Indie jako přetížení smyslů

První příspěvek byl ve znamení celkového ohromení Indií a povrchního popsání věcí, které po výstupu z letadla zaútočily na mé smysly. Tentokrát musím konstatovat, že cesta po Indii vede k totálnímu přetížení smyslů - nijak jinak se asi pocity z této země popsat nedají. Co přesně znamená přetížení smyslů? V okamžiku, kdy člověk přijde do jakéholkoli, začnou se na něj valit smyslové vjemy a Indie zaútočí na jeho zrak, chuť, sluch, čich a hmat. Na ulici je úpně všechno - muži a ženy, staří a mladí, vyhublí a tlustí, chudí a bohatí - ti ve svých drahých autech, s kterými kontrastují všudypřítomné rikšy nebo motorky, na kterých jezdí celé rodiny a na kterých mnohé ženy sedí ze strany a bez držení, na ulici jsou prodavači všeho možného a nemožného obchody, restaurace, čistírny bot, na ulici se jí, spí, žije - třeba ve slumech, z kterých je těžko u srdce, raduje se, truchlí, žebrá, na ulici se všechno hýbe ale protože je toho všude tak strašně moc, tak jako by všechno bylo statické - prostě takové mraveniště, jiný příměr neexistuje.

První je samozřejmě zahlcen zrak - oči přecházejí z neustálých kontrastů. Asi největším je rozdíl mezi všudypřítomnou špínou a bordelem (pořád jsem ve své západní bláhovosti hledal třeba odpadkový koš) a nádherně oblečenými ženami. Sárí, jejich tradiční oblečení, jsou vyvedena snad ve všech představitelných barvách a z pohledu na ně přechází zrak. Díky nim jsou ulice barevné, až zářive, protože ženy své oblečení mají vždycky v perfektní čistotě. Nechápu, jak je to možné. A zírám a zírám a zírám, protože tolik barev pohromadě jsem ještě neviděl. Při pohledu na valící se davy lidí, rikš, motorek a aut mám chvílemi pocit, zda nehalucinuju. Něco takového není snad možné. Írán proti tomu působí jako poklidná monotónní země (kterou vlastně tak trochu je), z New Yorku se stává oddechový park, pohyb na Manhattanu je najednou klidnou, uspořádanou, jednotvárnou pohodou. Tohle přede mnou se děje. To je Indie.

Následuje sluch. Všude je samozřejmě otřesný randál, kravál a virvál, takže pokud nebohému turistovi vypadnou oči z důlků, je dost možné, že si mu do nich zalezou uši. Kromě hluku přetížení sluchu napomáhá i zmatení jazyků - v oblasti, kde cestujeme, se mluví jazykem marati, který je vzdáleně podobný hindi. Indové sice mají umět anglicky, praxe je však jiná, většinou tedy zůstáváme na úrovni smlouvání o cenu. Pokud anglicky mluví, nerozumím dost často jejich přízvuku. Oblíbená otázka je samozřejmě odkud jsme - z Česka znají Škodovky, na ulicích jezdí hodně Octavií - každou chvíli nějakou zahlédnu. Sluchu nepomáhá ani to, že člověkovi pořád někdo něco nabízí. Neustále. Na ulici není chvilka pokoje. Rikša. Banány. Cetky. Voda. Kokos. Rikša. Rikša. Rikša. Banány. Knížky. Autobus. Rikša. Autobus. Rikša. Cetky. Sušenky. Chipsy. Rikša. Cokoliv, na čem člověk spočine pohledem. Rikša. Cetky. Rikša. Pořád a pořád a pořád. Popřípadě na člověka někdo pokříkuje. Nebo mu nabízí rikšu. A další rikšu. Nebo cetky. Nebo se ho ptá, odkud je. Nebo mu nabízí rikšu. Where are you from? Want a rikshaw? Where are you going? Want a rikshaw? Where are you from? Where are you going? (U každého slova zpíváme, aby to znělo indicky). Where are you going? Want a rikshaw? What is your name? Where are you going? Want a rikshaw?

Čich není nijak ušetřen tohoto obrovského smyslového náporu. O smradu ve městěch byla již řeč minule, vyskytuje se i jinde, přibyl k němu bohužel i sice ne tak silný, přesto ale nepříjemný zápach z mého trička. Co má člověk v tom vedru dělat, že. Ve městech je kvůli splodinám z rikš a aut cítit benzín a výfukové plyny vytváří dusivé aroma. V neděli večer, zatímco jsme čekali na auto zpátky do školy - nakonec měl řidič jen hodinové zpoždění - jsem si říkal, že ten Teherán zas nebyl až tak špatný.

K hmatu můžu přiřadit i zkušenost mé zadnice, která si během dvouhodinové cesty lokálním autobusem bez jakéhokoliv odpružení po rozbité indické silnici na tvrdém sedadle užila své. Nebo také tahání za ruku malými žebrajícími dětmi. Ani silné dávky mého nejdrsnějšího cynismu nezabráníly tomu, aby se mi nedělalo skoro fyzicky špatně. Musím to přestat tolik prožívat. Ale ty děti mě budou děsit pořád - zvlášť protože jsou tak neodbytné.

Zatím nejvíce nevyužitým smyslem zůstává chuť. Jen zatím. Protože nabídka různorodých jídel je v Indii bezedná a chystám se ji pořádně využít. Zatím jím jen ve školní jídelně, která vaří celkem slušně a v sobotu jsem se odvážil do jedné restaurace doporučené v Lonely Planet. Jinak jsem z hrůzy z všech možných nákaz a problémů jedl dva dny jen bramborové lupínky a banány. To už se ale opakovat nebude - v Indii je spousta vegetariánů a tomu se přizpůsobila i místní kuchyně. Vlastně sobotní restaurace byla také jen vegetariánská - takže i když jsem absolutně netušil, co znamenají jména pokrmů na jídelním lístku, nemusel jsem mít žádné obavy. Pro zvídavé - za dvě hlavní jídla, kopec rýže navíc, chleba, tři Fanty, lassi (mléčný nápoj) jsme dohromady dali 5 dolarů. Pro člověka mé nemasožravé nátury země zaslíbená. Tedy téměř - na koření si teprve zvykám a samosu, kterou jsem si koupil v neděli večer, jsem prostě nebyl fyzicky schopen dojíst, ač jsem se přesvědčoval o nutnosti zvyknout si na místní stravu seč mi síly stačily.

Toto jsou tedy mé přetížené smysly, které teď nechávám znovu odpočívat na poklidném školním kampusu. Musím se k něčemu přiznat - v neděli večer, když jsme dorazili zpátky do města Pune, jsem již ze všeho byl tak popletený a přesycený, že zatímco Abby šla ulicí a hledala obchod, já jsem s obtížemi pochodoval za ní, nechápaje, co se to kolem mne děje, a div jsem se jí nedržel za ruku. Kdyby se mi ztratila, snad bych tam musel zůstat stát na místě a čekat až se mi aspoň částečně navrátí schopnost orientace a pohybu po městě. Všechny ty rozličné smyslové vjemy přehltily můj mozek a já jsem, jako můj starý počítač když se v něm snažím otevřít pdfko, nebyl schopen činnosti.

Cesta domů proběhla v pohodě. Na silnici jsme potkali slona - přidal jsem ho do sbírky zvířat spatřených z autobusu o víkendu - psi, prasata, krávy, voli (táhnoucí povozy), opice a velbloudi. O tom, co jsem o víkendu dělal, až příště. Nějak mi to smyslové přesycení zahltilo tento příspěvek a ze zamýšleného úvodu se stal celý post. Stejně je mi jasné, že žádná slova přesně nevystihnou, co zde člověk spatří. Kdosi prohlásil, že Indie je víc než součet svých částí. Indické smyslové přetížení je víc, než souhrn přetížení jednotlivých smyslů.

První postřehy a dojmy z Indie

Před každou dlouhou cestou je nejdůležitější dobře se vybavit knihami, protože kniha toť nejlepší přítel člověka. V Indii sice žije potenciálních lidských přátel více než miliarda, já jsem ale zůstal konzervativní a využil služeb jednoho krásného Oxfordského knihkupectví. Těch mých 7 ubohých knížek pořád může těžko konkurovat sbírce Abby, která ve své indické miniknihovně má asi 40 exemplářů. Ale popořádku.

Cesta do Bombaje (dříve Bombay, dnes Mumbai) proběhla bezproblémově, Air India se osvědčily, pilot byl Brit, turista sedící vedle mě též a zmatení z nesrozumitelné angličtiny tudíž začalo až na letišti. Po vyplnění 3 bumážek a úspěšném znovunabytí své tašky jsem rychle našel řidiče, kterého pro mne ze své školy poslala Abby. Zaplať pánbůh za něj. Venku bylo údajně 29 stupňů - o půlnoci místního času - ale díky vlhkosti jsem si připadal jak v přetopeném skleníku. Okolo půl jedné začala více než tří hodinová cesta z Bombaje. Hned po vyjetí z letiště mě omráčilo to, o čem jsem tolik slyšel, ale co jsem do té doby nikde nezažil - neuvěritelný bordel, smrad a chaos. Ve vzduchu byl prach a kouř, chvílemi jsme zase měl pocit, že dálnice půlí veřejné latríny. A jaká to byla dálnice - víc pruhů sice měla, ale každou chvíli byla přerušena různými výkopy, hromady suti a předěly, což řidiči umožńovalo v jinak rovném terénu auto dostat do pohybu připomínající spíše horskou dráhu. Do toho se v provozu motaly motorové rikši a každou chvíli se skokem pod kola aut snažil ukončit svůj život nějaký Ind, který už se na tu hrůzu nemohl dívat.

Když jsme se vymotali z té hrůzné metropole, situace se zlepšila, dálnice přišla o výmoly a po projetí mýtnou branou už působila i dost civilizovaně. Po ní jsme dojeli do města Pune, z kterého je to už jen asi dvacet minut do Mahindra United World College of India, kde se teď nalézám. Silnice sem vede krásná, asfalt jedna radost, jen mě trošku znepokojovalo, že řidič si očividně ne úplně uvědomoval, že ty dva pruhy silnice už nejsou na dálnici a provoz je tedy obousměrný. Přesto se neochvějně držel v pravém pruhu (v Indii se po vzoru Británie jezdí na levo), což nebylo vzhledem ke klikatosti cesty úplně ideální. Kvůli těm pár autům, co jsme v protisměru míjeli, si vždy přejel do leva, aby se pak znovu vrátil ke svému pravicovému předsevzetí.

Dnešní den jsem strávil studiem knihovny Abby a prohlídkou kampusu. Ten se nalézá na vrcholu kopce uvnitř relativně neobydleného údolí, uprostřed vlastní biorezervace. Škola je asi deset let stará, studuje v ní 200 studentů z 65 zemí celého světa - poslední dva roky střední školy. Kampu byl postaven někým, kdo přemýšlel o tom, co dělá, takže nízké budový jsou vyvedeny z kamene, který naprosto zaniká v tropické vegetaci a budovy tak splývají s přirodou. Velmi příjemné slunečné počasí přímo láká k využití školního bazénu. Školní jídelna zase vaří jídlo, které si zatím s mým zažívacím ústrojím rozumí. Panuje tu taková koloniální idylka. S drsnou realitou se setkám až o víkendu, kdy vyrazíme do milionového Pune.

Jen jedna věc mě v této zemi naprosto děsí a už asi děsit nepřestane: zoufale podvyživení lidé a následné fyzické rozdíly mezi obvyvateli. Je mi nevolno, když vidím vyzáblé chlapy měřící sotva metr padesát, proti kterým jsem já tlouštík. Chvílema se divím, jak vůbec mohou vykonávat nějakou práci - a samozřejmě vykonávají tu nejnižší, tedy fyzicky nejnáročnější. Příliš to připomíná obrázky z koncentračních táborů, jiné srovnání mě bohužel nenapadá. Ještě zoufaleji to vypadá při srovnání s Indy, kteří dostali pořádně najíst - ti jsou "normální". Rozdíl v bohatství se tak tady pozná už podle vzhledu a pěkný pohled to opravdu není. Včera na letišti u výdeje zavazadel právě jeden takový "vyzáblík" vláčel kufry hezky vyrostlého India navlečeného ve značkovém oblečení. Hrůza, řikal jsem si. Řidič, který mě vyzvedl, neměl body mass index ani o chlup větší.

O čtení knih na Harvardu aneb esej sentimentálně moralizující

Kdo dnes ještě čte knihy? A proč? V českém školství je kniha většinou pokládána za něco nepatřičného, snad dokonce škodlivého, zvídavější žáci se s ní setkávají ve volném čase či ji maximálně čtou při hodině pod lavicí. Jako zdroj informací či dokonce vědění a moudrosti však kniha nemá v systému založeném na memorování pouček a pozitivistických „fakt“ žádné podstatné místo. Knihou samozřejmě nemyslím učebnice, skripta, či všelijaké přehledy „v kostce.“ Jako knihu chápu romány, filosofická pojednání, sbírky esejů a vlastně všechno psané slovo, které neservíruje nějaké předžvýkané pravdy, jež si stačí zapamatovat, ale naopak nutí k zamyšlení a pokusu o interpretaci. Tento příspěvek je pak zamýšlen jako obhajoba čtení knih, toho velkého anachronismu minulých století, kterému s nástupem internetu, Google Books, společnosti zábavy a podobných lákadel hrozí ve století jednadvacátém pomalé vymření. Největším nepřítelem knih a bohatých myšlenek v nich ukrytých už nejsou ani tak různé inkvizice a totalitní režimy jako spíš naše lhostejnost a vše přehlušující touha se bavit, v kterých se intelektuální a kulturní výdobytky evropské civilizace rozpustí jako v postmoderním guláši. Na Harvardu, který v mnoha ohledech symbolizuje to nejlepší z amerického školství, takovýto apokalyptický stav ještě nenastal.

S trochou přehánění by se dalo říci, že v americkém vzdělávacím systému je kniha – s veškerými svými rozpory a neurčitostmi – vším, zatímco údaje a fakta v tom smyslu, jak jsme se je učili chápat a používat my, jsou až druhotné. To platí především pro americké střední školy, kde na hodinách literatury žáci za semestr přečtou a důkladně rozeberou několik vybraných děl. Výuka se často odehrává bez jakéhokoliv kontextu, kdy na životě autora nezáleží, historická fakta si přece můžeme najít v díle samotném a víc nepotřebujeme. Díky tomuto přístupu si studenti osvojí dovednosti pro kritické myšlení a rozbor textů. Z pohledu českého systému však vypadají jako nevzdělaní neandrtálci: „umějí o díle napsat hezký esej, k čemu jim to však je, když ani netuší, kdo je jeho autorem.“ Američan se naopak zeptá: „možná víte spoustu detailů o životě Jana Nerudy, dokážete však rozebrat aspoň jednu Malostranskou povídku? Četli jste ji vůbec?“ Český student, pokud nemá vzácně osvíceného pedagoga, jen nechápavě krčí rameny.

Výuka literatury – a totéž co pro literaturu platí i pro další humanitní obory jako filosofie či dějepis – ale nemusí být zredukována na výběr mezi znalostí velkého množství naprosto nepoužitelných fakt, která nemají žádné opodstatnění pro svou existenci a myšlení studentů nijak nerozvíjejí, na straně jedné a důrazem na praktické dovednosti na straně druhé, kdy studentům chybí jakýkoliv elementární kontext. Oba přístupy se samozřejmě dají zkombinovat a americké univerzity jsou toho nejlepším příkladem. Nebo vlastně byly, protože v současnosti většina Američanů již na čtení a přemýšlení nemá čas a raději touží vystudovat několik kurzů marketingu či účetnictví. Několik škol – a patří mezi ně i Harvard – se však i nadále tvrdošíjně drží staromódní struktury bakalářského studia.

V angličtině se tento systém nazývá „liberal arts,“ v češtině potom svobodná umění, a přímo se vztahuje k antickému způsobu výuky svobodného člověka. Svobodná umění mají za cíl rozvinout lidské schopnosti a dovednosti ve všech směrech, posunout horizonty našeho vědění a chápání, pomoci nám, řečeno mottem Harvardu, „růst v moudrosti.“ Tento důraz na osobní rozvoj se neslučuje se studiem specifických oborů, a proto Američané mohou začít studovat práva či medicínu až teprve po absolvování čtyřletého bakalářského studia. Mnohé univerzity teď sice nabízejí programy jako management či účetnictví už i pro bakalářský cyklus, na Harvardu kurzy účetnictví pro bakaláře neexistují.

Na školách s „liberal arts“ programem se studentům dává velká svoboda ve výběru předmětů. Každý student si vybírá svůj obor, na který se zaměří – což může být dějepis, literatura, filosofie, ale také ekonomie, politické vědy, matematika, fyzika, chemie, či biologie a mnoho dalších – ale ve svém oboru musí „odstudovat“ nanejvýš jen polovinu z celkového množství absolvovaných předmětů. Proto někteří studují najednou třeba dějepis a literaturu, ekonomii a politické vědy, ale výjimkou není ani matematika a filosofie. Samozřejmě pokud někdo chce všechny své „kredity“ spotřebovat na jeden obor, má tu možnost, ale většina studentů se naopak snaží vyzkoušet různé disciplíny. Navíc samotná škola je nutí rozšířit si obzory a každý student má povinnost vybrat si několik kurzů v oblastech, které jsou nejvíc vzdálené jeho zaměření: studenti humanitních věd tak musí absolvovat dva kurzy přírodních věd a několik kurzů věd sociálních a naopak student biologie musí projít několika kurzy literatury, dějepisu a filosofie. Absolvování kurzu literatury je dokonce povinné pro přihlášku na medicínu, která od budoucích doktorů očekává, že dokážou přečíst knihu. Stejný výkon univerzita požaduje od ďábelsky chytrých ale interakce s normálními smrtelníky neschopných matematiků, zvídavých biologů a ostatních příznivců věd. Ti všichni musí být během studia vystaveni knihám, musí se s nimi poprat a musí být schopni na základě jejich podnětů sepsat samostatnou práci. Ať si tedy člověk studuje, co chce, a knihám se vyhýbá jako spousta mých spolužáků, nakonec jim stejně neunikne.

Proto základem každého kurzu v humanitních a sociálních vědách je „reading list,“ neboli seznam četby, který v mnoha případech hraje rozhodující roli při výběru kurzů. Číst týdně tisíc stránek se sice dá, ale člověku pak nezbývá čas na nic jiného, a tak se studenti snaží své kurzy vybalancovat, aby čtení nebylo příliš. Platí totiž, že se učíme jen o autorech a myšlenkách, s kterými jsme schopni se seznámit přímo. V populárním kurzu o americké literatuře 20. století se rozebírá jeden autor týdně. Každá kniha má 300-500 stránek, kterými se studenti musí bezpodmínečně prokousat, protože jinak se nemohou účastnit diskuse o díle a zejména nemohou psát eseje. Eseje se musí v kurzu napsat tři a každá vyžaduje znalost detailů v dané knize – kdo by jen shrnul děj, se zlou by se potázal. Navíc profesor v závěrečné zkoušce testuje znalost všech knih. Kurzy filosofie či dějepisu na Harvardu taktéž jdou přímo k pramenům a profesoři často jen dodávají kontext, zatímco od studentů se vyžaduje, aby si argumenty v literatuře našli sami a pak se s nimi poprali v esejích. Učebnice až na velmi řídké výjimky neexistují – studenti získávají jen různé pohledy na věc, celkový obrázek si každý musí utvořit sám. Jak už jsem zmínil, důraz se klade na individuální pochopení, kreativitu při práci s prameny a schopnost kriticky zhodnotit dané argumenty.

Také díky tomuto přístupu se mnohé knihy, jež na první pohled nanejvýš budí dojem posvátné úcty a poté už jen lhostejnost, najednou stávají živými texty, které fascinují další a další generace čtenářů a poskytují základ jejich dalšímu rozvoji. Ať už jde o Homérovu Iliadu a Odyseu, Platónovu Ústavu, Hamleta a jiná další klasická díla evropské kultury a vzdělanosti či díla nedávnější, každý rok noví studenti začínají objevovat jejich uměleckou krásu, myšlenkovou hloubku a rafinovanost a třeba i jejich vnitřní protikladnost, která je vlastní jak těmto dílům, tak i takzvané lidské přirozenosti. V tomto pojetí kniha neobsahuje nějaké předem profesorem vybrané množství fakt, které se každý žák má naučit – samozřejmě, všichni bychom měli vědět, že Platón byl žákem Sokrata a učitelem Aristotela a že Ústava je mnohými pokládána za odpudivý příklad totalitního sociálního inženýrství. Takovýto „telefonní seznam“ základních „údajů“ určených pro zapamatování při testu student většinou zapomene snad ještě rychleji než online-status svých přátel. Hlavně však bude ochuzen o zážitek z textu, který je významově nesmírně bohatý, vzpírá se jakémukoliv jednoduchému shrnutí a nabízí množství – někdy navzájem protichůdných – interpretací. Kdo rozhodne, jaká interpretace je správná? Může snad jakýkoliv učitel z pozice své autority vyřešit problém, nad nímž si už více než dvě milénia lámou hlavy generace myslitelů a akademiků? Nakonec si každý musí udělat obrázek sám. To neplatí jen pro Platóna, ale snad pro každé dílo s jakoukoliv uměleckou a myšlenkovou hodnotou: předpřipravené pravdy a jednoduchá shrnutí a generalizace se při četbě rozpadají a objevují se celé vrstvy významů, které nám byly v dějinách literatury či filosofie v kostce skryty. Kritický způsob čtení je svým způsobem vlastní každému, kdo kdy něco přečetl. Zvláštnost „liberal arts“ však spočívá v důrazu na hledání problémů a kritiku nekonzistentních argumentů místo snahy studentovi naservírovat lehce stravitelné „pravdy“.

K čemu ale tento mnou omílaný důraz na osobní názor vlastně je? Kromě potěšení, jež nám čtení knih skýtá, jde hlavně o osobní rozvoj. Z osobního rozvoje se stala mantra všech možných příruček a návodů na úspěch v profesním i osobním životě. Já mám však na mysli klasický smysl tohoto termínu, kdy ještě nebyl kontaminován duchem komerce. komerčními významy. Čtení knih nám primárně nepomáhá dosáhnout nějakého jasně definovaného cíle. Četbou začínáme chápat souvislosti světa okolo sebe, poznáváme zkušenosti lidí v jiných zemích či dobách a hlavně se dobíráme odpovědi na otázku, kdo jsme.

Zmiňovat politiku v ódě na knihy může znít jako svatokrádež, ale není lepšího příkladu pro tyto úvahy než životní cesta nového amerického prezidenta Baracka Obamy. Ať už si o něm myslíme cokoliv, Obamův vzestup je nerozlučně spjat s knihami. Nejdříve jich spoustu přečetl, aby mu pomohly najít jeho identitu a následně se sám stal veleúspěšným autorem dvou děl. Jako dítě bělošské matky a černošského otce z Keni se Obama od mládí snažil najít své místo ve společnosti. Na této cestě ho provázeli jak klasici světové literatury jako například Shakespeare, Nietzsche, či Bible, tak i klasici američtí, jako Ralph Ellison,W.E.B Du Bois či Richard Wright, kteří přímo pojednávají o černošské zkušenosti v USA. Četba Obamovi pomohla nejen objevit a vyjasnit si, kým je, ale vybavila ho i širokým rozhledem o společenských problémech a konečně mu pomohla vylepšit jeho již tak výjimečný řečnický talent. Při své snaze najít a definovat sama sebe Obama ve věku svých třiceti dvou let poté, co se jako první černoch stal předsedou prestižního studentského časopisu Harvard Law Review, napsal své první paměti. I když kniha „Dreams from My Father“ (Sny od mého otce) na počátku devadesátých let zapadla, Obama v ní ukázal svůj mimořádně hluboký způsob myšlení a neustávající touhu dobrat se pravdy, ať již šlo o jeho rodinu, sebe sama, nebo celou společnost. Obamova druhá kniha, „The Audacity of Hope“ (Smělost naděje), kde obšírně rozebírá problémy Ameriky na přelomu tisíciletí, se již stala bestsellerem a vyjevila celý obrovský záběr Obamova intelektu.

Zbytek, řečeno s klasikem, je historie. Ale i v té nám již dobře známé a donekonečna opakované historii je potřeba zmínit, že i během psychicky a fyzicky náročné předvolební kampaně si Obama našel čas na četbu a novináři ho několikrát zachytili, jak vystupuje z letadla či auta s rozečtenou knihou v ruce. Knihy ho budou jistě provázet i v Bílém domě – když člověk jednou pozná jejich magickou moc, už se od nich nemůže odloučit. Abychom ale do jejich světa pronikli, je přece jen lepší mít nějakého průvodce či aspoň uvaděče. Knihy spolu mluví, odkazují na sebe a častokrát odkryjí své nejhlubší myšlenky a nejkrásnější postřehy jen vzdělanějším a zkušenějším čtenářům. Takovým čtenářem se samozřejmě může stát každý, ale čím víc k tomu pomáhá škola, tím lépe. Když už v ní student musí trávit čas, proč ho nevyužít efektivně? Harvard se této logiky naštěstí drží. I když mi možná v budoucí práci budou nakonec chybět kurzy účetnictví a na amerického prezidenta to také nedotáhnu, zážitky a rozšířené obzory, jež jsem četbou získal, mi už nikdo nevezme. Ani vám ne.

A vítězem soutěže o obskurní kurz roku se stává…

Na počátku minulého semestru jsem si smlsl na kurzu o sexu v literatuře. Tentokrát se mi žádnou podobnou lahůdku objevit nepodařilo, ale vzpomněl jsem si na asi nejpraštěnější kurz, o kterém jsem kdy slyšel a který se na podzim dočkal už své druhé sezóny. Katedra „VES“ – visual and environmental studies – bůh ví, proč jsou filmy nacpány do jednoho pytle s environmentálními studii – tak tato katedra, proslulá kurzy navštěvovanými místními hipíky, nabízí kurz „loitering“, do češtiny nejlépe snad přeloženo jako „poflakování se.“ Pro zvídavé popis kurzu vysvětluje: „studenti se budou vyskytovat v blízkosti objektů a budou tvořit díla jako odezvu na tyto objekty.“ Nevím, představuju si to jako dlouhé čekání na letišti, po kterém najednou člověka napadne vzít si štětec a namalovat obrázek smějících se svišťů, či něco podobně absurdního. Na poflakování nic podle mě nemá, ani můj druhý oblíbenec – kulturní historie banánu. Vzhledem k tomu, jak významnou roli banány hrály v dějinách mnoha Latinsko amerických států, je to téma přímo chvályhodné, možná i ve výsledku poučnější, než zvláštní obsese, jež zasáhla katedru dějepisu. V jednom z minulých semestrů nabízeli Křesťanskou revoluci, Americkou revoluci, Francouzskou revoluci, Darwinovu revoluci, Kubánskou revoluci a Kulturní revoluci. Na to, že Harvard je jedna z nejusedlejších institucí v západní civilizaci a jeho studenti se stávají úspěšnými pokračovateli establishmentu, bylo těch revolucí až moc. Ten opravdu revoluční kurz bylo tedy teprve poflakování se.

Dodatek k předchozímu příspěvku

K předchozí meditaci o finančních potížích univerzit se váže i lehce obskurní fakt, který však ve výsledku má pro mnohé lidi dalekosáhlé důsledky. Obzvláště velkým problémem během současné krize je totiž správa nedávno ustavených fondů. Podle zákonů mnoha států – včetně Massachusetts – nesmí být z fondu nikdy čerpány peníze pod jeho počáteční hodnotu. Proto pokud někdo věnoval řekněme milion dolarů a v posledních letech byl přírůstek řekněme deset procent ročně, tak využití padesáti tisíc bylo bezproblémové. V okamžiku, kdy fondy ztratily i třeba více než třicet procent však dochází k poklesu jejich hodnoty pod onu klíčovou cifru daru. A proto se na peníze nemůže vůbec sáhnout, nemohou se nijak využívat, a instituce musí čekat a doufat, že se trhy brzo odrazí ode dna a hodnota portfolia zase začne růst. Protože však toto období může trvat jakkoliv dlouho a chod mnohých pracovišť začíná být paralyzován, začíná se mluvit o změně zákona. Ta by pomohla i Centru pro střední východ, kde působí i Ondra a které mu muselo zrušit jeho konferenci o roce 79 v islámském světě právě z toho důvodu, že peníze se přes noc vypařily a na ty, které zbyly, se nesmí sáhnout – celé centrum má teď potíže i se samotným provozem. Rychle se proto snaží vymyslet, jak alespoň část peněz vyvázat z přísných podmínek daných zákonem, protože legislativní proces se samozřejmě povleče. Proto se možná budou peníze vracet dárci a on je pak univerzitě obratem vrátí, tentokrát ale jako přímý peněžní dar. Univerzitním fondům taktéž neprospělo ani to, že investovala velké částky u podvodníka století - B. Madoffa.

Kafe a umění

Co má sbírka uměleckých děl na Brandeisově univerzitě společného s kávou na Harvardu? Obě padly za oběť ekonomické krizi. Zatímco ale zrušení každodenní ranní kávy zadarmo v naší budově humanitních studií znamená katastrofu jen pro těch několik zoufalců, kteří už v 9 ráno potřebují masivní dávku kofeinu, rozhodnutí vedení Brandeisu zavřít své museum a galerii a rozprodat jejich exponáty vyvolalo vlnu rozhořčení. Dlouhá léta pracně budovaná sbírka, sestavená zejména z darů mecenášů, kteří tato díla chtěli dát k veřejnému užití, by měla být v nejbližší době rozprodána na aukcích a přesunout se do privátních sbírek. Univerzita si od příjmů z prodeje mnoha svých unikátních děl slibuje zalátání děr ve svém rozpočtu, krutě zasaženým současnými ekonomickými potížemi.

Brandeis není mezi americkými akademickými institucemi žádnou výjimkou, finanční potíže už pocítila každá univerzita, Harvard nevyjímaje. Nejakutnějším problémem je propad tzv. „endowment,“ což je souhrnný majetek školy, sestávající jak z nemovitostí a vybavení, tak i z rozličných peněžních fondů, jež byly v minulosti darovány na podporu specifického účelu. Tyto peníze sedí v bance tzv. navždy a smí se disponovat jen s jejich výnosy, což v době stabilního růstu zařizuje solidní příjem pro objekt mecenášovy podpory. V časech dramatických burzovních pádů se však tento systém zadrhl. Na hodnotě ztrácí vše a univerzity najednou mají o 20 až 30 procent méně prostředků než ještě před pěti měsíci. Ke klesající hodnotě majetku se také přidává pokles v hodnotě darů a zároveň zvyšujíc se nároky na finanční pomoc studentům, jejichž rodiny byly taktéž postiženy krizí. Harvardu sice stále zůstává „endowment“ okolo 25 miliard dolarů, ale protože spousta peněz je vázaná ke specifickému účelu a nesmí se s nimi libovolně disponovat, i zde najednou chybí desítky milionů dolarů v letošním rozpočtu. V příkladně byrokraticky logickém rozhodnutí bylo rozhodnuto zachovat vysoké platy profesorů – více než sto tisíc dolarů ročně - a pokusit se šetřit na platech již tak mizerně odměňovaných instruktorů, personálu a vůbec všech, kteří jsou na svých platech existenčně závislí. Šetřit se taktéž musí na kancelářských sponkách a teď naposled to odneslo i to nešťastné ranní kafe. V člověku trne, aby za chvíli nezačali rozdávat i toaletní papír na příděl.

Brandeis je v trošku jiné situaci. „Endowment“ se smrskl ze 712 na 545 milionů dolarů a univerzita má problémy se svým provozem. Proto se možná rozprodej sbírky v celkové hodnotě dosahující až 350 milionů jevil vedení školy jako ten správný krok. Prodej však nutně budí rozpaky. Je správné zbavit se ve jménu krátkodobých ekonomických problémů sbírky namáhavě shromážděné za dlouhá léta, nota bene když mnozí mecenáši explicitně počítali, že jejich díla zůstanou v rukách veřejně prospěšné instituce? I když jsou privátní, tak univerzity v USA vždy plní jakési veřejné poslání a dostávají dotace od federální vlády. Spravování muzeí a galerií je jedním takovým příkladem veřejně prospěšné činnosti univerzit – jako privátní instituce se univerzita – aspoň v teorii – dokáže o sbírky postarat lépe, nebo aspoň s větší oddaností a zájmem než nějaký byrokratický vládní moloch, ale na rozdíl od soukromých sběratelů si exponáty nesyslí někde v obýváku, ale zpřístupňuje je široké veřejnosti. Rozhodnutí rozprodat sbírku tuto symbiózu mezi veřejnou a soukromou sférou narušuje a ohrožuje její myšlenkové základy. Jak se asi bude rozhodovat sběratel umění, až bude chtít dát sbírku do dobrých rukou k veřejnému užitku? Bude vůbec nějaká středně velká univerzita jako Brandeis pro něj ještě někdy stoprocentně důvěryhodná? Možná se raději rozhodné darovat svá díla Harvardu, tak jako nedávno univerzitě daroval sbírku německého malířství 20. století v hodnotě sto milionů dolarů. Univerzita s díky dar přijala a exponáty putovaly do depozitářů, protože Harvard trpí akutním nedostatkem výstavních ploch a i depozitáře přetékají těmi nejvybranějšími díly světové kultury. Co se týče hromadění umění, najde Harvard ve světě asi jen málo konkurentů – nedivil bych se, kdyby nám přibylo i pár děl z Brandeisu. Zvláště teď, když bychom si díky úsporám na kafi mohli nějaké dovolit koupit.

Udržitelný týden v neudržitelném teple

Tenhle příspěvek už zde měl viset před několika týdny, vztahuje se totiž k velké slávě, která se ve škole udála u příležitosti přednášky jednoho z momentálně nejslavnějších absolventů univerzity – Ala Gora. Na kampus byl přivlečen u příležitosti „Sustainability week“, neboli Týdne udržitelnosti. Z jakéhosi zvláštního důvodu se totiž celá škola oficiálně zbláznila do udržitelného rozvoje, a tak jsme v posledních měsících krmeni nejrůznějšími výmysly, které mají přispět k záchraně planety. A proč zdůrazňuji oficiální aspekt této hysterie? Následující řádky se snaží vyjádřit trochu toho podivného amerického pokrytectví, jež na mě z celé této námahy čpí.

Že se něco s Amerikou – tedy aspoň její nejliberálnější částí – děje, jsem si uvědomil už v prvním ročníku. Po děsivých zkušenostech z Tennessee, kde se podivná architektura školní budovy řešila instalací venkovních radiátorů, které řešily naše omrzání o přestávce foukáním horkého vzduchu do otevřeného prostoru, byla Nová Anglie se svými radiátory docela příjemnou změnou. Jaké potom bylo mé překvapení, když mi v jídelně kdosi začal vnucovat, ať si vyměním svou klasickou žárovku za halogenovou. Zaklínadlem akce se stala úspora energie a ochrana přírody. Vzhledem k tomu, že se v té době nikdo neobtěžoval vypínat na noc v učebnách světla a počítače jely všude nonstop, jsem se ani neobtěžoval vyměnit si svou krásnou žárovku za blikající úspornou potvoru.

Jenže žárovkami celé poblouznění přírodou – popírající jeden z prazákladů americké mentality, že s přírodou se musí bojovat a musí se podmanit – teprve začalo. Najednou se zkoumalo, kolik jídla se každý den vyhodí v jídelnách, studenti se začali nabádat, aby používali hrnečky místo kelímků a vyhýbali se co nejvíc plastovému nádobí vůbec, a dokonce jsem i někde četl, že bychom měli vypínat světla, když odcházíme z pokoje. A potom najednou na konci loňského roku prezidentka univerzity vyhlásila závazek, že Harvard do roku 2020 sníží své emise oxidu uhličitého o 20 procent. Jak už to tak v Americe bývá, na důkaz svého odhodlání vyhlásila kampaň, která má za úkol všechny dostatečně zblbnout a přesvědčit je o najednou objevené důležitosti nepodřezávání si větve pod našimi toxickými zadky. Celá hrůzostrašná byrokratická mašinérie tohoto ústavu se tedy dala do pohybu.

„Green is the new Crimson“, hlásají nyní všudypřítomné nápisy. Crimson – rudá barva – je oficiální znakem univerzity a toto jméno nesou jak školní noviny, tak i všechny sportovní týmy. Úředním výnosem jsme všichni zezelenali a od té doby jsme vystaveni přívalu nápadů, výmyslů a nesmyslů, kterými zdůvodňuje svou existenci naše „Office for Sustainability“, založená teprve před nedávnem a proto obzvláště náchylná prosazovat jakoukoliv pitominu, která vzbudí zdání její potřebnosti. K obligátním žárovkám se nyní přidaly plakáty, vlaječky, oblečení, všelijaké nástěnky a kdo ví co ještě – když u východu z jídelny pokaždé vidím nástěnku se splněnými a zbývajícími úkoly, nemohu si nevzpomenout na bojové úkoly z Tankového praporu či Pelíšků. Asi stejně absurdně působí soudobé snahy na Harvardu.

Abych však nepřeháněl, tahle námaha má někdy i pozitivní aspekty. Před nedávnem jsem se například ve školních novinách dočetl, že naše trávníky už nebudou hnojeny toxickými hnusem, z jehož pachu jsme vždycky padali do mdlob. Místo výdobytků chemie vyzkoušeli naši uvědomělí ochránci životního prostředí rostlinný humus, který funguje stejně dobře jako toxické svinstvo, ale nemá nežádoucí účinky. Se zdravou půdou jako by se vracel i zdravý rozum.

Ale proč se tyto řádky nesou v tak ironickém duchu? Al Gore mi připomněl staré pořekadlo o kázání vody a pití vína. Sám se kdysi diskreditoval, když se přišlo na to, že zatímco varuje před dopady emisí CO2, jeho dům má absurdně vysokou spotřebu elektřiny. Podobně absurdně si od začátku topné sezóny připadám já. Musel jsem totiž s hrůzou sledovat, jak teplota v mém pokoji vylezla až na 25 stupňů, a ať jsem kroutil uzávěry na kteroukoliv stranu, ze všech mých radiátorů sálalo nelítostné teplo. V totální rezignaci jsem otevřel okna a od té doby reguluju teplotu v pokoji studeným vzduchem. Nenechal jsem to jen tak a domáhal se nápravy. Správce objektu se mi dokonce pokoušel pomoci, ale nakonec z něj vylezla zajímavá novina - mnoho pokojů má prý nefunkční uzávěry, aby si studenti nemohli regulovat své radiátory. Důvodem prý je, že kdysi někdo nechal o zimních prázdninách otevřené okno a vypnuté topení, které potom zamrzlo. A aby se pojistili, topení se už nedá vypnout, protože lepší přece je, když se bude všechen ten horký vzduch foukat ven. Připadám si v tom jako blázen, zvláště když mi neustále chodí upozornění, abych si pořádně zavřel okna a ujistil se, že mi nikde neuniká teplo. Nikoho ale zatím nenapadlo, jestli všechny ty nádherné teoretické nápady dávají v praxi jakýkoliv smysl. Místo toho mi neustále chodí neodbytné emaily, které mě vyzývají, abych podepsal „Sustainability pledge“ neboli slib udržitelnosti a oficiálně se tak zavázal vypínat žárovky, sprchovat se kratší dobu, nebo - světe div se – měl v pokoji zavřená okna, abych neplýtval teplem. Podobnost se socialismem je bohužel méně než náhodná. Možná však podobné šílenosti jsou jen průvodními patologiemi na cestě ke skutečnému zlepšení. Protože i když si Al Gore nevidí do vlastní pusy, tak jeho agitace a filmy minimálně donutily spoustu lidí zamyslet se nad něčím, o čem dříve ani netušili. Stejně to možná bude i s Harvardem a budoucí generace studentů se dočkají kohoutů na regulaci topení. I tak může vypadat pokrok.