Dariénská proluka

Po dlouhé době zase přicházím s novým příspěvkem na blog. V posledních dvou týdnech jsem se zase dal trochu do pohybu, před vylíčením svých přesunů nejdřív ale musím udělat menší zeměpisnou odbočku.

Jako mnoha jiným i já jsem měl v hlavě utkvělou představu, že interamerická dálnice spojuje celý kontinent od severu na jih, od Aljašky po Ohňovou zemi, což umožňuje báječné výlety podél Kordiléry. Omyl. Dálnic se sice od Aljašky po Ohňovou zemi skutečně táhne, v úseku sto padesáti kilometrů na hranici Panamy s Kolumbií je ale přerušená. Kousek za hlavním městem Panama City silnice končí, dál se rozkládá obtížně prostupný prales, takzvaná Dariénská proluka. Oblast Dariénu je jednou z posledních oblastí ve střední Americe s původní neponičenou přírodou, kam se zatím neprokousala civilizace na čtyřech kolech. Každých deset let se sice na nátlak těžařských společnosti postaví další úsek silnice, který se zařízne dál do srdce pralesa a kvůli kterému se dál nemilosrdně drancuje příroda v honbě za dřevem, přesto však ještě zbývá neporušený úsek, jenž obě země - a kontinenty - odděluje lépe než moře. Z Panamy do Kolumbie se cestovatel musí vydat buď lodí nebo letadlem, cesta skrz prales se důrazně nedoporučuje. Průchod pralesem trvá několik dní, musí se jít po svých a cestu ztěžují nejen obtížně prostupné stezky a tropická havěť, ale také různé kriminální existence a pašeráci drog, kteří do oblasti z Kolumbie často zabrousí společně s kolumbijskými guerrilami. Však také někteří nerozvážní turisté z Dariénu nikdy nevyjdou, slehla se po nich zem. Na druhou stranu Panama se může dál pyšnit jedinečným pralesem, který nejen že jedinečným způsobem spojuje ekosystémy Karibiku a Pacifiku, hlavně ale zemi poskytuje ochranu a bezpečí před občanskou válkou v Kolumbii.

Vítězný postup "pokroku" a "rozvoje" se ale zdá být neúprosný, v Panamě v současnosti zuří debata o "otevření Dariénu", o dobudování dálnice až ke kolumbijské hranice. Dostavění dálnice prosazuje zejména Kolumbie, jejíž prezident už několikrát tlačil na svého panamského protějška. Zastánci dostavby argumentují zlepšením ekonomických příležitostí a otevření Panamy obchodu, jenž by proudil mezi oběma kontinenty.

Proti řadě negativ, jež by dostavba přinesla, působí tyto argumenty skoro až směšně. Dostavba silnice by se v prvé řadě rovnala ekologické katastrofě - samotná výstavba, těžba dřeva a následný rozvoj oblasti a provoz aut by narušily křehké ekosystémy, které se co do četnosti a druhové rozmanitosti řadí mezi jedny z nejbohatších na planetě. Jeden z posledních neporušených koutů přírody - a svým rozsahem jedinečný - by byl nadobro ztracen.

Většina obyvatel Panamy se nicméně proti dostavbě nestaví z lásky k přírodě. Místo hmyzu a ptáků mají obavy o vlastní bezpečí a životní úroveň. Už mnohokrát jsem od různých lidí slyšel: "Pokud otevřou Darién, je s námi konec." Podobný názor sdílí údajně až 90 procent populace - místo slibovaného obchodu a prosperity by z Kolumbie dorazily drogy, uprchlíci, guerrilly a kriminality, jež by zřejmě nadobro zničily ten ostrůvek stability, míru a prosperity, jímž Panama dnes bezesporu je. Růst kriminality v sousední Kostarice je přičítán právě přílivu uprchlíků z daleko chudší a občanskou válkou poničené Nikaraguy. Panama se ničím podobným zatím nemusí trápit, vzhledem k současné bezpečnostní situaci v některých oblastech Kolumbie a moci drogových kartelů by však problémy mohly vyrůst do hrůzných rozměrů. Stačí si jen vzpomenout na probíhající boj mezi mexickou armádou a narkokartely, které se pokoušejí rozvrátit celý Mexický stát. Apokalyptické vize jsou tedy v tomto případě namístě.

Pro turistu cestujícího střední Amerikou Darién znamená zásadní dilema: skončit cestu v Panamě nebo investovat do přepravy do Kolumbie. Jednosměrná letenka do hodinu vzdálené Cartageny stojí kolem 250 dolarů. V celé latinské Americe jsou lety absurdně drahé, v Panamě má společnost Copa prakticky monopol, což se samozřejmě odráží i v ceně dopravy. Jedinou alternativou k letadlu je vydat se lodí - v tom případě se ale jedná o pětidenní plavbu na zaoceánské lodi, jejíž cena je vyšší než cena letenky. Pro odvážlivce potom zbývá levnější alternativa zkusit se dohodnout s kapitánem jedné z nákladních lodí. Pokud však máte smůlu, společně s nákladem se možná přepravuje i nějaký nelegální kontraband. Nejambicióznější cestovatelé si potom loď "stopnou" - tedy aspoň se o to snažil Kanadský pár, původem z Ruska, kteří se stopem za 8 měsíců dostali z Montrealu až sem. Bavil jsem se s nimi jakousi směsicí angličtiny, francouzštiny, španělštiny s příměsí několika ruských slovíček. Jelikož nejsem ani dostatečně odvážný, ani tak bohatý, Darién pro mě osobně znamená, že jakákoliv má cesta může směřovat jen na západ, do Kostariky.

Hůře jsou na tom turisté, kteří ze severu dorazili s cílem projet až do Patagonie a v Panamě se zasekli. Jeden z nejabsurdnější příběhů na toto téma jsem slyšel od své kamarádky Mitchell. Mitchell je z Panamy, ale když jí bylo 17, narazila na pláži na dva Nory, kteří si v Californii pořídili auto a vydali se na jih. Až v Panamě zjistili, že si nesplní sen a Andy si neprojedou. Zatímco kempovali u moře a přemítali co dál, Mitchell se k nim na pláži přidala a do jednoho z nich se zamilovala. Nor nakonec v Panamě zůstal několik měsíců, načež musel zpátky do Norska vydělávat peníze, Mitchell si sbalila svůj batůžek a v osmnácti se vydala za svou láskou do dalekého Norska.

Moc si ji tam neumím představit. K zimě má podobný vztah jako já, přesto v těch arktických končinách vydržela tři roky. Když ji po třech měsících vypršelo turistické vízum, Nora si vzala a potom prodávala na trhu lososy, než si zopakovala poslední rok střední školy, jak po ní požadovaly norské úřady a mohla se vydat na univerzitu. Dost si ji mezi zamlklými Skandinávci neumím představit - stále se směje, má nekonečné množství energie a je velice komunikativní. Manželství sice nevydrželo a Mitchelle byla po třech letech zase zpátky v tropickém teploučku v Panamě, domů si přinesla nenávist k zimě a znalost nepotřebného jazyka. Zápletka příběhu, jehož původcem je Darién, je geniální, praštěná natolik, že vymyslet ji může jen život. Někdy bych rád zjistil, kolik obyvatel Panamy kdy skončilo v Norsku.

Doprava ve městě

Doprava je asi tím nejlepším případem té pro Panamu tak příznačné zvláštní kombinace západního života na pozadí rozvojové země. Mezi moderními mrakodrapy a největší koncentrací bank ve střední Americe se tak vesele prohánějí rozhrkané autobusy, z naleštěného mezinárodního letiště si musíte usmlouvat taxík, a v ulicích se mísí nablýskaná SUV s rozpadajícími se šunkami, nakonec však všichni uvíznou v zácpách. V milionové metropoli neexistuje normální MHD, a tak se všichni musí dopravovat auty – ve srovnání s místní špičkou vychází Barrandovský most v osm hodin ráno jako průjezdná a rychlá komunikace.

Neoficiálním králem panamských silnic – nebo prokletím, záleží na úhlu pohledu a míře odvahy cestovatele - je bezesporu místní autobus Diablo Rojo, rudý ďábel.
Při narození byl ďábel žlutý a v Americe vozil děti do školy. Jedná se o klasický americký školní autobus, který se po dosloužení - tedy poté, co byl shledán nezpůsobilým pro provoz na amerických silnicích a převoz obtloustlých capartů v zemi věčného blahobytu  - buď jízdou po vlastní ose nebo lodí dostal až do Panamy. Po škole americké začala pro žluťáka škola života - hned po příjezdu byl totiž přemalován a to tak, že každý z těch stovek, co jich po městě jezdí, je originálem. Při jejich průjezdu ulice hýří barvami, hudbou - často mají nainstalované dobré ozvučení - i hlukem a smradem. Přece jen jsou to už dědoušci, motory chvílemi melou z posledního, vyvrhujíc do ulic oblaka štiplavého kouře.

Kolektivně se pak těmto autobusům říká Diablos Rojos. Vzhledem k způsobu jejich jízdy označení ďábel rozhodně není zavádějící. Autobusy jsou známé prudkými nepředvídanými vybočeními na ulicích, o použití blinkrů nemůže být ani řeč, takže pokud si nic netušící řidič projíždějícího auta nedá pozor, ďábel si ho vezme s sebou. I jízda ďáblem je zážitek sám o sobě, zvlášť pro nás, co jsme přerostli výšku desetiletého dítěte. Kolena mívám pravidelně vražená v žebrech pasažéra přede mnou, ani pro kratší místní obyvatele však cesta není žádný med, zvlášť když si nedostatek výškového rozměru vynahrazují na šířku. Možná je to další nechtěné dědictví amerického imperialismu, ale podle váhy by se panamská populace dala zdvojnásobit. Ačkoliv jsem tomuto fenoménu svědkem každý den, pořád nechápu, jak se dva hrošíci dokážou vedle sebe v miniuličce autobusu protáhnout - a že se protáhnout musí. Autobus totiž lidi sbírá dokud nějací k sebrání jsou, nehledě na to, kolik se jich už v autobuse tísní. Největší výhrou tedy je, když se člověkovi podaří ukořistit místo vepředu, pak se nemusí tolik prodírat. Je samozřejmě samo sebou, že autobusy nemají jakoukoliv klimatizaci a malá okýnka přinášejí lehkou úlevu jen, když se autobus hýbe - pokud je zaseklý v zácpě, začne brzy pachově připomínat ZOO.

Proč tedy do autobusu vůbec lezu? Peníze, co jiného. Cena za použití je totiž lidová - dvacet pět centů za jízdu po jakémkoliv úseku ďáblovy trasy. Autobusy mají předepsané trasy, po kterých se pohybují a ve kterých se konečně zlehka začínám orientovat. V závislosti na cíli cesty a stupni dopravy vás autobus může během chvilky dopravit na kýžené místo prakticky zadarmo nebo naopak zjistíte, že by se muselo třikrát přestupovat na špatně definovaném místě. V tom případě je lepší stopnout si taxíka.

Taxíky jsou zde totiž také příjemně levné. Nástupní taxa je dolar třicet pět, za dva dolary se pak člověk dostane prakticky kdekoliv po městě. Protože se Panama snaží tvářit civilizovaně, existuje dokonce i cenová mapa, z které se dá vypočítat, kolik by cesta měla stát, což ale také znamená, že se nepoužívají taxametry. Mapa se ostatně nikde nedá najít, vlastní ji jen taxikáři, od jednoho ji odkoupil Skot, který se mnou bydlel v bytě, a pak mi ji zanechal. I přes cenovou mapu ceny zůstávají smluvní - někdy mě lehce oškubou, někdy se zase oškubou sami, takže za delší ujetou vzdálenost dost často platím daleko míň než za krátké přejezdy. Logicky to ale nesmím řešit, dost často se mi z toho vaří hlava.

Při smlouvání bylo zábavné sledovat, jak s mým rostoucím opálením klesala průměrná cena jízdy - dokonalá nepřímá úměra. Pomohla též má lepšící se španělština, jako rodilý Panamaňan ale rozhodně nezním, a proto se s taxikáři snažím mluvit co nejméně - vždy jen krátce vyštěknu adresu a zeptám se za kolik. Většinou to funguje bez problémů. Asi nejzábavnější bylo, když mě jeden taxikář nabral na ranní cestu do tělocvičny za obvyklé dva dolary a v okamžiku, kdy jsem už za jízdy začal vysvětlovat detaily adresy a on si všiml, že nejsem místní, najednou řekl, že to teda budou dolary tři. Načež já jsem řekl, že to teda ne, že tam je to maximálně za dva, načež on jen pokýval hlavou. Pokušení obrat turistu je stejně silné jako touha vydělat si peníze - jiný taxikář mě do stejné destinace chtěl svézt za tři dolary. Když jsem nic neřekl a jen začal odcházet, jal se tentokrát ptát on: kolik, kolik? Řekl jsem jedna sedmdesát, domnívaje se, že on řekne dva, což bude konečná dosmlouvaná cena. K mému překvapení na mou nabídku kývnul... I tak taxíky zůstávají docela civilizovaným způsobem dopravy, zvlášť když je nařízení z loňského roku přinutilo mít jednotnou žlutou barvu. Kvalita se přesto dost markantně liší, takže někdy se vezu moderním autem s klimatizací a pohodlnými sedačkami, jindy jde o starou rachotinu, které kromě volantu na přední desce chybí snad úplně všechno.

Ať už se člověk ale vydá autobusem, taxíkem, autem nebo mikrobusem – ty fungují podobně jako rudí ďáblové, skýtají však o dost větší komfort - doprava ve městě je naprosto katastrofální a zácpy jsou stejně četné, jako vymetená obloha bez mráčků. Bez kvalitní MHD, kterou by se dalo dojíždět do práce, aniž by člověk hned potřeboval sprchu, je snem každého místního obyvatele vlastnit auto a když už si ho kupuje, tak pořádné SUV. A ač se ve městě nedávno dokončila okružní komunikaci i hlavní třída podél moře, která dopravě odlehčila i tak se ráno a večer tvoří obrovské kolony a i přes den jsou kolony dost brutální, takže se všude musíte vydat s velkým předstihem, jak jsem se ke svému žalu už několikrát přesvědčil. Snad i v odezvě na tuto neutěšenou situaci město uvažuje o nákupu moderních autobusů a zavedení preferenčních pruhů. Z jak daleké budoucnosti je to hudba se však říct nedá. Jistější je, že do roku 2013 by v Panamě měla být dokončena první linka metra, jež se brzo začne stavět. Momentálně je však doprava naprosto infernální a jen těžko se dá odhadovat, kolik produktivity místní ekonomika ztrácí tím, že vše a všude neustále stojí v kolonách. I proto jsem moc rád, že nikam nemusím jezdit a že skoro vše, co potřebuju, mám v docházkové vzdálenosti. Navzdory všem výmyslům techniky je často v rozvojově moderním světě nejrychlejším způsobem dopravy chůze.

Panamská kinematografie

Jednou z největších kulturně společenských událostí panamského léta, bylo bezpochyby uvedení prvního panamského filmu na stříbrném plátně. (Pomineme-li nadcházející koncert skupiny Metallica, který, jak už jsem si několikrát všiml, někteří místní považují za vrchol svého života. To však nechme stranou). Pro Čechy odkojené na generacích barrandovských filmů se představa neexistující národní kinematografie může zdát neskutečná, pro Panamu to až do letošního ledna byla realita. Pak do místních kin dorazil film Chance, společenská satira o tom, jak se v bohatých rodinách zachází s uklízečkami. Je to první celovečerní film natočený v Panamě za panamské peníze s panamskými herci. Tedy film je v kolumbijské koprodukci, několik hereček je z Kolumbie a jak už to tak v panamském etnickém guláši bývá, režisér a scénárista Abner Benaim je izraelského původu, zatímco jeho spolu scénárista se honosí krásným hispánským jménem Papus Von Saenger, ale to jen podtrhuje jeho panamskou jedinečnost. A aby nedošlo k nedorozumění – film se ve španělském originále jmenuje Chance, což je místní výraz pro výhru v loterii a odkazuje na jeden z motivů filmů. Ve španělštině se slovo vyslovuje hezky počesku „čan-ce“ Na film jsem se hrdinně vypravil minulý týden s vědomím, že nemá titulky, a vzal jsem si proto s sebou francouzského kamaráda, abychom kdyžtak nebyl jediný nechápající trotl. Třebaže nám pokladní v kině s ustaraným pohledem sdělila, že „film je bez titulků,“ k mé velké radosti jsme rozuměli téměř úplně všemu.

Na začátku filmu se seznamujeme s místní bohatou rodinkou. Otec úspěšně podniká a kandiduje v místních volbách, dvě dospívající dcery myslí jen na to, jak se zalíbit klukům, matka se zajímá pouze o nákupy oblečení, návštěvy kosmetických salónů, tělocvičnu a posezení s kamarádkami a osmiletý syn, o kterého se nikdo moc nestará, si dělá co chce. Skoro, protože nad ním drží pevnou ruku dvě služky, jež pro rodinu pracují už několik let. Pracují je v tomto případě eufemismus, přesnější termín je, že pro rodinu otročí, bydlí totiž s ní, v malém pokojíčku spí na palandě a veškerý svůj čas tráví plněním přání arogantních a necitlivých pánů. Navíc už několik měsíců nedostaly mzdu a všechny jejich prosby jsou jako pingpongový míček posílány od manžela k manželce a nazpět, nebo odbyty se slovy „až příští měsíc.“ Film tedy začíná jako jiné snímky se sociální tematikou o utlačovaných a vykořisťovaných chudácích a bohatých pánech, kteří si ani nevšimli, že pro ně pracují lidé z masa a kostí. Když se navíc jedna ze služebných dozví, že její dítě, které musela nechat v Kolumbii, akutně potřebuje peníze, aby si ho neodvedly drogové kartely, a rodina jí je dál bezcitně odmítá dát, je zaděláno na srdceryvnou prohlídku slzavého údolí lidské podlosti, za kterou by se nemuselo stydět žádné z děl socialistického realismu popisující zrůdnost kapitalisticko-imperialistického zřízení.

Tím však tragédie konči. Toňa a Paquita se totiž rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou a dlužnou mzdu si vymoci stůj co stůj. Zatímco se tedy rodinka jednoho rána chystá odletět na výlet za nákupy do Miami – který samozřejmě stojí daleko víc, než veškeré peníze, jež Paquita potřebuje – obě ženy se vzbouří a postaví se svým chlebodárcům s pistolí, mačetou a heslem, že když to nejde po dobrém, půjde to jinak. Film se tímto momentem proměňuje v hořkou crazy komedii, kde není nouze o vyražené zuby, zlomené nosy a služky hrající si na pány, zatímco je skuteční svázaní a neschopní pánové obsluhují. Situace se vyhrotí až do absurdna, když po počáteční vlně výhrůžek a násilí Toňa s Paqiutou nad vši pochybnosti zjistí, že rodina je naprosto švorc a že peníze na nevyplacené mzdy momentálně prostě nejsou.

Protože peníze akutně potřebují, jediným řešením je zastavit a rozprodat domu. Při prodeji kamery se v jedné z nejpřekvapivějších scén paní domu z tajně pořízené videonahrávky dozví, že její manžel je skrytý homosexuál, který si to rozdával se zahradníkem (ano, v moderní době už zahradník není jen vrahem..). Při činu jej natočil jejich syn, který celou dobu straní se služkami a pro nějž je celá tato anabáze jenom hra, kdy může své rodině vrátit všechna příkoří nashromážděná během mnoha let nezájmu a ústrků, kdy mu pravou rodinou byly Paqita a Toňa. V jedné z nejdojemnějších scén se paní domu, převlečená za služebnou, vydává do chudinské čtvrti, kde v nuzném domě občas přebývá Paquita a kde narazí na obrázky malované svým synem – sama od něj nikdy takový dárek nikdy nedostala. Při cestě zpátky zhroucená manželka dostane z šoku astmatický záchvat, film si však ani v této situaci neodpustí přízemní humor. (Manželka: „Paquito, to je hrozné, vždyť on je jediný muž, s kterým jsem kdy spala.“ Paquita: „Já vám to věřím. Ostatně si myslím, že vy jste taky jediná žena, s kterou kdy něco měl.“) Toňa a Paquita nakonec za rodinný majetek získají dostatek peněz na bezpečný odchod do Kolumbie, kde, jak nám říká závěrečný titulek, otevřely na pláži stánek s občerstvením. Navzdory manželově nevěře rodina zůstala pohromadě, otec se po úspěšné kampani stal poslancem, aby dál mohl bojovat za práva chudých a utlačovaných. O zahradníkově osudu nic nevíme.

I z tohoto zkratkovitého přehledu je snad patrné, že film mísí patos s ironií. satirou a s prvky z hollywoodských komedií tohoto nejhrubšího žánru. Nějaká velká umělecká kinematografie se nekoná, vše je hnáno dějovou linií a jednotlivými gagy, možná ale právě proto je film tak efektivní – publiku předkládá vysoce kontroverzní myšlenky a ono se při tom ještě směje. Ačkoliv Panama není žádná Saúdská Arábie, přece jen tu převládá jistý konzervatismus a většina obyvatel je aspoň nominálně katolického vyznání - na návštěvnost kostelů to kdovíjak velký vliv ale nemá. Přesto publikum bez problémů a se smíchem strávilo nejen už zmíněnou homosexuální scénu, ale i scénu vykreslující sexuální avantýry patnáctiletých dcer či několik dost krvavých násilných scén. Filmu to nijak neublížilo - naopak, během prvních několika týdnů v panamských kinech bezpečně porážel i velkolepého Avatara a reakce na něj byly veskrze pozitivní.

Otázkou však je, zda si ho vezmou k srdci ti, co se ke služebnictvu chovají podobně, ne-li hůř, než filmoví hrdinové. Zdá se totiž, že se nakonec všichni poplácají po ramenou, pogratulují si, jak je skvělé, že se Panama vyrobením úspěšného filmu zase o kousek přiblížila vyspělému západu, a pak půjdou domů seřvat uklízečku, že si po náročném dni placeném nuznou mzdou dovolila na pět minut oddychnout. Jako ostatně všude jinde se i zde o odstranění chudoby a zlepšení životní úrovně nižších vrstev mluví jako o prvořadém úkolu každého politika, který nicméně skoro ve všech případech pochází z té nejbohatší třídy. Vždy je tu ale řešení. Jak ve filmu říká hlava rodiny: „Podívejte se, musíte počkat a když budete tvrdě pracovat, úspěch přijde. Kam by ale ten svět přišel, kdyby každý chtěl úspěch hned. Můj tatínek taky nic neměl a dopracoval se k bohatství svou pilností a úsilím.“ A na otázku, čím byl tatínek, odpovídá: „Plukovníkem v armádě.“

Herečka, jež ztvárnila Toňu, dřív jako služebná pracovala a pro film ji na ulici objevil pracovník castingové agentury. Jako herečka bez praxe však za svou roli nedostala kdovíjak zaplaceno. Teď podle svých slov stále čeká a doufá, že přijdou nabídky do televizních show či reklam, aby si trochu vydělala a pomohla svým dětem dostat se pryč z „gheta,“ jak nazývá své bydliště. Nabídky se zatím nehrnou. Její příběh připomíná osud dětských herců z indického megahitu Slumdog Millionaire, samozřejmě v menších panamských měřítkách.

Asi bude ještě nějaký čas trvat, než si panamská kinematografie získá světové jméno, film Chance stojí za zhlédnutí buď jako kuriozita z oblasti, odkud toho kulturně moc nevychází, nebo jako zábavný film, při kterém se člověk od srdce zasměje. Nečekejte však laskavý humor, ten do tropických oblastí zatím ještě nedorazil. Podle distributora by však měl jednou dorazit do Evropy a Spojených států, aby se tak rozšířil počet 70 000 diváků, kteří si na něj našli cestu na domovském trhu. Zatím se zdá, že film bude hitem v Kolumbii.

Karneval

V uměleckém zpracování a zápalu pro věc se Panama Brazílii rozhodně vyrovnat nemůže, přesto je ale i zde karneval jednoznačně společenskou událostí roku, která předčí Vánoce, Silvestr i jakékoliv jiné svátky. V zemi se zastavila veškerá normální činnost, a to nejen na interamerické dálnice, kde si stokilometrová kolona aut zábavy chtivých Panamaňanů mířících z hlavního města do vnitrozemí v ničem nezadá s hromadnou psychózou evropských motoristů mířících na začátku léta za teplem na jih. Z mně neznámého důvodu karneval ve Městě (s velkým M, protože je to Panama City či Ciudad de Panamá) "za nic nestojí" a tak se až třetina jeho populace - přes tři sta tisíc lidí - vydává na venkov, za lepší zábavou. Těm kteří se rozhodnout ve Městě zůstat to však nemusí být líto, i pro ně se nějaká zábava najde, navíc je o karnevalovém pondělí a úterý všechno zavřené, ve městě se zastavil život, zmizely zácpy, nepracuje se. Karneval oficiálně vypuká v pátek večer, ale protože spousta lidí musí ještě v sobotu ráno pracovat, pravé šílenství propuká až v sobotu večer. Když jsem se právě sobotního večera do města vracel já, byla na výpadovce zmíněná stokilometrová kolona zábavy a alkoholu chtivých obyvatel, kteří se chystali hýřit až do úterka.

Mně stačil jeden den. Pátečního odpoledne jsem se vydal autobusem do sto padesát kilometrů vzdáleného města Penonomé, které je jednou z proslavených karnevalových destinací. Tou nejslavnější je městečko Las Tablas, do kterého se sjíždějí desítky tisíc lidí a od jehož návštěvy mě nezávisle na sobě odrazovalo několik lidí, že to může být kvůli obrovským davům zážitek až moc intenzivní. Už odjezd z autobusového terminálu ve Městě byl na místní poměry dost hektický - a poprvé za celý pobyt jsem si vzpomněl na Indii. V Terminálu se scházely takové davy a před autobusy se tvořily dlouhé fronty, až jsem si připadal jako za poklidného dne na bombajském nádraží. Naštěstí se ale nakonec Penonomé ukázalo jako dobrá destinace a protože jsem vyráželi ještě před koncem pracovní doby, fronta před námi za dvacet minut zmizel.

Před námi - společnost mi totiž dělali Xavier a Nohelis. Xavier, kterého jsem již zmiňoval v příspěvku o panamském čase, je francouzský couchsurfař, magisterský student politických věd na Sorbonně píšící práci o rozšiřování kanálu. Maminka je Italka a 8 let žil v Řecku, takže jazyků také umí požehnaně. Nohelis ("h" se nevyslovuje, takže je to no-elis) je místní studentka veterinářské medicíny, kterou na couchsurfingu našel právě Xavier a která nám zařídila v Penonomé ubytování - základní podmínka úspěšného karnevalování, protože všechny normální ubytovací kapacity jsou během těchto dnů beznadějně plné. V souladu se svou stále se lepšící schopností zařídit si ubytování zadarmo v těch nejzvláštnějších podmínkách vypadala i hamaka - houpací síť - na které jsem skončil v Penonomé. Hamaka visela v zahradě rodičů kamarádky Nohelis, která je známá z couchsurfingu Xaviera, kterého jsem poznal přes svého známého Carlos. Tedy, spal jsem: na zahradě rodičů kamarádky kamarádky kamaráda kamaráda.

Do cíle jsme dorazili okolo sedmé, "ubytovali" jsme se - do hamaky jsem položil spacák a sprej proti komárům - a vydali jsme se na karnevalovou noc. Karnevalové hýření má dva komponenty - denní a noční. Ten noční je podobný jakékoliv jiné party pod otevřeným nebem. Na hlavní ulici hraje hlasitá hudba, z několika různých míst najednou a chvílema se překrývá, pije se pivo (plechovka za 75 centů, dá se) a všichni se snaží vmáčknout do absurdně malého prostoru. Pro mě zajímavé tak na pět minut, únosné na patnáct, přesto jsem na hlavní ulici vydržel až do půlnoci. Jediným zpestřením večera byl předpůlnoční průjezd královny karnevalu.



Poté se zábava rychle vrátila do alkoholově taneční roviny, my už jsme se ale po chvíli naštěstí vydali spát. Noc v hamace proběhla hladce, karnevalové úsilí zdá se znavilo i komáry, neměl jsem čest ani s jediným a ráno jsem svou zarputilostí a silou vůle odolal záludnému sluníčku a vydržel v "posteli" až do devíti.

Po osvěžující snídani jsme se vydali na druhou část karnevalu. Ukázalo se, že bratr naší hostitelky pracuje při organizaci karnevalu, takže jsem vyfasovali tričko a šlo se.
Hlavním rozdílem mezi večerní a denní zábavou je voda. Na hlavní ulici se totiž konají "culeco" - z asi dva metry vysokých lešení se z požárních hadic na lidi stříká voda. Pije se to samé pivo, poslouchá ta samá hlasitá hudba, ale před úpalem jsou návštěvníci chráněni právě touto nepřestávající přeprškou. Však právě kvůli tomu jsme se vydali v šortkách, bez foťáků, a s doklady a penězi pečlivě zabalenými v igelitce. První sprchu jsme schytali už při cestě tam - malé děti se na nás vyřádily s balónky naplněnými vodou a vodními pistolemi. Pak jsem se vyřádil já - jak se ukázalo, naše trička nám automaticky umožnila vstup na jedno z lešení, kde jsme kromě gratis drinků dostali možnost taky si trošku pokropit. A tak jsem dobrých dvacet minut na lidi pode mnou lil vodu, maje radost, že jim to dělá radost, a vzpomínaje na všechny ty momenty v dětství, kdy mi podobná zábava nebyla dopřána. Všichni byli šťastní, voda se řinula proudem, ani jsem nestíhal "hasit" všechny žádost o důkladné pokropení. Panamská idylka. Po chvíli mě to ale přestalo bavit a když jsem si uvědomil, že většina lidí tu bude do rytmu hudby a alkoholu takhle hopsat ještě tři další dny, pocítil jsem silné nutkání vrátit se zpět ke svým knihám a počítači. Následovala ještě odpolední výprava k řece protékající v Penonomé, kde se konala přehlídka královen karnevalu na lodích, z výše zmíněných důvodů bohužel fotograficky nezaznamenaná. Před námi defilovalo asi pět různých královen, každá zuřivě kroutila zadkem za zvuku místní dechovky, užívajíc si svých pět minut slávy.

V šest hodin už jsem seděl v autobuse zpět do Města, vychutnávajíc si pohled na kolonu v protisměru. Výlet se vydařil. A to jsem si ještě v neděli dal repete, když jsem se ze zvědavosti vydal na místní hlavní třídu, Vía Espana, deset minut chůze od mě, kde se celé toto šílenství odehrává také. Tentokrát jsem ničení sluchu rámusem a pozorování tančících lidí věnoval těch obligátních pět minut - pravda trošku neadekvátní těm dvaceti minutám, které jsem musel čekat, aby mě na karneval pustili. K mému velkému překvapení se totiž veškeré veselení koná ve znamení vysoce profesionálních důkladných bezpečnostních opatření. Při každém vstupu do karnevalového prostoru jsem se musel podrobit prohlídce, zda nemám u sebe zbraně, a kontrole pasu. Bezpečnost se zde očividně bere vážně, policisté jsou všude. V tomhle ohledu Panama není žádná banánová republika i když pro mě je to pořád šok, poté co jsem v Čechách policajta v životě snad nepotkal. Jiný kraj, jiný mrav. Ono se mi taky těžko představuje podobné veselení v únorové Evropě - nebo i letních Čechách - přece jen na to polévání vodou je potřeba jiné teplo. Ale vzhledem k mé averzi k hluku a k velkým srocením lidí už by mě na karneval nalákali jedině snad v Riu. Přece jenom mám pocit, že tam to má i trošku silnější kulturně-zábavní komponent.

Panamský čas

Pro staré Řeky byl čas cyklický, minulé děje se odehrávaly v přítomnosti a pokračovaly i v budoucnosti. Židé přinesli naší civilizaci lineární chápání času, svět se najednou měnil, děje se odvíjely, nešlo už jen o prosté nekonečné opakování historie. Einstein prohlásil čas za relativní, závisející na poloze a rychlosti pozorovatele. Naše civilizace měří čas v šedesátkové soustavě, kromě toho máme čas zimní a letní, spoustu časových pásem a v současnosti už i digitální synchronizaci všeho možného, takže vždycky víme, kolik přesně je.

Tohle všechno je mi naprosto k ničemu v Panamě, kde je čas stejně jako v ostatních zemích na jihu natolik relativní, až by se z toho i slovutnému Einsteinovi zatočila hlava. Dochvilnost a spolehlivost jsou pojmy, které do místní kultury ještě nedorazily. Nebohého turistu, vycepovaného roky vysoce organizovaného života na západě, pak chvílemi místní poměry přivádějí k šílenství, jindy si zas pod vousy mumlá cosi o nedostatečné civilizovanosti místních či o neblahém vlivu horka na lidský mozek.

Na sobotu v devět ráno jsem byl dohodnut s Carlosem, svým známým z Couchsurfingu, že mě vyzvedne doma a pojedeme na jeho "chalupu" mu pomoci shrabat listí a odnosit nějaké kusy dřeva. Byl jsem dost překvapen, když mi Carlos v 8:45 volal, aby mě zpravil o malém zpoždění: "Budu tam ve čtvrt na deset." Zvláštní, říkal jsem si, normálně mu nedělá problém přijet o dvacet minut později. Nu co, sedl jsem si před počítač a dělal si svou práci. V deset konečně doráží Carlos, společně se sympatickým francouzským couchsurfařem, kterého tu hodinu nechal čekat někde venku (já po svých dřívějších zkušenostech odmítám už vyjít ven, pokud není přímo před barákem, popřípadě se aspoň vyzbrojím knihou či jiným materiálem na krácení času). Nastupuju do auta, Carlos říká: "Jdeme koupit něco k obědu." Já: "Ale nemůžeme si zajít na oběd až v tom městě, kde máš barák?" Carlos: "No, víš, on vlastně není tam kde jsem ti to říkal, ono je to asi 15 km za městem." Nu což, co nadělám. Po nákupu jídla v oblíbené vegetariánské restauraci konečně po půl jedenácté vyjíždíme.

Do domu, vzdáleného "necelou tři čtvrtě hodinku", dorážíme před dvanáctou. U vchodu Carlos jen lakonicky prohlásí: "Zapomněl jsem klíče, musím pro ně zpátky do města." Já jen podotknu, že odmítám trávit další dvě hodiny v autě a raději počkám s Xavierem venku. Rozkládáme si tedy mou podložku na jógu, na které strávíme několik hodin zajímavou konverzací ve španělštině, zatímco Carlos prohlašuje, že "za hodinu a půl je zpátky." "Za hodinu a půl? To jsou tak dvě hodiny," ptám se. "No asi máš pravdu, tak se uvidíme ve dvě."

Carlos se slavnostně vrací ve tři. Mně už nic neudivuje, Xavier, který je tu teprve týden, se diví dost. Na druhý pokus Carlos dokonce přiváží hrábě - jak bez nich chtěl to listí hrabat před tím, nechápu - rukavice a další dva couchsurfaře (Nizozemec a Portugalec). Všichni se zapojujeme do pracovního procesu, všichni, vedeni našimi evropskými instinkty o bezpečnosti, svorně namítáme, když se chystá zapálit obrovskou hromadu dřeva a listí: je vrchol léta, zem je vyprahlá jako troud. Carlosovi to problém nedělá, nějakým zázrakem dřevo shoří, aniž by chytlo celé okolí.

Já se ale už chvíli po čtvrté musím loučit, vyrážím do horské kráterové vesničky El Valle, kam se vracím za chladnějším vzduchem a učitelem jógy. Spát mám u jedné kamarádky svého známého Plutarca. Když jí volám, že jsem na cestě, oznamuje mi, že je pořád v Panama City, i když mi ve čtvrtek napsala, že se vrací v pátek. Vše je ale v pořádku, pojede "autobusem v půl šesté." Já mezitím sám bojuji s panamskými mikrobusy (o dopravě tady v příštím příspěvku), nejdřív se rozhrkaným busem dopravím od Carlosova baráku k blízké vesničce, kde se ptám nezávisle tří lidí, zda tam staví autobus do El Valle. Všichni rozhodně přikývnou. Když kolem nás během 45 minut profrčí bez zastavení už pátý mikrobus, musí i oni konstatovat, že asi nestaví. Lepší bude přiblížit se něčím, co staví, po dálnici k odbočce na El Valle, tam už něco chytnu. Což také dělám a po sedmé už jsem v příjemném chládku zeleného údolí, v ten okamžik již bohužel utopeného ve tmě.

Volám Fany, že jsem dorazil ona tvrdí, že už je na cestě. Ať počkám. V půl deváté přijíždí poslední mikrobus z města, po Fany ani stopy. Trošku nervózně jí volám, připravujíc se (Michael v údolí není, nikoho jiného neznám) na kariéru bezdomovce. Snad i úspěšnou, mám přece jak žíněnku tak spacák. Ve tři čtvrtě na devět konečně doráží Fany - v autě se svými kamarády. "Promiň, nějak jsem nestihla ten autobus, nevím co se stalo." Jen se usmívám.

Ostatně Fany během víkendu vynahradí pozdní příjezd svou laskavostí a příjemnou náturou. Z tváře jí nikdy nemizí úsměv. I když vystudovala biologii a dva roky pracovala v jedné konzervační stanici, teď otevírá v El Valle kemp a přes týden jezdí do města hrát s kapelou na bubny. Spolu s ní na kempu pracuje Corali, mladá Francouzka, která se před třemi lety vydala na cesty a ještě se jí nepodařilo vrátit.Corali, kromě toho, že má zvláštní jméno, které ani neumím pořádně napsat, má také roztomilý francouzský přízvuk ve španělštině, protože se za nic neumí zbavit svého "r". Já s ní chvílemi mluvím francouzsky, což ve výsledku vrhá můj mozek do stavu existenciální krize a zmatení, kdy se mi oba jazyky neuvěřitelně míchají. Držím se však hesla: Jsi-li v Panamě, využij tu příležitost a nauč se francouzsky. Ostatně Francouzi začínají dokonce porážet Němce v mých kontaktech, což nemůže změnit ani pozdní návštěva jedné Rakušanky. Vše se vrací do normálu až v neděli, kdy jdeme do předražené restaurace, v které Corali dřív také pracovala a kterou vede jeden Němec, dávno už naturalizovaný v Panamě.

Netřeba dodávat, že čas si i v El Valle dál plyne svým Panamským způsobem, takže do restaurace dorážíme s hodinovým zpožděním. Uniknout této logistické noční můře se dá jen ve společnosti dalších Evropanů - dneska ráno mi Xavier poslal email, ve kterém navrhuje jít do restaurace v půl sedmé "evropského času," tedy včas. On tam bude, já také. Zítra se chystáme na jakousi přednášku, také "v půl sedmé." Už teď vypisuju sázky, v kolik začne.

Panama - něco ze společenských věd

I když už tomu jsou víc než čtyři týdny, co jsem přijel do Panamy, pořád mám pocit, že o té zemi nemůžu nic zasvěceně říct. Panama je proto pro mě koláží ze střípků protikladných zážitků - milionářská oslava na soukromé pláži, konverzace s uklízečkou. Rozhovory o obchodu s nemovitostmi s lidmi v mém bytě a jízdy místními autobusy. Nákup kvalitních potravin v blízkém supermarketu a nákup té samé zeleniny za třetinovou cenu. Mé vyprávění volně souvisí s touto sérií fotek.

Pro turistu projíždějícího střední Amerikou je na Panamě v mnoha ohledech nejvíc překvapující to, jak moc je odlišná od svého severního souseda, Kostariky. Obě země jsou si sice podobné rozlohou, polohou a tropickou vegetací, lidé, kteří je ale obývají, jsou naprosto jiní. Ač je v obou zemích oficiálním jazykem španělština a rozdíl je jen v přízvuku, Kostaričané a obyvatelé Panamy si podobní nejsou vůbec. V Kostarice se usídlili potomci španělských kolonizátorů, takže až na trošku silnější opálení by si člověk připadal jak ve Španělsku - však jsem také při setkání s Kostarickými couchsurfaři byl nejsnědější já. Potomků Indiánů je v Kostarice též zanedbatelně.

Na Panamu se naopak hodí přirovnání o tavícím kotlíku, tak často využívaném při popisu Spojených států - najde se zda snad všechno. Bílí, tmaví, snědí, černí, Číňani, Indové a samozřejmě i domorodci. Proti San José, jež mi přišlo monotónní, se zde na kterékoliv ulici koná přehlídka genetické evoluční variace. Přirovnání se Spojenými státy ostatně není zavádějící - Panama získala nezávislost na Kolumbii na počátku dvacátého století za přispění severního velkého bratra, a gringové, jak se v Latinské Americe občanům Spojených států říká, na oplátku získali právo spravovat Panamský průplav a mít v Panamě vojenskou základnu na věky věků. Z těchto věků sice nakonec bylo jen necelých sto let, během té doby se zde třeba ale stihl narodit americký senátor a bývalý kandidát na prezidenta John McCain. V roce 1989 americká armáda dokonce podnikla invazi Panamy a sesadila diktátora Manuela Noriegu, kterého obratem poslala do vězení na Floridě, kde za různé přečiny dlí dodnes. S pádem Noriegy se v Panamě znovunastolila demokracie a začala éra hospodářského vzestupu a prosperity trvající do dnešních dnů. Američané sice Panamě v roce 1999 průplav vrátili, jejich neformální vliv v zemi však přetrvává. V zemi se platí dolary, kterým se zde říká Balboa a vláda razí vlastní mince, jež se používají společně s těmi americkými, a navíc je zde v oběhu i půl-Balboa. A pak je zde samozřejmě silná komunita vystěhovalých gringů, kteří jako zběsilí nakupují nemovitosti a ženou ceny do stále nových výšek.

Pobyt v Panamě v mnoha ohledech stojí za ten několika hodinový let ze severu. Tři miliony obyvatel žijí na ploše shodné s rozlohou České republiky, ale příroda byla k Panamě daleko štědřejší. Země má k dobru dva oceány, mezi kterými se dá přejet během jedné hodiny, hory, kde se dá najít chladnější vzduch, tropické deštné a suché pralesy, neuvěřitelnou biodiverzitu a relativní bezpečí od tropických nemocí. Celý rok tu panuje stabilní klima s denními teplotami okolo třiceti stupňů - nyní je léto, kdy prakticky neprší, ale i v období dešťů prší jen pár hodinek denně. A přidejte k tomu dobrou infrastrukturu, pitnou vodu z vodovodu v celé zemi (i když ta má lehce odpornou chuť, s množstvím chlóru by mohla snad soutěžit s Podolským bazénem) a relativně dobrou bezpečnostní situaci. Ta je údajně nejlepší ve střední Americe a po děsivých historkách, jež jsem zaslechl o Kostarice a tamních problémech bych se tomu ani nedivil. V ulicích Panama City ostatně vídám víc policistů než snad i v Íránu. Stát se očividně snaží neodradit návštěvníky. Bezpečnost na silnicích má sice k Německu daleko, ale na semaforech se ve valné většině případu staví a někdy dojde i na použití blinkrů. Na billboardech visí kampaně proti řízení po požití alkoholu a většina řidičů dokonce používá pásy.

Prosperita Panamy se zakládá na provozování kanálu a v posledních letech i na realitním boomu. Kanál, tato důležitá světová dopravní tepna, je natolik vytížen, že v současnosti probíhají práce na jeho rozšíření, aby mohl pojmout víc lodí o větší tonáži. Sledovat průjezd lodí zvedacími komorami je zážitek sám o sobě, ocelové kolosy při průjezdu mají na každé straně tak deset centimetrů volnosti.

Samotné město Panama City, v němž žije asi milion obyvatel, se na pobřeží proměňuje v menší variantu Manhattanu. Zatímco v San José, Kostarické metropoli, nebyl mrakodrap ani jeden, tady se jich už k nebi šplhají desítky a město pořád vypadá jako obří staveniště. Peníze do realit sem ukládají již zmínění američtí investoři a budoucí penzisté a také kolumbijští pašeráci drog, kteří tak své peníze perou.

Většina obyvatel ale z realit samozřejmě nežije. Ve městě je proto markantní rozdíl mezi několika čtvrtěmi s obytnými mrakodrapy na jedné straně a normálními, starými čtvrtěmi s malými baráčky nebo obytnými činžáky na straně druhé. Tam najednou zmizí přerostlá a nablýskaná SUV, předražené obchody a člověk si konečně začne připadat jako v normální Latinské Americe. Někde uprostřed jsou předměstí a bohatší periférie, kde žijí lidé zaměstnaní v místních call-centrech. Stejně jako v Kostarice i zde spousta mladých lidí nachází uplatnění v této oblasti.

Pak je zde ještě Casco Viejo, nejstarší čtvrť Panama City, kde se v malebných uličkách dochovala koloniální architektura, která prý silně připomíná Havanu. Jisté je, že v Casco Viejo jsou extrémy moderní Panamy zkoncentrovány v několika blocích. Čtvrť, jež byla donedávna nechvalně proslulá zločinem a v noci se jí každý radši vyhnul, teď ožívá bary, hotely a restauracemi, které tu rostou jako houby po dešti.Ostatně nachází se zde i nejpopulárnější panamský hostel a bar pro cestovatele. Aby se tento boom ochránil, skoro na každém rohu stojí ozbrojení policisté, kteří dbají na bezpečnost dolarových turistů. Zářivě opravené budovy se mísí se starou oprýskanou zástavbou, takže celek vypadá jako Malá Strana na počátku devadesátých let. Stačí však zabočit do zahraničním kapitálem neobjevené uličky a špína a rozpadlost jsou najednou úplné, z domů vybíhají otrhané děti a člověk radši nechce vědět, co se uvnitř bloků děje, prchajíc zpět do širokých ulic bankovní čtvrti s jejími nablýskanými SUV a pokojíčky pro uklízečky.

Mirna

Už tomu budou skoro dva týdny, co mám rozepsaný obří všeobecný příspěvek o Panamě. Samotného mě děsí zodpovědnost z té délky, a tak radši povyprávím o něčem jiném - o Mirně, uklízečce na plný úvazek v mém bytě.

Jako i v jiných zemích s markantními sociálními rozdíly mezi chudými a bohatými, spousta Panamských rodin má služku. Ta je buď na plný úvazek nebo s rodinou dokonce bydlí, což, jak mi bylo vysvětleno, je pro ni velmi výhodné, protože nemusí platit za byt a stravu. Za odměnu taková služka dostává absurdně malý kamrlík velikosti normálního špajzu, kam se akorát tak vejde postel a dál nic. Byty stavěné v rámci současného realitního boomu obsahují i tyto pokojíčky, očekává se totiž, že s nákupem bytu se pořídí i služka.

I byt, ve kterém přebývám, má takovou místnůstku, Mirna u nás ale nebydlí a raději každé ráno dojíždí z vesničky vzdálené hodinu cesty. Mirně je čtyřicet čtyři let, má podsaditou postavu, neustálý úsměv na tváři, stále dobrou náladu a nevyčerpatelnou zásobu energie. V celém bytě každý den uklidí a pak uvaří pro syna majitelů bytu, který tu teď oxiduje v rámci letních prázdnin. (Ano, v Panamě to mají přehozené, prázdniny jsou tu obráceně).

Teď se k její denní rutině přidala ještě konverzace se mnou. Mirna neumí ani slovo anglicky, takže jsem v rámci nájmu získal zdarma ještě španělskou konverzaci. Se stejnou vervou, jako cídí podlahu, mi vypráví o svém životě, o tom, co se v Panamě jí nebo si dělá starosti, že jsem moc hubený. Už jsem se stačil dozvědět, že Mirna má šest sourozenců, že vystřídala mnoho zaměstnání, že byla velmi úspěšná prodavačka - což mě při její energii a výřečnosti naprosto nepřekvapuje - ale že toho musela nechat, protože začala mít potíže s nohama. Každou práci dělala se stejným zápalem, zaujetím a láskou, jako své současné zaměstnaní. Mirna je totiž jedním z těch šťastných lidí, kteří se radují ze života tak, jak je a jsou schopni ocenit i maličkosti. Netouží po velkých penězích, nestěžuje si na svůj úděl a radost ji udělá třeba to, když ji nabídnu kus papáji.

Láskou k papáje trpíme oba. Ostatně papája, tropické ovoce jehož chuť se dost dobře nedá popsat, se v Panamě dá koupit když ne za hubičku, tak určitě za dolar. Aspoň jednou každý týden se vydávám na trh s ovocem, z kterého se vracím obtěžkán dary tropického pěstitelství - papáje, ananasy (tři za dolar), platany (takové zelené větší banány, které se musí před jídlem tepelně upravit) melouny, žluté melouny, pomeranče, mandarinky, citróny na několik způsobů - jdu domů jako vánoční stromeček.

V kuchyni se pak na ovoce vrhám a připravuju ho - výsledkem bývá totální chaos, kdy všechno lepí a na lince a podlaze jsou skvrny. Mirna vchází do místnosti a já se jí s provinilým úsměvem omlouvám za spoušť, kterou jsem způsobil, snažíc se hadrem odstranit aspoň ty nejhorší stopy. Mirna se usměje ještě víc než obvykle a vlídně prohlásí: "No te preocupes" (nedělej si starosti). Ostatně tato věta se stala nejčastěji používanou, ať už se jedná o mé pokusy vařit v kuchyni, zapomenutí čtyř plechovek s pivem v mrazáku nebo zoufalá snaha hledat po bytě kalhoty, které jsem ve skutečnosti zašantročil pod postelí. Vždy jen to samé "No te preocupes".

Mirna mě též ukázala jak uvařit platany, které si teď dělám každý den k snídani jako vydatný zdroj cukru a energie, pomohla mi uvařit rýži, s kterou jsem dost zápasil a někdy se vrhneme i na rybu, kterou si chci koupit.

Když už jsem u toho - ryby jsou zde v restauracích má jediná záchrana, protože Panamská kuchyně, stejně jako česká, zná v zásadě jedině maso, maso a maso. Proto do restaurací ani nechodím a většinou raději jen naházím do hrnce nějaké zeleniny, které jsem přinesl z trhu, zajdu si do čínské vegetariánské restaurace, kde mi za tři dolary přetéká talíř jídlem a za další tři mám s sebou jídlo na příští den, nebo se vydám na místní "sopa de mariscos", polévku z mořských plodů, která je vydatná a velmi chutná.

Z hlediska jídla je Panama tedy místo dost požehnané, zvlášť když dva bloky od baráku mám supermarket pro tu bohatší část populace, který nabízí i spoustu zahraničních produktů. Jediné, co Panamě zoufale chybí, jsou sýry - místní sýr není prakticky k jídlu a je předražený, jako jediná alternativa se potom nabízí drahé sýry dovezené z Francie. Inu nic není dokonalé.

A ještě na konec - Panama má na poměry negermánských států (kam řadím i nás)a na rozdíl od otřesné Indie relativně slušnou pivní kulturu. Chmel a slad se sice musí dovážet, uvařený výsledek je pitelný. Nizozemský Heineken dokonce své pivo v Panamě přímo vyrábí. Škoda však je, že vám pivo nikde nenalejí - o sudech snad ani neslyšeli, takže se zásadně v barech a restauracích prodává v třetinkových lahvích. Nic jiného, přece jen to kazí ten zážitek.

A co má tohle všechno společného s Mirnou? Snad jen to, že pisatel neuměl - vlastně ani nechtěl - udržet myšlenku. Ale všechno je součástí toho zvláštního tropického prosluněného světa, v kterém se snažím zorientovat. Stejnou měrou služky v domácnostech jako lahodné a levné ovoce či nečepované pivo.