Bombaj

Můj počáteční šok z Indie musel už asi pominout, protože Bombaj, nejlidnatější indická megalopole a centrum indického obchodu, financí a filmu, mi ve srovnání se zbytkem Indie příšla jako klidné a příjemné město, jako jakákoliv jiná metropole. Jako každá jiná výtečná metropole - ať je to Londýn, Paříž, Barcelona, či New York - se Bombaj musí především zažít, následující poznámky jsou ještě méně adekvátní realitě, co se snaží popsat, než obvykle. Něco snad přiblíží fotky.

Ve čtvrtek ráno jsem po probuzení musel jít hledat ubytování pro sebe a pro Abby, která přijížděla toho večera. Po jistých peripetiích jsem nás nakonec ubytoval ve výborném hotelu, kde správce mluvil výtečně anglicky a na Indii byl tak neuvěřitelně přívětivý, až jsem z jeho ochoty a laskavosti byl opakovaně v rozpacích. Péče se odrážela i v čistotě pokojů a v tom, že pokoje byly zarezervovány dlouho dopředu, takže jsme vlastně měli obrovské štěstí, že jsme tam mohli strávit tři velmi příjemné dny. Hotel se navíc nacházel přimo v centru všeho dění, kousek od všech hlavních památek a dokonce jsme dostali i velmi milou mini-snídani do pokoje. Paráda. Vedlejší budova byla bombajská synagoga, jejíchž služeb Abby v pátek večer využila - bohužel se šabát nesl v dost smutném duchu.

Na čtvrtek totiž připadlo výročí teroristických útoků na Bombaj. Teroristy byl zavražděn i mladý izraelský pár a rodiče obětí přiletěli uctít jejich památku. Také celé město se snažilo vypořádat se svým traumatem. Ulice byly plné policie, vojáků, různých demonstrantů za mír a lásku a televizních štábů, soustředěných před hotelem Taj Mahal, kde se před rokem odehrálo jedno z hlavních dramat s rukojmími. Já jsem celý tento mediální mumraj pozoroval zatímco jsem snídal své obvyklé sušenky z vodou, když tu vidím, jak nějaký reportér přesvědčuje párek turistů, aby mu něco řekli na kameru. Ti ho však zarputile odmítali, až to vzdal, rozhlédl se a i přes mé otrhané seprané oblečení a neoholenou tvář (či právě proto) mě shledal dostatečně turisticky vypadajícím a vydal se za mnou. “Mluvíte anglicky?” “Sem tam,” říkám. To ho uspokojilo, načež mi vysvětlil, že je z indické televize a bude za deset minut v živém vysílání – a rád by, aby mu nějaký turista řekl na kameru pár slov o útocích. Byl jsem natolik hypnotizován jeho indickým přízvukem (stále mám pocit, že indická angličtina je parodie sama sebe), že jsem se nechal zlákat a už jsem stál před kamerou. Chlápek mi ještě napověděl, že můžu říct něco o tom, jak v Čechách (zatím!) nemáme teroristické útoky a brzy již začlo vysílání. Když popsal, co se v Bombaji děje, dostal jsem já svých 30 sekund slávy, kdy jsem vyplodil jakési bláboly a kydy o tom, jak mi to připomíná New York a že jsme rádi, že v Čechách zatím nebyl terorismus. Pak jsem se radši klidil pryč, aby mě snad nezačal lovit nějaký jiný štáb.

Bombaj je zvláštní město, kde se mísí koloniální sláva a současný hospodářský úspěch symbolizovaný desítkami bank v centru města s přelidněnými okrajovými čvrtěmi a chudobou slumů, kde údajně žije skoro polovina 14milionové populace. Pokud údaje nelžou, pak se těch 14 milionů směstná na plochu skoro stejně velkou, jako je Praha. Neboli představte si, že by se celé Československo přestěhovalo do Prahy. Ve slumu Dharavi, známém z filmu Slumdog Millionaire, se na ploše 1.75 km čtverečních tísní více než milion lidí. Pokud nechápete, jak je to možné, nejste sami.

Bombaj ale už vlastně neexistuje. Z britského města Bombay se na přání místních nacionalistů stala indická Mumbai a podobně byly přejmenovány názvy hlavních památek a ulic. Výsledkem je zvýšení indického chaosu, protože místní vše znají postaru a turista se jen stěží orientuje v krkolomně dlouhých místních názvech.

Oficiální koloniální jména možná zmizela, koloniální budovy a atmosféra však nikoliv a centrum města je tak holdem imperiální honosnosti. Masivní budovy s pseudogotickou výzdobou lemují široké bulváry, až má člověk pocit, že se nachází v nějaké karikatuře západní metropole. Tedy až na ty palmy. Nebo právě proto. Okázalé prostředí, přítomnost tolika bank a institucí, má dopad i na život ve městě – auta zastavují na červenou, žebráci se skoro nevyskytují a množství lidí žijících na ulici je téměř na minimu a člověk se může oddávat klidným procházkám. Tu na vás vykoukně McDonald, tu je luxusní obchod, támhle zase prodávají v ultra-sterilní restauraci italskou zmrzlinu, která ale nezapře Indii – při koupi jsme nejdřív dostali účet, na něj razítko, pak zmrzlinu do kelímku, ale nejdřív nám musela být zvážena, abychom dostali 75 gramů přesně a ani o chlup víc nebo míň. Nákup byl větším zážitkem než samotný předražený vodnatý produkt.

Centrem turistického života je čtvrť Colaba, kde se nacházejí skoro všechny turistické hotely, restaurace a stánkaři a prodejci a které jsme se vyhýbali, seč to jen šlo. Se vzrůstající zdáleností od Colaby ustupuje civilizace (západní, abych neurazil tu indickou, starou, honosnou a komplexní, která se mi však zdá utopená v chaosu, bídě a špíně.) Ulice a uličky se začínají plnít – lidmi, odpadky, a vším možným i nemožným, ačkoliv v Bombaji nejsou na ulici krávy, což mě ze začátku dost znervóvňovalo. Stejně tak do města nesmí rikšy, což asi vysvětluje můj pocit, že Bombaj je klidné město. Taxikáři očividně mají práce dost a když jsem sledoval večerní úporné snažení Indů stopnout si taxíka, přpadal jsem si jak v New Yorku.

Prakticky poslední výspou Britské civilizace je Victoria Terminus, železniční stanice, nyní přejmenovaá na Chhatrapati Shivaji Terminus, jež byla v roce 2004 zapsána do UNESCA. Z dálky připomíná obrovkskou katedrálu, za její rozlehlost a výzdobu by se nemusela stydět žádná církev. Dnes jí denně prochází stovky tisíc cestujících, nejvíc v celé Asis, já jsem fascinovaně pozoroval tu nekonečnou řeku lidí neustále se valicích z jejích bran. Za stanicí se nachází několik tržnic, ta s ovocem a zeleninou byla pastvou pro oči, domácí harampádí jsem nepotřeboval a při rychlém pohledu na jatka – Abby se k nim raději nechtěla ani přiblížit – jsem si zase blahořečil, že v Indii nejím maso.

A někde tady začíná přelidněný chaos – některé budovy musely být postaveny ještě za Britů, tedˇsi je ale vzala zpátky velkoměstská džungle. V sobotu jsme se příměstským vláčkem vydali do čtvrti Mahalaxmi, kde se nalézá největší bombajská prádelna. Desíty, možná stovky lidí tam ručně drhnou prádlo, celý den ponořeni po kolena ve vodě. Kampak s automatickou pračkou – a kampak s knoflíky, protože při pracím procesu se s prádlem vší silou mlátí o kámen (na vesnici u potoka) nebo o beton.

V celé oblasti se mísí staré koloniální baráčky, činžáky a vilky s moderním bordelem z kterého vystupují nové věžáky a polo-mrakodrapy. V jedné z úhledných vilek se nalézá muzeum Mahátmy Gándhího, který v budově přebýval během svých pobytů v Bombbaji. Muzeum Gándhího náležitě glorifikuje, ale v jeho případě je to zasloužené – stále nemůžu pochopit, jak během etnických nepokojů, kdy v Kalkatě docházelo k obrovskému krveprolití, dokázala Gandhího hladovka a hrozba, že se uhladoví až k smrti, přivést znepřátelené strany k rozumu a k ukončení násilností. Pokud kdy existoval nějaký světec, pak to byl rozhodně Gándhí. Po Gándhím následovala městkská pláž, kde, jak nás upozornil Lonely Planet, se v žádném připadě nelze koupat, ježto voda je toxická.

Po pláži jsme se oddali bloudění v bombajských uličkách, kde jsme měli šťastnou ruku a narazili i na indické poměry výtečnou vegetariánskou restauraci. Narozdíl od turistických destinací, kde se sice nabízí čínská, mexická, italská a někdy i britská kuchyně, ale předražené (na indické poměry) jídlo je často o ničem, stravování ve městech je samá radost. Stačí se projít po hlavní ulici a po chvíli člověk nevyhnutelně narazí na nacpanou restauraci, kde se jídlo točí v obrovských kvantitách a číšnici jsou neskutečně rychlí a ochotní, na indické poměry naprosto neuvěřitelně. Jídlo je bez výjimky excelentní, ceny jak z nějakého socialistíckého ráje. Nevíc stresujícím aspektem každé návštěvy restaurace se tedy stává otázka, co si z desítek položek v menu vlastně vybrat. Polovinu věcí jsem už schopen identifikovat, o druhé polovině nemám tušení, co ta slova znamenají. Číšníci většinou angličtinou nevládnou – mám tedy experimentovat s něčím úplně neznámým, dát si něco, čemu rozumím, ale co jsem ještě neměl nebo si užít jeden z mých oblíbených pokrmů, který stejně každá restaurace dělá trochu jinak? Ideální by bylo cestovat ve skupinách po deseti, aby každý mohl objednat něco jiného. Sám na to prostě nestačím.

V sobotu jsem se tomutu mučivému vyhnul. Majitel restaurace – vládnoucí velmi obstojnou angličtinou – mi doporučil „thali“. Thali je indické „all you can eat“, kdy host dostane na podnose několik kelímků s rozličnými pokrmy, které mu jsou na přání neustále doplňovány. Jídlo bylo výtečné, jen jsem nevěděl, jak rozdělit svou pozornost na těch asi deset, co se mi mihaly na stole.

Zbytek soboty a nedělní dopoledne jsme strávili procházením se po městě a pochutnáváním si na dalších kulinářských zajímavostech. Jako nejkosmopolitnější město Indie má Bombaj nepřebernou nabídku snad všech možných i nemožných kuchyní, ani rok by nestačil na jejich prozkoumání. V neděli odpoledne jsme se vydali zpět na železníční stanici, koupili si za 25 korun lístek na 200 kilometrovou cestu vlakem zpět do Pune. Do vlaku jsme si šli sednou hodinu a půl před odjezdem, abychom urvali místo v nerezervované části druhé třídy. Jinak bychom se dost nastáli. Po cestě jsme míleji několik slumů a já si pořád dokola říkal, jak tam ti lidé mohou žít. Nechápu, nechápu, nechápu.

Tímto končí mé cestovatelské dobrodružství, možná budou ještě následovat některé zapomenuté myšlénky nebo postřehy, které se do žádného vyprávění nevešly.

Z Hampi do Bombaje

Začátek tohoto týdne byl ve znamení cestování. Už bez holandského kamaráda, který mě v neděli večer opustil a vydal se na jih. Pondělí jsem strávil vlakovým přesunem zpátky do Goy, v úterý jsem se po Goe proháněl na kole, středa byla ve znamení dvanácti hodinové cesty do Bombaje a od čtvrtka pobíhám po tomto znamenitém městě.

Na začátek jen několik postřehů. V pondělí ráno jsme ve čtvrt na šest vyráželi z Hampi. S Estonkou jsme si předešlého večera sjednali rikšu - Indián nám slíbil, že nás jeho kamarád sveze za 150 rupií, což je o 50 vyšší cena než normálně, ale když je to ráno, nu což. Ráno bylo ale všechno jinak. Rikšák sice přijel načas, ale začal tvrdit, že za 150 má vézt jen Estonku, tak mu to prý bylo řečeno, a pokud chci jet já, musím vysolit dalších 150 rupií. To mě dvojnásobně nakrklo, protože se nás nestydatě snažil oškubat a protože jsem se ještě večer před tím ujišťoval s jeho kamarádem, že cena je za dva lidi. Začal jsem se s ním handrkovat, ale chlápek byl fakt neoblomný a trval aspoň na 250. S tím jsem se nehodlal smířit a když okolo projížděla jiná rikša, zakřičel jsem na ridiče "Hello, my friend, will you take us for 150?" Netušil jsem, co bude následovat. Náš rikšák se neuvěřitelně rozčílil a začal na mě řvát, co si to dovoluju a proč volám na toho druhého. Jinými slovy, on s náma může vymetat jak chce, když se člověk začne starat o sebe, tak je to hned nepřípustné chování. Chlap byl fakt rozzuřený, nechápal jsem proč, protože normálně takhle smlouvání neprobíhá. Načež zamumlal něco o tom, ať vlezem do rikšy a jakž takž jsme se dohodli, že pojedem za 150. Celou dvacetiminutovou cestu jel jak blázen a museli jsme trhnout rikša rekord na této trati - kamarádovi se v půl šesté ráno samozřejmě nedovolal. Když jsme dojeli na stanici, našel jsem naštěstí přesně 150 rupií, ale chlápek se jal znovu diskutovat, něco vykřikoval a vypadalo to snad, že si jde pro kamaráda. Prostě úžasná situace a nezbývalo, než nasadit zbraň nejtěžšího kalibru: humor. Jak si tak ten blbec mele tu svou písničku, povídám: "Vypadám jako kráva?"
Chlap i Estonka sebou cukli a jen na mě mlčky zírali. "Povídám, vypadám snad jako kráva?"
Chlap, co se stále nevzpamatoval: "Cože, jseš blázen?"
Já: "Vypadám já jako kráva? Protože proč se mě snažíte takhle podojit?"
Načež Estonka vybuchla smíchy, chlapovi spadla čelist a my jsme využili přestávky v jeho klení a opustili ho. Ještě na nás vykřikoval cosi nehezkého ale má lest zapůsobila a umožnila klidný odchod. Cesta vlakem pak už byla indická pohodička strávená konverzací s jednou Němkou, která mi nechtěla věřit, že nejsem Američan, a den byl zakončen v jedné výtečné restauraci, kde jsem mezi davy místních byl zas za největšího exota.

Úterý jsem si užil na výtečné pláži, která se tentokrát narozdíl od minulého letoviska táhla v délce dvaceti kilometrů a velké kusy nebyly vůbec zastavěné, o kravách, trhovcích a podobných útrapách ani vidu ani slechu. Narozdíl od všech ostatních turistů jsem si nepůjčil moped, ale kolo, s kterým jsem se pak proháněl jak po Goe, okoukávajíc kostely a kapličky v různém stádiu opravenosti či rozpadu, tak po pláži, kde se na tvrdém písku jelo naprosto krásně. Jeden Angličan mi navíc vyprávěl o své cestě z Bombaje do Goy na kole - výtečný to nápad, zvláště když na silnicích okolo pobřeží není moc provoz. Rozhodně námět na další výlet.

Celá středa byla kochací - vlak se řítil téměř zcela lidupráznou krajinou plnou úžasné přírody. Jak už jsem zmiňoval z vlaku Indie působí neuvěřitelně liduprázně, jen občasné rýžové políčko je známkou lidské přítomnosti. 700 km dlouhá cesta z Goy do Bombaje stála 288 rupií, tedy něco přes sto korun a tentokrát už se mnou cestovala ta pravá Indie, ne žádné bílé gheto. Zvášť když jedinými dalšími cizinci byla černá Američanka a její - velmi bílý - švédský přítel. S nimi jsem potom po troše hledání zakotvil v jednom trošku pochybném hotelu, kde jsem měl postel v jakési prosklené verandě, ve které očividně normálně spal člověk z recepce. Ale shánějte něco levného v centru Bombaje v jedenáct večer, byl jsem rád, že mám střechu nad hlavou. Ani mi nevadilo, když jsem ve tři v noci, utíkajíc na zádoch, protože mě konečně dostihly ty proslulé indické žaludeční potíže, zakopl o dva Indy, co mi spali přede dveřma na zemi. Jim to očividně taky nevadilo. Bombaj, se svou zajímavou architekturou, kosmopolitním mixem lidí a výtečnou kuchyní, kterou si chvála bohu můžu už zase užívat naplno, si musí počkat na další příspěvek.