Karibik

Po pondělním úřadovém fiasku bylo potřeba jednat, navíc mi město začínalo už lézt na nervy. Na cestu jsem se však nemohl vydat bez řádné výbavy, jež mi v ten okamžik scházela. Ano, musel jsem navštívit knihkupectví, kde se mi podařilo vyšťourat tři knihy ve španělštině, abych si měl čím krátit čas na pláži. Jak se později ukázalo, mé znovuobjevené čtenářské vášni dokázaly tyto tři tlusté exempláře o celkovém rozsahu 1700 stránek odolat přesně tři a půl dne.


Ve středu dopoledne jsem si zajel na autobusové nádraží a než jsem se nadál, měl jsem za 23 dolarů lístek na noční autobus do 600 km vzdáleného souostroví Bocas del Toro, které leží v severozápadním koutě země. Den rychle uběhl během balení a dovyřizování věcí a v osm už jsem seděl v autobusu, jenž po půl hodině dokonce i vyrazil. Já jsem si mezitím zase připadal jako v nějakém zlém snu: ač se jednalo o normální dálkový autobus značky Mercedes, někomu přišlo jako dobrý nápad vytrhat veškeré regulační klapky od klimatizace, takže ze shora mi na hlavu fičel arktický vzduch. Měl jsem obrovskou radost, když mě paní sedící vedle mě požádala, že by chtěla sedět u okýnka. Místo do uličky přineslo zlepšení - na hlavu už mi fučelo jen nepřímo a navíc jsem si mohl protáhnout levou nohu. Klimatizace totiž nebyla jediným zádrhelem tohoto autobusu. Nějakého chytráka v autobusové společnosti muselo napadnou nechat vyměnit sedačky a naskládat je zpátky s menšími rozestupy - jinak si neumím vysvětlit, proč mým nohám chyběly ty dva centimetry, abych se na sedadlo vešel, aniž bych měl kolena zaražená v opěradle před sebou. Jinými slovy - prostoru pro nohy bylo jak ve školních autobusech, o sklopení sedadla a natažení jsem si mohl nechat jen zdát. Naproti přes uličku seděla jakási Italka, která teď žije v Kostarice a která čirou náhodou pracovala v baru u Lago di Garda, kolem kterého jsem několikrát musel projet. Svět je malý. Po chvíli nám došly témata ke konverzaci, zavřeli jsme oči a já už si jen v duchu hořekoval nad svým údělem, s tělem zkrouceným do křečové polohy, koleny na stranu a nohama polovystrčenýma do uličky. Z té hrůzy jsem asi musel usnout, protože oči jsem otevřel až o osm hodin později, když mě vyháněli z autobusu, že už jsme dorazili. Bylo půl šesté ráno.

Z autobusu jsem přesedl na motorový člun, jenž nás za třicet minut dopravil na Isla Colon, hlavní ostrov souostroví Bocas del Tora. Isla Colon byla kdysi centrem banánového průmyslu - i dnes se na pevnině rozkládají nekonečné plantáže - po přesunu ústředí banánové společnosti se stala turistickým magnetem. Průvodci je Bocas vychvalováno jako perla Karibiku a kdo ví co ještě. Mě místo zas až tak nenadchlo, možná proto, že průvodce ho též vychvalují jako úžasné místo pro večírky a surfování. Ubytoval jsem se v příjemném hostelu, kde jsem ještě dohnal hodinu spánku a pak jsem se vydal na pláž. Jaké ale bylo mé zklamání, když jsem vzápětí zjistil, že poblíž městečka žádné pláž nejsou a na jakoukoliv pláž je potřeba vydat se buď autobusem nebo lodí. Obojí samozřejmě stojí peníze a cestovatel se stává závislým na rozmarech místní dopravy. Zvolil jsem autobus na pláž, jež slibovala klidné koupání - zpáteční cesta mě přišla na 5 dolarů, jízda trvala 40 minut. Tomu říkám byznys. Pláž byla nádherná, typický Karibik...


...já jsem se utábořil pod palmou...


...v průzračné vodě pozoroval hvězdice, kterých byly na dně mraky...


...a pak se autobusem vydal zpět.


Když jsem se ale dalšího rána dozvěděl, že na pláži, kam jsem se toho dne chtěl vydat lodí, se předchozího dne pokusil ukrást batoh nějaký chuligán s mačetou, řekl jsem si, že mi to za to nestojí a vydal se přes hranici do Kostariky. Ač jsou si obě země dost podobné, cestovatel přejezd pozná okamžitě. V Panamě jsou silnice ve výborném stavu, v Kostarice naopak kvalita vozovky pokulhává - stále mi není jasné, jak se na silnici postavené v rámci jednoho projektu mohou střídat perfektní asfaltové úseky, úseky s dírami a pak kusy silnice připomínající tankodrom, kde po asfaltu není ani památka. Česká betonová lobby se má co učit, té se to všechno rozpadá stejně rychle. Po cestě jsme znovu projížděli banánovými plantážemi - taxikář, který mě dovezl v Panamě dovezl k hranici žertoval, že bych měl zavolat na policii každého, kdo by za banány chtěl zaplatit. V té žluté záplavě jsem mu to i věřil. Modré igelitové pytle jsou na trsech na ochranu proti škůdcům, jak mi vysvětlil, celý nadšený, že konečně veze turistu, co umí srozumitelně španělsky.


Do přímořského letoviska Puerto Viejo jsem dorazil kolem poledního. Slunce pražilo, ze spousty míst se ozývalo reggae, přibylo černochů. Karibské pobřeží Kostariky a Panamy je osídleno přistěhovalci z Jamajky, jejichž mateřštinou je angličtina a s jejichž hudebním cítěním se absolutně nedokážu identifikovat - reggae se však nedá uniknout. Je všude. Ubytování se ukázalo jako problém. Jediný slušný hostel ve městě se ukázal být beznadějně plný a já jsem dvě hodiny běhal jako kuře bez hlavy po letovisku a sháněl něco jiného. Pravda, hodina z toho byla pochodem na prudkém slunci, kdy jsem se vydal do jednoho penzionu za městem, který podle Lonely Planet sliboval klid a jeden pokoj fungující jako hostel. Paní, jež se o to místo starala, při mém příchodu jen nechápavě zakroutila hlavou a požádala mě, ať jí průvodce ukážu. Prý jí sem pořád někdo takhle chodí a hledá levnou postel, ona nikdy nic takového neprovozovala a dokonce to lidem z Lonely Planet i řekla. V tropickém parnu jsem se vydal zpátky. Přesvědčil jsem se, že tentokrát na levné ubytování nevyzraju, a tak jsem prozkoumal nabídku pokojů. Nakonec jsem za 17 dolarů dostal pokoj sám pro sebe u německých manželů.


Název podniku nelhal a dům se utápěl v zeleni a klidu rušeného každého rána pouze rykem ptáků, kteří posle množství vydávaných decibelů očividně trénuvali na rockový koncert. Výhodou byla i kuchyně, vybavená s německou pedantností naprosto vším. Výhled ze zahrady byl úžasně uklidňující, v hamace by se býval dal prolenošit celý den.


Olaf a Kati, původem ze západního Berlína, už tento podnik v Kostarice provozují sedm let. V Kostarice nejsou zdaleka jedinými zahraničními vlastníky nějakého hotýlku či restaurace. Rychle jsem se musel vzdát svého rozhodnutí mluvit výhradně španělsky, protože spousta lidí nabízejících služby španělštinu ovládala ještě hůř než já. I domorodci se mnou však jako s turistou mluvili anglicky - už se začíná stávat pravidlem, že na mě někdo místní mluví anglicky a já odpovídám španělský - jazykový galimatyáš, značka dvacáté první století.

Brzy jsem však komunikaci s lidmi omezil na minimum a zaměřil se na zkonzumování přivlečených knih. Z klidu mě nevytrhl ani příjezd čtyř Čechů, kteří se zčistajasna zjevili v mém ubytování, ani krabík na pláži, jenž se vyškrábal z jedné díry v písku a na tvora své velikosti se pohyboval téměř naprosto neuvěřitelnou rychlostí.


Byl jsem naprosto zabrán do neuvěřitelně poutavého prvního dílu trilogie Stiega Larssona, který mi nedal spát a který jsem sfoukl za den. Snad bylo i dobře, že jsem si nepřivezl i ostatní dvě pokračovaní, nespal bych už vůbec. I přesto jsem si našel čas pronajmout si na den kolo a vydat se na 10 km vzdálenou pláž Manzanillo, již Lonely Planet označil za nejhezčí v Kostarice. Měli k tomu důvod - v délce 6 km se nepřetržitě táhl nádherný žlutý písek, za kterým ležel už jen neprostupný prales, nikde ani stopa lidské činnosti. Nádhera. Byl jsem natolik očarován, že jsem si pláž zapomněl vyfotit. Ony ale stejně všechny ty pláže vypadaly dost podobně, podobně dokonale, jak z románů o trosečnících.

Vízová politika, Kafka, hlavně ať je člověk v místním vedru náležitě oblečen

Poklidný život zahraničních vystěhovalců v Panamě je přerušen každých devadesát dní, kdy musí zemi na 72 hodin opustit, aby si obnovili turistické vízum. Doteď nejsem s to pochopit, proč se celá tato šaškárna děje, když drtivá většina lidí v Panamě utrácí peníze vydělané jinde ve světě a místní ekonomiku nijak nepoškozuje - ba naopak, na přivezených penězích místní hospodářství stojí, ať už se jedná o turismus či byty v nových mrakodrapech. Očividně je však v zájmu Panamy, aby turisté odjeli utrácet své dolary do Kostariky, jež je kvůli v předchozím příspěvku popsanému Dariénu jedinou finančně nenáročnou alternativou. (Abych však byl k Panamě spravedlivý, v Kostarice platí úplně to samé pravidlo, takže tropické vízové šílenství vládne všude). Absurdita celého procesu je ještě zesílená tím, že se při každém přechodu hranice člověk musí prokázat nějakou jízdenkou či letenkou ven ze země. Já jsem si takto při svém lednovém přesunu ze San José do Panamy musel zakoupit otevřenou zpáteční jízdenku z Panamy do San José, aby mě do Panamy vůbec pustili. A to jsem měl štěstí, že mě vůbec předtím pustili do Kostariky. Přiletěl jsem totiž jen s jednosměrnou letenkou a naštěstí se mě nikdo neptal, jak se z Kostariky hodlám dostat. Jeden Kanaďan už tak dobře nedopadl a zpáteční letenku ho donutili zakoupit přímo na letišti.

Já jsem minulý týden řešil trošku jiný problém. Kdesi jsem si - jak se později ukázalo chybně - přečetl, že 90 denní vízum se po požádání na imigračním úřadě prodloužit o další měsíc. V pondělí jsem tedy vyrazil na souboj s místní byrokracií. Nešel jsem sám, společníka mi dělal Šimon Mahler, kamarád z Harvardu, který v Panamě trávil společně se svými spolubydlícími své poslední jarní prázdniny a s kterým jsem hrdinně snášel nápor vedra, kdy z nás i při sezení sil proudem pot.



Budovu úřadu jsme kupodivu našli docela bez problémů. Kafkovská anabáze začala vlastně ještě před tím, než mohla vlastní očekávaná kafkovská anabáze začít: nebylo nám ani dopřáno do objektu vstoupit. Policista a jakýsi úředník u vchodu na nás poté, co nás spatřili, začali zuřivě mávat a ukazovat na ceduli, jež důrazně nařizovala: "No shorts, no sleeveless shirts, no sandals." Jak výše vystavený obrázek napovídá, neměli jsme šanci. Později jsem se dozvěděl, že podobné nařízení platí pro veškeré panamské úřady. Ono to ale očividně nikomu nevadí - kraťasy tu nenosí nikdo (proto také ve mě hned každý odhalí turistu, když nemám kalhoty, i přes mé mimikry v podobě tmavého opálení), plátěné kalhoty jsou výjimkou a většina populace je naražená v džínech. Proč se takováto móda drží v zemi, kde celý rok denní teplota neklesá pod třicet stupňů je mi záhadou. Že by džínová lobby? Občas mám pocit, že na mě z vedra už jdou halucinace, když sedím v autobuse v kalužích potu a vedle mě projde chlap, který si pod košili - s dlouhými rukávy, samozřejmě - narazil ještě buď nátělník nebo tričko. Snad mu chudákovi není zima.

Prodloužení víza jsem nedostal, provedl jsem tedy aspoň Šimona starým městem a začal přemýšlet o cestě západním směrem.

Dariénská proluka

Po dlouhé době zase přicházím s novým příspěvkem na blog. V posledních dvou týdnech jsem se zase dal trochu do pohybu, před vylíčením svých přesunů nejdřív ale musím udělat menší zeměpisnou odbočku.

Jako mnoha jiným i já jsem měl v hlavě utkvělou představu, že interamerická dálnice spojuje celý kontinent od severu na jih, od Aljašky po Ohňovou zemi, což umožňuje báječné výlety podél Kordiléry. Omyl. Dálnic se sice od Aljašky po Ohňovou zemi skutečně táhne, v úseku sto padesáti kilometrů na hranici Panamy s Kolumbií je ale přerušená. Kousek za hlavním městem Panama City silnice končí, dál se rozkládá obtížně prostupný prales, takzvaná Dariénská proluka. Oblast Dariénu je jednou z posledních oblastí ve střední Americe s původní neponičenou přírodou, kam se zatím neprokousala civilizace na čtyřech kolech. Každých deset let se sice na nátlak těžařských společnosti postaví další úsek silnice, který se zařízne dál do srdce pralesa a kvůli kterému se dál nemilosrdně drancuje příroda v honbě za dřevem, přesto však ještě zbývá neporušený úsek, jenž obě země - a kontinenty - odděluje lépe než moře. Z Panamy do Kolumbie se cestovatel musí vydat buď lodí nebo letadlem, cesta skrz prales se důrazně nedoporučuje. Průchod pralesem trvá několik dní, musí se jít po svých a cestu ztěžují nejen obtížně prostupné stezky a tropická havěť, ale také různé kriminální existence a pašeráci drog, kteří do oblasti z Kolumbie často zabrousí společně s kolumbijskými guerrilami. Však také někteří nerozvážní turisté z Dariénu nikdy nevyjdou, slehla se po nich zem. Na druhou stranu Panama se může dál pyšnit jedinečným pralesem, který nejen že jedinečným způsobem spojuje ekosystémy Karibiku a Pacifiku, hlavně ale zemi poskytuje ochranu a bezpečí před občanskou válkou v Kolumbii.

Vítězný postup "pokroku" a "rozvoje" se ale zdá být neúprosný, v Panamě v současnosti zuří debata o "otevření Dariénu", o dobudování dálnice až ke kolumbijské hranice. Dostavění dálnice prosazuje zejména Kolumbie, jejíž prezident už několikrát tlačil na svého panamského protějška. Zastánci dostavby argumentují zlepšením ekonomických příležitostí a otevření Panamy obchodu, jenž by proudil mezi oběma kontinenty.

Proti řadě negativ, jež by dostavba přinesla, působí tyto argumenty skoro až směšně. Dostavba silnice by se v prvé řadě rovnala ekologické katastrofě - samotná výstavba, těžba dřeva a následný rozvoj oblasti a provoz aut by narušily křehké ekosystémy, které se co do četnosti a druhové rozmanitosti řadí mezi jedny z nejbohatších na planetě. Jeden z posledních neporušených koutů přírody - a svým rozsahem jedinečný - by byl nadobro ztracen.

Většina obyvatel Panamy se nicméně proti dostavbě nestaví z lásky k přírodě. Místo hmyzu a ptáků mají obavy o vlastní bezpečí a životní úroveň. Už mnohokrát jsem od různých lidí slyšel: "Pokud otevřou Darién, je s námi konec." Podobný názor sdílí údajně až 90 procent populace - místo slibovaného obchodu a prosperity by z Kolumbie dorazily drogy, uprchlíci, guerrilly a kriminality, jež by zřejmě nadobro zničily ten ostrůvek stability, míru a prosperity, jímž Panama dnes bezesporu je. Růst kriminality v sousední Kostarice je přičítán právě přílivu uprchlíků z daleko chudší a občanskou válkou poničené Nikaraguy. Panama se ničím podobným zatím nemusí trápit, vzhledem k současné bezpečnostní situaci v některých oblastech Kolumbie a moci drogových kartelů by však problémy mohly vyrůst do hrůzných rozměrů. Stačí si jen vzpomenout na probíhající boj mezi mexickou armádou a narkokartely, které se pokoušejí rozvrátit celý Mexický stát. Apokalyptické vize jsou tedy v tomto případě namístě.

Pro turistu cestujícího střední Amerikou Darién znamená zásadní dilema: skončit cestu v Panamě nebo investovat do přepravy do Kolumbie. Jednosměrná letenka do hodinu vzdálené Cartageny stojí kolem 250 dolarů. V celé latinské Americe jsou lety absurdně drahé, v Panamě má společnost Copa prakticky monopol, což se samozřejmě odráží i v ceně dopravy. Jedinou alternativou k letadlu je vydat se lodí - v tom případě se ale jedná o pětidenní plavbu na zaoceánské lodi, jejíž cena je vyšší než cena letenky. Pro odvážlivce potom zbývá levnější alternativa zkusit se dohodnout s kapitánem jedné z nákladních lodí. Pokud však máte smůlu, společně s nákladem se možná přepravuje i nějaký nelegální kontraband. Nejambicióznější cestovatelé si potom loď "stopnou" - tedy aspoň se o to snažil Kanadský pár, původem z Ruska, kteří se stopem za 8 měsíců dostali z Montrealu až sem. Bavil jsem se s nimi jakousi směsicí angličtiny, francouzštiny, španělštiny s příměsí několika ruských slovíček. Jelikož nejsem ani dostatečně odvážný, ani tak bohatý, Darién pro mě osobně znamená, že jakákoliv má cesta může směřovat jen na západ, do Kostariky.

Hůře jsou na tom turisté, kteří ze severu dorazili s cílem projet až do Patagonie a v Panamě se zasekli. Jeden z nejabsurdnější příběhů na toto téma jsem slyšel od své kamarádky Mitchell. Mitchell je z Panamy, ale když jí bylo 17, narazila na pláži na dva Nory, kteří si v Californii pořídili auto a vydali se na jih. Až v Panamě zjistili, že si nesplní sen a Andy si neprojedou. Zatímco kempovali u moře a přemítali co dál, Mitchell se k nim na pláži přidala a do jednoho z nich se zamilovala. Nor nakonec v Panamě zůstal několik měsíců, načež musel zpátky do Norska vydělávat peníze, Mitchell si sbalila svůj batůžek a v osmnácti se vydala za svou láskou do dalekého Norska.

Moc si ji tam neumím představit. K zimě má podobný vztah jako já, přesto v těch arktických končinách vydržela tři roky. Když ji po třech měsících vypršelo turistické vízum, Nora si vzala a potom prodávala na trhu lososy, než si zopakovala poslední rok střední školy, jak po ní požadovaly norské úřady a mohla se vydat na univerzitu. Dost si ji mezi zamlklými Skandinávci neumím představit - stále se směje, má nekonečné množství energie a je velice komunikativní. Manželství sice nevydrželo a Mitchelle byla po třech letech zase zpátky v tropickém teploučku v Panamě, domů si přinesla nenávist k zimě a znalost nepotřebného jazyka. Zápletka příběhu, jehož původcem je Darién, je geniální, praštěná natolik, že vymyslet ji může jen život. Někdy bych rád zjistil, kolik obyvatel Panamy kdy skončilo v Norsku.

Doprava ve městě

Doprava je asi tím nejlepším případem té pro Panamu tak příznačné zvláštní kombinace západního života na pozadí rozvojové země. Mezi moderními mrakodrapy a největší koncentrací bank ve střední Americe se tak vesele prohánějí rozhrkané autobusy, z naleštěného mezinárodního letiště si musíte usmlouvat taxík, a v ulicích se mísí nablýskaná SUV s rozpadajícími se šunkami, nakonec však všichni uvíznou v zácpách. V milionové metropoli neexistuje normální MHD, a tak se všichni musí dopravovat auty – ve srovnání s místní špičkou vychází Barrandovský most v osm hodin ráno jako průjezdná a rychlá komunikace.

Neoficiálním králem panamských silnic – nebo prokletím, záleží na úhlu pohledu a míře odvahy cestovatele - je bezesporu místní autobus Diablo Rojo, rudý ďábel.
Při narození byl ďábel žlutý a v Americe vozil děti do školy. Jedná se o klasický americký školní autobus, který se po dosloužení - tedy poté, co byl shledán nezpůsobilým pro provoz na amerických silnicích a převoz obtloustlých capartů v zemi věčného blahobytu  - buď jízdou po vlastní ose nebo lodí dostal až do Panamy. Po škole americké začala pro žluťáka škola života - hned po příjezdu byl totiž přemalován a to tak, že každý z těch stovek, co jich po městě jezdí, je originálem. Při jejich průjezdu ulice hýří barvami, hudbou - často mají nainstalované dobré ozvučení - i hlukem a smradem. Přece jen jsou to už dědoušci, motory chvílemi melou z posledního, vyvrhujíc do ulic oblaka štiplavého kouře.

Kolektivně se pak těmto autobusům říká Diablos Rojos. Vzhledem k způsobu jejich jízdy označení ďábel rozhodně není zavádějící. Autobusy jsou známé prudkými nepředvídanými vybočeními na ulicích, o použití blinkrů nemůže být ani řeč, takže pokud si nic netušící řidič projíždějícího auta nedá pozor, ďábel si ho vezme s sebou. I jízda ďáblem je zážitek sám o sobě, zvlášť pro nás, co jsme přerostli výšku desetiletého dítěte. Kolena mívám pravidelně vražená v žebrech pasažéra přede mnou, ani pro kratší místní obyvatele však cesta není žádný med, zvlášť když si nedostatek výškového rozměru vynahrazují na šířku. Možná je to další nechtěné dědictví amerického imperialismu, ale podle váhy by se panamská populace dala zdvojnásobit. Ačkoliv jsem tomuto fenoménu svědkem každý den, pořád nechápu, jak se dva hrošíci dokážou vedle sebe v miniuličce autobusu protáhnout - a že se protáhnout musí. Autobus totiž lidi sbírá dokud nějací k sebrání jsou, nehledě na to, kolik se jich už v autobuse tísní. Největší výhrou tedy je, když se člověkovi podaří ukořistit místo vepředu, pak se nemusí tolik prodírat. Je samozřejmě samo sebou, že autobusy nemají jakoukoliv klimatizaci a malá okýnka přinášejí lehkou úlevu jen, když se autobus hýbe - pokud je zaseklý v zácpě, začne brzy pachově připomínat ZOO.

Proč tedy do autobusu vůbec lezu? Peníze, co jiného. Cena za použití je totiž lidová - dvacet pět centů za jízdu po jakémkoliv úseku ďáblovy trasy. Autobusy mají předepsané trasy, po kterých se pohybují a ve kterých se konečně zlehka začínám orientovat. V závislosti na cíli cesty a stupni dopravy vás autobus může během chvilky dopravit na kýžené místo prakticky zadarmo nebo naopak zjistíte, že by se muselo třikrát přestupovat na špatně definovaném místě. V tom případě je lepší stopnout si taxíka.

Taxíky jsou zde totiž také příjemně levné. Nástupní taxa je dolar třicet pět, za dva dolary se pak člověk dostane prakticky kdekoliv po městě. Protože se Panama snaží tvářit civilizovaně, existuje dokonce i cenová mapa, z které se dá vypočítat, kolik by cesta měla stát, což ale také znamená, že se nepoužívají taxametry. Mapa se ostatně nikde nedá najít, vlastní ji jen taxikáři, od jednoho ji odkoupil Skot, který se mnou bydlel v bytě, a pak mi ji zanechal. I přes cenovou mapu ceny zůstávají smluvní - někdy mě lehce oškubou, někdy se zase oškubou sami, takže za delší ujetou vzdálenost dost často platím daleko míň než za krátké přejezdy. Logicky to ale nesmím řešit, dost často se mi z toho vaří hlava.

Při smlouvání bylo zábavné sledovat, jak s mým rostoucím opálením klesala průměrná cena jízdy - dokonalá nepřímá úměra. Pomohla též má lepšící se španělština, jako rodilý Panamaňan ale rozhodně nezním, a proto se s taxikáři snažím mluvit co nejméně - vždy jen krátce vyštěknu adresu a zeptám se za kolik. Většinou to funguje bez problémů. Asi nejzábavnější bylo, když mě jeden taxikář nabral na ranní cestu do tělocvičny za obvyklé dva dolary a v okamžiku, kdy jsem už za jízdy začal vysvětlovat detaily adresy a on si všiml, že nejsem místní, najednou řekl, že to teda budou dolary tři. Načež já jsem řekl, že to teda ne, že tam je to maximálně za dva, načež on jen pokýval hlavou. Pokušení obrat turistu je stejně silné jako touha vydělat si peníze - jiný taxikář mě do stejné destinace chtěl svézt za tři dolary. Když jsem nic neřekl a jen začal odcházet, jal se tentokrát ptát on: kolik, kolik? Řekl jsem jedna sedmdesát, domnívaje se, že on řekne dva, což bude konečná dosmlouvaná cena. K mému překvapení na mou nabídku kývnul... I tak taxíky zůstávají docela civilizovaným způsobem dopravy, zvlášť když je nařízení z loňského roku přinutilo mít jednotnou žlutou barvu. Kvalita se přesto dost markantně liší, takže někdy se vezu moderním autem s klimatizací a pohodlnými sedačkami, jindy jde o starou rachotinu, které kromě volantu na přední desce chybí snad úplně všechno.

Ať už se člověk ale vydá autobusem, taxíkem, autem nebo mikrobusem – ty fungují podobně jako rudí ďáblové, skýtají však o dost větší komfort - doprava ve městě je naprosto katastrofální a zácpy jsou stejně četné, jako vymetená obloha bez mráčků. Bez kvalitní MHD, kterou by se dalo dojíždět do práce, aniž by člověk hned potřeboval sprchu, je snem každého místního obyvatele vlastnit auto a když už si ho kupuje, tak pořádné SUV. A ač se ve městě nedávno dokončila okružní komunikaci i hlavní třída podél moře, která dopravě odlehčila i tak se ráno a večer tvoří obrovské kolony a i přes den jsou kolony dost brutální, takže se všude musíte vydat s velkým předstihem, jak jsem se ke svému žalu už několikrát přesvědčil. Snad i v odezvě na tuto neutěšenou situaci město uvažuje o nákupu moderních autobusů a zavedení preferenčních pruhů. Z jak daleké budoucnosti je to hudba se však říct nedá. Jistější je, že do roku 2013 by v Panamě měla být dokončena první linka metra, jež se brzo začne stavět. Momentálně je však doprava naprosto infernální a jen těžko se dá odhadovat, kolik produktivity místní ekonomika ztrácí tím, že vše a všude neustále stojí v kolonách. I proto jsem moc rád, že nikam nemusím jezdit a že skoro vše, co potřebuju, mám v docházkové vzdálenosti. Navzdory všem výmyslům techniky je často v rozvojově moderním světě nejrychlejším způsobem dopravy chůze.

Panamská kinematografie

Jednou z největších kulturně společenských událostí panamského léta, bylo bezpochyby uvedení prvního panamského filmu na stříbrném plátně. (Pomineme-li nadcházející koncert skupiny Metallica, který, jak už jsem si několikrát všiml, někteří místní považují za vrchol svého života. To však nechme stranou). Pro Čechy odkojené na generacích barrandovských filmů se představa neexistující národní kinematografie může zdát neskutečná, pro Panamu to až do letošního ledna byla realita. Pak do místních kin dorazil film Chance, společenská satira o tom, jak se v bohatých rodinách zachází s uklízečkami. Je to první celovečerní film natočený v Panamě za panamské peníze s panamskými herci. Tedy film je v kolumbijské koprodukci, několik hereček je z Kolumbie a jak už to tak v panamském etnickém guláši bývá, režisér a scénárista Abner Benaim je izraelského původu, zatímco jeho spolu scénárista se honosí krásným hispánským jménem Papus Von Saenger, ale to jen podtrhuje jeho panamskou jedinečnost. A aby nedošlo k nedorozumění – film se ve španělském originále jmenuje Chance, což je místní výraz pro výhru v loterii a odkazuje na jeden z motivů filmů. Ve španělštině se slovo vyslovuje hezky počesku „čan-ce“ Na film jsem se hrdinně vypravil minulý týden s vědomím, že nemá titulky, a vzal jsem si proto s sebou francouzského kamaráda, abychom kdyžtak nebyl jediný nechápající trotl. Třebaže nám pokladní v kině s ustaraným pohledem sdělila, že „film je bez titulků,“ k mé velké radosti jsme rozuměli téměř úplně všemu.

Na začátku filmu se seznamujeme s místní bohatou rodinkou. Otec úspěšně podniká a kandiduje v místních volbách, dvě dospívající dcery myslí jen na to, jak se zalíbit klukům, matka se zajímá pouze o nákupy oblečení, návštěvy kosmetických salónů, tělocvičnu a posezení s kamarádkami a osmiletý syn, o kterého se nikdo moc nestará, si dělá co chce. Skoro, protože nad ním drží pevnou ruku dvě služky, jež pro rodinu pracují už několik let. Pracují je v tomto případě eufemismus, přesnější termín je, že pro rodinu otročí, bydlí totiž s ní, v malém pokojíčku spí na palandě a veškerý svůj čas tráví plněním přání arogantních a necitlivých pánů. Navíc už několik měsíců nedostaly mzdu a všechny jejich prosby jsou jako pingpongový míček posílány od manžela k manželce a nazpět, nebo odbyty se slovy „až příští měsíc.“ Film tedy začíná jako jiné snímky se sociální tematikou o utlačovaných a vykořisťovaných chudácích a bohatých pánech, kteří si ani nevšimli, že pro ně pracují lidé z masa a kostí. Když se navíc jedna ze služebných dozví, že její dítě, které musela nechat v Kolumbii, akutně potřebuje peníze, aby si ho neodvedly drogové kartely, a rodina jí je dál bezcitně odmítá dát, je zaděláno na srdceryvnou prohlídku slzavého údolí lidské podlosti, za kterou by se nemuselo stydět žádné z děl socialistického realismu popisující zrůdnost kapitalisticko-imperialistického zřízení.

Tím však tragédie konči. Toňa a Paquita se totiž rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou a dlužnou mzdu si vymoci stůj co stůj. Zatímco se tedy rodinka jednoho rána chystá odletět na výlet za nákupy do Miami – který samozřejmě stojí daleko víc, než veškeré peníze, jež Paquita potřebuje – obě ženy se vzbouří a postaví se svým chlebodárcům s pistolí, mačetou a heslem, že když to nejde po dobrém, půjde to jinak. Film se tímto momentem proměňuje v hořkou crazy komedii, kde není nouze o vyražené zuby, zlomené nosy a služky hrající si na pány, zatímco je skuteční svázaní a neschopní pánové obsluhují. Situace se vyhrotí až do absurdna, když po počáteční vlně výhrůžek a násilí Toňa s Paqiutou nad vši pochybnosti zjistí, že rodina je naprosto švorc a že peníze na nevyplacené mzdy momentálně prostě nejsou.

Protože peníze akutně potřebují, jediným řešením je zastavit a rozprodat domu. Při prodeji kamery se v jedné z nejpřekvapivějších scén paní domu z tajně pořízené videonahrávky dozví, že její manžel je skrytý homosexuál, který si to rozdával se zahradníkem (ano, v moderní době už zahradník není jen vrahem..). Při činu jej natočil jejich syn, který celou dobu straní se služkami a pro nějž je celá tato anabáze jenom hra, kdy může své rodině vrátit všechna příkoří nashromážděná během mnoha let nezájmu a ústrků, kdy mu pravou rodinou byly Paqita a Toňa. V jedné z nejdojemnějších scén se paní domu, převlečená za služebnou, vydává do chudinské čtvrti, kde v nuzném domě občas přebývá Paquita a kde narazí na obrázky malované svým synem – sama od něj nikdy takový dárek nikdy nedostala. Při cestě zpátky zhroucená manželka dostane z šoku astmatický záchvat, film si však ani v této situaci neodpustí přízemní humor. (Manželka: „Paquito, to je hrozné, vždyť on je jediný muž, s kterým jsem kdy spala.“ Paquita: „Já vám to věřím. Ostatně si myslím, že vy jste taky jediná žena, s kterou kdy něco měl.“) Toňa a Paquita nakonec za rodinný majetek získají dostatek peněz na bezpečný odchod do Kolumbie, kde, jak nám říká závěrečný titulek, otevřely na pláži stánek s občerstvením. Navzdory manželově nevěře rodina zůstala pohromadě, otec se po úspěšné kampani stal poslancem, aby dál mohl bojovat za práva chudých a utlačovaných. O zahradníkově osudu nic nevíme.

I z tohoto zkratkovitého přehledu je snad patrné, že film mísí patos s ironií. satirou a s prvky z hollywoodských komedií tohoto nejhrubšího žánru. Nějaká velká umělecká kinematografie se nekoná, vše je hnáno dějovou linií a jednotlivými gagy, možná ale právě proto je film tak efektivní – publiku předkládá vysoce kontroverzní myšlenky a ono se při tom ještě směje. Ačkoliv Panama není žádná Saúdská Arábie, přece jen tu převládá jistý konzervatismus a většina obyvatel je aspoň nominálně katolického vyznání - na návštěvnost kostelů to kdovíjak velký vliv ale nemá. Přesto publikum bez problémů a se smíchem strávilo nejen už zmíněnou homosexuální scénu, ale i scénu vykreslující sexuální avantýry patnáctiletých dcer či několik dost krvavých násilných scén. Filmu to nijak neublížilo - naopak, během prvních několika týdnů v panamských kinech bezpečně porážel i velkolepého Avatara a reakce na něj byly veskrze pozitivní.

Otázkou však je, zda si ho vezmou k srdci ti, co se ke služebnictvu chovají podobně, ne-li hůř, než filmoví hrdinové. Zdá se totiž, že se nakonec všichni poplácají po ramenou, pogratulují si, jak je skvělé, že se Panama vyrobením úspěšného filmu zase o kousek přiblížila vyspělému západu, a pak půjdou domů seřvat uklízečku, že si po náročném dni placeném nuznou mzdou dovolila na pět minut oddychnout. Jako ostatně všude jinde se i zde o odstranění chudoby a zlepšení životní úrovně nižších vrstev mluví jako o prvořadém úkolu každého politika, který nicméně skoro ve všech případech pochází z té nejbohatší třídy. Vždy je tu ale řešení. Jak ve filmu říká hlava rodiny: „Podívejte se, musíte počkat a když budete tvrdě pracovat, úspěch přijde. Kam by ale ten svět přišel, kdyby každý chtěl úspěch hned. Můj tatínek taky nic neměl a dopracoval se k bohatství svou pilností a úsilím.“ A na otázku, čím byl tatínek, odpovídá: „Plukovníkem v armádě.“

Herečka, jež ztvárnila Toňu, dřív jako služebná pracovala a pro film ji na ulici objevil pracovník castingové agentury. Jako herečka bez praxe však za svou roli nedostala kdovíjak zaplaceno. Teď podle svých slov stále čeká a doufá, že přijdou nabídky do televizních show či reklam, aby si trochu vydělala a pomohla svým dětem dostat se pryč z „gheta,“ jak nazývá své bydliště. Nabídky se zatím nehrnou. Její příběh připomíná osud dětských herců z indického megahitu Slumdog Millionaire, samozřejmě v menších panamských měřítkách.

Asi bude ještě nějaký čas trvat, než si panamská kinematografie získá světové jméno, film Chance stojí za zhlédnutí buď jako kuriozita z oblasti, odkud toho kulturně moc nevychází, nebo jako zábavný film, při kterém se člověk od srdce zasměje. Nečekejte však laskavý humor, ten do tropických oblastí zatím ještě nedorazil. Podle distributora by však měl jednou dorazit do Evropy a Spojených států, aby se tak rozšířil počet 70 000 diváků, kteří si na něj našli cestu na domovském trhu. Zatím se zdá, že film bude hitem v Kolumbii.

Karneval

V uměleckém zpracování a zápalu pro věc se Panama Brazílii rozhodně vyrovnat nemůže, přesto je ale i zde karneval jednoznačně společenskou událostí roku, která předčí Vánoce, Silvestr i jakékoliv jiné svátky. V zemi se zastavila veškerá normální činnost, a to nejen na interamerické dálnice, kde si stokilometrová kolona aut zábavy chtivých Panamaňanů mířících z hlavního města do vnitrozemí v ničem nezadá s hromadnou psychózou evropských motoristů mířících na začátku léta za teplem na jih. Z mně neznámého důvodu karneval ve Městě (s velkým M, protože je to Panama City či Ciudad de Panamá) "za nic nestojí" a tak se až třetina jeho populace - přes tři sta tisíc lidí - vydává na venkov, za lepší zábavou. Těm kteří se rozhodnout ve Městě zůstat to však nemusí být líto, i pro ně se nějaká zábava najde, navíc je o karnevalovém pondělí a úterý všechno zavřené, ve městě se zastavil život, zmizely zácpy, nepracuje se. Karneval oficiálně vypuká v pátek večer, ale protože spousta lidí musí ještě v sobotu ráno pracovat, pravé šílenství propuká až v sobotu večer. Když jsem se právě sobotního večera do města vracel já, byla na výpadovce zmíněná stokilometrová kolona zábavy a alkoholu chtivých obyvatel, kteří se chystali hýřit až do úterka.

Mně stačil jeden den. Pátečního odpoledne jsem se vydal autobusem do sto padesát kilometrů vzdáleného města Penonomé, které je jednou z proslavených karnevalových destinací. Tou nejslavnější je městečko Las Tablas, do kterého se sjíždějí desítky tisíc lidí a od jehož návštěvy mě nezávisle na sobě odrazovalo několik lidí, že to může být kvůli obrovským davům zážitek až moc intenzivní. Už odjezd z autobusového terminálu ve Městě byl na místní poměry dost hektický - a poprvé za celý pobyt jsem si vzpomněl na Indii. V Terminálu se scházely takové davy a před autobusy se tvořily dlouhé fronty, až jsem si připadal jako za poklidného dne na bombajském nádraží. Naštěstí se ale nakonec Penonomé ukázalo jako dobrá destinace a protože jsem vyráželi ještě před koncem pracovní doby, fronta před námi za dvacet minut zmizel.

Před námi - společnost mi totiž dělali Xavier a Nohelis. Xavier, kterého jsem již zmiňoval v příspěvku o panamském čase, je francouzský couchsurfař, magisterský student politických věd na Sorbonně píšící práci o rozšiřování kanálu. Maminka je Italka a 8 let žil v Řecku, takže jazyků také umí požehnaně. Nohelis ("h" se nevyslovuje, takže je to no-elis) je místní studentka veterinářské medicíny, kterou na couchsurfingu našel právě Xavier a která nám zařídila v Penonomé ubytování - základní podmínka úspěšného karnevalování, protože všechny normální ubytovací kapacity jsou během těchto dnů beznadějně plné. V souladu se svou stále se lepšící schopností zařídit si ubytování zadarmo v těch nejzvláštnějších podmínkách vypadala i hamaka - houpací síť - na které jsem skončil v Penonomé. Hamaka visela v zahradě rodičů kamarádky Nohelis, která je známá z couchsurfingu Xaviera, kterého jsem poznal přes svého známého Carlos. Tedy, spal jsem: na zahradě rodičů kamarádky kamarádky kamaráda kamaráda.

Do cíle jsme dorazili okolo sedmé, "ubytovali" jsme se - do hamaky jsem položil spacák a sprej proti komárům - a vydali jsme se na karnevalovou noc. Karnevalové hýření má dva komponenty - denní a noční. Ten noční je podobný jakékoliv jiné party pod otevřeným nebem. Na hlavní ulici hraje hlasitá hudba, z několika různých míst najednou a chvílema se překrývá, pije se pivo (plechovka za 75 centů, dá se) a všichni se snaží vmáčknout do absurdně malého prostoru. Pro mě zajímavé tak na pět minut, únosné na patnáct, přesto jsem na hlavní ulici vydržel až do půlnoci. Jediným zpestřením večera byl předpůlnoční průjezd královny karnevalu.



Poté se zábava rychle vrátila do alkoholově taneční roviny, my už jsme se ale po chvíli naštěstí vydali spát. Noc v hamace proběhla hladce, karnevalové úsilí zdá se znavilo i komáry, neměl jsem čest ani s jediným a ráno jsem svou zarputilostí a silou vůle odolal záludnému sluníčku a vydržel v "posteli" až do devíti.

Po osvěžující snídani jsme se vydali na druhou část karnevalu. Ukázalo se, že bratr naší hostitelky pracuje při organizaci karnevalu, takže jsem vyfasovali tričko a šlo se.
Hlavním rozdílem mezi večerní a denní zábavou je voda. Na hlavní ulici se totiž konají "culeco" - z asi dva metry vysokých lešení se z požárních hadic na lidi stříká voda. Pije se to samé pivo, poslouchá ta samá hlasitá hudba, ale před úpalem jsou návštěvníci chráněni právě touto nepřestávající přeprškou. Však právě kvůli tomu jsme se vydali v šortkách, bez foťáků, a s doklady a penězi pečlivě zabalenými v igelitce. První sprchu jsme schytali už při cestě tam - malé děti se na nás vyřádily s balónky naplněnými vodou a vodními pistolemi. Pak jsem se vyřádil já - jak se ukázalo, naše trička nám automaticky umožnila vstup na jedno z lešení, kde jsme kromě gratis drinků dostali možnost taky si trošku pokropit. A tak jsem dobrých dvacet minut na lidi pode mnou lil vodu, maje radost, že jim to dělá radost, a vzpomínaje na všechny ty momenty v dětství, kdy mi podobná zábava nebyla dopřána. Všichni byli šťastní, voda se řinula proudem, ani jsem nestíhal "hasit" všechny žádost o důkladné pokropení. Panamská idylka. Po chvíli mě to ale přestalo bavit a když jsem si uvědomil, že většina lidí tu bude do rytmu hudby a alkoholu takhle hopsat ještě tři další dny, pocítil jsem silné nutkání vrátit se zpět ke svým knihám a počítači. Následovala ještě odpolední výprava k řece protékající v Penonomé, kde se konala přehlídka královen karnevalu na lodích, z výše zmíněných důvodů bohužel fotograficky nezaznamenaná. Před námi defilovalo asi pět různých královen, každá zuřivě kroutila zadkem za zvuku místní dechovky, užívajíc si svých pět minut slávy.

V šest hodin už jsem seděl v autobuse zpět do Města, vychutnávajíc si pohled na kolonu v protisměru. Výlet se vydařil. A to jsem si ještě v neděli dal repete, když jsem se ze zvědavosti vydal na místní hlavní třídu, Vía Espana, deset minut chůze od mě, kde se celé toto šílenství odehrává také. Tentokrát jsem ničení sluchu rámusem a pozorování tančících lidí věnoval těch obligátních pět minut - pravda trošku neadekvátní těm dvaceti minutám, které jsem musel čekat, aby mě na karneval pustili. K mému velkému překvapení se totiž veškeré veselení koná ve znamení vysoce profesionálních důkladných bezpečnostních opatření. Při každém vstupu do karnevalového prostoru jsem se musel podrobit prohlídce, zda nemám u sebe zbraně, a kontrole pasu. Bezpečnost se zde očividně bere vážně, policisté jsou všude. V tomhle ohledu Panama není žádná banánová republika i když pro mě je to pořád šok, poté co jsem v Čechách policajta v životě snad nepotkal. Jiný kraj, jiný mrav. Ono se mi taky těžko představuje podobné veselení v únorové Evropě - nebo i letních Čechách - přece jen na to polévání vodou je potřeba jiné teplo. Ale vzhledem k mé averzi k hluku a k velkým srocením lidí už by mě na karneval nalákali jedině snad v Riu. Přece jenom mám pocit, že tam to má i trošku silnější kulturně-zábavní komponent.

Panamský čas

Pro staré Řeky byl čas cyklický, minulé děje se odehrávaly v přítomnosti a pokračovaly i v budoucnosti. Židé přinesli naší civilizaci lineární chápání času, svět se najednou měnil, děje se odvíjely, nešlo už jen o prosté nekonečné opakování historie. Einstein prohlásil čas za relativní, závisející na poloze a rychlosti pozorovatele. Naše civilizace měří čas v šedesátkové soustavě, kromě toho máme čas zimní a letní, spoustu časových pásem a v současnosti už i digitální synchronizaci všeho možného, takže vždycky víme, kolik přesně je.

Tohle všechno je mi naprosto k ničemu v Panamě, kde je čas stejně jako v ostatních zemích na jihu natolik relativní, až by se z toho i slovutnému Einsteinovi zatočila hlava. Dochvilnost a spolehlivost jsou pojmy, které do místní kultury ještě nedorazily. Nebohého turistu, vycepovaného roky vysoce organizovaného života na západě, pak chvílemi místní poměry přivádějí k šílenství, jindy si zas pod vousy mumlá cosi o nedostatečné civilizovanosti místních či o neblahém vlivu horka na lidský mozek.

Na sobotu v devět ráno jsem byl dohodnut s Carlosem, svým známým z Couchsurfingu, že mě vyzvedne doma a pojedeme na jeho "chalupu" mu pomoci shrabat listí a odnosit nějaké kusy dřeva. Byl jsem dost překvapen, když mi Carlos v 8:45 volal, aby mě zpravil o malém zpoždění: "Budu tam ve čtvrt na deset." Zvláštní, říkal jsem si, normálně mu nedělá problém přijet o dvacet minut později. Nu co, sedl jsem si před počítač a dělal si svou práci. V deset konečně doráží Carlos, společně se sympatickým francouzským couchsurfařem, kterého tu hodinu nechal čekat někde venku (já po svých dřívějších zkušenostech odmítám už vyjít ven, pokud není přímo před barákem, popřípadě se aspoň vyzbrojím knihou či jiným materiálem na krácení času). Nastupuju do auta, Carlos říká: "Jdeme koupit něco k obědu." Já: "Ale nemůžeme si zajít na oběd až v tom městě, kde máš barák?" Carlos: "No, víš, on vlastně není tam kde jsem ti to říkal, ono je to asi 15 km za městem." Nu což, co nadělám. Po nákupu jídla v oblíbené vegetariánské restauraci konečně po půl jedenácté vyjíždíme.

Do domu, vzdáleného "necelou tři čtvrtě hodinku", dorážíme před dvanáctou. U vchodu Carlos jen lakonicky prohlásí: "Zapomněl jsem klíče, musím pro ně zpátky do města." Já jen podotknu, že odmítám trávit další dvě hodiny v autě a raději počkám s Xavierem venku. Rozkládáme si tedy mou podložku na jógu, na které strávíme několik hodin zajímavou konverzací ve španělštině, zatímco Carlos prohlašuje, že "za hodinu a půl je zpátky." "Za hodinu a půl? To jsou tak dvě hodiny," ptám se. "No asi máš pravdu, tak se uvidíme ve dvě."

Carlos se slavnostně vrací ve tři. Mně už nic neudivuje, Xavier, který je tu teprve týden, se diví dost. Na druhý pokus Carlos dokonce přiváží hrábě - jak bez nich chtěl to listí hrabat před tím, nechápu - rukavice a další dva couchsurfaře (Nizozemec a Portugalec). Všichni se zapojujeme do pracovního procesu, všichni, vedeni našimi evropskými instinkty o bezpečnosti, svorně namítáme, když se chystá zapálit obrovskou hromadu dřeva a listí: je vrchol léta, zem je vyprahlá jako troud. Carlosovi to problém nedělá, nějakým zázrakem dřevo shoří, aniž by chytlo celé okolí.

Já se ale už chvíli po čtvrté musím loučit, vyrážím do horské kráterové vesničky El Valle, kam se vracím za chladnějším vzduchem a učitelem jógy. Spát mám u jedné kamarádky svého známého Plutarca. Když jí volám, že jsem na cestě, oznamuje mi, že je pořád v Panama City, i když mi ve čtvrtek napsala, že se vrací v pátek. Vše je ale v pořádku, pojede "autobusem v půl šesté." Já mezitím sám bojuji s panamskými mikrobusy (o dopravě tady v příštím příspěvku), nejdřív se rozhrkaným busem dopravím od Carlosova baráku k blízké vesničce, kde se ptám nezávisle tří lidí, zda tam staví autobus do El Valle. Všichni rozhodně přikývnou. Když kolem nás během 45 minut profrčí bez zastavení už pátý mikrobus, musí i oni konstatovat, že asi nestaví. Lepší bude přiblížit se něčím, co staví, po dálnici k odbočce na El Valle, tam už něco chytnu. Což také dělám a po sedmé už jsem v příjemném chládku zeleného údolí, v ten okamžik již bohužel utopeného ve tmě.

Volám Fany, že jsem dorazil ona tvrdí, že už je na cestě. Ať počkám. V půl deváté přijíždí poslední mikrobus z města, po Fany ani stopy. Trošku nervózně jí volám, připravujíc se (Michael v údolí není, nikoho jiného neznám) na kariéru bezdomovce. Snad i úspěšnou, mám přece jak žíněnku tak spacák. Ve tři čtvrtě na devět konečně doráží Fany - v autě se svými kamarády. "Promiň, nějak jsem nestihla ten autobus, nevím co se stalo." Jen se usmívám.

Ostatně Fany během víkendu vynahradí pozdní příjezd svou laskavostí a příjemnou náturou. Z tváře jí nikdy nemizí úsměv. I když vystudovala biologii a dva roky pracovala v jedné konzervační stanici, teď otevírá v El Valle kemp a přes týden jezdí do města hrát s kapelou na bubny. Spolu s ní na kempu pracuje Corali, mladá Francouzka, která se před třemi lety vydala na cesty a ještě se jí nepodařilo vrátit.Corali, kromě toho, že má zvláštní jméno, které ani neumím pořádně napsat, má také roztomilý francouzský přízvuk ve španělštině, protože se za nic neumí zbavit svého "r". Já s ní chvílemi mluvím francouzsky, což ve výsledku vrhá můj mozek do stavu existenciální krize a zmatení, kdy se mi oba jazyky neuvěřitelně míchají. Držím se však hesla: Jsi-li v Panamě, využij tu příležitost a nauč se francouzsky. Ostatně Francouzi začínají dokonce porážet Němce v mých kontaktech, což nemůže změnit ani pozdní návštěva jedné Rakušanky. Vše se vrací do normálu až v neděli, kdy jdeme do předražené restaurace, v které Corali dřív také pracovala a kterou vede jeden Němec, dávno už naturalizovaný v Panamě.

Netřeba dodávat, že čas si i v El Valle dál plyne svým Panamským způsobem, takže do restaurace dorážíme s hodinovým zpožděním. Uniknout této logistické noční můře se dá jen ve společnosti dalších Evropanů - dneska ráno mi Xavier poslal email, ve kterém navrhuje jít do restaurace v půl sedmé "evropského času," tedy včas. On tam bude, já také. Zítra se chystáme na jakousi přednášku, také "v půl sedmé." Už teď vypisuju sázky, v kolik začne.