Valparaíso

Pořádný foťák jsem neměl a slovy se ta nádhera popsat nedá. Představte si svah prudký, jak Vyšehradská skála, pokrytý domečky, jak ze Zlaté uličky, zkopírujte jej 10krát a místo Vltavy dosaďte záliv oceánu. Domečky jsou z přelomu 19. – 20. století, navzájem jsou svázané všemi možnými kabely, vedeními a dráty, které prostupují všemi ulicemi. Uličky se v těch svazích a kopcích malebně vlní, sem tam jimi jako ementálem probíhají různé uzounké pasáže a průchody. 

 

 

 

 Snad jako kdyby Benátky stály v kopci. A protože původní obyvatelé byly stejně líní jako já, postavili do kopce speciální dopravu, něco mezi lanovkou a výtahem - na lanovku je to moc prudké, na výtah příliš nakloněné. Kabinka vás každopádně během chviličky vyveze o pár desítek metrů výš, takže se prohlídka města dá velmi dobře absolvovat stylem nahoru výtahem – bloudění uličkami někam dolu, nahoru výtahem – atd..  Naprosto unikátní město, které vás uhrane a vy v něm budete chtít zůstat dál a dál. 

A pochutnávat si na lahodných darech moře, jako například již jednou zmiňovaná, tentokrát ještě více esteticky vábná paila marina, 

či chupe, kde se mořské plody koupou v husté omáčce z kůrek chleba, sýra a másla. 

Pro obzvláště hladové se nabízí verze a lo pobre – na chudý způsob. Posuďte sami. Stěží jsem se propracoval polovinou - smažená ryba, příloha hranolky, vedlejší příloha zelí, navrch dvě volská voka. Kdo  rybu nerad, může si dát ve variantě s hovězím steakem.

Jako švýcarské hodinky

Lonely Planet sice většinou nelže, zato ale občas přehání. Z doporučeného jedinečného folklórního městečka se vyklube tuctová zaprášená díra, unikátní místní specialita se na talíři nijak neliší od toho, čím se pořád dokola živíte už měsíc. Poznámku v průvodci o tom, že autobusy v Chile jezdí přesně na čas, jsem proto bral s rezervou. V každé zemi znamená na čas něco trošku jiného (v extrémních případech (Indie) to, že se autobus vůbec kdy objeví) a Chile je přece jen latinskoamerickou zemí, s kterými mám své zkušenosti, že.

Takto vyzbrojen předsudky jsem se v pátek ráno dostavil na autobusové nádraží, abych vyrazil do přístavního města Valparaíso. Kolem desáté jsem si koupil lístek na autobus v 10:05. Mezitím se ozvala příroda, a tak se ptám pro jistotu průvodčího, zda to ještě stihnu (čímž se mu snažím naznačit, aby beze mě neodjížděl). Trošku nechápavě se na mě podívá a říká „Dvě minuty a třicet sekund do odjezdu“. Takhle přesnou odpověď nečekám. Inu, asi se po ránu nudí a dělá si šoufky z nebohého turisty, říkám si a na záchod vyrazil. Tam vše probíhá briskně a za chviličku jsem venku. Až při nástupu do autobusu si všímám, že nad každým autobusem visí hodiny, které odpočítávají čas do odjezdu. V pětisekundových intervalech. Při mém nástupu odpočítadlo ukazovalo 00:25. A přesně za 25 sekund se zavřely dveře a my jsme vyrazili směr pobřeží Pacifiku. 

Ještě jsem ani nestačil vstřebat tento zážitek a už mou pozornost upoutala další chilská vychytávka: nad uličkou visel displej ukazující aktuální rychlost autobusu. A když, nedej bože, řidič na dálnici překročil povolenou rychlost 100 km/h, začal v autobuse pískat neuvěřitelně protivný bzučák, asi jako v těch nepovedených nových pražských tramvajích. Nepřestal, dokud řidič nezpomalil. Že měl autobus kabinu oddělenou kabinu pro cestující a řidiče – skleněná přepážka se skleněnými dveřmi před prvními sedadly – mě pak už tolik nepřekvapilo.

Cestou zpátky mě pak dokonce průvodčí (ano, každý autobus má průvodčího, ač během hodinu a půl dlouhé jízdy nic nerozdával) donutil zapnout si bezpečnostní pás, že se bez něj nesmí jezdit. Samotné sedačky byly samozřejmě luxusní se spoustou místa pro nohy. V takovém autobuse je pak radost jezdit – Lonely Planet pro jednou vůbec nepřeháněl.

First world problems

Dnes pouze ironicky. Protože se účastním konference o vzdělávacích nerovnostech na celém světě, včetně zemí nejchudších, je příhodné si postěžovat na naprosto irelevantní věci, které mohou trápit pouze lidi zhýčkané naprostým blahobytem. Jako například: jak je možné, že Hotel Marriott, kde pokoj stojí přes 250 dolarů za noc, nemá zadarmo wifi? A proč už, když nám do konferenční místnostni dají připojení, abychom si mohli při prezentaci promítnout video, je dané připojení platné pouze pro jeden počítač? Wifi zdarma má dnes snad každý hostel s postelí za 5 dolarů na noc. Ale v nejdražších světových hotelech to asi funguje jinak. Jinak mi to totiž nejde do hlavy.

A zadruhé - proč musí být konferenční místnost vyklimatizována asi na 15 stupňů? Vzhledem k venkovnímu teplému klitmatu jsem takovou arktiku nečekal.

Toť vše - po 10 hodinách, kdy jsem byl zavřený v zamrzlé zasedačce bez oken, nic lepšího nevymyslím.

Santiago de Chile

Kde jinde po dvou a půl letech obnovit blog, než u příležitosti účasti na konferenci v latinsko-americké zemi. Poprvé v životě jsem se podíval pod rovník, takže následující řádky se nesou v duchu úžasu nad tím, že zatímco v Praze už pomalu ale jistě začíná vládnout paní zima, tady je v plném proudu jaro, z pohledu střední Evropy tedy spíš už léto.

Dopředu se omlouvám za malou kvalitu fotek, na foťák jsem si vzpomněl až v autobuse na Ruzyň a mobil v tomto směru selhává. Cesta proběhla naprosto bez jakýchkoliv zádrhelů, což je co říct, vzhledem k tomu, že jsem letěl s Air France. Za poznamenání stojí jen fakt, že se mnou letěla skupina ještě minimálně asi 30 Čechů, kteří sem mířili na kongres interní medicíny. Inu, kongresová turistika zde asi kvete, navzdory tomu, že sem let trvá 14 hodin. Protože se ale letí přes noc, vyspal jsem se skoro stejně dobře, jako doma v posteli, takže jsem už v sobotu v poledne mohl vyrazit na průzkum centra Santiaga.

Čeho jsem si hned všiml: již zmíněného počasí, včera bylo asi 25 stupňů, dnes již kolem 30. Santiago leží celé na placce v obrovském údolí a je ze všech stran lemováno horami, na východě dokonce velehorami, nejvyšší andské vrcholky viditelné z města přesahují 5000 metrů – a jsou do teď pokryté sněhem. Níže pohled z balkonu hotelu.

  

Hory většinou nebývají vidět, protože město často trpí inverzním smogem, který nad údolím sedí jako poklička. Když ale – jako třeba dnes večer – zmizí, stojí to za to. Vegetace je zde stejně jako klima krásně středozemská, všude palmy a spousta zeleně.

Santiago je suverénně nejbohatší a nejčistší latinskoamerické město, které jsem zatím navštívil, stále tu někdo pobíhá po ulici a uklízí. Ale nejen to – chodci tu mají přednost na přechodu a to přednost německou, ne tu českou, kdy se člověk do poslední chvíle bojí, zda ho někdo nesmete. Město také pokrývá síť kvalitní MHD, včetně metra, které i o víkendu jezdí každých několik minut.

Co mě překvapilo – znovu, jako ve většině ostatních latinskoamerických zemí: jak je tu drahé jídlo. 8-10 dolarů za sandwich mi přijde prostě moc, vzhledem k tomu že v New Yorku se dá jíst za polovinu. Ale Paříž to taky není, takže smrt hladem se konat nebude.

Ačkoliv samotné Santiago je od pobřeží pár desítek kilometrů (a jeden horský hřeben) vzdálené, mořská kuchyně se tu najde. A jaká. Včerejší výlet do místního hlavního tržiště skončil naprostým úspěchem, protože v tržišti se kromě nabídky všech možných mořských pochoutek najde i celá řada restaurací. V jedné jsem si dal místní mořskou polévku, paila marina, verze especial, v které byly snad veškeré dary moře, které zde z oceánu vytáhli. Jedna polévka stačila na celý den.

Jako desert jsem si při výstup na jeden kopec v centru města dal mote de huesillos, což je nápoj ze sušených broskví vylouhovaných v cukru s kusy pšenice (připomínající ovesné vločky).  Cukrová a kalorická bomba, navíc silně osvěžující, takže se divím, že už to neokopírovala Coca Cola.

Výlet bude možná v českém duchu, protože ke skupině v letadle (a paní, která seděla vedle mě) se přidal obchod s českými klenoty, na který jsem náhodou v jedné ulici narazil.

 

 Odpoledne jsem zakončil s drinkem zvaným terremoto, neboli zemětřesení – půl litru vína ze sudu, v něm dva kopečky zmrzliny, vše zalité lžící višňového sirupu. Rychlá konzumace vyvolává akutní pocit, že se celý svět houpe, potažmo třese. V baru, kde jsem si drink koupil, bylo tak narváno, že číšníci vyráběli 20 kelímků najednou – vzali 10 litrový plastový sud vína, to rozlili do kelímků rozmístěných po pultě, rychle do toho naházeli zmrzlinu, zalili vše sirupem a zákazníkům při zaplacení přihodili vždy brčko. Během minuty bylo na pultu prázdno. 

Dneska jsem si dopřál další mořskou pochoutku – nějakou bílou rybu zalitou v červené krevetové omáčce. Ano, ryba, která se koupe v malých krevetkách. Měl jsem co dělat, abych to do sebe nacpal. A hlavně jsem měl co dělat, abych z restaurace odešel. Jako aperitiv jsem si objednal místní specialitu pisco sour. Pisco je pálenka z hroznů, verze sour se podává s cukrem a syrovým vaječným bílkem. Pálenka je velmi silná, takže lok na lačný žaludek stačil. Pak si ale pán, sedící s manželkou u vedlejšího stolu, všiml, že sedím sám a čtu si v průvodci, a nabídl mi skleničku vína – ať poznám to dobré z Chile. Odmítnout jsem nemohl, víno bylo výtečné, pán měl radost, že mi chutná a dolíval... S pálenkou by to byla bývala smrtící kombinace, naštěstí omáčka u ryby byla tak hutná, že většinu pohltila. Akorát jsem pak byl zralý na siestovou resuscitaci. Pán si se mnou rovněž chtěl povídat (a také si asi desetkrát ťukal na zdraví), což byl v nacpané restauraci, kde to pěkně hučelo, trošku problém. Zvlášť když chilská španělština je přece jen zase jiná, než znám, a na místní přízvuk nejsem zvyklý. Po obvyklých zdvořilostech typu odkud jsem a co dělám byl ale nejzajímavější konec, kdy mi dlouze vysvětloval, jak největším problémem Chile je úpadek hodnot, a že od té doby, co odešel Pinochet, to tu jde od deseti k pěti. 

Zítřek budu od půl osmé ráno do deseti večer zavřený na konferenci, takže další zážitky zase až někdy později.

Poslední poznámky z Panamy

Dnes večer nastoupím do autobusu, který by mě za patnáct hodin měl přepravit zpět do San José v Kostarice. Tedy za předpokladu, že všechno proběhne v pořádku. Odtud plánuji menší výlet do Nicaraguy, což bude zdroj dalších blogových historek. Naopak tento příspěvek je leda tak sbírkou střípků, jež se nikam jinam nevešly nebo na které mé mozkové buňky pozapomněly.

Objevem jara dozajista je význam místa, kde bydlím. "Parque Urraca" omílám při kontaktu s taxikáři dnes a denně. Až teprve nedávno jsem si náhodou vynašel, že "urraca" znamená ve španělštině "straka".Jelikož nejsem Sheldon Cooper, nebudu se ani snažit vypočítat, jaká je pravděpodobnost, aby se něco takového příhodilo.

Dalším střípkem, na který jsem trošku pozapomněl, je to, že se zde prakticky nevyskytují motorky. Na rozdíl od středomořských zemí - nebo Íránu či Indie - se zde motorka či scooter vyskytne jednou za uherský rok a to si ještě říkám, jak dlouho řidič může přežít v provozu, kde automobilisté na motorky nejsou zvyklí. Zase se tu aspoň staví na semaforech a ve srovnání s jinými zeměmi se i relativně málo troubí. Na větších křižovatkách, kdy auta čekají na zelenou - nebo jsou zaseklá v zácpě - se pak vždy vyrojí skupinu prodejců všeho možného i nemožného. Od pomerančů přes telefonní dobíjecí kupóny až po autopříslušenství. Naopak ulice jsou posety prodejci státní loterie - ti jsou všude, stát tak očividně snižuje nezaměstnanost.


Nejvíce mi nicméně bude chybět místní ovoce (v minulém příspěvku jsem dal odkaz na fotky, které též zobrazují pestrost místní stravy). Tuto nadílku jsem zakoupil za 17 dolarů - pravda nechal jsem se trošku unést a úspěch byl jen tuto hromadu dovléct domů.


To, co leží vedle mandarinek a vypadá to jako hnusný kříženec mezi pomerančem a citrónem, vypadá vevnitř jako pomeranč, ale je to citrón. Místní citrusy mi podobné nástrahy připravily několikrát, vždy jsem kupoval něco, co mělo podobu pomeranče, ale vždycky z toho vylezl citrón. Až jednou jsem chtěl mít opravdový citrón, koupil jsem si takové malé zelené kuličky, vypadalo to jako limetky. Celý natěšený jsem je přinesl domů, rozřízl a...byl to pomeranč.

A tím končí panamská část tohoto blogu. Děkuji všem fanouškům za pozornost.

San Blas - zemský ráj to na pohled

Se vší úctou k českému patriotismu devatenáctého století, kdyby J.K. Tyl měl býval ve své době možnost navštívit Panamu, možná by dnes naše hymna měla trošku pozměněný obsah. Jedním z konkurenčních kandidátů na titul zemského ráje je totiž souostroví San Blas, ležící v Karibském moři na severovýchod od hlavního města Panamy. Stále se nemůžu vzpamatovat z dokonalosti miniaturních ostrůvků s plážemi posypanými běloučkým pískem, pokrytými palmami a omývanými tyrkysově průzračným mořem a říkám si, zda šlo o nějaký přelud nebo zda místo opravdu existujte.


San Blas je součástí autonomní oblasti Kuna Yala, jež je spravována místními domorodci z kmene Kuna. Ti svou administrativní nezávislost na centrální Panamské vládě získali už v roce 1925, což jim umožnilo zajistit si přežití svých zvyklostí a tradic a zabránilo vydrancování přírody nemilosrdným Rozvojem, jenž si za oběť vzal skoro celý zbytek země. V rámci tohoto uspořádání mají dnes Kunové vlastní policii, zatímco ta státní panamská do Kuna Yala nesmí vstoupit (a honit kolumbijské drogové pašeráky, kteří občas výsostné vody Kuna Yala používají pro přepravu svého kontrabandu. Kunové do Panamy přišli teprve relativně nedávno, až po španělské invazi, kdy byli vytlačeni z kolumbijských kopců a uchýlili se právě na souostroví San Blas. Ačkoliv souostroví sestává z celkem 365 ostrovů, Kunové se očividně rádi tulí a ostrovů obývají jen hrstku. Tam, kde se ale rozhodli usadit, to ale stojí za to - miniaturní ostrůvky (o průměru sto, dvě stě metrů), jsou zastavěné do posledního centimetru, takže tyto ostrůvky připomínají přecpané středověké město (není takový rozdíl mezi výstavbou na ostrově nebo za městskými hradbami) nebo přecpaný indický slum. Ženy tohoto kmene jsou na první pohled rozpoznatelné svým zářivě barevným oblečením. Protože polovina Kunů dnes žije na pevnině, jal jsem se včera shánět jejich fotky do města...


...a bránila mi při tom má vrozena stydlivost a neochota dělat z jiných lidí lovnou fotografickou zvěř.


Kunové žijící na ostrovech se zarputile snaží udržet své zvyklosti a tradiční způsob života. Nejedná se jen o oblečení žen, mezi ostrovy se stále jezdí ve vydlabaných kánoích, vesničané se mačkají v již zmíněných přecpaných vesnicích a podle vyprávění se dává obrovský důraz na rodinné vztahy a pomoc blízkým. Ve snaze zastavit úpadek a mizení zvyklostí dokonce Kunové před několika lety rozhodli, že pozemky a majetek v souostroví mohou vlastnit zase jen Kunové a promptně vyvlastnili těch několik cizinců, co si tam užívalo sladkého života. Nyní se dokonce mluví o možném omezení turistického ruchu, který, ač odsunut na samostatné vybrané ostrovy, stále zasahuje do jejich tradic. Jinými slovy, Kunům se zatím podařilo vyhnout nástrahám civilizovaného "rozvoje," jak je geniálně shrnuje tento příběh.

Ani v tomto ráji není ale všechno perfektní. Při pohledu na množství malých dětí pobíhajících po ostrovech si člověk opravdu připadá jak v Indii = Kunové začínají mít problémy s přelidněním a tradiční zvyklosti, že se muž smí oženit a mít děti, jen když je může zabezpečit, už tak dobře nefungují. A ačkoliv se jí brání zuby nehty, civilizace se na ostrovy přece jen dostala v podobě odpadků - po dlouhá staletí byly veškeré odpadky biologického původu a jako takové se rozložily a brzy po nich nebylo ani stopy. Bohužel Kunům nikdo neřekl, že plastové láhve či obaly od sušenek už takto zázračně nezmizí, a tak jsou některé obydlené ostrovy dnes obsypané odpadky, kterých se vesničané nemají jak zbavit. I na to se prý snad pracuje.Většina ostrovů je buď naprosto neosídlená nebo se na nich nachází pár chýší. A v některých těchto chýších se smí ubytovat turisté (ne však ve všech, i tady panuje přísná regulace).

Do Kuna Yala jsem se vydal v neděli ráno. Ve tři čtvrtě na pět mě vyzvedl džíp, jenž jsem si předchozího dne zařídil v jednom místním hostelu, a na rozdíl od skoro všeho ostatního v této zemi přijel na čas. Když jsem dolu seběhl v 4:48, řidič už nervózně stepoval před budovou a chystal se mi volat. V pět jsme nabrali dalších pět turistů a vyrazili jsme vstříc novým dobrodružstvím. Až do minulého roku byl San Blas autem praktický nedostupný - cesta byla v tak žalostném stavu, že jediným zaručeným způsobem, jak se na ostrovy dostat, bylo letět z Panamy. Sto dvacet dolarů za zpáteční letenku na cestu trvající třicet minut si nemohl dovolit jen tak každý, ale 50 dolarů za džíp už se dalo zkousnout, ač se za tak krátkou cestu jednalo o cenu vydřidušskou a já jsem celou dobu meditoval, jak to zařídit, abych se stal řidičem jednoho takového vozidla. Cesta nám trvala dvě hodiny, silnice už byla téměř v celém úseku v perfektním stavu, až na překonání jedné říčky, nad kterou už ale stavěli most. K moři jsme dorazili brzy. Po příjezdu následovala lekce v totální dezorganizaci, kdy jsme nejdřív čekali v autě na loď, pak jsme čekali venku na loď a nakonec jsme čekali na lodi a když už jsme čekali asi tři a půl hodiny, donutili jsme "kapitána", aby konečně vyrazil a nečekal na nějaké imaginární turisty, kteří prý také měli dorazit z Města. Moře bylo nepříjemně rozhoupané a byli jsme promočení na kost, naštěstí systém přepravy byl promyšlený, takže nám veškeré věci zabalili do igelitových pytlů. Navíc v této oblasti Karibiku je neuvěřitelně nevyzpytatelné počasí, skoro každý den aspoň chvíli prší a na obloze se honí mraky. Na druhou strany každý den také vysvitne sluníčko, takže to má k českému prázdninovému počasí hodně daleko.


Investice do přepravy však rozhodně stála za to. Náš tropický ostrov měl asi 60 metrů na šířku a tak 250 na délku, název ubytování "Robinson's" nebyl tedy úplně zcestný.


Ubytování bylo v bambusových chýších přímo na pláži - ono tedy všechno na ostrově bylo "přímo na pláži", v noci jsem na posteli slyšel zvuk moře z obou dvou stran ostrova, vytvářelo jakýsi stereo efekt. V chýších byly jen postele, podlaha z písku, žádné světlo, elektřina z generátoru se v podobě žárovky vyskytovala jen v jídelním koutku.


Tento návrat k přírodě způsobil, že veškeré turistické osazenstvo - těch pár duší, co se společně se mnou snažily nasát tu krásu - chodilo spát velmi brzy (co také dělat, když po setmění v půl sedmé nastává tropická noc) zatímco ráno v půl sedmé se ostrov hemžil aktivitou. Já jsem naprosto propadl Stiegu Larssonovi a ráno jsem již o půl šesté čekal na první ranní paprsky, abych mohl pokračovat v četbě. Ostatní byli lehce perplex z mé schopnosti číst si za jakýchkoliv podmínek a vyhýbat se společenskému kontaktu. Kdo ty knihy četl, ví, o čem mluvím.


Z čtení = a z houpací sítě - mě vytrhl jen jeden odpolední výlet na třicet minut vzdálený další ostrov, u kterého byl potopený vrak jakési lodi. Kus vraku vyčuhoval z vody, v podvodní části se honily pestrobarevné ryby. Všude okolo byly vidět maličké ostrovy, trčící z vody jako jednohubky na talíři.


Rytmus dne určoval přísun jídla - vzpomněl jsem si na své táborové dny (když se zatáhlo, podobnost se ještě zesílila), protože i tady jsme se všichni shromáždili v jídelně a čekali, co nám přistane na talíři. Naštěstí to nejlevnější jídlo, jež nám pan Robinson mohlnabídnout, měl hned od vedle: vylovené z moře. Každý den k obědu a večeři nám naservíroval čerstvě vylovenou rybu. To, za co se v Panamě musí slušně zaplatit, nám tady přistálo na talíři v rámci 20 dolarů, jež jsem denně platil za jídlo a ubytování. Může se mi někdo divit, třeba při pohledu na další fotky, že jsem místo plánovaných dvou dní v San Blas zůstal dny čtyři?
.

Boquete

Ve středu ráno jsem se ještě před svítáním vydrápal z postele, že vyrazím na pláž a rozhodnu se, zda zůstanu u moře ještě nějaký ten den. Dilema za mě vyřešilo počasí: lilo jak z konve, navíc podle předpovědi mělo pršet až do pátku a v okamžiku, kdy mi došlo čtivo, by my jediné rozptýlení poskytovalo už jen reggae. Pryč. V půl deváté jsem nasedl do autobusu a mířil jsem zpět k panamské hranici. Tentokráte celá razítková anabáze trvala hodinu, jak říká můj dědeček, pánbůh dal čas a o kvaltu se nezmínil. Pak už šlo vše jako na drátkách, takže už v jednu (tentokráte panamského času, který je před Kostarikou o hodinu napřed) jsem seděl v minibusu, jenž se vydal na čtyřhodinovou cestu přes neuvěřitelně zelené kopce centrální Kordiléry do města David. Tam jsem přestoupil na nemesis svých kolen a zamířil do horského městečka Boquete.


Jak píše Lonely Planet, Boquete bylo až do roku 2004 nerozvinutou oázou klidu a pohody, pak ho však jakýsi americký časopis zařadil mezi pět nejlepších míst pro odchod do důchodu, což způsobilo invazi penzistů ze severu. Dnes jsou stráně obce ležící ve výšce asi 1000 metrů nad mořem, kde fouká příjemný chladný vzduch a dá se tam na rozdíl od jiných částí Panamy bez problémů a bez pocení dýchat, posety spousty baráčků, vilek a haciend. Ale což. Když jsem se tam před sedmou doplížil, byl jsem rád, že mnou vyhlídnutý hostel měl volno - ukořistil jsem poslední postel.


Hostel Mamallena byl otevřený teprve na konci prosince a je to mladší bratříček hostelu tady ve městě. Majitelé si dali záležet: v pokojích jsou jen dvě palandy, prostorná kuchyně je vybavená naprosto vším, v recepci jsou nové počítače a obývacímu pokoji před pohodlnými gauči vévodí velká televize, kde projíždějící turisté mohou zhlédnout jeden z desítek filmů, jež jsou v hostelu zdarma k zapůjčení. K tomu se navíc po hostelu povaluje několik šanonů s popisy věcí, jež se v Boquete dají dělat, v recepci jsou k nahlédnutí turistické průvodce a každé ráno si každý může zdarma udělat palačinek až do sytosti. Káva je připravena celý den. Připočtěte k tomu velmi příjemnou slečnu za recepcí a ještě příjemnějšího majitele a za 11 dolarů za noc to není vůbec špatné. Nebo, jak uvádí cedule u dveří: poplatek za použití internetu je 11 dolarů, k čemuž dostanete postel a palačinky zdarma.


Miguel, majitel hostelu, bohužel zbořil mou teorii, že ve střední Americe na Čechy nenarazím (tedy co z té teorie zbylo po šoku v Kostarice). Asi před měsícem tam prý měli skupinu 14 spoluobčanů s průvodcem, kteří, jak prohlásila slečna na recepci, neuměli ani anglicky ani španělsky, takže s nima byla těžká domluva. Mě naopak typovali na Izraelce, jichž jsou tam mraky, takže jsem stejně jako v Indii narazil na nápisy v hebrejštině a navíc na tuto kavárnu.


Hlavním tahákem Boquete je možnost vystoupit na přes 3000 metrů vysokou sopku Baru, na níž se lidé vydávají o půlnoci, aby dorazili zrána zrovna před východem slunce. Při pomyšlení, jaká bude nahoře zima, jsem si výlet s klidným svědomím odpustil a ve čtvrtek ráno jsem se vydal potulovat se po okolí městečka. Celá oblast je proslulá pěstováním kávy - jelikož ji nepiju, odpustil jsem si i oficiální prohlídku plantáže a spokojil se jen s krátkým výletem do přírody. Po pár hodinách toulání mě to ale omrzelo (od půl osmé do jedné jsem musel ujít tak 25 kilometrů, což možná vysvětluje mou únavu), takže jsem si došel do hotelu pro batoh, přešel přes náměstí k "terminálu" autobusů...


...dojel zpět do města David, kde jsem si koupil lístek do Panamy. Tentokrát mi štěstí přálo. Autobus byl luxusní nejen zvenku...


...a navíc mi průvodčí řekl, že místa na lístcích nejsou závazná a posadit se můžeme kdekoliv. Zvolil jsem královské místo v druhém patře vepředu, odkud jsem měl patřičný rozhled na krajinu.


Společnost mi dělal Carlton, Američan cestující střední Amerikou, který si mě získal tím, že na začátku cesty dojel na kole z Washingtonu D.C. až někam do Texasu. Když na mou otázku, kde bude spát, odpověděl, že zatím neví, nabídl jsem mu matraci u sebe v pokoji, jejíž služeb využil dvě noci po sobě. Výlet jsem zakončil improvizovaným couchsurfingem. Nohy mě zas svrbí dál, zítra ráno vyrážím na sever do Karibiku, vstříc dalším dobrodružstvím, za indiány kmene Kuna.