Ko Lipe - fotky z ráje

Ko Lipe

Úděl plážového povaleče je těžký. Když už se někde uvelebi, těžko se mu pak přesouvá někam jinam. Po týdnu na Ko Lanta bylo ale potreba změnit scenérii, jinak hrozilo, ze celý pobyt strávím na jedné pláži. Rozhodl jsem se zamířit na ostrov Ko Lipe, o něco dal na jih. Původně jsem na něj chtěl jet hned po příletu do Thajska, ale můj zmražený a vyčerpaný mozek někde nad Dubaji došel k tomu, že se pojede na Ko Paktu. Tak tedy: Ko Lipe na druhý pokus.

Přesun se uskutečnil lodí. Tedy: napřed převoz do přístavu, vyzvednutí raději dvě hodiny před vyplutím, co kdyby, že, pak čekání na molu, pak pět a půl hodiny plavby, pak čekání na to, az nás bárka převeze z lodě na pláž. Prostě zabralo to celý den.

Cesta ale stála za to - proplouvali jsme kolem spousty pidi ostrůvků, které v Andamanském moři vyčnívají nad hladinu - takový tropický ráj. Ko Lipe vypadá tak nějak podobně - pláže s bílým pískem, tyrkysová voda, všude palmy.

Ostrov je tak malý, ze něm nejsou žádné silnice - všude se chodí pěšky. Když jsem vystoupil z barky - hezky romanticky jsme vyskákali ještě do vody - nasadil jsem bato, přešel cely ostrov na druhou hlavní pláž, došel do nějakého shluku chatiček a splnil si sen, který mám již dlouho: pronajal jsem si bambusovou chýši přímo na pláži. Výhled z chatičky na fotce. Zítra mě čeká průzkum ostrova a toho, jak moc neřízený turismus tento ráj ruinuje.

Nesouvislé postřehy

Jezdí se zde vlevo - představa návštěvy Bangkoku mě proto děsí.

Ve spoustě obchodů - i v mém bungalovu je na podlaze nádherná, čistá dlažba, před obchody se pak sundavaji boty.

Na ostrově se mísí mnoho kulturních vlivů, část obyvatel jsou muslimové- thajci jsou jinak většinou buddhisté. Mému ubytování tak šéfují paní v pestrobarevných šátcích. Několikrát za den tu taky pravidelně vyvolává k modlitbě z tlampačů muezzin. Z pláže to působí trošku surreálně, zvlášť když zrovna z nějaké plážové restaurace hraje reggae - zde asi nejoblíbenější styl, mám chvílemi pocit.

First world problems

Wi-Fi připojení je mizerné, takže se mi předchozí post smazal. Tedy ještě jednou, k tomu sniznost na mobilní blogovací aplikaci - je neuvěřitelně neintuitivní a user unfriendly, takže s ni neustále zápasím, zvlášť když chci nahrát nějaké fotky... 

Tedy: výhled z restaurace.

Pláž

Oběd - skvělé zelené kari s tofu, kntomu ovocný shake.

Kterak Honza k pláži přišel

Je těžké utéct před světem. V neděli ráno jsem se zmlácený jet laggem - v Thajsku je o šest hodin víc než v Praze  - vypotácel z postele a vydal se na loď, která mě měla odvézt na ostrov Ko Lanta. "Místo se skoro nulovým nočním životem, kam jezdí hlavně postarší páry" sliboval průvodce. Pro mě ideální. Plavba trvala přes dvě hodiny a byl při ní nádherný výhled na ostrůvky lemující západní pobřeží Thajska a jejich neuvěřitelné pláže. Ani při cestě do tropického ráje jsem ale neunikl pracovní konverzaci.

V Praze oblečení s nápisy nenosím. Na cestách je tomu naopak. Mezi mé oblíbence patří tričko organizace Teach For All, jejíž konferenci jsem loni navštívil v Chile. Asi po hodině cesty na lodi se mě najednou ptá jeden brit - pracuješ pro Teach for all? Ukázalo se, že byl v úplné první kohortě učitelů britského Teach First a pak 3 roky pracoval přímo v organizaci. Teď má vlastní neziskovku - farmu, kde se snaží pomáhat problémovým dětem fyzickou prací. Zná se tak výborné s Brettem Wigdortzem, zakladatelem Teach First, který na mě loni v Santiagu udělal velký dojem.  Místo poklidného vychutnávání si výhledu jsem tak najednou zapáleně řešil neziskovky v Británii, stav českého školství a podobná zásadní témata, před kterými jsem utekl za teplem.

S Britem a jeho kamarádem jsem se pak z přístavu ještě svezl taxíkem. Zamířeno jsem měl ale ještě o plaz dál, než oni. Přesto jsem se ale zasel podívat na jejich vyhlédnuté ubytování. Bambusové chatky s vlastní koupelnou za v přepočtu 450 korun za noc. Docela fajn, ale blízko beach bar, další chatky a taky vidina dlouhých konverzací o budoucnosti vzdělávaní. Rozloučil jsem se proto a nechal se odvézt o kus dal. Taxikář samozřejmě - když zjistil, ze nemám nic rezervovaného - dostal skvělý nápad, co mi doporučit, a tak jsem byl odvezen k nějakým jeho známým. Normálně tohle nesnáším, thajci jsou vsak zatím velmi příjemní a milí,takže jsem paní domácí vyslech. Pokoj za 600 korun na noc? To je moc. A za kolik vám ho nabízeli tam? 450? OK, to by šlo, akorát to bude bez klimatizace. To mi nevadí, ukažte to. A tak jsem přišel k bungalovu se třemi postelemi, teplou vodou, terasou a dokonce i - vrchol všeho masňáctví - ledničkou. Vše asi 100 metrů od pláže.

Samotná plaz též stojí za to - bílý tropický písek, palmy, voda jak kafe. A nikde nikdo. Pláž má asi dva kilometry a většinou mám kolem sebe aspon sto metrů místa na každé straně, občas někdo projde. Dnes odpoledne jsem se docela prošel, než jsem našel někoho, kdo by mi při koupání pohlídal věci. Prostě pusto. Někdo tu sice ve všech tech chatičkách bydlí, očividně ale na pláž moc nechodí. Ani žádní prodavači všech možných nesmyslů, co vám furt něco vynucují. Dnes. odpoledne tu tedy jeden prošel, ale vypadal ještě plašeji než já.

Nejvíc je pláž paradoxně zaplněná po setmění - to restaurace vyndají stoly až na písek a jde se večeřet. Sedíte u stolu a dva metry od nohou vám šplouchá příliv. Dnes večer jsem takto dále testoval, co vše snese můj žaludek. Zatím se zdá, že hodně. A o tom zas příště.

Cesta za sluncem

Cílem této cesty od začátku bylo a zůstává prach sprosté válení se na  pláži, a tak ani protentokrát se úroveň tohoto blogu moc nepozdvihne nad povrchní turistické dojmy. Proto dopředu varování: nečekejte žádnou intelektuálštinu, tu je zpráva o tom, kterak Honza z pražské zimy za sluníčkem dojel.

Postřeh první: dubaiské letiště je zatím asi nejšílenější, co jsem zažil, a to jsem již několikrát letěl přes Paříž. Z obřího boeingu jsme totiž vystoupili po schůdkách (chápu v Londýně s wizzair, ale emirates?) a následoval patnácti minutový přesun autobusem na terminál. Po nějaké dálnici. Po cestě nic, žádné budovy, jen sem tam zaparkované letadlo.

Nicméně do Bangkoku jsem dorazil podle plánu bez jakýchkoli obtíží a i lehce prospaný. Jako už poněkolikáté při odletu mimo Prahu jsem v letadle při pročítání průvodce zjistil, že česká malost se u me projevuje především tak, ze opomijim, ze některé země mohou byt delší než 4 hodiny jízdy. Ejhle,vysněné pláže jsou od Bangkoku ještě tisíc kilometrů. Z představy dalších 12hod v autobuse se mi udělalo nevolno.  Hned na letišti jsem proto zašel do pobočky Air Asia - "the best low cost airline in the world for five consecutive years" - a koupil si letenku do městečka Krabi. Byly dvě hodiny, let byl v šest. Stačilo pak jen využit bezplatného shuttle, který me dopravil na 40 kilometrů vzdálené bangkokské druhé letiště. To bylo po otevření nového mezinárodního letiště s velkou i fanfárou  zavřeno, aby pak zase v tichosti otevřelo pro lowcosty. Bezplatný shuttle byl super - jel jsem v něm sám, možná také proto, ze ho bylo na letišti skoro nemožné najít. Sám jsem nastoupil úplné někam jinam a podíval se tak nejdřív na přilehlý autobusový terminál. Na druhý pokus - po navštívení druhé letištní informační kanceláře a několikaterém  doptávání jsem ho šťastné našel.

24 hodin poté, co jsem v Praze odjel na letiště, jsem pak konečně vystoupil z busu z letiště v Krabi, sundal většinu pražských vrstev oblečení - ve 30 stupních najednou nebyly potřeba - zašel s mladým švýcarským párem na večeři a oddal se zaslouženému spánku.

První dojmy - vše civilizované, funkční, žádná Indie, lidé příjemní, nikde přecpáno. Ale to už jsem spal, neb me brzy ráno čekala cesta lodi, která me měla zavézt na vysněnou pláž. A o té budu psát zítra. 

Thajské stereotypy

Tady brzy bude post o mých nudných thajských plážových zážitcích.

Pro pořádek - rozhovor v LN

Elektronické věci mají tendenci se ztrácet, zvlášť když jsou uvězněny za paywallem. Proto zde kopíruji rozhovor , který se mnou pořídila Eva Hníková a který vyšel 18. září v Lidových novinách.

Autor: EVA HNÍKOVÁ


ROZHOVOR O školství se zajímá jen úzká skupina lidí, ze vzdělávání by se ale mělo stát celospolečenské téma, říká Jan Straka

Po patnácti letech praxe berou učitelé 27 tisíc, ostatní vysokoškoláci však v průměru dvakrát tolik. Zjistili to výzkumníci z think tanku IDEA při CERGEEI. Jak se to odráží na vzdělanosti v Česku? O kolik peněz kvůli tomu přijde zdejší ekonomika? A jak vypadá studium na Harvardu? S LN o tom hovoří mladý vědecký pracovník Jan Straka.

* LN Proč jste se zaměřili na platy učitelů?

Kvalita učitelů je klíčová pro zajištění kvalitní výuky. To jasně říkají mezinárodní výzkumy. A pokud budeme mít dobrou výuku a tím pádem i vzdělané lidi, odrazí se to v rozvoji země. Dopady zlepšení vzdělanosti na dlouhodobý hospodářský růst jsme propočítali už v červnu. Jsou to obrovská čísla, v horizontu osmdesáti let může jít o nárůst hrubého domácího produktu o nějakých 5 až 26 bilionů korun, v závislosti na různých scénářích.

* LN Lze tak obrovským číslům věřit?

Výpočty vycházejí z metodologie OECD, my jsme je aktualizovali pro Česko a doplnili o možné scénáře vývoje. Samozřejmě se nedá tvrdit: tohle se určitě stane. Naše výpočty jsou přibližné, ale dávají nám představu o tom, jak velký vliv na hospodářskou a společenskou prosperitu země vzdělanost má.

* LN Jak jste při výpočtu postupovali?

Sestavili jsme si různé scénáře možného zlepšení vzdělanosti českých žáků, které jsme měřili pomocí mezinárodního šetření PISA. To zkoumá různé typy gramotností u patnáctiletých žáků. Nejoptimističtější scénář počítal s tím, že se dostaneme na úroveň Finska, které vychází z mezinárodních srovnání dlouhodobě nejlépe. To ale není moc reálné. Další scénář například ukazoval, kde bychom mohli být, kdybychom nyní dosáhli stejných výsledků jako v roce 2003. Od té doby se totiž výsledky českých žáků zhoršují. A ročně nás to v přepočtu stojí podobnou částku, jako činí deficit státního rozpočtu.

* LN Je šetření PISA vhodné pro posuzování toho, co žáci dovedou?

V tuto chvíli je to jeden z mála zdrojů informací o výsledcích českých žáků. Navíc jde o mezinárodní srovnání, které zároveň porovnává i vývoj v čase. Šetření PISA se nezaměřuje na specifické znalosti, ale na všeobecné dovednosti a schopnosti žáků. Umění číst, analyzovat informace, použít je. A právě to jsou důležité dovednosti pro další vzdělávání i uplatnění na pracovním trhu.

* LN Odkud tedy přijdou v úvodu zmiňované biliony?

Vycházeli jsme z relativně složitého ekonomického modelu hospodářského růstu. Ukazuje, jak se díky zlepšení již zmíněných dovedností žáků v celé populaci povede ekonomice lépe. Kdybych to trochu zjednodušil: v zemi, kde nikdo neumí číst a psát, lidé mohou těžko pracovat ve službách, zvládnou jen zemědělství a to ještě bez obsluhy traktorů. Když je naučíte číst a psát, výkonnost ekonomiky se zvýší a s ní i životní úroveň. Tento koloběh s vývojem ekonomiky pokračuje dále. Nyní potřebujeme lidi, kteří budou schopni založit úspěšné podniky a lépe vzdělané zaměstnance, kteří v nich budou pracovat, budou poskytovat kvalitnější služby nebo do Česka přilákají zahraniční firmy věnující se složitým technologiím, výzkumu a vývoji.

* LN Vzdělanost v Česku se však zvyšuje. Počet lidí odcházejících na vysoké školy vzrůstá, dnes už je to polovina populačního ročníku, a nemám pocit, že by se ekonomika nějak výrazně zvedala.

To je přesně jádro problému. Na jedné straně stojí tradiční chápání vzdělanosti, které spočívá v tom, že někdo má určitý titul nebo potvrzení. Ale vzdělání, které nás zajímá, nezávisí na počtu let strávených ve škole. Nejde nám o objem poznatků, ale o určité schopnosti a dovednosti. Třeba porozumět textu, logicky uvažovat. Právě tohle často neumí české školství zdejší žáky naučit. Nyní si spousta firem stěžuje, že chybí kvalitní zaměstnanci a absolventy vysokých škol musí učit naprosto základní věci. Školství by mělo mladé lidi učit přemýšlet, orientovat se v problémech, dobře se vyjadřovat. A o tom, jak si čeští žáci stojí alespoň v některých aspektech těchto všeobecných dovedností, se můžeme dozvědět ze šetření PISA.

* LN Kdyby nyní ministerstvo provedlo reformy, kdy můžeme čekat výsledek?

Ve školství bohužel vše trvá dlouho. Dejme tomu, že dnes začneme s reformou, která se zaměří na žáky prvního stupně základních škol. Tito lidé vstoupí na pracovní trh za dvacet let a teprve za dalších dvacet let budou na vrcholu kariéry. Takže se bavíme o horizontu 40 let, než se nám změny, které nyní nastartujeme, plně promítnou. Ale reformu musíme zaplatit dnes. Pokud však chceme investovat do budoucnosti, je reforma vedoucí k zlepšení vzdělanosti jeden z velmi dobrých způsobů.

* LN Vraťme se ale k učitelům a k jejich platům...

Předně chci říct, že toho o českém školství víme velmi málo. Například se systematicky nesbírají data, která by se poté dala použít pro analýzy a tvorbu doporučení. Souvisí to s tím, že o vzdělání se v Česku intenzivně zajímá stále jen relativně úzký okruh expertů a nadšenců. Pouze málo lidí si uvědomuje, jak velký problém může špatná kvalita vzdělání znamenat. Dokud se nezmění společenský přístup, k žádnému zlepšení nedojde. Není to sice ideální paralela, ale když se podíváte na boj s korupcí, tak před pěti lety se korupce téměř neřešila. Najednou se ale něco ve společnosti posunulo a všichni mají pocit, že korupce je velké téma. Vyjadřují se k ní politici, neziskové organizace i podnikatelé a najednou jde spousta věcí, která před pár lety byla nepředstavitelná. Taková změna musí nastat i v případě vzdělávání. Když se ale podíváme na průzkumy veřejného mínění, najde se dost lidí přesvědčených o tom, že je vzdělávání relativně v pořádku. V duchu si říkají, my jsme to ve škole také nějak přežili, zvládnou to i naše děti. Ale svět se mění velmi rychle a to, co stačilo před třiceti lety, už za deset let stačit nemusí.

* LN Ve své studii upozorňujete, že klesá kvalita učitelů. Jak jste to poznali?

Vyplývá to třeba z testu obecných studijních předpokladů společnosti Scio, který srovnává studijní dispozice uchazečů o vysoké školy. Z desetiny těch nejtalentovanějších lidí, kteří se hlásí na vysoké školy, jich na pedagogické fakulty jde proporčně daleko méně než jinam. Studenti s lepšími výsledky míří na medicínu, na práva, na stomatologii. V minulosti, kdy na vysoké školy chodilo deset procent populace, to tolik nevadilo. Dnes je ale na vysokých školách polovina ročníku.

* LN Ale pedagogická fakulta má pět let na to, aby se studenty pracovala...

O absolventech pedagogických fakult už nemáme skoro žádná data. Jedno z mála mezinárodních srovnání ukazuje, jaký je podíl praxe ve výuce. V Česku jsou to jen čtyři procenta, zatímco v nejlepších vzdělávacích systémech, jako je například Finsko, je to podle studie společnosti McKinsey 20 až 40 procent. Zároveň další výzkumy dokládají, že je praxe pro budoucí učitele velmi důležitá. Máme tedy indicie o tom, že na pedagogické fakulty nechodí ti nejtalentovanější a zároveň jim pedagogické fakulty neposkytují úplně adekvátní vzdělání. Navíc mají studenti pedagogických fakult před sebou vidinu nízkého platu, což k jejich motivaci také nepřidá.

* LN Zjistili jste, že si čtyřicetiletý učitel vydělá v průměru 27 tisíc a ostatní vysokoškoláci v tomto věku však v průměru skoro 56 tisíc. Jak jste k tomu došli?

Čerpali jsme z veřejné databáze, kterou dává dohromady Ministerstvo práce a sociálních věcí, Český statistický úřad a společnost Trexima. Konkrétně pocházejí čísla z Informačního systém o průměrném výdělku, který shromažďuje data o více než 1,5 milionu zaměstnanců v Česku.

* LN Opravdu si vysokoškoláci vydělávají tolik?

Ano. Je to průměr, který tahají nahoru vysoké platy. Spočítali jsme také, že 70 až 90 procent vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců vydělává více než učitelé. Ve studii jsme zkoumali náklady ušlých příležitostí, tedy to, o kolik má učitel nižší plat, než kdyby šel třeba na práva a stal se z něj advokát. Učitelství není z čistě finančního hlediska vůbec atraktivní.

* LN Pomohlo by navýšení platu učitelů?

Ano. Když zvýšíte mzdu, učitelství se stane platově atraktivnější a přiláká do škol i lidi, kteří jinak zvolí lukrativnější profese. Jenom platy problémy samozřejmě nevyřeší, ale mají velký vliv. Ve věku 25 let není rozdíl v platech učitelů a ostatních vysokoškoláků ještě tak velký. Asi i proto, že v roce 2011 byly navýšeny platy začínajících pedagogů. Jenže ve většině jiných profesí v následujících letech váš plat rychle poroste, zatímco ve školství se moc daleko neposunete.

* LN Největší rozdíl v platech je u lidí ve věku 40 a 49 let. Mohlo by to svádět k představě, že starší učitelé odcházejí ze školství za vyšším platem jinam. Na druhou stranu studie OECD, nazvaná Education at a Glance, nyní ukázala, že skoro tři čtvrtiny učitelů jsou starší než 40 let. To mluví proti, ne?

Starší učitelé už nemají tolik možností, jak odejít do jiné profese. Pokud máte za sebou dvacet let praxe na základní či střední škole, těžko se z vás stane lékař nebo právník. Problém s přilákáním kvalitních učitelů začíná už v 18 letech, kdy si studenti vybírají vysokou školu. Mnoho z nich si učitelství prostě třeba právě kvůli nízkému platu nevybere.

* LN Co vás samotného ve výsledcích zaujalo?

Uvedl bych dvě věci. Za prvé, jak špatně si stojíme v mezinárodním srovnání. Z pohledu poměru mzdy učitelů k ostatním vysokoškolákům jsou na tom v rámci OECD hůře už jen Island, Maďarsko a Slovensko. Překvapilo mě také, že učitelé na tom nejsou platově až tak dobře ani ve srovnání se zaměstnanci v nepodnikatelské sféře, tedy s lidmi pracujícími hlavně ve státní správě a neziskovém sektoru. I v nepodnikatelské sféře má 50 až 80 procent vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců vyšší mzdu než učitelé.

* LN Vystudoval jste Harvardovu univerzitu. Jak vás vůbec napadlo, že půjdete na Harvard?

Chodil jsem na gymnázium v Praze. Ve třetím ročníku jsem získal stipendium nadace Open Society Fund a vyjel na rok na střední školu do Spojených států. Moc se mi tam líbilo a po návratu jsem začal přemýšlet o tom, že bych možná chtěl zkusit něco jiného než českou vysokou školu. Podal jsem přihlášku na několik univerzit ve Spojených státech a jednou z nich byl Harvard.

* LN Jak vypadaly přijímací zkoušky?

Zcela jinak, než jsme zvyklí v Česku. Přijímací řízení mělo několik částí. Univerzitě zasíláte veškeré své výsledky ze střední školy, seznam mimoškolních aktivit, doporučení od učitelů a musíte napsat přijímací esej. Absolvujete také standardizované testy, které zkoumají vaše analytické schopnosti, schopnost porozumět textu či matematické dovednosti. Testy lze skládat i v Praze. Někdy je součástí přijímacího řízení také doplňkový osobní pohovor.

* LN Na Harvardu se ale platí velmi vysoké školné...

Ano, roční náklady na život a školné přesahují 50 tisíc dolarů. Škola má ale už několik let výborný systém finanční pomoci studentům. Pokud mají rodiče studenta příjem menší než 65 tisíc dolarů ročně (tj. asi 1,24 milionu korun), tak univerzita platí veškeré náklady, tedy školné, ubytování, stravu, pojištění. Když se příjem rodičů pohybuje v rozmezí 65 až 150 tisíc dolarů, zaplatí škola studentovi alespoň část nákladů.

* LN Nevadilo, že pocházíte z Česka?

Ne. Ale háček je v tom, že na Harvard je velmi náročné se dostat. Letos se tam hlásilo asi 34 tisíc lidí a brali dva tisíce. Univerzita vyznává filozofii: Kdo uspěje v takto tvrdé konkurenci a je přijat, měl by mít možnost studovat bez ohledu na jeho finanční situaci.

* LN V čem se liší studium na českých a amerických vysokých školách?

Zdejší poměry znám jen z vyprávění kamarádů. Mám z toho pocit, že spousta českých škol klade spíše důraz na memorování faktů a na plnění formálních požadavků, než na skutečný rozvoj studentů a jejich přípravu na život. Americké školy naopak dbají na rozvoj analytických dovedností či schopností argumentovat a vyjadřovat se. Rozdíl je i v přístupu studentů. V Česku se očividně během semestru často jen chodí na přednášky či cvičení a studenti se začnou učit až ve zkouškovém období. Na Harvardu se musíte připravovat z hodiny na hodinu, průběžně odevzdáváte eseje či projekty. Na jedno z cvičení jsme například museli každý týden přečíst 200 stránek hutného textu. Rozdílů je samozřejmě daleko více. Zajímavé z českého pohledu je třeba i to, že se v USA vůbec nezkouší ústně.

* LN Jak vypadala bakalářská zkouška?

Na Harvardu se žádná závěrečná zkouška neskládá, stačí udělat zkoušky z jednotlivých předmětů během studia.

* LN Neuvažoval jste o navazujícím magisterském studiu?

Stále o něm uvažuji. V Americe je obvyklé jít po bakaláři na pár let do praxe, něco si vyzkoušet a až pak popřípadě uvažovat o návratu do školy. Bakalář je ale ve Spojených státech považován za ukončené vysokoškolské studium, má tam větší váhu než u nás. Řada lidí si s ním bez problémů vystačí.

* LN Chcete opět studovat v cizině?

Ano. Kvalita univerzit v anglosaském světě je všeobecně daleko vyšší než u nás.

Valparaíso

Pořádný foťák jsem neměl a slovy se ta nádhera popsat nedá. Představte si svah prudký, jak Vyšehradská skála, pokrytý domečky, jak ze Zlaté uličky, zkopírujte jej 10krát a místo Vltavy dosaďte záliv oceánu. Domečky jsou z přelomu 19. – 20. století, navzájem jsou svázané všemi možnými kabely, vedeními a dráty, které prostupují všemi ulicemi. Uličky se v těch svazích a kopcích malebně vlní, sem tam jimi jako ementálem probíhají různé uzounké pasáže a průchody. 

 

 

 

 Snad jako kdyby Benátky stály v kopci. A protože původní obyvatelé byly stejně líní jako já, postavili do kopce speciální dopravu, něco mezi lanovkou a výtahem - na lanovku je to moc prudké, na výtah příliš nakloněné. Kabinka vás každopádně během chviličky vyveze o pár desítek metrů výš, takže se prohlídka města dá velmi dobře absolvovat stylem nahoru výtahem – bloudění uličkami někam dolu, nahoru výtahem – atd..  Naprosto unikátní město, které vás uhrane a vy v něm budete chtít zůstat dál a dál. 

A pochutnávat si na lahodných darech moře, jako například již jednou zmiňovaná, tentokrát ještě více esteticky vábná paila marina, 

či chupe, kde se mořské plody koupou v husté omáčce z kůrek chleba, sýra a másla. 

Pro obzvláště hladové se nabízí verze a lo pobre – na chudý způsob. Posuďte sami. Stěží jsem se propracoval polovinou - smažená ryba, příloha hranolky, vedlejší příloha zelí, navrch dvě volská voka. Kdo  rybu nerad, může si dát ve variantě s hovězím steakem.

Jako švýcarské hodinky

Lonely Planet sice většinou nelže, zato ale občas přehání. Z doporučeného jedinečného folklórního městečka se vyklube tuctová zaprášená díra, unikátní místní specialita se na talíři nijak neliší od toho, čím se pořád dokola živíte už měsíc. Poznámku v průvodci o tom, že autobusy v Chile jezdí přesně na čas, jsem proto bral s rezervou. V každé zemi znamená na čas něco trošku jiného (v extrémních případech (Indie) to, že se autobus vůbec kdy objeví) a Chile je přece jen latinskoamerickou zemí, s kterými mám své zkušenosti, že.

Takto vyzbrojen předsudky jsem se v pátek ráno dostavil na autobusové nádraží, abych vyrazil do přístavního města Valparaíso. Kolem desáté jsem si koupil lístek na autobus v 10:05. Mezitím se ozvala příroda, a tak se ptám pro jistotu průvodčího, zda to ještě stihnu (čímž se mu snažím naznačit, aby beze mě neodjížděl). Trošku nechápavě se na mě podívá a říká „Dvě minuty a třicet sekund do odjezdu“. Takhle přesnou odpověď nečekám. Inu, asi se po ránu nudí a dělá si šoufky z nebohého turisty, říkám si a na záchod vyrazil. Tam vše probíhá briskně a za chviličku jsem venku. Až při nástupu do autobusu si všímám, že nad každým autobusem visí hodiny, které odpočítávají čas do odjezdu. V pětisekundových intervalech. Při mém nástupu odpočítadlo ukazovalo 00:25. A přesně za 25 sekund se zavřely dveře a my jsme vyrazili směr pobřeží Pacifiku. 

Ještě jsem ani nestačil vstřebat tento zážitek a už mou pozornost upoutala další chilská vychytávka: nad uličkou visel displej ukazující aktuální rychlost autobusu. A když, nedej bože, řidič na dálnici překročil povolenou rychlost 100 km/h, začal v autobuse pískat neuvěřitelně protivný bzučák, asi jako v těch nepovedených nových pražských tramvajích. Nepřestal, dokud řidič nezpomalil. Že měl autobus kabinu oddělenou kabinu pro cestující a řidiče – skleněná přepážka se skleněnými dveřmi před prvními sedadly – mě pak už tolik nepřekvapilo.

Cestou zpátky mě pak dokonce průvodčí (ano, každý autobus má průvodčího, ač během hodinu a půl dlouhé jízdy nic nerozdával) donutil zapnout si bezpečnostní pás, že se bez něj nesmí jezdit. Samotné sedačky byly samozřejmě luxusní se spoustou místa pro nohy. V takovém autobuse je pak radost jezdit – Lonely Planet pro jednou vůbec nepřeháněl.

First world problems

Dnes pouze ironicky. Protože se účastním konference o vzdělávacích nerovnostech na celém světě, včetně zemí nejchudších, je příhodné si postěžovat na naprosto irelevantní věci, které mohou trápit pouze lidi zhýčkané naprostým blahobytem. Jako například: jak je možné, že Hotel Marriott, kde pokoj stojí přes 250 dolarů za noc, nemá zadarmo wifi? A proč už, když nám do konferenční místnostni dají připojení, abychom si mohli při prezentaci promítnout video, je dané připojení platné pouze pro jeden počítač? Wifi zdarma má dnes snad každý hostel s postelí za 5 dolarů na noc. Ale v nejdražších světových hotelech to asi funguje jinak. Jinak mi to totiž nejde do hlavy.

A zadruhé - proč musí být konferenční místnost vyklimatizována asi na 15 stupňů? Vzhledem k venkovnímu teplému klitmatu jsem takovou arktiku nečekal.

Toť vše - po 10 hodinách, kdy jsem byl zavřený v zamrzlé zasedačce bez oken, nic lepšího nevymyslím.

Santiago de Chile

Kde jinde po dvou a půl letech obnovit blog, než u příležitosti účasti na konferenci v latinsko-americké zemi. Poprvé v životě jsem se podíval pod rovník, takže následující řádky se nesou v duchu úžasu nad tím, že zatímco v Praze už pomalu ale jistě začíná vládnout paní zima, tady je v plném proudu jaro, z pohledu střední Evropy tedy spíš už léto.

Dopředu se omlouvám za malou kvalitu fotek, na foťák jsem si vzpomněl až v autobuse na Ruzyň a mobil v tomto směru selhává. Cesta proběhla naprosto bez jakýchkoliv zádrhelů, což je co říct, vzhledem k tomu, že jsem letěl s Air France. Za poznamenání stojí jen fakt, že se mnou letěla skupina ještě minimálně asi 30 Čechů, kteří sem mířili na kongres interní medicíny. Inu, kongresová turistika zde asi kvete, navzdory tomu, že sem let trvá 14 hodin. Protože se ale letí přes noc, vyspal jsem se skoro stejně dobře, jako doma v posteli, takže jsem už v sobotu v poledne mohl vyrazit na průzkum centra Santiaga.

Čeho jsem si hned všiml: již zmíněného počasí, včera bylo asi 25 stupňů, dnes již kolem 30. Santiago leží celé na placce v obrovském údolí a je ze všech stran lemováno horami, na východě dokonce velehorami, nejvyšší andské vrcholky viditelné z města přesahují 5000 metrů – a jsou do teď pokryté sněhem. Níže pohled z balkonu hotelu.

  

Hory většinou nebývají vidět, protože město často trpí inverzním smogem, který nad údolím sedí jako poklička. Když ale – jako třeba dnes večer – zmizí, stojí to za to. Vegetace je zde stejně jako klima krásně středozemská, všude palmy a spousta zeleně.

Santiago je suverénně nejbohatší a nejčistší latinskoamerické město, které jsem zatím navštívil, stále tu někdo pobíhá po ulici a uklízí. Ale nejen to – chodci tu mají přednost na přechodu a to přednost německou, ne tu českou, kdy se člověk do poslední chvíle bojí, zda ho někdo nesmete. Město také pokrývá síť kvalitní MHD, včetně metra, které i o víkendu jezdí každých několik minut.

Co mě překvapilo – znovu, jako ve většině ostatních latinskoamerických zemí: jak je tu drahé jídlo. 8-10 dolarů za sandwich mi přijde prostě moc, vzhledem k tomu že v New Yorku se dá jíst za polovinu. Ale Paříž to taky není, takže smrt hladem se konat nebude.

Ačkoliv samotné Santiago je od pobřeží pár desítek kilometrů (a jeden horský hřeben) vzdálené, mořská kuchyně se tu najde. A jaká. Včerejší výlet do místního hlavního tržiště skončil naprostým úspěchem, protože v tržišti se kromě nabídky všech možných mořských pochoutek najde i celá řada restaurací. V jedné jsem si dal místní mořskou polévku, paila marina, verze especial, v které byly snad veškeré dary moře, které zde z oceánu vytáhli. Jedna polévka stačila na celý den.

Jako desert jsem si při výstup na jeden kopec v centru města dal mote de huesillos, což je nápoj ze sušených broskví vylouhovaných v cukru s kusy pšenice (připomínající ovesné vločky).  Cukrová a kalorická bomba, navíc silně osvěžující, takže se divím, že už to neokopírovala Coca Cola.

Výlet bude možná v českém duchu, protože ke skupině v letadle (a paní, která seděla vedle mě) se přidal obchod s českými klenoty, na který jsem náhodou v jedné ulici narazil.

 

 Odpoledne jsem zakončil s drinkem zvaným terremoto, neboli zemětřesení – půl litru vína ze sudu, v něm dva kopečky zmrzliny, vše zalité lžící višňového sirupu. Rychlá konzumace vyvolává akutní pocit, že se celý svět houpe, potažmo třese. V baru, kde jsem si drink koupil, bylo tak narváno, že číšníci vyráběli 20 kelímků najednou – vzali 10 litrový plastový sud vína, to rozlili do kelímků rozmístěných po pultě, rychle do toho naházeli zmrzlinu, zalili vše sirupem a zákazníkům při zaplacení přihodili vždy brčko. Během minuty bylo na pultu prázdno. 

Dneska jsem si dopřál další mořskou pochoutku – nějakou bílou rybu zalitou v červené krevetové omáčce. Ano, ryba, která se koupe v malých krevetkách. Měl jsem co dělat, abych to do sebe nacpal. A hlavně jsem měl co dělat, abych z restaurace odešel. Jako aperitiv jsem si objednal místní specialitu pisco sour. Pisco je pálenka z hroznů, verze sour se podává s cukrem a syrovým vaječným bílkem. Pálenka je velmi silná, takže lok na lačný žaludek stačil. Pak si ale pán, sedící s manželkou u vedlejšího stolu, všiml, že sedím sám a čtu si v průvodci, a nabídl mi skleničku vína – ať poznám to dobré z Chile. Odmítnout jsem nemohl, víno bylo výtečné, pán měl radost, že mi chutná a dolíval... S pálenkou by to byla bývala smrtící kombinace, naštěstí omáčka u ryby byla tak hutná, že většinu pohltila. Akorát jsem pak byl zralý na siestovou resuscitaci. Pán si se mnou rovněž chtěl povídat (a také si asi desetkrát ťukal na zdraví), což byl v nacpané restauraci, kde to pěkně hučelo, trošku problém. Zvlášť když chilská španělština je přece jen zase jiná, než znám, a na místní přízvuk nejsem zvyklý. Po obvyklých zdvořilostech typu odkud jsem a co dělám byl ale nejzajímavější konec, kdy mi dlouze vysvětloval, jak největším problémem Chile je úpadek hodnot, a že od té doby, co odešel Pinochet, to tu jde od deseti k pěti. 

Zítřek budu od půl osmé ráno do deseti večer zavřený na konferenci, takže další zážitky zase až někdy později.

Poslední poznámky z Panamy

Dnes večer nastoupím do autobusu, který by mě za patnáct hodin měl přepravit zpět do San José v Kostarice. Tedy za předpokladu, že všechno proběhne v pořádku. Odtud plánuji menší výlet do Nicaraguy, což bude zdroj dalších blogových historek. Naopak tento příspěvek je leda tak sbírkou střípků, jež se nikam jinam nevešly nebo na které mé mozkové buňky pozapomněly.

Objevem jara dozajista je význam místa, kde bydlím. "Parque Urraca" omílám při kontaktu s taxikáři dnes a denně. Až teprve nedávno jsem si náhodou vynašel, že "urraca" znamená ve španělštině "straka".Jelikož nejsem Sheldon Cooper, nebudu se ani snažit vypočítat, jaká je pravděpodobnost, aby se něco takového příhodilo.

Dalším střípkem, na který jsem trošku pozapomněl, je to, že se zde prakticky nevyskytují motorky. Na rozdíl od středomořských zemí - nebo Íránu či Indie - se zde motorka či scooter vyskytne jednou za uherský rok a to si ještě říkám, jak dlouho řidič může přežít v provozu, kde automobilisté na motorky nejsou zvyklí. Zase se tu aspoň staví na semaforech a ve srovnání s jinými zeměmi se i relativně málo troubí. Na větších křižovatkách, kdy auta čekají na zelenou - nebo jsou zaseklá v zácpě - se pak vždy vyrojí skupinu prodejců všeho možného i nemožného. Od pomerančů přes telefonní dobíjecí kupóny až po autopříslušenství. Naopak ulice jsou posety prodejci státní loterie - ti jsou všude, stát tak očividně snižuje nezaměstnanost.


Nejvíce mi nicméně bude chybět místní ovoce (v minulém příspěvku jsem dal odkaz na fotky, které též zobrazují pestrost místní stravy). Tuto nadílku jsem zakoupil za 17 dolarů - pravda nechal jsem se trošku unést a úspěch byl jen tuto hromadu dovléct domů.


To, co leží vedle mandarinek a vypadá to jako hnusný kříženec mezi pomerančem a citrónem, vypadá vevnitř jako pomeranč, ale je to citrón. Místní citrusy mi podobné nástrahy připravily několikrát, vždy jsem kupoval něco, co mělo podobu pomeranče, ale vždycky z toho vylezl citrón. Až jednou jsem chtěl mít opravdový citrón, koupil jsem si takové malé zelené kuličky, vypadalo to jako limetky. Celý natěšený jsem je přinesl domů, rozřízl a...byl to pomeranč.

A tím končí panamská část tohoto blogu. Děkuji všem fanouškům za pozornost.

San Blas - zemský ráj to na pohled

Se vší úctou k českému patriotismu devatenáctého století, kdyby J.K. Tyl měl býval ve své době možnost navštívit Panamu, možná by dnes naše hymna měla trošku pozměněný obsah. Jedním z konkurenčních kandidátů na titul zemského ráje je totiž souostroví San Blas, ležící v Karibském moři na severovýchod od hlavního města Panamy. Stále se nemůžu vzpamatovat z dokonalosti miniaturních ostrůvků s plážemi posypanými běloučkým pískem, pokrytými palmami a omývanými tyrkysově průzračným mořem a říkám si, zda šlo o nějaký přelud nebo zda místo opravdu existujte.


San Blas je součástí autonomní oblasti Kuna Yala, jež je spravována místními domorodci z kmene Kuna. Ti svou administrativní nezávislost na centrální Panamské vládě získali už v roce 1925, což jim umožnilo zajistit si přežití svých zvyklostí a tradic a zabránilo vydrancování přírody nemilosrdným Rozvojem, jenž si za oběť vzal skoro celý zbytek země. V rámci tohoto uspořádání mají dnes Kunové vlastní policii, zatímco ta státní panamská do Kuna Yala nesmí vstoupit (a honit kolumbijské drogové pašeráky, kteří občas výsostné vody Kuna Yala používají pro přepravu svého kontrabandu. Kunové do Panamy přišli teprve relativně nedávno, až po španělské invazi, kdy byli vytlačeni z kolumbijských kopců a uchýlili se právě na souostroví San Blas. Ačkoliv souostroví sestává z celkem 365 ostrovů, Kunové se očividně rádi tulí a ostrovů obývají jen hrstku. Tam, kde se ale rozhodli usadit, to ale stojí za to - miniaturní ostrůvky (o průměru sto, dvě stě metrů), jsou zastavěné do posledního centimetru, takže tyto ostrůvky připomínají přecpané středověké město (není takový rozdíl mezi výstavbou na ostrově nebo za městskými hradbami) nebo přecpaný indický slum. Ženy tohoto kmene jsou na první pohled rozpoznatelné svým zářivě barevným oblečením. Protože polovina Kunů dnes žije na pevnině, jal jsem se včera shánět jejich fotky do města...


...a bránila mi při tom má vrozena stydlivost a neochota dělat z jiných lidí lovnou fotografickou zvěř.


Kunové žijící na ostrovech se zarputile snaží udržet své zvyklosti a tradiční způsob života. Nejedná se jen o oblečení žen, mezi ostrovy se stále jezdí ve vydlabaných kánoích, vesničané se mačkají v již zmíněných přecpaných vesnicích a podle vyprávění se dává obrovský důraz na rodinné vztahy a pomoc blízkým. Ve snaze zastavit úpadek a mizení zvyklostí dokonce Kunové před několika lety rozhodli, že pozemky a majetek v souostroví mohou vlastnit zase jen Kunové a promptně vyvlastnili těch několik cizinců, co si tam užívalo sladkého života. Nyní se dokonce mluví o možném omezení turistického ruchu, který, ač odsunut na samostatné vybrané ostrovy, stále zasahuje do jejich tradic. Jinými slovy, Kunům se zatím podařilo vyhnout nástrahám civilizovaného "rozvoje," jak je geniálně shrnuje tento příběh.

Ani v tomto ráji není ale všechno perfektní. Při pohledu na množství malých dětí pobíhajících po ostrovech si člověk opravdu připadá jak v Indii = Kunové začínají mít problémy s přelidněním a tradiční zvyklosti, že se muž smí oženit a mít děti, jen když je může zabezpečit, už tak dobře nefungují. A ačkoliv se jí brání zuby nehty, civilizace se na ostrovy přece jen dostala v podobě odpadků - po dlouhá staletí byly veškeré odpadky biologického původu a jako takové se rozložily a brzy po nich nebylo ani stopy. Bohužel Kunům nikdo neřekl, že plastové láhve či obaly od sušenek už takto zázračně nezmizí, a tak jsou některé obydlené ostrovy dnes obsypané odpadky, kterých se vesničané nemají jak zbavit. I na to se prý snad pracuje.Většina ostrovů je buď naprosto neosídlená nebo se na nich nachází pár chýší. A v některých těchto chýších se smí ubytovat turisté (ne však ve všech, i tady panuje přísná regulace).

Do Kuna Yala jsem se vydal v neděli ráno. Ve tři čtvrtě na pět mě vyzvedl džíp, jenž jsem si předchozího dne zařídil v jednom místním hostelu, a na rozdíl od skoro všeho ostatního v této zemi přijel na čas. Když jsem dolu seběhl v 4:48, řidič už nervózně stepoval před budovou a chystal se mi volat. V pět jsme nabrali dalších pět turistů a vyrazili jsme vstříc novým dobrodružstvím. Až do minulého roku byl San Blas autem praktický nedostupný - cesta byla v tak žalostném stavu, že jediným zaručeným způsobem, jak se na ostrovy dostat, bylo letět z Panamy. Sto dvacet dolarů za zpáteční letenku na cestu trvající třicet minut si nemohl dovolit jen tak každý, ale 50 dolarů za džíp už se dalo zkousnout, ač se za tak krátkou cestu jednalo o cenu vydřidušskou a já jsem celou dobu meditoval, jak to zařídit, abych se stal řidičem jednoho takového vozidla. Cesta nám trvala dvě hodiny, silnice už byla téměř v celém úseku v perfektním stavu, až na překonání jedné říčky, nad kterou už ale stavěli most. K moři jsme dorazili brzy. Po příjezdu následovala lekce v totální dezorganizaci, kdy jsme nejdřív čekali v autě na loď, pak jsme čekali venku na loď a nakonec jsme čekali na lodi a když už jsme čekali asi tři a půl hodiny, donutili jsme "kapitána", aby konečně vyrazil a nečekal na nějaké imaginární turisty, kteří prý také měli dorazit z Města. Moře bylo nepříjemně rozhoupané a byli jsme promočení na kost, naštěstí systém přepravy byl promyšlený, takže nám veškeré věci zabalili do igelitových pytlů. Navíc v této oblasti Karibiku je neuvěřitelně nevyzpytatelné počasí, skoro každý den aspoň chvíli prší a na obloze se honí mraky. Na druhou strany každý den také vysvitne sluníčko, takže to má k českému prázdninovému počasí hodně daleko.


Investice do přepravy však rozhodně stála za to. Náš tropický ostrov měl asi 60 metrů na šířku a tak 250 na délku, název ubytování "Robinson's" nebyl tedy úplně zcestný.


Ubytování bylo v bambusových chýších přímo na pláži - ono tedy všechno na ostrově bylo "přímo na pláži", v noci jsem na posteli slyšel zvuk moře z obou dvou stran ostrova, vytvářelo jakýsi stereo efekt. V chýších byly jen postele, podlaha z písku, žádné světlo, elektřina z generátoru se v podobě žárovky vyskytovala jen v jídelním koutku.


Tento návrat k přírodě způsobil, že veškeré turistické osazenstvo - těch pár duší, co se společně se mnou snažily nasát tu krásu - chodilo spát velmi brzy (co také dělat, když po setmění v půl sedmé nastává tropická noc) zatímco ráno v půl sedmé se ostrov hemžil aktivitou. Já jsem naprosto propadl Stiegu Larssonovi a ráno jsem již o půl šesté čekal na první ranní paprsky, abych mohl pokračovat v četbě. Ostatní byli lehce perplex z mé schopnosti číst si za jakýchkoliv podmínek a vyhýbat se společenskému kontaktu. Kdo ty knihy četl, ví, o čem mluvím.


Z čtení = a z houpací sítě - mě vytrhl jen jeden odpolední výlet na třicet minut vzdálený další ostrov, u kterého byl potopený vrak jakési lodi. Kus vraku vyčuhoval z vody, v podvodní části se honily pestrobarevné ryby. Všude okolo byly vidět maličké ostrovy, trčící z vody jako jednohubky na talíři.


Rytmus dne určoval přísun jídla - vzpomněl jsem si na své táborové dny (když se zatáhlo, podobnost se ještě zesílila), protože i tady jsme se všichni shromáždili v jídelně a čekali, co nám přistane na talíři. Naštěstí to nejlevnější jídlo, jež nám pan Robinson mohlnabídnout, měl hned od vedle: vylovené z moře. Každý den k obědu a večeři nám naservíroval čerstvě vylovenou rybu. To, za co se v Panamě musí slušně zaplatit, nám tady přistálo na talíři v rámci 20 dolarů, jež jsem denně platil za jídlo a ubytování. Může se mi někdo divit, třeba při pohledu na další fotky, že jsem místo plánovaných dvou dní v San Blas zůstal dny čtyři?
.

Boquete

Ve středu ráno jsem se ještě před svítáním vydrápal z postele, že vyrazím na pláž a rozhodnu se, zda zůstanu u moře ještě nějaký ten den. Dilema za mě vyřešilo počasí: lilo jak z konve, navíc podle předpovědi mělo pršet až do pátku a v okamžiku, kdy mi došlo čtivo, by my jediné rozptýlení poskytovalo už jen reggae. Pryč. V půl deváté jsem nasedl do autobusu a mířil jsem zpět k panamské hranici. Tentokráte celá razítková anabáze trvala hodinu, jak říká můj dědeček, pánbůh dal čas a o kvaltu se nezmínil. Pak už šlo vše jako na drátkách, takže už v jednu (tentokráte panamského času, který je před Kostarikou o hodinu napřed) jsem seděl v minibusu, jenž se vydal na čtyřhodinovou cestu přes neuvěřitelně zelené kopce centrální Kordiléry do města David. Tam jsem přestoupil na nemesis svých kolen a zamířil do horského městečka Boquete.


Jak píše Lonely Planet, Boquete bylo až do roku 2004 nerozvinutou oázou klidu a pohody, pak ho však jakýsi americký časopis zařadil mezi pět nejlepších míst pro odchod do důchodu, což způsobilo invazi penzistů ze severu. Dnes jsou stráně obce ležící ve výšce asi 1000 metrů nad mořem, kde fouká příjemný chladný vzduch a dá se tam na rozdíl od jiných částí Panamy bez problémů a bez pocení dýchat, posety spousty baráčků, vilek a haciend. Ale což. Když jsem se tam před sedmou doplížil, byl jsem rád, že mnou vyhlídnutý hostel měl volno - ukořistil jsem poslední postel.


Hostel Mamallena byl otevřený teprve na konci prosince a je to mladší bratříček hostelu tady ve městě. Majitelé si dali záležet: v pokojích jsou jen dvě palandy, prostorná kuchyně je vybavená naprosto vším, v recepci jsou nové počítače a obývacímu pokoji před pohodlnými gauči vévodí velká televize, kde projíždějící turisté mohou zhlédnout jeden z desítek filmů, jež jsou v hostelu zdarma k zapůjčení. K tomu se navíc po hostelu povaluje několik šanonů s popisy věcí, jež se v Boquete dají dělat, v recepci jsou k nahlédnutí turistické průvodce a každé ráno si každý může zdarma udělat palačinek až do sytosti. Káva je připravena celý den. Připočtěte k tomu velmi příjemnou slečnu za recepcí a ještě příjemnějšího majitele a za 11 dolarů za noc to není vůbec špatné. Nebo, jak uvádí cedule u dveří: poplatek za použití internetu je 11 dolarů, k čemuž dostanete postel a palačinky zdarma.


Miguel, majitel hostelu, bohužel zbořil mou teorii, že ve střední Americe na Čechy nenarazím (tedy co z té teorie zbylo po šoku v Kostarice). Asi před měsícem tam prý měli skupinu 14 spoluobčanů s průvodcem, kteří, jak prohlásila slečna na recepci, neuměli ani anglicky ani španělsky, takže s nima byla těžká domluva. Mě naopak typovali na Izraelce, jichž jsou tam mraky, takže jsem stejně jako v Indii narazil na nápisy v hebrejštině a navíc na tuto kavárnu.


Hlavním tahákem Boquete je možnost vystoupit na přes 3000 metrů vysokou sopku Baru, na níž se lidé vydávají o půlnoci, aby dorazili zrána zrovna před východem slunce. Při pomyšlení, jaká bude nahoře zima, jsem si výlet s klidným svědomím odpustil a ve čtvrtek ráno jsem se vydal potulovat se po okolí městečka. Celá oblast je proslulá pěstováním kávy - jelikož ji nepiju, odpustil jsem si i oficiální prohlídku plantáže a spokojil se jen s krátkým výletem do přírody. Po pár hodinách toulání mě to ale omrzelo (od půl osmé do jedné jsem musel ujít tak 25 kilometrů, což možná vysvětluje mou únavu), takže jsem si došel do hotelu pro batoh, přešel přes náměstí k "terminálu" autobusů...


...dojel zpět do města David, kde jsem si koupil lístek do Panamy. Tentokrát mi štěstí přálo. Autobus byl luxusní nejen zvenku...


...a navíc mi průvodčí řekl, že místa na lístcích nejsou závazná a posadit se můžeme kdekoliv. Zvolil jsem královské místo v druhém patře vepředu, odkud jsem měl patřičný rozhled na krajinu.


Společnost mi dělal Carlton, Američan cestující střední Amerikou, který si mě získal tím, že na začátku cesty dojel na kole z Washingtonu D.C. až někam do Texasu. Když na mou otázku, kde bude spát, odpověděl, že zatím neví, nabídl jsem mu matraci u sebe v pokoji, jejíž služeb využil dvě noci po sobě. Výlet jsem zakončil improvizovaným couchsurfingem. Nohy mě zas svrbí dál, zítra ráno vyrážím na sever do Karibiku, vstříc dalším dobrodružstvím, za indiány kmene Kuna.