Doprava ve městě

Doprava je asi tím nejlepším případem té pro Panamu tak příznačné zvláštní kombinace západního života na pozadí rozvojové země. Mezi moderními mrakodrapy a největší koncentrací bank ve střední Americe se tak vesele prohánějí rozhrkané autobusy, z naleštěného mezinárodního letiště si musíte usmlouvat taxík, a v ulicích se mísí nablýskaná SUV s rozpadajícími se šunkami, nakonec však všichni uvíznou v zácpách. V milionové metropoli neexistuje normální MHD, a tak se všichni musí dopravovat auty – ve srovnání s místní špičkou vychází Barrandovský most v osm hodin ráno jako průjezdná a rychlá komunikace.

Neoficiálním králem panamských silnic – nebo prokletím, záleží na úhlu pohledu a míře odvahy cestovatele - je bezesporu místní autobus Diablo Rojo, rudý ďábel.
Při narození byl ďábel žlutý a v Americe vozil děti do školy. Jedná se o klasický americký školní autobus, který se po dosloužení - tedy poté, co byl shledán nezpůsobilým pro provoz na amerických silnicích a převoz obtloustlých capartů v zemi věčného blahobytu  - buď jízdou po vlastní ose nebo lodí dostal až do Panamy. Po škole americké začala pro žluťáka škola života - hned po příjezdu byl totiž přemalován a to tak, že každý z těch stovek, co jich po městě jezdí, je originálem. Při jejich průjezdu ulice hýří barvami, hudbou - často mají nainstalované dobré ozvučení - i hlukem a smradem. Přece jen jsou to už dědoušci, motory chvílemi melou z posledního, vyvrhujíc do ulic oblaka štiplavého kouře.

Kolektivně se pak těmto autobusům říká Diablos Rojos. Vzhledem k způsobu jejich jízdy označení ďábel rozhodně není zavádějící. Autobusy jsou známé prudkými nepředvídanými vybočeními na ulicích, o použití blinkrů nemůže být ani řeč, takže pokud si nic netušící řidič projíždějícího auta nedá pozor, ďábel si ho vezme s sebou. I jízda ďáblem je zážitek sám o sobě, zvlášť pro nás, co jsme přerostli výšku desetiletého dítěte. Kolena mívám pravidelně vražená v žebrech pasažéra přede mnou, ani pro kratší místní obyvatele však cesta není žádný med, zvlášť když si nedostatek výškového rozměru vynahrazují na šířku. Možná je to další nechtěné dědictví amerického imperialismu, ale podle váhy by se panamská populace dala zdvojnásobit. Ačkoliv jsem tomuto fenoménu svědkem každý den, pořád nechápu, jak se dva hrošíci dokážou vedle sebe v miniuličce autobusu protáhnout - a že se protáhnout musí. Autobus totiž lidi sbírá dokud nějací k sebrání jsou, nehledě na to, kolik se jich už v autobuse tísní. Největší výhrou tedy je, když se člověkovi podaří ukořistit místo vepředu, pak se nemusí tolik prodírat. Je samozřejmě samo sebou, že autobusy nemají jakoukoliv klimatizaci a malá okýnka přinášejí lehkou úlevu jen, když se autobus hýbe - pokud je zaseklý v zácpě, začne brzy pachově připomínat ZOO.

Proč tedy do autobusu vůbec lezu? Peníze, co jiného. Cena za použití je totiž lidová - dvacet pět centů za jízdu po jakémkoliv úseku ďáblovy trasy. Autobusy mají předepsané trasy, po kterých se pohybují a ve kterých se konečně zlehka začínám orientovat. V závislosti na cíli cesty a stupni dopravy vás autobus může během chvilky dopravit na kýžené místo prakticky zadarmo nebo naopak zjistíte, že by se muselo třikrát přestupovat na špatně definovaném místě. V tom případě je lepší stopnout si taxíka.

Taxíky jsou zde totiž také příjemně levné. Nástupní taxa je dolar třicet pět, za dva dolary se pak člověk dostane prakticky kdekoliv po městě. Protože se Panama snaží tvářit civilizovaně, existuje dokonce i cenová mapa, z které se dá vypočítat, kolik by cesta měla stát, což ale také znamená, že se nepoužívají taxametry. Mapa se ostatně nikde nedá najít, vlastní ji jen taxikáři, od jednoho ji odkoupil Skot, který se mnou bydlel v bytě, a pak mi ji zanechal. I přes cenovou mapu ceny zůstávají smluvní - někdy mě lehce oškubou, někdy se zase oškubou sami, takže za delší ujetou vzdálenost dost často platím daleko míň než za krátké přejezdy. Logicky to ale nesmím řešit, dost často se mi z toho vaří hlava.

Při smlouvání bylo zábavné sledovat, jak s mým rostoucím opálením klesala průměrná cena jízdy - dokonalá nepřímá úměra. Pomohla též má lepšící se španělština, jako rodilý Panamaňan ale rozhodně nezním, a proto se s taxikáři snažím mluvit co nejméně - vždy jen krátce vyštěknu adresu a zeptám se za kolik. Většinou to funguje bez problémů. Asi nejzábavnější bylo, když mě jeden taxikář nabral na ranní cestu do tělocvičny za obvyklé dva dolary a v okamžiku, kdy jsem už za jízdy začal vysvětlovat detaily adresy a on si všiml, že nejsem místní, najednou řekl, že to teda budou dolary tři. Načež já jsem řekl, že to teda ne, že tam je to maximálně za dva, načež on jen pokýval hlavou. Pokušení obrat turistu je stejně silné jako touha vydělat si peníze - jiný taxikář mě do stejné destinace chtěl svézt za tři dolary. Když jsem nic neřekl a jen začal odcházet, jal se tentokrát ptát on: kolik, kolik? Řekl jsem jedna sedmdesát, domnívaje se, že on řekne dva, což bude konečná dosmlouvaná cena. K mému překvapení na mou nabídku kývnul... I tak taxíky zůstávají docela civilizovaným způsobem dopravy, zvlášť když je nařízení z loňského roku přinutilo mít jednotnou žlutou barvu. Kvalita se přesto dost markantně liší, takže někdy se vezu moderním autem s klimatizací a pohodlnými sedačkami, jindy jde o starou rachotinu, které kromě volantu na přední desce chybí snad úplně všechno.

Ať už se člověk ale vydá autobusem, taxíkem, autem nebo mikrobusem – ty fungují podobně jako rudí ďáblové, skýtají však o dost větší komfort - doprava ve městě je naprosto katastrofální a zácpy jsou stejně četné, jako vymetená obloha bez mráčků. Bez kvalitní MHD, kterou by se dalo dojíždět do práce, aniž by člověk hned potřeboval sprchu, je snem každého místního obyvatele vlastnit auto a když už si ho kupuje, tak pořádné SUV. A ač se ve městě nedávno dokončila okružní komunikaci i hlavní třída podél moře, která dopravě odlehčila i tak se ráno a večer tvoří obrovské kolony a i přes den jsou kolony dost brutální, takže se všude musíte vydat s velkým předstihem, jak jsem se ke svému žalu už několikrát přesvědčil. Snad i v odezvě na tuto neutěšenou situaci město uvažuje o nákupu moderních autobusů a zavedení preferenčních pruhů. Z jak daleké budoucnosti je to hudba se však říct nedá. Jistější je, že do roku 2013 by v Panamě měla být dokončena první linka metra, jež se brzo začne stavět. Momentálně je však doprava naprosto infernální a jen těžko se dá odhadovat, kolik produktivity místní ekonomika ztrácí tím, že vše a všude neustále stojí v kolonách. I proto jsem moc rád, že nikam nemusím jezdit a že skoro vše, co potřebuju, mám v docházkové vzdálenosti. Navzdory všem výmyslům techniky je často v rozvojově moderním světě nejrychlejším způsobem dopravy chůze.

Panamská kinematografie

Jednou z největších kulturně společenských událostí panamského léta, bylo bezpochyby uvedení prvního panamského filmu na stříbrném plátně. (Pomineme-li nadcházející koncert skupiny Metallica, který, jak už jsem si několikrát všiml, někteří místní považují za vrchol svého života. To však nechme stranou). Pro Čechy odkojené na generacích barrandovských filmů se představa neexistující národní kinematografie může zdát neskutečná, pro Panamu to až do letošního ledna byla realita. Pak do místních kin dorazil film Chance, společenská satira o tom, jak se v bohatých rodinách zachází s uklízečkami. Je to první celovečerní film natočený v Panamě za panamské peníze s panamskými herci. Tedy film je v kolumbijské koprodukci, několik hereček je z Kolumbie a jak už to tak v panamském etnickém guláši bývá, režisér a scénárista Abner Benaim je izraelského původu, zatímco jeho spolu scénárista se honosí krásným hispánským jménem Papus Von Saenger, ale to jen podtrhuje jeho panamskou jedinečnost. A aby nedošlo k nedorozumění – film se ve španělském originále jmenuje Chance, což je místní výraz pro výhru v loterii a odkazuje na jeden z motivů filmů. Ve španělštině se slovo vyslovuje hezky počesku „čan-ce“ Na film jsem se hrdinně vypravil minulý týden s vědomím, že nemá titulky, a vzal jsem si proto s sebou francouzského kamaráda, abychom kdyžtak nebyl jediný nechápající trotl. Třebaže nám pokladní v kině s ustaraným pohledem sdělila, že „film je bez titulků,“ k mé velké radosti jsme rozuměli téměř úplně všemu.

Na začátku filmu se seznamujeme s místní bohatou rodinkou. Otec úspěšně podniká a kandiduje v místních volbách, dvě dospívající dcery myslí jen na to, jak se zalíbit klukům, matka se zajímá pouze o nákupy oblečení, návštěvy kosmetických salónů, tělocvičnu a posezení s kamarádkami a osmiletý syn, o kterého se nikdo moc nestará, si dělá co chce. Skoro, protože nad ním drží pevnou ruku dvě služky, jež pro rodinu pracují už několik let. Pracují je v tomto případě eufemismus, přesnější termín je, že pro rodinu otročí, bydlí totiž s ní, v malém pokojíčku spí na palandě a veškerý svůj čas tráví plněním přání arogantních a necitlivých pánů. Navíc už několik měsíců nedostaly mzdu a všechny jejich prosby jsou jako pingpongový míček posílány od manžela k manželce a nazpět, nebo odbyty se slovy „až příští měsíc.“ Film tedy začíná jako jiné snímky se sociální tematikou o utlačovaných a vykořisťovaných chudácích a bohatých pánech, kteří si ani nevšimli, že pro ně pracují lidé z masa a kostí. Když se navíc jedna ze služebných dozví, že její dítě, které musela nechat v Kolumbii, akutně potřebuje peníze, aby si ho neodvedly drogové kartely, a rodina jí je dál bezcitně odmítá dát, je zaděláno na srdceryvnou prohlídku slzavého údolí lidské podlosti, za kterou by se nemuselo stydět žádné z děl socialistického realismu popisující zrůdnost kapitalisticko-imperialistického zřízení.

Tím však tragédie konči. Toňa a Paquita se totiž rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou a dlužnou mzdu si vymoci stůj co stůj. Zatímco se tedy rodinka jednoho rána chystá odletět na výlet za nákupy do Miami – který samozřejmě stojí daleko víc, než veškeré peníze, jež Paquita potřebuje – obě ženy se vzbouří a postaví se svým chlebodárcům s pistolí, mačetou a heslem, že když to nejde po dobrém, půjde to jinak. Film se tímto momentem proměňuje v hořkou crazy komedii, kde není nouze o vyražené zuby, zlomené nosy a služky hrající si na pány, zatímco je skuteční svázaní a neschopní pánové obsluhují. Situace se vyhrotí až do absurdna, když po počáteční vlně výhrůžek a násilí Toňa s Paqiutou nad vši pochybnosti zjistí, že rodina je naprosto švorc a že peníze na nevyplacené mzdy momentálně prostě nejsou.

Protože peníze akutně potřebují, jediným řešením je zastavit a rozprodat domu. Při prodeji kamery se v jedné z nejpřekvapivějších scén paní domu z tajně pořízené videonahrávky dozví, že její manžel je skrytý homosexuál, který si to rozdával se zahradníkem (ano, v moderní době už zahradník není jen vrahem..). Při činu jej natočil jejich syn, který celou dobu straní se služkami a pro nějž je celá tato anabáze jenom hra, kdy může své rodině vrátit všechna příkoří nashromážděná během mnoha let nezájmu a ústrků, kdy mu pravou rodinou byly Paqita a Toňa. V jedné z nejdojemnějších scén se paní domu, převlečená za služebnou, vydává do chudinské čtvrti, kde v nuzném domě občas přebývá Paquita a kde narazí na obrázky malované svým synem – sama od něj nikdy takový dárek nikdy nedostala. Při cestě zpátky zhroucená manželka dostane z šoku astmatický záchvat, film si však ani v této situaci neodpustí přízemní humor. (Manželka: „Paquito, to je hrozné, vždyť on je jediný muž, s kterým jsem kdy spala.“ Paquita: „Já vám to věřím. Ostatně si myslím, že vy jste taky jediná žena, s kterou kdy něco měl.“) Toňa a Paquita nakonec za rodinný majetek získají dostatek peněz na bezpečný odchod do Kolumbie, kde, jak nám říká závěrečný titulek, otevřely na pláži stánek s občerstvením. Navzdory manželově nevěře rodina zůstala pohromadě, otec se po úspěšné kampani stal poslancem, aby dál mohl bojovat za práva chudých a utlačovaných. O zahradníkově osudu nic nevíme.

I z tohoto zkratkovitého přehledu je snad patrné, že film mísí patos s ironií. satirou a s prvky z hollywoodských komedií tohoto nejhrubšího žánru. Nějaká velká umělecká kinematografie se nekoná, vše je hnáno dějovou linií a jednotlivými gagy, možná ale právě proto je film tak efektivní – publiku předkládá vysoce kontroverzní myšlenky a ono se při tom ještě směje. Ačkoliv Panama není žádná Saúdská Arábie, přece jen tu převládá jistý konzervatismus a většina obyvatel je aspoň nominálně katolického vyznání - na návštěvnost kostelů to kdovíjak velký vliv ale nemá. Přesto publikum bez problémů a se smíchem strávilo nejen už zmíněnou homosexuální scénu, ale i scénu vykreslující sexuální avantýry patnáctiletých dcer či několik dost krvavých násilných scén. Filmu to nijak neublížilo - naopak, během prvních několika týdnů v panamských kinech bezpečně porážel i velkolepého Avatara a reakce na něj byly veskrze pozitivní.

Otázkou však je, zda si ho vezmou k srdci ti, co se ke služebnictvu chovají podobně, ne-li hůř, než filmoví hrdinové. Zdá se totiž, že se nakonec všichni poplácají po ramenou, pogratulují si, jak je skvělé, že se Panama vyrobením úspěšného filmu zase o kousek přiblížila vyspělému západu, a pak půjdou domů seřvat uklízečku, že si po náročném dni placeném nuznou mzdou dovolila na pět minut oddychnout. Jako ostatně všude jinde se i zde o odstranění chudoby a zlepšení životní úrovně nižších vrstev mluví jako o prvořadém úkolu každého politika, který nicméně skoro ve všech případech pochází z té nejbohatší třídy. Vždy je tu ale řešení. Jak ve filmu říká hlava rodiny: „Podívejte se, musíte počkat a když budete tvrdě pracovat, úspěch přijde. Kam by ale ten svět přišel, kdyby každý chtěl úspěch hned. Můj tatínek taky nic neměl a dopracoval se k bohatství svou pilností a úsilím.“ A na otázku, čím byl tatínek, odpovídá: „Plukovníkem v armádě.“

Herečka, jež ztvárnila Toňu, dřív jako služebná pracovala a pro film ji na ulici objevil pracovník castingové agentury. Jako herečka bez praxe však za svou roli nedostala kdovíjak zaplaceno. Teď podle svých slov stále čeká a doufá, že přijdou nabídky do televizních show či reklam, aby si trochu vydělala a pomohla svým dětem dostat se pryč z „gheta,“ jak nazývá své bydliště. Nabídky se zatím nehrnou. Její příběh připomíná osud dětských herců z indického megahitu Slumdog Millionaire, samozřejmě v menších panamských měřítkách.

Asi bude ještě nějaký čas trvat, než si panamská kinematografie získá světové jméno, film Chance stojí za zhlédnutí buď jako kuriozita z oblasti, odkud toho kulturně moc nevychází, nebo jako zábavný film, při kterém se člověk od srdce zasměje. Nečekejte však laskavý humor, ten do tropických oblastí zatím ještě nedorazil. Podle distributora by však měl jednou dorazit do Evropy a Spojených států, aby se tak rozšířil počet 70 000 diváků, kteří si na něj našli cestu na domovském trhu. Zatím se zdá, že film bude hitem v Kolumbii.

Couchsurfaři v Panamě a bytování

Zbožná přání z posledního příspěvku byla zdá se vyslyšena a unavený cestovatel našel chvilku klidu. Snad klidu dojdou i ti čtenáři, kteří se pokusí přečíst příspěvek celý. Slibuji, že v dalších týdnech už bude můj život nudnější nebo záznamy pravidelnější. Na počátek musím konstatovat, že za oběť chaotickým přesunům padly dva zápisníky a fleezová zimní bunda, ztracené neznámo kde. Bundu s největší pravděpodobností potřebovat nebudu - jediná změna v počasí během prvních deseti dnů, kterou jsem stihl zaznamenat, je že předpověď někdy slibuje odpolední maxima 31 stupňů a jindy stupňů 32. Vesele se proto potím. Spokojeně mohu též konstatovat, že během prvního týdně jsem splnil své dva hlavní cíle - najít si kamarády a byt.

Co se kamarádů týče, jako naprosto nedocenitelný se znovu ukázal couchsurfing. Hned v pátek několik hodin po příjezdu jsem se setkal s Fredericem, sympatickým Francouzem, který ve dvaceti odešel do Ameriky, dalších dvacet let budoval firmu v Kalifornii a teď už si čtyři roky užívá života v Panamě. Své poznávání Panamy jsem tedy začal hodinovou konverzací ve francouzštině, načež jsem odložil většinu zavazadel ve Fredericově překrásném novém bytě - měl jsem o ně v hostelu přece jen trochu strach. Fred mě také vzal na střechu - někde ve 25. patře - jeho budovy - odkud se mi naskytl krásný výhled na Panamu City. Samé mrakodrapy a všude jeřáby, protože stavební boom zde očividně akceleruje, takže jen letmým pohledem jsem napočítal aspoň dvacet výškových budov ve stavbě. Kolumbijské narkomafii se očividně daří - narkobaroni jsou údajně nejčastějšími kupci realit v Panamě, za nimi následují Američané, kteří sem utíkají za perfektním počasím, což jim vláda ještě usnadňuje, protože z nemovitostí se dvacet let po nákupu nemusí platit daně.

Ten samý večer jsem se potkal s dalším couchsurfařem - Carlosem - který má ale přezdívku "Megatraveler". Ta sedí, stejně dobře by se ale hodil přídomek "polyglot" - Carlos mluví více než deseti jazyky a v angličtině mě pořád nachytává výrazy, které neznám. Teď na chvilku opustil svou nomádskou existenci - před tím žil třeba ve Švýcarsku a Číně - takže jsem měl tu čest ho zastihnout v Panamě. Na mé přání, že potřebuji do levné restaurace, kde mají i vegetariánské pokrmy, mě zatáhl do místa, kde jsem byl již při návštěvě Panamy před rokem se svým kamarádem Plutarcem.
===
Vsuvka pro nezasvěcené - Panamu jsem navštívil na pět dní v lednu 2009 během přestávky mezi semestry. V Bostonu v té době panovaly 25 stupňové mrazy, v Panamě bylo 35 v plusu, cesta trvala asi 14 hodin, já jsem se bez krému spálil tak, že jsem nemohl otáček krkem - letěl jsem jen s carry-on, a dětský krém v malém tubě nešel rozetřít, tak jsem to nechal být - načež jsem letěl hned zase zpátky, dalších 19 hodin na cestě kvůli zpoždění a teplotní šok z rozdílu 60 stupňů = ergo jsem byl z těchto prázdnin potom dva týdny nemocný. V rámci tohoto mumraje jsem se setkal i s klukem jménem Plutarco, Panamský rodák který je kamarádem mého kamaráda z couchsurfingu z Barcelony a který brzy začne být důležitý pro naše vypravování. Proto ta vsuvka.
===
Vegetariánské restaurací se rozhodně moc nepovedl marketing. Joost, couchsurfař z Nizozemí, kterého s sebou přivedl Carlos a který do Panamy přijel na měsíc za teplem programovat, nasadil při pohledu do podniku a nevábně vypadající jídlo takový kyselý a zkroušený, až vyděšený výraz, až jsem o něj dostal strach a nabídl jsem, že kdyžtak můžeme jít jinam. Naštěstí jsme zůstali - přece jen dav sedících lidí nás přesvědčil - a dobře jsme udělali. Za tři dolary jsem měl talíř plný jídla a ovocný džus navíc. Znovu jsem ocenil, jak je skvělé, že v Panamě je pitná voda - i když má dosti podivnou příchuť - a že se v jídle nemusím řídit vlastně žádným z mých indických bezpečnostních návyků - po pár dnech už jsem začal jíst i neloupané ovoce a zeleninu, činí tak ostatně úplně všichni a nikomu, ani mně, naprosto nic není.

Sobota byla zasvěcena dalším couchsurfařským setkáním. Odpoledne se konala akce ve staré Panamě - stará Panama je původní španělské osídlení z počátku šestnáctého století, město bylo po sto padesáti letech opuštěno a přesunulo se do současné polohy. Stará Panama leží pár kilometrů za městem, dnes už z ní zbyly jen ruiny a jeden zrekonstruovaný kostel, a velkou rychlostí se k ní přibližují výškové budovy vyskakující na pobřeží. V zrenovovaném kostele organizovala místní couchsurfingová komunita setkání na podporu britského couchsurfaře, toho času žijícího v Kolumbii, kde pomáhal dětem z ulice, který si poranil páteř při potápění a teď potřebuje 90 000 liber na to, aby ho letecká záchranka přepravila zpět domů. Peníze jsme pro něj sice nevybírali, zato jsme ale vytvořili hezké přání. A mně se už poněkolikáté stalo, že mě považovali za místního - opálený jsem na to rozhodně dost. Jen ten jazyk trošku schází, zvlášť když jsem první týden v Panamě mluvil prakticky jen anglicky a francouzsky.

Ze setkání jsem totiž s Carlosem a Joostem pokračoval na večeři v jedné příjemné mini-pizzerii, provozované rodilým Italem. Cestou jsme přibrali - světe div se - Češku. Tedy čecho-francouzsku, která v českém pase vystupuje jako Pavlína Svobodová, ale ve světě už je Paulina Svoboda. Její rodiče v roce 1993 odešli do Francie, a když se po osmi letech vraceli do Čech, ona jim oznámila, že se jí zpátky nechce. Její čeština tím nabrala francouzský přízvuk a ona spoust zajímavých životních zkušeností. V Paříži vystudovala chemické inženýrství, půl roku pracovala v uranovém dole v Nigeru, kde také dostala maláríi, a teď půl roku studovala v Brazílii, takže historek spousta, navíc mě ještě hrozně navnadila na návštěvu Brazílie.

Okolo desáté jsme se ocitli na střeše Carlosovy budovy, odkud jsme měli nádherný výhled na všechny mrakodrapy ve městě a svěží vánek. Carlos přinesl kytaru a po jeho výtečné improvizaci jsem nastoupil já. Z prověřených Nohavicových vypalovaček, u kterých jsem si byl schopen vzpomenout na akordy - zpívala hlavně Pavlína - se nejvíc chytila píseň "Pijte vodu". Carlose jsme ji museli naučit, načež nás s ní celý víkend otravoval. Okolo jedenácté jsme se rozhodli, že v neděli pojedeme na výlet. Nejdřív, že půjdeme do městského parku, pak že někam dál. Nastalo rokování, v kolik ráno vyrazit: Joost byl pro odjezd po poledni, aby se hezky vyspal, Carlos navrhoval devátou, přece jen chápal, že na výlet je potřeba dorazit před setměním, česká frakce prosazovala radikálnější hodiny. Nakonec okolo půlnoci zvítězilo překvapivé řešení - na výpravu vyrazíme v pět ráno. Joost chvíli vzdoroval, ale Pavlína a já jsme se ne nadarmo narodili v totalitním státě, proto jsme ho rychle přesvědčili o nutnosti obětovat blaho jednotlivce pro dobro skupiny.

A opravdu, nějakým zázrakem jsme už v pět ráno seděli v Carlosově sportovním Nissanu Patrol a mířili na sever, směrem ke Karibskému moři. Po svítání jsme si z bezpečí jedoucího auta prohlédli přístavní město Colón, toho času nejnebezpečnější místo Panamy a pokračovali přejezdem plavební komory průplavu na západ. Po patnácti minutách Carlos zastavil u značené stezky v pralese. V dálce řvali opice, až z nich šel strach, bohužel na procházce - ač jsme se nacházeli v místě, kde se našlo 1000 druhů ptáků - jsme neviděli lautr nic. Pršelo, jak je na karibském pobřeží obvyklé po celý rok, takže kromě jedné straky zabalené do větrovky jsme neviděli už nic. Celý okruh, cíl naší túry, měl ostatně jen 1500 metrů. Carlos to očividně považoval za výlet, Pavlína a já jsme jen kroutili hlavou.

Vše bylo za chvíli vynahrazeno, když nás Carlos popovezl o kousek dál do svého "domku na pláži", jak ono místo nazval předešlého večera. Z domku se vyklubala krásná vila přímo u moře, schovaná za vysokým zeleným plotem, s vlastními 400 metry pláže. Ano, nepřeháním, Carlosova rodina vlastní obrovský kus pláže, který je z venku naprosto nepřístupný - píseček jen pro ně, před ním nakrátko posekaný golfový trávníček. Něco podobného jsem viděl snad jen ve filmech, že to může existovat i v realitě by mě nenapadlo. Idylku poněkud kazila jen bouda velikosti garáže krčící se na parcele kousek od vily, ve které bydlel se svou rodinou správce starající se o pozemek a o asi 8 psů, kteří přivázaní na lanech hlídali toto pohádkové království. Carlosovi na tom nepřišlo nic divného - ostatně tam vyrostl - my Evropané jsme jen na sebe vrhali tázavé pohledy. Ale co člověk vymyslí. Tahle rodinka se pořád měla líp než někde v Indii a třem holčičkám jsem docela záviděl to úžasné místo, kde vyrůstají. Já jsem si aspoň užil koupání v neuvěřitelně teplé vodě a posezení na terase za šumu moře.

V pondělí dopoledne jsme tento podivný ráj opustili a vydali se po zpoplatněné dálnici (jak nesnáším placení mýta) nazpět. Zajímavým zážitkům nebyl konec. Při vjezdu do města si Carlos umínil ukázat nám chrám postavený vyznavači Bahai. Cestou jsme ale narazili na další Panamskou kuriozitu - motoristické hodinové hotely. Fungují jednoduše - auto, bez výjimky s černými skly, přijede do tohoto podniku, zajede do garáže, za ním se automaticky zavřou vrata, a až poté, v naprosté anonymitě, řidič se svým doprovodem vyleze a zaplatí svou kreditkou. Při odjezdu nasedne do auta, zmáčkne tlačítko, vrata se otevřou a nikdo neviděl, kdo sedí dovnitř. Prý se nejedná o prostitutky, ale z valné většiny jde o to neinkriminovat dotyčnou dámu. Byznys očividně funguje výborně, protože za těch patnáct minut, co jsme si podnik rozpačitě prohlíželi, zaparkovaly čtyři vozy - a to bylo pondělí ráno. Kolem poledního jsme konečně dorazili na kopec za městem, kde si Bahajci vystavěli svůj chrám. Nádherný výhled, překrásná atmosféra, moderní architektura, která se povedla a která dobře splynula s okolím.

Večer jsem pokračoval ve svém seznamovacím maratonu, tentokrát jsem byl s dvěma Plutarcovými kamarádkami ze studií. Moc příjemné ženské, akorát obě - jako Plutarco - studovaly biologii, takže jsme se trošku míjeli svými zájmy. Ale aspoň obě také nejí maso, takže večeře v Italské restauraci stála za to a já se také konečně poprvé s někým bavil španělsky.

V úterý ráno jsem se konečně dostal k hledání bytu. Panamský craigslist (obvyklá to stránka pro hledání ubytování v USA) bohužel moc nefunguje, odpověděl jsem tedy jen na jeden inzerát a další byty hledal na jedné místní stránce. Při letmém pohledu na nabídku jsem zjistil, že bude jen velmi obtížné dosáhnout mnou stanovené ceny 200-300 dolarů za pokoj měsíčně. Příchod cizinců a následný realitní boom vyhnaly ceny nahoru, z Panamy se stalo drahé město. Odpovídání na inzeráty bylo jedno velké martyrium - moje španělština za moc nestojí, po telefonu to už byla úplná katastrofa, zvlášť když osoba na druhé straně drátu odmítala zpomalit své drmolení. V jeden okamžik už jsem byl tak vyčerpaný a zmatený, že na otázku "Cual es tu nombre" jsem odpověděl, že nevím, domnívajíc se že "nombre" znamená číslo - i když je to mé jméno. Dotazující si musel myslet, že jsem buď naprostý idiot, nebo že mám hodně zvláštní jméno - "Nosé".

Následovala prohlídka tří bytů, jeden byl daleko od centra a nic moc, za 250 dolarů mi to nestálo, další za 390, hezký pokoj, ale hlučný a poslední naprosto nechutný, pokoj bez oken, bez kuchyně, za kterých ti lichváři chtěli 350 dolarů měsíčně. Usínal jsem vysílen, demotivován a rozhodnut pronajmout si něco v centru, protože jsem si spočítal, že co uspořím na nájmu utratím za dojíždění taxíky a autobusy.

Na pondělní ráno jsem měl dohodnutou prohlídku bytu z Craigslistu. Chlap mi nabízel pokoj v centru za 400 dolarů. Když jsem přišel, byla doma jen uklízečka, která mi ukázala dva pokoje: jeden obstojný, ale do ulice, takže tam bylo docela hlučno. Druhý byl nádherně veliký, s vlastním psacím stolem, splňoval všechny mé předpoklady. Něco mi říkalo, že za 400 bude ten malý pokoj a že vzhledem k cenovým poměrům bude ten větší dražší. Uklízečka o cenách nevěděla nic. Tak jsem se rozloučil, litujíc, že na hezký pokoj nebudu mít peníze a chlapovi jsem napsal, že se mi ten velký pokoj líbí a bral bych ho, že ale nevím, zda na něj budu mít. Nemohl jsem věřit svému štěstí, když vzápětí odepsal, že velký pokoj je také za 400 měsíčně.

Abych nevletěl do nějaké boudy, dohodl jsem se, že se ten samý večer na pokoj ještě jednou dojdu podívat s Carlosem. Mezitím jsme odpoledne navštívili ještě další byt, pokoj pronajímal jakýsi černoch, který vypadal jak drogový dealer z béčkového filmu. Taky chtěl 400 dolarů a já se raději modlil, aby bylo všechno v pořádku s ranním pokojem.

Než jsem ho ale mohl navštívit, čekalo mě setkání s Plutarcovou rodinou. Zapomněl jsem sdělit, že Plutarco v současnosti studuje v Barceloně, všechny kontakty mi dohazoval po internetu. V hostelu mě tedy vyzvedla jeho maminka a sestra, které jsem se nejdřív zeptal, zda také studuje na univerzitě a naprosto mě vyvedlo z konceptu, když mi řekla, že jí je jen patnáct, protože jsem jí zařadil do své věkové kategorie. Protože maminka nemluvila španělsky, došlo na lámání chleba a já se musel začít snažit komunikovat. Nakonec jsem se setkal s celou rodinou - s tatínkem, který před 40 lety přišel z Itálie, s další sestrou, která vystudovala lodní školu a bude se živit jako kapitánka tankerů i s bratrem, který se živí jako programátor na volné noze.

Bohužel jsem musel spěchat zpátky, abych se v 8 setkal s Carlosem, který v okamžiku, kdy uviděl mnou vybraný pokoj, jen řekl "Ber to, ber to, neváhej", čímž se po 48 hodinách hledání vyřešila sága jménem hledání mého ubytování. A co jsem dostal: Více než dvacetimetrový pokoj s klimatizací, stolem a židlí v bytě, o rozměrech 280 metrů. Byt je tak velký, že mám chvílema pocit, že se zde ztrácím. Kromě rodiny, co to pronajímá, jsou tu ještě další tři nájemníci - setkávám se prakticky jen s kanadským libanonským Arménem, který taxikaří v Montrealu a sem se přijel ohřát a který je odporně upovídaný. Též tu během týdne oxiduje uklízečka, která je najatá na plný úvazek a která každý den vytírá a cídí celý byt, dokonce prý v rámci nájmu jednou týdně vytře i můj pokoj. V bytě je i pračka a sušička a co víc, z obýváku je mezi věžemi hotelu Intercontinental vidět moře. Před barákem se rozkládá malý park, a když přejdu šestiproudovou silnici, která je kvůli hluku snad jedinou vadou na kráse mého nynější příbytku, octnu se hned na oceánské promenádě. No lépe už to snad ani dopadnout nemohlo.

Bombaj

Můj počáteční šok z Indie musel už asi pominout, protože Bombaj, nejlidnatější indická megalopole a centrum indického obchodu, financí a filmu, mi ve srovnání se zbytkem Indie příšla jako klidné a příjemné město, jako jakákoliv jiná metropole. Jako každá jiná výtečná metropole - ať je to Londýn, Paříž, Barcelona, či New York - se Bombaj musí především zažít, následující poznámky jsou ještě méně adekvátní realitě, co se snaží popsat, než obvykle. Něco snad přiblíží fotky.

Ve čtvrtek ráno jsem po probuzení musel jít hledat ubytování pro sebe a pro Abby, která přijížděla toho večera. Po jistých peripetiích jsem nás nakonec ubytoval ve výborném hotelu, kde správce mluvil výtečně anglicky a na Indii byl tak neuvěřitelně přívětivý, až jsem z jeho ochoty a laskavosti byl opakovaně v rozpacích. Péče se odrážela i v čistotě pokojů a v tom, že pokoje byly zarezervovány dlouho dopředu, takže jsme vlastně měli obrovské štěstí, že jsme tam mohli strávit tři velmi příjemné dny. Hotel se navíc nacházel přimo v centru všeho dění, kousek od všech hlavních památek a dokonce jsme dostali i velmi milou mini-snídani do pokoje. Paráda. Vedlejší budova byla bombajská synagoga, jejíchž služeb Abby v pátek večer využila - bohužel se šabát nesl v dost smutném duchu.

Na čtvrtek totiž připadlo výročí teroristických útoků na Bombaj. Teroristy byl zavražděn i mladý izraelský pár a rodiče obětí přiletěli uctít jejich památku. Také celé město se snažilo vypořádat se svým traumatem. Ulice byly plné policie, vojáků, různých demonstrantů za mír a lásku a televizních štábů, soustředěných před hotelem Taj Mahal, kde se před rokem odehrálo jedno z hlavních dramat s rukojmími. Já jsem celý tento mediální mumraj pozoroval zatímco jsem snídal své obvyklé sušenky z vodou, když tu vidím, jak nějaký reportér přesvědčuje párek turistů, aby mu něco řekli na kameru. Ti ho však zarputile odmítali, až to vzdal, rozhlédl se a i přes mé otrhané seprané oblečení a neoholenou tvář (či právě proto) mě shledal dostatečně turisticky vypadajícím a vydal se za mnou. “Mluvíte anglicky?” “Sem tam,” říkám. To ho uspokojilo, načež mi vysvětlil, že je z indické televize a bude za deset minut v živém vysílání – a rád by, aby mu nějaký turista řekl na kameru pár slov o útocích. Byl jsem natolik hypnotizován jeho indickým přízvukem (stále mám pocit, že indická angličtina je parodie sama sebe), že jsem se nechal zlákat a už jsem stál před kamerou. Chlápek mi ještě napověděl, že můžu říct něco o tom, jak v Čechách (zatím!) nemáme teroristické útoky a brzy již začlo vysílání. Když popsal, co se v Bombaji děje, dostal jsem já svých 30 sekund slávy, kdy jsem vyplodil jakési bláboly a kydy o tom, jak mi to připomíná New York a že jsme rádi, že v Čechách zatím nebyl terorismus. Pak jsem se radši klidil pryč, aby mě snad nezačal lovit nějaký jiný štáb.

Bombaj je zvláštní město, kde se mísí koloniální sláva a současný hospodářský úspěch symbolizovaný desítkami bank v centru města s přelidněnými okrajovými čvrtěmi a chudobou slumů, kde údajně žije skoro polovina 14milionové populace. Pokud údaje nelžou, pak se těch 14 milionů směstná na plochu skoro stejně velkou, jako je Praha. Neboli představte si, že by se celé Československo přestěhovalo do Prahy. Ve slumu Dharavi, známém z filmu Slumdog Millionaire, se na ploše 1.75 km čtverečních tísní více než milion lidí. Pokud nechápete, jak je to možné, nejste sami.

Bombaj ale už vlastně neexistuje. Z britského města Bombay se na přání místních nacionalistů stala indická Mumbai a podobně byly přejmenovány názvy hlavních památek a ulic. Výsledkem je zvýšení indického chaosu, protože místní vše znají postaru a turista se jen stěží orientuje v krkolomně dlouhých místních názvech.

Oficiální koloniální jména možná zmizela, koloniální budovy a atmosféra však nikoliv a centrum města je tak holdem imperiální honosnosti. Masivní budovy s pseudogotickou výzdobou lemují široké bulváry, až má člověk pocit, že se nachází v nějaké karikatuře západní metropole. Tedy až na ty palmy. Nebo právě proto. Okázalé prostředí, přítomnost tolika bank a institucí, má dopad i na život ve městě – auta zastavují na červenou, žebráci se skoro nevyskytují a množství lidí žijících na ulici je téměř na minimu a člověk se může oddávat klidným procházkám. Tu na vás vykoukně McDonald, tu je luxusní obchod, támhle zase prodávají v ultra-sterilní restauraci italskou zmrzlinu, která ale nezapře Indii – při koupi jsme nejdřív dostali účet, na něj razítko, pak zmrzlinu do kelímku, ale nejdřív nám musela být zvážena, abychom dostali 75 gramů přesně a ani o chlup víc nebo míň. Nákup byl větším zážitkem než samotný předražený vodnatý produkt.

Centrem turistického života je čtvrť Colaba, kde se nacházejí skoro všechny turistické hotely, restaurace a stánkaři a prodejci a které jsme se vyhýbali, seč to jen šlo. Se vzrůstající zdáleností od Colaby ustupuje civilizace (západní, abych neurazil tu indickou, starou, honosnou a komplexní, která se mi však zdá utopená v chaosu, bídě a špíně.) Ulice a uličky se začínají plnít – lidmi, odpadky, a vším možným i nemožným, ačkoliv v Bombaji nejsou na ulici krávy, což mě ze začátku dost znervóvňovalo. Stejně tak do města nesmí rikšy, což asi vysvětluje můj pocit, že Bombaj je klidné město. Taxikáři očividně mají práce dost a když jsem sledoval večerní úporné snažení Indů stopnout si taxíka, přpadal jsem si jak v New Yorku.

Prakticky poslední výspou Britské civilizace je Victoria Terminus, železniční stanice, nyní přejmenovaá na Chhatrapati Shivaji Terminus, jež byla v roce 2004 zapsána do UNESCA. Z dálky připomíná obrovkskou katedrálu, za její rozlehlost a výzdobu by se nemusela stydět žádná církev. Dnes jí denně prochází stovky tisíc cestujících, nejvíc v celé Asis, já jsem fascinovaně pozoroval tu nekonečnou řeku lidí neustále se valicích z jejích bran. Za stanicí se nachází několik tržnic, ta s ovocem a zeleninou byla pastvou pro oči, domácí harampádí jsem nepotřeboval a při rychlém pohledu na jatka – Abby se k nim raději nechtěla ani přiblížit – jsem si zase blahořečil, že v Indii nejím maso.

A někde tady začíná přelidněný chaos – některé budovy musely být postaveny ještě za Britů, tedˇsi je ale vzala zpátky velkoměstská džungle. V sobotu jsme se příměstským vláčkem vydali do čtvrti Mahalaxmi, kde se nalézá největší bombajská prádelna. Desíty, možná stovky lidí tam ručně drhnou prádlo, celý den ponořeni po kolena ve vodě. Kampak s automatickou pračkou – a kampak s knoflíky, protože při pracím procesu se s prádlem vší silou mlátí o kámen (na vesnici u potoka) nebo o beton.

V celé oblasti se mísí staré koloniální baráčky, činžáky a vilky s moderním bordelem z kterého vystupují nové věžáky a polo-mrakodrapy. V jedné z úhledných vilek se nalézá muzeum Mahátmy Gándhího, který v budově přebýval během svých pobytů v Bombbaji. Muzeum Gándhího náležitě glorifikuje, ale v jeho případě je to zasloužené – stále nemůžu pochopit, jak během etnických nepokojů, kdy v Kalkatě docházelo k obrovskému krveprolití, dokázala Gandhího hladovka a hrozba, že se uhladoví až k smrti, přivést znepřátelené strany k rozumu a k ukončení násilností. Pokud kdy existoval nějaký světec, pak to byl rozhodně Gándhí. Po Gándhím následovala městkská pláž, kde, jak nás upozornil Lonely Planet, se v žádném připadě nelze koupat, ježto voda je toxická.

Po pláži jsme se oddali bloudění v bombajských uličkách, kde jsme měli šťastnou ruku a narazili i na indické poměry výtečnou vegetariánskou restauraci. Narozdíl od turistických destinací, kde se sice nabízí čínská, mexická, italská a někdy i britská kuchyně, ale předražené (na indické poměry) jídlo je často o ničem, stravování ve městech je samá radost. Stačí se projít po hlavní ulici a po chvíli člověk nevyhnutelně narazí na nacpanou restauraci, kde se jídlo točí v obrovských kvantitách a číšnici jsou neskutečně rychlí a ochotní, na indické poměry naprosto neuvěřitelně. Jídlo je bez výjimky excelentní, ceny jak z nějakého socialistíckého ráje. Nevíc stresujícím aspektem každé návštěvy restaurace se tedy stává otázka, co si z desítek položek v menu vlastně vybrat. Polovinu věcí jsem už schopen identifikovat, o druhé polovině nemám tušení, co ta slova znamenají. Číšníci většinou angličtinou nevládnou – mám tedy experimentovat s něčím úplně neznámým, dát si něco, čemu rozumím, ale co jsem ještě neměl nebo si užít jeden z mých oblíbených pokrmů, který stejně každá restaurace dělá trochu jinak? Ideální by bylo cestovat ve skupinách po deseti, aby každý mohl objednat něco jiného. Sám na to prostě nestačím.

V sobotu jsem se tomutu mučivému vyhnul. Majitel restaurace – vládnoucí velmi obstojnou angličtinou – mi doporučil „thali“. Thali je indické „all you can eat“, kdy host dostane na podnose několik kelímků s rozličnými pokrmy, které mu jsou na přání neustále doplňovány. Jídlo bylo výtečné, jen jsem nevěděl, jak rozdělit svou pozornost na těch asi deset, co se mi mihaly na stole.

Zbytek soboty a nedělní dopoledne jsme strávili procházením se po městě a pochutnáváním si na dalších kulinářských zajímavostech. Jako nejkosmopolitnější město Indie má Bombaj nepřebernou nabídku snad všech možných i nemožných kuchyní, ani rok by nestačil na jejich prozkoumání. V neděli odpoledne jsme se vydali zpět na železníční stanici, koupili si za 25 korun lístek na 200 kilometrovou cestu vlakem zpět do Pune. Do vlaku jsme si šli sednou hodinu a půl před odjezdem, abychom urvali místo v nerezervované části druhé třídy. Jinak bychom se dost nastáli. Po cestě jsme míleji několik slumů a já si pořád dokola říkal, jak tam ti lidé mohou žít. Nechápu, nechápu, nechápu.

Tímto končí mé cestovatelské dobrodružství, možná budou ještě následovat některé zapomenuté myšlénky nebo postřehy, které se do žádného vyprávění nevešly.

Slonění

Dnešního rána jsem si splnil sen a svezl se na slonovi. Ještě teď jsem z toho v opojení. Přispal jsem si a nestihnul jsem slonní ranní hygienu, přišel jsem ale včas na líčení, kdy slonní obličej dostal slušivý make-up. Po něm už stačilo z kapsičky vytáhnout sto rupií (40Kč) a než jsem se nadál, stál jsem na zídce, vedle mě slon, já na slonovi a už se křečovitě držím provazu, který má ovázaný okolo krku. I když je to slon indický, tedy menší než jeho africký bratříček, přece jen je to vysoko, sedlo žádné. Naštěstí slon kráčí důstojně a pomalu, já se uklidňuju a uvědomuju si, že ty štětiny na jeho krku a hřbetě dost píchají. Ale co, užívám si své dvě minuty slávy a zuřívě se držím, když slon zvedá chobot a tím pádem i krk, na kterém se křečovitě drží jakási postavička. Brzo ale už přelázám na zítku, slonovi dám do chobotu požadovanou bankovku, ten ji obrátně předává pánovi. Já ještě za odměnu dostávám slonní požehnání chobotem na hlavu.

Po této radostné události už jsem věděl, že cokoliv dalšího bude dnešního dne jako bonus.Rozhodl jsem se pořádně prozkoumat celý areál a za 15 korun jsem si na celý den zapůjčil kolo. Jako už potolikáté v Indii nechápu, jaký mají byznys model, protože jsem za kolo zaplatil a to bylo vše. Nechtěli jméno, pas, zálohu nic. Tady ho turisto máš, večer ho vrať. A očividně to funguje. Rozjel jsem se na docela slušném kole bez přehazovačky, sluníčko příjemně hřálo a já se kochal výhledem do krajiny. Nakonec jsem dorazil k dalšímu chrámu na kopci, kam jsem kolo vytlačil a zaparkoval. Konala se tam zrovna nějaká svatba, vyhrávala vesnická kutálka - s muzikanty jsem se spřátelil (i když anglicky neuměli ani slovo) a dokonce jsem jim vysvětlit, že taky hraju na klarinet. Načež oni mi ho začali nabízet, ať zahraju, což jsem kvůli své hygienické paranoie musel odmítnout. Oni se mě na oplátku ptali, zda nemám klarinetové plátky. Bohužel. Další věc, co jsem zapomněl.

Zároveň se kolem mě točila tlupa dětí, které se střídavě chtěly fotit, žádaly propisky nebo žadonily peníze. Co bylo zpočátku roztomilé po chvíli začalo být otravné, a tak jsem se jal odejít. Jak jsem vycházel z chrámu, vidím, jak se jeden z chlapečků naklání nad mým zadním kolem. Co to proboha chce? Aha, vyfoukl mi pneumatiku, je naprosto prázdná. Co teď s tím? Chvíli jsem tam stál a okouněl, doufaje, že mi někdo za malou úplatu nabídne pumpičku. Nestalo se, jen já jsem byl obležen horou malých Inďat, která čekala, co budu dělat. Sebral jsem se a dal se na odchod - ještě na mě křičeli cosi o tom, že nejbližší pumpičku najdu až za 4 kilometry, ale mě vyhlídka příjemné procházky - ač s tlačením kola - až tak nevadila.

Asi po deseti minutách se na mě usmálo štěstí, narazil jsem na shluk chaloupek u silnice. Hned před první seděl chlap a když jsem mu naznačil, že potřebuju pumpičku, jal se mi pomáhat. Škoda že anglicky neuměl ani slovo, kolo nafouknul výborně. Já mezitím pozoroval jeho příbytek, který byl velikosti menší posázavské chatičky. Postupně z té špíny vylezlo 8 dětí - aspoň tolik jsem jich stihl napočítat - a buď sledovaly mě nebo se krmily rýží z jakési misky. Na rozdíl od chrámových raubířů byly až neuvěřitelně plaché, na má gesta prakticky nereagovaly. Znovu jsem si přípomenul, proč mi indický venkov připadá tak vylidněný a vzdušný - v prostoru, kde bychom měli garáž na motorku, bydlelo minimálně deset lidí, skupinu ovcí a další domácí zvířenu nepočítaje. A jak už to tak bývá, chlap za svůj dobrý skutek nic nechtěl, vnutil jsem mu tedy aspoň 15 rupií, jediné drobné co jsem měl. Drobné. 50 rupií (20 Kč) mi již přišlo moc. Těch 6 korun je směšných, tady to ale vydá na rýži na celý den, myslím. Raději ale rychle pryč, pryč od této chudoby, z které je mi fyzicky nevolno, zpátky do našeho hezkého turistického městečka, kde je sice také špína a nepořádek, prašné cesty, prasata, kuřata, ovce, krávy a děti válící se na ulicích, přesto to ale pořád je prosperující centrum.

Během oběda mi nějaká další dobrá duše vyfoukla tentokráte kolo přední. V "půjčovně" po několika minutách usilovné aktivity sehnali pumpu (přinesli ji od vedlejšího stromu) a poznamenali, že kolo mi musely vypustit děti z jiné vesnice, protože ty místní by "nic takového rozhodně neudělaly." Zbytek odpoledne jsem strávil projížděním okolí, kde se mísí staré pobořené chrámy, hromady kamení, palmy a zchudlé vesnice. Za celý den jsem natočil asi 40 km. Od kola už jsem se radši nevzdálil ani na krok. Jen jsem se začal nějak moc drbat, až mi za chvíli došlo, že slonní blechy, narozdíl od těch psích, na člověka rozhodně jdou.

Hampi

Když jsem odesílal poslední příspěvek, netušil jsem, že mě ještě večer čeká malé dobrodružství. Zasekl se nám totiž zámek. Holanďan s sebou měl zámek na dveře s číselnou kombinací, díky kterému jsme na sebe nebyli během dne na pláži vázaní. A najednou kombinace prostě nefungovala, zámek nešel otevřít. Po vyzkoušení různých kombinací jsme museli konstatovat, že je po zámku, a jali jsme se hledat domácího, zda nemá kleště. Jak se ukázalo, stačil tlustý šroubovák, kterým zámek v pohodě vylomil. Rozčarování z celé příhody bylo dvojnásobné - zámek nás nejen zradil, ale v případě najezdu lehce nadprůměrně inteligentní opice vybavené kusem železa by vydržel asi tak dvě sekundy. C'est la vie.

V sobotu jsem si přivstal - chodím spát čim dál dřív, brzo budu vstávat v pět - a šel se v půl osmé podívat na slíbené koupání slona. To se konalo v řece tekoucí hned pod naším městečkem, přímo před hlavním chrámem. K řece vedou docela dlouhé schody - gháty - které svou šíří přípomínají fotbalové ochozy. Když jsem přišel, slon už byl v plné akci, na povel cvičitele se různě nakláněl a lehal si, až mu z vody čouhala jen špička chobotu. Na oplátku ho jeho pán důkladně drhnul kartáčem. Vedle slona ranní koupel provozovali i Indové, takže se na břehu válely spousty šampónů, mýdel, kartáčků a dalších nezbytných (ne)hygienických potřeb. Válela se tam ovšem také tlupa turistů, které střídavě fascinovaně fotografovala slona a Indy. Slon si z celého mumraje nic nedělal, majestátně se nechal vyčistit a na památku při odchodu na schodech zanechal několik obříh koblih. Kam se hrabou koně.

Já jsem se s Holanďanem vydal na vydatnou snídani, kdy mě lahodná porce ovesné kaše, palačinka s papájou a smažená vajíčka s toustem, má první skutečná snídaně v Indii, výtečně připravila na náročný den. Po snídani se k nám ještě přídala jedna sympatická Němka, která studovala matematiku a náboženství a s kterou jsem tedy měl o čem zapříst debatu, a Estonka, která sice studovala v rámci Erasma na Umprumce v Praze, ale jinak má určitě blíž k Rusku. Hlavně co se stylu oblékání týče. Až mi přecházely oči, jak jsem nevěděl zda se dřív dívat na maskáčové kalhoty, tričko z nějakého komiksu, obrovské růžové brýle, zářivě rezavé vlasy nebo koženou ledvinku, která celé kreaci nasadila cirkusovou korunu. Brzo mi ale naštěstí oči přecházely z památek a estetický cit se mohl uklidnit.

Půl milionové Hampi bylo hlavním městem mocné Vidžajnagarské říše, jež v 15. a 16. století ovládala celou jižní Indii. Jako v Goe se z města v zásadě dochovaly jen náboženské stavby. A jako v Goe to stojí za to. Celý areál je posetý hinduistickými chrámy - jakýkoliv popis se nemůže rovnat fotkám, které se mi snad už někde podaří nahrát. Městečko je soustředěno kolem jednoho z nejimpozantnějších, ale další se nalézají rozseté až do vzdálenosti třech kilometrů. Pomalu jsme tedy šli po silnici a každou chvíli nahlíželi do nějakého chrámu. Sluníčko, nejdřív schované za mraky, takže to vypadalo na déšť, příjemně hřálo, pak už pálilo a já litoval, že jediné čisté tričko, co mi vybylo, má černou barvu - moji spoluputovníci zase želeli toho, že si místo deštníků a pršiplášťů nevzali radši čepice. C'est la vie.

Asi nejpříjemnější na celé prohlídce byla absence otravných prodavačů. Prostě jsme se procházeli a nikde nikdo nebyl. Dokonce ani moc turistů ne. Když jsme nakonec narazili na jakýsi školní výlet asi desetiletých dětí, bylo to příjemné zpestření. V mžiku jsme byli obleženi, protože si s námi všichni nutně museli potřást rukou a zeptat se nás na jméno - tedy využít svou veškerou znalost angličtiny. Většina památek byla, světe div se, zadarmo a platit se muselo až za vstup do areálu královského paláce. Pět dolarů jsem dal rád, za odměnu jsem vstoupil do nádherně udržovaného areálu, kde tráva byla zelenější, zdi čistší a všechno upravenější než jinde. A to tu všude panuje všeobecný pořádek, památky jsou v dobrém stavu a je vidět, že je o ně pečováno, a dokonce jsou všude odpadkové koše. UNESCO dělá očividně divy. To jen Praha se snaží o sto seč, aby ji z UNESCA vykopli. Nejlepší z celého areálu byly bezkonkurečně bývalé královské sloní stáje (každé stání by vydalo na garáž pro střední bagr), kde jsem se mohl oddávat snění o svém vysněném domácím zvířeti. Ano, až vyrostu, chci slona!

Okolo druhé nás rikša zavezla na druhý konec areálu, k jinému chrámu. Tomu samozřejmě předcházelo smlouvání, tentokrát dost drsné, ale řidič očividně podcenil naši evropskou umíněnou ochotu jít to celé pěšky, a tak se nakonec jelo za naši cenu. Další chrám byl ještě nádhernější než všechny předchozí, ale v tu chvíli jsem už byl lehce přechrámovaný - a to jsme ještě cestou domů potkávali další a další, ke kterým už jsem neměl sílu ani vzhlédnout. Město rozhodně muselo být vysoce prosperující, aby si dovolilo takovouto sbírku. Bohužel ze sekulárních památek se nic moc nedochovalo, z královského paláce byly vyhrabány základy, a tak jsem si případal jako v Persepoli a v jiných podobných místech: tady leží nějaké rozházené šutry, vypadá to docela geometricky a ty si, turisto, představuj, že vidíš nádherné město. Nějak mi tento způsob památkování nejde a těch šutrů už bylo dost.

Vlastně nebylo - zatím jsem totiž nepopsal jedinečnou krajinu kolem Hampi. Všude, kam se podívám, vidím hromady, kopce, hory šutrů. Obrovské balvany ležící na sobě jakoby je tam vyklopil nějaký gigantický bagr. Krajina jak z Flinstoneových. Vzdáleně mi to přípomíná ty šílené zábavní parky na Floridě, v kterých ale balvany byly z plastu a hrál se pod nimi minigolf nebo sloužily jako prolízačky. Krajina trošku jak z amerického západu, jak jsem ho poznal v červnu. Krajina, které se nemohu nabažit. A nakonec jen velmi řídce obydlená krajina - mezi všemi těmi přerostlými balvany je jen málo místa pro rýžová políčka.

Dnešního rána (já už byl vzhůru od půl sedmé), jsme se převozem vydali přes řeku a vyrazili na ... další chrám. Tentokrát ale seděl na vrcholu vysokého kopce, odhadem jsme po schodech museli zdolat aspon 50-75 metrů převýšení. Cestou - byly to asi 3 km - jsme prošli dvěmi malebnými vesničkami a idylickými rýžovými poli, jejichž zeleň se odrážela v zeleni banánových a kokosových alejí a neuvěřitelně košatých banjanových stromů. Idyličnost samozřejmě trvá vždy jen do chvíle, než potkáte prvního člověka, který vás rychle vytrhne z rustikálního snění a vrátí vás do reality. Kromě hlavní silnice jsou silnice prašné, všude špína, v tom se batolí děti, psi, prasata, slepice, krávy (až budu zpátky v Evropě, určitě mi nepřítomnost lejn bude připadat divná) a všechno jiné možné i nemožné. Ženy se mezitím starají o děti, vaří nebo perou prádlo - u potoka, kde ho máchají ve vodě, namydlí a pak s ním zuřivě třískají o kameny. Ani se nedivím, že sárí nemají knoflíky.

Výhled z kopcohory byl úžasný, chrám se ukázal být chrámečkem, což stejně stačilo skupince pobudů a žebráků, kteří se však na indické poměry chovali velmi slušně, až diskrétně. Cestou zpátky jsme se před náporem palčivého slunce schovali do stínu obrovského kamene u cesty. Během naší půlhodinové přestávky před námi defilovaly děti vracející se ze školy. Nejdřív ty rychlejší na kole, pak ty cestující pěškobusem. Spousta se jich u nás zastavila a následovalo obligátní potřásání rukou, jména a tentokrát i dotazy, zda máme propisky. Z nějakého důvodu se všechny děti - bez výjimky všechny - rozhodly nás požádat o propisku. Bůh ví proč. Propisky jsou zřejmě v módě. A tak jsme se v dobré náladě a s pocitem dobře vykonané turistické práce vrátili za překrásně zářícího slunce zpět. Následoval výtečný pozdní oběd a pak jen odpočinek. Zítra si chci ještě celý areál prohlédnout na kole a pokud se mi podaří zvítězit nad záludností indického rezervačního systému, a hlavně místních Indů, kteří mi lístek měli zarezervovat, v pondělí ráno se vlakem vracím zpátky na pobřeží.

Klimatický minipříspěvek

Prší. Od včerejšího večera leje. Ačkoliv se letos hodně natáhla, monzumová sezóna skončila už před měsícem. Teď je období sucha, kdy nemá pršet. Už na třetím místě se setkávám s tím, že se počasí chová naprosto divně. V lednu v Panamě bylo taky období sucha - v lednu tam nikdy neprší - a lilo jako z konve. Sněhové bouře na začátku října v Praze za mých mladých let nebývaly. A teď průtrž mračen v Indii. Zda se klima otepluje nebo ne a zda za to lidstvo může, je celkem jedno. Klima se mění a my se budeme muset vypořádat se stále častějšími extrémními výkyvy a se ztrátou tradičních cyklů.

Ale vysvětlujte to nebohým místním farmářům (farmář je nadsázka, často celá rodina závisí na půl hektarovém políčku), kteří nedávno sklidili rýži a teď ji mají všechnu rozloženou venku, na sluníčku, kde ji ručně mlátí. Cep do ruky a hezky postaru. Protože Indii chybí infrastruktura, třetina zemědělské produkce se, podle jedné chytré knihy, co jsem nedávno dočetl, nějakým způsobem zkazí, nahnije atd. než se dostane na stůl spotřebitelů. Do rýže teď prší a ač to bude sluníčko brzy jistě přírodě vynahrazovat, jednou namoklá rýže shnije, zplesniví nebo se do ní dostanou různí škůdci.

Jak často zdůrazňuje nositel Nobelovy ceny Amartya Sen, hladomory v Indii nejsou, protože Indie je demokracie. Poslední velký hladomor byl v Indii ještě za Britů, od té doby dokázala často jinak naprosto dysfunkční byrokracie vždy svou populaci zachránit před smrtí hladem. Voliči by se jinak vzbouřili. V tomhle je demokracie krásná. V té samé demokracii se ale hlasy při volbách kupují a usvědčení kriminálníci se vyhýbají trestu tím, že se dají na politickou kariéru. Hlad mají chudí Indové stejně pořád. Jen na ten hlad neumírají. Jak jsem se dozvěděl, dvoum "holkám", které doučuje Abby, je dvacet let. Víc než patnáct bych jim netipoval. Nedostatek živin je prostě vidět na první pohled. Ponesou si to s sebou celý život.

Venku prší a prší. Už tak chudí a vyzáblí vesničani nebudou zase mít vůbec nic. Kolik dalších se jich vydá do měst, z hadrů si postaví chatrč ve slumu a bude snít o tom, že si jednou, pokud se na ně štěstí usměje nebo pokud budou obzvlášť úspěšní v drsném prostředí městské džungle, budou moct zničit plíce vdechováním smrtících výparů při řízení rikšy?

Psáno v 21. století, z chudší části světa.

Vzdělání - řešení chudoby?!

Posledních několik dní, ač chudých na velké cestovatelské zážitky, mi připomnělo život na Harvardu. Na kampusu United World College, i normálně překypujícím tak zajímavými lidmi, se tento týden vynořily dvě další inspirativní osoby, které dále obohatily už tak velmi stimulující intelektuální život. Dnešní příspěvek se věnuje lidem, které jsem tady potkal a kteří svůj čas, invenci, úsilí či peníze věnují snahám o zlepšení otřesných životních podmínek v Indii.

Lamentace nad otřesnou chudobou se táhne všemi mými příspěvky a ani tento nebude jiný. Hrůzy indického života mi trhají srdce pokaždé, kdy se vypravím za hranice školního, ostnatým drátem a mnoha strážnými hlídaného ráje. Škola leží na vrcholu docela vysokého kopce-hřebene, na obou stranách se rozkládá údolí poseté vesnicemi. Na indické poměry jsou okolní vesnice prý relativně prosperující a pravý středověk vládne v severních státech. Indie je podobně jako USA rozdělena na mnoho států, které mají obrovskou moc a mezi kterými se objevily regionální rozdíly. Na rozdíl od Evropy a USA je v Indii relativně bohatý a prosperující jih, zatímco severní státy by vydaly na příručku "Co všechno a jak může nefungovat". Zatímco jih se překotně rozvíjí, zvyšuje gramotnost, snižuje dětskou úmrtnost, přitahuje zahraniční investice a začíná dbát na vzdělání (Pune je velké univerzitní město), na severu se podmínky dokonce zhoršují a výčet nedostatků by vydal na samostatnou knihu.

Jih je na tom samozřejmě dobře jen ve srovnání s apokalyptickým stavem severu - při sobotní návštěvě Pune jsme kromě všech obvyklých a již pojmenovaných obtíží byli neúprosně pronásledování žebráky. Když se na nás v jednu chvíli nejdřív přilepil chlap s miminem na rukou a pak dotírající malá holčička s neuvěřitelnou výdrží, bylo mi úplně fyzicky nevolno - ze sebe, ze své bezmoci, z celého světa, z toho, jak mě situace nutila se zatvrdit, abych se úplně nezbláznil. Blázinec nebo zatvrzení se - nic jiného se nenabízí. Holčiččino (mohlo jí být tak 6-7) neustálé popotahování za ruku do mne vysílalo vlny hrůzy, až jsem úpěnlivě toužil nechat se nějakým kouzlem přenést zpět do střední Evropy. Do míst, kde Václavák za poledne je považován za přeplněný a kde existence sociálního systému dovoluje člověku v klidu spát.

A kde pohled na lidi žijící ve slumech v chýších sestrojených ze všeho možného a většinou spíš nemožného nevyvolává pocity snad ještě horší, než žebravé holčičky s hlubokýma prosebnýma očima. Fyzická a duševní nevolnost při spatření slumů není bez toho tahání za ruku tak bezprostřední. A to navíc život ve městě - i v těch nejhorších slumech - je skoro vždy lepší než život na vesnici, jak ukazují miliony a miliony Indů, kteří rok co rok nohama volí drsný městský chleba, který je pořád lepší, než permanentní polo-hladovění a naprostá bezvýchodnost života na vesnici. Evropská historie jako na dlani - jako kdyby se konec středověku odehrával znovu. Ne nadarmo napsal Salman Rushdie v předmluvě ke své skvělé knize "Děti půlnoci", že za inspiraci vděčí též dvěma zásadním indickým spisovatelů - Jane Austenové a Charlesi Dickensovi. Austenové za její romány o postavení žen v konzervativní společnosti a Dickensovi za vylíčení následků postupující industrializace.

Jak ale z této hrůzy ven? V minulosti už byly vyzkoušeny všechny možné a nemožné přístupy, postupy, projekty, strategie, plány a jiné smysly a nesmysly (mezi)národních institucí. Jediným, komu ale tato pomoc bezpochyby a bez jakýchkoli diskusí pomohla, jsou zatím švýcarské banky, spravující konta zkorumpovaných úředníků od Afriky přes Indii až po Čechy. V Indii se ale v rámci programů zaměřených na chudobu vyvinuly korupční potenciály, anomálie, zneužívání a nezamýšlené účinky, nad kterými i otrlému potomku praotce Čecha zůstává rozum stát. O administrativních hrůzách indického státu a zoufale pokřivené mentalitě Indů, která se v mnoha místech jen obtížně srovnává s postupující modernitou, více až příště, teď už k - snad optimističtější - věci.

Moji noví inspirativní známí totiž sázejí na vzdělání. V blízké vesnici už pět let běží experiment, který obchází výše zmíněné mechanismy centrální "pomoci" a všechny úřady vůbec. Indické školy jsou notoricky známé svou neschopností děti cokoliv naučit. Povinné jsou jen čtyři roky školní docházky i ty jsou však nezřídka naplněny jen de iure, kdežto de facto učitelé, neustále čekající na zpronevěřené platy, často děti nenaučí ani číst, psát a počítat. O tom, že by prošly deseti nebo dokonce dvanácti lety školní docházky, si vesnické děti mohou nechat jen zdát. Bez základní gramotnosti a bez znalosti angličtiny jsou odsouzeny buď k dalšímu živoření na vesnici nebo, pokud se rozhodnou utéct, mají ve městech naději jen na ty nejhorší práce. Trpí jak nedovzdělané a k bídě a plození dalších ubohých dětí odsouzení studenti, tak i indická ekonomika. Té chybí kvalifikované pracovní síly, jež jsou jedním ze základních předpokladů rozvoje - k tomuto závěru ostatně došla i Čína a její centrálně řízený systém z toho vyvodil patřičné závěry. Od naprosto dysfunkční, zkorumpované a etnicky, národnostně, kastovně, sociálně a státně rozdrobené indické byrokracii takovýto centrální plán podpoření vzdělávání nehrozí. Začarovaný kruh chudoby si může vesele pokračovat.

Osvícený program, pro který pracuje i Abby, byl před pěti lety založen Muditem Tyagim, indickým emigrantem do USA. Mudit vyrostl na indickém venkově a díky své inteligenci a notné dávce štěstí dostal stipendium na nejprestižnější privátní střední školu v Indii, kde se vzdělávají indické elity. Odtaď zamířil na americkou UWC v Novém Mexico a pak na New Yorskou Columbii. Skončil v Silicon Valley a po celou dobu svého amerického dobrodružství přemýšlel, jak pomoci své rodné zemi. Vzdělávací program je Akšara plodem jeho fantazie, elánu a přesvědčení.

Program běžící v blízké vesnici nahrazuje funkci státních škol. Po překonání prvotní nedůvěry vesničanů se Harše, ženě která programu věnuje veškerý svůj čas a jíž patří největší díl uznání za jeho praktický úspěch, podařilo vybudovat systém, který v učí adolescenty předměty jako je matematika či angličtina. Bez těchto znalostí nemají studenti žádnou naději na lepší budoucnost. A naopak. Program je navíc spojen s UWC, její studenti dělají s místními dětmi některé aktivity společně a UWC se snaží Akšaru všestranně podporovat.

A právě Mudit ve čtvrtek na tři dny přiletěl z USA na jednu ze svých pravidelných mininávštěv. Tentokrát se ale chtěl nejen přesvědčit, jak se programu daří, ale přivezl i plán na masivní expanzi. Dosavadní úspěch programu mu dodal optimismus a Mudit chce svůj projekt replikovat i v jiných oblastech Indie. Jako pravý - teď už americký - businessman myslí ve velkém a tak čtvrteční večer věnoval diskusi, jak získat a zpracovat různé statistiky o vzdělání v Indii, aby se mohl vytvořit plán, jak celý program potenciálně replikovat absolutně kdekoliv. Z jednání, na kterém jsem se kvůli své zvědavosti také ocitl, mi pravda šla trochu hlava kolem. S více než miliardou obyvatel se i počet škol počítá na stovky tisíc - pro našince jsou to těžko uchopitelná čísla. Mudit zárověň pracuje na webové prezentaci celého projektu, kterou chce použít na sofistikovaný fundraising - studie behaviorální psychologie chování lidí na internetu má v malíčku. Jeho optimismus byl nakažlivý, jeho energie nevyčerpatelná, jeho střídmá logika osvěžující - zvláště pro mě a Abby, po čtyřech letech abstraktních akademických diskusí na nás Muditovo sice idealistické, zároveň však vždy ve faktech zakotvené a navýsost realistické myšlení působilo jako osvěžující lázeň.

Ačkoliv vlastně s programem nemám žádný vztah - kromě toho, že jsem se na chvíli usadil na kampusu - pozval Mudit i mě na páteční večeři s dozorčí radou organizace, která sestávala ze tří příjemných Indek. Dále tam byla Abby, Harša a několik dalších lidí, kteří patří k programu. Protože jsme v Indii, za skvělou večeři pro 14 lidí zaplatil Mudit 80 dolarů. Neboli večeře v Cambridgi pro dva. Jenom na okraj - Indické pivo King Fisher, ač (nebo snad právě proto?) 8 promilní nestálo kvůli své podivně sladké chutí za nic. Taková nedodělaná polo-medovina.

Na kampus jsme se vrátili o půlnoci, Mudit už v půl páté vstával, aby si zacvičil jógu s Michaelem, čerstvým absolventem UWC, a v půl sedmé jsem se k ním přidal já - vydali jsme se k patnáct minut vzdálené rujně hinduistického chrámu (původně velký asi jako nějaká kaple), který byl až do nedávna v naprostém zapomnění. Podle archeologického zhodnocení se nejstarší část nyní rozbořeného chrámu datuje do 8. století. Rozvaliny leží pod masivními stromy (tentokrát bez opic), skryty v zeleni, a tak jsem si na chvilku připadal jako Indiana Jones. To mě ovšem hned přešlo, když Mudit vytáhl a rozdal plastové pytle, abychom splnily hlavní účel návštěvy - sesbírání odpadků, jež tam v poslední době nanosili vesničané. Tímto způsobem vykonal Mudit před svým odjezdem trochu obecně prospěšné práce - v Americe byl dobrovolníkem pro Obamu.

Po návratu jsme se Abby, Michael a já nacpali do Muditova Jeepu a v 9 vyrazili do Pune. Michael je 18-letý kluk, vedle jehož zkušeností a vyspělosti blednu já i většina mých kamarádů. S Abby také neustále zapomínáme, že má za sebou teprve střední školu. Michael je Australan, jehož tatínek je Kanaďan a maminka nedávno objevila Italské předky, takže se může chlubit třemi pasy. Já si z něj tropím srandu, že se zarytě drží britského impéria, protože před příchodem na UWC žil s rodinou několik let v Malajsii a míří na školu v USA. Na Duke University, k obrovské lítosti Abby a mě, protože se dostal na Harvard, ale obrovské stipendium Duku a nějaký přidementnělý vypatlaný absovent Harvardu, který mou alma mater vylíčil v absurdně negativních barvách, Michaela přiměly odmítnout tu nejlepší školu na světě, na které by se někdo jako on mohl skvěle uplatnit. Ne že by Duke byl tak špatná škola, navíc mu dává hodně peněz i na letní projekty, ale stejně nám to přijde škoda. Talentem by se nemělo plýtvat. Michael si ale letos rozhodl udělat gap-year, tedy volno před nástupem na college. Zatím studoval hindí, kterou už obstojně ovládá, a teď stráví měsíců cestováním po Indii. Bude zkoumat, kam všude by Akšara mohla expandovat a všestranně na tom pracovat. Už během dvouletého studia se zaměřil na práci s vesničany, spousta z nich ho zná - jak jsme poznali při návratu v sobotu večer - a ví toho hodně. O Indii, o jejích problémech, o rozvojové pomoci, o světě. Smekám klobouk.

Byli jsme tedy moc rádi, že se k nám v sobotu přidal. S někým, kdo hovoří hindí, jsem si už připadal jen jako poloturista, odrážel nájezdy otravných prodejců a rikš a navíc nás vzal do dobré - a hlavně domorodci nacpané, tedy kvalitní - restaurace. V Pune jsme se dlouho potulovali ulicemi, nechal jsem se pomalu omývat všudypřítomným chaosem. Město je rozlezlé a chybí mu jakýkoliv střed - prostě jedna hektická ulice za druhou, plus stará pevnost a řeka, která připomíná stoku. (Tímto se omlouvám všem českým stokám). Výlet byl prošpikován Michaelovými historkami a postřehy o Indii.

Post Scriptum: UWC mi sice Harvard připomínat může, dost tomu ale tady také chybí. V Pune jsem si koupil 3 lahve indického bílého vína - na místní poměry nebylo při ceně okolo 150 Kč za kus vůbec levné (to samé jsme dali za několikachodový oběd pro tři). První načatá láhev byla jakž-takž pitelná poté, co jsem vypnul chuťové buňky rozmazlené letním plundrováním rodinných zásob vybraného vína. Tady se jednalo o nakyslé víno zanechávající lehkou pachuť alkoholu, které se snažilo předstírat chuť ovoce. S přimhouřenýma očima a dychtivými játry by to asi ještě šlo. Druhá láhev byla úplně jiné kafe. Nic takového jsem v životě nepil - víno to sice bylo, ale jakoby se výrobce neudržel a přidal do něj trochu místního koření Z. To víno bylo prostě zoufale divné, pít se dalo jen se sebezapřením. Něco tak zvláštního už jsem dlouho neměl - z tohohle moc úspěšný exportní artikl nekouká - (Je libo víno s pepřem? Kari víno? Víno a la křen? Nebo snad vinná papričkovice?). Třetí láhev leží stále v ledničce. Nikdy jsme si nemyslel,ani v hlubinách zoufalství nad předraženými americkými patoky, že moje reakce na blížící se otevření vína bude "Bojim, bojim".

První postřehy a dojmy z Indie

Před každou dlouhou cestou je nejdůležitější dobře se vybavit knihami, protože kniha toť nejlepší přítel člověka. V Indii sice žije potenciálních lidských přátel více než miliarda, já jsem ale zůstal konzervativní a využil služeb jednoho krásného Oxfordského knihkupectví. Těch mých 7 ubohých knížek pořád může těžko konkurovat sbírce Abby, která ve své indické miniknihovně má asi 40 exemplářů. Ale popořádku.

Cesta do Bombaje (dříve Bombay, dnes Mumbai) proběhla bezproblémově, Air India se osvědčily, pilot byl Brit, turista sedící vedle mě též a zmatení z nesrozumitelné angličtiny tudíž začalo až na letišti. Po vyplnění 3 bumážek a úspěšném znovunabytí své tašky jsem rychle našel řidiče, kterého pro mne ze své školy poslala Abby. Zaplať pánbůh za něj. Venku bylo údajně 29 stupňů - o půlnoci místního času - ale díky vlhkosti jsem si připadal jak v přetopeném skleníku. Okolo půl jedné začala více než tří hodinová cesta z Bombaje. Hned po vyjetí z letiště mě omráčilo to, o čem jsem tolik slyšel, ale co jsem do té doby nikde nezažil - neuvěritelný bordel, smrad a chaos. Ve vzduchu byl prach a kouř, chvílemi jsme zase měl pocit, že dálnice půlí veřejné latríny. A jaká to byla dálnice - víc pruhů sice měla, ale každou chvíli byla přerušena různými výkopy, hromady suti a předěly, což řidiči umožńovalo v jinak rovném terénu auto dostat do pohybu připomínající spíše horskou dráhu. Do toho se v provozu motaly motorové rikši a každou chvíli se skokem pod kola aut snažil ukončit svůj život nějaký Ind, který už se na tu hrůzu nemohl dívat.

Když jsme se vymotali z té hrůzné metropole, situace se zlepšila, dálnice přišla o výmoly a po projetí mýtnou branou už působila i dost civilizovaně. Po ní jsme dojeli do města Pune, z kterého je to už jen asi dvacet minut do Mahindra United World College of India, kde se teď nalézám. Silnice sem vede krásná, asfalt jedna radost, jen mě trošku znepokojovalo, že řidič si očividně ne úplně uvědomoval, že ty dva pruhy silnice už nejsou na dálnici a provoz je tedy obousměrný. Přesto se neochvějně držel v pravém pruhu (v Indii se po vzoru Británie jezdí na levo), což nebylo vzhledem ke klikatosti cesty úplně ideální. Kvůli těm pár autům, co jsme v protisměru míjeli, si vždy přejel do leva, aby se pak znovu vrátil ke svému pravicovému předsevzetí.

Dnešní den jsem strávil studiem knihovny Abby a prohlídkou kampusu. Ten se nalézá na vrcholu kopce uvnitř relativně neobydleného údolí, uprostřed vlastní biorezervace. Škola je asi deset let stará, studuje v ní 200 studentů z 65 zemí celého světa - poslední dva roky střední školy. Kampu byl postaven někým, kdo přemýšlel o tom, co dělá, takže nízké budový jsou vyvedeny z kamene, který naprosto zaniká v tropické vegetaci a budovy tak splývají s přirodou. Velmi příjemné slunečné počasí přímo láká k využití školního bazénu. Školní jídelna zase vaří jídlo, které si zatím s mým zažívacím ústrojím rozumí. Panuje tu taková koloniální idylka. S drsnou realitou se setkám až o víkendu, kdy vyrazíme do milionového Pune.

Jen jedna věc mě v této zemi naprosto děsí a už asi děsit nepřestane: zoufale podvyživení lidé a následné fyzické rozdíly mezi obvyvateli. Je mi nevolno, když vidím vyzáblé chlapy měřící sotva metr padesát, proti kterým jsem já tlouštík. Chvílema se divím, jak vůbec mohou vykonávat nějakou práci - a samozřejmě vykonávají tu nejnižší, tedy fyzicky nejnáročnější. Příliš to připomíná obrázky z koncentračních táborů, jiné srovnání mě bohužel nenapadá. Ještě zoufaleji to vypadá při srovnání s Indy, kteří dostali pořádně najíst - ti jsou "normální". Rozdíl v bohatství se tak tady pozná už podle vzhledu a pěkný pohled to opravdu není. Včera na letišti u výdeje zavazadel právě jeden takový "vyzáblík" vláčel kufry hezky vyrostlého India navlečeného ve značkovém oblečení. Hrůza, řikal jsem si. Řidič, který mě vyzvedl, neměl body mass index ani o chlup větší.