Můj počáteční šok z Indie musel už asi pominout, protože Bombaj, nejlidnatější indická megalopole a centrum indického obchodu, financí a filmu, mi ve srovnání se zbytkem Indie příšla jako klidné a příjemné město, jako jakákoliv jiná metropole. Jako každá jiná výtečná metropole - ať je to Londýn, Paříž, Barcelona, či New York - se Bombaj musí především zažít, následující poznámky jsou ještě méně adekvátní realitě, co se snaží popsat, než obvykle. Něco snad přiblíží fotky.
Ve čtvrtek ráno jsem po probuzení musel jít hledat ubytování pro sebe a pro Abby, která přijížděla toho večera. Po jistých peripetiích jsem nás nakonec ubytoval ve výborném hotelu, kde správce mluvil výtečně anglicky a na Indii byl tak neuvěřitelně přívětivý, až jsem z jeho ochoty a laskavosti byl opakovaně v rozpacích. Péče se odrážela i v čistotě pokojů a v tom, že pokoje byly zarezervovány dlouho dopředu, takže jsme vlastně měli obrovské štěstí, že jsme tam mohli strávit tři velmi příjemné dny. Hotel se navíc nacházel přimo v centru všeho dění, kousek od všech hlavních památek a dokonce jsme dostali i velmi milou mini-snídani do pokoje. Paráda. Vedlejší budova byla bombajská synagoga, jejíchž služeb Abby v pátek večer využila - bohužel se šabát nesl v dost smutném duchu.
Na čtvrtek totiž připadlo výročí teroristických útoků na Bombaj. Teroristy byl zavražděn i mladý izraelský pár a rodiče obětí přiletěli uctít jejich památku. Také celé město se snažilo vypořádat se svým traumatem. Ulice byly plné policie, vojáků, různých demonstrantů za mír a lásku a televizních štábů, soustředěných před hotelem Taj Mahal, kde se před rokem odehrálo jedno z hlavních dramat s rukojmími. Já jsem celý tento mediální mumraj pozoroval zatímco jsem snídal své obvyklé sušenky z vodou, když tu vidím, jak nějaký reportér přesvědčuje párek turistů, aby mu něco řekli na kameru. Ti ho však zarputile odmítali, až to vzdal, rozhlédl se a i přes mé otrhané seprané oblečení a neoholenou tvář (či právě proto) mě shledal dostatečně turisticky vypadajícím a vydal se za mnou. “Mluvíte anglicky?” “Sem tam,” říkám. To ho uspokojilo, načež mi vysvětlil, že je z indické televize a bude za deset minut v živém vysílání – a rád by, aby mu nějaký turista řekl na kameru pár slov o útocích. Byl jsem natolik hypnotizován jeho indickým přízvukem (stále mám pocit, že indická angličtina je parodie sama sebe), že jsem se nechal zlákat a už jsem stál před kamerou. Chlápek mi ještě napověděl, že můžu říct něco o tom, jak v Čechách (zatím!) nemáme teroristické útoky a brzy již začlo vysílání. Když popsal, co se v Bombaji děje, dostal jsem já svých 30 sekund slávy, kdy jsem vyplodil jakési bláboly a kydy o tom, jak mi to připomíná New York a že jsme rádi, že v Čechách zatím nebyl terorismus. Pak jsem se radši klidil pryč, aby mě snad nezačal lovit nějaký jiný štáb.
Bombaj je zvláštní město, kde se mísí koloniální sláva a současný hospodářský úspěch symbolizovaný desítkami bank v centru města s přelidněnými okrajovými čvrtěmi a chudobou slumů, kde údajně žije skoro polovina 14milionové populace. Pokud údaje nelžou, pak se těch 14 milionů směstná na plochu skoro stejně velkou, jako je Praha. Neboli představte si, že by se celé Československo přestěhovalo do Prahy. Ve slumu Dharavi, známém z filmu Slumdog Millionaire, se na ploše 1.75 km čtverečních tísní více než milion lidí. Pokud nechápete, jak je to možné, nejste sami.
Bombaj ale už vlastně neexistuje. Z britského města Bombay se na přání místních nacionalistů stala indická Mumbai a podobně byly přejmenovány názvy hlavních památek a ulic. Výsledkem je zvýšení indického chaosu, protože místní vše znají postaru a turista se jen stěží orientuje v krkolomně dlouhých místních názvech.
Oficiální koloniální jména možná zmizela, koloniální budovy a atmosféra však nikoliv a centrum města je tak holdem imperiální honosnosti. Masivní budovy s pseudogotickou výzdobou lemují široké bulváry, až má člověk pocit, že se nachází v nějaké karikatuře západní metropole. Tedy až na ty palmy. Nebo právě proto. Okázalé prostředí, přítomnost tolika bank a institucí, má dopad i na život ve městě – auta zastavují na červenou, žebráci se skoro nevyskytují a množství lidí žijících na ulici je téměř na minimu a člověk se může oddávat klidným procházkám. Tu na vás vykoukně McDonald, tu je luxusní obchod, támhle zase prodávají v ultra-sterilní restauraci italskou zmrzlinu, která ale nezapře Indii – při koupi jsme nejdřív dostali účet, na něj razítko, pak zmrzlinu do kelímku, ale nejdřív nám musela být zvážena, abychom dostali 75 gramů přesně a ani o chlup víc nebo míň. Nákup byl větším zážitkem než samotný předražený vodnatý produkt.
Centrem turistického života je čtvrť Colaba, kde se nacházejí skoro všechny turistické hotely, restaurace a stánkaři a prodejci a které jsme se vyhýbali, seč to jen šlo. Se vzrůstající zdáleností od Colaby ustupuje civilizace (západní, abych neurazil tu indickou, starou, honosnou a komplexní, která se mi však zdá utopená v chaosu, bídě a špíně.) Ulice a uličky se začínají plnít – lidmi, odpadky, a vším možným i nemožným, ačkoliv v Bombaji nejsou na ulici krávy, což mě ze začátku dost znervóvňovalo. Stejně tak do města nesmí rikšy, což asi vysvětluje můj pocit, že Bombaj je klidné město. Taxikáři očividně mají práce dost a když jsem sledoval večerní úporné snažení Indů stopnout si taxíka, přpadal jsem si jak v New Yorku.
Prakticky poslední výspou Britské civilizace je Victoria Terminus, železniční stanice, nyní přejmenovaá na Chhatrapati Shivaji Terminus, jež byla v roce 2004 zapsána do UNESCA. Z dálky připomíná obrovkskou katedrálu, za její rozlehlost a výzdobu by se nemusela stydět žádná církev. Dnes jí denně prochází stovky tisíc cestujících, nejvíc v celé Asis, já jsem fascinovaně pozoroval tu nekonečnou řeku lidí neustále se valicích z jejích bran. Za stanicí se nachází několik tržnic, ta s ovocem a zeleninou byla pastvou pro oči, domácí harampádí jsem nepotřeboval a při rychlém pohledu na jatka – Abby se k nim raději nechtěla ani přiblížit – jsem si zase blahořečil, že v Indii nejím maso.
A někde tady začíná přelidněný chaos – některé budovy musely být postaveny ještě za Britů, tedˇsi je ale vzala zpátky velkoměstská džungle. V sobotu jsme se příměstským vláčkem vydali do čtvrti Mahalaxmi, kde se nalézá největší bombajská prádelna. Desíty, možná stovky lidí tam ručně drhnou prádlo, celý den ponořeni po kolena ve vodě. Kampak s automatickou pračkou – a kampak s knoflíky, protože při pracím procesu se s prádlem vší silou mlátí o kámen (na vesnici u potoka) nebo o beton.
V celé oblasti se mísí staré koloniální baráčky, činžáky a vilky s moderním bordelem z kterého vystupují nové věžáky a polo-mrakodrapy. V jedné z úhledných vilek se nalézá muzeum Mahátmy Gándhího, který v budově přebýval během svých pobytů v Bombbaji. Muzeum Gándhího náležitě glorifikuje, ale v jeho případě je to zasloužené – stále nemůžu pochopit, jak během etnických nepokojů, kdy v Kalkatě docházelo k obrovskému krveprolití, dokázala Gandhího hladovka a hrozba, že se uhladoví až k smrti, přivést znepřátelené strany k rozumu a k ukončení násilností. Pokud kdy existoval nějaký světec, pak to byl rozhodně Gándhí. Po Gándhím následovala městkská pláž, kde, jak nás upozornil Lonely Planet, se v žádném připadě nelze koupat, ježto voda je toxická.
Po pláži jsme se oddali bloudění v bombajských uličkách, kde jsme měli šťastnou ruku a narazili i na indické poměry výtečnou vegetariánskou restauraci. Narozdíl od turistických destinací, kde se sice nabízí čínská, mexická, italská a někdy i britská kuchyně, ale předražené (na indické poměry) jídlo je často o ničem, stravování ve městech je samá radost. Stačí se projít po hlavní ulici a po chvíli člověk nevyhnutelně narazí na nacpanou restauraci, kde se jídlo točí v obrovských kvantitách a číšnici jsou neskutečně rychlí a ochotní, na indické poměry naprosto neuvěřitelně. Jídlo je bez výjimky excelentní, ceny jak z nějakého socialistíckého ráje. Nevíc stresujícím aspektem každé návštěvy restaurace se tedy stává otázka, co si z desítek položek v menu vlastně vybrat. Polovinu věcí jsem už schopen identifikovat, o druhé polovině nemám tušení, co ta slova znamenají. Číšníci většinou angličtinou nevládnou – mám tedy experimentovat s něčím úplně neznámým, dát si něco, čemu rozumím, ale co jsem ještě neměl nebo si užít jeden z mých oblíbených pokrmů, který stejně každá restaurace dělá trochu jinak? Ideální by bylo cestovat ve skupinách po deseti, aby každý mohl objednat něco jiného. Sám na to prostě nestačím.
V sobotu jsem se tomutu mučivému vyhnul. Majitel restaurace – vládnoucí velmi obstojnou angličtinou – mi doporučil „thali“. Thali je indické „all you can eat“, kdy host dostane na podnose několik kelímků s rozličnými pokrmy, které mu jsou na přání neustále doplňovány. Jídlo bylo výtečné, jen jsem nevěděl, jak rozdělit svou pozornost na těch asi deset, co se mi mihaly na stole.
Zbytek soboty a nedělní dopoledne jsme strávili procházením se po městě a pochutnáváním si na dalších kulinářských zajímavostech. Jako nejkosmopolitnější město Indie má Bombaj nepřebernou nabídku snad všech možných i nemožných kuchyní, ani rok by nestačil na jejich prozkoumání. V neděli odpoledne jsme se vydali zpět na železníční stanici, koupili si za 25 korun lístek na 200 kilometrovou cestu vlakem zpět do Pune. Do vlaku jsme si šli sednou hodinu a půl před odjezdem, abychom urvali místo v nerezervované části druhé třídy. Jinak bychom se dost nastáli. Po cestě jsme míleji několik slumů a já si pořád dokola říkal, jak tam ti lidé mohou žít. Nechápu, nechápu, nechápu.
Tímto končí mé cestovatelské dobrodružství, možná budou ještě následovat některé zapomenuté myšlénky nebo postřehy, které se do žádného vyprávění nevešly.
Wednesday, December 2, 2009
Saturday, November 28, 2009
Z Hampi do Bombaje
Začátek tohoto týdne byl ve znamení cestování. Už bez holandského kamaráda, který mě v neděli večer opustil a vydal se na jih. Pondělí jsem strávil vlakovým přesunem zpátky do Goy, v úterý jsem se po Goe proháněl na kole, středa byla ve znamení dvanácti hodinové cesty do Bombaje a od čtvrtka pobíhám po tomto znamenitém městě.
Na začátek jen několik postřehů. V pondělí ráno jsme ve čtvrt na šest vyráželi z Hampi. S Estonkou jsme si předešlého večera sjednali rikšu - Indián nám slíbil, že nás jeho kamarád sveze za 150 rupií, což je o 50 vyšší cena než normálně, ale když je to ráno, nu což. Ráno bylo ale všechno jinak. Rikšák sice přijel načas, ale začal tvrdit, že za 150 má vézt jen Estonku, tak mu to prý bylo řečeno, a pokud chci jet já, musím vysolit dalších 150 rupií. To mě dvojnásobně nakrklo, protože se nás nestydatě snažil oškubat a protože jsem se ještě večer před tím ujišťoval s jeho kamarádem, že cena je za dva lidi. Začal jsem se s ním handrkovat, ale chlápek byl fakt neoblomný a trval aspoň na 250. S tím jsem se nehodlal smířit a když okolo projížděla jiná rikša, zakřičel jsem na ridiče "Hello, my friend, will you take us for 150?" Netušil jsem, co bude následovat. Náš rikšák se neuvěřitelně rozčílil a začal na mě řvát, co si to dovoluju a proč volám na toho druhého. Jinými slovy, on s náma může vymetat jak chce, když se člověk začne starat o sebe, tak je to hned nepřípustné chování. Chlap byl fakt rozzuřený, nechápal jsem proč, protože normálně takhle smlouvání neprobíhá. Načež zamumlal něco o tom, ať vlezem do rikšy a jakž takž jsme se dohodli, že pojedem za 150. Celou dvacetiminutovou cestu jel jak blázen a museli jsme trhnout rikša rekord na této trati - kamarádovi se v půl šesté ráno samozřejmě nedovolal. Když jsme dojeli na stanici, našel jsem naštěstí přesně 150 rupií, ale chlápek se jal znovu diskutovat, něco vykřikoval a vypadalo to snad, že si jde pro kamaráda. Prostě úžasná situace a nezbývalo, než nasadit zbraň nejtěžšího kalibru: humor. Jak si tak ten blbec mele tu svou písničku, povídám: "Vypadám jako kráva?"
Chlap i Estonka sebou cukli a jen na mě mlčky zírali. "Povídám, vypadám snad jako kráva?"
Chlap, co se stále nevzpamatoval: "Cože, jseš blázen?"
Já: "Vypadám já jako kráva? Protože proč se mě snažíte takhle podojit?"
Načež Estonka vybuchla smíchy, chlapovi spadla čelist a my jsme využili přestávky v jeho klení a opustili ho. Ještě na nás vykřikoval cosi nehezkého ale má lest zapůsobila a umožnila klidný odchod. Cesta vlakem pak už byla indická pohodička strávená konverzací s jednou Němkou, která mi nechtěla věřit, že nejsem Američan, a den byl zakončen v jedné výtečné restauraci, kde jsem mezi davy místních byl zas za největšího exota.
Úterý jsem si užil na výtečné pláži, která se tentokrát narozdíl od minulého letoviska táhla v délce dvaceti kilometrů a velké kusy nebyly vůbec zastavěné, o kravách, trhovcích a podobných útrapách ani vidu ani slechu. Narozdíl od všech ostatních turistů jsem si nepůjčil moped, ale kolo, s kterým jsem se pak proháněl jak po Goe, okoukávajíc kostely a kapličky v různém stádiu opravenosti či rozpadu, tak po pláži, kde se na tvrdém písku jelo naprosto krásně. Jeden Angličan mi navíc vyprávěl o své cestě z Bombaje do Goy na kole - výtečný to nápad, zvláště když na silnicích okolo pobřeží není moc provoz. Rozhodně námět na další výlet.
Celá středa byla kochací - vlak se řítil téměř zcela lidupráznou krajinou plnou úžasné přírody. Jak už jsem zmiňoval z vlaku Indie působí neuvěřitelně liduprázně, jen občasné rýžové políčko je známkou lidské přítomnosti. 700 km dlouhá cesta z Goy do Bombaje stála 288 rupií, tedy něco přes sto korun a tentokrát už se mnou cestovala ta pravá Indie, ne žádné bílé gheto. Zvášť když jedinými dalšími cizinci byla černá Američanka a její - velmi bílý - švédský přítel. S nimi jsem potom po troše hledání zakotvil v jednom trošku pochybném hotelu, kde jsem měl postel v jakési prosklené verandě, ve které očividně normálně spal člověk z recepce. Ale shánějte něco levného v centru Bombaje v jedenáct večer, byl jsem rád, že mám střechu nad hlavou. Ani mi nevadilo, když jsem ve tři v noci, utíkajíc na zádoch, protože mě konečně dostihly ty proslulé indické žaludeční potíže, zakopl o dva Indy, co mi spali přede dveřma na zemi. Jim to očividně taky nevadilo. Bombaj, se svou zajímavou architekturou, kosmopolitním mixem lidí a výtečnou kuchyní, kterou si chvála bohu můžu už zase užívat naplno, si musí počkat na další příspěvek.
Na začátek jen několik postřehů. V pondělí ráno jsme ve čtvrt na šest vyráželi z Hampi. S Estonkou jsme si předešlého večera sjednali rikšu - Indián nám slíbil, že nás jeho kamarád sveze za 150 rupií, což je o 50 vyšší cena než normálně, ale když je to ráno, nu což. Ráno bylo ale všechno jinak. Rikšák sice přijel načas, ale začal tvrdit, že za 150 má vézt jen Estonku, tak mu to prý bylo řečeno, a pokud chci jet já, musím vysolit dalších 150 rupií. To mě dvojnásobně nakrklo, protože se nás nestydatě snažil oškubat a protože jsem se ještě večer před tím ujišťoval s jeho kamarádem, že cena je za dva lidi. Začal jsem se s ním handrkovat, ale chlápek byl fakt neoblomný a trval aspoň na 250. S tím jsem se nehodlal smířit a když okolo projížděla jiná rikša, zakřičel jsem na ridiče "Hello, my friend, will you take us for 150?" Netušil jsem, co bude následovat. Náš rikšák se neuvěřitelně rozčílil a začal na mě řvát, co si to dovoluju a proč volám na toho druhého. Jinými slovy, on s náma může vymetat jak chce, když se člověk začne starat o sebe, tak je to hned nepřípustné chování. Chlap byl fakt rozzuřený, nechápal jsem proč, protože normálně takhle smlouvání neprobíhá. Načež zamumlal něco o tom, ať vlezem do rikšy a jakž takž jsme se dohodli, že pojedem za 150. Celou dvacetiminutovou cestu jel jak blázen a museli jsme trhnout rikša rekord na této trati - kamarádovi se v půl šesté ráno samozřejmě nedovolal. Když jsme dojeli na stanici, našel jsem naštěstí přesně 150 rupií, ale chlápek se jal znovu diskutovat, něco vykřikoval a vypadalo to snad, že si jde pro kamaráda. Prostě úžasná situace a nezbývalo, než nasadit zbraň nejtěžšího kalibru: humor. Jak si tak ten blbec mele tu svou písničku, povídám: "Vypadám jako kráva?"
Chlap i Estonka sebou cukli a jen na mě mlčky zírali. "Povídám, vypadám snad jako kráva?"
Chlap, co se stále nevzpamatoval: "Cože, jseš blázen?"
Já: "Vypadám já jako kráva? Protože proč se mě snažíte takhle podojit?"
Načež Estonka vybuchla smíchy, chlapovi spadla čelist a my jsme využili přestávky v jeho klení a opustili ho. Ještě na nás vykřikoval cosi nehezkého ale má lest zapůsobila a umožnila klidný odchod. Cesta vlakem pak už byla indická pohodička strávená konverzací s jednou Němkou, která mi nechtěla věřit, že nejsem Američan, a den byl zakončen v jedné výtečné restauraci, kde jsem mezi davy místních byl zas za největšího exota.
Úterý jsem si užil na výtečné pláži, která se tentokrát narozdíl od minulého letoviska táhla v délce dvaceti kilometrů a velké kusy nebyly vůbec zastavěné, o kravách, trhovcích a podobných útrapách ani vidu ani slechu. Narozdíl od všech ostatních turistů jsem si nepůjčil moped, ale kolo, s kterým jsem se pak proháněl jak po Goe, okoukávajíc kostely a kapličky v různém stádiu opravenosti či rozpadu, tak po pláži, kde se na tvrdém písku jelo naprosto krásně. Jeden Angličan mi navíc vyprávěl o své cestě z Bombaje do Goy na kole - výtečný to nápad, zvláště když na silnicích okolo pobřeží není moc provoz. Rozhodně námět na další výlet.
Celá středa byla kochací - vlak se řítil téměř zcela lidupráznou krajinou plnou úžasné přírody. Jak už jsem zmiňoval z vlaku Indie působí neuvěřitelně liduprázně, jen občasné rýžové políčko je známkou lidské přítomnosti. 700 km dlouhá cesta z Goy do Bombaje stála 288 rupií, tedy něco přes sto korun a tentokrát už se mnou cestovala ta pravá Indie, ne žádné bílé gheto. Zvášť když jedinými dalšími cizinci byla černá Američanka a její - velmi bílý - švédský přítel. S nimi jsem potom po troše hledání zakotvil v jednom trošku pochybném hotelu, kde jsem měl postel v jakési prosklené verandě, ve které očividně normálně spal člověk z recepce. Ale shánějte něco levného v centru Bombaje v jedenáct večer, byl jsem rád, že mám střechu nad hlavou. Ani mi nevadilo, když jsem ve tři v noci, utíkajíc na zádoch, protože mě konečně dostihly ty proslulé indické žaludeční potíže, zakopl o dva Indy, co mi spali přede dveřma na zemi. Jim to očividně taky nevadilo. Bombaj, se svou zajímavou architekturou, kosmopolitním mixem lidí a výtečnou kuchyní, kterou si chvála bohu můžu už zase užívat naplno, si musí počkat na další příspěvek.
Sunday, November 22, 2009
Slonění
Dnešního rána jsem si splnil sen a svezl se na slonovi. Ještě teď jsem z toho v opojení. Přispal jsem si a nestihnul jsem slonní ranní hygienu, přišel jsem ale včas na líčení, kdy slonní obličej dostal slušivý make-up. Po něm už stačilo z kapsičky vytáhnout sto rupií (40Kč) a než jsem se nadál, stál jsem na zídce, vedle mě slon, já na slonovi a už se křečovitě držím provazu, který má ovázaný okolo krku. I když je to slon indický, tedy menší než jeho africký bratříček, přece jen je to vysoko, sedlo žádné. Naštěstí slon kráčí důstojně a pomalu, já se uklidňuju a uvědomuju si, že ty štětiny na jeho krku a hřbetě dost píchají. Ale co, užívám si své dvě minuty slávy a zuřívě se držím, když slon zvedá chobot a tím pádem i krk, na kterém se křečovitě drží jakási postavička. Brzo ale už přelázám na zítku, slonovi dám do chobotu požadovanou bankovku, ten ji obrátně předává pánovi. Já ještě za odměnu dostávám slonní požehnání chobotem na hlavu.
Po této radostné události už jsem věděl, že cokoliv dalšího bude dnešního dne jako bonus.Rozhodl jsem se pořádně prozkoumat celý areál a za 15 korun jsem si na celý den zapůjčil kolo. Jako už potolikáté v Indii nechápu, jaký mají byznys model, protože jsem za kolo zaplatil a to bylo vše. Nechtěli jméno, pas, zálohu nic. Tady ho turisto máš, večer ho vrať. A očividně to funguje. Rozjel jsem se na docela slušném kole bez přehazovačky, sluníčko příjemně hřálo a já se kochal výhledem do krajiny. Nakonec jsem dorazil k dalšímu chrámu na kopci, kam jsem kolo vytlačil a zaparkoval. Konala se tam zrovna nějaká svatba, vyhrávala vesnická kutálka - s muzikanty jsem se spřátelil (i když anglicky neuměli ani slovo) a dokonce jsem jim vysvětlit, že taky hraju na klarinet. Načež oni mi ho začali nabízet, ať zahraju, což jsem kvůli své hygienické paranoie musel odmítnout. Oni se mě na oplátku ptali, zda nemám klarinetové plátky. Bohužel. Další věc, co jsem zapomněl.
Zároveň se kolem mě točila tlupa dětí, které se střídavě chtěly fotit, žádaly propisky nebo žadonily peníze. Co bylo zpočátku roztomilé po chvíli začalo být otravné, a tak jsem se jal odejít. Jak jsem vycházel z chrámu, vidím, jak se jeden z chlapečků naklání nad mým zadním kolem. Co to proboha chce? Aha, vyfoukl mi pneumatiku, je naprosto prázdná. Co teď s tím? Chvíli jsem tam stál a okouněl, doufaje, že mi někdo za malou úplatu nabídne pumpičku. Nestalo se, jen já jsem byl obležen horou malých Inďat, která čekala, co budu dělat. Sebral jsem se a dal se na odchod - ještě na mě křičeli cosi o tom, že nejbližší pumpičku najdu až za 4 kilometry, ale mě vyhlídka příjemné procházky - ač s tlačením kola - až tak nevadila.
Asi po deseti minutách se na mě usmálo štěstí, narazil jsem na shluk chaloupek u silnice. Hned před první seděl chlap a když jsem mu naznačil, že potřebuju pumpičku, jal se mi pomáhat. Škoda že anglicky neuměl ani slovo, kolo nafouknul výborně. Já mezitím pozoroval jeho příbytek, který byl velikosti menší posázavské chatičky. Postupně z té špíny vylezlo 8 dětí - aspoň tolik jsem jich stihl napočítat - a buď sledovaly mě nebo se krmily rýží z jakési misky. Na rozdíl od chrámových raubířů byly až neuvěřitelně plaché, na má gesta prakticky nereagovaly. Znovu jsem si přípomenul, proč mi indický venkov připadá tak vylidněný a vzdušný - v prostoru, kde bychom měli garáž na motorku, bydlelo minimálně deset lidí, skupinu ovcí a další domácí zvířenu nepočítaje. A jak už to tak bývá, chlap za svůj dobrý skutek nic nechtěl, vnutil jsem mu tedy aspoň 15 rupií, jediné drobné co jsem měl. Drobné. 50 rupií (20 Kč) mi již přišlo moc. Těch 6 korun je směšných, tady to ale vydá na rýži na celý den, myslím. Raději ale rychle pryč, pryč od této chudoby, z které je mi fyzicky nevolno, zpátky do našeho hezkého turistického městečka, kde je sice také špína a nepořádek, prašné cesty, prasata, kuřata, ovce, krávy a děti válící se na ulicích, přesto to ale pořád je prosperující centrum.
Během oběda mi nějaká další dobrá duše vyfoukla tentokráte kolo přední. V "půjčovně" po několika minutách usilovné aktivity sehnali pumpu (přinesli ji od vedlejšího stromu) a poznamenali, že kolo mi musely vypustit děti z jiné vesnice, protože ty místní by "nic takového rozhodně neudělaly." Zbytek odpoledne jsem strávil projížděním okolí, kde se mísí staré pobořené chrámy, hromady kamení, palmy a zchudlé vesnice. Za celý den jsem natočil asi 40 km. Od kola už jsem se radši nevzdálil ani na krok. Jen jsem se začal nějak moc drbat, až mi za chvíli došlo, že slonní blechy, narozdíl od těch psích, na člověka rozhodně jdou.
Po této radostné události už jsem věděl, že cokoliv dalšího bude dnešního dne jako bonus.Rozhodl jsem se pořádně prozkoumat celý areál a za 15 korun jsem si na celý den zapůjčil kolo. Jako už potolikáté v Indii nechápu, jaký mají byznys model, protože jsem za kolo zaplatil a to bylo vše. Nechtěli jméno, pas, zálohu nic. Tady ho turisto máš, večer ho vrať. A očividně to funguje. Rozjel jsem se na docela slušném kole bez přehazovačky, sluníčko příjemně hřálo a já se kochal výhledem do krajiny. Nakonec jsem dorazil k dalšímu chrámu na kopci, kam jsem kolo vytlačil a zaparkoval. Konala se tam zrovna nějaká svatba, vyhrávala vesnická kutálka - s muzikanty jsem se spřátelil (i když anglicky neuměli ani slovo) a dokonce jsem jim vysvětlit, že taky hraju na klarinet. Načež oni mi ho začali nabízet, ať zahraju, což jsem kvůli své hygienické paranoie musel odmítnout. Oni se mě na oplátku ptali, zda nemám klarinetové plátky. Bohužel. Další věc, co jsem zapomněl.
Zároveň se kolem mě točila tlupa dětí, které se střídavě chtěly fotit, žádaly propisky nebo žadonily peníze. Co bylo zpočátku roztomilé po chvíli začalo být otravné, a tak jsem se jal odejít. Jak jsem vycházel z chrámu, vidím, jak se jeden z chlapečků naklání nad mým zadním kolem. Co to proboha chce? Aha, vyfoukl mi pneumatiku, je naprosto prázdná. Co teď s tím? Chvíli jsem tam stál a okouněl, doufaje, že mi někdo za malou úplatu nabídne pumpičku. Nestalo se, jen já jsem byl obležen horou malých Inďat, která čekala, co budu dělat. Sebral jsem se a dal se na odchod - ještě na mě křičeli cosi o tom, že nejbližší pumpičku najdu až za 4 kilometry, ale mě vyhlídka příjemné procházky - ač s tlačením kola - až tak nevadila.
Asi po deseti minutách se na mě usmálo štěstí, narazil jsem na shluk chaloupek u silnice. Hned před první seděl chlap a když jsem mu naznačil, že potřebuju pumpičku, jal se mi pomáhat. Škoda že anglicky neuměl ani slovo, kolo nafouknul výborně. Já mezitím pozoroval jeho příbytek, který byl velikosti menší posázavské chatičky. Postupně z té špíny vylezlo 8 dětí - aspoň tolik jsem jich stihl napočítat - a buď sledovaly mě nebo se krmily rýží z jakési misky. Na rozdíl od chrámových raubířů byly až neuvěřitelně plaché, na má gesta prakticky nereagovaly. Znovu jsem si přípomenul, proč mi indický venkov připadá tak vylidněný a vzdušný - v prostoru, kde bychom měli garáž na motorku, bydlelo minimálně deset lidí, skupinu ovcí a další domácí zvířenu nepočítaje. A jak už to tak bývá, chlap za svůj dobrý skutek nic nechtěl, vnutil jsem mu tedy aspoň 15 rupií, jediné drobné co jsem měl. Drobné. 50 rupií (20 Kč) mi již přišlo moc. Těch 6 korun je směšných, tady to ale vydá na rýži na celý den, myslím. Raději ale rychle pryč, pryč od této chudoby, z které je mi fyzicky nevolno, zpátky do našeho hezkého turistického městečka, kde je sice také špína a nepořádek, prašné cesty, prasata, kuřata, ovce, krávy a děti válící se na ulicích, přesto to ale pořád je prosperující centrum.
Během oběda mi nějaká další dobrá duše vyfoukla tentokráte kolo přední. V "půjčovně" po několika minutách usilovné aktivity sehnali pumpu (přinesli ji od vedlejšího stromu) a poznamenali, že kolo mi musely vypustit děti z jiné vesnice, protože ty místní by "nic takového rozhodně neudělaly." Zbytek odpoledne jsem strávil projížděním okolí, kde se mísí staré pobořené chrámy, hromady kamení, palmy a zchudlé vesnice. Za celý den jsem natočil asi 40 km. Od kola už jsem se radši nevzdálil ani na krok. Jen jsem se začal nějak moc drbat, až mi za chvíli došlo, že slonní blechy, narozdíl od těch psích, na člověka rozhodně jdou.
Saturday, November 21, 2009
Hampi
Když jsem odesílal poslední příspěvek, netušil jsem, že mě ještě večer čeká malé dobrodružství. Zasekl se nám totiž zámek. Holanďan s sebou měl zámek na dveře s číselnou kombinací, díky kterému jsme na sebe nebyli během dne na pláži vázaní. A najednou kombinace prostě nefungovala, zámek nešel otevřít. Po vyzkoušení různých kombinací jsme museli konstatovat, že je po zámku, a jali jsme se hledat domácího, zda nemá kleště. Jak se ukázalo, stačil tlustý šroubovák, kterým zámek v pohodě vylomil. Rozčarování z celé příhody bylo dvojnásobné - zámek nás nejen zradil, ale v případě najezdu lehce nadprůměrně inteligentní opice vybavené kusem železa by vydržel asi tak dvě sekundy. C'est la vie.
V sobotu jsem si přivstal - chodím spát čim dál dřív, brzo budu vstávat v pět - a šel se v půl osmé podívat na slíbené koupání slona. To se konalo v řece tekoucí hned pod naším městečkem, přímo před hlavním chrámem. K řece vedou docela dlouhé schody - gháty - které svou šíří přípomínají fotbalové ochozy. Když jsem přišel, slon už byl v plné akci, na povel cvičitele se různě nakláněl a lehal si, až mu z vody čouhala jen špička chobotu. Na oplátku ho jeho pán důkladně drhnul kartáčem. Vedle slona ranní koupel provozovali i Indové, takže se na břehu válely spousty šampónů, mýdel, kartáčků a dalších nezbytných (ne)hygienických potřeb. Válela se tam ovšem také tlupa turistů, které střídavě fascinovaně fotografovala slona a Indy. Slon si z celého mumraje nic nedělal, majestátně se nechal vyčistit a na památku při odchodu na schodech zanechal několik obříh koblih. Kam se hrabou koně.
Já jsem se s Holanďanem vydal na vydatnou snídani, kdy mě lahodná porce ovesné kaše, palačinka s papájou a smažená vajíčka s toustem, má první skutečná snídaně v Indii, výtečně připravila na náročný den. Po snídani se k nám ještě přídala jedna sympatická Němka, která studovala matematiku a náboženství a s kterou jsem tedy měl o čem zapříst debatu, a Estonka, která sice studovala v rámci Erasma na Umprumce v Praze, ale jinak má určitě blíž k Rusku. Hlavně co se stylu oblékání týče. Až mi přecházely oči, jak jsem nevěděl zda se dřív dívat na maskáčové kalhoty, tričko z nějakého komiksu, obrovské růžové brýle, zářivě rezavé vlasy nebo koženou ledvinku, která celé kreaci nasadila cirkusovou korunu. Brzo mi ale naštěstí oči přecházely z památek a estetický cit se mohl uklidnit.
Půl milionové Hampi bylo hlavním městem mocné Vidžajnagarské říše, jež v 15. a 16. století ovládala celou jižní Indii. Jako v Goe se z města v zásadě dochovaly jen náboženské stavby. A jako v Goe to stojí za to. Celý areál je posetý hinduistickými chrámy - jakýkoliv popis se nemůže rovnat fotkám, které se mi snad už někde podaří nahrát. Městečko je soustředěno kolem jednoho z nejimpozantnějších, ale další se nalézají rozseté až do vzdálenosti třech kilometrů. Pomalu jsme tedy šli po silnici a každou chvíli nahlíželi do nějakého chrámu. Sluníčko, nejdřív schované za mraky, takže to vypadalo na déšť, příjemně hřálo, pak už pálilo a já litoval, že jediné čisté tričko, co mi vybylo, má černou barvu - moji spoluputovníci zase želeli toho, že si místo deštníků a pršiplášťů nevzali radši čepice. C'est la vie.
Asi nejpříjemnější na celé prohlídce byla absence otravných prodavačů. Prostě jsme se procházeli a nikde nikdo nebyl. Dokonce ani moc turistů ne. Když jsme nakonec narazili na jakýsi školní výlet asi desetiletých dětí, bylo to příjemné zpestření. V mžiku jsme byli obleženi, protože si s námi všichni nutně museli potřást rukou a zeptat se nás na jméno - tedy využít svou veškerou znalost angličtiny. Většina památek byla, světe div se, zadarmo a platit se muselo až za vstup do areálu královského paláce. Pět dolarů jsem dal rád, za odměnu jsem vstoupil do nádherně udržovaného areálu, kde tráva byla zelenější, zdi čistší a všechno upravenější než jinde. A to tu všude panuje všeobecný pořádek, památky jsou v dobrém stavu a je vidět, že je o ně pečováno, a dokonce jsou všude odpadkové koše. UNESCO dělá očividně divy. To jen Praha se snaží o sto seč, aby ji z UNESCA vykopli. Nejlepší z celého areálu byly bezkonkurečně bývalé královské sloní stáje (každé stání by vydalo na garáž pro střední bagr), kde jsem se mohl oddávat snění o svém vysněném domácím zvířeti. Ano, až vyrostu, chci slona!
Okolo druhé nás rikša zavezla na druhý konec areálu, k jinému chrámu. Tomu samozřejmě předcházelo smlouvání, tentokrát dost drsné, ale řidič očividně podcenil naši evropskou umíněnou ochotu jít to celé pěšky, a tak se nakonec jelo za naši cenu. Další chrám byl ještě nádhernější než všechny předchozí, ale v tu chvíli jsem už byl lehce přechrámovaný - a to jsme ještě cestou domů potkávali další a další, ke kterým už jsem neměl sílu ani vzhlédnout. Město rozhodně muselo být vysoce prosperující, aby si dovolilo takovouto sbírku. Bohužel ze sekulárních památek se nic moc nedochovalo, z královského paláce byly vyhrabány základy, a tak jsem si případal jako v Persepoli a v jiných podobných místech: tady leží nějaké rozházené šutry, vypadá to docela geometricky a ty si, turisto, představuj, že vidíš nádherné město. Nějak mi tento způsob památkování nejde a těch šutrů už bylo dost.
Vlastně nebylo - zatím jsem totiž nepopsal jedinečnou krajinu kolem Hampi. Všude, kam se podívám, vidím hromady, kopce, hory šutrů. Obrovské balvany ležící na sobě jakoby je tam vyklopil nějaký gigantický bagr. Krajina jak z Flinstoneových. Vzdáleně mi to přípomíná ty šílené zábavní parky na Floridě, v kterých ale balvany byly z plastu a hrál se pod nimi minigolf nebo sloužily jako prolízačky. Krajina trošku jak z amerického západu, jak jsem ho poznal v červnu. Krajina, které se nemohu nabažit. A nakonec jen velmi řídce obydlená krajina - mezi všemi těmi přerostlými balvany je jen málo místa pro rýžová políčka.
Dnešního rána (já už byl vzhůru od půl sedmé), jsme se převozem vydali přes řeku a vyrazili na ... další chrám. Tentokrát ale seděl na vrcholu vysokého kopce, odhadem jsme po schodech museli zdolat aspon 50-75 metrů převýšení. Cestou - byly to asi 3 km - jsme prošli dvěmi malebnými vesničkami a idylickými rýžovými poli, jejichž zeleň se odrážela v zeleni banánových a kokosových alejí a neuvěřitelně košatých banjanových stromů. Idyličnost samozřejmě trvá vždy jen do chvíle, než potkáte prvního člověka, který vás rychle vytrhne z rustikálního snění a vrátí vás do reality. Kromě hlavní silnice jsou silnice prašné, všude špína, v tom se batolí děti, psi, prasata, slepice, krávy (až budu zpátky v Evropě, určitě mi nepřítomnost lejn bude připadat divná) a všechno jiné možné i nemožné. Ženy se mezitím starají o děti, vaří nebo perou prádlo - u potoka, kde ho máchají ve vodě, namydlí a pak s ním zuřivě třískají o kameny. Ani se nedivím, že sárí nemají knoflíky.
Výhled z kopcohory byl úžasný, chrám se ukázal být chrámečkem, což stejně stačilo skupince pobudů a žebráků, kteří se však na indické poměry chovali velmi slušně, až diskrétně. Cestou zpátky jsme se před náporem palčivého slunce schovali do stínu obrovského kamene u cesty. Během naší půlhodinové přestávky před námi defilovaly děti vracející se ze školy. Nejdřív ty rychlejší na kole, pak ty cestující pěškobusem. Spousta se jich u nás zastavila a následovalo obligátní potřásání rukou, jména a tentokrát i dotazy, zda máme propisky. Z nějakého důvodu se všechny děti - bez výjimky všechny - rozhodly nás požádat o propisku. Bůh ví proč. Propisky jsou zřejmě v módě. A tak jsme se v dobré náladě a s pocitem dobře vykonané turistické práce vrátili za překrásně zářícího slunce zpět. Následoval výtečný pozdní oběd a pak jen odpočinek. Zítra si chci ještě celý areál prohlédnout na kole a pokud se mi podaří zvítězit nad záludností indického rezervačního systému, a hlavně místních Indů, kteří mi lístek měli zarezervovat, v pondělí ráno se vlakem vracím zpátky na pobřeží.
V sobotu jsem si přivstal - chodím spát čim dál dřív, brzo budu vstávat v pět - a šel se v půl osmé podívat na slíbené koupání slona. To se konalo v řece tekoucí hned pod naším městečkem, přímo před hlavním chrámem. K řece vedou docela dlouhé schody - gháty - které svou šíří přípomínají fotbalové ochozy. Když jsem přišel, slon už byl v plné akci, na povel cvičitele se různě nakláněl a lehal si, až mu z vody čouhala jen špička chobotu. Na oplátku ho jeho pán důkladně drhnul kartáčem. Vedle slona ranní koupel provozovali i Indové, takže se na břehu válely spousty šampónů, mýdel, kartáčků a dalších nezbytných (ne)hygienických potřeb. Válela se tam ovšem také tlupa turistů, které střídavě fascinovaně fotografovala slona a Indy. Slon si z celého mumraje nic nedělal, majestátně se nechal vyčistit a na památku při odchodu na schodech zanechal několik obříh koblih. Kam se hrabou koně.
Já jsem se s Holanďanem vydal na vydatnou snídani, kdy mě lahodná porce ovesné kaše, palačinka s papájou a smažená vajíčka s toustem, má první skutečná snídaně v Indii, výtečně připravila na náročný den. Po snídani se k nám ještě přídala jedna sympatická Němka, která studovala matematiku a náboženství a s kterou jsem tedy měl o čem zapříst debatu, a Estonka, která sice studovala v rámci Erasma na Umprumce v Praze, ale jinak má určitě blíž k Rusku. Hlavně co se stylu oblékání týče. Až mi přecházely oči, jak jsem nevěděl zda se dřív dívat na maskáčové kalhoty, tričko z nějakého komiksu, obrovské růžové brýle, zářivě rezavé vlasy nebo koženou ledvinku, která celé kreaci nasadila cirkusovou korunu. Brzo mi ale naštěstí oči přecházely z památek a estetický cit se mohl uklidnit.
Půl milionové Hampi bylo hlavním městem mocné Vidžajnagarské říše, jež v 15. a 16. století ovládala celou jižní Indii. Jako v Goe se z města v zásadě dochovaly jen náboženské stavby. A jako v Goe to stojí za to. Celý areál je posetý hinduistickými chrámy - jakýkoliv popis se nemůže rovnat fotkám, které se mi snad už někde podaří nahrát. Městečko je soustředěno kolem jednoho z nejimpozantnějších, ale další se nalézají rozseté až do vzdálenosti třech kilometrů. Pomalu jsme tedy šli po silnici a každou chvíli nahlíželi do nějakého chrámu. Sluníčko, nejdřív schované za mraky, takže to vypadalo na déšť, příjemně hřálo, pak už pálilo a já litoval, že jediné čisté tričko, co mi vybylo, má černou barvu - moji spoluputovníci zase želeli toho, že si místo deštníků a pršiplášťů nevzali radši čepice. C'est la vie.
Asi nejpříjemnější na celé prohlídce byla absence otravných prodavačů. Prostě jsme se procházeli a nikde nikdo nebyl. Dokonce ani moc turistů ne. Když jsme nakonec narazili na jakýsi školní výlet asi desetiletých dětí, bylo to příjemné zpestření. V mžiku jsme byli obleženi, protože si s námi všichni nutně museli potřást rukou a zeptat se nás na jméno - tedy využít svou veškerou znalost angličtiny. Většina památek byla, světe div se, zadarmo a platit se muselo až za vstup do areálu královského paláce. Pět dolarů jsem dal rád, za odměnu jsem vstoupil do nádherně udržovaného areálu, kde tráva byla zelenější, zdi čistší a všechno upravenější než jinde. A to tu všude panuje všeobecný pořádek, památky jsou v dobrém stavu a je vidět, že je o ně pečováno, a dokonce jsou všude odpadkové koše. UNESCO dělá očividně divy. To jen Praha se snaží o sto seč, aby ji z UNESCA vykopli. Nejlepší z celého areálu byly bezkonkurečně bývalé královské sloní stáje (každé stání by vydalo na garáž pro střední bagr), kde jsem se mohl oddávat snění o svém vysněném domácím zvířeti. Ano, až vyrostu, chci slona!
Okolo druhé nás rikša zavezla na druhý konec areálu, k jinému chrámu. Tomu samozřejmě předcházelo smlouvání, tentokrát dost drsné, ale řidič očividně podcenil naši evropskou umíněnou ochotu jít to celé pěšky, a tak se nakonec jelo za naši cenu. Další chrám byl ještě nádhernější než všechny předchozí, ale v tu chvíli jsem už byl lehce přechrámovaný - a to jsme ještě cestou domů potkávali další a další, ke kterým už jsem neměl sílu ani vzhlédnout. Město rozhodně muselo být vysoce prosperující, aby si dovolilo takovouto sbírku. Bohužel ze sekulárních památek se nic moc nedochovalo, z královského paláce byly vyhrabány základy, a tak jsem si případal jako v Persepoli a v jiných podobných místech: tady leží nějaké rozházené šutry, vypadá to docela geometricky a ty si, turisto, představuj, že vidíš nádherné město. Nějak mi tento způsob památkování nejde a těch šutrů už bylo dost.
Vlastně nebylo - zatím jsem totiž nepopsal jedinečnou krajinu kolem Hampi. Všude, kam se podívám, vidím hromady, kopce, hory šutrů. Obrovské balvany ležící na sobě jakoby je tam vyklopil nějaký gigantický bagr. Krajina jak z Flinstoneových. Vzdáleně mi to přípomíná ty šílené zábavní parky na Floridě, v kterých ale balvany byly z plastu a hrál se pod nimi minigolf nebo sloužily jako prolízačky. Krajina trošku jak z amerického západu, jak jsem ho poznal v červnu. Krajina, které se nemohu nabažit. A nakonec jen velmi řídce obydlená krajina - mezi všemi těmi přerostlými balvany je jen málo místa pro rýžová políčka.
Dnešního rána (já už byl vzhůru od půl sedmé), jsme se převozem vydali přes řeku a vyrazili na ... další chrám. Tentokrát ale seděl na vrcholu vysokého kopce, odhadem jsme po schodech museli zdolat aspon 50-75 metrů převýšení. Cestou - byly to asi 3 km - jsme prošli dvěmi malebnými vesničkami a idylickými rýžovými poli, jejichž zeleň se odrážela v zeleni banánových a kokosových alejí a neuvěřitelně košatých banjanových stromů. Idyličnost samozřejmě trvá vždy jen do chvíle, než potkáte prvního člověka, který vás rychle vytrhne z rustikálního snění a vrátí vás do reality. Kromě hlavní silnice jsou silnice prašné, všude špína, v tom se batolí děti, psi, prasata, slepice, krávy (až budu zpátky v Evropě, určitě mi nepřítomnost lejn bude připadat divná) a všechno jiné možné i nemožné. Ženy se mezitím starají o děti, vaří nebo perou prádlo - u potoka, kde ho máchají ve vodě, namydlí a pak s ním zuřivě třískají o kameny. Ani se nedivím, že sárí nemají knoflíky.
Výhled z kopcohory byl úžasný, chrám se ukázal být chrámečkem, což stejně stačilo skupince pobudů a žebráků, kteří se však na indické poměry chovali velmi slušně, až diskrétně. Cestou zpátky jsme se před náporem palčivého slunce schovali do stínu obrovského kamene u cesty. Během naší půlhodinové přestávky před námi defilovaly děti vracející se ze školy. Nejdřív ty rychlejší na kole, pak ty cestující pěškobusem. Spousta se jich u nás zastavila a následovalo obligátní potřásání rukou, jména a tentokrát i dotazy, zda máme propisky. Z nějakého důvodu se všechny děti - bez výjimky všechny - rozhodly nás požádat o propisku. Bůh ví proč. Propisky jsou zřejmě v módě. A tak jsme se v dobré náladě a s pocitem dobře vykonané turistické práce vrátili za překrásně zářícího slunce zpět. Následoval výtečný pozdní oběd a pak jen odpočinek. Zítra si chci ještě celý areál prohlédnout na kole a pokud se mi podaří zvítězit nad záludností indického rezervačního systému, a hlavně místních Indů, kteří mi lístek měli zarezervovat, v pondělí ráno se vlakem vracím zpátky na pobřeží.
Thursday, November 19, 2009
Ta lepší Goa a cesta vlakem
Posledních několik dní bylo dost vyčerpávající, a tak, řečeno s klasikem, omluvte předem slabý výkon doprovodný kapely. Chce se jí spát. Ale toto období má i svá pozitiva. I když je Holanďan skvělý cestovní společník, Honzovi stále něco chybělo. Až včera se mu naplnila podvědomá touha - celý den s námi strávil jeden Němec, aus Bayern. A dnes, jaká to radost, jsem byl ve vlaku obklopen Němci ze všech stran - prostě krásně jako doma. Vše je v pořádku, a tak se můžeme vrátit k našemu přiběhu.
V poslední epizodě se náš hrdina vzpamatovával z nočního přesunu na nové bojiště a ze zběsilého náporu jednotek indických prodejců. Zuřivé srážky pokračovali až do úterního odpoledne, kdy došlo k rozhodnutí vyklidit bojiště a rozbít stan jinde. Ale až do té klíčové druhé hodiny odpolední, hodiny odjezdu rozhrkaného autobusu na sever, byl cestovatel vděčný za své české vychování, které mu pomáhalo být na Indy náležitě nevlídný, úsečný a chvílema až sprostý. Narozdíl od Holanďana, ten k nim byl téměř bez výjimky (i jemu však ujely chvílema nervy) milý. Skvěle bychom se hodili do jednotky dobrý policajt-zlý policajt. Kličkujíce (přechodníky neumim, ale používám) mezi turisty, prodavači, nabízeči, pobízeči, krávami a jejich exkrementy a tlupami psů a jejich exkrementů, bylo toho na mě přece jen trochu moc.
Vydali jsme se tedy na sever, do městečka Panadži, což je hlavní město Goy. Cesta místním autobusem byla naprosto skvěla, Goa je naprosto nádherná, zelené kopce, porostlé bujnou vegetací, spousta kapliček a kostelíčku a na indické poměry až neuvěřitelně čisto a nechaotično. Spíš taková střední Amerika - proč také než, když to bylo Portugalské. Panadži je město jak z jiného světa (kontinentu). Má jen 100 000 obyvatel, doprava není chaotická (vlastně v ulicích ani není moc aut), všude se dá dojít pěšky, lidé na ulicích nebydlí, jen je používají a turista se může procházet do liba a do sytosti aniž by ho pořád někdo otravoval. To, že taxikáři a občasný pouliční prodejec naše odmítnutí jejich služeb považují za konečné a nechají nás na pokoji, s Holanďanem přičítáme nějaké zvláštní chorobě, kterou by asi měl vyšetřovat výbor pro neindickou činnost. Normálně totiž po odmítnutí následuje dlouhé kolečko nabídek dalších věcí, až se vrátíme k té první, za lehce nižší cenu.
V Panadži jsme také objevili úžasnou vegetariánskou restauraci (ty jsou teda v Indii pravidlem, spíše než výjimkou), kde jsem dál pokračoval v průzkumu vynikajících indických jídel, tentokrát i s výtečným čerstvým džusem z jakýchsi místních pomerančů. Zato hotel byla špinavá klasika, kdy jsem byl vděčen za svá dvě prostěradla. O co horší pokoj, o to lepší byrokracie a Ind, co to měl na starost, po nás tentokrát požadoval kopii pasu, kopírku ale samozřejmě neměl... Protože poslední dobou únavou padám před desátou, bylo mi to všechno dost jedno.
Ve středu jsme se pak, na Holanďanovo přání, vydali místními busy na sever na jinou pláž, kde se konal pravidelný super-bleší trh. Jeho tradice se táhne až do hippiesáckých šedesátých let. Na malé prostoru tam bylo snad dvěstě krámků se všým možným i nemožným, naštěstí byli většinou neškodní. Prodavače pavích vějířů už ale vidět nechci nikdy. Ani magory, co nabízeli pouliční čištění uší jakousi zrůdnou železnou trubičkou....
Odpoledne jsme se pak vydali do staré Goy, města, které mělo v 16.století víc obyvatel než Londýn nebo Lisabon a dnes z něj zbývá jen pár katedrál a kostelů. Město bylo opuštěno kvůli epidemiím a inkvizici (co bylo horší nevím, ani nemůžu, ostatně patent na rozum má církev svatá). Nyní to celé působí velmi zvláštně, protože na rozlehlých prostranstvích zůstávají jen monumentální církevní stavby. Jakoby na Starém Městě zmizely všechny domy a zůstaly jen kostely. Navštívili jsme 4, ale něco jsme vynechali. Fakt zvláštní místo - ještě zvláštnější proto, že v přilehlém - a velmi zajímavém - muzeu vybírali ode všech jen 5 rupií (2 Kš) a že v do areálu nemohli ani prodavači, ani krávy ani žádná jiná havěť, takže si v něm člověk mohl vychutnat neuvěřitelný, naprosto neindický klid. Božský klid, chce se mi říct. Ty opuštěně - teď ale mistrně opravené - kostely mi ještě dlouho budou ležet v hlavě.
Dnes ráno jsme ale už v šest vstávali a zamířili na 30 km vzdálenou železniční stanici. Odtud jsem se vydal na své první indické vlakové dobrodružství, k další památce UNESCO (stará Goa tam patří taky), opuštěnému městu Hampi. Cestování vlakem je v Indii téměř kulturní institucí a vlaky jsou subsidované státem. My jsme si koupili lístek do třídy "sleeper" (spací). Celý vagón je průchozí a tam, kde by se u nás nacházelo kupé, se nachází proti sobě dvě trojsedadla. Nad každým trojsedadlem je jedna postel. A z opěradla se dá v noci udělat další sedadlo, stačí ho jen zvednout. A tak najednou všichni tři (6) pasažéři mají svou postel. A to ještě na druhé straně uličky jsou další dvě sedadla, která se podélně promění také v postele. Takhle se stísněně, ale přitom pořád dost pohodlně vyspí 8 lidí.
Vlak na 350 km dlouhé trase supěl osm hodin, ale samotná cesta stála za to. Jak už jsem nastínil, při rezervaci jízdenek (jsou na jméno a sedadlo) probíhá segregace naruby, a tak v našem bílém vágönu jen zřídka zasedla indická kůže. Zato však uličkou skoro bez přestání pochodovali různí prodejci jídla a nápojů - hlavně čaje, který je však v Indii k mě bezbřehé lítosti vždy s mlékem. Za okny se mezitím míhala krajina (pokud jsme tedy jeli, spoustu času vlak prostál), zejména první část byla úchvatná, ježto jsme přejíždeli pohoří Západní Gháty, které je porostlé úchvatnými tropickými lesy. Pak už následovala Dekánská plošina, rovná jak placka nebo, jak poznamenal můj druh, jak to jeho Holandsko. Cestování vlakem je tedy skvělé, neskonale lepší, než zatrolené autobusy, i když bych se asi ještě necítil na 40 hodinový přejezd ze severu Indie na jih, který absolvoval německý pár vedle mě. Protože člověk nikdy neví, na jak dlouho vlak ve stanici zastaví, celé ty dva dny strávili ve vlaku. To snad až někdy příště. I když představit si to dokážu.
Teď jsem už ve vesničce Hampi, nechal jsem se pro štěstí políbit slonem a byl se podívat na fascinující chrám. O ruinách v tomto magickém městě, které v dobách své slávy čítalo půl milionu duší a dnes je jen souborem sutin a o raním koupání slona v řece, podám zprávu po zítřejší prohlidce.
V poslední epizodě se náš hrdina vzpamatovával z nočního přesunu na nové bojiště a ze zběsilého náporu jednotek indických prodejců. Zuřivé srážky pokračovali až do úterního odpoledne, kdy došlo k rozhodnutí vyklidit bojiště a rozbít stan jinde. Ale až do té klíčové druhé hodiny odpolední, hodiny odjezdu rozhrkaného autobusu na sever, byl cestovatel vděčný za své české vychování, které mu pomáhalo být na Indy náležitě nevlídný, úsečný a chvílema až sprostý. Narozdíl od Holanďana, ten k nim byl téměř bez výjimky (i jemu však ujely chvílema nervy) milý. Skvěle bychom se hodili do jednotky dobrý policajt-zlý policajt. Kličkujíce (přechodníky neumim, ale používám) mezi turisty, prodavači, nabízeči, pobízeči, krávami a jejich exkrementy a tlupami psů a jejich exkrementů, bylo toho na mě přece jen trochu moc.
Vydali jsme se tedy na sever, do městečka Panadži, což je hlavní město Goy. Cesta místním autobusem byla naprosto skvěla, Goa je naprosto nádherná, zelené kopce, porostlé bujnou vegetací, spousta kapliček a kostelíčku a na indické poměry až neuvěřitelně čisto a nechaotično. Spíš taková střední Amerika - proč také než, když to bylo Portugalské. Panadži je město jak z jiného světa (kontinentu). Má jen 100 000 obyvatel, doprava není chaotická (vlastně v ulicích ani není moc aut), všude se dá dojít pěšky, lidé na ulicích nebydlí, jen je používají a turista se může procházet do liba a do sytosti aniž by ho pořád někdo otravoval. To, že taxikáři a občasný pouliční prodejec naše odmítnutí jejich služeb považují za konečné a nechají nás na pokoji, s Holanďanem přičítáme nějaké zvláštní chorobě, kterou by asi měl vyšetřovat výbor pro neindickou činnost. Normálně totiž po odmítnutí následuje dlouhé kolečko nabídek dalších věcí, až se vrátíme k té první, za lehce nižší cenu.
V Panadži jsme také objevili úžasnou vegetariánskou restauraci (ty jsou teda v Indii pravidlem, spíše než výjimkou), kde jsem dál pokračoval v průzkumu vynikajících indických jídel, tentokrát i s výtečným čerstvým džusem z jakýchsi místních pomerančů. Zato hotel byla špinavá klasika, kdy jsem byl vděčen za svá dvě prostěradla. O co horší pokoj, o to lepší byrokracie a Ind, co to měl na starost, po nás tentokrát požadoval kopii pasu, kopírku ale samozřejmě neměl... Protože poslední dobou únavou padám před desátou, bylo mi to všechno dost jedno.
Ve středu jsme se pak, na Holanďanovo přání, vydali místními busy na sever na jinou pláž, kde se konal pravidelný super-bleší trh. Jeho tradice se táhne až do hippiesáckých šedesátých let. Na malé prostoru tam bylo snad dvěstě krámků se všým možným i nemožným, naštěstí byli většinou neškodní. Prodavače pavích vějířů už ale vidět nechci nikdy. Ani magory, co nabízeli pouliční čištění uší jakousi zrůdnou železnou trubičkou....
Odpoledne jsme se pak vydali do staré Goy, města, které mělo v 16.století víc obyvatel než Londýn nebo Lisabon a dnes z něj zbývá jen pár katedrál a kostelů. Město bylo opuštěno kvůli epidemiím a inkvizici (co bylo horší nevím, ani nemůžu, ostatně patent na rozum má církev svatá). Nyní to celé působí velmi zvláštně, protože na rozlehlých prostranstvích zůstávají jen monumentální církevní stavby. Jakoby na Starém Městě zmizely všechny domy a zůstaly jen kostely. Navštívili jsme 4, ale něco jsme vynechali. Fakt zvláštní místo - ještě zvláštnější proto, že v přilehlém - a velmi zajímavém - muzeu vybírali ode všech jen 5 rupií (2 Kš) a že v do areálu nemohli ani prodavači, ani krávy ani žádná jiná havěť, takže si v něm člověk mohl vychutnat neuvěřitelný, naprosto neindický klid. Božský klid, chce se mi říct. Ty opuštěně - teď ale mistrně opravené - kostely mi ještě dlouho budou ležet v hlavě.
Dnes ráno jsme ale už v šest vstávali a zamířili na 30 km vzdálenou železniční stanici. Odtud jsem se vydal na své první indické vlakové dobrodružství, k další památce UNESCO (stará Goa tam patří taky), opuštěnému městu Hampi. Cestování vlakem je v Indii téměř kulturní institucí a vlaky jsou subsidované státem. My jsme si koupili lístek do třídy "sleeper" (spací). Celý vagón je průchozí a tam, kde by se u nás nacházelo kupé, se nachází proti sobě dvě trojsedadla. Nad každým trojsedadlem je jedna postel. A z opěradla se dá v noci udělat další sedadlo, stačí ho jen zvednout. A tak najednou všichni tři (6) pasažéři mají svou postel. A to ještě na druhé straně uličky jsou další dvě sedadla, která se podélně promění také v postele. Takhle se stísněně, ale přitom pořád dost pohodlně vyspí 8 lidí.
Vlak na 350 km dlouhé trase supěl osm hodin, ale samotná cesta stála za to. Jak už jsem nastínil, při rezervaci jízdenek (jsou na jméno a sedadlo) probíhá segregace naruby, a tak v našem bílém vágönu jen zřídka zasedla indická kůže. Zato však uličkou skoro bez přestání pochodovali různí prodejci jídla a nápojů - hlavně čaje, který je však v Indii k mě bezbřehé lítosti vždy s mlékem. Za okny se mezitím míhala krajina (pokud jsme tedy jeli, spoustu času vlak prostál), zejména první část byla úchvatná, ježto jsme přejíždeli pohoří Západní Gháty, které je porostlé úchvatnými tropickými lesy. Pak už následovala Dekánská plošina, rovná jak placka nebo, jak poznamenal můj druh, jak to jeho Holandsko. Cestování vlakem je tedy skvělé, neskonale lepší, než zatrolené autobusy, i když bych se asi ještě necítil na 40 hodinový přejezd ze severu Indie na jih, který absolvoval německý pár vedle mě. Protože člověk nikdy neví, na jak dlouho vlak ve stanici zastaví, celé ty dva dny strávili ve vlaku. To snad až někdy příště. I když představit si to dokážu.
Teď jsem už ve vesničce Hampi, nechal jsem se pro štěstí políbit slonem a byl se podívat na fascinující chrám. O ruinách v tomto magickém městě, které v dobách své slávy čítalo půl milionu duší a dnes je jen souborem sutin a o raním koupání slona v řece, podám zprávu po zítřejší prohlidce.
Sunday, November 15, 2009
Goa
V jednom se hebraité při psaní svatých textů podle mě museli mýlit - z ráje člověk nemusel být vyhnán, protože by ze zvědavosti odešel dobrovolně. Taková už je lidská nátura. Tedy aspoň já jsem opustil ráj hlídaného kampusu, zdravotně bezzávadných a chutných večeří, skvělých konverzací a bezstarostného lelkování a vydal jsem se na cestu do neznáma, hledat další ráj, tentokrát ten tropický, plážový, jak mi ho sliboval průvodce. Déšť přestal již ve středu - jak jsem se dočetl, by to první cyklón od roku 1963, a dal pobřeží dost zabrat. Údolí pod školou bylo zatopené. Ale teď už jsem se nemohl udržet. V pátek odpoledne jsem si sbalil baťůžek - včetně knih to bylo spíš obří závaží - a nechal se odvézt do Pune, kde na jedné ulici několik společností nabízelo autobus do světoznámého letoviska Goa. Jelikož jsem v nich neviděl žádný rozdíl, jednu jsem si náhodně vybral. Autobus byl typu "sleeper" (spací, lůžkový), netušil jsem tedy moc, do čeho jdu, cena ale byla přijatelná a autobus odjížděl za půl hodiny. Šel jsem tedy do toho.
Při nástupu jsem si všimnul, že se mnou cestují ještě tři další Evropani. Než jsem s nimi ale mohl začít mluvit, byl jsem nacpán do kaslíku velikosti luxusní rakve na samém konci autobusu. Autobus totiž neměl normální sedadla, na každé řadě byly ve dvou řadách nad sebou postele. Já skončil v té horní. Nějak jsem se tam vecpal, pak můj batoh, který velikostí vydá za dospělého člověka, a bylo mi sice těsno, ale jinak to ušlo. Autobus začal drncat po silnici a já doufal, že i ráno najdu všechny kosti na správném místě. Po chvíli autobus zastavil, odhrnula se záclonka od mé kóje a průvodčí mi oznámil že to, co jsem do té doby považoval za klaustrofobickou jednobuňku je ve skutečnosti dvoupostel. Než jsem se nadál, už vedle mě ležel jakýsi Ind. Protože jsme tam s mým batohem leželi vlastně tři, připadal jsem si jak klaustrofobní sardinka. Ind ležel na straně do uličky a od pádu do metrové hloubky ho držela jen jeho schopnost nenechat se autobusem setřást. Zákonitě se tedy na mě, v už tak přecpaném prostoru, tlačil. Nedivil jsem se mu. Střídavě jsem tak měl buď já jeho rameno na mém nebo on na mém. Leželi jsme vedle sebe na zádech, jinak to nešlo, stejně mu rameno přesahovalo ven. Jeho angličtina na tom byla asi stejně jako moje marathi, mačkali jsme se tedy na sebe bezezvuku. Autobus zatím vesele drncal dál - bral to ale radši zvolna, cesta nakonec místo předpokládaných 10-11 hodin trvala třináct. I přes obtížné podmínky jsem však dokázal spát - pokud se opakovaná ztráta vědomí dá nazvat spánkem. Hýbat jsem mohl tak akorát prsty na nohou a to jen za předpokladu, že jsem měl nohy na batohu, který v metr sedmdesát dlouhe kóji zabíral zadních čtyřicet centimetrů. Ve varientě s nohami dole jsem se sice mohl natáhnout rovně, docházelo zato ale k rychlému odkrvení dolních končetin. Někdy uprostřed noci dokonce spoluložník vystoupil. Nadšení však trvalo jen krátce a já brzy dostal dalšího kamaráda.
V 8 ráno jsme konečně dorazili do města Panadžim, centra státu Goa. Goa je v Indii velmi speciální. Stát je to maličký, má jen milion a půl obyvatel a od 16. století byla Portugalskou kolonií. Až do roku 1961, kdy prvnímu indickému premiérovi Nehruovi došla trpělivost a stát připojil k Indii. V Goe je na první pohled vidět křesťanský vliv - Portugalci po sobě zanechali spoustu kostelů. Goa se mi také jeví klidněji než ta Indie, kterou jsem zatím poznal - ulice jsou míň přecpané a vypadají čistěji. Ale průzkum Goy mě teprve čeká.
Když jsem se v sobotu ráno vypotácel z autobusu, rozhodl jsem se jít na snídani s ostatními Evropany. Indická omeleta mi přišla k duhu, naopak já jsem bavil své tři spolo-bělochy historkou z autobusu, protože jak se ukázalo, všichni tři měli kóji pro sebe. Byla menší, s batohem se tam nedalo pořádně vejít a stála víc peněz, ale nemuseli se mačkat. Přišli dřív koupit si lístky, dostali ji tedy automaticky, stejně jako já netušili, jak tohle funguje. Prostě smůla.
Vůdcem skupiny se stal italský padesátník, který strávil posledních dvacet let ve Švedsku, teď rok v Indii a v Goe kupoval jakousi restauraci a chtěl tam přesídlit natrvalo. S taxikářem se dohodl, že ho doveze do letoviska v jižní Goe, kam jezdí baťůžkáři a protože jsem neměl žádné konkrétní plány, přidal jsem se. Za hodinu jsme dojeli do tropického "ráje", osady Palolem. Ital nám ještě ukázal kde se ubytovat a odjel za svým byznysem.
Zůstal jsem já, nakrátko ostříhaná Norka a sympatický Holanďan, s kterým teď sdílím lože v jedné chatce na pláži. Chatka je to příjemná, s vlastním záchodem a sprchou a musím říct, že takhle čistotou svítící záchod jsem na svých cestách snad ještě neviděl. V areálu furt někdo zametá a dokonce tam je, světe div se, tohle mi nebudete věřit, já to taky sám ještě nechápu, věc v Indii jinak neexistující - odpadkový koš!!! Za dvacet dolarů na noc pro dva to není špatné. Postel je široká (už žádné mačkání), má moskytiéru a my to máme dvacet sekund na pláž. Holanďan je fajn, povoláním je to inženýr a ve svých třiceti letech už je zodpovědný a vede projektový tým holandských drah. Teď si ale dává půl roční přestávku na cesty - zaměstnavateli nabídl, že buď dá výpověď nebo mu dají šest měsíců volna. Dostal volno. Už takhle půl-ročně projel celou Latinskou Ameriku.
Celé letovisko má ale takový surreálný nádech. Naposled jsem podobnou schizofrenii cítil v Iránu - v tom smyslu, že zde coexistují dva světy, které absolutně nejdou dohromady. Na jedné straně jsme my, západní turisté (už i češtinu jsem zaslechl, o angličině, němčině a ruštině ani nemluvě) a celá infrastruktura, která je za účelem naší pohody vybudována. Letovisko je jen jedna velka turistická osada s desítkami chatiček, restauracemi (pyšně se chlubící čínským a mexickým jídlem) a internetem. Typická středomořská idylka. Na druhou stranu Indie neodešla, jen byla zatlačena do pozadí. Vlastní pláž - tropická nádhera, palmičky, píseček. A do toho - krávy. Na pláži je spousta krav, posvátných krav, na které se nesmí sahat. Nejlepší zážitek dnešního dne bylo sledovat dva spící turisty, k nimž přišla kráva a začala jim něco pojídat v tašce. Dobrou minutu turisté nic nezpozorovali, až je nakonec někdo upozornil. Kráva si ale i potom dál hleděla žvýkání tašky, takže co s ní, že. Ještě by se indové urazili, kdyby se krávě náležitě vyříkalo. Kravám k Alpské idyle už chybí snad jen ty zvonečky.
O prodavačích nesmyslů bych se ani už nezmiňoval, kdyby nebyli tak STRAŠNĚ otravní. Pokud odsud odjedu dřív, než chci, bude to hlavně kvůli tomu, že člověk nemá ani chvilku klidu. I když jsem si četl knížku, stále jsem nemohl uniknout všudypřítomnému, ultraotravnému "hello, my friend, would you like...". Nejneodbytnější jsou prodavačky korálků a přivěšků. Holanďan si včera něco od jedné koupil, načež ona, místo toho, aby nás nechala chvilku žít, mu je nabízela dál s ještě větším zápalem. Když jsme ji po pár minutách vypudili, přišla hned kamarádka. Na naši poznámku, že jsem si korálky koupili, odpověděla "já ale prodávám jiné, podívejte" a celé otravné kolečko odmítání se opakovalo. Totéž platí pro prodavače látek. Po pláži se člověk nemůže v klidu projít bez toho, aby mu pořád někdo nenabízel výlet lodí (a že jich tady je) nebo ubytování (což chápu ještě míň - proč by turista v plavkách měl chtít ubytování?). Jediné, co člověku na pláži nenabízí, je rikša. Tu si šetří až na okamžik, kdy člověk vystoupí na hlavní ulici a stará známá písníčka se rozezní nanovo.
A tak je to tu celé takové nereálné. Indie - ta pravá, ta, co jsem viděl v Pune - byla šílená, ale byla autentická a dávala ve své šílenosti a chaosu jakýsi smysl. Tady je to jen šílenost a žádný smysl. Ale ještě asi pár dní vytrvám - ceny jsou stále indicky příjemné a kde jindy si zase budu bez jakýchkoliv výčitek finančního svědomí moct dát oběd v restauraci přímo na pláži nebo zajít na kokakolu, která i s padesátiprocentní turistickou přednáškou pořád vyjde na 7 korun. Konzum je slastný. Schizofrenie už tak ne. Sobotu jsem zakončili v duchu tohoto místa - Norka nás zatáhla do italské restaurace, kde jsem si dal předraženou pizzu. I přes dvojnásobné ceny proti místním zvyklostem byla pizzerie plná. Já už jsem ale ani pořádně nedojedl, únavou jsem nemohl pohybovat pusou. V 8 večer jsem se proto uložil k třinácti hodinám slastného spánku. Ztracený ráj jsem v Goe nenalezl, na odpočinek je to tu však dost dobré. Příští týden to už ale vidím na nějakou další výpravu do - indické - reality.
Při nástupu jsem si všimnul, že se mnou cestují ještě tři další Evropani. Než jsem s nimi ale mohl začít mluvit, byl jsem nacpán do kaslíku velikosti luxusní rakve na samém konci autobusu. Autobus totiž neměl normální sedadla, na každé řadě byly ve dvou řadách nad sebou postele. Já skončil v té horní. Nějak jsem se tam vecpal, pak můj batoh, který velikostí vydá za dospělého člověka, a bylo mi sice těsno, ale jinak to ušlo. Autobus začal drncat po silnici a já doufal, že i ráno najdu všechny kosti na správném místě. Po chvíli autobus zastavil, odhrnula se záclonka od mé kóje a průvodčí mi oznámil že to, co jsem do té doby považoval za klaustrofobickou jednobuňku je ve skutečnosti dvoupostel. Než jsem se nadál, už vedle mě ležel jakýsi Ind. Protože jsme tam s mým batohem leželi vlastně tři, připadal jsem si jak klaustrofobní sardinka. Ind ležel na straně do uličky a od pádu do metrové hloubky ho držela jen jeho schopnost nenechat se autobusem setřást. Zákonitě se tedy na mě, v už tak přecpaném prostoru, tlačil. Nedivil jsem se mu. Střídavě jsem tak měl buď já jeho rameno na mém nebo on na mém. Leželi jsme vedle sebe na zádech, jinak to nešlo, stejně mu rameno přesahovalo ven. Jeho angličtina na tom byla asi stejně jako moje marathi, mačkali jsme se tedy na sebe bezezvuku. Autobus zatím vesele drncal dál - bral to ale radši zvolna, cesta nakonec místo předpokládaných 10-11 hodin trvala třináct. I přes obtížné podmínky jsem však dokázal spát - pokud se opakovaná ztráta vědomí dá nazvat spánkem. Hýbat jsem mohl tak akorát prsty na nohou a to jen za předpokladu, že jsem měl nohy na batohu, který v metr sedmdesát dlouhe kóji zabíral zadních čtyřicet centimetrů. Ve varientě s nohami dole jsem se sice mohl natáhnout rovně, docházelo zato ale k rychlému odkrvení dolních končetin. Někdy uprostřed noci dokonce spoluložník vystoupil. Nadšení však trvalo jen krátce a já brzy dostal dalšího kamaráda.
V 8 ráno jsme konečně dorazili do města Panadžim, centra státu Goa. Goa je v Indii velmi speciální. Stát je to maličký, má jen milion a půl obyvatel a od 16. století byla Portugalskou kolonií. Až do roku 1961, kdy prvnímu indickému premiérovi Nehruovi došla trpělivost a stát připojil k Indii. V Goe je na první pohled vidět křesťanský vliv - Portugalci po sobě zanechali spoustu kostelů. Goa se mi také jeví klidněji než ta Indie, kterou jsem zatím poznal - ulice jsou míň přecpané a vypadají čistěji. Ale průzkum Goy mě teprve čeká.
Když jsem se v sobotu ráno vypotácel z autobusu, rozhodl jsem se jít na snídani s ostatními Evropany. Indická omeleta mi přišla k duhu, naopak já jsem bavil své tři spolo-bělochy historkou z autobusu, protože jak se ukázalo, všichni tři měli kóji pro sebe. Byla menší, s batohem se tam nedalo pořádně vejít a stála víc peněz, ale nemuseli se mačkat. Přišli dřív koupit si lístky, dostali ji tedy automaticky, stejně jako já netušili, jak tohle funguje. Prostě smůla.
Vůdcem skupiny se stal italský padesátník, který strávil posledních dvacet let ve Švedsku, teď rok v Indii a v Goe kupoval jakousi restauraci a chtěl tam přesídlit natrvalo. S taxikářem se dohodl, že ho doveze do letoviska v jižní Goe, kam jezdí baťůžkáři a protože jsem neměl žádné konkrétní plány, přidal jsem se. Za hodinu jsme dojeli do tropického "ráje", osady Palolem. Ital nám ještě ukázal kde se ubytovat a odjel za svým byznysem.
Zůstal jsem já, nakrátko ostříhaná Norka a sympatický Holanďan, s kterým teď sdílím lože v jedné chatce na pláži. Chatka je to příjemná, s vlastním záchodem a sprchou a musím říct, že takhle čistotou svítící záchod jsem na svých cestách snad ještě neviděl. V areálu furt někdo zametá a dokonce tam je, světe div se, tohle mi nebudete věřit, já to taky sám ještě nechápu, věc v Indii jinak neexistující - odpadkový koš!!! Za dvacet dolarů na noc pro dva to není špatné. Postel je široká (už žádné mačkání), má moskytiéru a my to máme dvacet sekund na pláž. Holanďan je fajn, povoláním je to inženýr a ve svých třiceti letech už je zodpovědný a vede projektový tým holandských drah. Teď si ale dává půl roční přestávku na cesty - zaměstnavateli nabídl, že buď dá výpověď nebo mu dají šest měsíců volna. Dostal volno. Už takhle půl-ročně projel celou Latinskou Ameriku.
Celé letovisko má ale takový surreálný nádech. Naposled jsem podobnou schizofrenii cítil v Iránu - v tom smyslu, že zde coexistují dva světy, které absolutně nejdou dohromady. Na jedné straně jsme my, západní turisté (už i češtinu jsem zaslechl, o angličině, němčině a ruštině ani nemluvě) a celá infrastruktura, která je za účelem naší pohody vybudována. Letovisko je jen jedna velka turistická osada s desítkami chatiček, restauracemi (pyšně se chlubící čínským a mexickým jídlem) a internetem. Typická středomořská idylka. Na druhou stranu Indie neodešla, jen byla zatlačena do pozadí. Vlastní pláž - tropická nádhera, palmičky, píseček. A do toho - krávy. Na pláži je spousta krav, posvátných krav, na které se nesmí sahat. Nejlepší zážitek dnešního dne bylo sledovat dva spící turisty, k nimž přišla kráva a začala jim něco pojídat v tašce. Dobrou minutu turisté nic nezpozorovali, až je nakonec někdo upozornil. Kráva si ale i potom dál hleděla žvýkání tašky, takže co s ní, že. Ještě by se indové urazili, kdyby se krávě náležitě vyříkalo. Kravám k Alpské idyle už chybí snad jen ty zvonečky.
O prodavačích nesmyslů bych se ani už nezmiňoval, kdyby nebyli tak STRAŠNĚ otravní. Pokud odsud odjedu dřív, než chci, bude to hlavně kvůli tomu, že člověk nemá ani chvilku klidu. I když jsem si četl knížku, stále jsem nemohl uniknout všudypřítomnému, ultraotravnému "hello, my friend, would you like...". Nejneodbytnější jsou prodavačky korálků a přivěšků. Holanďan si včera něco od jedné koupil, načež ona, místo toho, aby nás nechala chvilku žít, mu je nabízela dál s ještě větším zápalem. Když jsme ji po pár minutách vypudili, přišla hned kamarádka. Na naši poznámku, že jsem si korálky koupili, odpověděla "já ale prodávám jiné, podívejte" a celé otravné kolečko odmítání se opakovalo. Totéž platí pro prodavače látek. Po pláži se člověk nemůže v klidu projít bez toho, aby mu pořád někdo nenabízel výlet lodí (a že jich tady je) nebo ubytování (což chápu ještě míň - proč by turista v plavkách měl chtít ubytování?). Jediné, co člověku na pláži nenabízí, je rikša. Tu si šetří až na okamžik, kdy člověk vystoupí na hlavní ulici a stará známá písníčka se rozezní nanovo.
A tak je to tu celé takové nereálné. Indie - ta pravá, ta, co jsem viděl v Pune - byla šílená, ale byla autentická a dávala ve své šílenosti a chaosu jakýsi smysl. Tady je to jen šílenost a žádný smysl. Ale ještě asi pár dní vytrvám - ceny jsou stále indicky příjemné a kde jindy si zase budu bez jakýchkoliv výčitek finančního svědomí moct dát oběd v restauraci přímo na pláži nebo zajít na kokakolu, která i s padesátiprocentní turistickou přednáškou pořád vyjde na 7 korun. Konzum je slastný. Schizofrenie už tak ne. Sobotu jsem zakončili v duchu tohoto místa - Norka nás zatáhla do italské restaurace, kde jsem si dal předraženou pizzu. I přes dvojnásobné ceny proti místním zvyklostem byla pizzerie plná. Já už jsem ale ani pořádně nedojedl, únavou jsem nemohl pohybovat pusou. V 8 večer jsem se proto uložil k třinácti hodinám slastného spánku. Ztracený ráj jsem v Goe nenalezl, na odpočinek je to tu však dost dobré. Příští týden to už ale vidím na nějakou další výpravu do - indické - reality.
Tuesday, November 10, 2009
Klimatický minipříspěvek
Prší. Od včerejšího večera leje. Ačkoliv se letos hodně natáhla, monzumová sezóna skončila už před měsícem. Teď je období sucha, kdy nemá pršet. Už na třetím místě se setkávám s tím, že se počasí chová naprosto divně. V lednu v Panamě bylo taky období sucha - v lednu tam nikdy neprší - a lilo jako z konve. Sněhové bouře na začátku října v Praze za mých mladých let nebývaly. A teď průtrž mračen v Indii. Zda se klima otepluje nebo ne a zda za to lidstvo může, je celkem jedno. Klima se mění a my se budeme muset vypořádat se stále častějšími extrémními výkyvy a se ztrátou tradičních cyklů.
Ale vysvětlujte to nebohým místním farmářům (farmář je nadsázka, často celá rodina závisí na půl hektarovém políčku), kteří nedávno sklidili rýži a teď ji mají všechnu rozloženou venku, na sluníčku, kde ji ručně mlátí. Cep do ruky a hezky postaru. Protože Indii chybí infrastruktura, třetina zemědělské produkce se, podle jedné chytré knihy, co jsem nedávno dočetl, nějakým způsobem zkazí, nahnije atd. než se dostane na stůl spotřebitelů. Do rýže teď prší a ač to bude sluníčko brzy jistě přírodě vynahrazovat, jednou namoklá rýže shnije, zplesniví nebo se do ní dostanou různí škůdci.
Jak často zdůrazňuje nositel Nobelovy ceny Amartya Sen, hladomory v Indii nejsou, protože Indie je demokracie. Poslední velký hladomor byl v Indii ještě za Britů, od té doby dokázala často jinak naprosto dysfunkční byrokracie vždy svou populaci zachránit před smrtí hladem. Voliči by se jinak vzbouřili. V tomhle je demokracie krásná. V té samé demokracii se ale hlasy při volbách kupují a usvědčení kriminálníci se vyhýbají trestu tím, že se dají na politickou kariéru. Hlad mají chudí Indové stejně pořád. Jen na ten hlad neumírají. Jak jsem se dozvěděl, dvoum "holkám", které doučuje Abby, je dvacet let. Víc než patnáct bych jim netipoval. Nedostatek živin je prostě vidět na první pohled. Ponesou si to s sebou celý život.
Venku prší a prší. Už tak chudí a vyzáblí vesničani nebudou zase mít vůbec nic. Kolik dalších se jich vydá do měst, z hadrů si postaví chatrč ve slumu a bude snít o tom, že si jednou, pokud se na ně štěstí usměje nebo pokud budou obzvlášť úspěšní v drsném prostředí městské džungle, budou moct zničit plíce vdechováním smrtících výparů při řízení rikšy?
Psáno v 21. století, z chudší části světa.
Ale vysvětlujte to nebohým místním farmářům (farmář je nadsázka, často celá rodina závisí na půl hektarovém políčku), kteří nedávno sklidili rýži a teď ji mají všechnu rozloženou venku, na sluníčku, kde ji ručně mlátí. Cep do ruky a hezky postaru. Protože Indii chybí infrastruktura, třetina zemědělské produkce se, podle jedné chytré knihy, co jsem nedávno dočetl, nějakým způsobem zkazí, nahnije atd. než se dostane na stůl spotřebitelů. Do rýže teď prší a ač to bude sluníčko brzy jistě přírodě vynahrazovat, jednou namoklá rýže shnije, zplesniví nebo se do ní dostanou různí škůdci.
Jak často zdůrazňuje nositel Nobelovy ceny Amartya Sen, hladomory v Indii nejsou, protože Indie je demokracie. Poslední velký hladomor byl v Indii ještě za Britů, od té doby dokázala často jinak naprosto dysfunkční byrokracie vždy svou populaci zachránit před smrtí hladem. Voliči by se jinak vzbouřili. V tomhle je demokracie krásná. V té samé demokracii se ale hlasy při volbách kupují a usvědčení kriminálníci se vyhýbají trestu tím, že se dají na politickou kariéru. Hlad mají chudí Indové stejně pořád. Jen na ten hlad neumírají. Jak jsem se dozvěděl, dvoum "holkám", které doučuje Abby, je dvacet let. Víc než patnáct bych jim netipoval. Nedostatek živin je prostě vidět na první pohled. Ponesou si to s sebou celý život.
Venku prší a prší. Už tak chudí a vyzáblí vesničani nebudou zase mít vůbec nic. Kolik dalších se jich vydá do měst, z hadrů si postaví chatrč ve slumu a bude snít o tom, že si jednou, pokud se na ně štěstí usměje nebo pokud budou obzvlášť úspěšní v drsném prostředí městské džungle, budou moct zničit plíce vdechováním smrtících výparů při řízení rikšy?
Psáno v 21. století, z chudší části světa.
Subscribe to:
Posts (Atom)