San Blas - zemský ráj to na pohled

Se vší úctou k českému patriotismu devatenáctého století, kdyby J.K. Tyl měl býval ve své době možnost navštívit Panamu, možná by dnes naše hymna měla trošku pozměněný obsah. Jedním z konkurenčních kandidátů na titul zemského ráje je totiž souostroví San Blas, ležící v Karibském moři na severovýchod od hlavního města Panamy. Stále se nemůžu vzpamatovat z dokonalosti miniaturních ostrůvků s plážemi posypanými běloučkým pískem, pokrytými palmami a omývanými tyrkysově průzračným mořem a říkám si, zda šlo o nějaký přelud nebo zda místo opravdu existujte.


San Blas je součástí autonomní oblasti Kuna Yala, jež je spravována místními domorodci z kmene Kuna. Ti svou administrativní nezávislost na centrální Panamské vládě získali už v roce 1925, což jim umožnilo zajistit si přežití svých zvyklostí a tradic a zabránilo vydrancování přírody nemilosrdným Rozvojem, jenž si za oběť vzal skoro celý zbytek země. V rámci tohoto uspořádání mají dnes Kunové vlastní policii, zatímco ta státní panamská do Kuna Yala nesmí vstoupit (a honit kolumbijské drogové pašeráky, kteří občas výsostné vody Kuna Yala používají pro přepravu svého kontrabandu. Kunové do Panamy přišli teprve relativně nedávno, až po španělské invazi, kdy byli vytlačeni z kolumbijských kopců a uchýlili se právě na souostroví San Blas. Ačkoliv souostroví sestává z celkem 365 ostrovů, Kunové se očividně rádi tulí a ostrovů obývají jen hrstku. Tam, kde se ale rozhodli usadit, to ale stojí za to - miniaturní ostrůvky (o průměru sto, dvě stě metrů), jsou zastavěné do posledního centimetru, takže tyto ostrůvky připomínají přecpané středověké město (není takový rozdíl mezi výstavbou na ostrově nebo za městskými hradbami) nebo přecpaný indický slum. Ženy tohoto kmene jsou na první pohled rozpoznatelné svým zářivě barevným oblečením. Protože polovina Kunů dnes žije na pevnině, jal jsem se včera shánět jejich fotky do města...


...a bránila mi při tom má vrozena stydlivost a neochota dělat z jiných lidí lovnou fotografickou zvěř.


Kunové žijící na ostrovech se zarputile snaží udržet své zvyklosti a tradiční způsob života. Nejedná se jen o oblečení žen, mezi ostrovy se stále jezdí ve vydlabaných kánoích, vesničané se mačkají v již zmíněných přecpaných vesnicích a podle vyprávění se dává obrovský důraz na rodinné vztahy a pomoc blízkým. Ve snaze zastavit úpadek a mizení zvyklostí dokonce Kunové před několika lety rozhodli, že pozemky a majetek v souostroví mohou vlastnit zase jen Kunové a promptně vyvlastnili těch několik cizinců, co si tam užívalo sladkého života. Nyní se dokonce mluví o možném omezení turistického ruchu, který, ač odsunut na samostatné vybrané ostrovy, stále zasahuje do jejich tradic. Jinými slovy, Kunům se zatím podařilo vyhnout nástrahám civilizovaného "rozvoje," jak je geniálně shrnuje tento příběh.

Ani v tomto ráji není ale všechno perfektní. Při pohledu na množství malých dětí pobíhajících po ostrovech si člověk opravdu připadá jak v Indii = Kunové začínají mít problémy s přelidněním a tradiční zvyklosti, že se muž smí oženit a mít děti, jen když je může zabezpečit, už tak dobře nefungují. A ačkoliv se jí brání zuby nehty, civilizace se na ostrovy přece jen dostala v podobě odpadků - po dlouhá staletí byly veškeré odpadky biologického původu a jako takové se rozložily a brzy po nich nebylo ani stopy. Bohužel Kunům nikdo neřekl, že plastové láhve či obaly od sušenek už takto zázračně nezmizí, a tak jsou některé obydlené ostrovy dnes obsypané odpadky, kterých se vesničané nemají jak zbavit. I na to se prý snad pracuje.Většina ostrovů je buď naprosto neosídlená nebo se na nich nachází pár chýší. A v některých těchto chýších se smí ubytovat turisté (ne však ve všech, i tady panuje přísná regulace).

Do Kuna Yala jsem se vydal v neděli ráno. Ve tři čtvrtě na pět mě vyzvedl džíp, jenž jsem si předchozího dne zařídil v jednom místním hostelu, a na rozdíl od skoro všeho ostatního v této zemi přijel na čas. Když jsem dolu seběhl v 4:48, řidič už nervózně stepoval před budovou a chystal se mi volat. V pět jsme nabrali dalších pět turistů a vyrazili jsme vstříc novým dobrodružstvím. Až do minulého roku byl San Blas autem praktický nedostupný - cesta byla v tak žalostném stavu, že jediným zaručeným způsobem, jak se na ostrovy dostat, bylo letět z Panamy. Sto dvacet dolarů za zpáteční letenku na cestu trvající třicet minut si nemohl dovolit jen tak každý, ale 50 dolarů za džíp už se dalo zkousnout, ač se za tak krátkou cestu jednalo o cenu vydřidušskou a já jsem celou dobu meditoval, jak to zařídit, abych se stal řidičem jednoho takového vozidla. Cesta nám trvala dvě hodiny, silnice už byla téměř v celém úseku v perfektním stavu, až na překonání jedné říčky, nad kterou už ale stavěli most. K moři jsme dorazili brzy. Po příjezdu následovala lekce v totální dezorganizaci, kdy jsme nejdřív čekali v autě na loď, pak jsme čekali venku na loď a nakonec jsme čekali na lodi a když už jsme čekali asi tři a půl hodiny, donutili jsme "kapitána", aby konečně vyrazil a nečekal na nějaké imaginární turisty, kteří prý také měli dorazit z Města. Moře bylo nepříjemně rozhoupané a byli jsme promočení na kost, naštěstí systém přepravy byl promyšlený, takže nám veškeré věci zabalili do igelitových pytlů. Navíc v této oblasti Karibiku je neuvěřitelně nevyzpytatelné počasí, skoro každý den aspoň chvíli prší a na obloze se honí mraky. Na druhou strany každý den také vysvitne sluníčko, takže to má k českému prázdninovému počasí hodně daleko.


Investice do přepravy však rozhodně stála za to. Náš tropický ostrov měl asi 60 metrů na šířku a tak 250 na délku, název ubytování "Robinson's" nebyl tedy úplně zcestný.


Ubytování bylo v bambusových chýších přímo na pláži - ono tedy všechno na ostrově bylo "přímo na pláži", v noci jsem na posteli slyšel zvuk moře z obou dvou stran ostrova, vytvářelo jakýsi stereo efekt. V chýších byly jen postele, podlaha z písku, žádné světlo, elektřina z generátoru se v podobě žárovky vyskytovala jen v jídelním koutku.


Tento návrat k přírodě způsobil, že veškeré turistické osazenstvo - těch pár duší, co se společně se mnou snažily nasát tu krásu - chodilo spát velmi brzy (co také dělat, když po setmění v půl sedmé nastává tropická noc) zatímco ráno v půl sedmé se ostrov hemžil aktivitou. Já jsem naprosto propadl Stiegu Larssonovi a ráno jsem již o půl šesté čekal na první ranní paprsky, abych mohl pokračovat v četbě. Ostatní byli lehce perplex z mé schopnosti číst si za jakýchkoliv podmínek a vyhýbat se společenskému kontaktu. Kdo ty knihy četl, ví, o čem mluvím.


Z čtení = a z houpací sítě - mě vytrhl jen jeden odpolední výlet na třicet minut vzdálený další ostrov, u kterého byl potopený vrak jakési lodi. Kus vraku vyčuhoval z vody, v podvodní části se honily pestrobarevné ryby. Všude okolo byly vidět maličké ostrovy, trčící z vody jako jednohubky na talíři.


Rytmus dne určoval přísun jídla - vzpomněl jsem si na své táborové dny (když se zatáhlo, podobnost se ještě zesílila), protože i tady jsme se všichni shromáždili v jídelně a čekali, co nám přistane na talíři. Naštěstí to nejlevnější jídlo, jež nám pan Robinson mohlnabídnout, měl hned od vedle: vylovené z moře. Každý den k obědu a večeři nám naservíroval čerstvě vylovenou rybu. To, za co se v Panamě musí slušně zaplatit, nám tady přistálo na talíři v rámci 20 dolarů, jež jsem denně platil za jídlo a ubytování. Může se mi někdo divit, třeba při pohledu na další fotky, že jsem místo plánovaných dvou dní v San Blas zůstal dny čtyři?
.

Boquete

Ve středu ráno jsem se ještě před svítáním vydrápal z postele, že vyrazím na pláž a rozhodnu se, zda zůstanu u moře ještě nějaký ten den. Dilema za mě vyřešilo počasí: lilo jak z konve, navíc podle předpovědi mělo pršet až do pátku a v okamžiku, kdy mi došlo čtivo, by my jediné rozptýlení poskytovalo už jen reggae. Pryč. V půl deváté jsem nasedl do autobusu a mířil jsem zpět k panamské hranici. Tentokráte celá razítková anabáze trvala hodinu, jak říká můj dědeček, pánbůh dal čas a o kvaltu se nezmínil. Pak už šlo vše jako na drátkách, takže už v jednu (tentokráte panamského času, který je před Kostarikou o hodinu napřed) jsem seděl v minibusu, jenž se vydal na čtyřhodinovou cestu přes neuvěřitelně zelené kopce centrální Kordiléry do města David. Tam jsem přestoupil na nemesis svých kolen a zamířil do horského městečka Boquete.


Jak píše Lonely Planet, Boquete bylo až do roku 2004 nerozvinutou oázou klidu a pohody, pak ho však jakýsi americký časopis zařadil mezi pět nejlepších míst pro odchod do důchodu, což způsobilo invazi penzistů ze severu. Dnes jsou stráně obce ležící ve výšce asi 1000 metrů nad mořem, kde fouká příjemný chladný vzduch a dá se tam na rozdíl od jiných částí Panamy bez problémů a bez pocení dýchat, posety spousty baráčků, vilek a haciend. Ale což. Když jsem se tam před sedmou doplížil, byl jsem rád, že mnou vyhlídnutý hostel měl volno - ukořistil jsem poslední postel.


Hostel Mamallena byl otevřený teprve na konci prosince a je to mladší bratříček hostelu tady ve městě. Majitelé si dali záležet: v pokojích jsou jen dvě palandy, prostorná kuchyně je vybavená naprosto vším, v recepci jsou nové počítače a obývacímu pokoji před pohodlnými gauči vévodí velká televize, kde projíždějící turisté mohou zhlédnout jeden z desítek filmů, jež jsou v hostelu zdarma k zapůjčení. K tomu se navíc po hostelu povaluje několik šanonů s popisy věcí, jež se v Boquete dají dělat, v recepci jsou k nahlédnutí turistické průvodce a každé ráno si každý může zdarma udělat palačinek až do sytosti. Káva je připravena celý den. Připočtěte k tomu velmi příjemnou slečnu za recepcí a ještě příjemnějšího majitele a za 11 dolarů za noc to není vůbec špatné. Nebo, jak uvádí cedule u dveří: poplatek za použití internetu je 11 dolarů, k čemuž dostanete postel a palačinky zdarma.


Miguel, majitel hostelu, bohužel zbořil mou teorii, že ve střední Americe na Čechy nenarazím (tedy co z té teorie zbylo po šoku v Kostarice). Asi před měsícem tam prý měli skupinu 14 spoluobčanů s průvodcem, kteří, jak prohlásila slečna na recepci, neuměli ani anglicky ani španělsky, takže s nima byla těžká domluva. Mě naopak typovali na Izraelce, jichž jsou tam mraky, takže jsem stejně jako v Indii narazil na nápisy v hebrejštině a navíc na tuto kavárnu.


Hlavním tahákem Boquete je možnost vystoupit na přes 3000 metrů vysokou sopku Baru, na níž se lidé vydávají o půlnoci, aby dorazili zrána zrovna před východem slunce. Při pomyšlení, jaká bude nahoře zima, jsem si výlet s klidným svědomím odpustil a ve čtvrtek ráno jsem se vydal potulovat se po okolí městečka. Celá oblast je proslulá pěstováním kávy - jelikož ji nepiju, odpustil jsem si i oficiální prohlídku plantáže a spokojil se jen s krátkým výletem do přírody. Po pár hodinách toulání mě to ale omrzelo (od půl osmé do jedné jsem musel ujít tak 25 kilometrů, což možná vysvětluje mou únavu), takže jsem si došel do hotelu pro batoh, přešel přes náměstí k "terminálu" autobusů...


...dojel zpět do města David, kde jsem si koupil lístek do Panamy. Tentokrát mi štěstí přálo. Autobus byl luxusní nejen zvenku...


...a navíc mi průvodčí řekl, že místa na lístcích nejsou závazná a posadit se můžeme kdekoliv. Zvolil jsem královské místo v druhém patře vepředu, odkud jsem měl patřičný rozhled na krajinu.


Společnost mi dělal Carlton, Američan cestující střední Amerikou, který si mě získal tím, že na začátku cesty dojel na kole z Washingtonu D.C. až někam do Texasu. Když na mou otázku, kde bude spát, odpověděl, že zatím neví, nabídl jsem mu matraci u sebe v pokoji, jejíž služeb využil dvě noci po sobě. Výlet jsem zakončil improvizovaným couchsurfingem. Nohy mě zas svrbí dál, zítra ráno vyrážím na sever do Karibiku, vstříc dalším dobrodružstvím, za indiány kmene Kuna.

Karibik

Po pondělním úřadovém fiasku bylo potřeba jednat, navíc mi město začínalo už lézt na nervy. Na cestu jsem se však nemohl vydat bez řádné výbavy, jež mi v ten okamžik scházela. Ano, musel jsem navštívit knihkupectví, kde se mi podařilo vyšťourat tři knihy ve španělštině, abych si měl čím krátit čas na pláži. Jak se později ukázalo, mé znovuobjevené čtenářské vášni dokázaly tyto tři tlusté exempláře o celkovém rozsahu 1700 stránek odolat přesně tři a půl dne.


Ve středu dopoledne jsem si zajel na autobusové nádraží a než jsem se nadál, měl jsem za 23 dolarů lístek na noční autobus do 600 km vzdáleného souostroví Bocas del Toro, které leží v severozápadním koutě země. Den rychle uběhl během balení a dovyřizování věcí a v osm už jsem seděl v autobusu, jenž po půl hodině dokonce i vyrazil. Já jsem si mezitím zase připadal jako v nějakém zlém snu: ač se jednalo o normální dálkový autobus značky Mercedes, někomu přišlo jako dobrý nápad vytrhat veškeré regulační klapky od klimatizace, takže ze shora mi na hlavu fičel arktický vzduch. Měl jsem obrovskou radost, když mě paní sedící vedle mě požádala, že by chtěla sedět u okýnka. Místo do uličky přineslo zlepšení - na hlavu už mi fučelo jen nepřímo a navíc jsem si mohl protáhnout levou nohu. Klimatizace totiž nebyla jediným zádrhelem tohoto autobusu. Nějakého chytráka v autobusové společnosti muselo napadnou nechat vyměnit sedačky a naskládat je zpátky s menšími rozestupy - jinak si neumím vysvětlit, proč mým nohám chyběly ty dva centimetry, abych se na sedadlo vešel, aniž bych měl kolena zaražená v opěradle před sebou. Jinými slovy - prostoru pro nohy bylo jak ve školních autobusech, o sklopení sedadla a natažení jsem si mohl nechat jen zdát. Naproti přes uličku seděla jakási Italka, která teď žije v Kostarice a která čirou náhodou pracovala v baru u Lago di Garda, kolem kterého jsem několikrát musel projet. Svět je malý. Po chvíli nám došly témata ke konverzaci, zavřeli jsme oči a já už si jen v duchu hořekoval nad svým údělem, s tělem zkrouceným do křečové polohy, koleny na stranu a nohama polovystrčenýma do uličky. Z té hrůzy jsem asi musel usnout, protože oči jsem otevřel až o osm hodin později, když mě vyháněli z autobusu, že už jsme dorazili. Bylo půl šesté ráno.

Z autobusu jsem přesedl na motorový člun, jenž nás za třicet minut dopravil na Isla Colon, hlavní ostrov souostroví Bocas del Tora. Isla Colon byla kdysi centrem banánového průmyslu - i dnes se na pevnině rozkládají nekonečné plantáže - po přesunu ústředí banánové společnosti se stala turistickým magnetem. Průvodci je Bocas vychvalováno jako perla Karibiku a kdo ví co ještě. Mě místo zas až tak nenadchlo, možná proto, že průvodce ho též vychvalují jako úžasné místo pro večírky a surfování. Ubytoval jsem se v příjemném hostelu, kde jsem ještě dohnal hodinu spánku a pak jsem se vydal na pláž. Jaké ale bylo mé zklamání, když jsem vzápětí zjistil, že poblíž městečka žádné pláž nejsou a na jakoukoliv pláž je potřeba vydat se buď autobusem nebo lodí. Obojí samozřejmě stojí peníze a cestovatel se stává závislým na rozmarech místní dopravy. Zvolil jsem autobus na pláž, jež slibovala klidné koupání - zpáteční cesta mě přišla na 5 dolarů, jízda trvala 40 minut. Tomu říkám byznys. Pláž byla nádherná, typický Karibik...


...já jsem se utábořil pod palmou...


...v průzračné vodě pozoroval hvězdice, kterých byly na dně mraky...


...a pak se autobusem vydal zpět.


Když jsem se ale dalšího rána dozvěděl, že na pláži, kam jsem se toho dne chtěl vydat lodí, se předchozího dne pokusil ukrást batoh nějaký chuligán s mačetou, řekl jsem si, že mi to za to nestojí a vydal se přes hranici do Kostariky. Ač jsou si obě země dost podobné, cestovatel přejezd pozná okamžitě. V Panamě jsou silnice ve výborném stavu, v Kostarice naopak kvalita vozovky pokulhává - stále mi není jasné, jak se na silnici postavené v rámci jednoho projektu mohou střídat perfektní asfaltové úseky, úseky s dírami a pak kusy silnice připomínající tankodrom, kde po asfaltu není ani památka. Česká betonová lobby se má co učit, té se to všechno rozpadá stejně rychle. Po cestě jsme znovu projížděli banánovými plantážemi - taxikář, který mě dovezl v Panamě dovezl k hranici žertoval, že bych měl zavolat na policii každého, kdo by za banány chtěl zaplatit. V té žluté záplavě jsem mu to i věřil. Modré igelitové pytle jsou na trsech na ochranu proti škůdcům, jak mi vysvětlil, celý nadšený, že konečně veze turistu, co umí srozumitelně španělsky.


Do přímořského letoviska Puerto Viejo jsem dorazil kolem poledního. Slunce pražilo, ze spousty míst se ozývalo reggae, přibylo černochů. Karibské pobřeží Kostariky a Panamy je osídleno přistěhovalci z Jamajky, jejichž mateřštinou je angličtina a s jejichž hudebním cítěním se absolutně nedokážu identifikovat - reggae se však nedá uniknout. Je všude. Ubytování se ukázalo jako problém. Jediný slušný hostel ve městě se ukázal být beznadějně plný a já jsem dvě hodiny běhal jako kuře bez hlavy po letovisku a sháněl něco jiného. Pravda, hodina z toho byla pochodem na prudkém slunci, kdy jsem se vydal do jednoho penzionu za městem, který podle Lonely Planet sliboval klid a jeden pokoj fungující jako hostel. Paní, jež se o to místo starala, při mém příchodu jen nechápavě zakroutila hlavou a požádala mě, ať jí průvodce ukážu. Prý jí sem pořád někdo takhle chodí a hledá levnou postel, ona nikdy nic takového neprovozovala a dokonce to lidem z Lonely Planet i řekla. V tropickém parnu jsem se vydal zpátky. Přesvědčil jsem se, že tentokrát na levné ubytování nevyzraju, a tak jsem prozkoumal nabídku pokojů. Nakonec jsem za 17 dolarů dostal pokoj sám pro sebe u německých manželů.


Název podniku nelhal a dům se utápěl v zeleni a klidu rušeného každého rána pouze rykem ptáků, kteří posle množství vydávaných decibelů očividně trénuvali na rockový koncert. Výhodou byla i kuchyně, vybavená s německou pedantností naprosto vším. Výhled ze zahrady byl úžasně uklidňující, v hamace by se býval dal prolenošit celý den.


Olaf a Kati, původem ze západního Berlína, už tento podnik v Kostarice provozují sedm let. V Kostarice nejsou zdaleka jedinými zahraničními vlastníky nějakého hotýlku či restaurace. Rychle jsem se musel vzdát svého rozhodnutí mluvit výhradně španělsky, protože spousta lidí nabízejících služby španělštinu ovládala ještě hůř než já. I domorodci se mnou však jako s turistou mluvili anglicky - už se začíná stávat pravidlem, že na mě někdo místní mluví anglicky a já odpovídám španělský - jazykový galimatyáš, značka dvacáté první století.

Brzy jsem však komunikaci s lidmi omezil na minimum a zaměřil se na zkonzumování přivlečených knih. Z klidu mě nevytrhl ani příjezd čtyř Čechů, kteří se zčistajasna zjevili v mém ubytování, ani krabík na pláži, jenž se vyškrábal z jedné díry v písku a na tvora své velikosti se pohyboval téměř naprosto neuvěřitelnou rychlostí.


Byl jsem naprosto zabrán do neuvěřitelně poutavého prvního dílu trilogie Stiega Larssona, který mi nedal spát a který jsem sfoukl za den. Snad bylo i dobře, že jsem si nepřivezl i ostatní dvě pokračovaní, nespal bych už vůbec. I přesto jsem si našel čas pronajmout si na den kolo a vydat se na 10 km vzdálenou pláž Manzanillo, již Lonely Planet označil za nejhezčí v Kostarice. Měli k tomu důvod - v délce 6 km se nepřetržitě táhl nádherný žlutý písek, za kterým ležel už jen neprostupný prales, nikde ani stopa lidské činnosti. Nádhera. Byl jsem natolik očarován, že jsem si pláž zapomněl vyfotit. Ony ale stejně všechny ty pláže vypadaly dost podobně, podobně dokonale, jak z románů o trosečnících.

Doprava ve městě

Doprava je asi tím nejlepším případem té pro Panamu tak příznačné zvláštní kombinace západního života na pozadí rozvojové země. Mezi moderními mrakodrapy a největší koncentrací bank ve střední Americe se tak vesele prohánějí rozhrkané autobusy, z naleštěného mezinárodního letiště si musíte usmlouvat taxík, a v ulicích se mísí nablýskaná SUV s rozpadajícími se šunkami, nakonec však všichni uvíznou v zácpách. V milionové metropoli neexistuje normální MHD, a tak se všichni musí dopravovat auty – ve srovnání s místní špičkou vychází Barrandovský most v osm hodin ráno jako průjezdná a rychlá komunikace.

Neoficiálním králem panamských silnic – nebo prokletím, záleží na úhlu pohledu a míře odvahy cestovatele - je bezesporu místní autobus Diablo Rojo, rudý ďábel.
Při narození byl ďábel žlutý a v Americe vozil děti do školy. Jedná se o klasický americký školní autobus, který se po dosloužení - tedy poté, co byl shledán nezpůsobilým pro provoz na amerických silnicích a převoz obtloustlých capartů v zemi věčného blahobytu  - buď jízdou po vlastní ose nebo lodí dostal až do Panamy. Po škole americké začala pro žluťáka škola života - hned po příjezdu byl totiž přemalován a to tak, že každý z těch stovek, co jich po městě jezdí, je originálem. Při jejich průjezdu ulice hýří barvami, hudbou - často mají nainstalované dobré ozvučení - i hlukem a smradem. Přece jen jsou to už dědoušci, motory chvílemi melou z posledního, vyvrhujíc do ulic oblaka štiplavého kouře.

Kolektivně se pak těmto autobusům říká Diablos Rojos. Vzhledem k způsobu jejich jízdy označení ďábel rozhodně není zavádějící. Autobusy jsou známé prudkými nepředvídanými vybočeními na ulicích, o použití blinkrů nemůže být ani řeč, takže pokud si nic netušící řidič projíždějícího auta nedá pozor, ďábel si ho vezme s sebou. I jízda ďáblem je zážitek sám o sobě, zvlášť pro nás, co jsme přerostli výšku desetiletého dítěte. Kolena mívám pravidelně vražená v žebrech pasažéra přede mnou, ani pro kratší místní obyvatele však cesta není žádný med, zvlášť když si nedostatek výškového rozměru vynahrazují na šířku. Možná je to další nechtěné dědictví amerického imperialismu, ale podle váhy by se panamská populace dala zdvojnásobit. Ačkoliv jsem tomuto fenoménu svědkem každý den, pořád nechápu, jak se dva hrošíci dokážou vedle sebe v miniuličce autobusu protáhnout - a že se protáhnout musí. Autobus totiž lidi sbírá dokud nějací k sebrání jsou, nehledě na to, kolik se jich už v autobuse tísní. Největší výhrou tedy je, když se člověkovi podaří ukořistit místo vepředu, pak se nemusí tolik prodírat. Je samozřejmě samo sebou, že autobusy nemají jakoukoliv klimatizaci a malá okýnka přinášejí lehkou úlevu jen, když se autobus hýbe - pokud je zaseklý v zácpě, začne brzy pachově připomínat ZOO.

Proč tedy do autobusu vůbec lezu? Peníze, co jiného. Cena za použití je totiž lidová - dvacet pět centů za jízdu po jakémkoliv úseku ďáblovy trasy. Autobusy mají předepsané trasy, po kterých se pohybují a ve kterých se konečně zlehka začínám orientovat. V závislosti na cíli cesty a stupni dopravy vás autobus může během chvilky dopravit na kýžené místo prakticky zadarmo nebo naopak zjistíte, že by se muselo třikrát přestupovat na špatně definovaném místě. V tom případě je lepší stopnout si taxíka.

Taxíky jsou zde totiž také příjemně levné. Nástupní taxa je dolar třicet pět, za dva dolary se pak člověk dostane prakticky kdekoliv po městě. Protože se Panama snaží tvářit civilizovaně, existuje dokonce i cenová mapa, z které se dá vypočítat, kolik by cesta měla stát, což ale také znamená, že se nepoužívají taxametry. Mapa se ostatně nikde nedá najít, vlastní ji jen taxikáři, od jednoho ji odkoupil Skot, který se mnou bydlel v bytě, a pak mi ji zanechal. I přes cenovou mapu ceny zůstávají smluvní - někdy mě lehce oškubou, někdy se zase oškubou sami, takže za delší ujetou vzdálenost dost často platím daleko míň než za krátké přejezdy. Logicky to ale nesmím řešit, dost často se mi z toho vaří hlava.

Při smlouvání bylo zábavné sledovat, jak s mým rostoucím opálením klesala průměrná cena jízdy - dokonalá nepřímá úměra. Pomohla též má lepšící se španělština, jako rodilý Panamaňan ale rozhodně nezním, a proto se s taxikáři snažím mluvit co nejméně - vždy jen krátce vyštěknu adresu a zeptám se za kolik. Většinou to funguje bez problémů. Asi nejzábavnější bylo, když mě jeden taxikář nabral na ranní cestu do tělocvičny za obvyklé dva dolary a v okamžiku, kdy jsem už za jízdy začal vysvětlovat detaily adresy a on si všiml, že nejsem místní, najednou řekl, že to teda budou dolary tři. Načež já jsem řekl, že to teda ne, že tam je to maximálně za dva, načež on jen pokýval hlavou. Pokušení obrat turistu je stejně silné jako touha vydělat si peníze - jiný taxikář mě do stejné destinace chtěl svézt za tři dolary. Když jsem nic neřekl a jen začal odcházet, jal se tentokrát ptát on: kolik, kolik? Řekl jsem jedna sedmdesát, domnívaje se, že on řekne dva, což bude konečná dosmlouvaná cena. K mému překvapení na mou nabídku kývnul... I tak taxíky zůstávají docela civilizovaným způsobem dopravy, zvlášť když je nařízení z loňského roku přinutilo mít jednotnou žlutou barvu. Kvalita se přesto dost markantně liší, takže někdy se vezu moderním autem s klimatizací a pohodlnými sedačkami, jindy jde o starou rachotinu, které kromě volantu na přední desce chybí snad úplně všechno.

Ať už se člověk ale vydá autobusem, taxíkem, autem nebo mikrobusem – ty fungují podobně jako rudí ďáblové, skýtají však o dost větší komfort - doprava ve městě je naprosto katastrofální a zácpy jsou stejně četné, jako vymetená obloha bez mráčků. Bez kvalitní MHD, kterou by se dalo dojíždět do práce, aniž by člověk hned potřeboval sprchu, je snem každého místního obyvatele vlastnit auto a když už si ho kupuje, tak pořádné SUV. A ač se ve městě nedávno dokončila okružní komunikaci i hlavní třída podél moře, která dopravě odlehčila i tak se ráno a večer tvoří obrovské kolony a i přes den jsou kolony dost brutální, takže se všude musíte vydat s velkým předstihem, jak jsem se ke svému žalu už několikrát přesvědčil. Snad i v odezvě na tuto neutěšenou situaci město uvažuje o nákupu moderních autobusů a zavedení preferenčních pruhů. Z jak daleké budoucnosti je to hudba se však říct nedá. Jistější je, že do roku 2013 by v Panamě měla být dokončena první linka metra, jež se brzo začne stavět. Momentálně je však doprava naprosto infernální a jen těžko se dá odhadovat, kolik produktivity místní ekonomika ztrácí tím, že vše a všude neustále stojí v kolonách. I proto jsem moc rád, že nikam nemusím jezdit a že skoro vše, co potřebuju, mám v docházkové vzdálenosti. Navzdory všem výmyslům techniky je často v rozvojově moderním světě nejrychlejším způsobem dopravy chůze.

Karneval

V uměleckém zpracování a zápalu pro věc se Panama Brazílii rozhodně vyrovnat nemůže, přesto je ale i zde karneval jednoznačně společenskou událostí roku, která předčí Vánoce, Silvestr i jakékoliv jiné svátky. V zemi se zastavila veškerá normální činnost, a to nejen na interamerické dálnice, kde si stokilometrová kolona aut zábavy chtivých Panamaňanů mířících z hlavního města do vnitrozemí v ničem nezadá s hromadnou psychózou evropských motoristů mířících na začátku léta za teplem na jih. Z mně neznámého důvodu karneval ve Městě (s velkým M, protože je to Panama City či Ciudad de Panamá) "za nic nestojí" a tak se až třetina jeho populace - přes tři sta tisíc lidí - vydává na venkov, za lepší zábavou. Těm kteří se rozhodnout ve Městě zůstat to však nemusí být líto, i pro ně se nějaká zábava najde, navíc je o karnevalovém pondělí a úterý všechno zavřené, ve městě se zastavil život, zmizely zácpy, nepracuje se. Karneval oficiálně vypuká v pátek večer, ale protože spousta lidí musí ještě v sobotu ráno pracovat, pravé šílenství propuká až v sobotu večer. Když jsem se právě sobotního večera do města vracel já, byla na výpadovce zmíněná stokilometrová kolona zábavy a alkoholu chtivých obyvatel, kteří se chystali hýřit až do úterka.

Mně stačil jeden den. Pátečního odpoledne jsem se vydal autobusem do sto padesát kilometrů vzdáleného města Penonomé, které je jednou z proslavených karnevalových destinací. Tou nejslavnější je městečko Las Tablas, do kterého se sjíždějí desítky tisíc lidí a od jehož návštěvy mě nezávisle na sobě odrazovalo několik lidí, že to může být kvůli obrovským davům zážitek až moc intenzivní. Už odjezd z autobusového terminálu ve Městě byl na místní poměry dost hektický - a poprvé za celý pobyt jsem si vzpomněl na Indii. V Terminálu se scházely takové davy a před autobusy se tvořily dlouhé fronty, až jsem si připadal jako za poklidného dne na bombajském nádraží. Naštěstí se ale nakonec Penonomé ukázalo jako dobrá destinace a protože jsem vyráželi ještě před koncem pracovní doby, fronta před námi za dvacet minut zmizel.

Před námi - společnost mi totiž dělali Xavier a Nohelis. Xavier, kterého jsem již zmiňoval v příspěvku o panamském čase, je francouzský couchsurfař, magisterský student politických věd na Sorbonně píšící práci o rozšiřování kanálu. Maminka je Italka a 8 let žil v Řecku, takže jazyků také umí požehnaně. Nohelis ("h" se nevyslovuje, takže je to no-elis) je místní studentka veterinářské medicíny, kterou na couchsurfingu našel právě Xavier a která nám zařídila v Penonomé ubytování - základní podmínka úspěšného karnevalování, protože všechny normální ubytovací kapacity jsou během těchto dnů beznadějně plné. V souladu se svou stále se lepšící schopností zařídit si ubytování zadarmo v těch nejzvláštnějších podmínkách vypadala i hamaka - houpací síť - na které jsem skončil v Penonomé. Hamaka visela v zahradě rodičů kamarádky Nohelis, která je známá z couchsurfingu Xaviera, kterého jsem poznal přes svého známého Carlos. Tedy, spal jsem: na zahradě rodičů kamarádky kamarádky kamaráda kamaráda.

Do cíle jsme dorazili okolo sedmé, "ubytovali" jsme se - do hamaky jsem položil spacák a sprej proti komárům - a vydali jsme se na karnevalovou noc. Karnevalové hýření má dva komponenty - denní a noční. Ten noční je podobný jakékoliv jiné party pod otevřeným nebem. Na hlavní ulici hraje hlasitá hudba, z několika různých míst najednou a chvílema se překrývá, pije se pivo (plechovka za 75 centů, dá se) a všichni se snaží vmáčknout do absurdně malého prostoru. Pro mě zajímavé tak na pět minut, únosné na patnáct, přesto jsem na hlavní ulici vydržel až do půlnoci. Jediným zpestřením večera byl předpůlnoční průjezd královny karnevalu.



Poté se zábava rychle vrátila do alkoholově taneční roviny, my už jsme se ale po chvíli naštěstí vydali spát. Noc v hamace proběhla hladce, karnevalové úsilí zdá se znavilo i komáry, neměl jsem čest ani s jediným a ráno jsem svou zarputilostí a silou vůle odolal záludnému sluníčku a vydržel v "posteli" až do devíti.

Po osvěžující snídani jsme se vydali na druhou část karnevalu. Ukázalo se, že bratr naší hostitelky pracuje při organizaci karnevalu, takže jsem vyfasovali tričko a šlo se.
Hlavním rozdílem mezi večerní a denní zábavou je voda. Na hlavní ulici se totiž konají "culeco" - z asi dva metry vysokých lešení se z požárních hadic na lidi stříká voda. Pije se to samé pivo, poslouchá ta samá hlasitá hudba, ale před úpalem jsou návštěvníci chráněni právě touto nepřestávající přeprškou. Však právě kvůli tomu jsme se vydali v šortkách, bez foťáků, a s doklady a penězi pečlivě zabalenými v igelitce. První sprchu jsme schytali už při cestě tam - malé děti se na nás vyřádily s balónky naplněnými vodou a vodními pistolemi. Pak jsem se vyřádil já - jak se ukázalo, naše trička nám automaticky umožnila vstup na jedno z lešení, kde jsme kromě gratis drinků dostali možnost taky si trošku pokropit. A tak jsem dobrých dvacet minut na lidi pode mnou lil vodu, maje radost, že jim to dělá radost, a vzpomínaje na všechny ty momenty v dětství, kdy mi podobná zábava nebyla dopřána. Všichni byli šťastní, voda se řinula proudem, ani jsem nestíhal "hasit" všechny žádost o důkladné pokropení. Panamská idylka. Po chvíli mě to ale přestalo bavit a když jsem si uvědomil, že většina lidí tu bude do rytmu hudby a alkoholu takhle hopsat ještě tři další dny, pocítil jsem silné nutkání vrátit se zpět ke svým knihám a počítači. Následovala ještě odpolední výprava k řece protékající v Penonomé, kde se konala přehlídka královen karnevalu na lodích, z výše zmíněných důvodů bohužel fotograficky nezaznamenaná. Před námi defilovalo asi pět různých královen, každá zuřivě kroutila zadkem za zvuku místní dechovky, užívajíc si svých pět minut slávy.

V šest hodin už jsem seděl v autobuse zpět do Města, vychutnávajíc si pohled na kolonu v protisměru. Výlet se vydařil. A to jsem si ještě v neděli dal repete, když jsem se ze zvědavosti vydal na místní hlavní třídu, Vía Espana, deset minut chůze od mě, kde se celé toto šílenství odehrává také. Tentokrát jsem ničení sluchu rámusem a pozorování tančících lidí věnoval těch obligátních pět minut - pravda trošku neadekvátní těm dvaceti minutám, které jsem musel čekat, aby mě na karneval pustili. K mému velkému překvapení se totiž veškeré veselení koná ve znamení vysoce profesionálních důkladných bezpečnostních opatření. Při každém vstupu do karnevalového prostoru jsem se musel podrobit prohlídce, zda nemám u sebe zbraně, a kontrole pasu. Bezpečnost se zde očividně bere vážně, policisté jsou všude. V tomhle ohledu Panama není žádná banánová republika i když pro mě je to pořád šok, poté co jsem v Čechách policajta v životě snad nepotkal. Jiný kraj, jiný mrav. Ono se mi taky těžko představuje podobné veselení v únorové Evropě - nebo i letních Čechách - přece jen na to polévání vodou je potřeba jiné teplo. Ale vzhledem k mé averzi k hluku a k velkým srocením lidí už by mě na karneval nalákali jedině snad v Riu. Přece jenom mám pocit, že tam to má i trošku silnější kulturně-zábavní komponent.

Panamský čas

Pro staré Řeky byl čas cyklický, minulé děje se odehrávaly v přítomnosti a pokračovaly i v budoucnosti. Židé přinesli naší civilizaci lineární chápání času, svět se najednou měnil, děje se odvíjely, nešlo už jen o prosté nekonečné opakování historie. Einstein prohlásil čas za relativní, závisející na poloze a rychlosti pozorovatele. Naše civilizace měří čas v šedesátkové soustavě, kromě toho máme čas zimní a letní, spoustu časových pásem a v současnosti už i digitální synchronizaci všeho možného, takže vždycky víme, kolik přesně je.

Tohle všechno je mi naprosto k ničemu v Panamě, kde je čas stejně jako v ostatních zemích na jihu natolik relativní, až by se z toho i slovutnému Einsteinovi zatočila hlava. Dochvilnost a spolehlivost jsou pojmy, které do místní kultury ještě nedorazily. Nebohého turistu, vycepovaného roky vysoce organizovaného života na západě, pak chvílemi místní poměry přivádějí k šílenství, jindy si zas pod vousy mumlá cosi o nedostatečné civilizovanosti místních či o neblahém vlivu horka na lidský mozek.

Na sobotu v devět ráno jsem byl dohodnut s Carlosem, svým známým z Couchsurfingu, že mě vyzvedne doma a pojedeme na jeho "chalupu" mu pomoci shrabat listí a odnosit nějaké kusy dřeva. Byl jsem dost překvapen, když mi Carlos v 8:45 volal, aby mě zpravil o malém zpoždění: "Budu tam ve čtvrt na deset." Zvláštní, říkal jsem si, normálně mu nedělá problém přijet o dvacet minut později. Nu co, sedl jsem si před počítač a dělal si svou práci. V deset konečně doráží Carlos, společně se sympatickým francouzským couchsurfařem, kterého tu hodinu nechal čekat někde venku (já po svých dřívějších zkušenostech odmítám už vyjít ven, pokud není přímo před barákem, popřípadě se aspoň vyzbrojím knihou či jiným materiálem na krácení času). Nastupuju do auta, Carlos říká: "Jdeme koupit něco k obědu." Já: "Ale nemůžeme si zajít na oběd až v tom městě, kde máš barák?" Carlos: "No, víš, on vlastně není tam kde jsem ti to říkal, ono je to asi 15 km za městem." Nu což, co nadělám. Po nákupu jídla v oblíbené vegetariánské restauraci konečně po půl jedenácté vyjíždíme.

Do domu, vzdáleného "necelou tři čtvrtě hodinku", dorážíme před dvanáctou. U vchodu Carlos jen lakonicky prohlásí: "Zapomněl jsem klíče, musím pro ně zpátky do města." Já jen podotknu, že odmítám trávit další dvě hodiny v autě a raději počkám s Xavierem venku. Rozkládáme si tedy mou podložku na jógu, na které strávíme několik hodin zajímavou konverzací ve španělštině, zatímco Carlos prohlašuje, že "za hodinu a půl je zpátky." "Za hodinu a půl? To jsou tak dvě hodiny," ptám se. "No asi máš pravdu, tak se uvidíme ve dvě."

Carlos se slavnostně vrací ve tři. Mně už nic neudivuje, Xavier, který je tu teprve týden, se diví dost. Na druhý pokus Carlos dokonce přiváží hrábě - jak bez nich chtěl to listí hrabat před tím, nechápu - rukavice a další dva couchsurfaře (Nizozemec a Portugalec). Všichni se zapojujeme do pracovního procesu, všichni, vedeni našimi evropskými instinkty o bezpečnosti, svorně namítáme, když se chystá zapálit obrovskou hromadu dřeva a listí: je vrchol léta, zem je vyprahlá jako troud. Carlosovi to problém nedělá, nějakým zázrakem dřevo shoří, aniž by chytlo celé okolí.

Já se ale už chvíli po čtvrté musím loučit, vyrážím do horské kráterové vesničky El Valle, kam se vracím za chladnějším vzduchem a učitelem jógy. Spát mám u jedné kamarádky svého známého Plutarca. Když jí volám, že jsem na cestě, oznamuje mi, že je pořád v Panama City, i když mi ve čtvrtek napsala, že se vrací v pátek. Vše je ale v pořádku, pojede "autobusem v půl šesté." Já mezitím sám bojuji s panamskými mikrobusy (o dopravě tady v příštím příspěvku), nejdřív se rozhrkaným busem dopravím od Carlosova baráku k blízké vesničce, kde se ptám nezávisle tří lidí, zda tam staví autobus do El Valle. Všichni rozhodně přikývnou. Když kolem nás během 45 minut profrčí bez zastavení už pátý mikrobus, musí i oni konstatovat, že asi nestaví. Lepší bude přiblížit se něčím, co staví, po dálnici k odbočce na El Valle, tam už něco chytnu. Což také dělám a po sedmé už jsem v příjemném chládku zeleného údolí, v ten okamžik již bohužel utopeného ve tmě.

Volám Fany, že jsem dorazil ona tvrdí, že už je na cestě. Ať počkám. V půl deváté přijíždí poslední mikrobus z města, po Fany ani stopy. Trošku nervózně jí volám, připravujíc se (Michael v údolí není, nikoho jiného neznám) na kariéru bezdomovce. Snad i úspěšnou, mám přece jak žíněnku tak spacák. Ve tři čtvrtě na devět konečně doráží Fany - v autě se svými kamarády. "Promiň, nějak jsem nestihla ten autobus, nevím co se stalo." Jen se usmívám.

Ostatně Fany během víkendu vynahradí pozdní příjezd svou laskavostí a příjemnou náturou. Z tváře jí nikdy nemizí úsměv. I když vystudovala biologii a dva roky pracovala v jedné konzervační stanici, teď otevírá v El Valle kemp a přes týden jezdí do města hrát s kapelou na bubny. Spolu s ní na kempu pracuje Corali, mladá Francouzka, která se před třemi lety vydala na cesty a ještě se jí nepodařilo vrátit.Corali, kromě toho, že má zvláštní jméno, které ani neumím pořádně napsat, má také roztomilý francouzský přízvuk ve španělštině, protože se za nic neumí zbavit svého "r". Já s ní chvílemi mluvím francouzsky, což ve výsledku vrhá můj mozek do stavu existenciální krize a zmatení, kdy se mi oba jazyky neuvěřitelně míchají. Držím se však hesla: Jsi-li v Panamě, využij tu příležitost a nauč se francouzsky. Ostatně Francouzi začínají dokonce porážet Němce v mých kontaktech, což nemůže změnit ani pozdní návštěva jedné Rakušanky. Vše se vrací do normálu až v neděli, kdy jdeme do předražené restaurace, v které Corali dřív také pracovala a kterou vede jeden Němec, dávno už naturalizovaný v Panamě.

Netřeba dodávat, že čas si i v El Valle dál plyne svým Panamským způsobem, takže do restaurace dorážíme s hodinovým zpožděním. Uniknout této logistické noční můře se dá jen ve společnosti dalších Evropanů - dneska ráno mi Xavier poslal email, ve kterém navrhuje jít do restaurace v půl sedmé "evropského času," tedy včas. On tam bude, já také. Zítra se chystáme na jakousi přednášku, také "v půl sedmé." Už teď vypisuju sázky, v kolik začne.

El Valle a Panamští Lvové

Tímto příspěvkem se končí sága Honzových zběsilých popříjezdových dobrodružství. Za odměnu pro všechny, co to vydrželi číst jsou tentokrát i obrázky. Pondělkem skončily cestovatelské hody a začala pracovně učící rutina. Ale co se dělo o víkendu?

V pátek dopoledne Pavlínu a mě Carlos nalož do auta a vydali jsme se do vnitrozemí. Po dvou hodinách cesty jsme se ocitli v příjemné podhorské vesničce jménem El Valle. Foukal příjemný svěží větřík, který jsem po vedrech v Panamě City dokázal ocenit i já. El Valle se stalo jedním z center Panamského "wellness" průmyslu - letovisko leží v kráteru bývalé sopky a kromě neobyčejně úrodné půdy zde vyvěrají i léčivé prameny. Ty jsme také hned navštívili. Za dolarové vstupné jsme dostali bláto na pomazání obličeje, ti odvážnější a chtivější lepší pleti si za další dva dolary dopřáli pobahnění celého těla.



Pak následovalo slastné tři čtvrtě hodinové louhování v teplé vodě.

Z lázní jsme zamířili za Carlosovým kamarádem Michael. Michael, další z mnoha cizinců, kteří přesídlili do Panamy, je už v důchodu, ač je tělem i duchem mlád.



Vydělal velké peníze prodejem saun v Kanadě, pak sídlo firmy přesídlil sem a nakonec firmu prodal a sám zůstal. V současné době, i když peníze nepotřebuje, nabízí wellness masáže a navíc zadarmo vyučuje jógu. Dokonce si v Panamě City kdysi otevřel vlastní ašram, jogínské centrum, ale přece jen se to tu nějak nechytilo, takže teď slouží jen zájemcům, kteří ho vyhledají. Netřeba dodat, že jsem ho asi neviděl naposled. Michael je též první můj známý, který prošel jeden z těch tolik diskutovaných dlouhých půstů - podle vlastních slov 9 dní bez jídla není vůbec nic a po 40 dnech jen na vodě se prý cítil líp než kdy jindy. Pokud by mi to mělo pomoct k jeho postavě, jdu do toho taky.

V pátek večer ale naštěstí žádnou hladovku nedržel, a tak jsme se pro něj rozhodli uvařit. Trošku mě překvapilo, když se na trhu s vynikající zeleninou zjistilo, že Carlos netuší, co to jsou lilky a cukety, a na můj návrh udělat ratatouille se tvářil, jak kdybych se chystal provést kouzelnické představení. Tohoto výrazu se nezbavil po celý večer, kdy hypnotizoval hrnec a se zápalem vše míchal, před sporákem stojíc očividně snad poprvé v životě, úctyhodný to výkon na kluka, kterému je 34 let a procestoval půlku světa. Já jsem zatím s Pavlínou zdolával ty hory zeleniny a ovoce, které se potom přetvořilo na vynikající papayový a ananasový džus. Večeřeli jsme v příjemném chládku za poslechu šumění stromů v neobyčejně zeleném údolí.

Neděle byla ve znamení něčeho úplně jiného. V sedm ráno mě před barákem vyzvedl Aaron, bratr mého kamaráda Plutarca. (Kdo netuší, kdo je Plutarco, tomu sadisticky doporučuju prodrat se předchozím vyprávěním). Celá rodina aktivně participuje v organizaci "Leones", v originále "Lions International", což je mezinárodní organizace sdružující dobrovolníky, kteří pomáhají ve svých komunitách. Tatínek rodiny takto tráví čas už od roku 76. Tuto neděli se organizoval program pro domorodé děti ve vesnici deset minut za městem.



Šlo sice o indiány (ty neautentické, vytvořené Kolumbem, ne ty z Indie), vesnice ale byla úplně normální, baráky vystavěné z betonu a indiáni byli od své kultury odtrženi už hodnou chvíli. Navíc jsou strašně chudí, protože muži většinou nemají práci nebo, jak mi řeklo už několik lidí, pracovat nechtějí. Po hrůzách v Indii i tahle osada ale vypadala celkem v pořádku. Naokraj musím poznamenat, že jako už kdysi v Mexiku jsem měl problém rozeznat, kdo je babička, dcera a vnučka, protože postavou a rysy vypadaly všechny stejně.



Nejdřív děti potěšil klaun a pak už se rozdávaly hračky a kousek dortu. Každé dítě - a bylo jich tam asi 150 - dostalo vlastní hračku a já jim rozdával dort. Když si některé pro některé holčičky přišly maminky, měl jsem v tom z výše zmíněných důvodů strašný chaos. Ale dopoledne se vydařilo, všichni byli spokojeni, já jsem celý den musel mluvit španělsky a Aaron mi všechno trpělivě vysvětloval, ač sám hovoří plynně anglicky.



Aaron pracuje jako programátor na volné noze, ale jak sám řekl, podniká úplně ve všem, hlavně aby nemusel někde sedět v kanceláři. Je také nadšeným rybářem, takže se mi na obzoru rýsuje výlet k místnímu sladkovodnímu jezeru. Ještě jsem pak od rodiny dostal pozdní oběd, kterému předcházel výslech ohledně mých stravovacích návyků. Na jednu stranu sice byli rádi, že na rozdíl od Plutarca jím vejce a ryby, na druhou stranu se mě Aaron co půl hodinu ptal, zda nejím kuře, čímž ve frekvenci dotazování naprosto rozdrtil mou maminku.

V příštím vydání tohoto blogu budeme sledovat návrat amatérského antropologa Honzy, který vylíčí, jak se věci všeobecně v Panamě mají. Těšit se můžete
na nákupy ananasů v ceně tři kusy za dolar a sofistikované rozhovory s uklízečkou.

Couchsurfaři v Panamě a bytování

Zbožná přání z posledního příspěvku byla zdá se vyslyšena a unavený cestovatel našel chvilku klidu. Snad klidu dojdou i ti čtenáři, kteří se pokusí přečíst příspěvek celý. Slibuji, že v dalších týdnech už bude můj život nudnější nebo záznamy pravidelnější. Na počátek musím konstatovat, že za oběť chaotickým přesunům padly dva zápisníky a fleezová zimní bunda, ztracené neznámo kde. Bundu s největší pravděpodobností potřebovat nebudu - jediná změna v počasí během prvních deseti dnů, kterou jsem stihl zaznamenat, je že předpověď někdy slibuje odpolední maxima 31 stupňů a jindy stupňů 32. Vesele se proto potím. Spokojeně mohu též konstatovat, že během prvního týdně jsem splnil své dva hlavní cíle - najít si kamarády a byt.

Co se kamarádů týče, jako naprosto nedocenitelný se znovu ukázal couchsurfing. Hned v pátek několik hodin po příjezdu jsem se setkal s Fredericem, sympatickým Francouzem, který ve dvaceti odešel do Ameriky, dalších dvacet let budoval firmu v Kalifornii a teď už si čtyři roky užívá života v Panamě. Své poznávání Panamy jsem tedy začal hodinovou konverzací ve francouzštině, načež jsem odložil většinu zavazadel ve Fredericově překrásném novém bytě - měl jsem o ně v hostelu přece jen trochu strach. Fred mě také vzal na střechu - někde ve 25. patře - jeho budovy - odkud se mi naskytl krásný výhled na Panamu City. Samé mrakodrapy a všude jeřáby, protože stavební boom zde očividně akceleruje, takže jen letmým pohledem jsem napočítal aspoň dvacet výškových budov ve stavbě. Kolumbijské narkomafii se očividně daří - narkobaroni jsou údajně nejčastějšími kupci realit v Panamě, za nimi následují Američané, kteří sem utíkají za perfektním počasím, což jim vláda ještě usnadňuje, protože z nemovitostí se dvacet let po nákupu nemusí platit daně.

Ten samý večer jsem se potkal s dalším couchsurfařem - Carlosem - který má ale přezdívku "Megatraveler". Ta sedí, stejně dobře by se ale hodil přídomek "polyglot" - Carlos mluví více než deseti jazyky a v angličtině mě pořád nachytává výrazy, které neznám. Teď na chvilku opustil svou nomádskou existenci - před tím žil třeba ve Švýcarsku a Číně - takže jsem měl tu čest ho zastihnout v Panamě. Na mé přání, že potřebuji do levné restaurace, kde mají i vegetariánské pokrmy, mě zatáhl do místa, kde jsem byl již při návštěvě Panamy před rokem se svým kamarádem Plutarcem.
===
Vsuvka pro nezasvěcené - Panamu jsem navštívil na pět dní v lednu 2009 během přestávky mezi semestry. V Bostonu v té době panovaly 25 stupňové mrazy, v Panamě bylo 35 v plusu, cesta trvala asi 14 hodin, já jsem se bez krému spálil tak, že jsem nemohl otáček krkem - letěl jsem jen s carry-on, a dětský krém v malém tubě nešel rozetřít, tak jsem to nechal být - načež jsem letěl hned zase zpátky, dalších 19 hodin na cestě kvůli zpoždění a teplotní šok z rozdílu 60 stupňů = ergo jsem byl z těchto prázdnin potom dva týdny nemocný. V rámci tohoto mumraje jsem se setkal i s klukem jménem Plutarco, Panamský rodák který je kamarádem mého kamaráda z couchsurfingu z Barcelony a který brzy začne být důležitý pro naše vypravování. Proto ta vsuvka.
===
Vegetariánské restaurací se rozhodně moc nepovedl marketing. Joost, couchsurfař z Nizozemí, kterého s sebou přivedl Carlos a který do Panamy přijel na měsíc za teplem programovat, nasadil při pohledu do podniku a nevábně vypadající jídlo takový kyselý a zkroušený, až vyděšený výraz, až jsem o něj dostal strach a nabídl jsem, že kdyžtak můžeme jít jinam. Naštěstí jsme zůstali - přece jen dav sedících lidí nás přesvědčil - a dobře jsme udělali. Za tři dolary jsem měl talíř plný jídla a ovocný džus navíc. Znovu jsem ocenil, jak je skvělé, že v Panamě je pitná voda - i když má dosti podivnou příchuť - a že se v jídle nemusím řídit vlastně žádným z mých indických bezpečnostních návyků - po pár dnech už jsem začal jíst i neloupané ovoce a zeleninu, činí tak ostatně úplně všichni a nikomu, ani mně, naprosto nic není.

Sobota byla zasvěcena dalším couchsurfařským setkáním. Odpoledne se konala akce ve staré Panamě - stará Panama je původní španělské osídlení z počátku šestnáctého století, město bylo po sto padesáti letech opuštěno a přesunulo se do současné polohy. Stará Panama leží pár kilometrů za městem, dnes už z ní zbyly jen ruiny a jeden zrekonstruovaný kostel, a velkou rychlostí se k ní přibližují výškové budovy vyskakující na pobřeží. V zrenovovaném kostele organizovala místní couchsurfingová komunita setkání na podporu britského couchsurfaře, toho času žijícího v Kolumbii, kde pomáhal dětem z ulice, který si poranil páteř při potápění a teď potřebuje 90 000 liber na to, aby ho letecká záchranka přepravila zpět domů. Peníze jsme pro něj sice nevybírali, zato jsme ale vytvořili hezké přání. A mně se už poněkolikáté stalo, že mě považovali za místního - opálený jsem na to rozhodně dost. Jen ten jazyk trošku schází, zvlášť když jsem první týden v Panamě mluvil prakticky jen anglicky a francouzsky.

Ze setkání jsem totiž s Carlosem a Joostem pokračoval na večeři v jedné příjemné mini-pizzerii, provozované rodilým Italem. Cestou jsme přibrali - světe div se - Češku. Tedy čecho-francouzsku, která v českém pase vystupuje jako Pavlína Svobodová, ale ve světě už je Paulina Svoboda. Její rodiče v roce 1993 odešli do Francie, a když se po osmi letech vraceli do Čech, ona jim oznámila, že se jí zpátky nechce. Její čeština tím nabrala francouzský přízvuk a ona spoust zajímavých životních zkušeností. V Paříži vystudovala chemické inženýrství, půl roku pracovala v uranovém dole v Nigeru, kde také dostala maláríi, a teď půl roku studovala v Brazílii, takže historek spousta, navíc mě ještě hrozně navnadila na návštěvu Brazílie.

Okolo desáté jsme se ocitli na střeše Carlosovy budovy, odkud jsme měli nádherný výhled na všechny mrakodrapy ve městě a svěží vánek. Carlos přinesl kytaru a po jeho výtečné improvizaci jsem nastoupil já. Z prověřených Nohavicových vypalovaček, u kterých jsem si byl schopen vzpomenout na akordy - zpívala hlavně Pavlína - se nejvíc chytila píseň "Pijte vodu". Carlose jsme ji museli naučit, načež nás s ní celý víkend otravoval. Okolo jedenácté jsme se rozhodli, že v neděli pojedeme na výlet. Nejdřív, že půjdeme do městského parku, pak že někam dál. Nastalo rokování, v kolik ráno vyrazit: Joost byl pro odjezd po poledni, aby se hezky vyspal, Carlos navrhoval devátou, přece jen chápal, že na výlet je potřeba dorazit před setměním, česká frakce prosazovala radikálnější hodiny. Nakonec okolo půlnoci zvítězilo překvapivé řešení - na výpravu vyrazíme v pět ráno. Joost chvíli vzdoroval, ale Pavlína a já jsme se ne nadarmo narodili v totalitním státě, proto jsme ho rychle přesvědčili o nutnosti obětovat blaho jednotlivce pro dobro skupiny.

A opravdu, nějakým zázrakem jsme už v pět ráno seděli v Carlosově sportovním Nissanu Patrol a mířili na sever, směrem ke Karibskému moři. Po svítání jsme si z bezpečí jedoucího auta prohlédli přístavní město Colón, toho času nejnebezpečnější místo Panamy a pokračovali přejezdem plavební komory průplavu na západ. Po patnácti minutách Carlos zastavil u značené stezky v pralese. V dálce řvali opice, až z nich šel strach, bohužel na procházce - ač jsme se nacházeli v místě, kde se našlo 1000 druhů ptáků - jsme neviděli lautr nic. Pršelo, jak je na karibském pobřeží obvyklé po celý rok, takže kromě jedné straky zabalené do větrovky jsme neviděli už nic. Celý okruh, cíl naší túry, měl ostatně jen 1500 metrů. Carlos to očividně považoval za výlet, Pavlína a já jsme jen kroutili hlavou.

Vše bylo za chvíli vynahrazeno, když nás Carlos popovezl o kousek dál do svého "domku na pláži", jak ono místo nazval předešlého večera. Z domku se vyklubala krásná vila přímo u moře, schovaná za vysokým zeleným plotem, s vlastními 400 metry pláže. Ano, nepřeháním, Carlosova rodina vlastní obrovský kus pláže, který je z venku naprosto nepřístupný - píseček jen pro ně, před ním nakrátko posekaný golfový trávníček. Něco podobného jsem viděl snad jen ve filmech, že to může existovat i v realitě by mě nenapadlo. Idylku poněkud kazila jen bouda velikosti garáže krčící se na parcele kousek od vily, ve které bydlel se svou rodinou správce starající se o pozemek a o asi 8 psů, kteří přivázaní na lanech hlídali toto pohádkové království. Carlosovi na tom nepřišlo nic divného - ostatně tam vyrostl - my Evropané jsme jen na sebe vrhali tázavé pohledy. Ale co člověk vymyslí. Tahle rodinka se pořád měla líp než někde v Indii a třem holčičkám jsem docela záviděl to úžasné místo, kde vyrůstají. Já jsem si aspoň užil koupání v neuvěřitelně teplé vodě a posezení na terase za šumu moře.

V pondělí dopoledne jsme tento podivný ráj opustili a vydali se po zpoplatněné dálnici (jak nesnáším placení mýta) nazpět. Zajímavým zážitkům nebyl konec. Při vjezdu do města si Carlos umínil ukázat nám chrám postavený vyznavači Bahai. Cestou jsme ale narazili na další Panamskou kuriozitu - motoristické hodinové hotely. Fungují jednoduše - auto, bez výjimky s černými skly, přijede do tohoto podniku, zajede do garáže, za ním se automaticky zavřou vrata, a až poté, v naprosté anonymitě, řidič se svým doprovodem vyleze a zaplatí svou kreditkou. Při odjezdu nasedne do auta, zmáčkne tlačítko, vrata se otevřou a nikdo neviděl, kdo sedí dovnitř. Prý se nejedná o prostitutky, ale z valné většiny jde o to neinkriminovat dotyčnou dámu. Byznys očividně funguje výborně, protože za těch patnáct minut, co jsme si podnik rozpačitě prohlíželi, zaparkovaly čtyři vozy - a to bylo pondělí ráno. Kolem poledního jsme konečně dorazili na kopec za městem, kde si Bahajci vystavěli svůj chrám. Nádherný výhled, překrásná atmosféra, moderní architektura, která se povedla a která dobře splynula s okolím.

Večer jsem pokračoval ve svém seznamovacím maratonu, tentokrát jsem byl s dvěma Plutarcovými kamarádkami ze studií. Moc příjemné ženské, akorát obě - jako Plutarco - studovaly biologii, takže jsme se trošku míjeli svými zájmy. Ale aspoň obě také nejí maso, takže večeře v Italské restauraci stála za to a já se také konečně poprvé s někým bavil španělsky.

V úterý ráno jsem se konečně dostal k hledání bytu. Panamský craigslist (obvyklá to stránka pro hledání ubytování v USA) bohužel moc nefunguje, odpověděl jsem tedy jen na jeden inzerát a další byty hledal na jedné místní stránce. Při letmém pohledu na nabídku jsem zjistil, že bude jen velmi obtížné dosáhnout mnou stanovené ceny 200-300 dolarů za pokoj měsíčně. Příchod cizinců a následný realitní boom vyhnaly ceny nahoru, z Panamy se stalo drahé město. Odpovídání na inzeráty bylo jedno velké martyrium - moje španělština za moc nestojí, po telefonu to už byla úplná katastrofa, zvlášť když osoba na druhé straně drátu odmítala zpomalit své drmolení. V jeden okamžik už jsem byl tak vyčerpaný a zmatený, že na otázku "Cual es tu nombre" jsem odpověděl, že nevím, domnívajíc se že "nombre" znamená číslo - i když je to mé jméno. Dotazující si musel myslet, že jsem buď naprostý idiot, nebo že mám hodně zvláštní jméno - "Nosé".

Následovala prohlídka tří bytů, jeden byl daleko od centra a nic moc, za 250 dolarů mi to nestálo, další za 390, hezký pokoj, ale hlučný a poslední naprosto nechutný, pokoj bez oken, bez kuchyně, za kterých ti lichváři chtěli 350 dolarů měsíčně. Usínal jsem vysílen, demotivován a rozhodnut pronajmout si něco v centru, protože jsem si spočítal, že co uspořím na nájmu utratím za dojíždění taxíky a autobusy.

Na pondělní ráno jsem měl dohodnutou prohlídku bytu z Craigslistu. Chlap mi nabízel pokoj v centru za 400 dolarů. Když jsem přišel, byla doma jen uklízečka, která mi ukázala dva pokoje: jeden obstojný, ale do ulice, takže tam bylo docela hlučno. Druhý byl nádherně veliký, s vlastním psacím stolem, splňoval všechny mé předpoklady. Něco mi říkalo, že za 400 bude ten malý pokoj a že vzhledem k cenovým poměrům bude ten větší dražší. Uklízečka o cenách nevěděla nic. Tak jsem se rozloučil, litujíc, že na hezký pokoj nebudu mít peníze a chlapovi jsem napsal, že se mi ten velký pokoj líbí a bral bych ho, že ale nevím, zda na něj budu mít. Nemohl jsem věřit svému štěstí, když vzápětí odepsal, že velký pokoj je také za 400 měsíčně.

Abych nevletěl do nějaké boudy, dohodl jsem se, že se ten samý večer na pokoj ještě jednou dojdu podívat s Carlosem. Mezitím jsme odpoledne navštívili ještě další byt, pokoj pronajímal jakýsi černoch, který vypadal jak drogový dealer z béčkového filmu. Taky chtěl 400 dolarů a já se raději modlil, aby bylo všechno v pořádku s ranním pokojem.

Než jsem ho ale mohl navštívit, čekalo mě setkání s Plutarcovou rodinou. Zapomněl jsem sdělit, že Plutarco v současnosti studuje v Barceloně, všechny kontakty mi dohazoval po internetu. V hostelu mě tedy vyzvedla jeho maminka a sestra, které jsem se nejdřív zeptal, zda také studuje na univerzitě a naprosto mě vyvedlo z konceptu, když mi řekla, že jí je jen patnáct, protože jsem jí zařadil do své věkové kategorie. Protože maminka nemluvila španělsky, došlo na lámání chleba a já se musel začít snažit komunikovat. Nakonec jsem se setkal s celou rodinou - s tatínkem, který před 40 lety přišel z Itálie, s další sestrou, která vystudovala lodní školu a bude se živit jako kapitánka tankerů i s bratrem, který se živí jako programátor na volné noze.

Bohužel jsem musel spěchat zpátky, abych se v 8 setkal s Carlosem, který v okamžiku, kdy uviděl mnou vybraný pokoj, jen řekl "Ber to, ber to, neváhej", čímž se po 48 hodinách hledání vyřešila sága jménem hledání mého ubytování. A co jsem dostal: Více než dvacetimetrový pokoj s klimatizací, stolem a židlí v bytě, o rozměrech 280 metrů. Byt je tak velký, že mám chvílema pocit, že se zde ztrácím. Kromě rodiny, co to pronajímá, jsou tu ještě další tři nájemníci - setkávám se prakticky jen s kanadským libanonským Arménem, který taxikaří v Montrealu a sem se přijel ohřát a který je odporně upovídaný. Též tu během týdne oxiduje uklízečka, která je najatá na plný úvazek a která každý den vytírá a cídí celý byt, dokonce prý v rámci nájmu jednou týdně vytře i můj pokoj. V bytě je i pračka a sušička a co víc, z obýváku je mezi věžemi hotelu Intercontinental vidět moře. Před barákem se rozkládá malý park, a když přejdu šestiproudovou silnici, která je kvůli hluku snad jedinou vadou na kráse mého nynější příbytku, octnu se hned na oceánské promenádě. No lépe už to snad ani dopadnout nemohlo.

Sbohem, Kostariko

Kdo napsal, že nejserióznějším žánrem je fraška?

Z Prahy jsem odlétal s cílem někde se usadit a co nejvíce se vyhnout cestování. Běhání po rozličných místech s patnáctikilovým batohem na zádech se pro mne stalo noční můrou. O to víc absurdní mi přišlo, když jsem najednou ve čtyři ráno stál na autobusovém nádraží v latinskoamerické metropoli - s patnáctikilovým batohem, ale k němu navíc kufr o hmotnosti 24 kg a ještě malý batůžek s věcmi, které už jsem nepobral. Jak jsem se ale dostal k batůžkaření s kufrem?

Po lehké existenciální krizi způsobené zklamáním ze špatně vybraného klimatu jsem se v neděli rozhodl, že nemá cenu zůstávat v místě, kde se mi instinktivně nelíbí. Studený vítr fučel pořád a já si připadal jak absolutní idiot, když jsem všude musel nosit svůj jediný svetr. Nedělní večer a celé pondělí jsem strávil na internetu, načítáním věcí o Panamě a snahou najít si aspoň nějaké kontakty. Couchsurfing naštěstí zase nezklamal, takže večer už jsem shromáždil několik dobrých duší ochotných mi pomoct.

Aby měla dušička pokoj - a tělo trochu sluníčka - v úterý jsem se ještě vydal na výlet na pláž. Autobus mě za dvě a půl hodiny dovezl na nejbližší pláž. Turistické letovisko Jaco přitahuje hlavně surfaře a pak také sexu a drog chtivé turisty. V hostelu, kde jsem se na jednu noc usídlil, jsem narazil na obě skupiny. Do té první patřil mladý sympatický australský medik - nejprve jsem vůbec nerozuměl odkud je, pak jsem pochopil, že říká "Austria", i když mi to k jeho přízvuku moc nesedělo. Inu, s Australskou angličtinou mám problémy už odedávna. Do druhé skupinky patřila partička Rusů, kteří byli tak "ruští", až byli karikaturou sama sebe. Hluční, se všemi v hostelu se objímali s výkřiky, "How aaarrrrrrrrrrrr jůůůů, brrrrrrrradddddrrrrrrr". Sergej, Anastazije, Oleg, a Andrej. Sergej, původem z Ukrajiny, teď žije na Floridě a na otázku, jak se živí, jen odpověděl, "no tak, živím". Dál jsme to s Australanem radši nezkoumali, zvlášť když Sergej začal vychvalovat přednosti místních prostitutek.

Po příjemné večeři s Australanem a debatou o zdravotních systémech jsem brzy upadl do postele, ráno se probudil brzo dal si pořádnou procházku po pláži - kde mi najednou strašně chyběly krávy, všechno bylo tak zvláštně čisté - a v deset hodin už jsem vyrážel směrem na San José. Tam jsem strávil odpoledne sháněním autobusu do Panamy (v San José není centrální autobusový terminál, zastávky jsou roztroušené po celém městě, navíc v Kostarice se nepoužívají názvy ulic - o tom viz další příspěvek), což mi zabralo celkem dost času. Nakonec jsem získal vytoužený lístek - odjezd nazítří v poledne - a jal jsem se hledat knihkupectví. V jediném, co jsem našel, neměli zhola nic, další tři uvedená v průvodci jsem i přes časté dotazování nebyl schopen lokalizovat. Nakonec se na mě usmálo štěstí v podobě příjemného antikvariátu, kde hlavním úlovkem dne byla španělská verze Malého Mikuláše, ideální to čtení pro začínající čtenáře.

Kolem páté jsem se shledal s Mariem. Přijel do města setkat se s jednou starou kamarádkou, která se z Kostariky vrátila na univerzitu domů do Mexika. Jak podotkla hned na počátku, Mario přišel na schůzku o hodinu a půl později. Očividně to ještě bylo v normě. Strávili jsme pak večer v kavárně a v mém oblíbeném kostarickém baru, kde jsem si jako správná holčička dal nejdřív mojito a pak výbornou piňa coladu. Barman ty koktejly uměl. Netřeba dodat, že kamarádka též uměla perfektně anglicky, na mou lámanou španělštinu tedy zase nedošlo.

Upozornění - následující řádky nejsou pro slabší povahy

Čtvrtek byl mým velkým dnem. Nějakým zázrakem se mi podařilo vměstnat veškerý můj majetek do zavazadel a tak jsem před dvanáctou nastupoval do autobusu. Začátek ledna je očividně dobou cestování, nemohl jsem si proto koupit autobus s večerním odjezdem - byl vyprodán na několik dní dopředu - a musel jsem vzít za vděk posledním místem v tomto autobuse, jehož velkou nevýhodou byl příjezd do Panamy ve čtyři hodiny ráno. Jak se ukázalo, nevýhoda to nebyla ta největší.

Když jsem totiž dorazil ke svému sedadlu, zjistil jsem, že z jedné strany mám záchodky a z druhé strany zavalitého tlustoprda, který mi bodře oznámil, že mé sedadlo nejde sklopit. Ono sklopit šlo, svým způsobem, bohužel ale ve sklopené pozici nevydrželo a naopak se samovolně vracelo do rovné polohy, která byla navíc ještě trošku nakloněná dopředu. Abych tedy vůbec mohl sedět, musil jsem neustále zády vyvíjet tlak, který vyvážil opačnou sílu zlotřilého opěradla. Po několika hodinách záda úsilím natolik ztuhla, že jsem byl prkenější vlastní sedadlo.

To pravé mělo teprve přijít. Koulička po mé pravici - přelévala se samozřejmě i do mého sedadla, o použití mezisedadlové opěrky nemohlo být řeči - se jala se mnou povídat. Byl to Kanaďan, který do Montrealu před čtyřiceti lety dorazil z Chorvatska. Bohužel ani několik desetiletí nestačilo, aby zvládl angličtinu, takže kromě šíleného přízvuku navíc nezvládal základní gramatiku a jen silou vůle jsem se musel držet, abych mu nevysvětlil, že dvojitý zápor v angličtině moc nefunguje. Chlap mě ale brzo dorazil, protože se bez jakéhokoliv úvodu rozhovořil o tom, kde kolik stoji prostitutky, jak jsou v Panamě některá dobrá levná místa, kde všude má přítelkyně, kolik stojí prostitutky, jak je to levné, že má přítelkyni v San José, že v Panamě se to dá sehnat fakt levně a tak dál a dál a dál, až mi z toho bylo špatně.

Bohužel jsem nebyl jediný. Obludka mi za chvíli oznámil, že toho předešlého večera asi moc vypil a jeho žaludeček to jaksi nezvládá. Autobus v ten okamžik přejížděl centrální pohoří, neustále se proto nakláněl a houpal jak se kroutil nekonečnými zatáčkami. V okamžiku, kdy se pánovi udělalo špatně byl bohužel záchod obsazený, takže jsem sice spolusedícího stihl pustit do uličky, tam to už ale neudržel, a vyblil se na zem a na zadní stěnu, kde byl jakýsi automat na kafe. Ten pozvracel dokonale. Naštěstí v jeho zvratcích nebylo žádné jídla - i tak mě přešla chuť na zamýšlenou svačinku, zvlášť když chlap se zvratky nic neudělal se slovy "to uschne". Posadil jsem se tedy zpět zpátky do svého sedadla, které dál svádělo zarputilou bitvu s mými zádovými svaly, z jedné strany nechutného křupana, z druhé jeho zvratky, které brzy začali svými boty a oblečením lidé čekající na toaletu. Zážitek to byl exkluzivní, zvlášť když dědek i po této nehodě pokračoval v monologické konverzaci se mnou, nevšímaje si mé úporné snahy sledovat jakýsi stupidní americký film.

Po sedmi hodinách jsme dorazili na hranice. Tam jsme nejdřív museli čekat ve frontě na kostarické výstupní razítko, pak v další frontě na panamské vstupní razítko. Já se ještě pokusil proměnit si při této transakci pasy - z Kostariky jsem vyjížděl se svým nejnovějším, biometrickým pasem, do Panamy jsem ale chtěl vstoupit se starším, ohmataným pasem s indickým a íránským vízem. To se bohužel ukázalo jako naprosto nemožné - ač jsem se několik minut svou zoufalou španělštinou handrkoval s celníkem a snažil se mu vysvětlit, že mu to přece může být úplně šumák, s jakým pasem vstoupím do Panamy, on pořád jen omílal, že musím vstoupit s tím samým, s kterým jsem vyjel z Kostariky. Načež jsem se ptal, zda Kostarika a Panama jsou jedna země nebo dvě, on že dvě, ale že stejně potřebuju ten samý pas. Když se začal naštvávat, radši jsem to vzdal, přece jen jsem nechtěl skončit na hranicích. Následovala absurdní prohlídka kufrů, kdy každý cestující musel otevřít zavazadlo, aby splnil jakési bezpečnostní nařízení a návštěva této přísně střežené hranice byla u konce. Celé divadlo trvalo jen hodinu a půl. Američtí imigrační úředníci se od svých jižních kolegů mají co učit.

K mé velké radosti se do autobusu nevrátila jedna paní a já si mohl přesednout k jednomu příjemnému španělovi. Po sedmihodinovém utrpení následovalo pět hodin sladkého spánku. Ve 3 hodiny kostarického, 4 hodiny ráno panamského času mě autobus vyklopil na hlavním autobusovém terminálu v Panama City. Než abych sám uprostřed noci hledal nějaký hostel se svým kufrem, usadil jsem se na lavičku v čekárně a další čtyři hodiny se držel vzhůru četbou Malého Mikuláše. V osm ráno jsem levným taxi odjel do hostelu, kde jsem se za 9 dolarů na noc ubytoval - byl jsem v něm už loni v lednu, při své první návštěvě Panamy - a kde dlím dodnes, v souznění s tropickým klimatem kde teplota neklesá pod dvacet pět stupňů ani v noci. Kostarická fáze mého dobrodružství je tedy za mnou, ta Panamská bude snad permanentnější. Pokud bych se totiž měl přesouvat někam dál, vytvořil bych asi úplně nový typ frašky. A další podobně vážné dobrodružství by mi už opravdu nepřišlo moc úsměvné.

Vulkánový den

Deníčkové záznamy pokračují. V sobotu jsme si přivstali – já byl tedy díky jetlagu vzhůru snad už od pěti – a v 7 ráno jsme vyrazili do San José, do jehož centra je to asi dvacet pět minut autobusem. Na místě jsme zjistili, že autobus neodjíždí v osm, jak si Mario myslel, ale až v půl deváté, a tak vyzbyl čas na opravdovou kostarickou snídani.

Dal jsem si tu nejtradičnější možnost a na talíři jsem měl gallo pinto- míchanou rýži s fazolemi, prazáklad místní kuchyně - jakýsi místní sýr, vajíčko a smažené platanos, což je odrůda banánů, v neupraveném stavu prakticky nepoživatelné. Říkám prakticky, protože na Nový rok, když jsem se jako zdaleka první probral a sháněl cosi k jídlu, jsem tyto „banány“ zvládl dva. Pravda, zdály se mi tvrdé, těžko se ukusovaly, loupat moc nešly a byly bez chuti. A pravda také, že platanos už jsem v životě několikrát měl. V tu chvíli mi to ale nějak nedošlo a žaludek si toho naštěstí také nevšiml. Platanos na snídani byly, stejně jako ostatní pokrmy, excelentní. Mario navíc měl kafe připravené kostarickým způsobem - takový překapávač na pytel, řeklo by se.

Autobus vyrazil opravdu v půl deváté směrem do hor, k vulkánu Poás. Tato sopka – jedna z mnoha v centrálním pohoří – leží kousek od San José, takže po dvou hodinách pomalé kroutívé jízdy do prudkého kopce jsme už vystupovali u brány. Já jsem konečně využil své indické opálení, protože jsem za vstup jako Mario zaplatil jen 2 dolary pro místní místo obligátních deseti dolarů pro turisty. Příjezd do parku vypadal dost zlověstně, mžilo, byla mlha, viditelnost nulová a parková služba hlásila, že z kráteru není vidět lautr nic. Autobus nás ale vyvezl do výšky 2 500 metrů a naštěstí zafungovalo horské pravidla – v poledne se vše obrátilo a obloha byla najednou azurově modrá.

Zírali jsme proto do chřtánu sopky, z které se valila sirná pára a kdo ví co ještě – takový Yellowstone na kopečku.

Výlet byl tedy konstatován za úspěšný a v půl čtvrté jsme již byli zpátky v San José. Tam jsem nasedl na místní autobus a po dvaceti minutách jsem si prohlížel pokoj k pronajmutí. Paní byla příjemná, já jsem s ní dokonce v pohodě komunikoval španělsky, tím ale všechna pozitiva končila. Přízemní pokoj byl klaustrofobních rozměrů, nedostatek světla jen zdůrazňoval pocit, že se jedná o kobku. Po baráku navíc pobíhali tři malí psíci, což jakýkoliv pronájem dost pádně vyloučilo.

Paní jsem poděkoval a za chvíli už jsem seděl s Mariem na pivu. Jeho oblíbený bar byl ještě zavřený, zabrousili jsme tedy nejdřív do vedlejšího podniku, amerického baru. Ten kontrast mezi nimi by nemohl být větší. Mariův podnik, kam jsme se později přesunuli, měl strohé ale příjemné zařízení, byli v něm samí Kostaričani a všeobecně působil jako solidní místo, co si na nic nehraje. V americkém baru byli naopak všichni bílí, předražené jídlo bylo smaženého charakteru, za který by se nestyděl ani McDonalds. Co mě ale konsternovalo nejvíc byly plazmové televize. Byly všude, na všech zdech, napočítal jsem jich aspoň 10. Najednou tam hrál americký fotbal, hokej, basketbal, CNN a kdo ví co ještě. Ještě další hodinu tam a odcházel bych s dost solidními tiky.

Večer jsme zakončili s Mariovými kamarády v již zmíněném místním baru. Ač jsem toho moc nepil, skončil jsem s hlavou na stole, protože v devět už byla únava nepřekonatelná. Trochu mě také přidusil kouř. Mám čím dál větší pocit, že tady snad všichni kouří – rozhodně Mario a jeho kamarádi si zapalovali jednu od druhé, stejně jako úplně snad všichni ostatní. A na ulicích to vypadá dost podobně. Naštěstí brzo na stůl upadl i Mario, takže v 10 už jsem ležel pod spacákem.