Bombaj

Můj počáteční šok z Indie musel už asi pominout, protože Bombaj, nejlidnatější indická megalopole a centrum indického obchodu, financí a filmu, mi ve srovnání se zbytkem Indie příšla jako klidné a příjemné město, jako jakákoliv jiná metropole. Jako každá jiná výtečná metropole - ať je to Londýn, Paříž, Barcelona, či New York - se Bombaj musí především zažít, následující poznámky jsou ještě méně adekvátní realitě, co se snaží popsat, než obvykle. Něco snad přiblíží fotky.

Ve čtvrtek ráno jsem po probuzení musel jít hledat ubytování pro sebe a pro Abby, která přijížděla toho večera. Po jistých peripetiích jsem nás nakonec ubytoval ve výborném hotelu, kde správce mluvil výtečně anglicky a na Indii byl tak neuvěřitelně přívětivý, až jsem z jeho ochoty a laskavosti byl opakovaně v rozpacích. Péče se odrážela i v čistotě pokojů a v tom, že pokoje byly zarezervovány dlouho dopředu, takže jsme vlastně měli obrovské štěstí, že jsme tam mohli strávit tři velmi příjemné dny. Hotel se navíc nacházel přimo v centru všeho dění, kousek od všech hlavních památek a dokonce jsme dostali i velmi milou mini-snídani do pokoje. Paráda. Vedlejší budova byla bombajská synagoga, jejíchž služeb Abby v pátek večer využila - bohužel se šabát nesl v dost smutném duchu.

Na čtvrtek totiž připadlo výročí teroristických útoků na Bombaj. Teroristy byl zavražděn i mladý izraelský pár a rodiče obětí přiletěli uctít jejich památku. Také celé město se snažilo vypořádat se svým traumatem. Ulice byly plné policie, vojáků, různých demonstrantů za mír a lásku a televizních štábů, soustředěných před hotelem Taj Mahal, kde se před rokem odehrálo jedno z hlavních dramat s rukojmími. Já jsem celý tento mediální mumraj pozoroval zatímco jsem snídal své obvyklé sušenky z vodou, když tu vidím, jak nějaký reportér přesvědčuje párek turistů, aby mu něco řekli na kameru. Ti ho však zarputile odmítali, až to vzdal, rozhlédl se a i přes mé otrhané seprané oblečení a neoholenou tvář (či právě proto) mě shledal dostatečně turisticky vypadajícím a vydal se za mnou. “Mluvíte anglicky?” “Sem tam,” říkám. To ho uspokojilo, načež mi vysvětlil, že je z indické televize a bude za deset minut v živém vysílání – a rád by, aby mu nějaký turista řekl na kameru pár slov o útocích. Byl jsem natolik hypnotizován jeho indickým přízvukem (stále mám pocit, že indická angličtina je parodie sama sebe), že jsem se nechal zlákat a už jsem stál před kamerou. Chlápek mi ještě napověděl, že můžu říct něco o tom, jak v Čechách (zatím!) nemáme teroristické útoky a brzy již začlo vysílání. Když popsal, co se v Bombaji děje, dostal jsem já svých 30 sekund slávy, kdy jsem vyplodil jakési bláboly a kydy o tom, jak mi to připomíná New York a že jsme rádi, že v Čechách zatím nebyl terorismus. Pak jsem se radši klidil pryč, aby mě snad nezačal lovit nějaký jiný štáb.

Bombaj je zvláštní město, kde se mísí koloniální sláva a současný hospodářský úspěch symbolizovaný desítkami bank v centru města s přelidněnými okrajovými čvrtěmi a chudobou slumů, kde údajně žije skoro polovina 14milionové populace. Pokud údaje nelžou, pak se těch 14 milionů směstná na plochu skoro stejně velkou, jako je Praha. Neboli představte si, že by se celé Československo přestěhovalo do Prahy. Ve slumu Dharavi, známém z filmu Slumdog Millionaire, se na ploše 1.75 km čtverečních tísní více než milion lidí. Pokud nechápete, jak je to možné, nejste sami.

Bombaj ale už vlastně neexistuje. Z britského města Bombay se na přání místních nacionalistů stala indická Mumbai a podobně byly přejmenovány názvy hlavních památek a ulic. Výsledkem je zvýšení indického chaosu, protože místní vše znají postaru a turista se jen stěží orientuje v krkolomně dlouhých místních názvech.

Oficiální koloniální jména možná zmizela, koloniální budovy a atmosféra však nikoliv a centrum města je tak holdem imperiální honosnosti. Masivní budovy s pseudogotickou výzdobou lemují široké bulváry, až má člověk pocit, že se nachází v nějaké karikatuře západní metropole. Tedy až na ty palmy. Nebo právě proto. Okázalé prostředí, přítomnost tolika bank a institucí, má dopad i na život ve městě – auta zastavují na červenou, žebráci se skoro nevyskytují a množství lidí žijících na ulici je téměř na minimu a člověk se může oddávat klidným procházkám. Tu na vás vykoukně McDonald, tu je luxusní obchod, támhle zase prodávají v ultra-sterilní restauraci italskou zmrzlinu, která ale nezapře Indii – při koupi jsme nejdřív dostali účet, na něj razítko, pak zmrzlinu do kelímku, ale nejdřív nám musela být zvážena, abychom dostali 75 gramů přesně a ani o chlup víc nebo míň. Nákup byl větším zážitkem než samotný předražený vodnatý produkt.

Centrem turistického života je čtvrť Colaba, kde se nacházejí skoro všechny turistické hotely, restaurace a stánkaři a prodejci a které jsme se vyhýbali, seč to jen šlo. Se vzrůstající zdáleností od Colaby ustupuje civilizace (západní, abych neurazil tu indickou, starou, honosnou a komplexní, která se mi však zdá utopená v chaosu, bídě a špíně.) Ulice a uličky se začínají plnít – lidmi, odpadky, a vším možným i nemožným, ačkoliv v Bombaji nejsou na ulici krávy, což mě ze začátku dost znervóvňovalo. Stejně tak do města nesmí rikšy, což asi vysvětluje můj pocit, že Bombaj je klidné město. Taxikáři očividně mají práce dost a když jsem sledoval večerní úporné snažení Indů stopnout si taxíka, přpadal jsem si jak v New Yorku.

Prakticky poslední výspou Britské civilizace je Victoria Terminus, železniční stanice, nyní přejmenovaá na Chhatrapati Shivaji Terminus, jež byla v roce 2004 zapsána do UNESCA. Z dálky připomíná obrovkskou katedrálu, za její rozlehlost a výzdobu by se nemusela stydět žádná církev. Dnes jí denně prochází stovky tisíc cestujících, nejvíc v celé Asis, já jsem fascinovaně pozoroval tu nekonečnou řeku lidí neustále se valicích z jejích bran. Za stanicí se nachází několik tržnic, ta s ovocem a zeleninou byla pastvou pro oči, domácí harampádí jsem nepotřeboval a při rychlém pohledu na jatka – Abby se k nim raději nechtěla ani přiblížit – jsem si zase blahořečil, že v Indii nejím maso.

A někde tady začíná přelidněný chaos – některé budovy musely být postaveny ještě za Britů, tedˇsi je ale vzala zpátky velkoměstská džungle. V sobotu jsme se příměstským vláčkem vydali do čtvrti Mahalaxmi, kde se nalézá největší bombajská prádelna. Desíty, možná stovky lidí tam ručně drhnou prádlo, celý den ponořeni po kolena ve vodě. Kampak s automatickou pračkou – a kampak s knoflíky, protože při pracím procesu se s prádlem vší silou mlátí o kámen (na vesnici u potoka) nebo o beton.

V celé oblasti se mísí staré koloniální baráčky, činžáky a vilky s moderním bordelem z kterého vystupují nové věžáky a polo-mrakodrapy. V jedné z úhledných vilek se nalézá muzeum Mahátmy Gándhího, který v budově přebýval během svých pobytů v Bombbaji. Muzeum Gándhího náležitě glorifikuje, ale v jeho případě je to zasloužené – stále nemůžu pochopit, jak během etnických nepokojů, kdy v Kalkatě docházelo k obrovskému krveprolití, dokázala Gandhího hladovka a hrozba, že se uhladoví až k smrti, přivést znepřátelené strany k rozumu a k ukončení násilností. Pokud kdy existoval nějaký světec, pak to byl rozhodně Gándhí. Po Gándhím následovala městkská pláž, kde, jak nás upozornil Lonely Planet, se v žádném připadě nelze koupat, ježto voda je toxická.

Po pláži jsme se oddali bloudění v bombajských uličkách, kde jsme měli šťastnou ruku a narazili i na indické poměry výtečnou vegetariánskou restauraci. Narozdíl od turistických destinací, kde se sice nabízí čínská, mexická, italská a někdy i britská kuchyně, ale předražené (na indické poměry) jídlo je často o ničem, stravování ve městech je samá radost. Stačí se projít po hlavní ulici a po chvíli člověk nevyhnutelně narazí na nacpanou restauraci, kde se jídlo točí v obrovských kvantitách a číšnici jsou neskutečně rychlí a ochotní, na indické poměry naprosto neuvěřitelně. Jídlo je bez výjimky excelentní, ceny jak z nějakého socialistíckého ráje. Nevíc stresujícím aspektem každé návštěvy restaurace se tedy stává otázka, co si z desítek položek v menu vlastně vybrat. Polovinu věcí jsem už schopen identifikovat, o druhé polovině nemám tušení, co ta slova znamenají. Číšníci většinou angličtinou nevládnou – mám tedy experimentovat s něčím úplně neznámým, dát si něco, čemu rozumím, ale co jsem ještě neměl nebo si užít jeden z mých oblíbených pokrmů, který stejně každá restaurace dělá trochu jinak? Ideální by bylo cestovat ve skupinách po deseti, aby každý mohl objednat něco jiného. Sám na to prostě nestačím.

V sobotu jsem se tomutu mučivému vyhnul. Majitel restaurace – vládnoucí velmi obstojnou angličtinou – mi doporučil „thali“. Thali je indické „all you can eat“, kdy host dostane na podnose několik kelímků s rozličnými pokrmy, které mu jsou na přání neustále doplňovány. Jídlo bylo výtečné, jen jsem nevěděl, jak rozdělit svou pozornost na těch asi deset, co se mi mihaly na stole.

Zbytek soboty a nedělní dopoledne jsme strávili procházením se po městě a pochutnáváním si na dalších kulinářských zajímavostech. Jako nejkosmopolitnější město Indie má Bombaj nepřebernou nabídku snad všech možných i nemožných kuchyní, ani rok by nestačil na jejich prozkoumání. V neděli odpoledne jsme se vydali zpět na železníční stanici, koupili si za 25 korun lístek na 200 kilometrovou cestu vlakem zpět do Pune. Do vlaku jsme si šli sednou hodinu a půl před odjezdem, abychom urvali místo v nerezervované části druhé třídy. Jinak bychom se dost nastáli. Po cestě jsme míleji několik slumů a já si pořád dokola říkal, jak tam ti lidé mohou žít. Nechápu, nechápu, nechápu.

Tímto končí mé cestovatelské dobrodružství, možná budou ještě následovat některé zapomenuté myšlénky nebo postřehy, které se do žádného vyprávění nevešly.

Vzdělání - řešení chudoby?!

Posledních několik dní, ač chudých na velké cestovatelské zážitky, mi připomnělo život na Harvardu. Na kampusu United World College, i normálně překypujícím tak zajímavými lidmi, se tento týden vynořily dvě další inspirativní osoby, které dále obohatily už tak velmi stimulující intelektuální život. Dnešní příspěvek se věnuje lidem, které jsem tady potkal a kteří svůj čas, invenci, úsilí či peníze věnují snahám o zlepšení otřesných životních podmínek v Indii.

Lamentace nad otřesnou chudobou se táhne všemi mými příspěvky a ani tento nebude jiný. Hrůzy indického života mi trhají srdce pokaždé, kdy se vypravím za hranice školního, ostnatým drátem a mnoha strážnými hlídaného ráje. Škola leží na vrcholu docela vysokého kopce-hřebene, na obou stranách se rozkládá údolí poseté vesnicemi. Na indické poměry jsou okolní vesnice prý relativně prosperující a pravý středověk vládne v severních státech. Indie je podobně jako USA rozdělena na mnoho států, které mají obrovskou moc a mezi kterými se objevily regionální rozdíly. Na rozdíl od Evropy a USA je v Indii relativně bohatý a prosperující jih, zatímco severní státy by vydaly na příručku "Co všechno a jak může nefungovat". Zatímco jih se překotně rozvíjí, zvyšuje gramotnost, snižuje dětskou úmrtnost, přitahuje zahraniční investice a začíná dbát na vzdělání (Pune je velké univerzitní město), na severu se podmínky dokonce zhoršují a výčet nedostatků by vydal na samostatnou knihu.

Jih je na tom samozřejmě dobře jen ve srovnání s apokalyptickým stavem severu - při sobotní návštěvě Pune jsme kromě všech obvyklých a již pojmenovaných obtíží byli neúprosně pronásledování žebráky. Když se na nás v jednu chvíli nejdřív přilepil chlap s miminem na rukou a pak dotírající malá holčička s neuvěřitelnou výdrží, bylo mi úplně fyzicky nevolno - ze sebe, ze své bezmoci, z celého světa, z toho, jak mě situace nutila se zatvrdit, abych se úplně nezbláznil. Blázinec nebo zatvrzení se - nic jiného se nenabízí. Holčiččino (mohlo jí být tak 6-7) neustálé popotahování za ruku do mne vysílalo vlny hrůzy, až jsem úpěnlivě toužil nechat se nějakým kouzlem přenést zpět do střední Evropy. Do míst, kde Václavák za poledne je považován za přeplněný a kde existence sociálního systému dovoluje člověku v klidu spát.

A kde pohled na lidi žijící ve slumech v chýších sestrojených ze všeho možného a většinou spíš nemožného nevyvolává pocity snad ještě horší, než žebravé holčičky s hlubokýma prosebnýma očima. Fyzická a duševní nevolnost při spatření slumů není bez toho tahání za ruku tak bezprostřední. A to navíc život ve městě - i v těch nejhorších slumech - je skoro vždy lepší než život na vesnici, jak ukazují miliony a miliony Indů, kteří rok co rok nohama volí drsný městský chleba, který je pořád lepší, než permanentní polo-hladovění a naprostá bezvýchodnost života na vesnici. Evropská historie jako na dlani - jako kdyby se konec středověku odehrával znovu. Ne nadarmo napsal Salman Rushdie v předmluvě ke své skvělé knize "Děti půlnoci", že za inspiraci vděčí též dvěma zásadním indickým spisovatelů - Jane Austenové a Charlesi Dickensovi. Austenové za její romány o postavení žen v konzervativní společnosti a Dickensovi za vylíčení následků postupující industrializace.

Jak ale z této hrůzy ven? V minulosti už byly vyzkoušeny všechny možné a nemožné přístupy, postupy, projekty, strategie, plány a jiné smysly a nesmysly (mezi)národních institucí. Jediným, komu ale tato pomoc bezpochyby a bez jakýchkoli diskusí pomohla, jsou zatím švýcarské banky, spravující konta zkorumpovaných úředníků od Afriky přes Indii až po Čechy. V Indii se ale v rámci programů zaměřených na chudobu vyvinuly korupční potenciály, anomálie, zneužívání a nezamýšlené účinky, nad kterými i otrlému potomku praotce Čecha zůstává rozum stát. O administrativních hrůzách indického státu a zoufale pokřivené mentalitě Indů, která se v mnoha místech jen obtížně srovnává s postupující modernitou, více až příště, teď už k - snad optimističtější - věci.

Moji noví inspirativní známí totiž sázejí na vzdělání. V blízké vesnici už pět let běží experiment, který obchází výše zmíněné mechanismy centrální "pomoci" a všechny úřady vůbec. Indické školy jsou notoricky známé svou neschopností děti cokoliv naučit. Povinné jsou jen čtyři roky školní docházky i ty jsou však nezřídka naplněny jen de iure, kdežto de facto učitelé, neustále čekající na zpronevěřené platy, často děti nenaučí ani číst, psát a počítat. O tom, že by prošly deseti nebo dokonce dvanácti lety školní docházky, si vesnické děti mohou nechat jen zdát. Bez základní gramotnosti a bez znalosti angličtiny jsou odsouzeny buď k dalšímu živoření na vesnici nebo, pokud se rozhodnou utéct, mají ve městech naději jen na ty nejhorší práce. Trpí jak nedovzdělané a k bídě a plození dalších ubohých dětí odsouzení studenti, tak i indická ekonomika. Té chybí kvalifikované pracovní síly, jež jsou jedním ze základních předpokladů rozvoje - k tomuto závěru ostatně došla i Čína a její centrálně řízený systém z toho vyvodil patřičné závěry. Od naprosto dysfunkční, zkorumpované a etnicky, národnostně, kastovně, sociálně a státně rozdrobené indické byrokracii takovýto centrální plán podpoření vzdělávání nehrozí. Začarovaný kruh chudoby si může vesele pokračovat.

Osvícený program, pro který pracuje i Abby, byl před pěti lety založen Muditem Tyagim, indickým emigrantem do USA. Mudit vyrostl na indickém venkově a díky své inteligenci a notné dávce štěstí dostal stipendium na nejprestižnější privátní střední školu v Indii, kde se vzdělávají indické elity. Odtaď zamířil na americkou UWC v Novém Mexico a pak na New Yorskou Columbii. Skončil v Silicon Valley a po celou dobu svého amerického dobrodružství přemýšlel, jak pomoci své rodné zemi. Vzdělávací program je Akšara plodem jeho fantazie, elánu a přesvědčení.

Program běžící v blízké vesnici nahrazuje funkci státních škol. Po překonání prvotní nedůvěry vesničanů se Harše, ženě která programu věnuje veškerý svůj čas a jíž patří největší díl uznání za jeho praktický úspěch, podařilo vybudovat systém, který v učí adolescenty předměty jako je matematika či angličtina. Bez těchto znalostí nemají studenti žádnou naději na lepší budoucnost. A naopak. Program je navíc spojen s UWC, její studenti dělají s místními dětmi některé aktivity společně a UWC se snaží Akšaru všestranně podporovat.

A právě Mudit ve čtvrtek na tři dny přiletěl z USA na jednu ze svých pravidelných mininávštěv. Tentokrát se ale chtěl nejen přesvědčit, jak se programu daří, ale přivezl i plán na masivní expanzi. Dosavadní úspěch programu mu dodal optimismus a Mudit chce svůj projekt replikovat i v jiných oblastech Indie. Jako pravý - teď už americký - businessman myslí ve velkém a tak čtvrteční večer věnoval diskusi, jak získat a zpracovat různé statistiky o vzdělání v Indii, aby se mohl vytvořit plán, jak celý program potenciálně replikovat absolutně kdekoliv. Z jednání, na kterém jsem se kvůli své zvědavosti také ocitl, mi pravda šla trochu hlava kolem. S více než miliardou obyvatel se i počet škol počítá na stovky tisíc - pro našince jsou to těžko uchopitelná čísla. Mudit zárověň pracuje na webové prezentaci celého projektu, kterou chce použít na sofistikovaný fundraising - studie behaviorální psychologie chování lidí na internetu má v malíčku. Jeho optimismus byl nakažlivý, jeho energie nevyčerpatelná, jeho střídmá logika osvěžující - zvláště pro mě a Abby, po čtyřech letech abstraktních akademických diskusí na nás Muditovo sice idealistické, zároveň však vždy ve faktech zakotvené a navýsost realistické myšlení působilo jako osvěžující lázeň.

Ačkoliv vlastně s programem nemám žádný vztah - kromě toho, že jsem se na chvíli usadil na kampusu - pozval Mudit i mě na páteční večeři s dozorčí radou organizace, která sestávala ze tří příjemných Indek. Dále tam byla Abby, Harša a několik dalších lidí, kteří patří k programu. Protože jsme v Indii, za skvělou večeři pro 14 lidí zaplatil Mudit 80 dolarů. Neboli večeře v Cambridgi pro dva. Jenom na okraj - Indické pivo King Fisher, ač (nebo snad právě proto?) 8 promilní nestálo kvůli své podivně sladké chutí za nic. Taková nedodělaná polo-medovina.

Na kampus jsme se vrátili o půlnoci, Mudit už v půl páté vstával, aby si zacvičil jógu s Michaelem, čerstvým absolventem UWC, a v půl sedmé jsem se k ním přidal já - vydali jsme se k patnáct minut vzdálené rujně hinduistického chrámu (původně velký asi jako nějaká kaple), který byl až do nedávna v naprostém zapomnění. Podle archeologického zhodnocení se nejstarší část nyní rozbořeného chrámu datuje do 8. století. Rozvaliny leží pod masivními stromy (tentokrát bez opic), skryty v zeleni, a tak jsem si na chvilku připadal jako Indiana Jones. To mě ovšem hned přešlo, když Mudit vytáhl a rozdal plastové pytle, abychom splnily hlavní účel návštěvy - sesbírání odpadků, jež tam v poslední době nanosili vesničané. Tímto způsobem vykonal Mudit před svým odjezdem trochu obecně prospěšné práce - v Americe byl dobrovolníkem pro Obamu.

Po návratu jsme se Abby, Michael a já nacpali do Muditova Jeepu a v 9 vyrazili do Pune. Michael je 18-letý kluk, vedle jehož zkušeností a vyspělosti blednu já i většina mých kamarádů. S Abby také neustále zapomínáme, že má za sebou teprve střední školu. Michael je Australan, jehož tatínek je Kanaďan a maminka nedávno objevila Italské předky, takže se může chlubit třemi pasy. Já si z něj tropím srandu, že se zarytě drží britského impéria, protože před příchodem na UWC žil s rodinou několik let v Malajsii a míří na školu v USA. Na Duke University, k obrovské lítosti Abby a mě, protože se dostal na Harvard, ale obrovské stipendium Duku a nějaký přidementnělý vypatlaný absovent Harvardu, který mou alma mater vylíčil v absurdně negativních barvách, Michaela přiměly odmítnout tu nejlepší školu na světě, na které by se někdo jako on mohl skvěle uplatnit. Ne že by Duke byl tak špatná škola, navíc mu dává hodně peněz i na letní projekty, ale stejně nám to přijde škoda. Talentem by se nemělo plýtvat. Michael si ale letos rozhodl udělat gap-year, tedy volno před nástupem na college. Zatím studoval hindí, kterou už obstojně ovládá, a teď stráví měsíců cestováním po Indii. Bude zkoumat, kam všude by Akšara mohla expandovat a všestranně na tom pracovat. Už během dvouletého studia se zaměřil na práci s vesničany, spousta z nich ho zná - jak jsme poznali při návratu v sobotu večer - a ví toho hodně. O Indii, o jejích problémech, o rozvojové pomoci, o světě. Smekám klobouk.

Byli jsme tedy moc rádi, že se k nám v sobotu přidal. S někým, kdo hovoří hindí, jsem si už připadal jen jako poloturista, odrážel nájezdy otravných prodejců a rikš a navíc nás vzal do dobré - a hlavně domorodci nacpané, tedy kvalitní - restaurace. V Pune jsme se dlouho potulovali ulicemi, nechal jsem se pomalu omývat všudypřítomným chaosem. Město je rozlezlé a chybí mu jakýkoliv střed - prostě jedna hektická ulice za druhou, plus stará pevnost a řeka, která připomíná stoku. (Tímto se omlouvám všem českým stokám). Výlet byl prošpikován Michaelovými historkami a postřehy o Indii.

Post Scriptum: UWC mi sice Harvard připomínat může, dost tomu ale tady také chybí. V Pune jsem si koupil 3 lahve indického bílého vína - na místní poměry nebylo při ceně okolo 150 Kč za kus vůbec levné (to samé jsme dali za několikachodový oběd pro tři). První načatá láhev byla jakž-takž pitelná poté, co jsem vypnul chuťové buňky rozmazlené letním plundrováním rodinných zásob vybraného vína. Tady se jednalo o nakyslé víno zanechávající lehkou pachuť alkoholu, které se snažilo předstírat chuť ovoce. S přimhouřenýma očima a dychtivými játry by to asi ještě šlo. Druhá láhev byla úplně jiné kafe. Nic takového jsem v životě nepil - víno to sice bylo, ale jakoby se výrobce neudržel a přidal do něj trochu místního koření Z. To víno bylo prostě zoufale divné, pít se dalo jen se sebezapřením. Něco tak zvláštního už jsem dlouho neměl - z tohohle moc úspěšný exportní artikl nekouká - (Je libo víno s pepřem? Kari víno? Víno a la křen? Nebo snad vinná papričkovice?). Třetí láhev leží stále v ledničce. Nikdy jsme si nemyslel,ani v hlubinách zoufalství nad předraženými americkými patoky, že moje reakce na blížící se otevření vína bude "Bojim, bojim".

Jeskyně v Unesco - zůstane lovec zážitků i dále lovcem?

Po třech dnech neustálého civění do monitoru počítače a zuřivého překládání vlastních myšlenek do angličtiny se zase cítím dostatečně zcivilizován, abych nějakou lineární formou popsal výlet z minulého víkendu. Ale Indie má svou logiku, tlačí na mě, cítím ji ve vzduchu, nasávám ji z jídla, proto nechť jsou mé sliby chápány ve stejné rovině, jako "autobus tu bude za deset minut" nebo "je to hned za rohem".

V pátek jsem se s Abby vydal prohlédnout si památky UNESCO - jeskyně Ellora a Adžanta, které leží asi 6 hodin cesty autobusem na severovýchod od Pune. Jako v každé rozvojové zemi zde jezdí autobusy malé, otlučené a nepohodlné, a potom "Volvo". Cesta do města Aurangabad proběhla v klidu, dokonce do něj vede i jakási dálnice, která na tom většinou je líp než D1. Tedy až na občasný v protisměru šinoucí se volský potah. Aurangabad je menší město (na indické poměry, má totiž asi jen 900 000 obyvatel), které se stalo naší základnou. Ubytovali jsme se v příjemném hotelu - ano, dovezla nás tam rikša - kde jsme za 10 dolarů na noc měli čistý pokoj s větrákem a televizí. Po všech svých děsivých představách, kdy jsem čekal na nejhorší, to bylo příjemné překvapení.

V sobotu ráno jsme vstali v půl sedmé a vyrazili do dvě hodiny vzdálené Adžanty. Cesta už byla o poznání horší - jak z pohledu silnice, tak z pohledu rozhrkotaného autobusu. Při jízdě krajinou jsem si uvědomil, jak je vlastně tato oblast málo osídlená. I když je zde daleko větší hustota obyvatelstva než v Čechách, lidé jsou nacpaní ve slumech ve městech a ve vesnicích se mačkají v ubohých příbytcích. Krajina působila velmi vzdušně a volně - krásný to kontrast s mravenčením ve městech. Okolo půl desáté jsem se dokodrcali k jeskyním, kde jsme si po zaplacení 7 rupijí (3 Kč) "amenitities fee" a 7 rupijí za přibližovací autobus konečně koupili lístek na samotnou památku. Pro cizince stojí 250 rupijí (asi 100 Kč), pro Indy 25. Ať žije nadsazování cen.

Samotné jeskyně byly vydlabány do skály pro buddhistické mnichy, kteří se do nich uchylovali k meditaci během období dešťů. Některé jsou docela rozsáhlé, jiné miniaturní, celkem se jich v areálu nalézá 29. Na člověka z nich dýchne závan úplně jiné doby a kultury. V některých jeskyních se dochovaly původní nástěnné malby a v každé jeskyni je úplně vzadu obligátní Buddha. Svou odtržeností od civilizace - která přetrvala i v současné přelidněné Indii - a svým klidem jeskyně na návštěvníky působí už dva tisíce let. Před vstupem je nutno sundat si boty, které jsem si, varován nápisy u vstupu, radši schoval na celou dobu návštěvy do baťohu.

Když jsme se dost vynadívali a zahráli si několik kol hry "Hádej, odkud je tenhle turista", vydali jsme se zpět do Aurangabádu. Autobus tentokrát neměl už vůbec žádné tlumiče, s každým výmolem jsme tedy nadskakovali půl metru do vzduchu a tuto masáž sedacích partií na tvrdé lavici sedadla jsme měli úplně bez příplatku. V Aurangabádu jsme se ještě zajeli podívat na jakousi místní - daleko menší - obdobu Taj Mahálu, ale všudypřítomné davy a ještě lepší cena pro turisty (250 rupií proti 10 pro Indy) nás od návštěvy odradily.

V neděli jsme si zase přivstali a zajeli se podívat na komplex jeskyní Ellora. Ten byl o poznání víc turistický, nejhorší byli všudypřítomní prodavači čehosi - kdy už jim dojde, že turisti tam nejezdí kupovat si baterky, paměťové karty, či ohmatané, vybledlé a povšechně obludné příručky a publikace, které jsou většinou jenom v hindi? Zato normální pohled člověk nepotká.

Na rozdíl od Adžanty, kde jsou jeskyně relativně malé a všechno je takové hezky buddhisticky kontemplativní, Ellora je daleko monumentálnější. Mezi třiceti vydlabanými jeskyněmi jsou jak buddhistické, tak i hindské a džainské (jedno z indických náboženství). Centrální hindský chrám je naprosto ohromující, zvlášť proto, že ho jako všechno ostatní celý vytesali ze skály.

Při návštěvě už jsem byl dost vyčerpaný a tak jsem si v jednu chvíli sedl na zem a začal pojídat sušenky. Abby šla nakouknout do krámu. Jak se ode mne vzdalovala, přihnala se skupinka Indů - turistů, obestoupila ji a začla se s ní fotografovat. Nejdřív všichni dohromady, pak každý zvlášť a pokaždé, když Abby už chtěla odejít, znovu ji zachytili a postavili vedle ní dalšího člena rodiny. S pobavením jsem tuto etudu pozoroval a celé mi to přišlo úspěšné. Já bláhový. V okamžiku, kdy Abby byla propuštěna, se celá skupina otočila mým směrem - stále jsme seděl na zemi - začala si na mě ukazovat a smát se. Zatrnulo mi. A pak to začalo. Ze skupiny se odlepí jeden Ind, přiklekne si ke mně a blesk. Rychle další, na bobek, pohybem ruky mi je naznačeno, abych se díval do objektivu, blesk. Chystám se zvednout. Zvedající Ind mě zadrží a rychle na své místo postrkuje brášku, bratrance, strejdu, dědečka, tatínka, to je vlastně jedno. Vystřídali se všichni. Konečně mají jejich foťáky dost - probůh, snad si nejdou koupit baterky a paměťovou kartu - rychle se zvedám, Abby vychází z jeskyně, teď se směje ona mně, jen na sebe kývneme a oba rychle mizíme, doufaje, že skupinka míří opačným směrem. Máme štěstí. Další skupiny rozjařených Indů již obcházíme obloukem nebo kolem nich procházíme co nejrychleji. Že bych se znova dopustil největšího bláznovství a sedl si, vydávaje se tak na pospas všudypřítomným lovcům západních turistů, o tom ani neuvažuju.

U východu z areálu si po těchto zážitcích od domorodé prodejkyně kupuju pár banánů na posilnění. O kousek dál je košatý strom, v jehož mohutné koruně se prohání tlupa opic. Fascinovaně se zastavím, z lovné zvěře se znovu stává lovec, a tak teď zírám zase já a obdivuju ta zvířata. Ach jo, už na mě zase něco křičí nějaký otravný Ind. Aha, má uniformu, tak radši zkusím pochopit, co říká. Cože? Že nemám pozorovat tlupu neuvěřitelně pohyblivých opic se svazkem banánů v ruce? Hm. Asi má pravdu. Radši pojďme pryč - opice si mě naštěstí nevšimly. Jak bláhové je si jako západní turista myslet, že objevuju a prozkoumávám Indii. Ne, Indie objevuje a poznává mě, já se před ní jen musím snažit co nejvíc chránit a skrývat. Zatímco já jsem zahlcen vjemy a jak idiot čumím na opice s banány v ruce nebo kráčím omámen městy, neschopen vnímat, co se kolem mě děje, ona chaoticky funguje dál, roste a vyvíjí se. Ale o změnách v indické společnosti a proč se Indie stává, navzdory - nebo snad kvůli - tomu všudypřítomnému chaosu, jednou ze světových supervelmocí, zase až někdy příště.