaly, z jedné strany nechutného křupana, z druhé jeho zvratky, které brzy začali svými boty a oblečením lidé čekající na toaletu. Zážitek to byl exkluzivní, zvlášť když dědek i po této nehodě pokračoval v monologické konverzaci se mnou, nevšímaje si mé úporné snahy sledovat jakýsi stupidní americký film.

Po sedmi hodinách jsme dorazili na hranice. Tam jsme nejdřív museli čekat ve frontě na kostarické výstupní razítko, pak v další frontě na panamské vstupní razítko. Já se ještě pokusil proměnit si při této transakci pasy - z Kostariky jsem vyjížděl se svým nejnovějším, biometrickým pasem, do Panamy jsem ale chtěl vstoupit se starším, ohmataným pasem s indickým a íránským vízem. To se bohužel ukázalo jako naprosto nemožné - ač jsem se několik minut svou zoufalou španělštinou handrkoval s celníkem a snažil se mu vysvětlit, že mu to přece může být úplně šumák, s jakým pasem vstoupím do Panamy, on pořád jen omílal, že musím vstoupit s tím samým, s kterým jsem vyjel z Kostariky. Načež jsem se ptal, zda Kostarika a Panama jsou jedna země nebo dvě, on že dvě, ale že stejně potřebuju ten samý pas. Když se začal naštvávat, radši jsem to vzdal, přece jen jsem nechtěl skončit na hranicích. Následovala absurdní prohlídka kufrů, kdy každý cestující musel otevřít zavazadlo, aby splnil jakési bezpečnostní nařízení a návštěva této přísně střežené hranice byla u konce. Celé divadlo trvalo jen hodinu a půl. Američtí imigrační úředníci se od svých jižních kolegů mají co učit.

K mé velké radosti se do autobusu nevrátila jedna paní a já si mohl přesednout k jednomu příjemnému španělovi. Po sedmihodinovém utrpení následovalo pět hodin sladkého spánku. Ve 3 hodiny kostarického, 4 hodiny ráno panamského času mě autobus vyklopil na hlavním autobusovém terminálu v Panama City. Než abych sám uprostřed noci hledal nějaký hostel se svým kufrem, usadil jsem se na lavičku v čekárně a další čtyři hodiny se držel vzhůru četbou Malého Mikuláše. V osm ráno jsem levným taxi odjel do hostelu, kde jsem se za 9 dolarů na noc ubytoval - byl jsem v něm už loni v lednu, při své první návštěvě Panamy - a kde dlím dodnes, v souznění s tropickým klimatem kde teplota neklesá pod dvacet pět stupňů ani v noci. Kostarická fáze mého dobrodružství je tedy za mnou, ta Panamská bude snad permanentnější. Pokud bych se totiž měl přesouvat někam dál, vytvořil bych asi úplně nový typ frašky. A další podobně vážné dobrodružství by mi už opravdu nepřišlo moc úsměvné.

Kostarika - zprava prvni

Prvni reakci na Kostariku je, ze snad ani nemam o cem psat. Po indickych radovankach - po tom neuveritelnem pretizeni smyslu, z ktereho jsem se v mnoha ohledech jeste nevzpamatoval - je tato zeme prilis civilizovana a prilis podobna Evrope na nejake poblouznenen kvetnate antropologicke liceni. Pravda, zatim jsem videl jen okoli hlavniho mesta San Jose pri ceste z letiste, ale Indie to proste neni, na to je Kostarika prilis prosperujici - ne nadarmo se ji rika Svycarsko stredni Ameriky.

Timto konci hluboke analyzy. Pro nedostatek zazitku a hlubokych dojmu zatim tedy aspon denickove utrzky personalniho charakteru:

Vsechny tri lety v ramci meho presunu priletely na cas, bez jakychkoliv problemu, coz se v dnesni dobe rovna malemu zazraku - to, ze jsem v Orlandu zvladl prestup, na ktery jsem mel podle letenek dvacet minut je zazrakem vetsim. To ze mi priletely i kufry je na msi.

New York je precpany Francouzi, vyuzivajicimi silny kurz eura a povanocni slevy.

Nejlepsi bagely v New Yorku delaji, podle cloveka, co mi poskytl azyl, Thajci.

Tento clovek je kamaradem ze studii tatinka meho kamarada ze studii Noaha (Noeho?, prvni pad Noah, cesky Noe), toho casu tez pritele me nejlepsi kamaradky ze studii Abby (Noah chodi s Abby). A tedy tenhle chlap - Michael - je ukazem, o jakych jsem si dosud myslel, ze existujou jen v knizkach. On ovsem svym zpusobem existuje v knizkach - v jeho tripokojovem byte sice neni prakticky zadny nabytek (spi na matraci na zemi), vsechny zdi jsou obestavene knihovnami, ktere stejne nestaci na jeho sbirku 8 000 exemplaru, takze v jednom pokoji musel postavit knihovnu do dalsi rady. Trosku jako Hanta z Prilis hlucne samoty (knihu jsem mu s velkym gustem poridil)- jinymi slovy, muj byt snu. Michael se kdysi vykaslal na doktorat ze sociologie protoze mu akademicka puda prisla prlis svazujici a od te doby se zivi jako prepisovac pro pravnicke firmy. A ve volnem case - cte, premysli, pise, filosofuje. A zajima se naprosto o vsechno, svym rozhledem se radi k velkym renesancnim muzum. Obdivuhodny chlapik, za kterym bych rad vazil i samostatnou cestu. Stejne mi jeste zbyva vycivet tak polovinu jeho knihovny.

V Kostarice jsem skoncil u Couchsurfare Maria, coz je dalsi skvela osoba. Ocividne miluje hostovani lidi, studuje herectvi, mluvi perfektni anglictinou a francouzstinou a v noci, od pulnoci do sesti, pracuje v jakemsi IT call-centru, ktere resi pocitacove problemy v Evrope. Jeho dva kamaradi, kteri s nami stravili vcerejsi vecer, mluvi tez perfektne anglicky - a to nikdy nebyli mimo stredni Ameriku. Silvestr jsem tedy oslavil s Mariem a jeho rodinou u nich doma - bohuzel jsem byl dost tuhy, nemohl jsem si tedy vecer uzit tak, jako zbytek osazenstva. Naopak Mario se ukazal, uvaril totize vyborne vegetarianske jidlo - jak ona, tak jeho nejlepsi kamarad neji maso, Mario navic, podle sveho prohlaseni, zboznuje vareni. Navic je pro nej dulezite, abych s nim pobyl par dnu, takze me hostel neceka. Ale ceka me uceni se spanelstiny, kterou zatim nejsem schopen - a ochoten - komunikovat. Vsak to prijde.

Ke vsem vcerejsim uspechum se pridalo porizeni kostaricke predplacenesimkarty, takze jsem pres absenci roamingu nezustal bez telefonu, jak jsem se obaval. Az do nedavna se totiz simky mohly koupit jen s trvalou adresou. Civilizace je zachranena. Sectene a podtrzeno, byly to vydarene tri presunove dny.

Az na jednu malickost - v San Jose diky jeho nadmorske vysce 1100 metru fuci dost studeny vitr, takze mnou vysnene tropy se jaksi nekonaji. Zima rozhodne neni, ale neco mi napovida, ze toto misto mozna nebude mou konecnou stanici. Ale kdo vi.